SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Inky - Kapitola 13

Zakřičel jsem bolestí a odhodil nůž. Abych se probral z toho chaosu, probodl jsem si levou dlaň. Teď jsem se mohl soustředit jen na jediné a to mi pomohlo se uklidnit. Utrhl jsem si kus 'županu' a obvázal si ránu. Pro jistotu jsem dlaní ještě několikrát praštil o zem, abych se ujistil, že mám v hlavě čisto a pořádek.
'Takhle to dál nejde!' Vyběhl jsem z kuchyně a nebral jsem ohledy na naštvané pohledy. Než jsem se nadál, zjistil jsem, že jsem v neznámé části hradu. Ani výhled z okna mi nijak nepomohl, poznal jsem jen to, že jsem na východní straně a že je už skoro večer. 'Sakra!' Nadával jsem si a šoural jsem se chodbou. Zastavil jsem se, protože jsem si všiml, jak proti mně někdo jde.
Vzhlédl jsem k němu. Inkubové tu vlastně neměli jednotný styl oblékání, zatímco já, Inky a jeho otec jsme měli 'župan', tenhle měl tradiční japonské hakama. Mělo tmavě fialovou barvu a pod ním měl bílé triko nebo košili. Tiché kroky mi prozradily, že nosí zóry a neodmyslitelné bílé ponožky tabi.

Muž se přede mnou zastavil a já si mohl povšimnout dlouhých, tenkých a lehce zahnutých kozích rohů, stejně tak jako sytě fialových očí. “D-Dobrý den... N-Nevíte, kde to jsem? Je to tu velké... a mně se podařilo ztratit.“ Nervózně jsem se podrbal ve vlasech. Inkubus si mě měřil přísným pohledem a já si připadl čím dál tím víc nervóznější. 'Oj, oj... Doufám, že nemá špatnou náladu.'
“Nepotřebujete ošetřit?“ jeho hlas byl pevný a vyzařovala z něj autorita.
“Ah, co?“ během té chvíle jsem na svoji ruku úplně zapomněl. “Jo, tohle! To nic není!“ Mával jsem probodnutou rukou jakoby nic, ale následné bolestné zasténání a škubnutí, si protiřečilo s mým prohlášením.
“Pojďte se mnou.“ Neznámý odcházel. Nejdřív jsem jen chvilku stál, nerozhodnutý, zda je dobré ho následovat. Něco mi na něm však bylo povědomé a tak jsem ho následoval. Jen v okamžiku, kdy se otočil, bylo možné vidět, že mu jeho černé vlasy sahají do půli zad.
Jak jsem tak za ním šel, měl jsem pocit, že na jeho zádech něco je. Zíral jsem na ně a kroutil očima. 'Křídla...? Jé, ty jsou maličký.' Rozzářil jsem se jako sluníčko.

“Děje se něco?“
“N-Ne! Vůbec nic!“ Málem jsem se chytal stropu, jak mě vyděsil. Zastavili jsme se před dveřmi, on vstoupil a já ho s trochu větším odstupem následoval. “Eh...!“ Vydechl jsem úžasem. Celý pokoj byl naprosto úžasný. Vypadal jako stará evropská knihovna. Inkubové musejí milovat knihy, Inkyho otec, archiv a teď on.
Knihy vypadaly staře a zaplňovaly celou jednu stranu. Hned jsem se k nim s dětskou radostí vrhl a zkoumal jsem názvy. Byly hlavně vázány v kůži a byly to historické, vědecké, magické a dokonce i náboženské knihy. “Ah! Bible! Vy tu máte Bibli! Četl jste ji?“ otočil jsem se k němu se záplavou otázek.
Inkubus stál v rohu u velkého glóbu z přelomu 19. a 20. století., který stál na trojnohém podstavci. On jemně přejížděl po jeho povrchu a vypadal, jako by něco hledal. “Ano. Mám i knihy o budhismu, hinduismu i dalších náboženstvích, i o těch, která již zanikla.“ pronesl klidně.
Ulevilo se mi, že jsem ho tou náhlou otázkou neurazil, nebo tak něco. “Musíte mít moc rád... ne, milovat knihy!“

