SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Inky - kapitola 14

Už to bylo dva dny, co Ryu a Toudai opustili Kato-Sagi. Na své cestě se setkali s více či méně podivnými tvory. Ryu si za tu krátkou chvíli zlepšil své bojové schopnosti, protože se několikrát setkali s agresivními démony i masožravými rostlinami.
Bylo ráno sedmého dne od chvíle, co se zde objevili a oni procházeli jen několik metrů širokou soutěskou, která se táhla menší pouští. Toudai se nervózně rozhlížela kolem. Vůbec se jí to tu nelíbilo a ostatní jí přišli také víc ostražití. Možná to bylo jen proto, že se minulou noc moc nevyspali kvůli nočnímu nájezdu nohatých chlupatých koulí, a nebo to bylo kvůli tomu tichému šelestivému zvuku, co už nějakou chvíli slyšela.
Ovanul je vítr. Generál se zastavil. "Zpátky!" Na nic nečekali a utíkali k východu. Z obou stran soutěsky se začali sbíhat odporní, kostnatí a čtyřnozí tvorové o velikosti menšího stolku. Připomínali kraby bez klepet i krunýře. Začali seskakovat dolů a odhalili tak obrovská kruhová ústa na břiše.

Toudai zaječela a přidala. "Sakra!" Zakřičel Ryu, když se objevili i před nimi. Na nic nečekal a prvních pár rozsekl vejpůl. Hned je však nahradili další dva, ale nejdřív si ze svých padlých udělali svačinku. "Pojídají padlé!"
"Flurr, chraň Toudai! Fafrire, Ryu, vy si vezměte předek! Já si beru zadek! Víc se smrskněte!" Rozdal Generál rozkazy. Nebýt jeho asistence, vyšli by ze všech bojů s více šrámy, než se stalo. Flurr odrážela útoky, těch, co se odvážili útočit na střed.
Toudai vše sledovala a nemohla nic dělat. Fafrir zařval a rozdrtil kraba, který se mu zakousl do přední tlapy. "Co to je?" Ptala se zděšeně Toudai.
"To jsou Kegany, nejenže jsou odporné, ale i strašně páchnou!" Odpověděla jí Flurr mezi dvěma seky.

Jeden z nich se dostal Ryuovi za záda, ale než mohl zaútočit, Fafrir ho rozdrtil. "Opatrně."
"Má slova!" Zakřičel Ryu a rozsekl Keganyho, který se snažil skočit Fafrirovi na záda. Usmáli se. Za tu krátkou chvíli se z nich stala skvělá dvojka. Jeden druhému chránili záda a doplňovali se.
Toudai se mohla jen horečně rozhlížet a sledovat, jak ostatní bojují. "Zůstaň u mě!" Okřikla jí Flurr, když se moc vzdálila.
"Omlouvám se!" Snažila se Flurr stát za zády, aby jí co nejméně překážela. 'Eh? Proč ti tlustí neútočí?' Už jich byla dobrá desítka a dál se pásli na padlých. Pohlédla na Generála, byl už celý od krve a měla pocit, že dýchá příliš rychle.
Fafrir ani Ryu na tom nebyli lépe a třebaže to měla Flurr nejjednodušší, i tak se unavila. Jeden z tlustých krabů skočil po Generálovy a ten ho jedinou pěstí rozdrtil. To však byla chyba.

Zařval bolestí a od jeho ruky se začalo mohutně kouřit. "Generále!" Zakřičeli jednohlasně. "Fafrire!" Zakřičel Ryu a Faf se ve zlomku vteřiny ocitl po Generálově boku.
Toudai k němu přiběhla a pohlédla na zraněnou ruku. Ještě se z ní kouřilo. Krvácela a celá srst byla pryč. "Pozor na ty tlustý! Mají v sobě kyselinu!"
Zatímco Fafrir a Ryu se snažili nahradit Generála, Toudai mu ránu alespoň částečně zavázala kusem svojí sukně. 'Ne...'
Ryu krvácel z ramene.
'Kdokoliv...'
Fafrir přišel o polovinu ucha.
'Kdokoliv...'
Flurr se skoro ztratila pod jejich návalem.
"Pomozte!!" Zakřičela jak nejhlasitěji mohla. Dál však vzduchem lítaly vnitřnosti, kusy masa a krev. 'Dost...!!'

Najednou měla pocit, že slyší podivně pištivý zvuk. Bolely jí z toho uši, a tak si je zacpala. Ostatní na tom byli stejně. Krabi se však zastavili a začali se chvět. Nakonec se nafoukli a s odporným čvachtavým zvukem praskli. Kyselina z jejich těl začala hned rozkládat vše, s čím přišla do styku.
Za chvilku na zemi nebylo nic víc, než pár končetin a spousta děr. "C-Co se stalo?" Ptala se vyděšená Toudai.
Přelétl přes ně stín, vyděšeně se otočili a uviděli vzhledem připomínající lidskou postavu. Od člověka ji dělila obrovská a masivní ptačí křídla, nohy připomínaly dravčí spáry a na rukou měla neméně hrozivé drápy.
Krátké rozježené vlasy měli pískovitou barvu a oči s úzkou štěrbinou nevěstily nic dobrého. K oblečení se daly počítat jen hnědé kalhoty s rozdrásanými nohavicemi a dlouhá červená šerpa okolo boku.

