SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Inky - Kapitola 19

Konečně nadešel den mého propuštění z nemocnice. Ryu mi pomáhal s balením, i když toho moc nebylo. Hlavně mi vyprávěl, co mě doma čeká – sušenky, chlebíčky, kuře s nádivkou a samozřejmě nemůžou chybět tradiční nudle. Z jeho slov mi začalo kručet v žaludku.
Teta se však do toho musela vložit. ”Ne, chci, abys odjel se mnou!”
”Ale...”
”Žádné ale! Tvůj stav se může ještě zhoršit a já nehodlám tím vším procházet znovu!”
”Ty si myslíš, že mi uprostřed neznámého prostředí plného neznámých lidí bude líp?!” zeptal jsem se zostra. Ryu se do toho radši vložil: ”Samozřejmě chápu, jak se cítíte, ale pokuste se vžít do Kasshyho postavení.” Začal opatrně.
”Už dlouho žijeme spolu a známe se. Všichni se kamarádíme a rozumíme si. Náhlý převoz do neznámého prostředí, kde nemá žádné kamarády, by nikomu neprospěl. Chci říct...” odkašlal si ”Možná jsme mladí a nezkušení, ale i v době krize jsme si přesto dokázali zachovat chladnou hlavu.”
Nechal ji o tom přemýšlet. ”Víme, že svého synovce milujete a chcete pro něj to nejlepší. Na vašem místě bych udělal to samé.”

Chvíli o tom ještě přemýšlela. ”Připouštím, že máte pravdu. V okolí mého apartmá nežije nikdo jeho věku.” Rozzářil jsem se. ”Děkuji, teto!” Objal jsem ji, velmi ji to překvapilo.
”Omlouvám se, jak jsem teď křičel.” Odstoupil jsem a utřel jsem si slzy. ”Tolik se toho stalo, nerozumím tomu a … a … a nevím, co po mně chce, ale ...” zatnul jsem pěsti.
”Udělám všechno pro to, aby bylo vše v pořádku!” Teta sice úplně nerozuměla mým slovům, ale dovolila mi vrátit se k sobě domů.

***

Tam mě čekalo veliké uvítání. Všichni měli papírové čepičky (Washi zvědavě zkoumal brčko a Kato-Sagové byli neuvěřitelně roztomilí), vzduchem létaly konfety a všichni mě poplácávali po zádech. Obzvlášť od Generála jsem dostal pořádnou herdu, ale to až ve chvíli, kdy se Kanesa s Momory nedívaly.
”Kde je Inky?” rozhlédl jsem se kolem.
Smích vystřídalo nervózní ticho. ”Stalo se mu něco?”

”On... se ještě neukázal.” řekl mi Seiyak.
”Ale...”
”Neboj, však on se vrátí.” Povzbudivě mě Ryu poplácal po rameni. Smutně jsem přikývl. 'Co s ním je? Je to proto, že jsem ho v poslední době odmítal?'
Snažil jsem se s ostatními bavit, ale už to nešlo. Smích ani dobrou náladu jsem nepředstíral, byly skutečné, jen měly zachmuřený podtón. Když párty trvala asi pět hodin, ozval se budík. ”Co je?” zeptal jsem se.
”Budík. Nařídila jsem ho, abychom tě s oslavou příliš neunavili.” Usmála se. ”A teď uklízet.”
Sborově jsme zamumlali. ”Ano~...”
”Kasshy ne!”
Měl bych námitku, kdyby mě Seiyak neodtáhl do knihovny. ”Ta kniha o které jsi mluvil.”
”Zjistil jsi něco?” zeptal jsem se nedočkavě.
”Vůbec nic, není v domě.” teď jsem se zarazil. ”Ona nebyla pod polštářem?”

Zakroutil hlavou. ”O tohle nejde. Než Inky zmizel, prohledal jsem s ním pomocí detekčního kruhu celý dům. Nikde nic nebylo.”
”Ale...” Znovu zakroutil hlavou. Nepřítomně jsem si sedl do křesla. ”Víš něco o andělech? Říkají si Sukai-Tenové.”
”Jak o nich víš?” překvapeně se mě zeptal a usedl také do křesla. ”Mluvil jsem s jedním.”
”Můžeš mi říct něco bližšího?” Opřel si hlavu o spojené dlaně a naslouchal mi.

”To je...” Nenacházel slov. ”Víš, co se v Be-Sekai děje?”
”Kéž by. Od okamžiku, co jsem ztratil své síly, jsem se přestal starat o naši politiku. Mohl by to však mít na svědomí Uragiri. Byl to nepřítel mého otce, vždycky toužil po moci a nesouhlasil s otcovými názory.”
”To dává smysl. Jako Sou Kashi jsem pro něj nemalou hrozbou.” Do knihovny vstoupila Toudai. ”Seiyaku, jsi na řadě s nádobím.” řekla zpěvně.
”Už jdu, už jdu.” Vstal a položil mi ruku na rameno. ”Zkus na to na chvíli zapomenout.” Přikývl jsem, ale věděl jsem, že toho nebudu schopen.

