SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Inky - Kapitola 18

Slečna Raplhová prohlížela Generála. Jeho tělo bylo hodně popálené, hlavně přední tlapky. Od požáru uběhl skoro týden. Ze školy zbyly jen ohořelé stěny a nejbližší část parku na tom byla podobně. Policie také stále vyšetřovala příčinu neštěstí.
”Tak, hotovo.” oznámila a podívala se na ležícího králíka. Od té doby většinu dne prospal a nebyl na tom dobře, neboť ani injekce ho nepřiměla k pohybu. Když se jim podařilo zničit Ztracené, Fafrir telepaticky kontaktoval Ryua. Všichni tři se ukrývali v jednom křoví, a když je tam našel, měl Generál horečku.
Ta už naštěstí ustoupila. Díky starostlivé péči slečny veterinářky, se fyzicky vzchopil, ale byl pořád skleslý. ”Je to zvláštní...” řekla a zasněně se podívala na Toudai, která jí asistovala.
”Mám pocit, že jsem viděla velikého Generála a ...” Zatřásla hlavou. ”To muselo být tím kouřem, ale vůbec si nepamatuji, že bych vyšla ven...” Unaveně si povzdechla. ”Ať už to bylo jakkoliv, dlužím Generálovi za svůj život.”

S láskou na něj pohlédla, dala si ho na klín a začala ho hladit po zádech. Fafrir s Flurr leželi opodál v košíku a spali. ”Dáte si někdo čaj?” zeptal se Yoji. Obě rády přijaly. Snažil se vyplnit mezeru, která po mně vznikla. ”Má někdo chuť na zákusek?” rozesmátý Seiyak se najednou objevil ve dveřích a ukazoval na krabici, vedle něj stála Kanesa a měla taky jednu.
Veterinářka poděkovala a vzala si ovocný dortík. Každý den od chvíle, co ji pustili z nemocnice, sem chodila prověřit Generála. Ztratila své zaměstnání a tak neměla nouzi o volný čas, nemluvě o práci se sháněním papírů na vydání nových dokladů.
Ryu se vrátil ze střechy, kde ležel a zavolal do nemocnice. ”Mám dobrou zprávu.” Všichni se k němu obrátili. ”Kasshy už dvakrát nabyl vědomí a je na tom dobře.” Musel se odmlčet, protože všichni jásali radostí. Hluk vzbudil oba Kato-Sagi a ti na nás nechápavě zamrkali.
”A Inky už může jít domů.” Toudai radostí plakala. Pouze Washi neskončil v nemocnici, protože se ukryl a léčil se podle svého. Teď už však bydlel zase tady. Všichni byli v pořádku.

Tedy až na Generála, který pořád spal. Veterinářka se s námi po chvíli, která se změnila v několikahodinovou návštěvu, rozloučila.
”Jak je?” zeptala se Toudai Generála, když se probudil. Krmili ho jogurtem, aby dostával dost živin a něco na trávení. Yoji mu na drobno nasekal a nakrájel zeleninu, a pak mu ji podával jako koktejl.
*Je mi lépe.* řekl tiše a pomalu pil hustý zeleninový koktejl. Měl extra porci mrkve. *Čím starší jsem, tím horší následky Rukoju má.* Faf nám v krátkosti vysvětlil, co to znamená, ale vidět vedlejší účinky v akci byla jiná káva.
Generála to mohlo zabít a Faf s Flurr budou ještě asi dva dny unavení.

O den později se rozhodli mě navštívit v nemocnici. Šel Ryu, Inky a Washi, ostatní zůstali doma a dohlíželi na domácnost nebo Generála. Už tolik času neprospal a zvedla se mu i nálada. Nesli s sebou květiny, několik knih a domácí sušenky, pokud mi je doktor ovšem dovolí.
Když dorazili do nemocnice, zeptal se Ryu recepční, kde mám pokoj. ”Bohužel, pan Kasuka byl znovu převezen na operační sál.”
”Cože?” Vykřikl Inky. ”Cožpak doktor neříkal, že je v pořádku?!?”
”Ano, to před pár dny byl, ale jeho srdce začalo najednou vynechávat a na rentgenu objevili vnitřní krvácení. Už je tam asi hodinu.” Recepční se na ně omluvně podívala a řekla jim, v kterém patře to je.
Inky seděl a zíral do země. Už tu čekali přes dvě hodiny a nikdo jim nedokázal nic určitého říct. Ryu už volal Toudai a vše jí řekl. Potkali se dokonce s mojí tetou, i ona byla rozrušena, že se můj stav tak najednou zhoršil.

