SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Inky - kapitola 08

Od Toudai jsem měl zakázáno jít do školy, dokud se pořádně nezotavím. Což jinými slovy znamenalo, že až po horkých pramenech. Vůbec mi to nevadilo, právě naopak. Toudai spolu s Inkym pomohli koupit a obstarat výbavu pro králíčka. Nejdřív jsem si s tím nebyl jistý, ale Fafy se ukázal mít stejné návyky, jako každý králík. Pokud nebudeme počítat lidskou inteligenci a telepatii.
Takhle mohl komunikovat se mnou, jako se svým pánem, a s Inkym, jako s dalším démonickým stvořením. Občas jsem se sám sebe ptal, kde se tu Fafy ukázal. Nebylo mi to jasné. Pamatuji si jen zakrváceného senpaie, toho delikventa, řev a bolest.
'No jasně! Inky ho musel vyvolat z podsvětí! Jo, to bude ono! Jelikož já jsem pánem Inkyho jsem pánem i Fafrira.' Byl jsem na svoji dedukci značně pyšný. 'Ale... já nejsem Inkyho pán! Ne v tom pravém slova smyslu!' Chybička se vloudila. Stejně jsem nad tím mávl rukou. Jako by na tom záleželo.

“Fafe?!“ zděsil jsem se, když jsem ho viděl v … modrých šatečkách s velikánskou mašlí. Upřel na mě svoje velké smutné oči. “Promiň Kasshy, když on je tak roztomilý. Nemohla jsem odolat!“ a popadla fotoaparát a fotila ho z různých úhlů.
Nemohu říct, že by mu to neslušelo. Toudai si ho vzala do náručí a položila na hruď. Hned se mu na tváři objevil spokojený výraz. 'Ten malý úchyl!' Výborně využíval svého roztomilého vzhledu.
Inky ho hned popadl za hřívu. “Myslím, že je načase ho dát radši domů, už byl venku velmi dlouho. Určitě už potřebuje vykonat svoji potřebu!“ zlostně se Inky na Fafyho usmál, ale až když byl dost daleko od Toudai.

'Heh heh.... že by někdo žárlil?'
Klec s Fafym byla u mně v pokoji, položená na zemi. Ráno jsem ji vždycky otevřel, aby se mohl Fafy hned jít proběhnout. Teď se tam myl, až piliny lítali kolem. *Fuj, takhle mě držet.* stěžoval si chlupatý démonek. Ve velké kleci měl dvě budky – jednu na spaní a druhou jako toaletu. Sám jsem ji navrhl, protože když se naučí chodit na jedno místo, bude snazší po něm uklízet. Pravdou bylo, že mi připadalo trapný a nepatřičný koukat, jak někdo s lidskou inteligencí vykonává svoji potřebu.
“Nediv se. Toudai je Inkyho... děvče.“
*Hmmm.... on o ni musí mít velký zájem.*
“Hmm... to má, no.“ moc přesvědčivě jsem však nezněl.

Toudai mezitím odešla ven nakoupit. Inky vyšel ven, na jarní den bylo trochu moc pod mrakem, ale teplo bylo. Zašel víc dozadu, kde Ryu trénoval s mečem.
“Ha!... Ha!... Ha!...“ Ryu rytmicky vykřikl s každým švihem. Jeho pohyby byly přesné a rychlé.
“HA!“ Ryu-senpai provedl poslední úder a začal divoce oddechovat. 'Pořád to nestačí!!' Pevněji sevřel rukojeť meče. Ještě chvilku oddechoval, než se narovnal.
“Jak ti to jde?“ zeptal se ho Inky a podal mu pet-láhev s čajem.
“Málo... pořád je to málo!“

