SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Inky - Kapitola 17

Marie se procházela okolo stánků. Nabízely keramiku, malovaný porcelán, malé obrázky i rychlé portréty. Její třída měla módní show kostýmů, které sami navrhli. Zrovna skončilo poslední předvádění a do ohňostroje zbývalo něco přes hodinku.
Nijak se okolí nevěnovala, spíš jen bloumala kolem. Její snoubenec měl přijít někdy před začátkem slavnostního ohňostroje. Ta myšlenka ji velmi dráždila, nesnášela ho. Vždycky mluvil s povýšeností a jeho pohled ji děsil.
'Kéž by tu byl Koukimi, s ním se dalo alespoň mluvit.' Zamířila si to k restauraci U třech králíčků. 'Jak to u nich asi vypadá?' Zvědavě nakukovala. Všechny stoly byly obsazené, a tak museli ostatním lidem balit jídlo do tvrdých papírových taštiček. Pozorovala Kasshyho, jak se ohání, Inky podával zrovna jedné zákaznici ledový nápoj a Flurr se zase předváděla.

”Chcete skočit pro sendvič nebo sušenky?”
”Dala bych si šunkový sendvič s ...” Zarazila se a otočila se. ”Koukimi?” Nemohla uvěřit svým očím, vážně tam stál. Kouřil a měl svoje neodmyslitelné černé brýle.
”Tak? Co to bude?” znovu se s úsměvem zeptal. Princezna se nafoukla a dělala uraženou. ”Že ty si ze mě zase utahuješ?”
Objal ji kolem pasu a ona ucítila jeho teplý dech na krku. ”Jak bych mohl. Vás jen a jenom škádlím.”
”A co tu vlastně děláš?” zeptala se ho a snažila se zahnat červenání.
Pustil ji a nasál z cigarety. ”Šel jsem se podívat na festival.” Lehce sebou trhl. ”Chvíli nejsem ve vašich službách a už zapomínám na dobré vychování.” Přešel ke koši, típl cigaretu a vyhodil ji.

”Viděl jsem vaši přehlídku, byla jste nádherná.” Jeho slova jí zalichotila.
”Samozřejmě, sama jsem jich část navrhla.” Snažila se, aby to znělo uraženě. Koukimi se jen lehce zasmál. ”Jestli chceš, můžeš mi dělat společnost.” Navrhla po chvilce ticha Marie.
”Bude mi potěšením.” Koukimi se jí dvorně uklonil a nabídl jí své rámě.
Festival procházeli mlčky, zastavili se u hudebního pavilónku, kde zněla poslední skladba, přešli k lovení jablek z vody a několika dalším tradičním festivalovým hrám.
Koukimi jí vyhrál papírovou růži a vpletl ji do jejích vlasů. Do ohňostroje zbývalo už jen asi patnáct minut. Zašli víc do parku za školou, kde nebylo tolik hluku. Před nimi bylo menší prostranství, Marie se opřela o kmen stromu a Koukimi si sedl vedle ní.

”Za chvíli budu muset jít.” Koukimi mlčel. ”Bylo to pěkné, snad se zase uvidíme.” Začala pomalu odcházet, a když byla napůl cesty zpátky, zaslechla rychlé kroky, nestihla se však pořádně otočit, popadl ji za ruku a ona polohlasem vykřikla: ”Koukimi!”
Umlčel ji dlouhým a jemným polibkem. 'Koukimi...' Zavřela oči a vychutnávala si ten pocit. Když se oddálil, objal ji a zašeptal: ”Jestli lidé mají svého Boha, já mám svoji Bohyni. Neodcházej.” Poslední slovo znělo jako naléhavá prosba.
Objala jej také a odpověděla by mu, kdyby se najednou prudce neotočil. Vyděsilo ji to a nejdřív si myslela, že tam bude stát Hiningen, ale nikoho neviděla. Koukimi jí pevně sevřel rameno. ”Co se …?” Zamrazilo ji v zádech.
”Rychle utíkej ke světlu!” zašeptal Koukimi. Chytla ho za ruku. ”Ale proč? Co se děje?” Zmocňovala se jí úzkost.

