SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Inky - Kapitola 11

Ležel jsem na posteli, celé tělo mě bolelo a cítil jsem lehký studená vítr na tváři. Nemohl jsem se hýbat, vlastně jsem byl takový celý tumpachový. Nevěděl jsem kde to jsem, ani co se stalo. Jen jsem tak zíral na protější stěnu. Pokoj byl ponořený v šeru, takže mohlo být brzké ráno nebo brzký večer, ale na tom nezáleželo.
Jemně jsem pohnul prsty na rukou, i když to spíš vypadalo jako posmrtné škubnutí, bolelo to. Naštěstí jen trochu. Pomalu jsem se rozhodl posunout levou ruku nahoru, můj pohyb byl ještě pomalejší než myšlenka. Nemělo by to však být opačně a jinak? … To je fuk.

Když jsem se na ní tak díval, nemohl jsem si nevšimnout toho jak se třese. 'Co jsem to sakra dělal?!' Konečně jsem zformuloval nějakou smysluplnou myšlenku. Začal jsem se víc rozhlížet. Pokoj musel být značně veliký a rozlehlý, strop se ztrácel v šeru a byl podpírán ozdobnými sloupy. Z těch visely tmavě červené pruhy látek dolů a další je spojovaly.
Kousek, někde mezi dvěma sloupy, bylo zatažené okno. Bylo pootevřené neboť vítr si pohrával s tmavým závěsem. Postel na které jsem ležel měla nebesa, závěsy byly průhledné a v tom šeru jsem nedokázal říct, zda mají nějakou barvu.

Měkká výbava postele byla heboučká a příjemná. Lehce jsem zvedl hlavu, trochu to bolelo, protože jsem měl ztuhlé svaly. “Hmgmn...“ Huhlal jsem když jsem se přinutil zvednout na lokty a to byla chyba. Od pasu dolů mnou projela taková prudká bodavá bolest, že jsem nemohl zabránit výkřiku.
Spadl jsem zpátky a i ten šedivý oblak okolo mého mozku zmizel. 'Co to sakra...!!?'
Vedle sebe jsem zaslechl zvuk látky. Někdo vedle mně byl. “Neměl by jsi se ještě hýbat.“ Ucítil jsem jak se ke mně přiblížil, jeho teplý dech mě lechtal na zádech.

“Inky...?! Co se stalo?!“ Zakřičel jsem a pokusil jsem se znovu vstát. Inky mě však zalehl.
“Říkal jsem, že se nemáš hýbat!“ Pokáral mě, ale vážně to nemyslel. Jeho hlas zněl unaveně. Ztuhl jsem, ani ne protože mě zalehl, ale protože jsem ho cítil. Vyděsilo mě to, nevěděl jsem odkud ten pocit znám, ani proč se cítím tak divně.
“Inky... Ty víš co se stalo? Jestli něco víš, řekni mi to!“ Naléhal jsem na něj a otočil jsem na něj hlavu. Vypadal jako vždycky po ránu, krátké vlasy mu trčely na všechny strany, ospalý výraz ve tváři však byl nahrazen jiným. Díval se na mě jinak, jako nikdy předtím. Mátlo mě to a přitom jsem nějak věděl... věděl jsem co?

“Inky...“ zasípal jsem strachy. Naklonil se nade mnou a jemně mě políbil za ucho. “C-Co to děláš?!“ Vyjekl jsem a náhlým škubnutím jsem si jen připomněl svoji nemohoucnost.
“Nejdřív mi řekni ty, zda jsi něco pamatuješ?“ Vybídl mě.
Trochu jsem váhal, i když jsem neměl co skrývat. “No, když ...“ Velmi stručně jsem mu pověděl jak to bylo a nevynechal jsem nic podstatného. Tedy až na tu část, kde jsem nevěděl co se okolo děje. “Teď mi řekni co se stalo tobě!“
“Dobře, dobře... Brzo ráno jsem se šel projít a potkal jsem Ryua. Chvíli jsme si jen tak povídali, když jsem náhle ucítil divnou sílu. Přesně to jsi cítil i ty, jen na kratší vzdálenost. Chtěl jsem to prozkoumat, tak jsem se pokusil Ryuovi vymluvit. Což se mi moc nepovedlo, ten kluk je... občas pěkně všímavej.“ Inky se lehce uchechtl a na chvíli přerušil svůj monolog. Všiml jsem si jeho zasněného pohledu.

“Když jsme byli u věže, dveře se sami otevřely. Tak jsme samozřejmě vstoupili. Nevím kdy se to stalo, ale Ryu najednou za mnou nebyl. Věděl jsem, že nemá cenu ho volat, ale stejně jsem to zkusil. A nic.“ Pokrčil rameny a povzdechl jsi. “A to jsem mu to celou cestu až k věži rozmlouval. No nic... Takže, pak jsem pokračoval. Nakonec jsem dorazil tam kam až ty, k té divné místnosti s oltářem.“ Jeho pohled ztvrdl a vypadal, že volí slova, jak vše popsat. Přehodil jsi jeden neposlušný pramen za ucho a pokračoval:
“Tam jsem potkal Koukimiho. Ten bastard nebyl člověk, přesně tak jak jsem tušil. … Ale že to bude anděl, mě nikdy nenapadlo!“ Inky zavrčel. “Myslím, že nemusím popisovat, jaký vztah mezi námi panuje, že?“ Nepotřeboval moji odpověď.
“Vytáhl na mě meč a když jsem se pokusil bojovat, zjistil jsem, že nemám žádné síly.“
“Jak to?!“ vyděšeně jsem se zeptal.
Inky mě lehounce štípl do tváře. “Nepřerušuj, já se k tomu dostanu. … A kde jsem to byl? … Jo, ten bastard na mě vytasil meč a já zjistil, že nemám svoje síly. Takže jsem byl donucen jen tak uhýbat. Nikde okolo mně nebylo nic co by se dalo použit jako zbraň a jeho meč jsem mu nemohl vzít, spálil bych si o něj ruce. Když už jsem byl hodně pošramocený, podařilo se mi z něj vytáhnout proč nemůžu použít své síly.“