Vyšel jsem na verandu. Blížil se večer a mě ovanul teplý letní vítr. 'Uragiri? Tak to vy stojíte za útokem na moji školu?' Víc jsem sevřel zábradlí verandy. 'Měla to být výhrůžka? Upozornění? Výsměch?'
Vyvolal jsem si světlo a hrál jsem si s ním. Pomohlo mi se uklidnit a zároveň jsem se ujistil, že mám stále své síly. Zazvonil mi mobil a já málem dostal infarkt.
”T-Teto!”
”Jsi v pořádku? Není ti nic?”
V hlavě jsem si povzdechl. ”Ne, ne, jsem naprosto v pořádku. Jsem jen trochu unavený.”
”Slib mi, že mi budeš každý den volat, ať vím, že jsi v pořádku.”
”Neboj, budu ti volat každý den. Slibuji.”

'Zvláštní... nikdy si o mě takové starosti nedělala. Možná jí na mně opravdu záleží, jen to nedávala na sobě znát.' Ještě předtím, než máma umřela, jsem ji jednou viděl. Připadala mi tehdy jako zlá čarodějnice, co mě chce sníst.
Při té vzpomínce jsem se tiše zasmál. Vrátil jsem se dovnitř a i přes Toudainy námitky jsem pomohl s úklidem. K večeři, za jejího stálého dozoru, jsem udělal své oblíbené tousty. Ostatní mi pak dál vyprávěli, co se dělo po požáru.
Dokonce i Washi mluvil. Aiko to odnesla menší otravou kouřem a pár odřeninami. Zato Washi na tom byl bídně. Sotva se jeho křídla trochu vzpamatovala, už je měl zase zraněná. Použil je jako airbag a zmírnil tak pád, ale pošramotil si je a oheň je zle ožehl. Ani jeho záda na tom nebyla líp, měl je zarudlá a citlivá.
Trošku jsem mu od bolesti ulevil pomocí magie.

Slunce ještě nezapadlo a už mě hnali do postele. Nejraději bych si ještě povídal, nebo hrál Člověče nezlob se. Zjistil jsem totiž, že to Inkubům opravdu nejde. Nechápu to, ale v téhle hře prohrávají na plné čáře.
Ulehl jsem a hihňal jsem se. Hrát to s takovým davem lidí bylo vážně úžasné. Toudai, Ryu, Washi, Seiyak, Yoji, Kato-Sagové, Kanesa, Momory a … 'Inky.' Doufal jsem, že se vrátí. Zvenčí jsem zaslechl, jak šli Yoji, Seiyak a Kanesa doprovodit Momory domů. Bydlela tady ve městě, asi tak dvě hodinky pěší chůze od nás.
Yojiho jsem poznal podle vyděšeného výkřiku, Seiyak ho nejspíš škádlil. Usmál jsem se.
Ležel jsem už takto několik hodin. Pořád jsem myslel na Inkyho, nedokázal jsem ho dostat z hlavy. Cítil jsem jeho doteky na své kůži, jeho teplý dech, jeho laškování s mým uchem a … nevydržel jsem to a schoval jsem si hlavu pod polštář.
Napadlo mě i vzít sit prášky na spaní, ale to bych nějaké nejdřív musel mít. Podíval jsem se z okna. Všude byla tma a já hleděl směrem k malému lesíku. 'Kolikrát se v něm Ryu a Inky honili?'

Prudce jsem zvedl hlavu. ”Co...?” zakryl jsem si ústa a naslouchal jsem. Bál jsem se, abych nikoho svým přidušeným výkřikem nevzbudil. Nic jsem neslyšel. Podíval jsem se znovu na lesík. Dal bych ruku do ohně za to, že jsem tam někoho zahlédl. 'Inky, jsi to ty?'
Přitiskl jsem se ke sklu, opravdu se tam něco hýbalo, přišlo to blíž k okraji a chvilku to stálo. Měsíc na okamžik ozářil prostor, ale i to mi stačilo, abych postavu poznal. 'Inky!!'
Byl tu! 'Věděl jsem, že přijdeš!' Rychle jsem na sebe hodil župan, co nejtišeji jsem otevřel okno a pomocí větrné magie jsem zmírnil svůj dopad. Tentokrát jsem nenaslouchal a rovnou jsem, co nejtišeji, běžel k lesíku. 'Pitomec! Pitomec! Musel se stydět ukázat se před ostatními!'
U kraje lesíka jsem ho však už nenašel. 'Takže hra na schovávanou?' Srdce mi bušilo vzrušením, po dlouhé době ho zase uvidím. ”Inky!” volal jsem ho šeptem. 'Kam sakra zmizel?!' Začal mě štvát. Zaslechl jsem podivný dusivý zvuk. ”Inky?...” Opatrně jsem se k němu blížil.
Našel jsem ho schouleného u stromu, měl svá motýlí křídla, ale ta byla potrhaná a skleslá. ”Inky!” zakřičel jsem a chytl jsem ho za rameno. Prudce se ke mně otočil. V prvním okamžiku jsem si myslel, že krvácí, ale pak mi došlo, že má po těle rudé pruhy a jeho kůže ztmavla. Musel zažít něco ošklivého, neboť jeho oblečení bylo značně potrhané.

