SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Inky - kapitola 10

“Toudai?!“ křičel Ryu, když odrážel útok podivného chlupatého tvora.
“J-Jsem v pořádku!“ Fafrire rozmázl dalšího podivného tvora, ale ten byl nahrazen hned dalším.
'Co tohle sakra je?!' Ryu uskočil a usekl protivníkovi hlavu. 'Nejdřív ta věž... pak mám halucinace... děda mi v nich nakope zadek... ' Těsně unikl drápům a útočníka učinil o půl těla menší. 'Pak ten divný kluk s křídly... pak rána... a teď spousta příšer!!!'
“Co se to sakra dějéé!!“ řval Ryu a rozsekl další dva v půli. Sám nevěděl kde bral tu sílu, možná ho takhle napumpoval instinkt přežití.
Toudai se krčila u stěny, chráněna Fafrirovým mohutným tělem. 'Co se to děje?! Proč...?!' Její nohy jí vypověděly službu, i kdyby jí hrozila smrt, nemohla by se ani hnout.

Konečně padl poslední útočník. Ryu i Fafrire byli celý zakrvácení. 'Ne... nesmím se podat... musím chránit Toudai...' Jeho kolena však byla jiného názoru.
“Opatrně, mladý šermíři.“
“Ah, díky. Toudai... ale to oslovení.... huh?“ Ryu se díval do obličeje Fafrira.
“J-Já nic neříkala...“ Konečně se trošinku vzpamatovala.
“Ah.. musím mít halucinace... ano, jsem unavený.“
“Opravdu jsem to mluvil já, mladý šermíři.“
Ryu se na Fafa podíval s největším nepochopením. V oku měl nervózní tik.

“T-Ty mluvíš??.... mluvící králík.... ah ha ha...ah...“ Ryu padl na zadek.
“Toudai, ty jsi to věděla?“
“Ano, … asi tak hodinku před tebou. …. Ah.. jak to mluvím, omlouvám se!“
“Ah, to je fuk. Co teď? .. Nejraději bych si dal dvacet a pak dalších dvacet, ale tady asi nebude to nejlepší místo...ani nejlepší doba...“
Okolo nich byly roztroušeny rozsekané nebo rozdrcené mrtvoly tvorů podobající se opicím skřížených s dravým ptákem. “Ani nevím, proč jsem ještě nezkolabovala...“
“Já taky ne...“ řekl Ryu a slabě se zasmál. “Já... sakra... nemůžu se zvednout...“

Fafrire zastřihal ušima a vztyčil se na zadní. “Neříkej, že druhý kolo!“ řekl Ryu vyděšeně. Toudai jen couvla o krok zpátky. Faf sledoval vršek holé skály, kde před chvílí bránil Toudai. 'Něco se blíží!...Nic neslyším, ale vím to... Jak to?!' pomyslel si Ryu a ještě pevněji sevřel svůj meč.
Něco se na útesu objevilo, ale seskočilo to tak rychle, že si Ryu ničeho nevšiml. Bylo jich několik a všichni dopadli tak, aby je zahnali ke skále.
“Ryu...“ Toudai se opřela o stěnu.
“Ah... vypadají jako Fafrire!“ Ano, přesně tak vypadali. Byli jen mohutnější a vypadali i víc hrozivěji.

“Nevadí mi vidět tebe...“ pronesl hlavní králík s jizvou přes levé oko výhružným a hlubokým hlasem. “Ale co tu dělá ta lidská chamraď!“ poslední slovo vyslovil s nenávistí.
“Asi nás nemají rádi...“ zašeptala Toudai Ryuovi a ten jen neznatelně přikývl.
“Jsou zde omylem...“ řekl Faf.
“Zabij je!“
'Uh?! Cože!!' Ryu sebou trhl a začal víc krvácet na boku, kde ho jedna příšera zasáhla drápem. Naštěstí to nebylo hluboké zranění.
“Ne!“ řekl rozhodně Fafrire, bez sebemenšího zaváhání.
“Ne?“
“NE!“

