SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Inky – Kapitola 09

Navzdory pozdní hodině, jsem se vydal do pramenů. Komplex je měl jak vnitřní, tak venkovní, kde byla i společná část. Pečlivě jsem se umyl a vydal se dát si pořádnou koupel. Ostatní jsem neviděl, všichni se někam vypařili. 'Nejspíš se šli nejdřív projít.' Představa, že budu sám, mi vyhovovala. Potřeboval jsem přemýšlet.
'Aaach.... to je boží....' slastně jsem si ulevil, když jsem pocítil horkou vodu na své kůži. 'Sem musím jezdit častěji.' Zaklonil jsem se a podíval se na oblohu. Byla posetá hvězdami, až jsem tomu nemohl uvěřit. Už jsem viděl hvězdná nebe na obrázcích, ale vidět to na vlastní oči. To byl naprosto nezapomenutelný zážitek.

Chvilku jsem si líně hověl ve vodě. 'Je čas jít makat mozkem.' povzdechl jsem si. 'Takže, mezi mnou a Ryu-senpaiem něco je. Tak nějak to nemůžu, ale identifikovat. Je dost možné, že je to láska?' Nějak mi to však nesedělo. 'Hmmm... jaký vztah vlastně mám k ostatním. Vezmu to hezky popořadě. Nejdřív Inky – Je to Inkubus, mám s ním smlouvu a peču mu sušenky. Občas mě sexuálně škádlil.' Při téhle poznámce jsem se kabonil, ale i červenal.
'Pff... Ryu-senpai – Můj senpai a spolužák při hodině Kendó, hodně jsme se sblížili od té chvíle co jsem vyvolal Inkyho. No, hodně asi není to pravé slovo.' Připustil jsem nakonec. Nebyl jsem zrovna nadšen z oné vzpomínky, ale cítil jsem ji jinak, než ty na Inkyho. 'Dobře... poslední je tu Toudai, to je jasný, Inkyho děvče a moje kamarádka..... OK, poslední je tu Fafrire – náš domácí démonický mazlíček.'

'Seznam by byl, tak co teď?' Vůbec mi to k ničemu nepomohlo. Připadal jsem si ještě víc ztracený. Zase jsem unaveně vzdychl, pokolikáté už? Rozhodl jsem se to nechat plavat, nemělo cenu se tím zaobírat. Akorát jsem se cítil čím dál tím hůř. 'Ach, horké prameny jsou vážně boží.' znovu jsem si slastně pomyslel.

Toudai se procházela po trávníku. Fafy ji sledoval. 'Proč? Proč se tu musel objevit on?!' ptala se zoufale sama sebe. Došla k malému jezírku s koi kapry, na hladině se odrážely hvězdy. 'Tak moc jsem se těšila, a teď je tu on!'
“Má krásko, tady jsi.“ ozval se za ní hlas, který nenáviděla. Rychle se zvedla a chtěla odejít. “Kam pak odcházíš? To mě ráda nevidíš?“ rozpřáhl ruce.
“Nech mě být! Nikdy si tě nevezmu a je mi jedno co si o tom rodiče budou myslet!“ řekla rozhořčeně. 'Odkdy.... Odkdy jsem tak rozhodná?! Dřív bych se podvolila, ale teď... teď chci bojovat!' Pevně sevřela pěst.
“Ale, ale. Taková rozlobená tvářička ti nesluší. Kam zmizela moje malá Toudai?“
“Ta je pryč a už se nikdy nevrátí!“ Cukla však sebou, když jeho tvář potemněla. 'Bojím se.'

Přišel k ní blíž, ona se však nemohla pohnout. Ten člověk jí vždycky děsil, byl schopný všeho. “No tak vidíš. Neutíkej. Zůstaň se mnou a nic ti chybět nebude.“
“Jen láska!“ rozhodně ze sebe vydala Toudai. “Jsi moje!! Jen moje!!“ křičel na ní a hrubě ji sevřel zápěstí. Chtěla křičet o pomoc, ale on ji k sobě přivinul a zacpal jí ústa. Slyšela jeho zlověstný smích a do očí se jí draly slzy.
Jeho sevření náhle povolilo a smích vystřídal bolestný řev. Toudai co nejrychleji klopýtala pryč a když se otočila, zjistit co se stalo, viděla točícího se Kazakiho s něčím zakousnutým do jeho pozadí.