“A proč jako?“ Inky mě zase štípl.
“To světlo nebylo jen tak ledajaké světlo. Fungovalo jako jedna velká pečeť, rozdělená do mnoho malých pečetí. Jinými slovy...“ Koukal jsem na něj značně nechápavě. “Nejsilnější pečetě jsou často tvořeny několika menšími pečetěmi. Tahle, Pečeť pěti směrů, je jen jedna. Vyžaduje však hodně síly a nikdo s ní ještě nikoho nezapečetil, aniž by ho to nezabilo. Proto se vymyslela jiná metoda. Energie potřebná pro pečeť se rozdělí na menší díly a vloží se do magického tělesa, které bude fungovat jako dočasný kontejner.“
Inky mi dal chvíli na vstřebání.
“Ty tělesa se pak rozmístí a pokud je démon v jejich okolí dostatečně dlouho, pečeť se zformuje, aniž by si to uvědomil. Jinými slovy – V mém případě těmi kontejnery byly světla a doba vystavení ona procházka.“ Nebylo možné přeslechnout kyselost v posledních slovech. “Pak, než jsem mohl vymyslet nějaký plán, mě zasáhl nějakým kouzlem a omráčil mě.“

Chvíli jsem jen tak ležel a přemýšlel jsem. “A co vlastně děláme v posteli?“
“Co myslíš?“ Trochu ve mně hrklo.
“No, spali jsme.. ne?“
“Jaký význam máš na mysli?“ Teď jsem začal být vážně nervózní.
“No jaký asi.... když jsi unavený... tak jdeš spát, ne.... to dá rozum.“
Neodpovídal, jen se na mě díval. Osobně bych byl radši za nějakou odpověď. “H-H-Hej!! Co to děláš?!?!“ Inky mi rukou sjel až na zadek a začal ho hladit. Cítil jsem jak rudnu a rukou jsem se ho snažil chytit.
Inky se nade mně víc sklonil a já cítil jeho dech na tváři. Pevně jsem zavřel oči a přestal jsem se bránit. Jeho ruka mě pořád hladila a moje tělo se začalo třást. Dal ji pryč a já prudce vydechl.
Pokusil jsem se dostat z jeho dosahu, ale docílil jsem jen toho, že jsem napůl vypadl z postele.

Inky se zasmál. “Haha,… Ty máš vážně dobrou fantazii.“ Chtivě se na mě usmál, až mi přejel mráz po zádech. “Taky tě bylo těžké uspokojit.“ Natáhl se nad mě, avšak svojí váhou na mně nespočinul. Jeho vlasy mě lechtaly na bocích a jeho dech mě lechtal za uchem. Jak se tak nade mnou sklonil, cítil jsem, jak se mě cosi dotklo mezi půlkami.
Zatnul jsem zuby, ale stejně mě to nezachránilo od toho, aby se mi podlomily ruce. Začal jsem rychle a krátce dýchat. Cítil jsem, že Inky je nade mnou a má nade mnou neomezenou moc a nebylo nic co bych mohl udělat. Chtěl jsem však něco udělat?
“Nenávidíš mě?“ zeptal se mě tiše. Položil jsem si hlavu na složené ruce, aby se mi tak rychle nepřekrvila. Když jsem konečně dostatečně uklidnil svůj dech, odpověděl jsem: “Ne.“
“Proč?“
“A musím odpovídat?!“
“Odpověz mi... prosím...“

“Protože.... mi to nevadí.“
“Lháři!!“ zakřičel a já ucítil jak se postavil na ruce. “Lháři! Musíš mě nenávidět, musíš!!“
“A to jako proč?!“ ostře jsem se jej zeptal.
“Protože...“ je ho hlas se zlomil a já si všiml jak se třese. Jak jsem na něj tak hleděl, připomněl mi smuteční vrbu. “Protože... jsem vzal to nejcennější co jsi měl. Co má být dáno tomu … koho miluješ... tomu, komu věříš jako nikomu jinému.... tomu, kdo je pro tebe JEDINEČNÝ!! Sám jsi mi to řekl!!“ Víc jsem se na něj otočil, protože jsem nemohl uvěřit tomu, že by plakal.
“Vzal jsem to... Ne, VYRVAL jsem ti to!!“ Tohle ho zlomilo a odvrátil ode mně tvář.
Díval jsem se na něj a třebaže mé pocity byly neurčité, třebaže jsem nevěděl co cítím. Jisté mi bylo jen to, že to není nenávist. “Inky, ale je jedinečný.“

