SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Inky - kapitola 16

Cestou do školy jsem měl divný pocit. 'Co se mi to sakra zdálo?' Nemohl jsem si za boha živého vzpomenout. Bratři s Washim zůstali doma a protože, mě ubezpečili, že vše bude OK, tak jsem se připravoval na nejhorší. Když jsem tak stál před školní branou, připadal jsem si prázdný. Bylo to divné, sledovat, jak se ostatní smějí a bezstarostně se baví.
Vím, že jsem nemusel bojovat o holý život jako Ryu, ale i tak ... tenhle svět mi připadal neúplný, jako by mu něco důležitého chybělo. "Hej, Kasshy!" Zakřičel na mě Ryu a probudil mě ze snění.
'Takhle je to lepší.' Zatřásl jsem hlavou a běžel jsem za nimi.
'Sakra!' Nadával jsem, když jsem si ve třídě uvědomil, že jsem tu záhadnou knihu nechal doma. Chtěl jsem ji o přestávce na oběd prozkoumat. 'Tak to bude muset počkat.'

Asi jsem se vážně změnil, neboť se mě spolužáci začali vyptávat, jak jsem k těm obvazům přišel, jestli nemám nový účes a vůbec co se dělo, když jsem byl u pramenů. Hodně jsem si vymýšlel, skoro bych se mohl přihlásit na konkurz "Král lhářů".
Inky jako vždycky hýřil úsměvy a skládal dívkám poklony a lichotil jim. Jakmile zazvonilo na oběd, vypařil jsem se ze třídy a utíkal jsem najít Marii. 'Musím najít Koukimiho.' Sice jsem si o něm nemyslel nic zlého... no, dobře, málem mě i mé kamarády zabil, ale ... chtěl jsem vědět proč.
"Marie!" Zakřičel jsem ve dveřích její třídy. Hned se na mě nejbližší kluci obořili, jak že jí to říkám a že jí mám prokazovat respekt a další kecy. "Nechte ho být!" razantně je okřikla Marie. Všichni na ni překvapeně koukali.
"Můžeš na střechu? Potřebuji se tě na něco zeptat."
Marie přikývla a odehnala svůj doprovod. Cítil jsem jejich podezíravé pohledy.
"Není to ten kluk z děcáku?... Co si to dovoluje ... Ale Princezna... Tohle nechápu..."

Na střeše se do nás opřel jarní větřík. "Co se děje?"
"Jen jsem chtěl vědět, jestli nevíš, kde je Koukimi, nebo jak ho mohu kontaktovat."
"Proč?"
'Eh?! ... Důvod... důvod, důvod...' Horečně jsem přemýšlel. "... C-...Cigarety. Jo, na začátku výletu jsem ho viděl a pak jsme si trochu povídali a on tam zapomněl cigarety..." Se svojí lží jsem byl náramně spokojený. "Tak mu je chci vrátit."
Stála tam a vítr si hrál s její sukní. Když jsem ji tak sledoval, zdála se mi taky starší. "Před pár dny jsi mě nazval lhářkou." Nechápavě jsem zamručel.
"Ale teď jsi to ty, kdo lže."
"Eh? ... Ale já..."

"Ženská intuice a chováš se divně."
Poškrábal jsem se na hlavě. "Dostala jsi mě."
"Ty jsi vážně lhal?" zeptala se mě překvapeně.
Zahrál jsem si na holubičku. "P-Počkej, copak jsi to teď neřekla?" Zvedal jsem se ze země.
"Ty taky všemu věříš.... Pořád jsi stejně naivní." Prohrábla se svými vlasy, jak to měla ve zvyku a vítězoslavně se na mě usmála.
"Tak tohle jsem vážně projel." Poškrábal jsem se na nose a šklebil jsem se.
Přešla k drátěnému plotu. "Ale jako ty, se nebudu ptát." Sledovala dění pod sebou, ale pochybuji, že by se mu opravdu věnovala. "Nevím, kde je a ani jak jej kontaktovat."

"Copak není tvůj bodyguard?"
"Už ne." Sevřela víc pěsti. "Ten muž, kterého jsi viděl, se jmenuje Hiningen. Je to můj snoubenec..." Hořkost z jejího hlasu jen prýštila. "Vyfotil nás, jak se objímáme a matka mu dala okamžitě vyhazov. Udělala to tak, abych u toho nebyla."
"Vždyť nic špatného neudělal."
"To ne, ale matka ho považuje za podřadného!"
Chvíli jsme tam tak stáli. "Už bych měla jít." Obrátila se a odcházela. Když odešla, sundal jsem si na levé ruce kus obvazu. Znaky byly tmavé, ale sílu jsem z nich cítil pořád. Obnovil jsem obvaz a vyzkoušel jsem si jednoduché světlo.
Postupně jsem jich takhle rozsvítil asi deset. Všechna se vznášela ve vzduchu a já s nimi začal pomalu pohybovat. Nejdřív to byly pomalé pohyby, ale postupně jsem zrychloval, až se z deseti koulí stalo deset rotujících kruhů.

Vydávaly zvláštní šustivý zvuk, naslouchal jsem mu proto, že mě uklidňoval. Světlo jsem zhasl a rozhlédl jsem se kolem, připadalo mi to zvláštní. Tohle byla škola, tady nebylo žádné nebezpečí a přesto, cítil jsem něco ve vzduchu.
"Asi blázním." Shrnul jsem své pocity a odešel jsem dolů. Oběd jsem snědl, aniž bych nad ním moc přemýšlel. Inky se pořád vesele bavil a ani si mě nevšiml. Do konce pauzy pořád zbývalo ještě trochu času, tak jsem se rozhodl najít Ryua.
Našel jsem ho v chumlu holek. 'Ten jeho nový sestřih musel zabrat.' Hihňal jsem se pro sebe. Nestávalo se často, že by se červenal. Přišla k němu Toudai a vysvobodila ho ze zajetí. Ostatní holky reptaly.

'Smůla...' Smál jsem se jim, ale hned jsem si uvědomil, že to platí i pro mě. 'V její přítomnosti to říct nemůžu. Miluje Inkyho.' Trhl jsem sebou a zastavil jsem se. 'Toudai miluje Inkyho, ale miluje ji Inky?'
Rychle jsem vyběhl na střechu, kde jsem pak přecházel po celé její délce, sem a tam. 'Miluji Inkyho, to už vím. Řekl jsem něco podobného i Ryu-senpaiovi a on moje pocity sdílel... Nebo to... nebo...?!' Hlavou se mi honily vzpomínky. 'Inky byl zamilovaný do Toudai... byl? Nebo pořád je?' Začal jsem si kousat palec, najednou jsem neměl žádnou jistotu. Před chvilkou to bylo tak jasné a teď... .
Prudce jsem zakroutil hlavou. 'Ne, Inky mě miluje!' Chytil jsem se za ni. 'Nebo si to namlouvám?' Vzpomněl jsem si na jeho slova, na to, jak mi je šeptal, na to, jak se mě dotýkal, jak mě držel ... Už jen tyto vzpomínky... Cítil jsem, jak mým tělem prostupuje horko.
Chytil jsem se kolem ramen. 'Musím se ho zeptat!'