“Vy dva jste děsný! Sami sobě si to vyčítáte.“ s únavou si Inky povzdechl.
“Je to moje chyba!“
“Jako kdybych zrovna nic neříkal!“ Inky se na oko rozzlobil a posadil se kousek od Ryua. Ten teď seděl na zápraží a zíral na láhev.
Chvíli takhle seděli, aniž by mluvili. “Co teď?“ zeptal se konečně Ryu.
“No co asi?“ zeptal se ho Inky. “Začni si plánovat co si sebou vezmeš, až pojedeme!“
“Tohle jsem nemyslel!“ vyjel na něj podrážděně Ryu.
“Já vím, já vím! Nemusíš být taková citlivka!“ bránil se Inky. “Kolik moc detailů chceš vědět?“ Ryu však neodpověděl. To čeho byl svědkem... nemohl popsat slovy.
“Dobře, takže! Všechno začalo v démonickém světě, když jsem byl ještě jen větší chomáček černé mlhy.......... Nemusíš se na mě koukat jako vrah, abych poznal, že je to moc od začátku...... Uf, s tebou není žádná legrace....Dobře, Kasshy mě zavolal, abych pro něj něco udělal. Ještě na tom pracuji. Jelikož jsem se nudil, začal jsem chodit do školy a bla bla.... toho králíka vyvolal Kasshy. Je to fakt moc šikovný kluk.“ konečně Inky dokončil svůj výklad toho nejdůležitějšího.

“Takže, ty jsi démon.....“
“Inkubus, in-ku-bus. Démoni jsou strašní barbaři. Neumějí ani základy stolování.“
“Inkubus..... a až dokončíš svoji práci vezmeš ... Kasshymu duši?“
“Podle původní smlouvy ano, momentálně makám za sušenky. Z duší mám stejně nadýmání.“ Když se na něj Ryuo napůl překvapeně, napůl vyděšeně podíval, vyprskl Inky smíchy.
“Nikdy nedokážu říct, jestli si děláš legraci nebo to myslíš vážně!“
“Ale, ale. Nebuď pořád takový mrzout.“
Ryu se ještě trochu napil z láhve a vrátil se k nekonečnému tréninku. Teď se pustil do posilování svalů na rukou. “Už jste dělali tuchly, muchly?“ zeptal se ho Inky náhle.
Ryu se na něj podíval s nehranou nechápavostí. “Dobře, jinak, začíná to na S, pokračuje E a pak X. Chápem?“

“N-Neblbni! Vždyť jsme oba kluci!“ Ryuo panikařil a snažil se dívat jinam.
“Já to věděl.“
“Nic jsme nedělali!“ Trval na svém Ryuo.
“Nepovídej....“
Ryuo to vzdal. “No dobře, … jen trochu.“ Začal se hned dívat jinam, když si všiml Inkyho vítězoslavného výrazu. “A?“
“A nic!“
Inky se začal zmateně drbat na hlavě. “Tak tohle nechápu. Vždyť se m...m... jak to slovo bylo....“
“Myslíš 'milujeme'?“
“Bingo! Bingo!“
“Bože!“
“Neber si to tak! A? Co bylo na překážku? Děláš jako by jste přestali v půli.“

Ryu se ještě víc schoulil do kuličky. “No tak, nebuď labuť! Vyprávěj' Jak se mám naučit o lásce, když mi nikdo nic pořádného neřekne.“
“Ty se chceš učit o lásce?“ Ryu vykoukl ze svého klubíčka.
“Proč ne?“
“No, jsi Inkubus... tak nějak nepředpokládám....“
“Fíííí.... člověče, ještě ty s tím začínej.“
“Máš pravdu.“ Ryu si sedl.
“Kasshy mi vysvětloval některé příznaky lásky, ale nějak na ně netrpím.“
“Ach...“
“Nezakecávat a vyprávět!“ dožadoval se Inky podrobného rozboru naší jedné nepovedené noci.