”Věříš mi?” Sundal si brýle a podíval se jí přímo do očí.
Trošku ji tím vyděsil, v jeho očích totiž byla podivná směsice emocí a měla pocit, že i trochu změnily barvu. ”Věřím...” tichounce zašeptala.
”Tak utíkej a nezastavuj se!” Rozhodně pustil její rameno a otočil se k neviditelnému nepříteli. Do ticha zazvonil mobil. Oba je to vyděsilo a ve stejném okamžiku se ze tmy vyřítila odporná zvířata.
Marie nebyla schopna pohybu.
Mobil vyzváněl.
Tvorové je obkroužili.
Koukimi jí vytrhl malou kabelku a rozdupl její obsah. Konečně byl klid, tedy... až na tlumené vrčení. ”Co to …?”
”Ještě mi pořád věříš?” lehce se na ni díval. Celá se třásla a tak jen přikývla. ”Dobře, sedni si na zem, skloň se, zavři oči, zacpi si uši a za žádných okolností se nehýbej.” Velmi pomaloučku udělala to, co jí řekl. ”Já tě ochráním.”

Koukimi se rozhlédl kolem. ”Tak? Kdo bude první?” Ze zad mu vyrostla bílá křídla. Uchopil trs peří a vytrhl si ho. Zakrvácená péra se proměnila v dvousečný meč. Tvorové začali víc pištět.
Země se otřásla výbuchem, otočil se ke škole a příšery zaútočily. Křik i řev zanikly v panice, kterou způsobil požár. Koukimi sekal tvory připomínající vyhublé lidi spojené s berany. Kůži měli tmavě šedivou až popelavou, oči veliké a zarudlé, nemohly chybět ani ostré zuby a drápy.
Vzduchem začalo lítat, vedle krve, vnitřností a údů, i peří. Když jich už takhle rozsekal asi třicet, stáhli se o kousek dál. Koukimi oddechoval a až to skončí, začne si dělat starosti, kde sehnat novou košili a mohl by k tomu přibrat i kalhoty, když už v tom bude.

Marie se třásla a zacpávala si uši tak, že si málem rozdrtila hlavu. Lehce se na ni podíval, její oblečení nasáklo krví, naštěstí ne její. Tvorové se začali ztrácet ve tmě. 'Jak to...?' Mířily k němu dvě ohnivé koule s křídly. ”To ne!” Zakřičel, popadl Marii a nebýt slizkého povrchu, mohl jeho skok skončit lépe, než kotoulem.
Místo, kde se srazily koule, hořelo a zela tam díra. Marie se třásla. Jen na pár desítek centimetrů od nich vybuchla další ohnivá dvojice.

Lidé utíkali, křičeli a plameny pohlcovaly celou moji školu. ”Tohle museli udělat ti bastardi!” křičel jsem. U mě stál Inky, Yoji, Seiyak, Washi a Kato-Sagové, ostatní museli být někde v davu.
Sevřel jsem pěsti. 'Ti bastardi!!' To, že to bylo dílo Ztracených, o tom nemohlo být pochybností. Shodil jsem čepici, strhl zástěru a vyhrnul jsem si rukávy. Znaky na rukou mě pálily. V okně se najednou mihla ženská postava. *Slečno veterinářko!!* Než jsem stačil něco říct, Generál se vyřítil a zmizel.
”Yoji, Fafrire! Prohledejte zahradu!” znovu jsem se vžil do role vůdce. ”Yoji, Seiyaku! Najděte ostatní!” Přikývli.
”Inky! ... Washi! … Je načase nakopat někomu zadek a vytřít s ním podlahu!” Rozeběhli jsme se ke škole. Ze střechy vyletělo několik rachejtlí. ”Inky! Dostaň se na střechu a pomoz těm nahoře!”