Ptačí démon si sedl na jeden kámen u cesty. Ryu i Fafrire se připravili vyrazit do útoku.
"T-to vy jste vydával ten pištivý zvuk?" Zeptala se Toudai. Démon nadzvedl lehce hlavu a řekl: "Jo, to jsem byl já."
"Děkujeme vám..." Než mohla Toudai dokončit větu, vrhl se po ní a vznesl se do vzduchu. "Toudai!!" Zakřičeli.
"Pusťte mě! Co to děláte?!" křičela a snažila se vymanit z jeho sevření.
"Beru si svoji odměnu!" Zasmál se a vznesl se ještě víš.
Toudai viděla jak za ní ostatní běží a křičí. "Pf. Doufám, že s tebou bude nějaká zábava." Jeho krutý pohled se jí vůbec nelíbil. 'Dosud mě chránili. Nikdy jsem nebyla k užitku.' Zamračila se a zakřičela: "Okamžitě mě pusť! Ty pitomá slepice!" Hmátla rukou a jediným trhnutím ho učinila o hrst peří chudším.

Křídla musela být velmi citlivá, neboť neuvěřitelně zařval a pustil ji. Sám ztratil oporu větru a začal padat také, zraněné křídlo sebou škubalo. Toudai křičela, Ryu křičel, Flurr křičela... všichni křičeli. 'Je mi to líto.'
Všechny přerušil řev nesoucí se nad nimi. Velký tmavý bod se vrhl střemhlav k zemi a přibližoval se nezdravě vysokou rychlostí k Toudai.
"Toudai!!!" Křičel Ryu a navzdory svým zraněním se pokusil ještě zrychlit.
Veliký bod dopadl a ukázal se být velikým drakem s několika páry rohů, které začínaly na hlavě a končily v půli delšího a mohutného krku. Už jen jeho tlapa byla veliká jako dospělý člověk. Rozepjatá křídla házela stín široko daleko a ostnatý ocas se výhružně vlnil ve vzduchu.
"Toudai!!" Ryu tasil meč a třebaže neměl nejmenší tušení, co dělat, nehodlal se vzdát bez boje.

Prach se pomalu usazoval. Drak otočil mohutnou hlavu a vedle žlutých očí a velkých zubů odhalil dozadu zahnutý roh sahající až za hlavu, který mu rostl mezi očima. Víc rozevřel tlamu, přivřel ji a začal nabírat. "He-he-hepčííík!!" Hleny prorazily vzduch jako střely z kulometu.
"Eh... Ten prach mi vážně nedělá dobře. ... pčík..." Tlapou si stíral nudli. Otřepal se, složil křídla a lehl si. "Ryu! Fafrire!"
Ryu upustil meč a zašeptal: "Kasshy... Inky..." Rozzářil se: "Kasshy! Inky!!!" Oba jsme sjeli z dračího hřbetu a Inky položil na zem Toudai, kterou držel v náručí. Nastalo radostné objímání a vzduch se naplnil jásotem. Musím říct, že to hakami, co jsem s Inkym měl, se nosí velmi dobře.
Fafrire s Flurr se k nim konečně dokulhal. Špatně došlapoval na levou zadní tlapu. "Fafrire, tak rád tě zase vidím!" Skočil jsem mu kolem krku a zabořil jsem mu do ní hlavu.

"Koukám, že jste pěkně zřízení! Co si nechat vyprávění až se dáte do formy?" Navrhl jsem a přitom jsem se otáčel z jednoho na druhého.
"Generále!" Zakřičela Toudai, když si všimla, že na půl cesty zkolaboval. Všichni se k němu rozběhli. Drak se za nimi díval a pak se taky zvedl. Velký králík ležel na zemi a těžce dýchal. Provizorní obvaz něčím nasákl a zbarvil se na odpornou zelenou. "Úplně hoří! Musíme ho vzít k doktorovi!"
Během chvilky ho s mírnými těžkostmi vysadili drakovi na záda. "Momentík, ještě něco zařídím." Řekl, když mu už všichni seděli na hřbetě.

Vrátil se o pár dračích kroků zpět a stanul nad tím ptačím démonem, který ležel v dračí šlápotě. Byl v bezvědomí a obě křídla měl zlomená a rozdrcená. Drak se napřáhl, aby mu zasadil milosrdnou ránu. Zastavil jej Toudain výkřik: "NE! Už dost! Už toho bylo dost!"
"Jestli ho nezabiju, stane se potravou jiných! A možná si to ještě patřičně vychutná!" Obořil se na ni. "Zabít ho je jediná možnost! Jeho křídla se už nikdy neuzdraví! Skončil a on to ví!" Znovu se napřáhl.
"Ne!" Zakřičel jsem tentokrát já. "Dokud žije, má naději! Vezmeme ho s sebou!"
Drak si odfrkl: "Jak chcete." Ocasem vysadil démona a odletěli jsme směr Inkyho domov.