Běžel jsem jako o závod a když jsem vstoupil do dveří mojí třídy, zazvonil zvonek na hodinu. 'Sakra!' Odložil jsem to na další přestávku. Jenže pak jsem to odložil na další přestávku a pak ... a pak byl konec vyučování. Inky vyprovodil několik dívek a já si připadal odstrčený. Neuvěřitelně jsem žárlil na ty holky, že jsou mu tak blízko. Chtěl jsem křičet: Nesahejte na něj!! Je můj!! , ale to jsem nemohl.
Utekl jsem do knihovny, potřeboval jsem se uklidnit a přijít na jiné myšlenky. Začetl jsem se a ... "Eh? .." Zvedl jsem se a utřel jsem si sliny. "Já usnul?" Všude byla tma.. "To ne!!" Poslepu jsem uklidil knihu a popadl jsem tašku.
Dveře byly zavřené, což mě nepřekvapilo. "Skvělá příležitost si vyzkoušet pár kouzlíček!" Zakřenil jsem se a vytvořil jsem jednoduchoučký kruh na otevírání obyčejných zámků. "Brnkačka!" Samozřejmě, že jsem za sebou zase zamkl.

'Tý jo, škola je v noci fakt strašidelná!' Naslouchal jsem, ale slyšel jsem jen své kroky. Měl bych tu být sám, ale ... něco mi říkalo, že tomu tak není. Zastavil jsem se a poslouchal jsem, nikde nic. 'Co?' Neváhal jsem a opřel jsem se o stěnu. Okny sem pronikalo slabé světlo.
V dálce jsem zaslechl hrom a tmavé mraky pomalu pohlcovaly oblohu. 'Skvělé počasí pro objevení příšer.' Pomyslel jsem si cynicky a přísahal bych, že jsem v tu chvíli uslyšel kroky. Sevřel jsem pěsti, vyvolal jsem světlo a hodil jsem ho do obou konců chodby.
"Grrrhaaaa!!!" zařvali čtyřnozí, šupinatí a rohatí tvorové. "Co to sakra!!?!" Na každém konci chodby byl jeden. Moje světlo je oslepilo a teď řvali bolestí. Ten napravo se rozběhl a odkryl ostré a dlouhé drápy, nemluvě o tlamě plné špičatých zubů. Uskočil jsem a sledoval jsem, jak do stěny udělal díru, jako by šlo o papír.

"Do prkýnka...!!" Druhý tvor se zmátořil a taky zaútočil. Mohl jsem jen utíkat. 'Kde se to tu vzalo?!' Naštěstí ti tvorové nebyli tak rychlí a kvůli své velikosti nemohli běžet vedle sebe, takže se jeden druhému trochu pletli do cesty.
Popadl jsem hasící přístroj a dal jsem jim ochutnat náplň. Moc jim nechutnala, ale zpomalilo je to. "V mojí škole se prohánět nebudete!!" Zakřičel jsem a vytvořil jsem nad nimi kruh, ze kterého vyšlehl blesk a sežehl je v mžiku na škvarky.
Musel jsem si zacpat nos, neboť to strašně smrdělo. "To je hnus!" Utíkal jsem co nejdál, nadechl jsem se a vrátil jsem se na místo činu. Pomocí speciálních kruhů jsem zlikvidoval následky a pořádně jsem vyvětral.
Stál jsem před zlikvidovanou stěnou a přemýšlel jsem. 'Co to bylo? Určitě byli z Be-Sekai, ale jak se sem dostali?'

Nedávalo to smysl. 'Sami se sem nemohli dostat, někdo je sem pustil.' To byla jediná možnost. Soustředil jsem se na kruh, až jsem si nevšiml, že něco začalo šplhat po vnější straně okna dolů. Měřilo si mě to svýma očima. Nebe se zaplnilo těžkými a temnými mraky, zablesklo se a to mi zachránilo život.
Tvor rozdrtil sklo a vrhl se po mně. V posledním okamžiku jsem okolo sebe vytvořil bariéru a málem jsem se pozvracel. Příšera měla lidské proporce, ale u toho lidskost končila. Na hlavě měla veliké, kulaté a rudé oči, končetiny byly vyhublé na kost a na přední části těla měla odpornou tlamu, která se rozevírala jako květina.
Odporně slintala a vydávala ještě odpornější čvachtavý a mlaskavý zvuk. Zíral jsem do chřtánu a nemohl jsem zformulovat jedinou myšlenku. Tvor škrábal na štít a když se mu nedařilo ho prolomit, seskočil a utíkal do tmy.

”N-Ne!” Zakřičel jsem, hodil jsem jeho směrem světelné koule a nechal jsem je, v záplavě jiskřiček, vybouchnout. Jeho jekot byl odporný a drásal mi uši. Stejně jako ty předtím jsem ho ogriloval.
Vyzvracel jsem se z rozbitého okna. ”Co to?!” Postavil jsem se a rozeslal jsem světla do obou konců chodby. Srdce mi tlouklo jako o závod. 'Kdyby narazili na někoho jiného...' Nechtěl jsem na to myslet.
Vytvořil jsem okolo sebe mobilní štít a dal jsem se do opravování. Jakýkoliv zvuk mě děsil, naslouchal jsem a těkal očima z jednoho místa na druhé. Vteřiny se vlekly jako hodiny. Když jsem skončil s opravou, opatrně jsem se vydal ze školy.
Ucho aktovky jsem svíral a cítil jsem, jak se mi ruka potí. Světla osvěcovala prostor okolo mě. Zasyčení. Vrhl jsem se ke stěně a naslouchal jsem. 'Kde!?!'

Zvuk se ozval znovu, ale nedokázal jsem říct, odkud se linul. Bouře nabrala na síle a blesky se objevovaly častěji. Třásly se mi nohy a já mohl jen čekat. Horečně jsem se rozhlížel sem a tam, ve snaze najít zdroj zvuku.
Na sucho jsem polkl a odvážil jsem se odlepit se od stěny. Zasyčení se najednou ozvalo velmi blízko a já se instinktivně vrhl do strany. Do země se zaryly šlahouny. Zakřičel jsem a vystřelil jsem ke stropu intenzivní světlo.
Tvor zařval bolestí a spadl na zem. Každý další byl odpornější než ten minulý, tenhle měl na zádech něco, co připomínalo chapadla medúzy, jinak se podobal tomu předtím. Pištěl a skočil po mě. Vyvolal jsem další kruh, který mě chránil před jeho chapadly. Utíkal jsem zpátky do chodby.