Nejvíc mě však vyděsily jeho oči, byly rudé a zlé. ”Inky...?” tiše jsem zašeptal. Než jsem se nadál, švihl mě do tváře ocasem. Skočil na mě, chtěl jsem vykřiknout, ale nemohl jsem, ztratil jsem hlas.
'M-Moje tělo! Nemůžu se hýbat!' Necítil jsem ani magii, jako by ji zablokoval. Rozerval župan a rozdrásal mi kůži. Možná jsem se nemohl hýbat, ale pořád jsem cítil bolest, když do mě hrubě vnikl.
Přisál se mi na ústa a začal mě vysávat. Nezáleželo na tom, jak moc jsem jeho jméno v mysli volal, nereagoval. Rychle jsem slábl, pokoušel jsem se přivolat magii, ale ani to mi stále nešlo. Mohl jsem jen sledovat jeho roztrhaná křídla, která teď připomínala křídla démona. Sice jsem byl Sou Kashim, ale moje tělo pořád patřilo člověku.

***

Byla tma a já věděl, že se nechci za žádnou cenu probudit. Cítil jsem slabé teplo a otupující bolest v dolní části těla. Musel jsem však vědět, musel jsem vědět, co se stalo. Zaryl jsem prsty do poddajné látky a donutil jsem se otevřít oči.
Zíral jsem na strop v mém pokoji, nade mnou se nakláněl Seiyak. ”Kasshy!” zvolal, když viděl, jak se snažím posadit. ”Ne! Okamžitě si lehni!” Snažil se mě přimáčknout zpátky, vzpíral jsem se a v zadku jsem cítil bodavou bolest.
Do pokoje vběhl Ryu a taky se do mě opřel. ”Kasshy! Přestaň, vždyť si ublížíš!” Zatnul jsem zuby. ”Inky!”
”Lehni si!”
”Co se stalo?!”
”Lehni si a řeknu ti to.” řekl pevným hlasem Seiyak. To mě donutilo se trochu uklidnit, dýchal jsem rychle a krátce. Bolest v zadku neustupovala, akorát jsem si ji zhoršil. Seiyak rychle obnovil léčebné kruhy.

”Washi tě našel v lesíku, asi jsi nemohl spát a šel ses projít.”
”Byl tam Inky.” Ryu slyšitelně zaskřípal zuby.
”Bratr tam nebyl.”
”Byl!”
”Můj bratr tam nebyl.”
”Byl to Inky! Vypadal trochu jinak, ale byl to on!!” Podíval jsem se na Seiyaka. V jeho soustředěném pohledu se odráželo zoufalství. ”To nebyl můj bratr. Můj bratr je … mrtvý.”
Měl jsem pocit, že se mi zastavilo srdce. ”Lež... to je lež.”
Nikdo neodpovídal. ”Viděl jsem ho.” hlas se mi třásl. ”Viděl jsem ho!!” zařval jsem a prudce jsem se posadil. Měli problém mě udržet.
”Mohl mít podobu Inkyho, ale Inky to nebyl!” křičel Seiyak a já uslyšel v jeho hlase bolest.
”Tak kdo to byl?!?” zmocňovala se mě hysterie.
”Ztracený....”
Ochabl jsem. Zíral jsem na deku, na které byly čerstvé rudé skvrny. ”Je to pravda. Věř mi.”

Oba mě pomalu pustili a Seiyak začal vyprávět: ”Když tě Washi našel, byl jsi polomrtvý. Stálo ho to mnoho sil, než se mu podařilo Inkyho od tebe odehnat. Kato-Sagové taky pomohli, ale bylo to těžké, bojovat s přítelem.”
Svěsil hlavu. ”Ztracený vzniká, když je dohnán k šílenství, mučením nebo hladem. V Inkyho případě to byl hlad.”
Chvíli mlčel. ”A proč? Bylo tu tolik lidí, mohl si vždy někoho obstarat, ale … jemu to nestačilo. Nebylo to ono. Nebylo to jako s tebou.” poslední větu řekl šeptem. ”To, co se u něho stalo, je velmi vzácný úkaz a nikdy jsem se s ním nesetkal, vlastně nevím, jestli je to u Inkubů vůbec možné. Závislost.” Každou slabiku řekl zvlášť.
”Stal se na tvojí energii závislý. Žádný jiný člověk ani Inkubus by ho nedokázal nasytit, čím víc jedl, tím víc byl hladový.” Kousl se do rtu. ”Nejhorší na tom je, že jsem nic nepoznal. Musel to skrývat, tajit před námi všemi.”
Sevřel víc dlaně. ”Je mi to líto, ale není mu už pomoci.”