“Proč? Bylo by lepší, aby jsi na mě byl naštvaný! Vzal knížku a přetáhl mě s ní nebo udělal sušenky s překvapením nebo ...“ Inkyho opustila veškerá síla a svalil se na mě.
“Víš... Inky?“ Nijak nereagoval.
“Inky, vážně bych ocenil kdyby ses ze mně zvedl.“ Teď už mě začínal štvát. Zase žádná odezva.
“Vrrrrr...!!! Bolí mě zadek!!“ zařval jsem a jediným trhnutím jsem katapultoval Inkyho za druhou stranu postele. Taky jsem se pak svíjel na zemi bolestí, s tím zadkem jsem nežertoval.
“Kasshy!!“ vykřikl probuzený Inky a hned ke mně přiskočil. Zaváhal jen na vteřinku. Chtěl mě obejmout jen tak, ale v poslední chvíli se zarazil a přehodil přese mě deku. “Je mi to líto.“ Šeptal mi pořád dokolečka.
“Za co se sakra omlouváš? Jsi s tým otravný!“

“Kde je ten Inky co dělal blbosti, přidělával mi starosti a kterému jsem dělal sušenky?“ zeptal jsem se ho.
“Inky... Inky nikdy neexistoval... Byla tu jen stvůra.“
“Inky existuje.“
“Inky není, je to jen přelud.“ Inky zatnul zuby.
“Inky ale je. Narodil se dne kdy jsem ho pojmenoval.“ Řekl jsem tiše a vyrovnaně. Inky se na mě podíval, v očích měl pořád slzy.
“Inky je Inky, ať už udělá cokoliv, ať už řekne cokoliv... Inky je Inky. A to se nikdy nezmění.“ Jemně jsem jej pohladil po tváři. Vzal moji ruku a jemně ji stiskl.
“Ty... víš vůbec co se stalo?“
“No .. mám jistou představu...“ odpověděl jsem nervózně.

“Nechceš, abych ti to připomenul?“ Než jsem stačil zareagovat, už jsem ležel na zemi a Inky se nade mnou zas moc nakláněl.
“Nnnn-Neblbni!“ Protestoval jsem, ale Inky se nade mně jen víc nahnul. Zavřel jsem oči a jen čekal. Když jsem však už čekal nějak moc dlouho, otevřel jsem lehce levé oko. Inky byl pořád nade mnou, třásl se.
“Co... Co je? Jsi celý bledý!“
“... M... Mě bolí zadek.“
“Huh?...???“ Tik v oku velmi rychle vystřídal smích.
“Hej!! To není vtipný!!“ křičel na mě Inky, ale napůl se přitom dusil smíchy. Pomalu se narovnal a držel si ctěné pozadí.

Přestal jsem se smát. “Huh?... Kdo je to?“ Inky se otočil. Za námi stál vysoký mladý muž. Měl na sobě světlou tógu, dlouhý látkový pásek a s knihou v jedné ruce. Druhou si přejížděl pobaveně po bradě, usmíval se a na nose měl malé brýle. Ten typ u niž pochybujete, že by kdy mohli sloužit ke čtení. Měl stejné vlasy jako Inky, jen byly tmavě fialové, až působily černě.
“Klidně pokračujte, nenechte se rušit, jako bych tu nebyl.“ Řekl jako by se nechumelilo. Ono se nechumelilo, ale … No, jak se říká, každý den se naučíš něco nového. Dnes jsem se naučil, že i s těžce vypadající velkou postelí se dá mrsknout jedinou rukou. Přitom ještě prorazit stěnu a sejmout kohokoliv kdo by byl blíž než na 10 metrů.
“Dědek starej...!!“ Vrčel Inky, stále ještě rozkročený. Normálně bych mu věnoval asi plnou pozornost, ale teď jsem jen koukal na tu spoušť. “P-Pane!!!“ zakřičel jsem a zahalen v dece jsem se rozběhl k sutinám.
“On není mrtvý!“ křičel Inky, ale já ho nevnímal. Plně jsem svoji mysl zaměstnal záchranou akcí. Trosky jsem rozhazoval kolem sebe. “Pane!! Pane, řekněte něco!!“ přemáhala mě panika. “Jsi vážně sexy.“ ozvalo se pode mnou a než jsem se nadál, vyskočil na mně z pod trosek jako čertík z krabičky, jemně chytil moji bradu a přitáhl si můj obličej blíž.
Jedinou ranou hřbetem jeho knížky jsem je zarazil zpátky. Chvíli jsem pěnil vzteky, tak jako vždycky, když mě Inky sexuálně obtěžoval, až pak jsem ho vytáhl. Musím s tou rukou vážně něco mít. Odrovnal jsem ho víc než celá postel.

Tvářil jsem se uraženě a mračil jsem se. Z deky jsem natrhal provizorní obvazy a převazoval jsem mu hlavu. Inky k nám došel. “Jsem ti říkal, že ho to nezabije.“ káral mě.
“Ah...!!!“ Až teď jsem si všiml, že Inky je vlastně nahatý a já jsem ho prostě musel prohlédnout celého. “Sušenkový home-run!!“ zařval jsem a jediným švihem jsem jej odpálil zpátky do pokoje. I tak se dá chápat knižní hit. “Jdi se obléknout!!“
Ten muž se za mnou chichotal. Obrátil jsem se. Po ránu musím mít vážně pomalé myšlení, já byl také nahatý. “Aaargh!!“ S tímto odpalem vyhráli hosté 2:0.
Takže jsem nakonec obvazoval oba dva. Z deky jsem, nebo z toho zbytku, jsem si udělal provizorní (ale hlavně dostatečně dlouhou) sukni. Když jsem skončil, vypadali spíš jako párek mumií.
“Řeknu, aby vám přinesli nějaké oblečení.“ a s těmito slovy se, pro mě neznámý muž vytratil z pokoje.