“Pak, zemři s nimi!!“ zakřičel králík s jizvou a napřáhl se k úderu. 'Fafrire!'
“Co chceš ženo?! Poslední slova .. nebo chceš zemřít první!?“ Toudai teď stála mezi nimi a dívala se mu přímo do očí.
“Mrkvičku?“ zeptala se ho nevinně Toudai a podávala mu, už trochu zvadlou, mrkev, kterou měla v kapse u sukně. 'Toudai!'
Všichni na ni zírali, aniž by věděli jak zareagovat. 'Ten člověk si ze mě....!!'
“Zem- ghmmhmm!!“ mumlal králík, protože mu Toudai mrkví zacpala pusu.
-Je mrtvá... Co to?!... Tohle bude bolet...- Neslo se mezi ostatními králíky. Jestli předtím byli nejistí, teď byli nervózní.

Zjizvený králík chvíli jen tak stál s zelenou natí čouhající mu z pusy. '…..' Pomalu a jistě ji schroupal. “Tyyyyy....“ S každým 'y' mu na tváři naběhl křížek vzteku a jeho hlava se snížila, až ji mě v její úrovni.
Toudai udělala krok a začala králíka hladit mezi uši. “Hodný králíček...“ Toudai se ještě stihla usmát, než zkolabovala.
“Toudai!!“
“Mladá slečno!“
Oba se k ní, navzdory svým zraněním, vrhli. Velký králík ztuhl a jen se díval. Ryu držel Toudai v náručí a Faf se nad nimi nakláněl.

“Pojďte!“ a s tímto jediným slovem se králík otočil a vyrazil kamsi směrem les. Ryu se, po Fafrirově ubezpečení, že jim žádné nebezpečí nehrozí, nechal vysadit na jednoho menšího králíka. Chtěl sice po očku sledovat Toudai, ale kolébání a celková únava jej přemohli a on usnul.

Když se Ryu probudil, ležel v hnízdě ze slámy, listí a mechu. 'Krásně to tu voní.' Pomalu se zvedl, sice ho bolelo tělo, ale bolest byla spíš už jen symbolická. Místnost nebo prostor, kde ležel, připomínala obří jeskyni, co chybělo výšce stropu, bohatě vynahradila rozhlehlost. Strop byl podpírán mnoha tlustými a tenčími sloupy.
Uprostřed každého sloupu byl zvláštní krystalický kámen, který fosforeskoval. 'Skoro to vypadá jako to světlo... ve věži?!' Náhlá vzpomínka jím trhla. 'Toudai,... počkat. Šli jsme s králíky, takže bychom mohli být v bezpečí... Co se však stalo Kasshymu a Inkymu?'

Pomalu se zvedl na nohy. Cítil se slabý. “Bejt tebou, moc se nehejbu!“ ozval se rozzlobený hlas. Ryu se rozhlédl a uviděl menšího králíka, jak ho zamyšleně pozoruje. “Ah... Já jen... Kde to vlastně jsem a jak se má Toudai s Fafrirem?“ Ryu se zmateně zeptal. Trochu se mu točila hlava a z hladu ho bolel žaludek.
“Tvoje samička je v pořádku, stejně jako … Fafrire.“
“To je dobře.... Cože? Co jsi to říkal...?!“
“Samička, to za prvé a za druhé … jsem taky samička.“ Králice se přikrčila a přivřela oči, což jednoznačně vyjadřovalo její pohoršení.
“O-O-omlouvám se, nechtěl jsem se tě dotknout.... a... Toudai je kamarádka, ne samička..eheh...“