Washi běžel se mnou. Vyrazil dveře školy a plameny si na nás hned dělaly chutě. Hasící přístroj jim to velmi rychle rozmluvil. Nebylo pro mě v posledních dnech lehké používat magické síly, tak jsem jimi šetřil. Washi si taky vzal jeden. Znakem bestií byla vysoká učenlivost, stačilo, aby něco viděli jednou, a pak to dokázali zopakovat.
Rozhlížel jsem se kolem ve snaze najít příčinu požáru. ”Pozor!” zakřičel Washi a udeřil plamen. Nechápavě jsem se otočil. Plamen najednou vyskočil a dopadl přede mě. Ohnivý tvor vypadal jako kočka nebo pes.
”Kakiji!”
”Něco víc vysvětlujícího by nebylo?”
”Jsou to přízrační démoni. Někde mezi nižší a střední třídou. Ve skutečnosti je tu jen jeden, tohle je jeho malá kopie, kterou umí vytvořit. Jejich jedinou schopností je splývání s ohněm.”
”Fajn. Víš, kde je jejich taťka?”
”Jelikož patří k elementálním podruhům, nelze ho nalézt magií. To platí i pro jeho kopie.”
Sevřel jsem víc hasící přístroj. 'No bezva!' Veškeré moje snažení se s detekčním kouzlem bylo na prd.
”Dobrá zpráva je, že v plamenech se mohou skrývat pouze kopie. 'Taťka' ... toho není schopen, umí však s ohněm manipulovat.”
Kakiji si náš prohlížel a pak zaútočil. Než jsem stihl zmáčknout spoušť, udeřil ho Washi pěstí. Tvor se rozprskl. ”Ale... jakmile kopie opustí plameny, dají se snadno zničit i fyzickou silou.”

Vítězoslavně se na mě usmál. Poprvé za tu dobu, co s námi je, jsem ho viděl se usmát. Celou cestu ke schodům jsme ničili okna, aby se kouř nedržel tolik v budově. Napadli nás další Kakijové, sice byli slabí, ale ve skupinkách s nimi byly potíže. Volal jsem Generála, ale odnikud se neozýval. V dálce jsem zaslechl hasiče. Plameny už pohlcovaly skoro celý obvod budovy. Společně jsme narychlo prohledávali místnosti, zda v nich někdo přeci jen není.

Inky vyrazil dveře na střeše. Pyrotechnici už vypotřebovali své hasící přístroje a plameny se nebezpečně blížily. ”Proboha!!” Zakřičel starší muž, když uviděl Inkyho. ”Držte se mě!” Zakřičel a začal jim (samozřejmě s pomocí hasícího přístroje) vytvářet cestu k okraji střechy. Co si Inky všiml, byli všichni při vědomí, jen s popáleninami.
”Vydržte!! Už jedu!!” Křičel na ně hasič, který se k nim přibližoval na žebříku. Rychle přestříhal drátěný plot a pak jim pomohl opatrně dolů. Inky se mu však vytrhl a vrátil se do budovy. Než se za ním mohl vydat, vyšlehly plameny a zablokovaly mu cestu.

”Slečno veterinářko!!” Křičel Generál, který dávno opustil králičí podobu. U toho okna ve třetím patře ji ale nenašel. Musela se tam jít podívat na výstavu barvených kamenů nebo malby studentů, která probíhala na školních chodbách. Cestou rozdrtil každého otravného ohniváka a že si popálil tlapy, tak to ho už vůbec nezajímalo.
Nakonec ji našel blízko schodiště, kouř ji musel omráčit. Jeden z tvorů se opovážil k ní přiblížit. ”Nesahej na ni!!” Prorazil s ním stěnu. Jemně vzal veterinářku do náručí. Lehce otevřela oči a něco zamumlala, než znovu upadla do bezvědomí.
Generál vyskočil z okna a jakmile se objevil na rohu budovy, ale dost daleko od lidí, aby jej nespatřili, položil ji na zem a zapištěl, jak nejvíc mohl. Přilákal jejich pozornost a ani ve své králičí podobě nepřestával pištět. Lékaři se jí hned ujali. Generál jim zmizel ve křoví. *Musím ještě pomoct ostatním!* Kulhal a krvácel, ale bolest úspěšně ignoroval.