Z toho něco se vyklubal černý králík, jakmile se pustil, odskákal před Toudai a nepřestával vztekle cvakat zuby. “Fafrire!!“ vykřikla hrůzou i úžasem Toudai. “To hnusný zvíře!!“ zařval shrbený Kazaki, jeho bílé kalhoty nabíraly červenou barvu. Toudai strachem ustoupila krok dozadu.
“Zdechni!!“ zařval a vytáhl zpoza zad pistoli. “Ne!!“
Faf se několika plavnými skoky dostal pod jeho napřaženou ruku a zakousl se mu do ní. “Aaargh!!!“ Pustil pistoli a snažil se králíka zbavit. Nakonec musel Faf povolit své sevření, když ho velmi silně udeřil do hlavy.
“Ty blbý zvíře!!“
“To neuděláš!!“ zakřičela Toudai a rozeběhla se k němu. Kazaki ještě chytal balanc, když se postavila před něj a strčila do něj. “Aaahh...!!“ zakřičel když padal do vody. Voda se na hladině ještě nestačila neuklidnila, když Toudai sprintem mířila na malou veterinární stanici, která byla součástí lázní.

Veterinář se na ní významně podíval. “U-Upadl na kámen, když jsme si hrály. A … a já jsme taky nemotorná.“ vysvětlovala, proč vypadá tak ušpiněně. “Bude v pořádku?“ zeptala se s obavami, když si doktor prohlížel rychlý rentgen.
“Hmm... žádné viditelné zlomeniny nemá i lebka vypadá v pořádku. Nejspíš je ještě v šoku. Dejte ho na nějaké tiché místo a zkuste mu dát jeho oblíbený pamlsek.“
Toudai u sebe v pokoji Fafrira lehce položila do pelíšku. Udělala mu ho z deky a polštáře. Spokojeně se rozvalil. “Počkej tu chvilku.“
Během chvilky, možná i za kratší dobu, se vrátila s … mrkví. Ani nebyla v pokoji, když jí Fafrire panáčkoval a vyskakoval do vzduchu tak, že ji málem porazil. “Hahaha...“ smála se Toudai a usmívala se, když ho viděla jak spokojeně si mrkvičku drží a chroupe ji.
“Jsi vážně podivný králíček.“ Faf na chvilinku přestal křupat, zastřihal ušima a pak se zase pustil do jídla.

Ryu-senpai seděl na jednom kameni a koukal dolů k úpatí hor. Okolo vrcholků se držela mlha a opar. V ruce držel svůj dřevěný meč. Zavřel oči a tiše vzpomínal na onen okamžik. Viděl mě připoutaného a delikventa jak mě kope do žaludku. 'Když mě ten bastard chtěl zabít.... Když mi Inkari vysvětlil co a jak... Kdy tohle pochopím? Musím si pročistit hlavu.'
Zvedl se a šel se projít. 'Inkari je inkubus a je vázán ke Kasshymu smlouvou. Ten králík je ve skutečnosti démon, kterého Kasshy vyvolal.' Ryu si vzpomněl na to, jak Fafrire rozpáral toho delikventa na kousíčky a udělal z něj krvavou kaši. Nezvedal se mu z toho žaludek, skoro však doufal, aby se to stalo.
“Co mám dělat? Co mám dělat?“

Inky ležel v trávě a koukal na hvězdy. 'Co se to se mnou děje? Nikdy předtím jsem se takhle necítil. Je to vážně těmi lidskými emocemi? Možná se je jako inkubus nemohu naučit...' prudce se posadil a zatřásl hlavou. 'Ne! Já se je naučím! Budu umět milovat, tak jako lidé!... Eh? … Proč to vlastně chci? Jako inkubus to nepotřebuji... nebo ano... nikdy se mi nezdálo, že by ostatní lásku potřebovali...' Inky si povzdechl a znovu si lehl.