“Aaahh....“ vydechla pochybovačně a ještě si Ryua pořádně změřila. “No, seš si tím jistý?... Máte krásnou vůni.“
'Eh?'
“No, to je fuk. Pojď za mnou!“
Ryu se sice snažil zapamatovat cestu, ale bylo to marné. Tunely se táhly do nekonečna a zahýbali už tolikrát, že si začal myslet, že neví kam vlastně jde.
“Já jsem Ryu. Jak se jmenujete vy?“ Ryu se pokusil o přátelský rozhovor. Králice však sebou trhla, uskočila od něj a vyjeveně na něj zírala. “Eh?... Řekl jsem něco špatně...?“
“Špatně?!?“ králice se celá naježila. “Víc než špatně!! Naprostá nehoráznost!! Nemůžeš se ptát na jméno!!“
“A proč ne?“
“Co pak ty nevíš, že když někdo zná tvé jméno, má nad tebou moc?!“
“Slyšel jsem o tom příběhy, ale to byly jen příběhy.... ale tady je to skutečnost?“ Ryu se podrbal na hlavě, málem si pěkně zavařil.

“Dobře.... můžu ti říkat Flurr?“
“Flurr?“
“Nelíbí se?“
“Ne, to ne. Je pěkné.“ Sklonila hlavu a zastřihala ušima. 'Ona se červená?...?'
“T-To jméno co jsi mi řekl?...Je pravé?“
“Ano, u nás lidí, tenhle problém nemáme.“
Ještě se chvilku choulila a pak vyrazila. Ryu se na ní díval, v porovnání s Fafrirem nebo těmi králíky co viděl, byla drobná a hubená. Nemohla být o moc vyšší než on sám. Srst měla béžovou, uši nebyly tak dlouhé, zato vypadali chlupatěji a na koncích měli dlouhé bílé chlupy.
Stejně barevné chlupy byly na koncích pacek a pokud jsi dobře všiml, měla je i na hrudi. Když si na to vzpomněl začal se červenat. 'Vždyť to není... jako bych ji šmíroval, to ne... ona vlastně není nahatá... nebo jo... ne není... má srst... jo má srst, takže nevidím kůži, to by byla nahatá...'

“Je ti něco, jsi celý rudý?“
“Eh,... Kdo já? .. Ne, ne nic mi není!“ A divoce mával rukama. Ona na něj jen podezíravě koukla. 'Uf...'
Konečně vyšli z potemnělých tunelů a objevili se ve velké jeskyni, stalagmity a stalaktity a vůbec další kamenné útvary byly všude. “Wau, to je krása.“ obdivoval Ryu různotvárnost tvarů i světlých barev kamenů. Uprostřed toho bylo větší jezero vody nad kterým zel velký tunel, který ústil na povrchu. Skrz něj sem dopadaly pozdní sluneční paprsky.
“Říkáme tomu tady Duhová jeskyně. Není krásná?“ Řekla pyšně Flurr.
“Tomu rozumím, ale proč duhová? Kameny tu jsou sice barevné, ale...“ Prsty přejížděl po vyhlazeném povrchu jednoho krápníku.
“Počkej a uvidíš.“ Odpověděla mu záhadně Flurr.

Pokračovali ještě kus dál, teď stoupali nahoru, až se konečně dostali k ústí jeskyně. Ryu se zhluboka nadechl. Vzduch v jeskyni rozhodně nebyl zatuchlý nebo smradlavý, ale čerstvý vzduch je prostě čerstvý vzduch.
Protáhl se. “Aaah!“ Ona se protáhla také a opravdu nebyla o moc vyšší než on, asi jen o hlavu a půl. Její oči byly bílé a chvilku se jeden druhému do nich dívali.
“Děje se něco?“
“N-Ne vůbec nic!“ Slova rozhodně nebyla v souladu s jeho červenáním.
“Doba páření již pominula.“ pronesla ledabyle, postavila se na všechny čtyři a šla napřed.
“T-To jsem nemyslel!“
“Já vím, hlupáčku.“ otočila na něj hlavu a lehce vyplázla jazyk.
'Crzcc... Inky v kožichu králičím....Brbly...brbly...' Ryu své naštvání však jen hrál.