Unaveně jsem si povzdechl. Tělo mě už nebolelo, vlastně po téhle bizarní ranní rozcvičce na to nemělo ani nárok.
Oblečení, které nám přinesl létající démonek, bylo podobné tomu co měl on. Jednoduchá tóga, pásek a boty. Spíš mi to připomínalo župan. Bez spodního prádla jsem si připadal divně, … nahatě. Inky něco zašeptal démonu a ten se během chvilky vrátil se spodním prádlem.
Nechci to moc kritizovat, ale moc látky to nemělo. Jako host bych si neměl moc ztěžovat, bylo to lepší než nic. Jak jsme tak kráčeli chodbou všiml jsem si démonů, kteří mi připomněli různé chrliče z Paříže, jak uklízejí trosky, nesou cihly, necky, kladiva, dřevo a další stavební materiál.

Inky mě vedl vysokými chodbami. Venku už bylo hodně světla a já mohl zahlédnout neutěšenou krajinu. Nebe sice bylo světlé, ale stromy a tráva, dokonce i hlína, působily takovým sešlým dojmem. Látky byly hlavně tmavě rudé a vypadali těžce. Vlastně celá atmosféra tohoto místa se mi zdála těžká.
Cestou jsem si všiml dalších lidí... nebo spíš démonů. Někteří měli rohy, velké, malé i porůznu zkroucené, a nebo i křídla, ta měl také různé tvary a byla z různých materiálů (peří, kůže, šupiny a další).
Všichni mě sledovali a já si připadal jako hlavní atrakce. “Nevšímej si jich, jen žárlí.“ snažil se mě uklidnit Inky.

Konečně jsem došli k velkým ozdobeným dveřím, které se po chvilce sami otevřely. Místnost za nimi byla rozlehlá. Od dveří až ke konci byl široký rudý koberec se zlatým květinovým vzorem, okolo stěn s vysokými a úzkými okny se táhla řada sloupů, která spíš sloužila jako dekorace než jako podpora stropu.
Okolo cesty byl na obou stranách pěkný zástup démonů. Všichni byly krásní a nebezpeční. Šeptali si a vrhali po mě nepřátelské, zvědavé nebo i chtivé pohledy. Vážně jsem si připadal jako hlavní atrakce.
Konečně jsem došli k vyvýšenému trůnu a já sebou málem šlehl, když jsem poznal toho kdo tam seděl. 'Ten... To je on!' Ano, byl to ten chlap po kterém Inky hodil postel a které jsem pak odpálil na druhý konec chodby.

Okolo hlavy měl pořád obvazy a tvářil se naprosto spokojeně.
“Volal jsi nás, otče?“ Inky se dvorně poklonil. 'Otec...?' Já tam, na druhou stranu, jen tupě stál a civěl.
“Vítej v mém království, Sou Kashi.“
“Eh? Jak víte, jak se....?“ Otázku jsem nedokončil, neboť mi Inky udělal na hlavě bouli. “Auuu.... Co je?“ syčel jsem na něj. Inky se nade mně naklonil a zašeptal: “On nezná tvoje jméno. To je výraz pro vyvolavače z dob válek, pak ti to vysvětlím. Ale...“ Slovo 'ale' zdůraznil. “Ale nikomu neříkej svoje jméno a když už budeš muset, tak si nějaké vymysli. Věř mi.“ Jeho poslední slova zněla naléhavě.
Skoro to vypadalo, že už nemá v hlavě tu ranní příhodu, já však tušil, že to v ní stále má. Nechal jsem jej však být.

Pohled na Inkyho otce mi prozradil, že se dobře baví. “D-Děkuji za vaši pohostinnost, vaše veličenstvo.“ prkenně jsem se poklonil. On je pokýval hlavou.
“Mohu... mohu se zeptat co … Sou... Kashi.. znamená? Nejsem s tímto výrazem obeznámen.“ znovu jsem se prkenně uklonil.
“Sou Kashi, je člověk, který má magické schopnosti. Přesněji řečeno, moc vyvolat a spoutat tvora z našeho světe, Be-Sekai. I v dávných dobách byl tento druh lidí velmi vzácný a díky svým schopnostem obávaní nepřátelé. Kdo by si kdy pomyslel, že po více než 1000 letech jejich druh ještě žije. A co víc...“ Víc se ke mně nahnul. “Že se jeho síla vyrovná starým lovcům. To by mě nikdy nenapadlo.“ Pobaveně se opřel dozadu.

Když jeho výsost domluvila, jen jsem na něj zíral. 'Sou Kashi...?'
"Promiňte... takže mám být potomkem nějakých starodávných mágů?" Kdo by tomu také věřil.
"Ano, přesně tak."
"Aha..." Lehce jsem se zasmál. "Teď už aspoň chápu, proč mi to čarování tak snadno šlo do hlavy." Nervózně jsem se zasmál.
“Výborně, takže budeš mít pochopení pro své vysání.“ Roztomile se na mě usmál.
“V-Vysání?“
“Ano, lidé jako ty jsou našimi přirozenými nepřáteli. Navíc jsi mi spoutal syna. Je samozřejmé, že to nebudu přehlížet.“