Lehce se usmál. “Ano, knihy mi vždy poskytovaly radost a svoji moudrost. Možná se dá říct, že mám rád informace.“ Pohlédl na mě a mně se zdálo, že jeho pohled změkl. Netvářil se už tak přísně.
Přehlédl jsem pokoj. Byl tu taky velký těžký stůl i se stolní lampou ze zdobeného skla. Těžký zatažený závěs skrýval předposlední zbytky světla a ať už tedy vyzařovalo světlo cokoliv, nedokázal jsem to najít.
Za glóbem jsem si všiml masivního gobelínu, který okupoval celou protější stranu. Přišel jsem blíž. Na gobelínu byla zachycena válka mezi démony a lidmi. Výjev byl tak sugestivní, že jsem se otřásl. Skoro bych přísahal, že jsem slyšel jejich válečný řev, sténání umírajících a dusot koní.
Udělal jsem krok zpět a narazil jsem do něj. “Ah, promiňte, nedával jsem pozor!“ a rychle jsem se vytratil z blízkosti gobelínu. Pod nohama jsem ucítil měkoučký koberec a ještě něco. “Není tohle...?“ Než jsem stačil doříct, podlaha se pode mnou rozsvítila a magický kruh mě uvěznil v bariéře.
Vyděšeně jsem se podíval na Inkuba a podlomila se mi kolena, když jsem viděl jeho krutý pohled. “P-proč...?“ Bál sem se.

Inkubus zůstal stát a já měl pocit, že ta scéna na gobelínu přišla k životu. “Sou Kashi.“ pronesl ledově. Vyděšeně jsem sebou cukl a přitiskl jsem se k opačné straně bariéry. “Ptal jsi se mě proč?“ Výhružně ke mně udělal krok.
Jednoduchým pohybem se vyvlékl z horní části oděvu a nechal ji spadnout. Svlékl si triko a to odhodil na zem. “To...“ vydechl jsem. Na hrudi měl tu nejsložitější a nejpodivnější pečeť, jakou jsem kdy viděl. Né že bych byl expert, ale … pár zkušeností jsem přeci měl.
Pečeť se táhla přes ramena a boky dozadu. Otočil se a já si mohl všimnout, že opravdu má maličká křídla a že „výhonky“ pečetě směřují ke křídlům. Zatnul pěsti a nejspíš shromažďoval svoji démonickou energii, pečeť začala zářit, ale nic jiného se nestalo.

“Už rozumíš?“ zeptal se mě příkře. Jen jsem vyděšeně přikývl. “Tahle pečeť, co mám na sobě už přes tisíc let, pohlcuje moji sílu, kdykoliv se ji pokusím vyvolat. Těch deset Sou Kashiů to stálo duši, aby zapečetili moje síly.“ Energeticky rozhodil ruce. “Mé síly!! Byl jsem nejmocnější Inkubus, dokonce mnohem mocnější, než kdy byl můj otec!!“ Vztekle udeřil pěstí do stolu.
“Po celou tu dobu jsem sbíral informace.“ Jemně položil ruku na knihy a jednu vytáhl. “Shromažďoval jsem je, analyzoval jsem je, čekal jsem … a k čemu!“ Vztekle vrazil knihu na své místo. “Dokážu udělat pár kouzel, které odrazí i ten nejslabší démon!“ Znovu vztekle udeřil do stolu. Zatnul zuby a já slyšel, jak oddechuje. Otočil se na mě a já spatřil nelítostného lovce.
Nevěřícně jsem zakroutil hlavou a snažil jsem se couvat, ikdyž nebylo kam.
“J-Jestli se jí chcete zbavit, stačilo říct. Tohle nebylo potřeba. Já ji zlomím!“