Venku byl úplně jiný svět. Byli v hustém lese, který se však nejevil přátelsky, ale naštěstí ani nepřátelsky. Za chvilku zaslechl povyk a hlasy. Z jednoho křoví vyrazilo několik chlupatých chomáčků a honilo jeden druhého.
“Uah!“ Křičel Ryu, když mu kličkovaly mezi nohami a běhaly okolo něj. Brzo zmizely v jiném křoví. Ryu se smál. “Mrňata, co?“
Flurr s chichotem přikývla.
Konečně se dostal k cíli své cesty, k úpatí obrovského stromu. 'Ten musí být alespoň půl století starý.'

V jeho blízkosti viděl další králíky, měli různé barvy od černé po hnědou, včetně různých odstínů i barevných kombinací. Někteří byly menší, jiný zase obrovští. Těch největších bylo však málo, možná okolo deseti.
'Toudai!' Uviděl ji u chumlu těch nejmenších králíků. Poskakovali okolo ní a ona je škádlila svázaným uzlem, stejně tak jako dřív Fafrira. Ten seděl nedaleko a pozoroval je. Ryu se k nim rozběhl.
“Jak je?“ Hned vyzvídal.
“Jsem v pořádku! .. Jo a pozor na jméno!“
“Ah. Už jsem měl možnost se s tím seznámit...“ nervózně se podrbal na tváři.
“Hej!“ Jeden hnědý králíček mu dorážel na nohy a dožadoval se pozornosti. “Ukaž.“ vzal Toudai uzel a začal tím malé králíky prohánět. Ti za ním lítali a hopsali.

“Tak, ty jsi Toudai, že? Já jsem Flurr... Tak mě pojmenoval.“ A ukazovala na skotačícího Ryua. “Těší mě, Flurr.“ A uklonila se jí. “Moc vám děkujeme za vaši pohostinnost.“
“O nic nejde. My jsme vůči ostatním docela přátelští... většinou.“ Jemně poukázala na velkého králíka. “Asi už něco víš o naší historii, že?“
“Ano, svět lidí a tento, Be-Sekai, bývaly kdysi jedním a války byly na denním pořádku. Nějací mágové pak světy oddělily, že?“ Flurr souhlasně přikývla. Spolu si sedli na jeden mohutný kořen.
“Váš Nejstarší je velmi hodný a přívětivý.“
“To je, ale nechtěj ho vidět, když se vážně rozzlobí. To pak lítají chlupy.“
“Z něho nebo z druhých?“ bezmyšlenkovitě se Toudai zeptala, a až pozdě si uvědomila jaký to mohlo mít dopad.
Flurr se rozesmála. “Ani ti nevím, to mě nikdy nenapadlo!“ Společně se té představě smáli.
“Kde je ten kluk? Nejstarší jej chce vidět!“ řekl králík-voják.

Ryu musel zanechat hry s mrňaty, ta jej však zpovzdálí zvědavě pozorovala. Nejstarší byl na vrcholu velikého stromu. Ryuovi připadalo divné, aby králíci žili na stromě. Když však viděl jak mrštně se pohybují, začalo mu to dávat smysl.
'Co mi jejich Nejstarší asi chce?' Toudai vypadala šťastně, takže by ani jemu nemělo hrozit žádné větší nebezpečí. Přesto se cítil nervózně.
Když se dostal skoro k vrcholu kmene, dovolil se ohlédnout dolů. Neviděl však nic než větve a listí. Koruna stromu byla hustá, cestou jej však nešlehla ani větvička. 'Tihle stromový králíci jsou fakt šikovný.'
Vrchol stromu poskytovala krásný stín. V „dutém“ vnitřku koruny se vznášelo spoustu malých zelených světélek, která však rozhodně nepatřily světluškám. Ryu se rozhlédl. Jestli dole byly skoro samý dospělí a muži, tak tady nahoře se to hemžilo maličkými chlupatými uzlíčky s dlouhýma ušima a jejich matkami.