“Fajn....! Vezmu to zkrátka. Všechno začalo když jsem byl ještě embryo a jeden malý hádek si ke mně razil cestu....“ začal Ryuo v Inkyho stylu.
“Přestaň mě napodobovat!“
“Dokaž, že to máš patentovaný a pak dám pokoj.“ Inky na něj jen vyplázl jazyk. Ryu se jen lehce zasmál. I když mu Inky často lezl na nervy, dokázal mu i také zvednout náladu.
“Máš v podstatě pravdu, pod pás jsem se nedostal.... Nemohl jsem....“
“Proč ne?“
“Plakal.“
“Plakal?“

“Fajn!“ Vyhrkl na něj Ryu. “Teď se pochlub ty!“
“Kdo? Já? ….. No tak se na to podíváme....“ a začal počítat na prstech, zvedal je a zase skládal, jako by se pořád nemohl dopočítat. Nakonec zůstaly jen sevřené pěsti. “Nějaké to objetí?“
Ryu sebou sekl na zem. “Hej, dej s tím pokoj! To není k smíchu!“ křičel na něj Inky a uraženě se otočil. Ryu se posadil a unaveně vzdychl.
“J-Já už to nevydržím!!“ Inky začal náhle křičet a poskakovat. “Co je se mnou?! Nikdy předtím jsem neměl se ženou žádný problém!!! Ale teď!!! ….“ rychle přiskočil k Ryuovy a sedl si do podřepu. “Co myslíš, nechytl jsem nějakou lidskou nemoc?“

“Pokud trpíš na to co já, pak oba trpíme na tu stejnou věc.“
“A to je?“
“Zamilovanost.“
“Eh? To jako vážně?“
“Vážně.“
“A nějaký aspirin nebo paralen na to nemáš?“
“Na tohle žádný lék není.“
“Au...“
“Moje slova.“ Na to si oba zhluboka povzdechli. Dva zamilovaní blázni, každý s vlastními problémy.

Zatímco byla Toudai pryč, uklízel jsem kde se dalo. Musel jsem si však dávat pozor, aby mě při tom nenačapala. Proto jsem vyslal Fafyho jako zvěda na trávu před přední vchod, aby mě včas varoval. Zrovna jsem utíral nádobí, když se za mnou ozval naštvaný hlas: “Já to tušila!“
“Eh?“ Byla to Toudai. 'Proč mě Fafy nevaroval?'
Jako dopovědi, se mi dostalo radostné chroupání šťavnaté mrkvičky z Toudainy náruče. 'Ten bastard prodejná!!' Vzteky jsem pěnil, a pak, že jsem jeho pán. Za pár mrkví by mě prodal. V duchu jsem si připravoval plán pomsty. Mumlal jsem si něco o kouzelném kruhu a mrkvi.

Večeři jsem dělal spolu s Toudai. Byly to sendviče s ozdobeným vrškem. Vevnitř měli šunku nebo salám, plátkový sýr (tvrdý nebo ten zalívaný do fólie), domácí majolku (trochu normální majonézy, jogurt a zakysanou smetanu) a samozřejmě zeleninu. Na vršku pak byla zvířátka ze sýra, šunky a zeleniny. Medvěd, pejsek nebo kočičku. Největší úspěch však měli šunkový červy prolézající plátkový sýr.
O ten poslední se dokonce Inky popral s Ryuem. Už jsem je viděl vytahovat meče, ale nakonec to vyřešily starým dobrým kámen-nůžky-papír. Nikdy by mě nenapadlo, že v něčem, může být Inky tak strašný. Ani v Člověče nezlob se neprohrál tak často jako teď.
Dokonce i Fafy se mu smál. Ten jí s námi, u stolu má svoji misku, kam dostává malou extra porci zeleniny a semínek. Proč taky ne, je členem téhle podivné rodiny, tak jako všichni ostatní.


--- Vraťme se teď o dva dny později po incidentu v hale ---

Všichni delikventi skončily v nemocnici a policie to vyšetřovala jako válku gangů. Veřejnost nemá žádné informace o skutečných událostech.
Hala byla obehnána páskami a policie zakázala, se k této budově přibližovat, neboť vyšetřování stále probíhalo. Teď však halou zněly zvuky kroků, nepatřily však hlídce. Byl to Koukimi, Princeznin bodyguard. Postupně si prohlížel všechna místa kde Inky bojoval.
Nakonec skončil u velké krvavé skvrny. Třebaže se už místo několikrát čistilo, pořád to bylo vidět i cítit. 'Hmmm... tohle mě překvapuje. Moc by mě zajímalo, kdo ten kluk vlastně je. Normální člověk to rozhodně není.'
Přejel dlaní po zakrvácené zemi. Pak se zvedl a přešel ke sloupu, kde jsem byl přivázaný. Očima prohledával zem, nehledal však nic, co by bylo viditelné očím člověka. Hledal energii, magickou energii, kterou jsem tehdy použil.