”Ryu, co se to děje!” křičela Toudai, když ho spatřila. ”Netuším, ale určitě je to 'jejich' práce!”
Toudai se podařilo najít Kanesu a Momory, byly vyděšené, ale v naprostém pořádku. Yoji Momory utěšoval a Seiyak držel Kanesu za ruku. Stáli na chodníku naproti škole. Už tu stála tři hasičská auta, jedno kropilo okolí, zbytek mířil na budovu. Spousta záchranářů také prohledávala okolí budovy, zda nenajdou nějaké zraněné.
Nikdo nechápal, co to mohlo způsobit, neboť oheň se začal šířit z několika míst a protipožární systém navíc úplně selhal. Ryu objal Toudai okolo ramen a ona ještě pevněji sevřela talisman.

Flurr a Fafrir se proháněli zahradou. Museli každý sám, neboť šlo o čas. Oba našli v zahradě skryté démony, kteří opět patřili mezi Ztracené. Stálo je to mnoho sil, ale podařilo se jim jich většinu poslat na dobro do zapomnění.
'Tohle... tohle...!' Ve Fafrirovi se vařila krev, miloval tuhle slavnost. Ten šelest, zvuky, smích, pachy, … všude to bylo tak krásné. ”Za tohle zaplatíte!!” Jeho oči začaly tmavě červeně zářit a srst se naježila. Zařval hlubokým hlasem a začal je rozsápávat na kusy. Od jeho drápů se linula rudá záře a nejen od krve. Teď jich mohly být stovky a stejně by neměli šanci. Sevřel tlapy a udeřil do země, tlaková vlna rozdrtila vše v dosahu skoro sedmi metrů.
Rukoju forma byla nezastavitelná. Byla to speciální schopnost samců, kteří ji dokázali použít, pokud byli velmi rozzlobení. Někteří ji dokonce dokázali i uměle vyvolat. Samičky měly ještě silnější formu, ale tu dokázali použít jen v době březosti, a pak do tří let věku mláďat.
Flurr zářila a všechny trhala na kusy. Zraněný Generál se k ní připojil. Rukoju forma sice poskytovala neuvěřitelné síly, ale cena za její použití byla vysoká. Fafrir oddechoval, jeho tělo se třáslo a vše se mu začalo zamlžovat.

V parku se objevili další nižší démoni. Tihle se podobali zapáleným, čtyřkřídlým netopýrům a když se dva srazili, vybuchli. Park se otřásl několika výbuchy. Vzduch naplnil jekot, křik, smrad z kouře a spousta krve.
Lidé do akce povolali helikoptéry. Sanitky vrhaly červené světlo, policie se snažila nastolit pořádek a držet lidi co nejdál. Ryu i Toudai se vrhli na ošetřování lehce zraněných, nemohli jen tak stát a nic nedělat. Zbytek skupiny se k nim velmi rychle přidal.

Zakřičel jsem, když mi spálil rameno, ale hned jsem ho odměnil ledovou sprchou. Vedle hasících přístrojů jsme měli na škole i pár požárních hadic a ty se teď náramně hodily. Sice byli v plamenech nenalezitelní, ale když docházel oheň, museli utíkat, a to znamenalo objevit se.
Washi se mi pokusil zlepšit náladu, a tak je nahlas počítal. Nemohl jsem se ubránit potěšenému úšklebku. ”Sakra!” Hadice dál nedosáhla, hodil jsem ji na zem a nechal ji, ať zaplaví vše, co může. Předtím jsme se však pořádně namočili, abychom to v žáru zase chvilku vydrželi.
Teď jsme byli ve čtvrtém patře a já neustále přemýšlel, kde jejich vůdce může být. Zaslechl jsem povědomý hlas. ”Inky!”
Zamával mi a zlikvidoval další dvě potvory. ”Zdá se mi to, nebo jich neubývá?!” zeptal se, když ke mně doběhl.