'Tady musí být jejich rodiště.' Strom jim poskytoval krásnou ochranu jak před nepřáteli tak i před nepřízní počasí. Ryu měl však také pocit, že strom je svým vlastním způsobem živý a vnímá každého tvora, který se k němu přiblíží.
Nejstarší byl uprostřed. 'Ty... ' Byl to neuvěřitelný pohled, pokud mu nějaký králík připadal dole veliký, tak tenhle byl naprosto óbr-obrovský. Již jen jeho hlava byla delší než Ryuova výška. Jeho srst měla měsíční barvu, navzdory jistě vysokému věku (víc než si mohl Ryu představit), jeho srst stále působila zdravě a kam dopadalo zelené světlo, tam se leskla.

Nejstarší zvedl hlavu. Ryu sebou trhl a spěšně usedl do dřepu, jako by seděl před svým dědečkem. Taky mu po chvíli došlo, že se uklání. Zaslechl pobavený smích.
“Není potřeba takových formalit, mladý muži.“ Jeho hlas byl přátelský a uklidňující. Ryu se zvedl, ta jediná věta z něj setřásla veškerou nervozitu.
“D-Dobrý den, Nejstarší.“ Nejstarší se opět zasmál a smál se ještě víc když si uvědomil, že ten divný zvuk, co teď zaslechl, je Ryův žaludek. Ten se napůl zlomil v pase a červenal se jako nikdy předtím, skoro by přísahal že se z něj kouří.
Několik malých králíčků mu přineslo ovoce, oříšky a dokonce i rybu. Zkusil nejdřív ovoce a bylo výborné. “M-Moc vám děkuji.“
“Vaše družka, nám řekla co se stalo.“
“Kamarádka...“
“Ah?“
“Nic, nic. Vůbec nic.“ Ryu zmateně odpověděl a radši si zacpal pusu kusem červeného ovoce, co mu připomínalo jablko. 'Mňam...'

Nejstarší počkal dokud se Ryu pořádně nenajedl. Snědl i tu rybu a byla výborná, třebaže byla syrová. 'Skoro jako suchi.'
“Vaše... kamarádka nám řekla, že by zde mohli býti i vaši dva další kamarádi.“ Nejstarší teď zvedl hlavu a otevřel oči. Jeho oči byly prázdné, byl slepí.
“Ano, Kasshy a Inky.“
“Tento svět je dosti krutý. Tví lidští přátelé možná už nemusejí být mezi námi.“
“Ne, jsem si jistý, že žijí. Kasshy by měl mít nějaké vyvolávačské schopnosti nebo tak... a Inky není člověk, ale Inkubus, takže...“ Ryu se zarazil neboť atmosféra se razantně změnila. Opatrně očima sledoval své okolí, vše okolo utichlo.
'Tohle není dobrý...'

“Inkubus, říkáš?“
“A-Ano... on je sice Inkubus, ale není špatný. Je sice dětinský, na nervy lezoucí, zmlsaný a občas úchylný, ale není to zlý člověk... em, tedy Inkubus!“ Ryu nervózně házel rukama všude okolo sebe. Ryu se také po očku podíval po vojákovi co ho sem vynesl. Jeho srst byla naježená.
“Můžeš tomu věřit? Jeho tváři?“
“Eh? Cože?“
“Můžeš věřit slovům, která jsi pronesl?“
“Ano těm slovům věřím!“
“Říkají však pravdu?“ Ryuovi začala docházet trpělivost. Vážně si připadal jako kdyby před ním byl jeho děda a otravoval ho nesmysly.
“Ano, říkají! No a co, že Inky je Inkubus. To z něj nedělá toho špatného!“
“Může lev jísti trávu?“

“Eh? … Ne.“
“Tak Inkubus se nemůže změnit.“
“Hele!! To že jsi schroupal veškerou moudrost neznamená, že víš všechno!“ rozkřičel se na něj Ryu. “Že se nemůže změnit?!! Pf! Jak to víš?! Nikdy jsi ho neviděl... Né že by to šlo, ale... to není důležitý! Nemůžete někoho soudit jen kvůli jeho vzhledu!!“ Ryu se prudce opřel o ruce a hleděl Nejstaršímu přímo do očí.
'Tohle jsem si pěkně zavařil!'
Nejstarší se víc zvedl a Ryu si hned připadal tak malinkatým. 'Au...'
“Máš pravdu.“
“Eh?“
“Nejstarší, ale...!“