Seděli jsme v tichu. ”Jsem rád...” pohlédli na mě. ”Jsem rád, že žije. Bál jsem se, že umřel.” řekl jsem tiše a v mém hlase byla něžnost. Ryuovi ruply nervy. ”Jak to můžeš říct!! Vždyť tě znásilnil!! Málem tě zabil!!” Třásl se mnou.
”Nechápeš to!”
”Na tomhle není co chápat!!!”
Odstrčil jsem senpaie a chtěl jsem utéct, bolest mě však zadržela. ”Ne!” zakřičel jsem, když mě Ryu povalil na zem. ”Nedovolím ti se k té zrůdě přiblížit!!”
”Inky! Inky!... Pusť mě!!”
”Tohle už není Inky!! Proč ti na něm sakra tolik záleží!!”
”Miluji ho!!” zařval jsem z plných plic. Ryův stisk povolil a já ucítil, jak se ze mě spěšně zvedl. Propukl jsem v pláč. ”Je mi to líto. Chtěl jsem vám to říct … vám všem... jinak … jindy ...” zbytek věty jsem nadával, ale pláč to vzal s sebou. ”Já vím... řekl jsem vám spoustu věcí... pravda je... že jsem chtěl, abyste … byl náhradou za Inkyho .” Slzy tiše padaly na zem.
”Miloval jsem ho už od začátku, ale... bál jsem se, že odejde... že už ho neuvidím.” Pokusil jsem si slzy setřít, ale bylo to zbytečné. ”A vy jste mu byl tak podobný...”
Pomalu jsem se zvedl na čtyři. ”Je mi to líto.” rozkašlal jsem se a Ryu mi rychle podal sklenici vody. Cítil jsem, jak se třese. ”Je to moje chyba. Nedovolil jsem mu to. … To kvůli mně hladověl... To kvůli mně trpěl...”

Snažil jsem se zvednout, ale nešlo to. Seiyak mi vykouzlil kalhoty a podepřel mě. Za sebou jsem uslyšel unavené sednutí. ”Je mi to líto...” Tiše jsme vyšli z pokoje. Chůze pro mě byla bolestná. Seiyak mlčel a vedl mě za Inkym.
Do mého pokoje někdo vešel.

”O Kanesu ani Momory si dělat starosti nemusíš, šťastnou náhodou přespávají u Momory.” Jen málo jsem vnímal jeho slova. Zavedl mě do sklepa. Hned pod schody jsem uviděl hlídajícího Fafrira. Měl na sobě obvazy a divně sebou zacukal.
Od úst mi stoupala pára a já cítil všudypřítomnou zimu. Je o pár kroků dál byla Flurr a za ní … ”Inky...” Byl to žalostný pohled. Ležel na břiše a krk mu svíral Washiův spár. Vedle něj byl Generál a hlídal, kdyby se Inky probudil. Oba byla zakrvácení a Washiho levé křídlo bylo zlomené.
Pustil jsem se Seiyaka a udělal jsem několik nejistých kroků. Generál se přikrčil a vyčkával. ”Chci s ním být sám.” tiše jsem pronesl. Washi protestoval, já ho však umlčel. ”To je rozkaz!”

Seiyak jim dal najevo, že nemá cenu se hádat, ať se stane, co se stát má. Oba dva pomalu odcházeli. Pomocí své magie jsem Inkho spoutal řetězy. Seiyak zůstal ve sklepě poslední, vykouzlil malou oranžovou kouličku a nechal ji nad námi poletovat. ”Děkuji.” Jeho kouzlo zahnalo zimu.

***

“Co se stane?“ zeptal se Washi, když Seiyak zavřel dveře do sklepa.
“Nevím. Nikdo se nikdy nepokoušel zvrátit proměnu na Ztraceného.“ řekl Seiyak sklesle.
“Mám nechat svého pána zemřít?“ Zatínal pěsti a cenil zuby.
“Pokud je to jeho přání, co můžeš učinit?“ Seiyak i Washi vyšli na verandu. Generál se už od nich dřív oddělil, vlastně i ostatní králíci byli pryč.
“Možná... to dokáže.“ Vytvořil léčebné kruhy a začal hojit Washimu křídlo. Ten se opíral o zábradlí a mlčky sledoval noční oblohu. “Kasshy to může dokázat.“
“Pokud to dokáže, co pak?“
“Bude to stejné jako s tebou.“ řekl Seiyak a jemně se usmál. Washi se na něj ohlédl. “Zachránil jsi jeho kamarády, a třebaže jsi pak unesl Toudai, nepřál si tvoji smrt, ani potrestání. U mého bratra to bude stejné. Kasshy je už prostě takový.“
Washi se odvrátil a zahleděl se do trávy pod verandou. Všiml si tam mravenců, jak odnášejí mrtvého brouka. 'Neumí … nenávidět? Proč...?'