Rychle jsem se ohlédl, plameny pohltily většinu stěn a podlaha na tom nebyla líp. Zakolísal jsem, točila se mi hlava a začínal jsem mít před očima mžitky. Washi mě podepřel. Jemně jsem na něj kývl, že mi je už lépe.
Zaslechl jsem volání o pomoc. ”Ach, ne!”
Ozvalo se to z jedné třídy kousek od nás. Vyrazil jsem dveře. V rohu místnosti, obklopená plameny, byla studentka a zrovna jedna z mých číšnic. ”Aiko!!” zakřičel jsem. Chtěla vykřiknout, ale začala se dusit.
”Neboj! Vydrž!!” Vykoukl jsem na chodbu, kde je nejbližší přístroj, ale jako naschvál nebyl žádný v dohledu. Nebylo však času nazbyt, v místnosti se objevili další tři Kakijinové.
Na nějaké skrývání, nebo šetření magie nebylo čas. Chtěl jsem je spláchnout, když Washi vyrazil, zničil je a popadl ji do náruče. ”Super!” Chtěl jsem mu pomoct, když plameny najednou prudce vyšlehly a vrazily do Washiho.
Vypadli z okna a Washi řval bolestí. Záda měl sežehnutá a při dopadu si zle ublížil. ”Washi!!” křičeli jsme najednou.

”Ty už mé děti zabíjet nebudeš!” Ozval se hlas z plamenů a ukázalo se, že je to náš taťka. Vrčel jsem. Vypadal jako tlustý mýval s plochým čumákem. Strhl jsem si obvazy a ukázal mu zářící znaky. Cítil jsem energii, která v nich proudila. ”Ty bastarde! Zničil jsi nám festival, ničíš naši školu a teď jsi ublížil mým kamarádům!! ... Za to zaplatíš!!”
Vykašlal jsem se na opatrnost a vypálil jsem po něm proudem vody. Prorazil jsem přitom stěnu, ale ničeho jsem tím nedosáhl. ”Hlupáku!” Smál se mi a já musel připustit, že má pravdu. Když jsem se pořádně nesoustředil, nebo jsem prudce přivolal energii, vždy mě to unavilo a ruce mě začaly bolet ještě víc.
Tohle nebylo jako klidná koncentrace na přenos, tady šlo o každý okamžik. ”Je v taneční hale!” zavolal Inky, když nám zmizel v díře. 'Bastard!' Ještě víc mě naštval. 'Za to, co jsi udělal festivalu, Washimu, nám, mně, všem … zaplatíš!!'

Taneční hala byla jen kousek dál. Používala se pro menší slavnosti a naše škola ji pronajímala různým kurzům. Když jsme vstoupili, zkoprněl jsem, protože celý obvod byl pohlcen v plamenech. To, že náš jediný východ byl zatarasen, mi bylo jasné a tak jsem se ani nemusel otáčet.
”Vítejte! Jak se vám líbí moje hřiště?”
”Nikdo ti nedal stavební povolení!!”
”Ha!” Vysmál se mi. Z plamenů vyskočily jeho menší verze a zaútočily na nás. Nezbývalo mi, než je ničit magií a plýtvat tak svojí energií. Inky se je snažil zvládnout sám, ale nestíhal.
”Slabý, slabý! Kdybys poslouchal svůj instinkt, nebyl bys tak slabý!”
'Co...?'
Jeden se Inkymu zakousl do ramene, okamžitě jsem ho rozdrtil, ale i tak byl zraněn. Vytvořil jsem okolo Inkyho bariéru a zaútočil jsem na bosse. Zasáhl jsem ho plným proudem vody, ale ani tak to s ním nehnulo. Smál se: ”Hlupáku, naivní hlupáku! To si myslíš, že mě můžeš zničit tak, jako ostatní!!”

'Sakra!!' Ruce mě pálily a kolena se mi podlamovala. Podíval jsem se na Inkyho, nebyl na tom lépe, možná to s ním bylo ještě horší, než se mnou. Narovnal jsem se. ”Ještě pořád máš sílu mi odporovat?” zeptal se mě posměšně. 'Kéž bych ji měl...' pomyslel jsem si hořce.
Prohlížel jsem si jeho žhnoucí tělo, od hlavy až po ocas. 'Ocas...?' Končil v okolních plamenech. 'Je možné...?' Nebylo čas na přemýšlení, hop nebo trop, to byly jediné šance, co jsem měl.
”Zemři!” zakřičel, já jsem ve stejné chvíli vyvolal vodní kruh a uhasil jsem všechny mini mývaly. ”Hahaha! Jen plýtváš energií!”
”Ne tolik, jako ty dechem!” Ušklíbl jsem se.
”Eh?”
Začal jsem proudem vody manipulovat jako se světlem a uzavřel jsem ho do kruhu. ”Mého těla se nemůžeš dotknout!” Najednou zasyčel. ”J-Jak to?! Moje tělo...!?”