Po další hodině červené světlo nad dveřmi zhaslo. Všichni vyskočili jako čertíci z krabičky. Vyšel starší doktor a úlevně si povzdechl. ”Paní Hakari.” pozdravil se i s námi a oznámil nám: ”Blízko srdce se objevilo vnitřní krvácení a nemáme zatím nejmenší tušení, co jej mohlo způsobit. Samozřejmě to budeme zkoumat, abychom podobným případům předešli.” Na chvilku se odmlčel.
”Váš synovec je však zatím mimo nebezpečí.”
Inky se třásl a květiny, které držel v ruce, už značně povadly. ”Můžu... Můžeme ho vidět? Stačí na chvilku.” zeptal se Inky přiškrceným hlasem. Doktor věděl o událostech při požáru a tak jim dovolil minutovou návštěvu.
Procházející sestra si od něj květiny vzala, že mi je donese na pokoj. Nepřítomně jí poděkoval. Ležel jsem na operačním stole a sestřičky ještě okolo mě uklízely nástroje. Byl jsem bledý, pohublý a měl jsem do těla zavedeno několik trubiček, ale všechny životní funkce byly už v normálu.
Mlčky mě sledovali a pak odešli.

Probudil jsem se až za další tři dny. Květiny se vzpamatovaly a teď mi krásně voněly v pokoji. Hned u mě byl doktor a vyptával se mě na všechno možné. Odpovídal jsem a pociťoval jsem mírné podráždění.
K jídlu jsem pak později dostal výživnou kuřecí polévku se spoustou zeleniny. Podrážděně jsem odmítl sestřinu nabídku pomoct mi. Od chvíle co jsem se vzbudil, jsem se cítil pod psa. Maník s křídly, který se mi prostě objevoval v hlavě, zářící kniha, znaky a …
Najednou jsem si uvědomil, že už žádné znaky na rukou nemám. 'Jak to?...' Vím moc dobře, že jsem je při požáru měl. 'Má s tím něco společného ta kniha?' Musím se Seiyaka zeptat, zda o ní něco neví.

Později jsem ten den protestoval proti doprovodu na záchod, který byl v pokoji. Taky jsem se mračil a nespal jsem, jak mi doktor radil. Nebyl jsem unavený, ani ospalý. ”Mám naspáno!” odpověděl jsem mu.
Hodně jsem přemýšlel, ale k ničemu to nevedlo. Doktor mi naštěstí dovolil návštěvu, nejspíš tušil, že mi známá společnost pomůže a hned jsem žádal svoje kamarády. Přišli Seiyak, Ryu a Inky, s sebou měli buchtu, knihy a nové květiny.
”Jak je?” zeptal se mě Ryu.
”Skvěle, ale doktor o tom nechce ani slyšet.”
”Nemůžeš přeci být fit po tak dlouhém bezvědomí.” namítl Ryu a postavil novou vázu s květinami na menší jídelní stůl opodál.
”Možné to ale je.” řekl Seiyak a pohlédl na mě. Inky zůstal stát u dveří a jen se na mě mlčky díval.

”Zajímavé … velmi zajímavé...” říkal, když mi prohmatával ruce. ”Zdá se, že jsi překonal poslední fázi.”
”Fázi čeho?” zeptali jsme se já i Ryu najednou. ”Poslední fázi v procesu proměny na pravého Sou Kashiho.” řekl klidně, jako by to vše vysvětlovalo. To sice mohla být pravda, ale já nechápal vůbec nic.
”Tedy, první fází bylo prokázání určitých schopností a vloh pro magii. To je například schopnost nakreslit kruh zpaměti, ale hlavně dokázat jej aktivovat.” Seiyak mluvil pomalu. ”Předpokladem pro druhou fázi je nadprůměrné ovládání kruhů, což znamená umět vyvolat složitější varianty kruhů s pomocí jednodušších kruhů předkreslených na papíru. Druhou variantou je vyvolání kruhu přímo v mysli. Nemusím asi moc zdůrazňovat, že je to mnohem složitější a vzácnější případ.” Rozhlédl se po nás a já přikývl.