***

Inky teď ležel natažený na zádech. Pozoroval jsem jeho tělo a nemohl jsem uvěřit, že by mohl být Ztraceným. Pořád byl krásný a jeho nebezpečně vyhlížející křídla i rudé pruhy na těle s tmavší šedou pokožkou ... přitahoval mě k sobě ještě víc, než kdy předtím.
Otevřel oči a hned sebou začal házet. Vrčel a řval jako zvíře. Klek jsem si vedle něj. ”Inky to jsem já, Kasshy.” Snažil se mě kousnout, ale moje řetězy ho držely pevně. Nepoznával mě.
Pohladil jsem ho po tváři, ale ani to nepomohlo. Kousl mě do předloktí. Cukl jsem sebou. Když však olizoval moji krev, nakrátko jsem v jeho očích zahlédl strach. Odvrátil se ode mě a začal sebou škubat ještě víc. ”Inky! Ty jsi mě poznal! Inky!”

Neváhal jsem, tohle mohla být moje jediná šance. Nasál jsem tolik vlastní krve, co to šlo a donutil jsem ho ji spolknout. Přitom jsem přejížděl po jeho hrudi a snažil jsem se ho přimět, aby si na mě vzpomenul.
Když jsem se oddálil, nechoval se už tak agresivně. Vlezl jsem si nad něj a bodlo mě v zadku. Tiše jsem syčel bolestí. Začal sebou zase cukat, rychle jsem ho políbil a snažil jsem se, aby se zapojil do mé hry s jazykem.
Doufal jsem, že když si vzpomena na mé tělo, že si vzpomene i na mě, že se probere. ”Je mi to líto, kvůli mně jsi tolik trpěl. Proč jsi mi to neřekl?” Začal jsem ho olizovat okolo krku. Jeho tělo se uvolnilo, začal mé doteky vnímat. Opřel jsem se rukama o jeho hruď a začal jsem do něj vkládat svoji magickou sílu.
Chrčel a škubal sebou, ještě víc jsem přitlačil. Nahnul jsem se a přidal jsem k tomu i líbání, kde jsem mu předával pozvolna svoji životní energii, kterou inkubus tolik potřebuje. Jeho dech se zrychlil, byl vzrušený a plný očekávání. V mojí kondici však sundavání kalhot nepřicházelo v úvahu. Tak jsem je, s menší pomocí magie, roztrhal. Nepřestával jsem ho však líbat.

”Inky? Vzpomínáš si na mě?” Pevně sevřel oči, napnul svaly a já poznal, že mě poznává. Možná jen vzdáleně, ale probouzel se. ”Nebraň se tomu, vzpomeň si na mě.” prosil jsem ho. Trochu jsem se nadzvedl a nahmatal jsem to.
V téhle poloze to bylo trochu neohrabané, ale šlo to. ”Ucítíš mě, ano? Nebraň se...” zašeptal jsem mu. Bránit bych se spíš neměl já, můj zadek totiž velmi razantně protestoval. Zatínal jsem zuby a snažil jsem se, aby mě naplnil kompletně.
V Inkyho výkřicích jsem zaslechl „Ne!” Prudce jsem přisedl a abych udusil vlastní výkřik, políbil jsem ho. Začal jsem se pomalu pohybovat. Cítil jsem, že ze mě něco teče, ale rozhodně to nebylo to, co by jeden čekal. Zvedl jsem se a celé moje tělo se třáslo. Inky nereagoval, položil jsem se na něj, nedokázal jsem se už hýbat. Řetězy praskly. ”Kasshy...” tiše zašeptal a jemně mě objal.

”Inky!” Štěstím mi vytryskly slzy. Ještě víc jsem ho sevřel. ”Ty idiote, proč jsi mi to neřekl. Proč jsi mi neřekl, že mě potřebuješ!” Jemně mě hladil po vlasech. ”Řekni si! Ve škole! V noci! Přes den! Při hodině! Kdykoliv...” hlas mi vynechával.
”To ty jsi idiot! Proč jsi přišel? Mohl … mohl … mohl jsem tě zabít!!!” V jeho hlase jsem poznal slzy.
”Protože tě miluji, ne senpaie, ale tebe.” Cítil jsem, jak mě uchopil pevněji. ”Sakra!” Usnul jsem.