“Ne, chlapec má pravdu. Nemohu jej soudit. Pokud mi starší existujeme, abychom učili mladé o minulosti. Potom mladí tu jsou proto, aby nám ukázali vizi budoucnosti.“
Ryu se uklonil. “Děkuji, Nejstarší.“

Ryu i Toudai u králíků, nebo-li Kato-Sagi, zůstali ještě pár dní. Když se dostatečně zotavili, vydali se na cestu najít ostatní. Nešli však tři, ale bylo jich 5. K nim se přidali Flurr a Generál, jak všichni zjizvenému Kato-Sagimu říkali.
“Chci si jen být jistý, že zmizíte a už se nevrátíte!“ zamlouval své skutečné úmysly Generál. Většina však věděla, že má Toudai rád.

Ta teď seděla na Fafrirově hřbětě, Flurr šla vedle nich a Ryu s Generálem byli ve předu. Již před nějakou dobou opustili les a teď šli po otevřené krajině. Vypadala celkem mírumilovně, sem tam nějaký strom, pak křoví a nebo malé podivné zvíře, které svojí mrštností připomínalo veverku.
“Jste si jistí, že tu jsou?“ zeptal se Generál nevrle.
“To nevíme, pokud jsme tu my, tak oni by tu mohli být taky.“ odpověděl nejistě Ryu. Byla pravda, že pro to neměli žádný důkaz. Podle Nejstaršího by vak mohli najít aspoň Kasshyho podle jeho lidského pachu.
Zatím však nikdo z nich nic nezachytil. Svět Be-Sekai je však rozlehlý a tak jejich hledání může trvat velmi dlouho.

“Rychle ke stromům!!“ zakřičel náhle Generál a všichni jej uposlechli. Jen co se skryli pod korunami velmi nízkých stromů, které by se dali nazvat přerostlými bonsai, přelétly přes zemi velké stíny.
“Už jsou pryč. Můžeme vylézt!“
“Co to bylo?“ zeptala se Toudai.
“To byly Krai-su. Jsou to po většino mrchožrouti, ale jakmile je jich větší skupina vrhají se i po živé oběti.“
Toudai se ještě naposledy podívala směrem kam mířili velcí černí ptáci a přeběhl jí mráz po zádech.
Generál se na chvíli zastavil a větřil, ale ani tentokrát neměl štěstí. Pořád nic. Takhle putovali až do večera. Svoje tábořiště si udělali blízko velkého jezera. Na jeho druhé straně se tvořila zlověstná mlha.

“Chacha!“ Smál se Ryu když vítězoslavně ukazoval svůj úlovek, velkou rybu. Když se však následující krok rozplácl, jak dlouhý, tak široký, byl spíš víc pro smích. Generál jen kroutil hlavu, ale usmíval se. Lidi sice nesnášel, ale tihle dva mu byli z nějakého důvodu velmi sympatičtí.
Když se ryby opékaly, vydala se Toudai s Flurr najít nějaké ovoce nebo oříšky a Ryu se staral o oheň.
Generál seděl opodál a sledoval Ryua. “Děje se něco?“
“Jsi si jistý, že to není tvoje samička?“
“Už zase?! Kolikrát to mám vysvětlovat?“
“My, Kato-Sagové, takové problémy nemáme.“ odpověděl lehce uražený Generál. Ryu si jen povzdechl.