”Druhá fáze představuje znaky pečetě na různých částech těla. Je to čistě přechodná doba a používání magie je po určité době namáhavé. V poslední části procesu se znaky vpálí do duše a Sou Kashi se tak stane kompletním. Třetí fáze však nemusí vůbec nastat, záleží na nositeli znaků pečetě.” Přemýšlel jsem o jeho slovech.
”Proč mi to říkáte až teď? Nešlo to dřív?”
”Rozumím a chápu tvé zklamání a rozhořčení, snaž se však prosím pochopit. Informace o Sou Kashich byly vždy vzácné a těžko se hledaly. I já se svými znalostmi jsem měl problém se dopátrat, co ty znaky znamenají.” Omluvně se mi uklonil.
Zahleděl jsem se do stěny. ”Kde je Inky?” Rozhlíželi jsme se kolem, ale nikde nebyl. ”Možná si jen odskočil.” Navrhl Ryu.
”Jak ho znám … tak teď potřebuje být sám.” Povzdechl si. ”Dává si tvůj zdravotní stav za vinu.”

”Ale to přeci není jeho vina! Všichni dělali, co mohli!” namítl Ryu. Seiyak však nesouhlasně zakroutil hlavou. ”Bratr je přesvědčený, že mohl udělat ještě něco víc. Trápí ho to a myslím si, že celkově není ve své kůži. Bude lepší ho teď nechat o samotě, každý to občas potřebuje.”
Když je doktor vyháněl, mračil jsem se, nacpali do mě léky a já si lehl. Vzal jsem si první knížku a prskal jsem smíchy, tahle byla určitě od Seiyaka. Kdo jiný má „1000 a 1 rada jak ovládnout svět aneb jak ze sebe neudělat pitomce.”.
S radostí jsem se pustil do čtení a když se mi zavíraly oči, odložil jsem ji a nechal jsem je klesnout. 'Zajímalo by mě, co dělá ten anděl...' V momentě jsem usnul.

***

Okolo mě byla tma a mě to začalo štvát. ”Hej, zářivý úsměve!!” Volal jsem ho, ale neozval se. 'Brbly … mumly....' Snažil jsem se najít nějaký náznak něčí přítomnosti. Chodil jsem sem a tam, až jsem v dálce zahlédl oválné světlo. Běžel jsem k němu a čím blíž jsem byl, tím víc jsem měl pocit, že slyším něčí hlasy.
”Hej!” křičel jsem, ale žádná reakce se nedostavila. Doběhl jsem ke světlu, uchopil jsem ho a trhl jsem.
”Gyyyyaaaaahhhh!!” řval, jako by ho na nože brali. Já už mohl jen sledovat, jak přeskočil stůl a dělá z vysokých schodů kotouly. Na zemi se rozplácl a párkrát sebou zaškubal. Zíral jsem střídavě na něj a na hrst zakrváceného peří.
Všiml jsem si, že tu je dalších deset okřídlených lidí. Každý seděl za stolem, které byly uspořádané do schodovitého trojúhelníku bez dolní strany.

”Chyťte ho!” zakřičel anděl, který se jako první probral ze šoku. ”O...ou...” Přeskočil jsem stůl a snažil jsem se jim utéct. Proti šesti strážným s kopími jsem toho však moc nezmohl. 'Fajn...' Chtěl jsem zaútočit magií, když se orvaný anděl alias Zářivý úsměv zvedl a řekl: ”Je to můj host, nechte ho jít.” poraněné křídlo sebou škubalo.
”Ale, Vaše lordstvo....” namítali strážní.
”To je v pořádku.” Lehce se uklonil deseti andělům. ”Omlouvám se za toto vyrušení, v radě budeme pokračovat později. Dám vám včas vědět.”
Chytil mě za paži a táhl mě pryč. Ohlédl jsem se a viděl jsem jejich překvapené obličeje. Jak jsme procházeli vysokými chodbami, zahlédl jsem mnoho andělů. Hodně se lišili stylem oblečení a tak jsem odhadl, že to určuje jejich postavení ve společnosti.
Budova, která mi nejvíc připomínala chrám, budila velkolepý dojem. Všude bylo světlo a ve vzduchu zněla krásná a uklidňující hudba.