Popadl jsem další hasící přístroj a namířil jsem na něj. ”Udav se!!” Příšera prskala a šlehala kolem chapadly, ale přes moje štíty se nedostala. Můj blesk ji pak dorazil. Ještě víc jsem se roztřásl a padl jsem na kolena. Oddechoval jsem a byl jsem na pokraji svých sil.
'Co to?... Proč to tu je?!'
Něco mi sáhlo na rameno, zařval jsem a zaútočil jsem zbytkem náplně. ”Kasshy! Počkej!!” křičel známý hlas. ”Ry...u...senpai?”
”To je tedy přivítání!” Prskal Inky, který se snažil zbavit se pěny. Upustil jsem přístroj, dal jsem se do neřízeného brekotu a skočil jsem mu okolo krku: ”Inky!! Strašně jsem se bál!! Co to bylo!!!” Pomalu mi nebylo rozumět. Inky mě objal a chlácholil. ”To je dobrý. Už tu nic není.”

Inky nás jediným mávnutím ruky vyčistil a já se pustil do opravování. ”Když ses pořád neobjevoval, vydali jsme se tě hledat.” Vysvětloval Ryu a čistil si meč od krve. ”Na zahradě jsme narazili na další páreček takových potvor.” Obdivoval jsem, jak Ryu klidně mluvil a za své vystoupení jsem se neuvěřitelně styděl.
Koukl jsem na Inkyho, nad dlaní mu poletovala zářící koule, která pulzovala. Otevřel oči a řekl: ”Už je to tu čisté. … S tímhle můžu zjistit, zda se v oblasti nevyskytuje něco temného.” Vysvětlil mi a nechal kouli zmizet. ”Zítra tě to naučím.”
”Ne! Hned teď!” Nemohl jsem čekat, musel jsem to umět. Jestli se tu objeví takových potvor víc, tak … tak nešlo říct, co to způsobí za paniku. Teď bylo štěstí, že jsem tu ve škole zůstal já, ale co kdyby to byl normální student!

Cestou mi to Inky vysvětloval. Kouzlo bylo nečekaně složité a vyžadovalo velkou míru koncentrace. Navíc fungovalo až v noci, kdy byla temnota nejaktivnější. Doma na mě čekala večeře a spousta otázek.
Když jsem si všiml Washiho, bylo mi ho líto. V jeho tváři jsem poznal hněv nad ním samotným. Nenáviděl se, protože nebyl po mém boku, když se to stalo. Po večeři jsem se ho pokusil uklidnit.
”Washi, není to tvoje chyba.”
”Přísahal jsem, že vám splatím svůj dluh!” rozkřičel se a hned přešel do nevrlého mručení.
Odkašlal jsem si. ”Tohle nemohl nikdo čekat a navíc, kdybys se mnou šel do školy, vyvolalo by to povyk.” Snažil jsem se ho zklidnit, ale pořád nepřestával vrčet.
”Můžeš mi říct, co to bylo? Inky toho moc nevěděl.” Sedl jsem si na gauč a on na zem, nechal jsem ho, aby se mi poklonil a nestěžoval jsem si tak jako dřív. Pomohlo mu to najít jeho obvyklou rovnováhu.

”Nejsem si jistý, ale možná se jedná o Ztracené.”
”Ztracené?”
”Ano. Je to zvláštní druh, i když se tak nazvat nedají. Žijí v nejtemnějších zákoutích Be-Sekai, někdo říká, že žijí v samotné temnotě.” Na chvilku se odmlčel. ”Prý, když démon zešílí, stane se z něj postupem času Ztracený.”
”Zešílel? Jak může démon zešílet?”
”Když je mu odepřena potrava, nebo když je mučen.” Pečlivě jsem naslouchal, nebylo toho moc, ale alespoň jsem věděl, co to bylo.
Lehl jsem si do postel a vzápětí jsem usnul. Zdál se mi další divný sen. Utíkal jsem nějakým starým místem, mohla to být kobka nebo chrám. Všude byly kostry a zdaleka ne všechny byly lidské. Vyběhl jsem na náměstí a najednou se všechno rozplynulo. Rozhlížel jsem se kolem a uviděl jsem svítící oči. Přibližovaly se a já mohl zaslechnout hlasy. ”Jídlo … lahodné.. sladké … jídlo...”
Bál jsem se, ale nemohl jsem křičet, ani utéct, nohy mě neposlouchaly. Rozeběhli se ke mně a já se mohl jen krýt. Znaky se rozžhavily a svým světlem je pohltily. Rozhlédl jsem se, po příšerách nebylo ani vidu, ani slechu.
”Přestaň utíkat!”
”Musíš naplnit svůj osud...”
”On to očekává!”
Probudil jsem se a byl jsem zpocený. 'Heh...heh... další divný sen... Co je horší? Pamatovat si ho, nebo o něm nevědět?' Ani jedna z variant se mi nezamlouvala.

Na střeše školní budovy mě Inky učil kruh detekce. Pálila mě z toho ruka, ale šlo to. Toudai s Yojim si vzali na starost moji domácnost a kuchyň. Seiyak se přestěhoval do knihovny a přespával tam na kanapi. Informace o tvorech z Be-Sekai všechny znervóznily.
Kato-Sagové se rozhodli držet hlídky a po nocích se proháněli po městě. Jejich mrštnost je chránila před spatřením. Vždycky běhali v páru a střídali se. Washi se k hlídce připojil, i když ji dělal sám.
Křídla ho sice ještě neposlouchala, ale pořád byl dost silný, a tak mu normální pohyb po zemi nedělal moc starosti. Ryu si od teď bral meč s sebou do školy a s Inkym vytvořil tým.
Seiyak vyrobil malé amulety a dal je dívkám, protože se jako jediné nemohly bránit. Pro Kanesu si musel vymyslel lež, ale zabralo to. Předal jí i jeden pro Momory.

Generála jsem strčil Kanese s tím, jestli ho nevezme k jejich školní veterinářce (mnoho dívek tam chová zvířata). Sice kategoricky nesouhlasil, ale stejně jsem ho do té přepravky nacpal. ”Generále!” šeptal jsem mu. ”Potřebuji tě tam, nikdo nemůže zaručit, že moji kamarádi nebudou dalším cílem. Kanesa o ničem nemá nejmenší tušení. Jsi jediný, kdo ji může chránit.”
*Ale kvůli tomu nemusím chodit tam!!* Vztekle pobíhal sem a tam.
”Je to ta nejlepší a nejvěrohodnější výmluva, zkus to vydržet!”
Sice pořád protestoval, ale musel uznat, že mám pravdu. Kanesa se mohla stát dalším cílem, stejně tak jako její škola a jeho citlivý čich by mohl zachytit známky ukryté temnoty.