”Zdá se, že si neuvědomil vlastní slabinu. Tvůj ocas byl pořád spojený s okolním ohněm, kdyby tomu tak nebylo, už bych tě zabil dávno.”
”Co? Jak jsi?!”
”Bylo mi to divné. Můžeš být démon, ale zákony fyziky a přírody platí i pro tebe, ledaže ...” Udělal jsem menší pauzu. ”Ledaže bys svůj oheň obnovoval! Když jsem uhasil plameny tvého těla, prostě jsi je nahradil novými! Bral jsi je z okolí!” Musel jsem se vydýchat, i když toho na dýchání moc nebylo.
”Je načase zaplatit!” Okamžitě začal skuhrat a prosit o svůj život. ”Na to je pozdě!” Voda jej pohltila a nepřestal jsem, dokud jeho poslední výkřik úplně neutichl.

Možná se mi to zdálo, ale plameny okolo vypadaly najednou menší. Ruce mě pálily, a než jsem se stačil skácet, Inky mě zachytil. Pomalu jsem ztrácel vědomí, takže jsem si ani nevšiml, že se pod námi propadla podlaha. Vše znělo vzdáleně a já ucítil něco teplého.

”Slyšíš?”
Neodpovídal jsem.
”Slyšíš mě?”
Zase jsem neodpověděl.
”Tak slyšíš mě!” ozval se hlas hlasitěji a naléhavěji. To jsem to také nevydržel a zařval jsem na něj sarkasticky: ”Ticho!! Snažím se tu v klidu umřít!!” Hned jsem se však rozhlédl kolem a zjistil jsem, že nic nevidím. Okolo mě byla tma.
”No ne!” Zvolal jsem. ”Že by někdo neplatil účet za elektřinu?” neodpustil jsem si ještě sarkastičtější poznámku.
”Očividně jsi v naprostém pořádku.” řekl mi hlas, který jsem poznal až po chvilkovém namáhání mozku. ”Hele, nejsi ty ten ze Seiyakovy knihovny?”
”Zranění hlavy ... nulová.” oznámil mi suše, ale cynicky.

Bylo ticho. ”Došla ti baterka?” Rozmrzele jsem se zeptal a zvedl jsem se. Zkontroloval jsem si tělo a nenašel jsem nic, co by mi chybělo, ani nic, co by přebývalo. ”Jsem potěšen tvými pokroky.”
”Byl bych potěšen, kdybyste se mi představil!” Dneska mám extra náladu na sarkasmy.
”Všeho do času.”
”... a s mírou.” Doplnil jsem naštvaně. Zaslechl jsem jeho tiché, pobavené chichotání. ”Jsem rád, že jsem tě našel. Můj pán, pán všech, bude šťasten. Jsi hoden … ne, byl jsi zrozen pro tento vznešený úkol.”
”Jasně, jasně! Autogram nechcete? Co životopis?”
”Nezníš důvěřivě.”
”To mám věřit někomu, kdo se skrývá v temnotě? Blázníš?” Má vzteklost nabírala na obrátkách. ”Mně věřit můžeš, všichni mi věří.”
”Jasan....” Procedil jsem skrz zuby.

Najednou jsem v dálce zahlédl světlo. ”Světlo na konci tunelu …. Jak originální, něco lepšího by nebylo?” Otočil jsem se ke světlu zády a odcházel jsem pryč, nebo jsem se o to pokoušel, v černém prostoru je těžké říct, který směr je který. Světlo se začalo přibližovat. ”H-Hej! Počkej … to umírání … to byl jen takový žert … řečnický obrat...!”
Byl jsem pohlcen a než jsem se nadál, nechal jsem se opít sladkým pocitem lehkosti.