Zatáhl mě do své kanceláře. Ústily do ní ozdobené dveře ze žlutého dřeva, vevnitř byl hustý a měkký koberec, jednoduchý, ale elegantní nábytek a samozřejmě spousta knih. Stropem byla kopule ozdobená freskou, znázorňující poletující anděly a sluneční paprsky.
'Je to tu skoro jako u Seiyaka.'
”M-Moc se omlouvám.” řekl jsem, zatímco si urovnával peří. ”Bolelo to hodně?”
”Ano, je to velmi bolestivé. Křídla jsou u nás jedním z nejcitlivějších míst.”
”Jste anděl?”
”Přesněji řečeno jsem Sukai-Ten, ale pokud vím, lidé nám takto říkávali častěji.” Přerušil mě, než jsem se mohl zeptat. ”Jak jsi se sem dostal?”
Chvíli jsem přemýšlel, zda mu mám, nebo nemám odpovědět. Nakonec jsem se rozhodl mu vyhovět. ”Prostě mě to tak napadlo, než jsem usnul.”
Usedl si za psací stůl a já si sedl do jednoho křesla, bylo měkoučké a prostorné. Pohodlně jsem se uvelebil. ”Překonáváš má veškerá očekávání. Pečeť je s tvojí duší dokonale spojena a ještě jsi byl schopen přejít přes Hashi bez jakéhokoliv kruhu.”

”Hashi?” Zbystřil jsem.
”Ano, Hashi. Je to most, cesta nebo tunel, který spojuje naše světy.”
”Můj svět a Be-Sekai?” Skočil jsem mu do řeči.
”Nejenom ty, ale i můj svět Joukai-Ten.”
”Není to nějak moc složité?” Zabořil jsem se víc do křesla.
”To se ti jenom zdá, ve skutečnosti je to velmi jednoduché.” usmál se.
”Proč jsem vlastně Sou-Kashi?” zeptal jsem se ho po chvíli ticha.
”To je velmi složitá otázka.” Zvedl se. ”Aby jsi mohl pochopit váhu své otázky, musím ti něco ukázat.” Nemotorně jsem se zvedl a následoval jsem ho. Procházeli jsme chodbami. Všechny byly podpírané sloupy, okolo nich v kruhu poletovaly světelné koule a já si ještě všiml malých ptáčků, kteří mi připomněli kolibříky.

Dovedl mě do prostorné místnosti s obrovskou kopulí. ”To je … to je...” Nenacházel jsem slov.
”Je to velkolepý pohled, že?” I naprostý idiot by musel souhlasit, v celém prostoru byla znázorněna obrovská válečná scéna. Nebylo kusu kamene, který by nebyl pomalován.
”Tohle je Joukai-Ten!” ukázal jsem na strop. ”Pod nohami mám Be-Sekai a tohle na stěnách je můj svět!” radostně jsem popisoval oblasti a on s úsměvem přikyvoval. ”Je tohle ta válka, co se odehrála před tisíci lety?” Vzpomněl jsem si na to, co mi Seiyak dřív vyprávěl.
Zíral jsem na podobiznu děsivého démona s rohy a velikou sekerou. ”Přesněji řečeno před čtyřmi tisíci lety v lidském měřítku.”
Nechápavě jsem zamrkal. ”Eh?” Lehce se zasmál, pobaven mojí reakcí.
”Rok v lidském světě pro nás vždy představoval čtvrtinu cyklu. Vychází to z naší víry v úplnou existenci.” Skoro jsem škemral, aby pokračoval. ”Úplnou existenci tvoří tělo, srdce duše a vůle. Pro nás je duše a mysl jedno a totéž. Jakmile jedna část chybí, nebo je pošpiněna, je rovnováha existence narušena.”
”A co dál?” zeptal jsem se podrážděně, když se mi zdálo, že mlčí příliš dlouho. ”Obávám se, že naše víra je pro tebe příliš složitá.” Mručel jsem.