Cesta trvala na dračích zádech jen pár desítek minut. Generálův stav se zhoršoval, rána začala hnisat a šířil se z ní podezřelý zápach. Vypadalo to, jako by hnil zaživa. Po přistání nastal chaos, jaký bývá při velkých neštěstích. Zdravotně zaměření Inkubové už čekali s nosítky, Inkyho otec to všechno řídil s přehledem a Yoji pomáhal s menšími zraněními.
Seiyak, Inkyho starší bratr, si vzal Generála na starost. Jeho rozsáhlé znalosti obsahovaly i medicínu. Během hodiny byla menší zranění ošetřena. Teď už zbýval jen Generál a ptačí démon.
Když jsem skončil se svojí prací, přidal jsem se k Seiyakovi, který byl v provizorním nemocničním pokoji. Měl vážný výraz a tvářil se ustaraně. "Je to hodně vážné?" Generál ležel na břiše.
"Je zázrak, že ještě žije. Normálního jedince by to už zabilo, musí mít tvrdou hlavu." Tlapa ležela na kouzelném kruhu a poletující světélka do sebe vsávala tekutinu a mizela v kruhu. "Keganyho jed. Kyselina nejdřív zničí kůži a vzniklé výpary, které tvoří podstatu jedu, se pak snadno dostanou do těla." Namaloval rukou jednoduchý kruh a položil ho na hřbet tlapy. Generál sebou zacukal.

"Tělo pak začne hnít zaživa, čímž se stane pro Kageny stravitelnější." S tím jsem souhlasil, to, co odpadávalo z jeho tlapy, rozhodně nevypadalo normálně poživatelně. Sám jsem namaloval několik kruhů a také je přiložil.
"Jaké má naděje?"
"Můžu mu zachránit tlapu, ale ... už s ní nikdy nebude moct pořádně hýbat."
Souhlasně jsem zamručel a vložil jsem do kruhů víc síly.
Flurr se nervózně rozhlížela. Stejně jako ostatní Kato-Sagové, i ona nesnášela Inkuby. Dokázala však být uvolněná, protože Fafrir nejevil nejmenší známky nervozity. Navíc ji ten malý Inkubus, co tu okolo poskakoval a nosil věci, byl sympatický.
Když se na ni podíval, doširoka se usmál a utíkal dál. 'No, možná všichni Inkubové nejsou tak povýšení.' Položila si hlavu na přední tlapy a zavřela oči.

Během další hodiny se nám podařilo obnovit původní tvar Generálovy tlapy a i jeho horečka klesla. Pravidelně oddechoval, oddechli jsme si úlevou. Společně jsme ho přivezli ukázat ostatním. Všichni se radovali, ale museli tiše, Generál spal. Flurr dokonce plakala štěstím, nebyla však sama, Toudai jí byla hned v závěsu.
"Jak se cítíte?" Zeptal jsem se a snesla se na mě sprška souhlasného mručení.
"Co ten démon?" Zeptala se mě Toudai.
"Otec se o něj stará v jednom nemocničním pokoji." Odpověděl místo mě Inky.

Démon ležel na břiše a křídla měl svěšená. Nad nimi se vznášely kruhy a světélka pronikala do celého jeho těla. "Tohle bude náročné." Povzdechl si.
"Kosti na křídlech byly kompletně rozdrceny. Nohy na tom jsou sice lépe, ale... " Na chvilku se zamyslel a my (nikdo totiž nedokázal jen tak v klidu sedět, tak jsme přišli všichni) napjatě čekali na zbytek. "Myslím, že bude moci zase jednou létat. Potrvá to, ale vzchopí se."
Toudai si úlevně vydechla. "Jsem ráda, ... jsem moc ráda." Začala si utírat slzy štěstí.

Po tomhle jsme se vrátili zpátky do odpočívárny. "Ah, tady jste. Takhle mi utíkat." Káral nás naoko Yoji. "Kdo si dá sendvič?" Během minutky se po nich zaprášilo.
Prohlížel jsem si je. Fafrir byl o polovinu ucha menší a o několik jizev bohatší. Flurr (Toudai a Ryu mě v rychlosti seznámili s ostatními) přišla o několik chomáčů kožíšku a měla pár menších zranění, avšak nic, co by čas nespravil.
Toudai vypadala dospěleji, stejně tak Ryu. Oba prošli neuvěřitelně náročnou zkouškou, prošli jí a získali něco, co by jinak nikdy neobjevili. "Ryu-senpai? Přešel jste na letní sestřih?"
Ryu se zasmál a sáhl si na svoje zkrácené vlasy, které mu sahali po lopatky. "Ah. Už byla otrava je česat."
Zasmáli jsme se. Když se všichni usadili a zlikvidovali jsme rukou společnou a nerozdílnou třetí várku sendvičů, začal jsem vyprávět.

Pomalu jsem otevřel oči a zamrkal jsem. Ležel jsem na něčem měkkém a slyšel jsem šustění papíru. Otočil jsem hlavou a zaostřil jsem na nejbližší postavu. "Inky?"
Jakmile zaslechl můj hlas, otočil se a rozzářil se. "Jak se cítíš? Je ti dobře?"
Přikývl jsem a zvedl jsem se. Cítil jsem se unaveně, ale jinak fajn. Protáhl jsem se a rozhlédl jsem se kolem. "Ten Inkubus...!" Trochu vyděšeně jsem se na Inkyho podíval.
"O bráchu si starosti nedělej, už je to dobrý." Mávl rukou.
"Bráchu?"
"Ah." Ozvalo se Inkymu za zády, poodstoupil. "Můžeš mi říkat Seiyak." Řekl, aniž by se na mě otočil. Vzal jsem to na vědomí a najednou jsem si všiml jeho ocasu.