Teď se do toho vložil Inky: “Na to otče zapomeň! Jeho nikdo vysávat nebude! … A navíc, mě nijak nespoutal, … tedy ne v tom smyslu, který máš na mysli.“
“Hmmm... Takže říkáš, že máte 'nestandardní' smlouvu?“
“Přesně tak.“
“Ale, ale... Tak to budeme muset do archivu. Achjo...“ Jeho veličenstvo si povzdechlo.
“Archiv?“ Zeptal jsem se Inkyho šeptem.
“Hm, hm... Archivují se tam všechny důležité listiny. Každá listina má svůj démonický podpis, který je jedinečný pro každého Inkuba, něco jako otisk prstu. Tím se i prokazujeme. Jen archivář má ke všem přístup, ani můj otec si nemůže vzít listinu bez jeho povolení.“
Plně jsem Inkymu naslouchal, neboť jeho svět byl fascinující.
“Každý Inkubus si může z archívu vybrat nebo zavolat jakoukoliv svoji listinu, ale jen pokud má svoje síly, což není zrovna můj případ. Tak jako jsem to já udělal s naší smlouvou, pamatuješ?“ Souhlasně jsem přikývl a ani jsem si nevšiml, že jsme už u cíle naší cesty.

Tyhle dveře byly naopak normálně velké a obyčejné. Zavrzaly a od země se zvedly mračna prachu. Zakuckal jsem se a když se prach trochu usadil, vstoupili jsme. Vypadalo to tu jako lidském archívu. Všude byly regály nacpaná papíry a uličky byly široké jen pro jednoho člověka. Světla tu taky moc nebylo, takže jsem chvilku mžoural, než jsem si zvykl.
'Potřebovalo by to tu uklidit.' Spousta papírů z polic čouhala a byly tu i hromádky a hromady. Jelikož mi ostatní nevěnovali pozornost, dovolil jsem si nakouknout na několik papírů. Byl jsem zvědaví co všechno tu mohou archivovat. Opatrně jsem nadzvedl desky jednoho štosu a zalistoval jsem. 'Eh?!... … Poznámka za dobré chování?! … Tohle vypadá jako,... písemka z... čeho?!!! … Pochvala za řádně zničený nábytek...?!! …'
V oku jsem měl tik. “Hej!“ vyděšeně jsem sebou cukl a otočil jsem se. Naštěstí to nebylo na mě. Rychle jsem uklidil papíry zpátky na své místo. 'Tohle bylo děsivé.'

“Kde jenom může být?“ Inky i jeho otec se rozhlíželi kolem. Zkusil jsem to taky, i když jsem nevěděl jak onen archivář vypadá. “Aaaaaaa!!“ Zakřičel jsem když mě něco popadlo za nohu. Byla to ruka čouhající z enormní hromady papírů a sešitů.
“Kasshy!!“ zakřičel Inky a vrhl se ke mně. Já ležel na zemi a snažil jsem se odtáhnout, ruka mě však držela pevně. “C-Co to je?“ Jakmile jsem byl vysvobozen, přivinul jsem se k Inkymu.
Král odházel mnoho knih a sešitů, než se dopracoval k obličeji toho, kdo mě chytil. “Yoji?“ zavolali oba najednou. Z hromady vykukovala hlava z vlasy, které spíš připomínaly vrabčí hnízdo. Druhým významným prvkem na ní byly velké brýle se spirálou, které zakrývaly dobrou polovinu obličeje.

“Zachránci...“ zamumlala obrýlená hlava. Po chvíli se nám postavu podařilo vytáhnout, spustili jsme tím však lavinu papírů.
“Toho si nevšímejte, tohle se tu děje pořád.“ Řekl jako by se nic nedělo. Urovnal si brýle a zatímco se bavil s králem a Inkym, pořádně jsem si ho prohlédl. Okolo hlavy měl ještě červený šátek a jeho oblečení spíš připomínalo oblek potulných roninů. Okolo boku však měl šerpu, tak jako ostatní Inkubové. Oba jsme měli zhruba stejnou výšku.
“Hned to bude...“ Ladným skokem zmizel mezi regály a netrvalo to ani minutu, než se vrátil s potřebnou listinou. “Tady to je.“ Podal mu ji. “Jak je bráško? Dlouho jsem tě tu neviděl.“
'Bráško?' Oba se pustili do nezávazného hovoru. 'Aha, Inkyho mladší bratr. To jsem nevěděl...' Trhl jsem sebou, protože jsem si uvědomil, že o Inkym vlastně nic nevím. Bolelo to, chtěl jsem o něm vědět víc, chtěl jsem...

“Vstávej krásko! Už je poledne.“ škádlivě mě Inky přivedl na zem. Já jsem se jen nafoukl a pozdravil jsem se s jeho bratrem. “Když jsem viděl onu smlouvu, byl jsem strašně zvědavý co jste za člověka. Víte... ono uzavřít nestandardní smlouvu s kýmkoliv odsuď není nic lehkého. Vlastně je to skoro nemožné.“
“T-To byla jen náhoda. Vážně?“ Vyhýbal jsem se komplimentu.
“Dobře, smlouva je v pořádku. Nikdo se vysávat nebude.“ Konstatoval Inkyho otec. Ulevilo se mi, sice jsem nevěděl co to přesně je, ale... nic dobrého to být nemohlo. “Ale...“
'Ach ne!'
“Konečné rozhodnutí bude uděleno až zhodnotím … ony... sušenky.“ Podíval se na mě. Nejdřív jsem se tvářil překvapeně, ale pak jsem radostně přikývl. “Nezklamu vás!“