Oddechoval jsem a Inky seděl vedle mě. Sluníčko neobvykle pálilo a vítr taky moc nefoukal. Byl to ten nejteplejší den v dubnu, co jsem zatím zažil. ”Už ti to jde dobře.” Pochválil můj pokrok. Já jsem s tím však nebyl spokojený, kouli jsem dokázal udržet jen na pár vteřin a byl jsem pak unavený.
Zakryl jsem si oči rukou. Náhle mě polechtaly na rukou vlasy a já vyděšeně vykoukl. ”Inky?”
”Mám hlad.” Inky sice mohl jíst normální jídlo, ale pořád potřeboval k životu energii z lidské duše. ”Dobře.” Dříve mi to vadilo, líbat se a přitom vlastně jíst. Párkrát jsem ho viděl s nějakou ženou, vždycky jsem se strašně červenal a on mě pak popichoval.
Případně mě taky nakonec líbal, ale to bylo v dobách, kdy jsem s sebou nosil svoji kuchařku. Teď ji nenosím vůbec a už se tomu nebráním. Vychutnávám si to, jak mi přejíždí jazykem v puse, jak je mezi sebou pleteme a i ten zvláštní pocit, co mám, když mě vysává.
Není to nepříjemné, spíš naopak. ”Tak a dost!” Zacpal jsem mu pusu. To, že mi to nevadí, neznamená, že ho to nechám dělat, jak dlouho se mu zachce. Obrátil jsem se na bok, ale on pořád dotíral. ”No tak, Inky! Bude zvonit!” Chabá to výmluva.

Líbal mě za krkem a já vzdychal. Cítil jsem, jak se začínám červenat. Obrátil jsem se k dlažbě. Nechtěl jsem, aby mě viděl, ale spíš jsem ho popohnal, jemně mě kousl do ucha. Vyvolal jsem světlo. ”Uuuaaah!” zakřičel a mnul si slzící oči.
”Já ti říkal, že máš přestat.” Nechal jsem světlo vznášet se mi nad rukou. Inky vrčel. ”Vždyť se ti to líbilo.” Protestoval, chtěl víc, viděl jsem to na něm. Energie získána při milování je prý ta nejvýživnější.
”Jsme ve škole.” Nechal jsem světlo zmizet. ”Budeš to muset vydržet, nebo si někoho v noci najít.” Ukončil jsem to.
Stejně si brblal a na okamžik se mi zdálo, že jsem v jeho očích zahlédl starosti. Zvedl se a odešel. 'Asi si dělá starosti o otce.' Smutně jsem se usmál a vydal jsem se za ním.
Zbytek školy skončil v klidu. Inky jako obvykle hýřil úsměvy.
Po škole jsme se sešli v knihovně. Ryu doprovázel Toudai k nám. Její rodiče odjeli někam do zahraničí za prací, takže se k nám přestěhovala.

Slunce pomalu zapadlo, když se k nám Ryu připojil. ”Našel jsi něco?” zeptal se Inkyho, který prozkoumával terén. Zavrtěl hlavou. ”Zatím nic, možná tu už nic není.” Nezněl však příliš sebevědomě. Stejně tak jako já věřil, že tu něco ještě nejspíš je.
Mlčky jsem hleděl z okna, světla ubývalo a nad městem se znovu shromažďovaly mraky. Kousl jsem se do rtu. Když slunce zmizelo, rozdělili jsem se, já šel s Ryuem a Inky byl sám.
Prohledali jsem kuchyň, společenské místnosti a celé první patro. Inky prohledával od střechy dolů.
Unaveně jsem se opřel o stěnu. ”Pořád nic.” Trochu se mi ulevilo, nechtěl jsem tu zažít už nic podobného. Nakonec jsme se setkali ve třetím patře. ”Na nic jsme nenarazili.” řekl Ryu a Inky odpověděl stejně.
Vydali jsme se do zahrady. Svítili jsme si baterkami a dávali jsme pozor, abychom nepřilákali moc velkou pozornost. U jednoho altánku jsme se zastavili, protože se odtamtud ozýval šramot. Cítil jsem, jak se mi zvedá žaludek.
Inky šel první a já s Ryuem v těsném závěsu. Znovu se ozvalo škrábání a tentokrát i divný zvuk. ”Hepčik...”
”Kdo je tam?” Zavolal Ryu a namířil k altánku baterkou. Za oplocením se ukázala rozježená hlava. ”Student...”

Nervózně se zasmál. ”Jen jsem si tu něco zapomněl.” Sevřel jsem pěsti a popadl jsem ho pod krkem. ”To to nemohlo počkat do zítra!!! Tos pro to musel jít v noci, když se tu může bůhví co potulovat!!” Třásl jsem s ním a dával jsem volný průchod svému vzteku.
Inky mi něžně položil ruku na rameno. ”Hlavně že se mu nic nestalo.”
”O-Ono tu něco je?” Zeptal se vyděšeně, očividně to byl prvňák.
”Jo.” řekl dosti chladně Ryu. ”Na Kasshyho včera v noci vyběhl velký černý pes. Tak to tu dneska prohlížíme, jestli tu ještě je.” Podal věrohodné vysvětlení.
”A nechceme šířit paniku!” Ještě pevněji jsem ho sevřel. ”Takže se o tomhle ani nezmiňuj, jasný!” Vyděšeně mi přikyvoval.
Doprovodili jsme ho co nejdál od školy to šlo. ”Takže nic.” Úlevně jsem si povzdechl.

Washi stál na vrcholu velkého kovového mostu. Shlížel dolů na řeku a čenichal. Nepotřeboval kouzla k tomu, aby našel vlastní druh. Provoz na mostu byl minimální. Seskočil na tlustou rouru, která jednotlivé sloupy spojovala a sjel dolů.
Rozhlédl se, pořád se nikde nic nehýbalo. Došel na konec mostu a rozhlédl se po dalším vysokém bodu, který by se dal použít jako rozhledna. Vybral si střechu obchodního střediska, které se skládalo ze třiceti pater. Cestou narazil na partičku chuligánů.
”Hej, nemáš cigáro?” zeptal se jej pankáč. Washi je však ignoroval.
”To ti nikdo neřekl, že se máš slušně chovat!!?” zeptal se ho pohrdavě další. Washi ho odstrčil a pokračoval. ”Hele, ty!!” Chytil jeho ruku a zavrčel: ”Vypadněte!”
Viditelně sebou cukli a stáhli se.