“Aaah.... aaah....“ vláčel jsem se do pokoje. 'Na tom, že se tam jeden může uvařit, asi něco bude... uuuhhh....' skučel jsem a kouřilo se ze mně. Ustlal jsem si a šel si hned lehnout. 'Kde jsou všichni...? zzzzzz....'

“Jak se vám zde líbí, Princezno?“ zeptal se Koukimi Marie. Ta seděla na zápraží a sledovala hvězdy. “Není to tu nejhorší.“ odpověděla. Koukimi ji stál za zády a opíral se o stěnu. “Jsou tu taky.“
“A kdo jako?“
“Vždyť víte koho myslím, Inkari a ostatní.“
“A co má jako být?!“ zeptala se ho naštvaně a zvedla se.
“Hihi....“
“Čemu se směješ!“ vztekle se jej Marie zeptala.
“Ale... ničemu... možné něčemu....“
“Pff.“ Marie razantními kroky, odešla do svého pokoje.

'Je tak sladká, když se rozzlobí. To mám na ní nejraději.' pomyslel si Koukimi jak mizel ve tmě obklopující stavení. Zastavil se, až když došel k seskupení bran, které jsem ten večer viděl. Zapálil si cigaretu a vyfoukl kouř. Klidně pokračoval dál, dokud nedošel k malému chrámu na konci.
Chrám byl postaven pod strmou skálou. Víc než chrám to byla malá kaplička, Koukimi vstoupil. Vevnitř nebylo nic víc než malý oltář a kamenná socha sedícího Buddhy. Koukimi se ušklíbl a dotkl se Buddhovy otevřené dlaně, socha se rozestoupila a odkryla vchod do skály za ní skrytý.
Krátce se zasmál a vstoupil, socha se opět složila dohromady, jako by se nic nestalo.

“Uááááh....!!“ Mohutně jsem si zívl. Sluníčko bylo již dávno nad obzorem a já byl očividně ten poslední, kdo vstával. “To je divný, že mě Inky nevzbudil...“ mumlal jsem si cestou do koupelny. Rychle jsem dokončil ranní hygienu … spíš odpolední hygienu a šel jsem omrknout, zda na mě něco zbylo k jídlu.
Místní šéfkuchařka je naštěstí velmi veselá osoba a tak jsem neměl problém si něco vyprosit. Připadal jsem si sice trošku jako Fafy, ale zabralo to. Jak jsem kráčel se svojí snídaní, narazil jsem na Toudai sedící na velkém kameni. Škádlila Fafrira s velkým uzlem na provázku a ten se za tím vrhal a snažil se ho chytit, ale marně.
“Ahoj Toudai, jak je?“ pozdravil jsem ji.
“Dobré odpoledne, Kasshy. Cítím se skvěle.“
“Aha, takže je už tak pozdě... a co my začít tykat...“ Navrhl jsem.
“P-Pokud vám to nevadí.“ řekla nejistě.
“Samozřejmě, že ne! Jen směle do toho!“ Povzbuzoval jsem ji. Fafrire využil její nepozornosti a zakousl se do uzlu.

“Super, k obědu bude králičí pečínka!“ smál jsem se, když jsem viděl Fafrira houpat se na uzlu. Toudai se smála se mnou.
“Neviděla jsi Inkyho nebo Senpaie? Od večera jsem je neviděl.“ sedl jsem si vedle ní.
“Myslím, že jsem je zahlédla jít spolu někam ven... myslím, že šly tímhle směrem.“ a ukazovala k jedné vysoké věži, které jsem si předtím nevšiml. “Věž? No super, netušil jsem že kláštery mají věže.“
“Částečně to tu sloužilo i jako hlídkové stanoviště.“
“Tohle místo je prostě naprosto super!“ vyskočil jsem na nohy jak malí dítě. Cítil jsem se plný energie, a tenhle výlet bylo to pravé co jsem teď potřeboval.
“Pojďme spolu! Můžeme na ně třeba někde vybafnout!“ a předváděl jsem vyděšeného Inkyho. “Proč ne, bude legrace.“