'To se snáz řekne, ale jaké mají Inkubové chutě?' Zeptal jsem se sám sebe, když jsem stál uprostřed velké kuchyně, kterou mi vykouzlili s veškerým vybavením. Inkubuvé vlastně nic nejí, ne ve smyslu jídla. Pro svůj život potřebují jen energii získanou z … No, vy víte z čeho.
'Má taková energie vůbec nějakou chuť? Měl jsem se na to Inkyho zeptat.' Při vzpomínce na jeho sexuální obtěžovaní a občasné konzumní-líbání s neznámými ženami jsem se otřásl. 'Na něco takového se ho nemůžu zeptat!' Zatřásl jsem hlavou.
“Pochybování mi v ničem nepomůže!“ Vyhnul jsem si rukávy, ovázal bílý šátek okolo hlavy a pustil jsem se do pečení. Jelikož jsem jich už napekl mnoho a Inky je spořádal všechny, rozhodl jsem se udělat takovou malou přehlídku sušenek. Vedle různých příchutí – normální, s čokoládou, vanilkové, kořeněné, chilli – jsem udělal i různé tvary, od tradiční kulaté přes čtverce k srdíčkům.
Výsledkem mého snažení byla úctyhodná sbírka. “Tak. teď už jen ještě sem tam nazdobit a můžu servírovat.“

Jedlo se přímo v kuchyni a přítomno bylo spousta Inkubů, nejenom Inkyho otec. Byl jsem značně nervózní. “Voní to velmi... zajímavě.“ pronesl král a já si všiml jak se Inky culí. Abych jim pomohl, představil jsem jim každý druh a nalil jsem jim kafe, čaj nebo horkou čokoládu.
Brzo se dali sušenky počítat už jen na pár desítek, z původních několik stovek. 'Úspěch!' Bylo to očividné, všichni se smáli a vyzvídali jak komu, která sušenka chutnala víc a co si myslí. Zívl jsem si a posadil jsem se na volnou židli. Než jsem se nadál, tvrdě jsem usnul.

Když jsem se probudil, ležel jsem v posteli. 'Uh?' Rychle jsem se zvedl a rozhlédl jsem se okolo. Podle náplastí na protější stěně jsem byl ve stejném pokoji jako ráno. “Musel jsem usnout.“ Mohutně jsem si zívl a protáhl jsem se. Pořádně jsem se rozhlédl kolem. Vedle velké postele tu nic jiného za nábytek nebylo. Nebyl jsem zrovna překvapený, ale normální mi to taky nepřišlo.
“Jak se cítíš?“ Zeptal se mě Inky ve dveřích.
“Výborně.“ A ukázal jsem mu svaly na rukou. Podal mi tác s jídlem se slovy: “Tady máš něco na posilnění.“
“To jsi udělal ty?“ Zahryzl jsem se do sendviče. “To si piš!“ Hrdě se vypnul. “Pozoroval jsem tě při práci dost dlouho, to by bylo, abych něco nepochytil!“
Měl pravdu, jídlo bylo výborné, i když na sendvičích se toho snad nedá moc zkazit. Pořádně jsem se nacpal. “Aaah!“ Slastně jsem si ulevil.

“Ty, Inky...“
“Copak?“
“Co se vlastně dělo než jsem se probudil?“ Inkův výraz ve tváři lehce potemněl, spíš studem než hněvem.
“N-Nemusíš zacházet až do detailů, jestli nechceš.“
“Ne, … myslím, že bude lepší když budeš znát pravdu.“ Tón jeho hlasu zněl ustaraně. Odnesl tác a pak se vrátil. Já jsem si lehl do postele a on si do ní vlezl taky.
“Eh?“
“Tohle je můj pokoj.“
“Aha. ...“

“Takže, když jsem se probudil ležel jsem v otcově pokoji. On je občas taková matka-slepice, ale... to je jedno. Jak jsem tam tak ležel, řekli mi v rychlosti co se asi tak stalo. Jak nás našli, jak silnou bariéru jsi byl i na pokraji vlastních sil schopen vytvořit a ten přesun. Byl jsem v šoku, nikdy by mě nenapadlo, že by jsi toho byl schopný.“
Opřel jsi hlavu.
“Jakmile jsem se trochu rozkoukal, rozběhl jsem se za tebou. Ostatním se to rozhodně nelíbilo, otec je však zastavil. No a když jsem tě viděl, tak...“ Inky se zasnil.

Inky utíkal chodbou ke svému pokoji, kde jsem teď ležel já. 'Kasshy... Kasshy!!' Rozrazil dveře a zůstal v nich stát. V té velké posteli jsem se pomalu ztrácel. Inky zavřel dveře a přišel ke mně. Těžce jsem dýchal a moje tělo hořelo. “Kasshy...“ tiše opakoval moje jméno.
Urovnal mi vlasy, které mi padaly do obličeje. Třásl jsem se. “Kasshy...“ Vylezl na postel, nade mně. Pořád sledoval moji tvář, vypadal jsem tak křehce a zranitelně. Znovu odhrnul neposedné vlasy a přiblížil se. Naše rty se spojily. Nebylo to však kvůli polibku, Inky do mě přesouval svoji vlastní energii. Náhlý sled událostí mě vyčerpal natolik, že jsem pomalu umíral.
Energie do mě proudila a naplňovala mě. Inky se oddálil, olízl si rty. 'Dobré...' Znovu je spojil, spíš mě však líbal, než posílal energii.