Washi si nakonec vybral rozestavěnou budovu, ze které zatím stála jen kostra. Obratně vyšplhal až nahoru a znovu čenichal. Už měl polovinu svého úseku prohledanou a stále na nic nenarazil. Nevěděl, zda je to dobré nebo špatné znamení. Seskočil dolů a běžel dál.
Vběhl do parku a začenichal, tentokrát zachytil známý pach. Šel za stopou, až našel zbytky nějakého člověka. Byl roztrhaný na kusy a krev ještě pořádně nezaschla. Vycenil zuby a zavrčel. 'Je to ještě blízko.' Čenichal a běžel dál po pachové stopě.
V křoví se něco pohnulo a vyběhlo to. Washi uskočil, dopadl na všechny čtyři a přeměřoval si šupinatého tvora. Připomínal velikou ještěrku s ostnatou ploutví na zádech, měl však dlouhé tesáky a na ocase se rozevírala tlama, připomínající pupen květiny. Podivně syčel.

Chrčel a slintal. Washi mu vrčel v odpověď. Kroužili okolo sebe a přeměřovali si soupeře. Ještěr vyrazil jako první. Jeho čelisti byly tak silné, že rozkously i kámen, z kamenné lavičky toho tedy moc nezbylo. Washi dál ustupoval a uhýbal.
Příšera zaútočila ocasem a z pupenu vystříkla kyselina. Washi zařval, protože ho zasáhla do ramene. Vyskočila a Washi ji uchopil za čelisti. Drápala ho, opřel se do rukou a roztrhl ji vejpůl. Vylil se na něj jak obsah jejího těla, tak i zbytky člověka.
Washi to ze sebe strhával, protože to děsně smrdělo. S pomocí Seiykova amuletu se pak zbavil zbytků příšery.

Fafrir a Flurr se dívali na světla ze zábavního parku. ”Tady nic asi nebude, je tu moc hluku i světla.” konstatoval ve své Kato-Sagské podobě. Flurr přikývla a následovala ho. Také už většinu své části prohledali a teď zbýval jen blízký přístav.
Skákali ze střechy na střechu a snažili se najít podezřelý pach. Přístav nebyl přímou součástí města, ale ležel jen pár mílí od jeho okraje. Sloužil hlavně jako skladiště a moc lodí sem nezavítalo, zakotveno jich tu nebylo víc než tři.
Flurr čenichala u vody a Fafrir prověřoval blízké sklady. ”Mě se to nezdá.” Zhodnotil situaci. ”Cožpak není dobře, že jsme na nic nenarazili.” zeptala se ho.
”To ano, ale ...prostě mi to nehraje.” Flurr s ním nesdílela podezření, ale ani ona neměla zrovna klidný pocit. Pořád tu byl neklid, tam kdesi za rohem vnímání a když jste se k němu otočili zády, vykoukl a vám pak naběhla husí kůže. Když jste se k němu však otočili čelem, byl pryč.

Rozeběhli se k posledním skladům. V dáli začal štěkat pes a najednou se zakňučením skončil. Rozeběhli se tím směrem. V kotci se psy to vypadalo jako na jatkách. Uprostřed toho si hověl chlupatý tvor, který připomínal křížence medvěda a berana.
S tlamou plnou psích zbytků zařval a skočil po Flurr, ona však nebyla tak těžkopádná a lehce se mu vyhnula. ”Opatrně, Flurr, nespěchej!” Radil jí Faf. Přikývla a pozorovala medvěda. Jeho batolení by mohlo vypadat roztomile, kdyby neměl srst slepenou krví. Jeho oči svítily do tmy a od tlamy mu stoupala pára.
Čekali, až druhý udělá první krok. Fafrir zaútočil na hlavu, medvěd vyrazil také a máchl tlapou. On však uskočil stranou a Flurr zaútočila z levé strany. Zařval a ohnal se po ní, krvácel z boku a byl rozzuřený. Flurr ho nahnala do slepé uličky, kde na rozdíl od ní, nemohl kvůli své velikosti manévrovat.
Fafrir mu jedinou ranou do zátylku zlomil vaz. Zachroptěl a utichl. Flurr vykoukla z ulice a naslouchala, zda se k nim někdo neblíží. Fafrir mezitím tvora zpopelnil.

Když jsem měl ráno vstávat, byl jsem celý rozlámaný. Ten noční výlet mi zrovna nesedl. Fafrir mi podal krátké hlášení, stejně tak jako Washi. Seiyak mezitím analyzoval informace a snažil se mezi místy výskytu najít nějakou spojitost.
Měli jsme jich však příliš málo, než aby šlo udělat nějaký závěr. Školu jsem napůl prospal, vlastně jsem v ní usnul, ale Inky mě, pomocí své magie, udělal jako by neviditelným. Tedy, že lidé o mě věděli, ale nijak se mi nevěnovali.
I při hodině kendó jsem byl pořád napnutý a sensei si toho všiml, taky proto jsem dělal víc cvičení než ostatní. Bolelo mě pak tělo, ale byl jsem mu za to vděčný.
”Děkuji, sensei.”
”Vypadáš nějak ustaraně. Nechceš se svěřit starému muži?”
”Ach, nechci vás obtěžovat, sensei!”
”Nemusíš si dělat starosti. Doufám jen, že to není kvůli mému stupidnímu vnukovi.”
”Vnuk?” vůbec jsem netušil, o kom to mluví.
”No přeci Ryu, Ryu! Je to můj vnuk.” Usmál se na mě. Ještě pořád mi to nedocházelo, ale pak jsem se rozesmál na celé kolo.

”Tak teď mi je všechno jasné!!” Smál jsem se. ”Vystěhovat vnuka uprostřed noci! To na vás opravdu sedí!”
”Samozřejmě, konečně našel pořádné přátele. Nemohu ho nechat promarnit takovou příležitost. Kdybych ho k tomu nedonutil ...” Zbytek věty nedořekl. Radost z momentu se vytratila. ”Na shledanou, sensei.” Rozloučil jsem se.
'Musím mu to říct, musím!' Ryua jsem však našel zase v Toudaině společnosti. 'Ach jo.'
Inkyho jsem pak zahlédl, jak si to rozdává s jednou starší studentkou. Z toho líbání se mi zvedal trochu žaludek. Díky bohu, že používá hypnózu, nebo by se z něj stal školní playboy.
”Děje se něco?”
”Vůbec nic!” odpověděl jsem podrážděně a odcházel jsem. Když jsem procházel přes jeden můstek v zahradě, strhl mě a zatáhl pod něj. ”Hej, co to...?”
”Přeci tě nenechám žárlit. Jsi můj jediný.” zašeptal mi do ucha a jemně ho skousl. Než jsem se nadál, rozepnul mi košili a začal si hrát s bradavkami. Nechal jsem ho.
Košile i kabátek spadly na zem, začal mi olizovat hruď. Vzdychal jsem a užíval jsem si každý jeho pohyb. Vjel mi do kalhot. ”P-Počkej, jsme ve škole, nemů....” Ohnul jsem se, začal jsem slintat a vzdychat. Inky si s ním hrál a olizoval ho. ”S-Sakra.. počkej!”