Nejdřív se na mě vyděšeně podíval a pak se dal do nezřízeného smíchu. Při tom se potácel po pokoji, až se opřel o glóbus. Jeho smích pomalu ustal a přešel do naštvaného zakřičení. “Co si o sobě myslíš!?!!“ Vyděšeně jsem vyjekl.
“Vážně si myslíš, že bych se ponížil k tomu žádat mého úhlavního nepřítele o pomoc!?!!“
“Tak co chcete!?“ Srdce mi bušilo rychleji a potil jsem se. Byl jsem mu vydán na milost.
“Ano. Něco od tebe chci, ale tvoji pomoc ne!“ Znovu se oblékl a když byl se sebou spokojený, pokračoval: “To, co chci, je tvoje duše a krev.“ Zlověstně se na mě ušklíbl a já jen nasucho polkl.
“Duše Sou Kashio je jiná, než obyčejného člověka. Má v sobě klíč k síle. Krev má taky své účinky.“ Pokusil jsem se uklidnit, neboť mi vyprávěl o mé síle, o které jsem nevěděl nic. “Ale co bych ti tu vyprávěl. Ještě by jsi mohl přijít na způsob, jak mi utéct.“ Spokojeně se na mě usmál a přidržel přede mnou knížku, kterou před chvílí vzal ze stolu. Nesla název „1000 a 1 rada jak ovládnout svět aneb jak ze sebe neudělat pitomce.“

Poklesla mi čelist, ten Inkubus čte vážně všechno. Rozesmál se svému triumfu, já se smál taky, ale rozhodně ne radostně. Vrátil knížku na své místo a vrátil se ke mně. “Tak bez dalšího zdržování.“
“P-Počkejte! Nemůžeme si o tom promluvit?“
“Ne!“ Bariéra se náhle zvětšila a já přepadl dozadu. Inkubus vstoupil a než jsem se nadál, chytil mě pod krkem a stiskl. Chytil jsem jeho ruku, ale můj vzdor byl marný. Akorát jsem zase začal krvácet z dlaně. Viděl jsem jeho potěšený výraz, užíval si každý můj sten. Nejspíš to bylo tím, že jsem zase umíral (už mi to začínalo připadat nudné), ale měl jsem pocit, že jeho oči jsou smutné.
'-Přes tisíc let... mocnější než můj otec...-... On....' Z očí mi vytryskly slzy. Zesílil svůj stisk a já ho povolil. “Zlom se!!“ tiše jsem zakřičel a vší silou jsem ho udeřil otevřenou dlaní do hrudi. “Pitomá pečeti!!“ Tak jako vždycky předtím, síla ve mně vybuchla a proudila do jeho těla.
Zařval bolestí a pustil mě, tím se naše spojení přerušilo. Bariéra se zhroutila. Vrávoravě se postavil, z hrudi se mu kouřilo a oblečení měl ožehlé. Ve mně to hvízdalo a já zasípal: “Vy... ty sušenky... chutn...“ Nedosípal jsem, moje tělo se zhroutilo a já upadl do bezvědomí.

Inkubus na mě hleděl, nebyl schopen pohybu. Popadl ho náhlý vztek a znovu se po mně vrhl, otočil mě k sobě a chtěl mě škrtit. Jeho ruce sice svíraly můj krk, ale nemohl se přimět zlomit mi vaz.
“Sakra!“ tlumeně nadával a pustil mě. “Pečeť...!“ rychle se svlékl a zkoumal svoji hruď. V místě, kde jsem zanechal svoji krev, pečeť slabě reagovala. “On...? Vážně... vážně ji chtěl zlomit?“ Dokázal by pochopit, kdybych se ho pokusil zabít, ale... Inkubus se kousl do rtu, až mu začala téct krev.
Vztekle mávl rukou, vzal mě do náruče, položil mě na pohovku, která byla skryta v pološeru pod gobelínem a přikryl mě přehozem. Zachroptěl jsem. Vážně bych se měl vyhýbat stresujícím situacím, není to dobré na srdce. Přešel ke knihovně, bezmyšlenkovitě si vzal jednu knihu a stejným způsobem si sedl do křesla, které bylo mezi pohovkou a glóbem.
Otevřel knihu a začetl se. Najednou zjistil, že svým ocasem (kterého jsem si předtím vůbec nevšiml) se srdcovou „ploutvičkou“ po něčem hmatá a nemůže to najít. Otočil se a pohlédl na malý noční stolek po své levici. Byl tam prázdný talíř s drobky. Vzpomínky...