“Proč vlastně nesnášíte Inkuby?“
Generál chvíli mlčel než odpověděl. “Jsou namyšlení.“
'To má být jako všechno? Žádný dlouholetý války, krevní msty a kdoví co ještě?' Ryu si myslel, když se na Generála díval se zvednutím obočím.
“Hmf?“
“N~Nic“ Odpověděl Ryu zpěvně, čímž Generála patřičně nakrkl. V témže okamžiku se vrátily dívky a venkovní hostina mohla začít.
Toudai nadšeně vyprávěla co všechno jí Flurr pověděla o místním lese a všem co tam roste. Ryu s radostí naslouchal a když si uvědomil, že na Toudai už doslova zírá, rychle se odvrátil. Bylo to však stranou na Generála, který sice nehnul ani chlupem, zato mu v očích zajiskřilo. 'Ušatej bastard...' Zanadával si v duchu Ryu. Pomsta byla tichá, zato patřičně šťavnatá.


--- Pojďme se vrátit do minulosti a pár dní dřív... přesněji do jistého okamžiku ve věži.

V hlavě mi hučelo a celé tělo mě bolelo. Slyšel jsem jen útržky toho co Koukimi říkal. Ten neznámý mě děsil. Ač jsem viděl jen světlé skvrny, cítil jsem jeho ledový pohled. Najednou se mezi námi objevila světlá koule. 'To...to není dobrý...' Věděl jsem, že nám chce ublížit... NE! Že nás chce zabít.
'Pryč...pryč...!' Bylo jediné na co jsem mohl myslet. Světlo pulzovalo a nabíralo na síle. Když člověk ví, že zemře, tak se mu v hlavě začnou honit myšlenky na svůj dosavadní život. Takže jsem asi neumíral, protože se mi v hlavě objevila jen ta knížka.
Viděl jsem různá kouzla, zaříkávadla a kruhy. Chaos se začal měnit v pořádek a moje myšlenky, ať už jsem je řídil vědomě či nikoliv, se zaměřily na ten jediný kruh. Viděl jsem ho jasně, ten nejsložitější a největší kruh, jeho nakreslením bych zabral celou plochou střechu školy.

Ani si nevzpomínám, zda jsem se jím vůbec zaobíral. I když co na tom záleží. Obrovský kruh v mojí hlavě se začal postupně vybarvovat, nejdřív střed, znaky v něm, další mezikruží se spoustou drobných znaků, docela velká mezera jen s několika čárami až k obvodu kde se nacházely jen čtyři velké znaky znázorňující nějaké síly nebo možná směry.
Nevím kdy se to stalo, ale něco v okolí se změnilo. Minimálně ta koule byla pryč, ale světlo zůstalo, slyšel jsem výkřiky a … průvan? To by nebylo zas až tak divný, kdyby nefoukal zespoda. Cítil jsem energii, proudy energie. Nejdřív byly jemné, sotva znatelné, ale postupně síly až připomínaly dravou řeku, která soupeří s peřejemi.
Bolelo to, hodně to bolelo. Myslím, že jsem křičel, ale neslyšel jsem nic. Vše pohltilo světlo, které pak vystřídala tma. Mé tělo... skoro jsem jej tak nemohl nazvat, cítil jsem se tak divně, že jsem nevěděl, zda jsem nebo nejsem mrtvý či živý.

Vnímal jsem ostatní okolo mě, vznášeli se, jako já, v podivném prostoru tmy, kde se vše jevilo jako modré. Najednou jsem ucítil velký tlak, jako kdyby se náhle proti mně zvedl silný vítr. Odtahovalo mě to od ostatních. 'Ne...' Pokoušel jsem se natáhnout ruku, ale nikam jsem nedosáhl, všichni se vzdalovali.
Vítr nebo proud se mnou znovu hodil, naštěstí mě to hodilo blíž k ostatním. Nevím koho jsem to popadl, ale nehodlal jsem jej pustit. Než jsem se však zmátořil, abych popadl ještě někoho, proud mě znovu strhl. Tentokrát mě táhl dolů. Křičel jsem, ale nikdo mě neslyšel.