“Eh? Cože .. to není … možné!! Jak..?!“ Chvíli stál opařený překvapením a pak se rozesmál jako šílenec. “Perfektní... úžasné....“
Ještě chvíli se díval na to místo na podlaze. “Je tu někdo?! Odpovězte?!“
“Děje se něco?“
“Ah. Měl jsem pocit, že tu někoho slyším.“
“Nikoho tu nevidím.“
“Možná to byla jen krysa.“


'Super, zítra odpoledne se vyráží do horkých pramenů!' Třásl jsem se nedočkavostí. Potom všem co se mi stalo, jsem je potřeboval jako sůl. Skládal jsem si oblečení do kufru a broukal jsem si nějakou melodii.
*Můj pane, co to děláte?* zeptal se mně Fafy ze své klícky.
“Balím si oblečení, zítra vyrážíme do horkých pramenů! … Neboj ty jdeš taky, dokud to není pes nebo kočka, tak to vlastníkům nevadí. To je super, ne?“
*Co jsou to horké prameny, můj pane?*
“To je hodně teplá voda, ale ne tolik, aby tě opařila. Krásně se v nich relaxuje. Tyhle prameny jsou obehnány horami. Sice tam bývá mimo sezónu chladněji, ale je to pořád oblíbené turistické středisko.“
*Turistické středisko?*
“To znamená, že ho lidé hodně navštěvují po celý rok.“ S úsměvem jsem vysvětloval Fafymu, že jsem si ani nevšiml, že mě Toudai celou tu dobu pobaveně pozoruje. Připadal jsem si pak pěkně trapně.

“Tady je ta cestovní přepravka.“ podávala mi box pro větší domácí zvířátka.
“Ha-ha... Děkuji.“ unaveně jsem si v hlavě vzdychl. “Pojď Fafy. Vyzkoušej si svoji přepravku.“
Fafy se k ní rozběhl, očichával ji, obešel ji a nakonec do ní zalezl. *Je to tu útulné, můj pane.*
“Že jo.“
“Víte Kasshy, začínám mít pocit, že si s tím králíkem vážně povídáte.“
'Eh?!?'
“T-To ne, to jen tak zní. Vůbec mu nerozumím ani hvízdnutí.“ Fafy zrovna vykoukl z přepravky a vyčítavě se na mě podíval.

Konečně jsem se dočkal. Den odjezdu byl tady. Nejdřív jsme museli jet kus autobusem, do vedlejšího města a pak vlakem přímo do hor. Vstupenka měla v ceně i dopravu vlakem, takže naše výdaje byly minimální.
“Jak se vám Kasshy nosí čočky?“ zeptala se mě Toudai. To je taky jedna lež, kterou Inky použil k tomu, aby před ní zamaskoval, proč tak dobře najednou vidím bez brýlí.
“N-Naprosto v pohodě. Hned se na svět líp kouká.“ smál jsem se.
Toudai seděla naproti mně, Inky vedle ní a já vedle sebe měl klec s Fafem. 'Zajímalo by mě jak se má Ryu-senpai.'
“Je tu volno?“ zeptal se, mě známý hlas. “Eh? Ryu-senpai?! Co tu děláte?“

“No, coby? Čtvrtý do party!“ odpověděl vesele Inky. Já jen pořád nevěřícně zíral na senpaie. “Tohle mělo být to překvapení o kterém jsi ráno mluvil, Inky?“
“Jup.“
“T-Tady je místo, senpai!“ rychle jsem si položil přepravku s Fafym na klín. Ryu si akorát stačil uklidit příruční zavazadlo, když se vlak rozjel. Mám rád zvuk vlaku, jak jede po kolejích, je takový melodický a uklidňující. Poslouchal jsem Toudai a Inkyho jak si povídají. Cesta má trvat přes 5 hodin, je to pěkná dálka. Průvodčí nám zkontroloval lístky, vše probíhalo bez problémů.