”Doktore! Probouzí se!”
Otevřel jsem pomalu oči a viděl jsem nad sebou bílý strop. Zamžoural jsem a podíval jsem se nejdřív na muže a pak na ženu. O něčem mluvili a koukali na obrazovky přístrojů. Znovu jsem zavřel oči a usnul jsem.
Když jsem se znovu probudil, měl jsem víc soukromí. Pořádně jsem si prohlédl pokoj, ale nenašel jsem nic, co by ho mohlo zařadit mezi netradiční nemocniční pokoje. Olízl jsem si rty. To pípání přístrojů mi začalo lézt na nervy.
Do pokoje vešel mladý doktor v plášti. ”Jak se cítíte?”
Chvíli jsem na něj jen tak zíral a on vyčkával. ”Jako by mě přejel parní válec.”
”Můžete zkusit pohnout prsty na rukou?” Sestřička, co přišla s ním, si zaznamenávala údaje z přístrojů. Pohnul jsem prsty, byly ztuhlé, ale mohl jsem hýbat všemi.

”Výborně.” Pochválil moji snahu doktor.
”Co teď?”
”Teď musíte odpočívat, strávil jste šest dní v bezvědomí, váš organismus je velmi oslaben.” Pak si se sestrou vyměnil několik poznámek. Pozoroval jsem je a zase jsem usnul.
Po dalším probuzení jsem se cítil lépe. Doktor mi řekl, že jsem prospal další dva dny. Jelikož jsem na tom byl zdravotně dobře, dovolil mi krátkou návštěvu mojí tety. Když si sedla, došlo mi, že s ní doktor musel vést dlouhou debatu o ovládání hněvu.
”Zdravím, tetičko.” začal jsem s naučenou frází. Neodpovídala, jen ještě víc sevřela malou kabelku. ”Nedokážu pochopit, jak jsi to mohl udělat. Vrhnout se takhle do plamenů!”
”Ale udělal jsem to.”
”Měl jsi to přenechat hasičům a záchranářům!”
”Kdybych jim to přenechal, mohli umřít.” Letmo jsem si vzpomněl na Aiko a muže na střeše. 'Našel Generál slečnu … jak se to jmenovala....?'
Přeslechl jsem polovinu jejího monologu. ”... říká, že jsi mimo ohrožení života. Pokud vše půjde hladce, zůstaneš v nemocnici jen asi do poloviny června.”

”Polovina června?” polohlasem jsem opakoval.
”Ano. O nic si nedělej starosti, o vše se postarám.” Musel jsem se cynicky ušklíbnout. Představa, jak si to jde vyříkat s démony a nese si přitom rákosku, mě nemohla nechat chladným. Jistě ji to popudilo, ale kontrolovala se.
Doktor jí jemně naznačil, že čas vypršel. Spánku jsem se bránil a přemýšlel jsem. 'Démoni … přišli sem... určitě jich tu bude víc... nemůžu tu ležet...' Přání je otcem činu, nebo jak to je. Bohužel k činu jsem potřeboval sílu a té byl kritický nedostatek.
'Ta kniha … úplně jsem na ni zapomněl... sakra... musím … musím si ji přečíst...' Pomalu jsem usnul.

Otevřel jsem oči a seděl jsem v Seiyakově pokoji. 'Byl to jen sen...?' Zmateně jsem se rozhlížel. Byly tu ty samé knihy, jaké jsem tu četl, na stolku byl talíř od sušenek, Yoji tu měl košík s jídlem a … byla tu také dlouhá knihovna.
Prohlédl jsem si ruce, znaky zůstaly. 'Takže to není sen.' Vydal jsem se okolo knihovny, tak jako tehdy. Šel jsem opatrně a zanedlouho jsem narazil na křižovatku. Rozhlédl jsem se, udělal jsem si na dřevě značku a vydal jsem se rovně. 'Předtím jsem si tu ničeho takového nevšiml.'
Cestu jsem si značkoval a snažil jsem se příliš nezatáčet. Uviděl jsem před sebou světlý bod, zamířil jsem k němu. Na zemi ležela knížka. ”Není to ta...” Zvedl jsem ji a opravdu to byla ta knížka, kterou mi dal Kamichi.
Sedl jsem si. 'Když už jsem tady.' Otevřel jsem ji a pustil jsem se do čtení. Písmo jsem nedokázal přečíst a nebylo divu, žádné nebylo. Zavrčel jsem a zkusil jsem namátkou jiné stránky. Všude to bylo stejné. Zkusil jsem je i podsvítit.