Toudai se zvedla a já si všiml modřiny na zápěstí. “Toudai, stalo se něco?“ Její mlčení mi bylo dostačující odpovědí.
“Že to byl ten bastard ze včerejška! Sakra, kdybych to byl věděl...!!“
“Fafrire mě chránil.“ řekla s úsměvem.
“Faf?“ podíval jsem se na něj a on souhlasně potřásl hlavou.
“Občas mám pocit, že to není normální králík.“ Teď jsem mohl vidět jak Fafa zalívá studený pot a to jak mechanicky a co nejkrálíkovatěji skáče okolo nás, jen přidalo na podezření.
“M-Mně se zdá OK.“ snažil jsem se vyvrátit její podezření, ale spíš jsem ho prohloubil.

Cestou k věži mi vyprávěla co se u jezírka stalo. Málem jsem umřel smíchy, ten arogantní blbec si to zasloužil. Fafrire se tou dobou nesl s nejvyšší hrdostí. Taky měl důvod proč. Najednou jsem se zastavil, něco bylo špatně. “Děje se něco?“ zeptala se mně s obavami Toudai.
“Nezdá se ti tu .. nějaké moc velké ticho?“ měl jsem pravdu, doteď byl les plný zvuků větru, švitoření ptáků a šumění listí. Teď jsem neslyšel nic. “Kasshy, něco je s Fafrirem!“
Fafrire byl připravený k útoku a celý naježený. 'Tohle nemůže být dobré znamení.'
“Toudai, ty se s Fafrirem vraťte do lázní!“
“Ale...“
“Žádné ale! Fafrire zůstaň s Toudai!“ s těmito slovy jsem běžel dopředu k věži. Čím blíž jsem k ní byl, tím hůř se mi dýchalo. Nebylo to, protože bych byl unavený, atmosféra okolo mě... ztěžkla. Když jsem se dostal jen na pár metrů od věže, sotva jsem popadal dech.
'Co se to děje? Proč je to tak špatně!?' Kráčel jsem k věži a když jsem se dotkl kliky. “AAARGGGHH!!!!“ řval jsem bolestí, celé kovové dveře byly rozžhavené do ruda. 'Tak to nebyla jen barva...!' Se zaťatými zuby jsem se zvedl. 'Ale jak se dostanu dovnitř?'

Dveře se otevřeli, jako by vyslyšely moji myšlenky. “Co?!... Sakra, teď není čas na myšlení, ale na činy!“ Rychlým krokem jsem vstoupil a tak jak se dveře otevřely, tak se i zavřely. Jestli atmosféra venku byla nesnesitelná, tak vevnitř byla naprosto neúnosná.
Byla tu tma a ticho, a nevím co mi víc lezlo na nervy. 'A to jsem si tu chtěl odpočinout! … Ha-ha-ha....' Najednou jsem v dáli zahlédl malé světlo, pohybovalo se a plápolalo. “Oheň?“ Během chvilky se k jedné kouli přidali další a další, až nakonec vytvořily dlouhou osvětlenou ranvej.
“Skoro jako by mě tu někdo čekal.“ Opatrně, ale rozhodně jsem vykročil. Všechny smysly jsem napínal k prasknutí, ale mimo prskání ohně, jsem nic neslyšel. Nevím jak dlouho jsem šel, ani jestli jsem šel rovně nebo jsem chodil do kolečka či cik cak.
“Hej, tohle už není žádná legrace! Jestli mi něco chcete tak to řekněte!“ Rozhlížel jsem se okolo, ale nic se nezměnilo. 'Jsem ještě pořád ve věži? Neslyším ozvěnu svého hlasu!' Nezbývalo mi nic jiného, než jít dál.