***

Ryu seděl na posteli a hleděl na zem. Nevšiml si, že si vedle něj sedla Toudai. Tiše ho pozorovala, všichni v domě slyšeli, co jsem křičel. ”Co myslíš? Co jsem?”
”Jsi Ryu.” řekla klidně.
”Jsem zrůda...” Odhrnula pramen vlasů, aby mu lépe viděla do tváře. ”Ryu je Ryu.”
Prudce se položil na postel a odvrátil se od ní. ”Jsem vrah.” řekl tiše. Toudai čekala.
”Už tomu budou skoro dva roky, možná méně. Snažil jsem se tu dobu... v hlavě vymazat, zapomenout. Tehdy jsem chodil na jinou školu, v jiném městě. Měl jsem tam nejlepšího kamaráda, poznal jsem ho sice až tam, ale … hned jsme si rozuměli. Všechno jsme dělali spolu, náš tým vždycky vyhrál. Byli jsme nerozlučná dvojka.”
Venku se zablesklo a začalo hustě pršet. ”Až do toho dne. Bylo před bouřkou, už se nějakou chvíli blýskalo, ale déšť nikde. Vytáhl mě do jedné opuštěné budovy, prý mi chce něco ukázat. Věřil jsem mu a nepochyboval jsem o jeho slovech. Vešli jsme do třetího patra. Když jsem se procházel po místnosti, zavřely se dveře. Spolu s ním tam byl ještě jeden chlap, nelíbil se mi.

Páchl z něj alkohol. Ptal jsem se, co to má znamenat. On se na mě jen mile usmál a zamával mi. Ten chlap mu pak dal nějaké peníze. Mlel něco o zábavě. Křičel jsem, ale on říkal, že mi to nepomůže. Vrhl se po mně a roztrhl mi košili. Křičel jsem, ať mi pomůže. On se jen opřel o stěnu a pozoroval nás.” Zhluboka se nadechl. ”Ještě teď cítím ten jeho odporný dech. Pral jsem se s ním, ale byl silnější.
Bylo mi z něj na zvracení. Najednou jsem za jeho zády něco zahlédl. Vypadalo to jako krátký meč. Kousl mě do ramene a já už na nic nečekal. Vrazil jsem mu ho do těla. Řval a já do něj meč zarazil ještě několikrát. Odstrčil jsem ho stranou, byl jsem celý od krve. On tam mezitím stál a hleděl na mě.
Třásl se strachy. Myslím, že na mě mluvil, ale co přesně, to už nevím. Jedno jsem věděl jistě, že ho nenávidím. Když jsem se pak vzpamatoval, ležel na zemi s podříznutým hrdlem. Pár týdnů na to si pamatuji už jen mlhavě.”
Déšť rytmicky bubnoval do střechy.

”Z novin jsem se pak dozvěděl o požáru té staré budovy.” Hořce se zasmál. ”Doteď nechápu, jak jsem toho byl schopen, ani jak jsem unikl policii.” Toudai se sice na Ryua nedívala, ale bylo jí jasné, že pláče.
”Ryu je Ryu.” opakovala.
”To zní jako Kasshy.”
”Vím, to samé řekl Inkymu, když jsme byli v Be-Sekai.”
Otočil se. ”Be-Sekai? Jak?” Posadil se, ale nejdřív si pořádně setřel slzy. ”Inky mi to řekl.” Ryu naslouchal, tak jako ona naslouchala předtím jemu. ”Nevím, proč to řekl mně, ale ptal se mě, jak odehnat člověka. Musel o Kasshyho citech vědět a taky, že nebudou moci být spolu. Žádal mě o radu. 'Bude lepší, když mě bude nenávidět.', To mi řekl.
Při té příležitosti jsem se ho zeptala, zda mě někdy miloval. Dost se styděl, když řekl, že ne.”

Hlas se jí nepatrně chvěl. ”Vím, že tohle není ta chvíle, v kterou jsme mohli doufat, ale … Miluji tě, Ryu.” Něžně mu pohlédla do tváře. ”I když jsem vrah?”
”Ryu je Ryu.”
Bezbranně svěsil hlavu. ”S Inkym jsem se však seznámila dřív a byl na mě moc milý, a ikdyž jsem tušila, že to nebylo kvůli mně, byla jsem mu vděčná za ty krásné chvíle. Nechtěla jsem ranit jeho city.” Objala jeho svěšenou hlavu. “Miluji tě.“

Seiyak zaťukal na dveře. ”Ryu, Toudai ... já nerad ruším, ale Inky ...” Oběma zamrazilo v zádech. ”... se probral.” Toudai nečekala a utíkala do sklepa, Ryu ho ještě chytl pod krkem.”A to jsi to musel tak dramatizovat!?! Sakra, Inkube!!”
Ve sklepě, obklopen oranžovým světlem, seděl Inky se mnou v náruči a houpal mě. Spal jsem. Washi stál opodál a bedlivě si Inkyho hlídal. Toudai přišla blíž, ale nepromluvila. Ani Seiyak se neodvážil promluvit. Ryu to tedy za všechny vyřešil pořádnou ranou do hlavy.
”Imbecile! Nemůžeš se aspoň trochu oblíknout!! Jsi v přítomnosti dámy!! A co Kasshy?! Sotva ho pustili z nemocnice, to má nastydnout!!” Popadl ho za vlasy, které teď byly víc červené než černé a táhl ho ven. ”Přestaň tu sedět jak zmoklá slepice a vzchop se! Obleč se a padej do kuchyně!! Možná tam pro tebe vyhrabu ještě nějakou večeři!”
Ryu ho takhle komandoval celou dobu, než se dostal do kuchyně. Společně mě uložili do postele a Washi nade mnou bděl. Seiyak mu zlomené křídlo mezitím znovu léčil.