'Senpai jede s námi.' Cítil jsem se hned lépe. 'Ale co když,...' Vzpomněl jsem si na to co se stalo v knihovně a přejel mi mráz po zádech. 'Co jsem měl dělat? Bál jsem se.... bál.'
“Kasshy je všechno v pořádku?“ zeptal se mě Ryu-senpai.
“Uh? … A-Ano je, jen jsem asi napůl usnul.“
“Jedeme si užít volno a horké prameny, takže ne že se pustíš do učení. Vsadím se, že jsi řešil zapeklité rovnice!“ přisadil si svou Inky.
“Nic takového jsem nedělal!“ bránil jsem se.
“Cesta je dlouhá. Co si zahrát nějakou hru?“ navrhl senpai.
“Proč ne, bude legrace.“ přitakala Toudai.
“Tadááá …..“ pronesl slavnostně Ryu a vytáhl cestovní magnetické Člověče nezlob se. Přísahal bych, že Inky měl nutkání zabíjet.

Když jsme dorazily na cílovou železniční zastávku, zjistili jsme, že musíme jít ještě pár kilometrů pěšky než dorazíme na místo. Bylo to docela namáhavé, šlo se pořád do kopce a cesta byla místy pěkně strmá. Navíc jsme každý měli ještě jedno velké zavazadlo. Toudai nesla Fafyho a svoji příruční tašku, její velké zavazadlo táhl Inky.
Na chvilku jsem se zastavil a zadíval jsem se na západ slunce. “Krásný, co?“
“Mi povídej. Takový západ slunce ve městě nenajdeš!“ souhlasil Ryu.

“Senpai, vy jste už takový západ slunce někdy předtím viděl?“ pořád jsem tím směrem zíral, že jsem si ani nevšiml, jak senpaiův výraz ztvrdl. “Ah, párkrát jo.“ odpověděl neutrálně.
Konečně jsme stáli před vchodem. Centrum vypadalo jako by bylo postaveno před mnoha lety. “Podle průvodce bylo tohle místo postaveno před více než 300 lety. Tehdy to byl klášter pro místní mnichy. … Hmmm.... Aha, po nějakých 70 letech byl řád zrušen a pak to tu chátralo. Teprve před necelými 50 lety tu nalezly přírodní horké prameny.“ předčítala Toudai z turistického průvodce.

Zhluboka jsem se nadechl, abych nasál starobylou atmosféru. “Hej! Jestli se opozdíš budeš spát na zápraží!“ křičel na mě se smíchem Inky, protože jsem se zapomněl. “H-Hej, už jdu! Počkejte!“
Recepce byla prostorná i světlá. Pořád jsem se okolo sebe rozhlížel jak malý dítě. Měly tu na okenních parapetech malé bonsaie, na stěnách krásné svitky (byly to kopie známých děl a u každého byly poznámky o originále i kopii) a měli tu uprostřed místnosti vysoké čtvercové akvárium se spoustou rybiček.
Naštěstí na mě tentokrát čekali, sice s chichotáním, ale počkali.
“Vítejte ve Vysokých pramenech, jak vám mohu pomoci?“ zeptala se nacvičenou frází recepční.
“Máme tu mít rezervaci, tady jsou lístky.“ Řekl Inky a podal jí je. Recepční lístky zkontrolovala, byly v pořádku. “Prosím ukažte mi vaše občanské průkazy.“ požádala nás. Všichni jsme jí je ukázaly.