'Nesmím dát najevo svoji slabinu. Nesmí si všimnout, že jsem znuděný!' přemlouval jsem svoje zívnutí, aby to ještě chvilku vydrželo. Moje vůle byla odměněna, přede mnou se začalo něco vytvářet. “Hej, to je ta brána!“ stál jsem přímo pod první branou procesí, které jsem včera večer viděl. 'Zdá se mi to, nebo je to větší?.... Počkat, v takovýchto situací to bývá naopak?!'
Začal jsem se prohlížet, ale nic divného jsem nenašel. 'Fajn, i kdybych byl vysoký jako palec. Stejně jim nakopu zadek! Ať je to kdokoliv!'
Postupně jsem procházel jednu bránu za druhou, plameny již dávno zmizely. Teď světlo přicházelo ze samotných bran. Bylo to strašidelné. Dlaně se mi z toho zatínání zpotily, ale odmítal jsem povolit sevření.

“Tohle musí být ten chrám, co předtím skrývala mlha.“ Opatrně jsem se přiblížil a otestoval teplotu dveří. Na svoji minulou zkušenost jen tak nezapomenu. Dveře však byly chladné, i tak jsem je opatrně otevřel. “Že by tu nebyl neviditelný vrátný?“ dveře zůstaly otevřeny.
Přelétl jsem pohledem oltář i sochu Buddhy. Nic divného, až na ten tíživý pocit v žaludku. Najednou se socha rozestoupila a ukázala mi další cestu.
“No super, další temná cesta! To snad nevědí jak nainstalovat pár žárovek?“ jsem se sarkasticky zeptal. Tentokrát to byly stěny, které vyzařovaly světlo. 'Tohle divný světlo mi začíná lézt krkem! K čemu tohle cestování?... Inky a Ryu-senpai... co když je potklo to samé! … No jasně, tak takhle to je! Museli je sem nalákat podobně jako mě!'
Ještě opatrněji jsem postupoval kupředu. 'Ale proč? A kdo to udělal?... No člověk to nebude, to je jistý!' Na sucho jsem polkl. Bál jsem se, byl jsem vyděšený, ale nemohl jsem utéct, potřebovali mě!

“Fafrire! Pusť mojí sukni!“ křičela Toudai na démona, který se jí, všemi možnými způsoby, snažil zabránit v přiblížení se k věži. Konečně se mu vytrhla. Faf jí však předběhl, ale nedokázal zaútočit. Nejen kvůli rozkazu. Toudai plakala. “Musím tam jít! Co když se jim něco stalo!“
Faf udělal krok zpátky, s tímhle nepočítal. Nevěděl co má dělat. Toudai setřela slzy. “Vezmi mě tam!“ Faf postavil leknutím uši. “Vezmi mě tam! Když půjdeš se mnou, neporušíš rozkaz!“ Tohle mělo svoji logiku.
Faf byl na rozpacích. “Vezmi mě tam!“ Faf si zacpal uši. Toudai ho jemně zvedla. “Prosím, musím tam jít. Fafrire.“ Faf to vzdal, vyskočil jí z náruče a postavil se pár metrů před ní.

“Fafrire, co se to...?“ nezmohla se na další slova. Faf se před ní proměnil do své démonické podoby. Když viděl její vyděšený výraz, sklopil uši a hlavu a zakňučel. “Rosteš rychle... To... to musí být tou mrkví...“ Řekla Toudai a nejistým a klopýtavým krokem k němu přišla. Její ruka se třásla, ale pohladila Fafa mezi ušima, tak jak to měl rád.
Fafrire se k ní prudčeji naklonil, to ji vyděsilo, ale neustoupila. Fafrire jí dal čumáčkovou pusu, tak jako vždycky. “Sice jsi vyrostl, ale pořád jsi náš Fafrir, náš malý Faf.“
Démonický králík se narovnal. “Prosím, vezmi mě za nimi! Mám... mám špatný pocit! Něco strašného se stane!“

'Jestli tahle chodba brzo neskončí, změním se na klaustrofobika!' Vztekle jsem si pomyslel, když jsem zase notnou chvíli kráčel osvětlenou chodbou. Už někdy u dvoustého kroku jsem přestal počítat. Nemělo to cenu. Světlo přede mnou, které jsem už nějakou chvíli pozoroval, se přiblížilo jen trošku.
Tentokrát jsem nemohl zívnutí už potlačit, musel jsem být v tomhle divném prostředí už několik hodin. “Eh?!“ teď jsem se s každým krokem přibližoval ke světlu rychlostí jako nikdy předtím. Jen silou vůle jsem zabránil nohou přejít do běhu.
“Je někdo doma?“ zakřičel jsem do světla. Zůstal jsem však stát a zíral jsem na oltář před sebou. Ležel tam Inky a podle jeho poškozeného a zakrváceného oblečení, jsem poznal, že ho někdo nebo něco napadlo.