Inkubus stál u dveří do kuchyně a pozoroval to veselé hemžení s největším odporem, kterého byl schopen. Jeho otec se baví s jejich největším nepřítelem, se Sou Kashim. Zatnul pěsti. “Pane!“ z nenávistných myšlenek ho vytrhl dětský hlásek. Poděšeně sebou trhl a ustoupil. “Nestyďte se a dejte si, než vám to ostatní zbaští!“ Podával jsem mu talíř plný různých sušenek.
'Když jsem si pak uvědomil, co dělám, byl jsem už zpátky... i s talířem sušenek.' Dál se zamyšleně díval na prázdný talíř. Mrskal ocasem ve vzduchu a vyjadřoval svoje chmurné rozpoložení. 'Brzo jsem na ně zapomněl, začetl jsem se a než jsem se nadál podruhé, už jsem se jimi cpal jako oni....' Při té vzpomínce, jak si v klidu čte a ocasem si podává sušenky, se rozmrzele ušklíbl.
“Počkat! Když jsem si to uvědomil...“ Začal se kolem sebe rozhlížet a hledat. “Jsem si jistý, že jsem si podával poslední... Ha, tady je!“ Byla zapadlá v rohu pod glóbem, vzteky ji tam hodil. Sfoukl z ní prach. “Proč to dělám?... Vždyť je to jen lidské jídlo... a navíc od mého úhlavního nepřítele!“

Zamyšleně se vrátil do křesla a hrál si s ní v ruce. Nevyrušilo ho ani prudké rozražení dveří, až Inkyho křik ho vrátil mezi živé. “Kde je Kasshy!! Co jsi mu udělal?!“ Vrhl se na svého staršího bratra. Ten ani nestihl zareagovat a už letěl vzduchem. “Bráško, uklidni se!“ Yoji se Inkymu pověsil na napřaženou ruku.
“Kasshy je támhle! Támhle!“ a ukazoval na pohovku. Inky se otočil, shodil mladšího bratra a jediným skokem byl u mě. Pohlédl na mě a neuvěřitelně se mu ulevilo, když si však všiml modřin na krku, pohlédl na svého bratra s neskrývanou nenávistí.
“Co jsi mu udělal?!“ vztekle zavrčel.
“Škrtil jsem ho.“ s těmi slovy se zvedl a ladným pohybem sebral sušenku.
“Chceš, abych použil tvé jméno!“ Yoji vyděšeně zacouval, použít něčí pravé jméno znamenalo získat nad ním absolutní moc. Ani smrt nebyla pro spoutané vysvobozením. On se však jen zasmál. “Proč ne? Jen do toho! Už je to let, co jej někdo chtěl použít!“
Unaveně se sesunul do křesla, zaklonil hlavu, chvíli si prohlížel sušenku a pak jí kousek ukousl.

“Co je to?“ zeptal se tiše. Už nepřipomínal lovce, ale unaveného jedince, který už nemá sílu jít.
“Podle světlé barvy bych to odhadl na vanilkovou variantu. Občas do ní dává kousky čokolády, nebo je balí v kokosu.“ odpověděl Inky bezmyšlenkovitě. Vražedná atmosféra ustoupila dozadu a Yoji si s úlevou vydechl.
“C-Co je to?“ zeptal se Yoji a ukazoval na pečeť svého nejstaršího bratra. Z jeho pohledu pochopil, že to byla nevhodná otázka. “Na nic jsem se neptal! Na nic jsem se neptal!“ Vyděšeně se přitiskl ke knihovně. “Bojíš se?“ zeptal se ho chladně.
“A-Ano, jste ten nejmocnější Inkubus a ...“ Jeho bratr se sice pohnul jen nepatrně, u něj to však vyvolávalo záchvaty paniky.
“Co si myslíš o mé síle?“
“J-Je veliká, nikdo se vám nemůže rovnat. Ani otec, a to byl považován za nejmocnějšího.“ Nejmladší z Inkubů se pořád třásl, nechápal, proč se ho ptá. Všichni to věděli, je pravda, že nikdy neviděl žádnou demonstraci jeho síly, ale … vždycky byl v archivu.