Rozeběhl jsem se k jednomu sloupu, byl tam démon probodnutý kopím a anděl, který byl na oplátku seknut do ruky. ”Proč jste vlastně válčili?”
”Tvorové v Be-Sekai se stali velmi arogantními a agresivními. Bylo nutné jejich řádění v ostatních světech zastavit. Proto jsme jejich svět, s pomocí starých Sou Kashiů, oddělili od lidského.”
”A co vy? Proč jste oddělení od lidí? Vždyť jste jim pomáhali.”
”Rozhodli jsem se, že to bude pro lidský svět lepší.”
”Hmmm.... A jak mi to má pomoct pochopit podstatu Sou Kashiho?”
”Tvoje existence je unikátnější než existence ostatních. Můžeš být pokládán za poloboha.”
O tomhle jsem nemusel přemýšlet. ”Nechci!”
”Eh?”
”Nechci být polobůh, ani bůh.” řekl jsem rozhodně. ”A moje existence není už vůbec unikátnější než jiná. Jsem stejný jako kdokoliv jiný.”

Prohlížel si mě s něhou v očích. ”Ty jsi skutečně pravý vyvolený.”
”Co to vlastně má zna... me ...” hlava se mi zatočila a ztratil jsem najednou vědomí. Anděl hleděl na to, jak se mé tělo rozplývá. ”Takže to byla jen tvoje zhmotněná vůle a duše, které sem pronikly.”
Otočil se a odcházel. 'Ach prosím, vyslyš mé prosby.... včas.'

***

Probral jsem se a bolela mě hlava. ”Aaahg...” Musel jsem použít magii a za chvilku to přešlo. 'Počkat?! … Můžu to zkusit...' Posadil jsem se a proklínal jsem všemožné hadičky, které mi překážely. 'Jestli to fungovalo na hlavu, tak mi to může zajistit předčasnou propustku z nemocnice.' Dal jsem se do sebeléčení a skutečně to zabralo.
Lékař byl později ten den překvapen, jizvy i popáleniny byly pryč. Na jeho otázky jsem jen nechápavě vrtěl hlavou. 'No tak, už mě pusťte ven... držíte mě tu skoro dva týdny!' Modlil jsem se. ”Ještě si vás tu na tři dny necháme na pozorování. Nehodlám vás pustit, když jste nám tak náhle zkolaboval.”
”Ano.” smutně jsem souhlasil. ”Můžete mi donést noviny, prosím.” Nezdálo se, že by to považoval za dobrý nápad. ”Přísahám, že se nebudu rozrušovat!”
”Tak dobře.”

Svůj slib bych velmi rád dodržel, ale nešlo to. V novinách byly články o ztracených, roztrhaných a pohřešovaných lidech, nemluvě o spoustě nevysvětlitelných nehod a havárií. 'Ztracení!'
K událostem docházelo po celém světě, nejen u nás. 'Teď je mi jasné, že je někdo ovládá.' Zamračil jsem se a založil jsem ruce. 'Kdo a proč? Dokáže také překročit Hashi?'
Začal jsem se mračit ještě víc a zíral jsem do otevřených novin. 'Pokud je to, co ten anděl říkal, pravda, tak se někdo snaží o ovládnutí obou světů, nebo minimálně toho mého.' Přelétl jsem očima článek o podivně zdeformovaných ocelových pilířích na stavbě ve Francii, částečně poničené hrázi v Německu, jezeře mrtvých ryb v Irsku, a pak jsem toho na chvíli zase nechal.