Měl ho v ústech. Dusil jsem steny a co nejvíc jsem se snažil nevytrysknout.
”Přestaň...!” Kalhoty se víc svezly dolů.
”Dost...!” Jeho prsty si našly cestu dovnitř.
”Inky...!” Zintenzivněl pohyb.
Zapálil jsem mu kalhoty.
Padl jsem na kolena a oddechoval jsem, ještě chvíli a … Pořád jsem slintal a cítil jsem, jak ze mě něco vytéká. A Inkyho jekot? Ten jsem sotva vnímal. Zakuckal jsem se a pokusil jsem se obléknout.
”Proč jsi to udělal?” Ptal se mě se slzami v očích. Od kalhot se mu pořád trochu kouřilo. ”Neposlouchal jsi.” Odsekl jsem.
”Mohlo ti být krásně.”
”Mohl nás tu někdo najít!” Zvýšil jsem hlas. Nejhorší na tom bylo, že jsem to opravdu chtěl. Bylo to sice sotva pár dnů od naší poslední noci, ale i tak, chtěl jsem to. Inky mě přimáčkl ke stěně a políbil mě. Byl to normální polibek, nic víc.
Mávl rukou a byl jsem zase jako ze škatulky. ”Dík.” Zamumlal jsem. Hleděl jsem na něj a přemýšlel jsem, zda se ho mám zeptat.

”Ale, ale... někdo nebyl upřímný.” Chtivě se na mě usmál. Už to asi bylo příliš dávno, co jsem se mu pokusil rozštípnout hlavu tupým předmětem.
'Idiot! Idiot! Idiot!'
Inky se pomalu zvedl. ”Zdá se mi to, nebo jsem ho vážně naštval?” Sedl si na zem a hleděl za mnou. Takhle ho tam našla Toudai. ”Děje se něco?”
”Asi jo... ale nevím co.” Odpověděl jí Inky se zklamáním v hlase. Stoupla si vedle něj.
”Co myslíš? Budou tu ještě další příšery?”
”Možná.”
”Jak se sem dostaly?”
”Nevím.”
Tenhle rozhovor neměl cíle.

Washiho zranění se zahojila a Generál se smířil s tím, že jde znovu za veterinářkou. Flurr a Fafrir pokračovali dál v nočních hlídkách. Do konce týdne se nestalo nic zvláštního, až v pátek odpoledne nám třídní oznámil: ”Tak, asi jste si všimli, že se blíží konec školního roku.”
'Do zkoušek je přeci ještě přes měsíc, ne?'
”Na přelomu dubna a května se bude konat školní slavnost. Každá třída, popřípadě více tříd dohromady, si mají připravit stánek nebo nějakou akci.” Už mi to došlo, tradiční školní festival, který ukazuje výrobky studentů. Výdělek se pak posílal různým dobročinným společnostem. Celý festival trvá dva dny, od pátečního poledne do toho nedělního.
”Teď máte čas na to, abyste vymysleli téma.” Třídou však už dávno probíhala konverzace o tom, co to má být. Někdo navrhoval udělat módní show, jiný zase dům hrůzy, byl tu i návrh týkající se portrétů na počkání.
”Sušenkárnu!” Zavolal Inky a všichni se na něj otočili. ”Cože to?”
”Sušenkárnu.” Opakoval a díval se při tom na mě. ”Kasshy umí skvělé sušenky, můžeme podávat i sendviče a palačinky. Mohla by to být malá venkovní restaurace, kde si návštěvníci mohou odpočinout a najíst se.”

Všichni se zamysleli. ”To nezní špatně.”
”Co si o tom myslíš?”
”Mně se to líbí.”
”Souhlasím.”
Podíval jsem se trochu vyděšeně na Inkyho, ale on na mě s úsměvem kývl. ”Kasshy, jak by sis to představoval?” zeptal se mě třídní.
”No, mohl by to být stan. Můžeme použít ty, co vlastní škola a stoly a židle taky. Pro kuchyň si můžeme postavit pódium...”
”Postavit? Nebylo by lepší zaplatit dělníky?” zeptala se jedna spolužačka.
”Je to náš festival, tak … proč si to nepostavit sami. Není to tak těžké a bude legrace.” Snažil jsem se je přesvědčit. ”Souhlasím s Kasshym.” řekl Inky. ”Bude legrace a pak na svoji práci budeme moci být patřičně hrdí.” Představa fyzické práce se jim moc nelíbila.

”Moje rodina vlastní menší řetězec obchodů se zeleninou a ovocem.” Ozval se spolužák. ”Táta nebude nic namítat, když si od něj vezmeme zboží. Bude to pro něj navíc skvělá reklama!”
”Můj brácha umí s grafikou, určitě nám udělá plakáty!”
”My máme doma stroj na led, můžeme dělat ovocné šťávy!”
”Máš děda má bombu s héliem! Můžeme restauraci ozdobit balónky!” Navrhovala dvojčata.
Návrhů přibývalo a já se začal usmívat. ”A jak se bude jmenovat?”
”Eh? … jméno, jméno .….” Přemýšlel jsem.

”Chtělo by to něco roztomilého.” Navrhla další spolužačka.
”U tří králíčků.” Navrhl Inky. ”Kasshy má doma tři králíky, mohli by být našimi maskoty.”
'Inky.' Tušil jsem problémy. Třída však návrh přijala a už jsme plánovali, kam naši malou restauraci postavíme.
”Co je třeba obléct do oblečků a fotit je se zákazníky?”
”To je skvělý nápad! Můj strýc je známý fotograf a navíc umí pracovat se zvířaty!”
Jedna dívka radostně zapištěla. ”Máma má známou, co šije a prodává oblečky na zvířata! Určitě nějaké půjčí!” Tenhle návrh se hned ujal a rozpoutala se živá diskuze. Nikdo z nás si nevšiml, že by zvonek zvonil.