Zvedl se a pomalu šel k němu. Inky ho jen zamyšleně pozoroval. Yoji se třásl a strach ho úplně paralyzoval. Nemohl se pořádně ani nadechnout. Položil mu na hlavu svoji ruku. '…. Nic... Ale normálně, když se Inkubus dotkne Inkuba, cítí jeho sílu... Bratr musí být úžasný, potlačit svoji sílu tak, aby nešla najít....'
“Úžasný... Bratr je úžasný.“ Skrz jeho brýle šlo na chvilku zahlédnout jeho světle zelené oči, naprosto neobvyklou barvu pro Inkuba. Jeho ruka jemně sklouzla níž, náhle popadl jeho brýle a odhodil je do rohu. Yojiho výkřik je však nezachránil od rozpadnutí. “Moje brýle!“
Popadl jej za rameno a donutil ho podívat se mu do očí. “Znáš pravdu!“
Než se Yoji zmohl na hlasitější protest, okřikl jej: “Nezapírej! Znáš ji stejně dobře jako já!“ Uvolnil jeho rameno a zase si sedl do křesla. Zahleděl se na sušenku, která teď připomínala ubývající měsíc.

“Víš to jako všichni ostatní! Vždycky jsi to věděl!... A přesto, nikdy ses na mě nedíval skrz prsty. Naopak...“ Otáčel sušenkou. “Vždycky jsi ke mně vzhlížel, jako... ke staršímu bráškovi, který ti je vzorem.“ Sklonil hlavu. “Celou tu dobu jsem chtěl svoje síly zpátky, ale... když jsem si všiml, jak ke mně vzhlížíš, chtěl jsem je ještě víc... ne pro sebe, ale i pro tebe... abych ti mohl být … dobrým nejstarším bratrem... Takovým, o jakém jsi vždycky snil.“ Na chvilku se odmlčel a opřel si hlavu o ruku..
“A teď, po letech... jsem dostal příležitost se jím stát. Měl jsem tu možnost ve svých rukou.“ Inky se víc zamračil. “Viděl jsem tě s ním v kuchyni... smáli jste se... je to tvůj kamarád, že? I kdybych získal své síly zpět, nenáviděl by jsi mě. Protože bych vzal život tvému jedinému kamarádovi, kterého jsi kdy měl.“
Vzdychl a víc svěsil hlavu. “Ty brýle... nosil jsi je, abych v tvých očích neviděl pochybnosti... Otázku 'Je to pravda?'... Jsi moc milý, na Inkuba.“

V pokoji zavládlo ticho. Trápení a bolesti, které v sobě tak dlouho skrýval, se dostaly na povrch. Úlevně si vydechl. “Pro mě budeš vždycky ten nejlepší nejstarší bratr.“ řekl Yoji. “Pokaždé, když jsem byl všemi opuštěn, ty jsi přišel, staral jsi se o mě a učil jsi mě. … I po tom, co jsem ti toho s bráškou tolik provedli.“ Zmínka o minulosti vyvolala nemilé vzpomínky na naleštěnou podlahu, přeházené knihy, zalepené šuplíky a kýble s vodou nade dveřmi.
“Chci říct... pro mě jsi bratr i bez démonických sil, jsi chytrý a nikdo jiný toho neumí tolik jako ty. A .. démonické síly jsou na nic, když jsi tupý... a ...“ Jeho bratrovi začalo škubat v koutku úst, zatímco se ten druhý dusil smíchy. “Aaaaah....“
Škubání znamenalo první stádium jeho míry naštvanosti, při druhém už lítaly hlavy.