'Teď je naprosto jasné, že mi někdo usiluje o život. Ale proč nezaútočil, když jsem byl v bezvědomí? Co ho k tomu vedlo? Překáželo mu něco? Nemohl? Ale z jakého důvodu? Je mezi přechody nutná minimální pauza?' Byl jsem pohroužen ve svým úvahách, až jsem si nevšiml, že přišla sestra. Zkontrolovala můj stav a když mi chtěla vzít noviny, rozhodně jsem je sebral a nedovolil jsem jí to.
Do večera jsem se pak léčil. Druhý den mě navštívili Ryu, Seiyak a Toudai. Sotva jsme se pustili do řeči, přišel mi do pokoje další člověk. "Dobrý den, jsem reportér z časopisu Word a jmenuji se Hakichi Toshi. Doktor mi dovolil s vámi udělat krátký rozhovor, pokud se na něj cítíte."
V jeho hlase jsem zaslechl prosbu. "Rád pomůžu, ale jen pokud tu mohou zůstat ostatní."
"Samozřejmě, pokud jim to nebude vadit, také bych se jich na něco rád zeptal. Přeci jen při požáru pomohli raněným." Připravil si nahrávací přístroj, poznámkový blok a zkontroloval si foťák.

Po seznamovacích formalitách a upozornění, že nemusím odpovídat na otázky, jež se mi příčí, začal s rozhovorem. "Když jste viděl, jak začala hořet škola, co jste pociťoval?"
"Hněv." Odpověděl jsem jednoslovně. "Veliký hněv, předtím jsem ve třídě nebyl oblíbený a neměl jsem kamarády, ale před festivalem jsem si uvědomil, jak skvělé spolužáky mám. Bolelo to... bolelo sledovat, jak jsou ty šťastné chvíle pohlcovány plameny." zatnul jsem pěsti.
Pan Tochi počkal a pak mi položil další otázku: "Z jakého důvodu jste se se svými přáteli vrhl do plamenů?"
"Na střeše byli lidé a ve třetím patře jsem zahlédl paní veterinářku, ke které jsme brali Generála, mého králíka."
"Podle zpráv byla nalezena mimo budovu spolu s hnědým králíkem."
"Ano, Generál se vždycky bál hodně injekcí, ale paní veterinářku měl rád. Každou návštěvu dostal šťavnatou mrkvičku. Musel ji tam vyčmuchat, je to velmi chytrý králík."

"O tom nepochybuji, měl jsem možnost se s podobnými případy setkat." Přikývl reportér s úsměvem. "S vámi tam byli ještě další dva mladíci, mohu se zeptat, kde bych je mohl zastihnout? Rád bych s nimi také udělal rozhovor."
"To nepůjde." řekl jsem. "Washi je velmi nespolečenský a myslím, že by se mu tohle nelíbilo a Inky, ten ... no, není ve své kůži." Přikývl, že rozumí a začal zpovídat ostatní.
"Slečno, jak jste se cítila?Vím, že je to asi samozřejmá otázka, ale ..."
Toudai přikývla. "Nejdřív jsem byla vyděšená a pak jsem na plameny jen hleděla. Když jsem si konečně začala uvědomovat své okolí, rozhodla jsem se pomoci. Postávat kolem nemělo cenu."
"U mě je to trochu podobné." řekl Ryu. "Když jsem to viděl, myslel jsem jen na to, že musím najít ostatní. To se mi povedlo, a pak jsem začal pomáhat raněným."
"Vy musíte být ten mladý muž, který se ujal vedení a vše začal řídit. Prý jste snížil chaos na minimum." Řekl Seiyakovým směrem. "To přeháníte, tak úžasný jsem nebyl." Bránil se.

"Stejně jako Ryu a Toudai jsem prostě musel něco udělat."
Ještě si chvilku s námi povídal, dokud ho doktor jemně neupozornil, že už je po návštěvních hodinách.
"Opatruj se, Kasshy." řekl mi Ryu. "Seiyaku?" Vrátil se do pokoje a sestra se na nás zamračila. Zašeptal jsem mu: "Než tvůj otec odešel, dal mi malou knihu. Je vázaná v kůži, nemá popis a když ji otevřeš, je prázdná. Můžeš mi o ní něco zjistit? Měla by být u mě v pokoji pod polštářem."
"Udělám, co budu moct." ujistil mě a odešel.
Večer jsem se procvičoval v magii, šlo to opravdu mnohem jednodušeji než předtím.