Inky se však jídla ani nedotknul, jen do něj civěl, než mu do něj dobře mířená rána hřbetem knihy zarazila obličej. ”Aaagh!! Kasshy...!” Otočil se, ale byl to Ryu, kdo ho praštil. Zahleděl se do země. ”Jak dlouho se chceš ještě litovat? Jsi snad chlap, ne?”
”Jak ty tomu můžeš rozumět?!”
”Nemůžu ti rozumět, ale mohu tě chápat. Už je to chvíli, ale pořád si pamatuji ten tupý prázdný pocit, když jsem zabil svého nejlepšího kamaráda potom, co mě prodal.”
Inky na něj nevěřícně hleděl. ”Miluješ Kasshyho, ne?” zeptal se ho Ryu tichým hlasem.
”Proč ho nedokáži přimět, aby mě nenáviděl?” odpověděl mu Inky otázkou.
”Protože tě miluje, a taky protože Inky je Inky.”
”Já nejsem Inky!!” zakřičel a pohlédl na svoje ostré drápy, které mu narostly. Zatnul je. Sklonil hlavu a pozoroval svoji novou tvář v odrazu vody ve sklenici. Uspořádání pruhů připomínalo tygří kožich, motýlí křídla se sice zmenšila a tvarem připomínala spíš netopýří křídla, ale zachovala si přitom svoji strukturu. ”Copak jsem Inky? Nikdy neexistoval.” Zvedl se. Rudočerné vlasy se mihly vzduchem. ”Bylo to jen jméno, které mi dal.” Hleděl na Ryua a v očích se mu zračila panika a zmatení.

”Děda mi jako malému klukovi vyprávěl jeden starý příběh. Nevím, o co tam šlo, ani kdo byli hrdinové, ale jedno si pamatuji dodnes. Dát jméno znamenalo dát vznik.” Poškrábal se ve vlasech. ”Jinými slovy. Dokud tě nenazve jinak, jsi Inky a tím to hasne.” Ukončil to Ryu.
Inky se unaveně sesunul na židli. ”Ale aspoň ty mě nenávidíš, ne?” znělo to skoro jako prosba. ”Budu upřímný. Když jsem viděl, co jsi Kasshimu udělal, chtěl jsem tě rozsekat, naložit, zahrabat a zapomenout.” Zlomený Inkubus se dal do smíchu. Plakal a smál se zároveň. ”Někdo mě ale musí nenávidět.”
”No, u Washiho máš rozhodně pěkně velké, tučné mínus. Flurr byla taky pěkně nervní a myslím, že byla i agresivnější než obvykle, ale ...” Inky přikývl. ”Pro Toudai jsi prostě Inky a myslím si, že ani ona by nikdy nedokázala nikoho nenávidět. Generál i Fafrir jsou naštvaní a nejspíš ti to budou pěkně zazlívat. Seiyak si o tebe dělal starosti, měl by jsi se mu omluvit.” Podal mu nové zbytky jídly z oslavy. Tentokrát se donutil něco sníst. ”Yoji je s Kanesou a Momory, naštěstí tu nebyli. Budou přes noc u Momory, navštívil jí tam její starší bratr, tak zůstali na návštěvu.”

Inky naslouchal. ”Ty mě ale musíš nenávidět. Copak nemiluješ Kasshyho?”
”Nevím, jestli to předtím byla láska, ale teď vím určitě, že … ne. Miluji Toudai, v Be-Sekai jsme se hodně sblížili.”
”Mrňata?” zeptal se.
Ryu na něj nejdřív nechápavě civěl. ”Hele, tak moc zase ne!”
”Nuda...” řekl protáhle.

***

Byl jsem strašně moc rád, že mě teta nekontroluje osobně, že jí stačí zavolat. Vidět mě teď, už by mě do tohohle domu nikdy nepustila. Zadek mě pořád bolel a nemohl jsem chodit. Teta na mém hlasu naštěstí nic nepoznala, taky mě to stálo hodně sil a přemáhání.
Byl už skoro večer dalšího dne a Inky se ještě ani neukázal. Seiyak mě sice ubezpečil, že je v naprostém pořádku, chtěl jsem se však přesvědčit na vlastní oči. Najednou se dveře prudce otevřely, něco mi sem bylo hozeno, a pak se dveře zase stejně prudce zavřely.
Podíval jsem se na zem a našel jsem tam Inkyho s pěknou boulí. ”Inky!” Chtěl zmizet, ale chytil jsem ho za ruku. Bodlo mě v zadku, ale stejně jsem ho nepustil. ”Ať už udělám cokoliv, nedokážu tě přesvědčit...” Jemně stiskl moji ruku.
”Za trest týden bez sušenek.”