V sobotu ráno jsme se sešli, stejně tak jako spousta dalších tříd. Mělo se začít příští týden a práce tu bylo habaděj. ”Kasshy, veď nás!” Popíchl mě Inky. Zazubil jsem se na něj a začal jsem navrhovat vhodná místa.
Ke škole vede celkem široká ulice a nedaleko od ní je i altánek. Tam se budou konat koncerty studentů různých ročníků, Toudai tam bude mít také svoje vystoupení. Nejdřív jsme se však museli rozhodnout, jak velká restaurace bude.
Návštěvnost byla vždycky značně veliká, tak jsme se rozhodli pro asi padesát lidí. Škola nám ráda zapůjčila stolky i židle. Dřevo na pódium-kuchyň nám daroval příbuzný mého spolužáka. V ruce jsem měl hrubý náčrtek velikosti kuchyně, který jsem v zápalu práce udělal včera večer.
Inky tohle musel brát velmi vážně, anebo si ze mě prostě zase utahoval. Měl na sobě pracovní oděv stavebních dělníků i s tou roztomilou žlutozelenou helmičkou. A nemusím snad zdůrazňovat, že jsem se hihňal, když se praštil do palce.

Práce nešla úplně plynule, protože moji spolužáci nebyli zvyklí na tvrdou práci. Dokázal jsem je však motivovat a samozřejmě jsem přidal ruku k dílu. Okolo poledne nám všem Yoji přinesl oběd. Hned se všichni ptali, kdo to je a byli velmi překvapení, že je to Inkyho mladší bratr.
Seiyak se také přidal a hned se holčičí zastoupení rozdělilo na dva tábory – Seiyak a Inky. Živě diskutovali o tom, kdo je víc sexy. Do večera bylo pódium hotové a já taky.

Další den jsme se snažili rozmístit stoly a židle tak, aby nikde nevznikaly příliš úzké uličky a zákazníci měli okolo sebe dost prostoru.
Přes školní týden, který byl před festivalem, jsme měli krátké vyučování a odpoledne jsme věnovali přípravám. Dostal jsem do rukou asi pět návrhů na menu, velký nápis na stan a dokonce i katalog králičích oblečků.
Vybrat bylo těžké, všechny byly pěkné. Nakonec jsem vybral návrh, kde byli králíci chroupající mrkev s zelenožlutým pozadím, které připomínalo louku plnou pampelišek. Prostřední část, kam se psalo menu, pak měla tvar oválu.

Nadpis, laděný do stejných barev, nad stan měl ve znaku mrkve a hlavičky třech králíků. Muselo se však sladit spousta dalších věcí. Bílé ubrusy, které jsme dostali, získaly nový vzhled. Pět holek do každého rohu namalovalo, pomocí fix na textilie, mrkev.
Den uběhl jako voda a já večer ukazoval katalog Kato-Sagům. Díky péči mladé veterinářky se Generálova tlapka v podstatě uzdravila a začala na ní zase růst srst.
*C-Co je to?* zeptal se mě podezíravě.
”To jsou králičí oblečky a...” Co nejjednodušeji jsem jim to vysvětlil. Flurr začala katalog zvědavě očichávat a neohrabaně v něm listovala.
*NE! NE! Ne! Něco takového neudělám!* Vzdoroval Generál. *Je to... ostudné!* Rozhodně si sedl. 'Aj, aj...'
Flurr najednou zapištěla a my se k ní otočili. Poskakovala kolem a řekla: *Tohle! Tohle!* popadla katalog, ale přerazila se o něj.
”Počkej, počkej.” Jemně jsem ji zvedl a vzal jsem si katalog.

Hned mi vlezla na klín a ukazovala na žluté šaty s velkým kloboukem, který na sobě měl několik oranžových květin. *Ten! Ten!* doslova škemrala. Smíchu se nešlo ubránit.
”Hned si to poznamenám!” Podíval jsem se na Fafrira. Tvářil se žalostně. ”Jestli to nechceš dělat, nemusíš.” Podrbal jsem ho mezi ušima a zapsal jsem si číslo kostýmku.
*Ale... nebudu muset nosit … tamto.*
Chvíli jsem přemýšlel, než mi došlo co tím „tamto” myslí. ”Ne, to v žádném případě.” Viditelně se mu ulevilo. Flurr zírala na kostýmek a skoro jsem ji podezíral ze špatné nálady, když jsem jí ho vzal.
Ale, protože si pak mohla prohlédnout celý katalog, tak mi odpustila. Fafrirovi se líbil elegantní oblek béžové barvy s tmavě modrou vázankou. Generál mezitím ležel opodál a nevšímal si nás. ”Generál pro Generála!” Zasmál jsem se.
*Huh?* Zvedl uši a podíval se na nás. Flurr cosi Fafrirovi šeptala a on se pak začal chichotat. Generála to popudilo a vydal se k nám. *Co se děje?*

”Tohle!” položil jsem před něj katalog. *Heeeh...* Komentoval model a lehce mu zastřihali uši. Už jsem věděl, že to dělá, když ho něco potěší. Na stránce byla králičí verze vojenské uniformy s hodností generála.
”Líbí?”
Generál si po svém odkašlal a poodešel, jako by se ho to netýkalo. *Není to... nejhorší.* Po očku se však ohlédl.

Čtvrtý den jsem je vzal do školy na kostýmovou zkoušku. Návrhářka byla už starší paní, ale velmi milá a hodná. Přinesla si s sebou všechno potřebné. Nejdřív šla Flurr a žlutý kostýmek jí náramně sedl. Otáčela se pořád dokola a hleděla na sebe do zrcadla.
Fafrir byl trošku nervózní, ale nechal se obléknout. Nakonec se mu oblek velmi líbil. Zato Generál, ten byl pasivita sama o sobě. Tvářil se jako zmoklá slepice, ale jakmile se viděl v zrcadle, narovnal se a postavil uši do skoro kolmého úhlu. Vypadal jako by salutoval a my se mu smáli.
Oblečení si zkoušely i naše servírky a číšníci. Holky byly čtyři a dva kluci. Šlo o tradiční oblek servírky s několika rozdíly. Místo černé byly mrkvově oranžové, sukně sahaly ke kolenům a dlouhé, bílé ponožky měly na sobě namalované mrkvičky. A jako správní králíci museli mít chundelaté ocásky a ouška.
Mužský oblek na tom byl podobně. Bílý základ s mrkvemi, kravata připomínala také mrkev a ani králičí znaky nemohly chybět. Inky si dokonce svůj červený pruh ve vlasech nabarvil na oranžovo, aby lépe ladil.
Celý kostým byl pak doplněn namalováním fousků na tváře.

Ach jak já nenáviděl, když nadešel večer, ale byl jsem zároveň šťastný. Se třídou jsem se bavil tak jako nikdy předtím, tahle sušenkárna byla nás všech. Viděl jsem ji růst před očima.