***

Koukimi seděl u Marie. Její tělo bylo z víc než poloviny popálené a na některých místech to bylo opravdu špatné. Vlasy jí museli ostříhat na krátko a konečky pramenů se jí jemně zvlnily. Bylo to už osm dní, co byla v bezvědomí a už čtyřikrát bojovala o život.
Často ji navštěvoval, ale nikdy neviděl, že by přišel ten muž. Do pokoje vstoupila Mariina matka. Když uviděla Koukimiho, zle se zamračila. ”Co děláte u mé dcery?”
Neodpověděl a ani se nepohnul.
”Okamžitě vypadněte! Její stav je jen a jen vaše chyba! Kdybyjste se neukázal, nemuselo se jí vůbec nic stát!”
Jemně zvedl hlavu a zle se na ni podíval. Polekaně ustoupila. ”Co...?”
”Doktor mi řekl, že jsem jediný, kdo ji zatím navštívil.” V jeho hlase šlo poznat hněv. ”Ten její rádoby ochránce se o ni vůbec nestará!” Zvedl se a pohlédl jí přímo do očí. ”Už o ni nemá zájem! Její tvář je znetvořena, ztratila pro něj svoji cenu.” Po chvilce ticha dodal: ”Ale mně je to jedno. Pořád ji budu chránit.” Odešel z pokoje a venku si sedl na lavičku.

***

Otevřel oči, stále seděl na lavičce, otevřel dlaně a vítr mu vzal roztrhané peří. Ohlédl se a odešel. 'Musím zjistit, proč mě nikdo neinformoval.'
Našel si klidné místo v postranní uličce, rozepjal křídla a zamumlal slova ve svém rodném jazyce. Prostor před ním se rozestoupil a začal rotovat. Vstoupil a otvor se ihned uzavřel. Letěl nad pruhem světla a okolo něj se míhaly bubliny. V jedné byla Tokijská věž, tuhle zahlédl Paříž a dokonce i Vatikán. Ke všem bublinám vedly úzké cesty, on však mířil stále dopředu.
Před ním se objevila kolmá vodní hladina, prolétl skrz ni a ocitl se v prostoru, který mohl připomínat vesmír. Cesta jej stále vedla dál, nakonec dorazil ke svému cíli, k další velké bublině. Na rozdíl od ostatních, které ukazovaly různá místa, tahle měla pouze barvu.
Vstoupil do zlatavého světla a ocitl se uvnitř. Prostor vyplňovaly bubliny ukazující létající ostrovy různých velikostí. Zamířil k tomu největšímu. 'Michaeli.'

Do obrazu doslova vrazil, zavlnil se a pohltil ho. Prostor v místnosti s mnoha sloupy uspořádanými do čtyř pronikající kruhů se rozestoupil. Když se portál uzavřel, chladně se rozhlédl kolem. Stál uprostřed prostoru vymezeného průnikem kruhů.
Nečekal a rozběhl se. Jeho oblečení se změnilo, teď měl zlatobílou uniformu, která by se dala pokládat za školní, kdyby neměl na končetinách příslušné chrániče a na hlavě kovovou čelenku.
Nevšímal si rozzlobených pohledů a když se mu nějaký anděl postavil do cesty, srazil ho, aniž by zpomalil. Teď se mu jich však do cesty postavilo asi dvacet. ”Chci mluvit s Michaelem!” Zakřičel a zaujal bojové postavení.
”Jak se opovažuješ oslovovat Jeho Lordstvo jménem!” zakřičel na něj jejich kapitán. ”V těchto prostorách nemáš co dělat! Odejdi teď a prominu ti tvoji troufalost!” Koukimi zatnul pěsti a zaútočil. Zaskočil je svojí zuřivostí.

”Naposledy tě vyzývám, abys přestal!” zavolal na něj kapitán a tasil svůj meč. Koukimi ho ignoroval, vyrval si peří a proměnil je na ještě větší meč než obvykle. Sekl a usekl nejbližším vojákům paže. Dalšího sekl přes hruď a jednomu dokonce usekl křídlo.
Chodba se naplnila krví a řevem. ”To stačí!” zazněl přísný hlas. Všichni se zastavili. ”Lorde Michaeli...!” Vydechl kapitán. ”Tento Hinin, vyhnanec, vnikl do prostor paláce, neuposlechl mého rozkazu a napadl mé vojáky!” zrekapituloval Koukimiho chování.
Oddechoval a jako ostříž sledoval Michaela, anděla, kterého jsem potkával ve svých snech. ”Okamžitě je přeneste na léčebné oddělení, ať se jim dostane té nejlepší péče.” Otočil se na kapitána. ”Kapitáne, vážím si vaší práce a jsem za ni vděčný.”
Zamumlal něco o povinnosti, poctě a dalších žvástech. Podíval se na Koukimiho. ”Uvrhněte ho do nejhlubšího žaláře!”