Nejmladší se nervózně zasmál. “Není k sežrání?“ zeptal se poťouchle Inky.
“Aah.“ Okolo jeho hlavy se začaly rojit křížky. Chvilku skřípal zuby, zvedl se, hodil na sebe svršek a ztratil se ve výšinách své knihovny. Jeho zbylí bratři si stoupli k patě pojízdného žebříku. “Co chce dělat?“ zeptal se Yoji.
“Třeba chce páchat harakiry po knihomolsku.“ Rýpl si Inky a starší bratr mu odpověděl knihou. “Hej, co to jako má být?!?“ Příval jeho křiku však utlumil déšť knížek. Brzo Inky zmizel pod horou knih. “ 'Slova se nepočítají, ale váží.' “ řekl Yoji.
“Nech si svoje knižní moudrosti!“ rozčiloval se Inky, sotva vykoukl. V témže okamžiku mu na tváři byla zanechána stopa činu. “Já tě...“ už už si vyhrnoval rukávy a chudák Yoji, nevěděl co má dělat. Bratr ho umlčel knihou. “Mlč, máme před sebou spoustu práce.“

“Co je to?“ Inky zalistoval v knize. Bratr k němu teď stál zády a Yoji mu zvědavě nakukoval přes loket. “To je.. lidská magie.“
“S jeho potenciálem by se mohl stát dobrým lovcem.... Ne!“ Prudce se otočil. “Mohl by být tím nejmocnějším lovcem, jakého kdy svět poznal!“ Inky sklapl knihu.
“Chceš říct, že by mohl zrušit tvoji pečeť?“ Přeměřovali se pohledem. “Sice jsem v té době ještě nežil, ale vím... že ti mágové, co zapečetili tvoje síly, zničili vlastní duše, aby to udělali.“
“Chápu, co se snažíš říct. Ale pohlédni...“ Už potřetí si sundal svršek, na hrudi měl malou krvavou skvrnu. “Krvácíš, no a co? Dobře ti tak!“
“Ta je Kasshyho...“ Inky ho začal škrtit. “Z dlaně! Byla z dlaně!“ Zatímco se vykuckával, Inky mě zkontroloval. “On... se bodl?“
“Bodl? No, šílený je na to dost.“ Zvedl se ze země a zase se oblékl.

“Mohl mě zabít.“ Špičkami prstů se jemně dotkl krve. “Místo toho se pokusil zlomit moji pečeť.“ Tázavě se podíval na Inkyho. Proč?, ptal se ho pohledem.
“Kasshy je už takový.... A odkud znáš jeho jméno?“
“Otec mi ho řekl.“
“Ten starej dědek!!“ Yoji ho uklidňoval.
“Nemáme čas.“ Řekl a hodil Inkymu jednu knihu. “Pojďme najít způsob, jak ho naučit ovládat jeho síly. Mám podezření...obavu, že ho jeho síly mohou zabít. … Byla by škoda přijít o příležitost oslabit tu zatracenou pečeť.“ Nezapomněl zdůraznit.

“Víš, je to už dlouho, co jsem tě naposledy viděl.“ řekl Inky a společně na zemi založili čtenářský kroužek
“A?“
“Vůbec jsi se nezměnil.“
Tázavě nadzvedl obočí a zatvářil se pochybovačně. “Pořád si ocasem hraješ s jídlem.“ Bratr se rychle otočil na svůj kývající se ocas. Jakmile pustil jídlo z rukou, vždycky jej sebral ocasem a teď tam měl poslední zbytek sušenky.
Beze slova ji schroupal.
“Eeee... nerad ruším, ale tak mě napadá...“ Dva páry očí se zaměřily na svého nejmladšího člena rodiny. “Kasshy použil svoje síly... a mě napadlo... Nepotřebuje lékařskou péči.“
Nejstarší bratři se na sebe podívali. “Aha.“
Klidně by mě nechali umřít... !!!

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Tak, 13. kapitolka je tady. Po dlouhé době je "jen" 5 stránková, ale zato mi z nějakého důvodu připadá víc nabitá akcí i humorem.

Setkání s Inkyho druhým bratrem nabralo neočekávaný obrat a jak to skončí, to se nechte překvapit Laughing out loud

PS. Jen tak pro zajímavost, už to má 87 stránek Laughing out loud
PS2. Edit 20.2. - Již se pilně pracuje na 14. kapitolce Laughing out loud

5
Průměr: 5 (21 hlas)