”Tak co potřebuji do kuchyně?” Kuchařky nám dovolily si půjčit jejich sporáky, náčiní i nábytek. S pomocí dospělých jsem je rozmístil na pódium. Elektrikář připravil kabely a zabezpečil síť proti přetížení. Stěhování nám zabralo celé středeční odpoledne.
Den před zahájením festivalu se věnoval sestavení menu a přípravě ingrediencí. Stanovili jsme si poslíčky, kteří v případě potřeby dojedou na kole pro docházející potraviny. Lednice byly jak na pódiu, tak v kuchyni ve škole.
”To je úžasný, Kasshy!” Zavolala na mě Toudai. Pořádně jsem ji přes týden neviděl, připravovala se na svůj koncert. Urovnal jsem si tradiční kuchařskou čepku s mrkví a řekl jsem: ”Díky moc. Doufám, že si najdu chvilku na tvoje představení.”

”Určitě jo, vystupuji čtyřikrát denně a koncerty se konají každou třetí hodinu. Celkem trvají asi hodinku.” Vyprávěla mi a já pozdravil přicházejícího Ryu-senpaie. ”Senpai! Co budete mít vy?”
”Kendó, budeme ho předvádět a ukazovat, jak je naše škola dobrá. Jako třešnička na dortu bude v sobotu dopoledne utkání s jinou školou.” Procvičil si prsty a usmíval se. ”To chci taky vidět!”
Dál jsme se bavili a já jim ukazoval menu, které jsem sestavil. Už teď se jim sbíhaly sliny. V kuchyni mi pomáhali tři lidi. Dva kluci a jedna holka. Já se staral hlavně o sušenky a palačinky. Kluci si vzali na starost slané nebo sladké sendviče. Spolužačka pak vybírala peníze. Jídlo se prodávalo za symbolické ceny.
Pro králíky jsme měli připravenou ohrádku, kde si kolemjdoucí mohli vybrat, se kterým se vyfotí. Focení bylo omezeno na půlhodinu s hodinovou přestávkou. Výdělek sušenkárny šel na dětský domov, zatímco peníze za focení šly na zvířecí útulek.

V den začátku festivalu se vůbec nevyučovalo, takže jsme se mohli věnovat posledním přípravám. Nachystal jsem si suché přísady jako je mouka, cukr, rozinky a podobně. Ostatní jsem zaučoval, jak se krájí a čistí zelenina. Šlo jim to pomalu, ale brzo docela zrychlili.
Rozvěsily se poslední balónky, upravily se uniformy, zkontrolovaly se ubrusy a festival mohl začít.
Spousta lidí už čekala před bránou, a tak tu byl hned nával. Yoji a Seiyak nemohli chybět a hned si k nám sedli na jídlo. Washi přišel po chvíli taky, očima pořád těkal sem a tam. Velké množství lidí ho však znervózňovalo, a tak se ukryl do zahrady.
”Vítejte U tří králíčků!” Zdravili naši „zaměstnanci” zákazníky. Na každém menu byli zmíněni naši sponzoři a povídání o naší sušenkárně. ”Dvakrát šunkový sendvič s extra porcí zeleniny!”
”Děkuji, přeji krásný den.”
”Už jste si vybral?”
”Mohu vám pomoci?”

Švitoření jsem brzo přestal vnímat, tak jako čas. Pekl jsem a pomáhal jsem ostatním. Yoji mi nakonec přišel asistovat. Záhy jsme do menu přidali jeho pálivou variantu sendviče a další dvě s jeho vlastní pomazánkou.
Focení mělo také veliký úspěch a Flurr se natahovala a předváděla, jak nejvíc uměla. Fafrir byl trochu víc rezervovaný a Generál vždy hrdě vypnul hruď.
”Ach, tady je můj oblíbený pacient.” řekla žena v cosplay obleku nadporučice s mini sukní. Vyjeveně jsem se na ni podíval. Zrovna jsem měl pauzu na svačinu. Za ní stála Kanesa. ”Tohle je naše veterinářka, slečna Ika Raplhová.” Opodál jsem si všiml Momory, jak se baví se Seiyakem.
Pozdravil jsem se s ní. ”Moc vám děkuji, jak jste se starala o Generála.”
”O nic nešlo.” Mávla nad tím rukou a vzala si nervózního Generála do náručí. ”Kolik fotek?” zeptal se fotograf.
”Jednu.” Podepřela si králíka jedno rukou a zasalutovala. *Aha!* Generál se vzchopil, hrdě se vypnul a ušima zasalutoval, tak jako nikdy předtím. Ještě dlouho bych se smál, kdybych nemusel k plotně.
Všichni tři si pak dali u nás občerstvení a vyprávěli mi o svojí škole.

První den bylo otevřeno až do desáté hodiny. Pak se konal zahajovací ohňostroj. Jelikož bylo sté výročí školy, měla to být veliká událost. Do té doby svítily elektronické lampiony.
*Něco je špatně!* řekl Generál a postavil se na zadní. ”Co se děje?” zeptal se ho opodál stojící Inky.
*Něco tu je! Blízko!* Vyhrkl Fafrir a opřel se o stěnu kotce. Flurr se naježila a začala cvakat zuby. Inky to už také ucítil, temnota se blížila. Všichni hledali, odkud se slabý pach temnoty táhne.
Sotva vnímali slova ředitelky, která zvala návštěvníky ke zhlédnutí ohňostroje, který byl pořádán ze střechy.

Škola byla obklopena návštěvníky, zaměstnanci i studenty. Když se chystala dát povel k začátku, vybuchla kuchyň. Plameny se rychle začaly šířit a došlo ještě k několika výbuchům.
”Co se to děje?!” křičeli lidé a dali se na útěk.
”Inky?” Nebylo třeba se ptát a nebylo třeba odpovědi.
Byli to oni!

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Tak Inky je tady a o trošku dřív než jsem čekala Laughing out loud , ale to vám určitě nevadí Big smile Pokud si myslíte, že vás už ničím nemohu víc naštvat >) >) Tak vás možná přesvědčím o opaku Innocent

Můžete se taky těšit na pár "akčních" scének Love

Příběh: Kasshy má divné sny a zlou předtuchu, navíc neví jak a kde říct Ryuovi o svém vztahu s Inkym. Jenže co když Inky jeho city neopětuje a je to jen jeho způsob jak si hrát? Škola v noci navíc může skrývat něco víc než jen zapomenuté pomůcky a na scénu přicházejí nečekaní nepřátelé. Generál musí zase k veterinářce a rozhodně to není kvůli jeho tlapce.

No a ... prostě a jednoduše se zase budete bavit, smát se, bát se a vztekat se, až to zase dočtete Laughing out loud

4.944445
Průměr: 4.9 (18 hlasů)