"Jé! To je roztomilý ocásek!" Bezmyšlenkovitě jsem zakřičel. "A ta křidélka!"
Inkubus se naježil a očima po mně házel blesky: "Ty si ze mě budeš utahovat!" Jen díky Inkymu mě nezašlapal do gauče. "Omlouvám se! Nechtěl jsem se vás dotknout!"
Unaveně si povzdechl a hodil mi do klína knihu. "Je v ní historie Sou Kashiů." řekl a vzal si jinou knihu. Otevřel jsem ji a Inky mi v krátkosti vysvětlil co a jak. "Takže, tyhle knihy by mi mohly pomoci naučit se ovládat moje síly?"
Inky se usmál a přikývl. "OK." Pustil jsem se do čtení. Vůbec jsem si nevšiml Yojiho, který mi přinesl něco k jídlu a pití. Automaticky jsem to snědl.

Když jsem knihu dočetl, zjistil jsem, že jsem v pokoji sám. Nalistoval jsem si tedy jednu stránku s jednoduchým kruhem a začal jsem ho kreslit na papír. Měl jsem ho během chviličky a pokud bych byl úspěšný, měl bych si vytvořit světlo.
"Funguje to, funguje!" Jásal jsem. Podle množství vložené energie se měnila jasnost i síla světla. Pustil jsem se do několika dalších, vyzkoušel jsem si bariéru, přivolání ohně i zavolání maličkého poltergeista.
Zatoužil jsem si vyzkoušet něco složitějšího, ale ať jsem hledal, jak jsem hledal, všechna kouzla byla jednoduchá a nebo jen teorie. Povzdechl jsem si. 'Všechno je příliš jednoduché, chci něco složitějšího.'

"Eh? Co to spadlo?" Rozhlížel jsem se, ale nic jsem nikde neviděl. Rozhodl jsem se tedy jít hlouběji podél knihovny. 'Aspoň si pořádně vyzkouším své světlo.' Už jsem ušel několik metrů a pořád jsem nic neviděl. Pokoj se jevil normálně, ale délka knihovny byla neuvěřitelně veliká.
'Tohle musí být ten prostor v prostoru, o kterém jsem teď četl.' Podíval jsem se nahoru a i tam se knihovna ztrácela ve tmě. Začal jsem se trochu bát. 'No, když se budu pořád držet knihovny, neměl bych se ztratit.'
Po pár krocích jsem něco nakopl. Na zemi ležela velká tlustá kniha. Zvedl jsem ji. Připomněla mi tu, kterou jsem měl doma. Začal jsem v ní listovat.
"Chceš znát svoje síly?"
Leknutím jsem ji upustil. "Kdo je to?" Otáčel jsem se na všechny strany.
Hlas se tlumeně zasmál. "Jsem přímo před tebou."

Kousl jsem se do rtu a opřel jsem se zády o knihovnu. "Jsem přímo tady." Knihovna se najednou pode mnou probořila a já padal do temnoty. Křičel jsem, ale bylo mi to houby platné. Po chvíli jsem přestal padat a začal jsem se vznášet.
Všude okolo mě poletovaly knihy, vyvolal jsem si svoje světlo a rozhlížel jsem se kolem.
"Ah, to je velmi zajímavé. Dokážeš vyvolat kouzla bez fyzického kruhu."
"Ukaž se, ty zbabělče!"
"Zbabělec? Já?" Zase se tlumeně zasmál. "Jsi dost drzý, na člověka."
"Jsem Sou Kashi!" Zakřičel jsem, aniž bych přemýšlel. Ten hlas mi začínal lézt na nervy.
"Ano, já vím." Očividně jsem ho nijak nepřekvapil. "Proto jsi tu. Je tu něco, co musíš mít..."
"Co? O čem to mluvíte?.... C-Co... Hoří! Moje ruce hoří?!" Od konečků prstů až po ramena jsem cítil spalující bolest. Prostupovala kůži, maso i kost. Řval jsem, zmítal jsem se, ale bolest neustupovala. V místech, kde to hořelo, se mi začala loupat kůže, žár na mých rukou vypálil mnoho znaků, které připomínaly kostičky z Tetrisu. Bolest náhle ustala a já pohlédl na tu spoušť.

Hlas se triumfálně smál. "Tyto pečetě tě povedou! Nezklam mě!" Křičel jsem a zase jsem padal. Dopadl jsem na něco tvrdého, rozhlédl jsem se kolem. Byl jsem zase v Seiyakově pokoji. "Auč.cccc." ruce mě v místech znaků pálily, třásly se mi a nemohl jsem s nimi pořádně hýbat.
Zvedl jsem se a pokusil jsem se najít něco, čím bych je ochladil. Do pokoje náhle vrhl Inky v těsném závěsu za Seiyakem.
”Co se stalo?” Zvolali najednou.
Nervózně jsem se zasmál. Společně mi obvázali ruce a Inky mi při tom nepřestával hubovat. Jeho starší bratr nezůstával pozadu. ”Co ta kniha? Kde je?”
”Možná je pořád tam. Nevím.”
Seiyak se vydal knihu najít. Ruce mě už tolik nebolely, a tak jsem se tiše pustil do čtení. Inky mezitím uklidil lékárničku.