***

Seiyak stál na verandě a hleděl do dáli na pomalu zapadající slunce. Za ním stála Kanesa. Byla zamračená. ”Yoji včera říkal, že jsi zapomněl, že máš noční. To byla lež, že ano? Co se stalo? Yoji je navíc špatný lhář. A nevěřím tomu, že by se Inkari dal na tak divný cosplay.”
”Každý máme v minulosti něco, o čem nechceme mluvit. Chcete znát moji minulost?” Překvapil ji a ona zjistila, že si tím není jistá. Nakonec rozhodně kývla hlavou. ”Nezapomeňte však, že minulost nelze změnit.” Sundal si volné triko. Kanesa se začala červenat a ustoupila o krok.
Otočil se k ní zády a ona si všimla, že z nich něco raší. Než se nadála, měl své Inkubí znaky v plné, i když miniaturní, kráse. Udělala další krok zpátky. ”Kdo jste?”
”Jsem Inkubus, stejně tak jako celá moje rodina.” Hleděl na ni zkoumavým pohledem, analyzoval její reakci. ”To je opravdu velmi povedený cosplay. Nikdy jsem nic takového neviděla.” Dotkl se její tváře ocasem.
”Tohle není cosplay, tohle je pravda.” Vyděšeně ucukla a spadla na zadnici. ”C-Co chcete? Moji duši?” Třásla se strachy.

”Nikdo z nás vám nechce ublížit.” Otočil se k ní zády. ”Jestli chcete, můžete nás nahlásit na policii, ale myslím si, že vám to nepomůže.” Kanesa pozorovala jeho míhající se ocásek. ”Chci jen, abyste věděla …. Aaaahhh!” škubl sebou a foukal si kus ocásku před ploutvičkou, který teď byl značně pomuchlaný a červený.

”Co vás to popadlo?” Střídavě foukal, střídavě nadával. ”Nemůžete chytat druhé za ocas!”
”Omlouvám se.” Seiyak začal ocásek žužlat. Kanesa ho pozorovala. ”A proč jste vlastně mezi lidmi?”
”Otec nás sem poslal, zdá se, že se u nás děje něco špatného a chtěl to zarazit. Nechtěl ale, aby nás někdo využil jako rukojmí.”
”Copak vy Inkubové nemáte nějaké zvláštní schopnosti? Tedy, nejste lidé, tak...”
”Já je kdysi měl, ale teď jsou blokovány pečetí, kterou už tisíc let … tedy čtyři tisíce let, v lidském měřítku, nemohu zlomit. Yoji je nikdy neměl.”

Seiyak si všiml, že na něj hledí s pusou dokořán. ”Č-č-čtyři tisíce let!! A to jste pořád tak mladý???! Ze mě by nebyl už ani prach.” řekla sklesle.
”Samozřejmě...”
”To mě mělo uklidnit?!”
Nervózně se zasmál. "T-Tak jsem to nemyslel. Ale teď vážně. Bojíte se mě?" Chvíli na něj hleděla. "No, chováte se galantně a mile. No, nejste člověk, to je divné, ale ... myslím si, že ne."
"Dobře, v tom případě mě prosím vyslechněte, neboť toto se vás může týkat také." Řekl jí o tom, co se stalo od festivalu až po současnost. Vzal to zkrátka, aby tu s ní nestrávil její mládí. Viditelně se třásla. "Už chápete, proč jsem chtěl, abyste nosila ten amulet?"
Přikývla. "Počkat! Pokud je Generál inteligentní, tak ... tak .... ach nééé!" Smutně svěsila hlavu. 'On snad viděl její kalhotky?'
"Já na něj šišlala..." Bylo jí do breku. Seiyak svěsil hlavu. 'Škoda....'

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Slibované kapitolka je tady Laughing out loud Má přes 8 stránek Laughing out loud (ale stejně vám bude připadat krátká). Ptaly jste se někdy sami sebe, proč mám Inkyho v kategorii "drama"? V téhle kapitole poznáte proč Laughing out loud (ono je to vlastně i trochu v té minulé Smile )

Kasshy se vrací domů z nemocnice a Inky záhadně mizí a nikdo o něm nic neví. V noci ho však Kasshy zahlédne na okraji lesíka, který je blízko jeho domu a kde se s ním Ryu často honil, když ho naštval. Jenže s Inkym něco je a Kasshymu začne usilovat o život i duši. Dokáže Kasshy Inkyho zachránit? Nebo je Inky ztracen? Navíc ani Kato-Sagové nejsou ve své kůži. může to být ještě horší?

4.90909
Průměr: 4.9 (22 hlasy)