Jeho pohyby mě probudily a já otevřel oči. Inky se zrovna v tu chvíli oddálil. Jeho oči se otevřely překvapením. Můj dech se již uklidnil a já se díval do Inkyho černých očí. Natáhl jsem ruce, objal ho kolem krku a přitáhl jsem se. Teď jsem naše rty spojil já.
Inky se se mnou položil a vnikl přitom do mých úst jazykem. Proplétaly jsme je a hráli si s nimi. Zesílil jsem své objetí a Inky zintenzivnil líbání. Jeho levá ruka se posunula dolů a vjela mi pod roztrhané a špinavé triko. Přejížděl mi po hrudi až se dopracoval k bradavce a stiskl ji.
Škubl jsem sebou a na chvilinku povolil objetí. Inky toho využil a vyprostil se. Oba jsme rychle dýchali a i lehce slintali. Inky mi jediným rychlým pohybem strhl triko, ale já se vrhl po něm a zase jsme chtivě spojili naše ústa.

Inky si navíc začal hrát s mými bradavkami. Své ruce jsem zapletl do jeho vlasů, které nás teď zakrývaly jako závěs. Mé tělo se napínalo rozkoší a své polibky jsem míchal se vzdycháním. Inky se vyprostil z mých úst a přesunul se na krk. Zahrnul ho polibky a lízáním, já jen slastně sténal a mé tělo se čím dál tím víc stávalo napnutější.
Od krku to byl jen kousíček k bradavkám. Oběma věnoval střídavě svoji péči. Já se pod jeho dotyky svíjel jako had a sténal jsem. Jeho ruce se posunuly ještě níž a níž až mi sjely k bokům. Tam se na chvilku zastavily a přejížděly mi po břiše.
Ani jsem nezaregistroval, kdy mi sundal kalhoty, ale jeho ruce se činily. Přejížděly po hýždích, zatímco mi Inky jazykem laskal pupík. “Aaah.... !!! Aaaaaaaaah!!!“

Inky se přesunul ještě níž až se dotkl P. Vydal jsem zatím nejhlasitější sten. Nejdřív jej rukou hladil, pak olizoval až nakonec pohltil. S každým sebemenším pohybem jsem sténal a cukal sebou. Protože jsem cítil něco divného, zatnul jsem zuby a napnul jsem svaly.
Inky se dále snažil mě přimět se uvolnit, já to však nedokázal, nemohl jsem. Pustil můj P, který zůstal stát. Trošku jsem se uvolnil. “Zlobivý kluk, zlobivý... musíme potrestat.“ zašeptal mi Inky do ucha a rukou mi vjel pod P. Tam si nejdřív chvilku jen tak hrál se vším co mu přišlo pod prsty.
Křičel jsem, ale Inky mě umlčel svými ústy a já se jim milerád vzdal. Ten spalující pocit, to teplo, které okolo mě bylo … chtěl jsem toho víc a víc, nemohl jsem se nasytit. Pak ono teplo proniklo do mě, nejdřív to šlo pomalu a měl jsem zase ten divný pocit, tak jsem stáhl svaly.
“Ne, ne...“ zašeptal Inky, když se na chvilku vyprostil z mého objetí. Teplo ve mně se začalo posouvat dolů. Čím hlouběji bylo, tím víc napnutý jsem byl. Pak se na chvilku zastavilo a velmi rychle uniklo.

Vykřikl jsem a povolil své objetí. Prudce jsem dýchal a když jsem otevřel trochu oči, viděl jsem jak si Inky olizuje ukazováček. Znovu do mě vnikl a tentokrát rychleji. Nadskočil jsem a začal jsem se trochu vzpouzet. Inky mě volnou rukou podebral a vysadil. Jeho prst se tak dostal ještě hlouběji.
Křičel jsem, Inky se mi přisál ke krku tak, že by my mohl sát krev skrz kůži. Jeho prst se ve mně začal pohybovat. S každým pohybem jsem sebou cukl a ještě víc jsem Inkyho objal. Jeden prst pak vystřídaly dva a vše se znovu opakovalo. Nedokázal jsem dělat nic jiného než Inkyho objímat.
Inky do mě prudce vnikl a odhodil mě na postel. Zakousl se mi do bradavky a já zakřičel bolestí. Celým tělem jsem se prohnul a on ten okamžik využil k vniknutí tří prstů dovnitř. Objal jsem jeho hlavu a přitiskl ji k sobě.

Inky se však z mého sevření vymanil a začal mě chtivě líbat. Ve vzduchu se cosi mihlo a s tichým žuchnutím to dopadlo na zem. Cosi do mě vniklo a bylo to o hodně větší než tři prsty. Inky mě pustil a dal tak mému hlasu volný průchod. Jeho teplo do mě pomalu pronikalo, naplňovalo mě a působilo neočekávané reakce mého těla.
Zase jsem napnul všechny svaly a znemožnil mu tak hlubší vstup. Tím jsem ho však jen vydráždil a on zatlačil. Byl úplně ve mně. Křičel jsem a moje tělo se prohnulo jako luk. Vše co jsem v sobě nakumuloval, teď vyletělo ven. Hlavou mi probleskla vzpomínka na školu, jak mi moji rádoby-kamarádi vykládali něco o tom, že správný chlap zvládá litr.
Myslím, že na tom bude něco pravdy. Jakmile bylo ze mně všechno venku, cítil jsem se lépe a unaveně. Podíval jsem se na Inkyho, jeho černé oči se mě pozorovaly. Zhluboka jsem dýchal a cítil jsem jak mi po těle něco stéká. Inky se naklonil a začal mi olizovat hruď.