”Vidím, že jsi ji našel.” řekl onen hlas. Ignoroval jsem ho. Když jsem si dost vynahrál, otočil jsem se a řekl jsem: ”Apríla už bylo!”
Lehce se zasmál. ”S lidským svátkem to nemá nic společného.”
Naklonil jsem hlavu do strany a pozoroval jsem ho. Měl delší a úhledně zčesané blonďaté vlasy a bílozlatou róbu, která mi připomněla vznešeněji oblečeného kněze. Postavil jsem se a zahleděl jsem se mu víc do očí.
Měly krásnou zlatou barvu, rysy tváře byly oblé a vyzařoval z ní klid. Za zády skrýval složená křídla. ”Ať přemýšlím, jak přemýšlím … Nemohu přijít na to, kde jsem vás viděl.”
”Třeba jsi mě zahlédl v reklamě na zubní pastu pro zářivý úsměv.” Zářivě se usmál.
”Jasně...” řekl jsem protáhle a pochybovačně.

Chvilku jsme se jen tak pozorovali. ”Tu knihu můžeš přečíst pouze ty.”
”A to proč a hlavně jak?” Založil jsem si ruce.
”Pouze Sou Kashi má potřebnou moc.”
Zamyslel jsem se. 'Moc...' Otevřel jsem knihu a začal jsem do ní vkládat svoji energii. Tohle bylo velmi užitečné při léčení, nebo lámání pečetí. Na listech se začalo vykreslovat písmo. ”Wau... Ještě by to chtělo překlad a budu naprosto spokojený.”
Ozdobené klikyháky jsme ve škole vážně nebrali. Ale jejich načančanost mi něco připomněla, jen jsem si zase nemohl vzpomenout co. Písmo začalo svítit. Hodil jsem knihu na zem, ale nepomohlo mi to.
Vsála mě do víru písma, znaků, obrazů a událostí. Bylo to jako dostat rychlokurz světového vědění. Letmo jsem viděl vesmír, evoluci, buňky, války, malby, dinosaury, zánik i vznik hvězd. Zavřel jsem oči a zařval jsem.

Byla tma a nebylo ticho.
”Sestři...!”
”Doktore...!”
”Ztrácíme ho...!”
Přístroje nepravidelně pípaly.

Koukimi seděl na lavičce před nemocnicí. Díval se jako vrah a nikdo se k němu neodvážil přiblížit. Polovinu těla měl obvázanou. Tvář mu hyzdila popálenina skrytá pod velkou náplastí. Přejel si po ní prsty a způsobil si záměrně bolest. 'Proč? Proč mi nic neřekli? Proč jsi mlčel... Bože?' Pohlédl k nebi.
Marie ležela na jednotce intenzivní péče. Ještě se neprobrala a její stav nebyl úplně stabilní. Již několikrát kolísala mezi životem a smrtí. Před něj se vzneslo ptačí pero. Zvedl jej, díval se na něj s něžností v očích a pak jej s největší brutalitou roztrhal na kousky.

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Tak, kdo má zájem o další důvod mě zabít? Hádám, že všichni Laughing out loud

Tak co tu máme? ... Marie se na festivalu setká s nečekaným návštěvníkem a v zahradě se objeví další Ztracení, Kasshy si bude probojovávat cestu plameny a bude potřebovat nejen svoje magické síly, ale i podporu svých přátel. Neznámý hlas se znovu vrací na scénu a přináší sebou nové sarkastické poznámky a nejen to. A co dál? To se dočtete příště Laughing out loud

4.9375
Průměr: 4.9 (16 hlasů)