”Tak co, našel jsi ji?” Zeptal se ho bratr. On jen zakroutil hlavou a povzdechl si. ”Vůbec nic. Nic co by nasvědčovalo tomu, že se tam něco stalo.”
Víc jsem se skulil do klubíčka. ”Kasshy.”
Narovnal jsem se, až mi louplo v kříži. ”Ano!”
”Jak se cítíš, nějaké změny? Cokoliv?” Sedl si na zem, naproti mně.
Procvičil jsem si prsty i ramena. ”Nic. Vůbec to nebolí.”
”O podobných znacích ani útvarech jsem nikdy nečetl. Dělá mi to starosti.”
”Myslíš, že ten hlas patřil poslednímu členu nějaké přestárle prastaré společnosti?” zeptal se Inky. Bratr se zakousl do sušenky. Tyhle dělal Yoji, už se ve vaření a pečení hodně zlepšil.

”Možné to je.” Řekl neurčitě.
”Omlouvám se.”
Inky mi dal malou herdu do ramene. ”Neblbni, kdo to mohl tušit.” Stejně mě neuklidnil. Představa, že se s mým tělem děje něco neplánovaného, mi naháněla strach. Ne o sebe, ale o ostatní.
Zatřásl jsem hlavou, zahnal myšlenky a soustředil jsem se na kruh volající malé poltergeisty.
”C-Co je?” křičel jsem, zatímco oba bratři vyděšeně uskočili ke knihovně. Byl jsem zavalen horou malých démonků a všichni pokřikovali: ”Jaký je váš rozkaz, mistře?”

Po pár chvilkách zmatků a vyhánění démonků jsem se mohl konečně nadechnout. ”Co to bylo?”
”Moje otázka.” Řekli sborově.
Podrbal jsem se na hlavě. ”Myslel jsem na vyvolávačský kruh a...”
-Pop- Další démonek se objevil. ”Jaké jsou vaše rozkazy, mistře?” Jen jsme na něj civěli.
”Prosím, jaké jsou vaše rozkazy!” Slušná žádost to rozhodně nebyla.
”Eeh... Jak jsi se tu objevil?” Démonek očividně neměl daleko k infarktu. ”Přišel jsem sem skrz váš namalovaný kruh.” Odpověděl uraženě.
”Ale já jsem žádný kruh nenamaloval.”
”Hmmm... V tom případě nevím.” Démonek se podrbal na hlavě.
”Když už jsi tady, můžeš pro mě něco udělat?”
”Samozřejmě, proto tu jsem.” Pyšně se postavil.

”Před chvíli se stalo, že jsem vyvolal spoustu tvých kamarádů a hned jsem je zase poslal zpátky.” Sepnul jsem ruce. ”Můžeš jim vyřídit moji omluvu. Jsem teprve novic, a tak dělám spoustu chyb.” Démonek se na mě usmál. ”Když je to tak, žádný problém!” Zmizel v malém obláčku páry.
Seiyak se zasmál. ”Už to chápu.” Zvedl se a začal přecházet po pokoji. ”Tvé magické schopnosti jsou tak vyvinuté a veliké, že už jen pouhé vyvolání jejich obrazu v mysli je aktivuje.”
”To je pravda!” Najednou mi to všechno dávalo smysl. ”Fafrira jsem přeci vyvolal stejným způsobem. Možná jsem v tu chvíli své schopnosti probudil!”
V krátkosti jsem s onou události Inkyho staršího bratra seznámil a museli jsme všichni souhlasit, že to je to nejpravděpodobnější vysvětlení.

Od toho okamžiku požáry, záplavy, třesky plesky i blesky byly na denním pořádku. Mé sily nešly zrovna snadno kontrolovat. Další den ráno mi Seiyak zdělil napůl radostnou zprávu. ”Našel jsem tvé přátele!”
”To je úžasné! Kde jsou?”
”Jsou na nejlepší cestě stát se součástí potravního řetězce.”
”Eh! Cože?! Musíme něco udělat!”
”Jsou na desítky mil daleko! Nemluvě o tom, že v cestě máme hory!” Volal za mnou, když jsem letěl chodbami na nádvoří.
”Tak si musíme opatřit nějaký dopravní prostředek!”

”I tak bude cesta trvat několik hodin!” Konečně mě na nádvoří zastihl. Inky se dostavil v těsném závěsu. ”Trénujete na maraton, nebo co?”
”Ostatní mají potíže!”
”Aha. Tak na co čekáme?”
”Jsou na desítky mil daleko a není tu žádný dostatečně rychlý dopravní prostředek!” Zakřičel jsem.
”Zkuste draky.” Navrhl Inkyho otec, který se nám náhle objevil za zády.
”Otče, to je šílenství! Draci jsou náladoví a nedá se jim věřit ocas mezi nohama!” Protestoval Seiyak.