“No, fuj...“ Vydal jsem ze sebe, ale brzy byla slova nahrazena slastným sténáním. Cítil jsem jak se ve mně pomalu pohybuje, zavřel jsem oči, abych se mohl všem ostatním smyslům věnovat naplno.
Inky mě přestal olizovat a znovu jsme se líbali, tentokrát pomalu. Inky se začal rychleji pohybovat a plynule zrychloval. Našel moje ruce a propletl naše prsty, neboť vycítil vzrůstající napětí v mém těle. Uklidnilo mě to.
Inky nechal má ústa ústy, abych se mohl zase dostatečně vykřičet. Pevně sevřel moje ruce a zrychlil. Cítil jsem jak se to blíží, tentokrát jsem to však nezadržoval. Inky mě též naplnil a já vykřikl.
Inky po chvíli, než jsem se vydýchal, opustil moje tělo a začal mi věnovat ustaranou péči. Jemně mě líbal a olizoval, ruce přejížděly po mém tělo a já ho objal a laskal jeho vlasy.

“Mé jméno je ….“ Inky mi šeptal do ucha. “Řekni ho...“ Naléhal na mě.
“Inky...“
“Ne...“
“In...ky...“ mé sevření definitivně povolilo. Inky se zvedl a pohleděl mi do tváře. Únavou jsem usnul.
“Co jsem to...?!“ Inky zatnul zuby a a teď si uvědomil, čeho se to dopustil. Jeho Inkubý část nad jeho tělem převzala kompletní kontrolu.
“... In... ky.... zzzz....“ mumlal jsem ze spaní. To Inkyho přimělo se lehce usmát, ale pak opět posmutněl. Přikryl mě a v ten moment jsem se otočil a přehodil přes něj ruku. Cítil můj dech na tváři. Přisunul se dřív a položil mi hlavu na moji hruď. 'Kasshyho srdce...'

“... A to je zhruba tak všechno.“ Ukončil Inky své vyprávění. Seděl na posteli a koukl se na mě. Já naopak ležel jak kukla, z pod deky vyčuhovaly jen oči a výš. Stejně jsem tím nezakryl to jak moc jsem se červenal, vsadil bych se, že to prosvítalo.
Inky se dal do neřízeného smíchu. Chvíli jsem pěnil a až pak jsem se do něj pustil svými pěstičkami. “Tohle není k smíchu!!“
Inky se nad mě nahnul a já hned ztuhl. Jeho tvář teď měla tak rozhodný výraz. Zavřel jsem oči a očekával polibek. Místo toho mi olízl špičku nosu a ještě se smál. Vrazil jsem mu facku, za kterou by se žádná holka nemohla stydět.
“Au... Jejeje.....“ skuhral Inky a držel si rudou tvář kde měl všech pět, já zase mával rudou rukou.

“Tak.. dobrou.“ Zvedl se z postele.
“Počkej! Kam jdeš?“
“No, pryč.“
“Tohle je tvůj pokoj, ne?“ A ukázal jsem prstem na postel.
“Když tu budeš ty, nebudu mít klidné spaní.“
'To bych snad měl říct já!' Pomyslel jsem si podrážděně. Inky už byl u dveří, když se otočil a já ztuhl. Jeho oči byly najednou chladnější než led. “Díky za skvělý oběd. Byla legrace si s tebou hrát! Ale už nemám zájem!“ Ještě dlouho potom co zmizel za dveřmi jsem za ním jen zíral. Nemohl jsem těm slovům uvěřit. Nechtěl jsem jim věřit.
Vzpomněl jsem si na jeho slova ráno. 'Bylo to jen...?' Vrhl jsem se pod deku a zabořil jsem obličej do polštáře.

Osamělá postava si sedla pod most táhnoucí se přes velkou zahradu a pozorovala temné nebe. Jiná postava se na druhou chvíli dívala a pak zmizela ve stínech.

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Speciální vydání!! eXtra vydání!!
Ano, opravdu se to dá nazvat eXtra vydání - celých 9 stránek (můj osobní rekord) plné vašeho milovaného Inkuba Inkyho Smile Taky si ho zde pořádně užijete. >) Psaní první půlky šlo skoro samo a to se mi ji povedlo natáhnout do neočekávané délky ^_^; To jsem celá já, limity mi nic neříkají Laughing out loud V polovině byl menší zádrhel, pak to šlo trošku pomalu (jisté scény nejsou moje silná stránka), ale i tak jsem ji hrdě dokončila.

Vše se nám začíná komplikovat... Koukimi, svět Be-Sekai, Inkubové, démoni .... a jakou roli mezi tím vším hraje Kasshy? Jakou mají ostatní? Mezi hrdiny se začínají objevovat složité vztahy a jejich minulost jim nedá spát a s největším potěšením jim vše znepříjemní.

Dneska se tu setkáte s dalšími novými postavami a doufám, že si je oblíbíte. Pokud si v hlavě situace snažíte představit (což já dělám, je to sranda XD) doporučuji FMA styl, zhruba v tom to vidím já Laughing out loud

PS. Jako vždycky pravopisné chyby případně chybějící slova a nebo i něco navíc Laughing out loud
PS2. Už vás nebudu zdržovat, šup šup do čtení Laughing out loud

4.90909
Průměr: 4.9 (22 hlasy)