Náhle se zarazila. “Slečno Akariová, vy zde máte rezervaci dvakrát.“
“To není možné. Možná jen shoda jmen.“ namítla Toudai.
“Je mi to líto, ale všechny údaje jsou totožné a druhou rezervaci si zde nikdo ještě nevyzvedl.“
“A nevíte, kdo dělal tu druhou rezervaci?“ zeptal se Ryu-senpai.
“Vydržte chvilku, hned se podívám...“
“Nejspíš jde jen o překlep nebo jinou chybu.“ Navrhl jsem.
“Je to divný, ale ne nemožný.“ Souhlasil Inky.
“Už to mám, druhá rezervace byla objednána panem Astarem Kazakim.“

“Ano, přesně tak. Drahoušku.“ ozvalo se za námi. Všichni jsme se otočily a spatřili mladíka s lehce kudrnatými blonďatými vlasy s modrýma očima. Měl bílé oblečení a rozepnutou košili, takže bylo dobře vidět jeho propracované tělo.
“Vidím, že jsem tě opravdu překvapil. Když jsem se dozvěděl, že sem vyrážíš, udělal jsem rezervaci jen pro nás dva. Pojď netahej se s těmi děcky.“ a hrubě si odtáhl Toudai k sobě. Ta leknutím pustila svoji tašku a Fafy začal cvakat zuby.
“Kdo si sakra myslíš, že jsi?!“ zakřičel na něj naštvaný Ryu.
“Kdo jsem? Odkud jsi přišel? Z Vydlákova? Umíš vůbec číst? …. No, dobře. Jsem Astar Kazaki, syn majitele největší bankovní sítě v Japonsku.“ řekl s nemaskovanou pýchou v hlase.
“A co jako?“ řekl podrážděně Ryu.

“Toudai je moje snoubenka.“ řekl Kazaki temně.
Toudai se vyprostila z jeho sevření. “Nejsem tvoje snoubenka, tu smlouvu dělali rodiče. Já s tím nikdy nesouhlasila!“ Kazaki k ní udělal rychlý krok, byl však zadržen Inkym a Ryuem.
“Je mi jedno co jsi za člověka, ale takhle se k Toudai chovat nebudeš! Není tvůj majetek! Tak se koukej ztratit, než ti s tím pomůžu!“vyjel po něm rozlobený Inky. V očích jsem mu zahlédl podivnou jiskru. Dokonce i Fafrire v tašce pořád cvakal vzteky zuby.
“Víte, že vám mohu ze života udělat peklo? Že si po zbytek života nikde ani neškrtnete!“
“Nač škrtat, když se to dá skvěle rovnou zapálit!“ pronesl velmi výhružně Ryu. Inky po něm hodil úsměv člověka, který se chystá svoji oběť velmi dlouho a bolestně mučit.

Očividně to na Kazakiho zapůsobilo, ale velmi dobře to zamaskoval. “Toudai, očekávám tě na večeři!“ s tímto rozkazem zmizel v druhém patře. Za zády jsem uslyšel úlevné vydechnutí. Chudák recepční. “Tu jeho rezervaci zrušte. Toudai je tu s námi!“ řekl rozhodně Ryu-senpai a Inky se jen zle mračil. 'O... ou...'

Pokoje jsme měli v přízemí. Kluci v jedné místnosti, Toudai spolu s Fafrirem v druhé. Vlastně jsem jí ho trošku vnutil, aby nebyla sama. Fafrire si přisadil smutnýma očkama. Inky sice trošku vrčel, ale mlčel. Faf ji mohl případně chránit před tím Kazakim.
Náš pokoj byl velký a tradičně japonský. Když jsem otevřel velké posuvné dveře na zahradu ovanul mě studený vzduch. “Brrr.....“ otřásl jsem se, ale vyšel jsem stejně ven.
Tráva byla pečlivě sestříhaná a upravená, sem tam jsem viděl menší i větší keříky a když jsem si i trošku zašel dál, viděl jsem i seskupení bran a blízko nich několik sakur. Už byla skoro tma, takže jsem pořádně neviděl, ale někde vzadu byl určitě malý chrám. Určitě zůstal z doby po starých mniších.
Mohutně jsem zívl, cesta i celý ten incident u recepce mě vysílil. 'Ten kluk bude určitě dělat potíže. Co budeš dělat teď, Inky?'