”Za jak dlouho se tam dostaneme s drakem?” Tuhle šanci nemohu minout.
”Zvládají deset mil za zhruba 5 minut.” S radostí mě informoval a určitě se i dobře bavil výrazem jeho nejstaršího syna.
”Fajn! Jde se na věc!” Než mě mohl kdokoliv zastavit, už střed nádvoří plál světlem.
”Vládče nebes! Vyslyš můj hlas, naplň mé touhy a dones mě k mému cíli. Tatsu Doshi!” Proud světla vyletěl do nebe a zahnal všechny mraky. Když se vše uklidnilo, stál na nádvoří obrovský drak. Jeho rohy šplhaly k nebesům a jeho křídla byla majestátní.
”Který mizerný červ měl tu odvahu mě rušit!?” Zahřměl hlubokým hlasem.
”Já, já! To jsem byl já!” Hlásil jsem se jako hyperaktivní dítě ve škole. Sklonil ke mně hlavu. ”Ty mi nestojíš ani za jednohubku.” Prudce na mě frkl vzduch a zvířil prach. Svalil jsem se na zem. Drak najednou zvedl hlavu do výšin a začal divně hekat.
”Eh?” Prudce sklonil hlavu a kýchl. Závan vzduchu pokácel vše, co nebylo dost těžké. Začal popotahovat. ”Omlouvám se, prach mi nedělá dobře.”
”Eh, o nic nejde. To je v pořádku.” V koutku úst mi nervózně cukalo.
Inky mi poklepal na rameno. ”To bych tak jistě netvrdil.” Řekl a palcem ukázal kamsi dozadu. Na stěně byl přilepený jeho hlen té nejhutnější konzistence, která je na světě možná. Z něho vyčuhoval známý ocásek. ”Seiyaki!!!” Vodou z kruhu jsem ho dostal ze slizkého vězení.

Sesunul se na zem a začal ječet: ”AAAAHHH!!!! Dračí hleny!! Odporné, děsné, nechutné!” A shazoval ze sebe oblečení, dokud nezůstal jen ve skromném spodním prádle.
”Pff.” Uraženě zvedl hlavu. ”Být obdarován dračími hleny je pocta.”
”Obdarován?!!” Nejspíš by se do něj pustil holýma rukama, kdyby ho jeho otec nezačal uklidňovat. Poklekl jsem před černým drakem a zvolal jsem: ”Tatsu Doshi! Mí přátelé jsou v nebezpečí! Prosím, propůjčte mi sílu a rychlost vašich křídel! Prosím!”
Pevně jsem mu hleděl do očí. Všichni mě teď sledovali. Z drakových nozder ušel obláček dýmu. ”Dobře, tvá síla je čistá. Propůjčím ti tedy svá křídla.” Lehl si na zem složil křídla.
”Děkuji, děkuji! Inky!” Inky mu na záda vyskočil, já se musel vynasnažit víc.

”C-Cože?!” Protestoval drak. ”O dalším cestujícím se nic neříkalo!”
”Prosím, leťte!” Drak nesouhlasně zavrčel a vzlétl.
”Jsou 50 mil na jihozápad!” Křičel za námi Seiyak.
Když drak nabral směr, Inky zakřičel: ”Kam to letíš!! Jsou na jihozápadu, ne na severovýchodě!! Víš vůbec, kde máš čenich!”
”S-Sklapni, ty mizerný červe!” Drak sebou znatelně cukl. ”Prosím, leťte už!”

”No a zbytek už znáte.” Ukončil jsem své vyprávění, vynechal jsem z něj však jednu noc. Byl bych hotový dřív, ale musel jsem kvůli výbuchům smíchu udělat pauzy. ”Nikdy by mě nenapadlo, že inkubové mohou být tak roztomilí.” ozvala se Flurr a lehce otřela svoji tvář o Yojiho. Ten jen s přidušeným výkřikem uskočil a začal červenat.
Z toho všeho smíchu mě začalo bolet tělo. Vyhlédl jsem z okna. Slunce pomalu zapadalo. Ryu náhle vykřikl: ”Generále, co vy tady děláte!?” Všichni jsme se ohlédli.
”Co by? Ten váš smích by vzbudil mrtvého!” Tiše se zasmál. ”Jsem rád... jsem rád, že jste v pořádku.” Unaven si sedl. Seiyaky ho lehce podepřel.

”Za svůj život jsem vám do smrti zavázán.” Generál se mi poklonil. Padl jsem na kolena: ”To jsou slova, která bych měl vysloviti já! Nejenže jste pomohl mým přátelům, ale také jste je chránil svým životem! Za to jsem vám neskonale vděčný! A přísahám...” Zatnul jsem pěsti. ”Že vaší ruce navrátím vše, co v boji ztratila! Přísahám na svoji čest jako Sou Kashi!” Poklonil jsem se.
Ostatní mě nejdřív mlčky sledovali a pak se poklonili také. Ryu, Toudai, Flurr a Fafrir. Poklonil se i nejdřív zmatený Yoji. Generál se polekaně napřímil a když si všiml, že i ostatní se mu uklání, to znamená Inky, Seiyak i jejich otec, vytryskly mu slzy a uklonil se. Najednou jsem zvedl hlavu. ”Víte, nemohl bych přísahat jen na sebe?” Generál naprosto nechápavě zamrkal. ”No, já ještě přesně nevím jak, to s těmi Sou Kashi vlastně je.” Můj obličej znázorňoval čistou dětinskou nevinnost.