Aniž bych se staral o své bezpečí přiběhl jsem k němu. “Inky!! Inky, řekni něco!! Jestli nic neřekneš, nedostaneš sušenku!!“ křičel jsem na něj a třásl jsem s ním. Nedostal jsem však nic jiného než neurčité zavrčení. “Žije. Až najdu toho bastarda kdo tohle udělal....!!“
“Uděláš co?“ ozvalo se za mnou. Hned jsem se otočil a zase ztuhl.
“Koukimi?!“
“Těší mě, že jsi pamatujete moje jméno. Vážně.“ Stál tam přede mnou, jako by se nic nestalo. Polkl jsem. “Proč? … Proč?!“
“Není to jasné. On je Inkubus, démonické stvoření, které vysává lidi. Já jsem jejich přirozený lovec.“ Za Koukimim se objevila bílá křídla.
“Anděl...?“
“Kde jsou démoni, jsou i andělé. To je přirozené.“ Udělal ke mně pár kroků. Vyděšeně jsem udělal krok zpět.

“Jelikož jsi dobrý člověk, udělám ti nabídku.“
“Nabídku...?“
“Ano. Nech mě ho sprovodit ze světa. Na oplátku ti, a všem zúčastněným, vymažu všechny vzpomínky na něj a umožním naplnit tvoji největší touhu. Co na to říkáš? To není špatný obchod!“ Mile se usmál, ale mně se chtělo zvracet.
“To si děláš srandu!! Nikdy, nikdy!! Inky je můj kamarád!! Nedovolím ti na něj sáhnout!!“ zaujal jsem bojovou pozici.
“Ty to nechápeš. Jen tě využíval.“
“NE! To není pravda! Inky by nikdy nikoho nevyužíval...!“
“A co ta dívka Toudai? Tu nevyužívá?“
“Miluje ji!“
“Nemiluje ji, to tě mohu ubezpečit. Nemiluje ji.“ Jeho chladná slova mě zasáhla jako šípy.

“No a co! Tak ji nemiluje!! Pořád mohou být kamarádi!!“
“Už mě to handrkování s tebou unavuje! Dal jsem ti možnost v klidu žít. Ty jsi ji odmítl! Tak zemři.“ U jeho pravé ruky se objevila záře a když zmizela měl v ruce meč. Vypadal jako meč starých rytířů z Evropy.
“Zemři, hlupáku!“ Neměl jsem šanci, ale stejně jsem byl rozhodnutý bojovat.
“Argh!“ zakřičel Koukimi a skácel se na bok. “Senpai!!“
“Nepodceňuj mě!“ zavrčel na něj Ryu. V rukou držel dlouhou katanu, do poloviny své délky měla vyryté podivné znaky, které teď svítily nebo spíš pulzovali světlem. “Hej, Kasshy vezmi Inkyho a zmizte odtud!“
“Ale senpai...!“
“Žádné ale, zmizte!!“ Ještě pevněji sevřel rukojeť.
Nikdy by mě nenapadlo, že je Inky tak těžký. Pořádně jsem se pod ním prohýbal.

“Snad si nemyslíte, že vás nechám tak snadno odejít!“ Vrčel Koukimi jak se zvedal. Držel si bok do kterého ho Ruy předtím sekl. “Překvapil jsi mě člověče. Nepředpokládal jsem, že z té iluze tak snadno unikneš.“
“Za prvý, to nebylo snadný. Za druhý, mám dědka, který umí skvěle emočně nakopat zadek. A za třetí, lezeš mi už na nervy!“
“Oh, a? Neměl jsem v plánu vás zabít. Ale zdá se, že mi žádnou jinou možnost nedáváte!“
“Tak se předveď!“
Oba šermíři se střetli, tlačili jeden na druhého a když to nepomohlo, odskočili od sebe a začali kroužit. Měl jsem na výběr dva východy – jedním jsem přišel, druhým sem vpadl Ryu. 'Ten druhý je nejspíš slepá ulička.' To rozhodlo o mém výběru.