*Můj pane?* ozvalo se pode mnou.
“Co se děje, Fafe?“
*Mám vám vyřídit, že se bude za chvilku podávat večeře, můj pane.*
“Dobře, už jdu.“ chvilku jsem kráčel za svým králičím průvodcem. “Hej, Fafrire?“
*Ano, můj pane.*
“Co jsi vlastně za démonické stvoření? Nemyslím to špatně...“ předcházel jsem možnému nedorozumění, když se na mě Fafy otočil. “Jen že, když člověk řekne démon... nepředstaví si roztomilého králíčka, jako jsi ty.“
*Můj pane, toto však není moje skutečná podoba. Možná proto je … zavádějící.*
“No, možná. Ale mě stejně i tak připadáš roztomilý.“

*Jinak patřím ke zvířecím démonům nižšího řádu, můj pane.*
“Co přesně to znamená?“ pomalu jsme se zase vydali na cestu zpátky.
*Démoni se dělí na různé typy – lidské, zvířecí, bestie, přízraky a další. Řád určuje jejich sílu a schopnosti … a také postavení ve společnosti. Řády jsou 4 – Nižší, Střední, Vyšší a Arch. Arch-démoni mají největší moc, dokáží manipulovat se vším co existuje. Jak se démon stane Arch-démonem není známo, vlastně Arch-démoni jsou spíš jen legendy. Mnozí věří, že to jsou jen Vyšší démoni, co byly jen o trošku silnější než ostatní Vyšší démoni. Můj pane.*
“Eh? To zní dost komplikovaně. A co nižší démoni, co ti umí?“
*Nižší démoni umí jen velmi zřídka kdy manipulovat s existencí, a pokud ano je to jen nepatrná manipulace. Například … ohřát studenou vodu. Většina však má jen o něco větší sílu než silný člověk. Můj pane.*
“To zní fantasticky.“ řekl jsem upřímně. Svět démonů a magie mě začínal fascinovat čím dál tím víc.

Fafy se na mě po očku podíval. *Jste zvláštní, můj pane.*
“Ah? Jo, asi máš pravdu. Jsem divný.“ smutně jsem se usmál. Čím dál tím víc jsem měl pocit, že něco není tak jak má být, že jsem někde něco přehlédl nebo špatně pochopil. 'Kdy se to však stalo?' Tenhle pocit mě sžíral už pěknou řádku dní.
“Můžu mít ještě jednu otázku?“
*Samozřejmě, můj pane.*
“Jak jsi se sem vlastně dostal? Víš... mám menší díru v paměti.“
*Oh... to je...* Fafy se zdráhal mi odpovědět. “Jestli nechceš, neodpovídej. Protože neznám způsob jak vstoupit do něčího srdce, aniž bych zanechal stopu, počkám až na to bude připravené.“
Fafire nechápavě zamrkal. “To..to jsem jednou četl v jedné knížce, musel jsem to překroutit.... Jednoduše řečeno... Řekneš mi to, až se budeš na to cítit.“ klekl jsem si a podrbal jsem ho mezi ušima. Jeho velké oči se upíraly do těch mích.
“A teď sebou musíme hodit, nebo na nás nezbudou ani drobky.“ jsem řekl se smíchem a utíkal jsem směr večeře. Fafrire zastřihal ušima a skákal za mnou. *Můj pane,...*

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Dámy a pánové! Fanoušci všeho druhu i pohlaví! Představuji vám 7 stránkovou kapitolu vaší oblíbení FF Laughing out loud .... OK, dost blbnutí Laughing out loud ... Po menší autorské díře v inspiraci a načerpání nové inspirace od fanoušků vám předkládám svůj další výtvor. Doufám, že se bude líbit tak jako ty předtím.

Přibude nám nová postava, kterou budete nejspíš nenávidět (upřímně v to doufám Laughing out loud) a těm co Koukimi připadá jako záhadná postava překládám další důvod proč si to vážně myslet Laughing out loud Ke konci dojde k menšímu vysvětlení démonického světa ze kterého pochází Fafrire a Inky.

PS: Omluvte hrubky, čeština je prostě můj úhlavní nepřítel XD

4.923075
Průměr: 4.9 (26 hlasů)