Generál se skácel dozadu a začal se nahlas smát. ”Já už to nevydržím! …. Hahaha... Dračí hleny... Knihy... hahaha! ...” Do smíchu se sem tam vloudilo bolestné vyjeknutí. My jsme se k němu velmi brzo přidali. Jen Seiyak se najednou hluboce začetl do jedné knihy. Přitom ji držel opačně.
Za chvíli Generál ležel na zemi jako mrtvola a hluboce oddechoval. Jeho postavení i neosobní či pracovní chování bylo to tam.
Inkyho otec zatleskal, aby si zajistil pozornost: ”Všichni jste patřičně unavení, a tak se jistě těšíte do postelí.” Vzduchem se neslo nesouhlasné mručení. ”Tak co říkáte na horkou lázeň?”
”Huráááá!”
Flurr hned vyzvídala, zda je to to o čem jí Toudai předtím říkala. Dostalo se jí ještě dalších detailů a spousty chvály. Radostí začala poskakovat a byla jeho veličenstvu v patách.

Lázně byly venku a byly obrovské. Všichni jsme se nad nimi rozplývali. Udělal je Inkyho otec a už ani prý neví proč. Dokonce na ně i na nějakou dobu zapomněl. Stačilo je už jen po inkubovsku (čili mávnutím) dovybavit ženskou částí a bylo hotovo.
Slastně jsem se rozvalil. Úlevné sténání bylo slyšet všude okolo. Najednou se ozval řev a velká rána. ”Co se to...?” Odpovědí mi byl veliký chuchvalec černých chlupů, který spadl do vody.
”Fafrire? Co jsi dělal na druhé straně?!”
”Byl jsem se svojí samičkou.” Odpověděl a hladil si tvář, která mu podezřele rudla.
Zacukal mi koutek úst. Ryu se chytal za hlavu a zbytek se velmi dobře bavil. Jen Generál se tvářil klidně, ale v očích mu hrál pobavený úsměv. ”Je chvályhodné, že jste se sblížili, ale když chcete trávit čas spolu.... Co to dělat, když jste sami. Je to pak... kouzelnější.” Snažil jsem se mu co nejlépe vysvětlit, proč byl katapultován.

”Víš, když chlapec a dívka začnou růst, začnou být citliví, když na ně někdo kouká. Víš, hlavně když jsou bez oblečení. A když se jim někdo líbí, chtějí pro něj vypadat co nejlépe. Jen a jen pro něj. Rozumíš?”
Fafrir horlivě přikyvoval. ”A vidět je bez oblečení. Ukázat se druhému...” Hledal jsem vhodná slova „...bez zkreslení. To je důkaz největší důvěry.” Fafrir mi doslova hltal každé slovo. Vážně se zamyslel.
”Takže jsem slečnu Toudai... urazil?”
”No, to ne. Je to jen hodně nepříjemné.”
”Ano, to je.” Pohladil si tvář. Za sebou jsem uslyšel, jak se Inky, jeho starší bratr a jejich otec chechtají do vody. Ten nejmladší se červenal a upřeně pozoroval kámen. Hodil jsem pohledem po Ryuovi, ale ten byl ke mně zády.
”Prostě, když budete hodně moc chtít být spolu, musíte být sami. Ano?” Rozhodně přikývl. Oddechl jsem si. Na chvilku jsem si připadal jako otec.

”Udělejte mi místo!” Ozvalo se nad námi a než někdo z nás mohl pořádně vykřiknout, už mezi nás vpadl Tatsu Doshi a vyplavil nás ven. Naše prskání přerušil jeho úlevný vzdych. ”Ah, tohle je vážně slast.”
”Hele, ty nedomrlá ještěrko, okamžitě vypadni!” křičel na něj Inky.
”Ah?...!”
”Prosím, žádné hádky.” Uklidňoval jsem je. ”Samozřejmě, že nikdo nemá nic proti tomu, že se zúčasníte. Ale jste moc veliký.” Drak se rozhlédl, zabral přes tři čtvrtiny pánského oddělení. ”Ach jo.”
Začal se smrskávat a měnit podobu. ”Tý jo.”
Inkyho otec nám neznalým vše vysvětlil: ”Démoni s lidskou inteligencí se dokáží naučit se proměnit do více či méně lidské podoby.”

Teď před námi stál Tatsu ve své druhé podobě. Vlasy měl černé, divoké a dlouhé do půli zad. Dolní části končetin, ocas a žluté oči si ponechaly svůj dračí vzhled, nemluvě o páru mohutných křídel. ”Kam zmizela voda?” Z původních dvou metrů zůstalo tak padesát centimetrů.
”Všechnu jsi ji vylil!” sborově ho seřvali Inky se Seiyakem.
”Tatsu Doshi, když jste teď … ve vhodnější velikosti, musíte něco udělat.” Naznačil jsem mu, aby šel se mnou. Naše smlouva sice už v podstatě vypršela, ale stejně mě uposlechl.
”U nás v Japonsku je zvykem ...” Dovedl jsem ho do šatny a když jsem mu vše vysvětlil, vrátil jsem se zpátky. Voda už byla znovu přikouzlena a všichni si ji náramně užívali. Zaujal jsem zpátky svoje místo a drak se přidal vzápětí. Během té mely se na druhé straně Toudai i Flurr hihňaly.