“Aah!“ zakřičel jsem, když mě od východu odrazila neviditelná síla. “Kasshy!“
“Hlupáku! Už v okamžiku, kdy jsi sem vstoupil jsem vytvořil bariéru. Nemůžete uniknout!“
“Možná nemůžeme uniknout! Ale pořád ti můžu nakopat zadek!“ Ryu zaútočil pro mě nikdy nevídanou divokostí i rychlostí. Jeho soupeř měl problém vykrývat jeho údery, zahnal ho do rohu. “Gyargh!!“ zakřičel senpai a sekl. Koukimi jeho úder sice zablokoval, ale nemohl dělat nic jiného než pomalu padat pod jeho silou.
'Jak je to možné, normální člověk...? … Ne, on není normální člověk...' Napnul svaly a donutil Ryu-senpaie ustoupit. Teď útočil on a Ryu jen uhýbal.
'Sakra! To není nic co bych mohl udělat! Vůbec nic!?!' Ještě pevněji jsem sevřel Inkyho, kterého jsem měl na zádech, ruku.

Do zvuků boje se přidal další zvuk, byl to zvuk zvířete. “Co to je?“ Oba bojovníci se přestali věnovat boji a upřeli zraky k chodbě. Něco se blížilo, a blížilo se to rychle.
Světlo z místnosti dosahovalo sotva několik centimetrů do chodby, takže když se náhle vynořila monstrózně veliká ruka, zařval jsem jako nikdy předtím. Na dlani ruky se rozzářil složitý znak a bariéra se rozpadla jako domeček z karet.
Tvor vstoupil do světla. “F...F-F-F-Fafrire!!“ vykoktal jsem ze sebe. “Řekl jsem ti ať zůstaneš s Toudai!!“
“Fafrire je se mnou!“ Zpoza Fafrirovy hlavy vykoukla hlava druhá.
“T-Toudai!!“ Toudai seskočila dolů a postavila se vedle Fafrira.
“Teď máte šanci!!“ zakřičel na nás Ryu a vrhl se po andělovi. “Já ho zdržím! Jděte!“

“Ryu!!“ křičela Toudai.
“Jděte!!“
“Rychle!! Jdeme!!“
Sotva jsem však udělal krok, z chodby vyletěla obří vlna energie a všemi nás mrštila proti stěně. “Arrghr!!“ přistání bylo tvrdé.
Rozhlédl jsem se po ostatních, Faf ochránil Toudai, ale oba byly v bezvědomí. Ryu ležel na zemi taky v bezvědomí. Já jsem přistál na Inkym. “Argh...!“ To Koukimi plival a kašlal krev.
“Nemohu uvěřit, že nedokážeš splnit ani tak jednoduchou misi. Navíc tvůj soupeř byl o hodně slabší.“ pronesl někdo v hodně bílém a světlém oblečení chladným hlasem. Viděl jsem z něj jen barevné čmouhy a točila se mi hlava.
“Lorde...! Já vás nezklamu!“ Koukimi se s námahou zvedl.

“Ušetři mě svých výmluv! Udělám to sám!“ Neznámý napřáhl před nás ruku a něco zářícího se před ním objevilo. Pokud jsem si kdy přál, aby to co se dělo bylo jen součástí špatného snu, tak to bylo právě tady a teď. Jenže tohle je skutečnost a z té se nelze probudit.

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Tak, pomalu a jistě se to začíná rozjíždět ... Koukimi se nám tu vybarví, Fafy si zahraje na rytíře v zářící zbroji, Inky, Ryu a Kasshy se budou snažit srovnat si myšlenky v hlavě a přibude nám jedna postava.

Ale hlavně, za ten konec mě budete chtít zabít Laughing out loud

4.846155
Průměr: 4.8 (26 hlasů)