Celé tělo mě bolelo. Kašlal jsem a třásl jsem se. Pomalu jsem zvedl hlavu a otevřel oči. Nejdřív jsem neviděl nic moc, pak jsem začal rozeznávat tvary a barvy. Ležel jsem na hlíně v nějakém dolíku. Zvedl jsem víc hlavu. Okolo nebylo nic než hlína a … 'Inky!!' Ležel vedle mě a byl v bezvědomí. Na oblečení měl známky krvavých skvrn, které už zaschly.
'Ne! Inky!!' Panika mi dodala potřebnou sílu se zvednout a připlazit se k Inkymu. 'Ještě dýchá.' Tak jako panika i síla mě opustila. 'NE! Musím... nesmím...' Mumlal jsem slova v hlavě, když jsem se s námahou zvedl a začal táhnout Inkyho. Nikdy bych neřekl, že je tak těžký. Z dolíku se vyklubal celkem hluboký i rozlehlý kráter.
Nijak jsem se tím netrápil. Teď mi záleželo jen na tom dostat Inkyho do bezpečí. Nevím jak dlouho jsem se plahočil a už vůbec nevím kdy jsem se z celkem otevřené krajiny dostal do strašidelně vypadajícího lesa, ale ocitl jsem se jen na pár metrů od vchodu do jeskyně.

'Super...Snad nemá nájemníky...' Naštěstí neměla, byla totiž hluboké jen na několik metrů. To nám však stačilo. S pořádným žuchnutím jsem Inkyho položil na zem. Těžce jsem oddechoval, moje tělo bylo jak z gumy a já sotva cítil zda s něčím hýbu nebo ne.
Když jsem si uvědomil, že ležím na zemi, došlo mi, že jsem musel padnout a usnout. Ta myšlenka mnou otřásla a přiměla mě si sednout. Venku pořád bylo světlo. Buď jsem spal celý den nebo jen chvíli.
“Zdá se, že šli tudy!“ zaslechl jsem hlas. Projela mnou vlna strachu.
“Támhle v jeskyni!“ zakřičel druhý hlas. Tři postavy běžely k ústí jeskyně. První čeho jsem si všiml, byl jejich lidský vzhled. Potom následovaly černé vlasy různé délky a až pak jsem si všiml jejich oblečení. To vypadalo jako by byly starými šlechtici nebo tak..

První se už už dostal do jeskyně, když jsem vyrazil rukou dopředu a zabránil mu ve vstupu. “Aargh!“ zakřičel když padal dozadu. Celý prostor vchodu zaujímal světle zelený kruh, tvořící bariéru. “Co to sakra?!“ ozval se druhý.
Třetí pomalu přistoupil a udeřil do ní pěstí. Zařval jsem bolestí a ucítil jsem krev proudící mi z ruky. Sice jsem zakolísal a napůl padl, ale ruku jsem pořád držel nataženou.
Něco si mezi sebou mumlali. Oči mi už zase vypovídaly službu. 'Sakraaa...' Některý z nich se dotkl bariéry rukou a já ucítil tlak. Ten postupně vzrůstal, až jsem to nevydržel a padl.
“I...nky...“

Nevím co se dělo pak, ani co se dělo teď, ale vím jednu věc – tenhle okamžik, když jsem hořel, chtěl jsem, aby vydržel věčnost. Hořel jsem, nebolelo to, byla to spalující touha a chtíč. Nikdy jsem nic takového necítil a možná proto jsem to tolik chtěl. Naplňovalo mě.
Slyšel jsem hlas, šeptal mi něco a naléhal na mě. 'To je jedno... ty jsi...' Odmítal jsem jej a zároveň jsem jej přijímal.

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Ahojky, další dílek je tu. Omlouvám se za zpoždění, znáte to... nedostatek inspirace, lenost, anime ... XD Na druhou stranu se můžete těšit na 7,5 stránky akce, humoru i nějaké té sexuální narážky Laughing out loud Fanoušci Inkyho asi budou zklamáni, neboť se zde vyskytuj jen málo (lépe řečeno jen na konci).

Na druhou stranu je trošku rozveden Ryu a Toudai, kteří ... no to se nechte překvapit Wink Přibudou nám tu také další postavy Smile

PS. A omlouvám se za pravopisné chyby, jako vždycky Laughing out loud

4.90476
Průměr: 4.9 (21 hlas)