Po chvilce jsem se z chumlu démonů vypařil. Přešel jsem jen pár metrů k dravčímu démonovi. Pořád spal. Společně s Inkyho otcem jsme ho uzavřeli do koule, v které se postupně léčil. Ve spánku vypadal celkem neškodně. 'Zajímalo by mě, jestli se uzdraví.'
Pomalu otevřel oči, zmateně sebou cukl a způsobil si bolest. "Opatrně, nesmíte se hýbat." Když si mě všiml, zavrčel a snažil se zničit bariéru. "Prosím, uklidněte se, žádné nebezpečí vám nehrozí." Promluvil jsem na něj pevným hlasem.
Podíval se na mě a já s úsměvem přikývl. "Je to v pořádku."
"Co teď? Budete mě mučit, nebo si ze mě uděláte otroka?" řekl s hořkostí v hlase.
"Co možnost C?" Navrhl jsem. "Uzdravit se a vrátit se domů." Podezíravě si mě prohlížel. "Vážně, žádný háček v tom není."

"Vaše křídla to dost schytala, ale tak měsíc a budou jako nová." řekl Inkyho otec, který se k nám přidal.
"Inkubus." Začal na něj vrčet. "Takhle váš národ děkuje svým zachráncům?" Provokativně si urovnal brýle. "Prosím, žádné hádky."
"Budu vám říkat Washi, co si dát dobrou horkou koupel? Pomůžu vám."
Byl nedůvěřivý, ale protože jeho křídla byla k ničemu, neměl jinou možnost. Navzdory vlivu horké vody pořád mlčel a nevypadal na to, že by se snažil uvolnit se.
"Um, nevadí vám, že vám říkám Washi?" Napadlo mě, že se mu jméno nelíbí.
"Vy s tou dívkou jste ušetřili můj život. Jsem vaším dlužníkem a neopustím vás, dokud to nesplatím." Řekl mi vážně. "OK, jak chcete."

"Kasshy." Zavolal na mě Ryu a přišel k nám. "Počítal jsem dny a podle všeho by náš pobyt v horkých pramenech u nás doma měl zítra končit." Chvíli jsem na něj jen tak zíral.
"Pane Bože!" Vyskočil jsem. "Tak to bychom měli rychle vymyslet způsob jak se dostat domů!"
"Žádnou paniku." Řekl Inky. "Taťka se prý o všechno postará. ..." Ztlumil hlas: "Kdy že to zdrháme?" spiklenecky na mě mrkl. "Děsíš mě."
"Héj, kdo si dá vařeného králíka?" Křičel na nás Seiyak a ukazoval na kouřícího se Generála. Další záchranná akce mohla začít.

Konečně jsem se dostal do postele. Kato-Sagové spali v jednom pokoji, Flurr s Toudai byli spolu. Nadechl jsem se, pár dní jsem strávil s Seiyakově pokoji, ale i tak ... pořád jsem tu Inkyho cítil. Byl to divný pocit, nemohl jsem ho zahnat. Převalil jsem se na druhý bok.
Zavřel jsem oči a snažil jsem se usnout. Někdo vstoupil do pokoje, pohyboval se velmi tiše, přišel k posteli a naklonil se. Trhl jsem sebou a otočil jsem se. "I-Inky?"
"P-Proč už nespíš?"
"A co tu děláš ty?.... Jo, vím, tohle je tvůj pokoj."
"Chtěl jsem tě jen zkontrolovat."
Zamračil jsem se, na jeho tvrzení mi něco smrdělo. "Dobrou noc." Odcházel.
"P-Počkej!" Otočil se. "Zůstaň, prosím."
"Jsi si tím jistý? Víš, může se stát..."
"Já vím, já vím! ... Zůstaň tu." Schoval jsem obličej za deku.

"Je mi to líto."
"Buď zticha a pojď sem!" Vztekle jsem si lehl do postele. Ucítil jsem pohyb, přiblížil se a olízl mi vykukující ucho. Věděl jsem, že se tohle stane, ale stejně... Jemně ho skousl.
Moje tělo zase začalo hořet. Vlezl si pod deku a já ucítil jeho ruce. Dostal se mi pod hakami a rukama mi přejížděl po hrudi. Vydal jsem slastný sten, přidal. Políbil mě na tvář a já mu polibek oplatil.
Netrvalo dlouho a byli jsme ve vzájemném objetí. Inky mě naplňoval a já mu svým hlasem odpovídal. 'Ryu... je mi to líto, ale já...' Usnul jsem v Inkyho náruči. Inky mě sledoval.
'Kasshy... je mi to líto, ale ...'

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Tak další dílek tu je Laughing out loud a můžete se těšit na rekordní délku 10 stránek Laughing out loud Snad se bude líbit Laughing out loud

Pobyt v Be-Sekai se pomalu blíží ke konci, ale naše dobrodružství rozhodně ne! Skutečná zkouška teprve čeká a naši hrdinové budou potřebovat nejen všechny své síly, ale i silné spojence Smile

5
Průměr: 5 (19 hlasů)