”NE!” rázně zakročil Michael. ”Děkuji za vaši práci, kapitáne.” ukončil dohadování dřív, než mohlo začít. Koukimi se vydal za ním. Odvedl ho na otevřené náměstí. Slunce svítilo, ptáci zpívali a voda zurčela.
”Pokud vím, tvé vyhnanství ještě neskončilo.” otočil se na vzdorovitě se tvářícího Koukimiho. Zatnul ještě víc pěsti. ”Proč? … Proč jste mi neřekli o Ztracených?” Třásl se hněvem. ”O těch prvních, o těch, co zaútočili na školu, o těch, co pustoší lidský svět... Proč jste mě o ničem neinformovali!!! Možná jsem vyhnanec, ale pořád mám svoji povinnost!!”
Jeho řev umlčel zpěv ptáků, i potok se snažil utišit. ”Nemůžeme si to dovolit, poslat tam vojáky.”
”Proč ne!?”
”Oslabilo by nás to.”
”Pitomost... To je pitomost!!” Michael neodpovídal. Koukimi se začal smát smíchem šílence. ”Jsem … jsem vlastně rád, že jste mě před tolika cykly vypudili. Žít s pokrytci, jako jste vy, by bylo skutečné peklo.”

Díval se na Michaela s největším odporem. ”Víš... dřív jsem tě obdivoval. Byl jsi můj vzor, chtěl jsem tak moc být jako ty. … Silný a uznávaný.” Sevřel pěsti tak, až mu začaly krvácet. ”Odcházím a nikdy se nevrátím. Už v Boha nevěřím.” Otočil se a chtěl odejít.
”Nedovolím, abys zasahoval do osudu.” řekl chladně Michael a zaútočil. Koukimi byl silný, ale on byl silnější a rychlejší. ”Gyaaargh!!” zakřičel, když mu usekl obě křídla.
Pronesl slova a ze země vystoupil masivní kříž. Okolo třesoucího se Koukimiho se ovinuly řetězy a přivázaly ho ke kříži. Křičel bolestí i hněvem. Síly jej opouštěly. ”Nemá cenu bojovat. Přišel jsi o svá křídla a tento kříž Juuji-Ko, kříž hříchu, ti nedovolí použít ten malý zbytek Sukai síly, která ti zůstala.”
Pohlédl na něj skoro s omluvou a pak jediným pohybem nechal kříž zmizet v zemi.
”Michaelii!!”
'Nedovolím nikomu stát v cestě jeho osudu. Ani tobě ...bratříčku...'

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Tak po mnoha denním zpoždění tu mám pro vás dlouho, příliš dlouho, očekávanou 18. kapitolu Laughing out loud A jelikož to bylo opravdu dlouho (přes 10 dní), hned zkontroluji a uploadnu 19. Laughing out loud

(Pochvalte mého korektora za rychlovou práci Wink já mu to vyřídím Smile)

Tak, Kasshy je stále v nemocnici a jako by to nestačilo, ani Kato-Sagové na tom nejsou nejlépe. Navíc Kasshymu začne najednou selhávat srdce, co se to děje? Jakou roli v celém příběhu hraje nový anděl? A jaký vztah ho pojí s Koumimim? Tak to se dozvíte v této kapitolce Smile
Také se tu dozvíte něco o všech světech, které v mém příběhu jsou a dostanete malou lekci v historii Laughing out loud

Ps: Pokud si najdete čas na čtení, prosím vyhraďte i několik vteřin na můj nový (a celkem i ošklivý) obrázek Chibi Inkyho. Děkuji ( http://www.anime-manga.cz/chibi-inky )

4.944445
Průměr: 4.9 (18 hlasů)