SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Inky - kapitola 22

--- Kasshy

Protáhl jsem se a ještě víc jsem se propadl do měkkého křesla. V hlavě jsem začal plánovat, kdy do Be-Sekai vyrazíme. Problém byl však s tetou, z Be-Sekai jsem jí sotva mohl volat. Do pokoje se najednou vřítil Yoji a někoho podpíral. “Potřebuje pomoc!“ křičel.
Neváhali jsme ani chvilinku, Toudai s Kanesou šly naplnit mísy teplou vodou, Ryu zaběhl pro lékárničku, Inky ho převzal a položil k sobě do postele. Já se Seiyakem jsme pak vyvolali léčebné kruhy.
“Kdo je to?“ zeptal jsem se, protože nápadně připomínal Inkuba.
“Je to Kazashi. Jeden ze stoupenců mého otce a je také jeho nejbližším přítelem.“
Všiml jsem si vážných zranění na hrudi a rukou. Jedno z křídel bylo úplně urvané a druhé bylo napůl pryč. Škubal sebou a já ho musel spoutat řetězy, aby si ještě víc neublížil. Během půlhodinky nabral vědomí, to jsme už zastavili nejhorší krvácení a obvázali ho.

“Musím … Lorda Seiyaka ...“ zvedal se a zdálo se, že ještě blouzní.
“Jsem tady! Mluv! Co se stalo?“ naléhal na něj.
Poodstoupil jsem opodál. "Lorde Seiyaku!... Jste to vy?" šeptal.
"Ano, jsem tady. Co se stalo?"
"Lord ... je na tom špatně... musíte jít ... Uragiri chce válku ... Má na své straně Bestie ... démony ... Ztracené ..." začal kašlat a plival krev. Seiyak mu dal rychle trochu napít. "Lord je... " znovu se rozkašlal.
"Nedělej to!!" zakřičel Seiyak, když zazářil. "Prosím, zastavte Uragiriho ... ten čas byl hloupý... ale krásný..." Jeho oči pohasly a já viděl, jak mizí v černém oparu. Úplně jsem ztuhl, celý proces trval sotva minutu.

Seiyak pořád svíral jeho dlaň, i když už tam nikdo nebyl. Třásl se a já slyšel, jak Uragiriho tiše proklíná. Zatnul jsem pěsti. Do pokoje zrovna vešel Ryu a zůstal v půli pohybu stát. Stačil mu jediný pohled a hned pochopil, co se stalo.
Tiše jsme vyšli a nechali jsme Seiyaka o samotě.
V očích ostatních, kteří byli v obývacím pokoji, se odrážely otázky, ale mé zakroucení hlavou jim na vše odpovědělo. "To je strašné." tiše zašeptala Kanesa a já byl rád, že se Momory už vrátila domů.
Inky v sobě dusil pláč, musel ho znát, i když jen jako oběť svých žertíků. Po pár dlouhých minutách vyšel Seiyak a tiše řekl: "Kasshy..."
"Se mnou můžeš počítat."
Ryu jemně přikývl, Inky si procvičil klouby a Yoji na něj jen rozhodně pohlédl.

"Děkuji, ale neměl bych vás dva do tohoto zatahovat. Je to náš problém."
"Problém mého přítele je i mým problémem." řekl jsem rozhodně.
Rozhlédl se kolem sebe a já v jeho očích mohl vidět hluboký vděk. "Otec je v jednom starém chrámu. Když Kazashi zazářil, předal mi své nedávné vzpomínky a vyplýtval poslední zbytky své energie. Kdyby to neudělal … mohl přežít, ale on mi … jako správný voják … chtěl předat informace, které měl...." Mluvil pomalu a dělal pauzy. Jeho ztráta ho nejspíš zasáhla víc, než nám dával najevo. Přikývl jsem a nechal jsem Seiyaka, aby mi ukázal jeho vzpomínky.

*** Kamichi

"Můj lorde!!" křičel Kazashi na Kamichiho, který se už nedokázal bránit náporu Ztracených. Společně s několika dalšími Inkuby stáli obklíčeni a démoni na ně dotírali. "Můj lorde, my je zadržíme! Vy musíte utéct!"
"A opustit své přátele?! Nikdy!!" Ještě pevněji uchopil svoji Guan dao a rozsekl několik dotěrných příšer. "Váš život je mnohem důležitější, než jsou ty naše!! Závisí na vás budoucnost!"
"Jak mám chránit budoucnost, když nedokážu ochránit své přátele!" zakřičel a vrhl se mezi Ztracené.
Kazashi hlasitě vykřikl: “Můj lorde!“ a připojil se k němu. “Nemohu být dobrým vojákem, když nedokážu ochránit jednoho praštěného lorda!“ Na tváři se mu objevil pobavený, ale i trochu smutný úsměv. Kamichi mu odpověděl stejným úsměvem a společně se vrhli do středu válečné vřavy.
Než se nadáli, byli u nich další členové jejich malé skupinky. “Copak ti můžu nechat všechny zásluhy?!“ zvolal další Inkubus, který přesekl nejbližšího Ztraceného.
“Hej, ten byl můj!“ křičel Kazashi.
“Měl jsi tam štítek? Neměl! Tak si nestěžuj!“ odpověděl mu pobaveně a vrhl na dalšího, jenže Kazashi byl rychlejší.
“Tyy...“ Vrčel a on na něj jen pobaveně vyplázl jazyk.

Seskupili se k sobě a chránili si záda. Bylo jich pět a jeden z nich byl hodně mladý Inkubus z poslední generace. Třásl se. 'Uragiri... proč musíš do tohohle zatahovat nevinné?' pomyslel jsi hořce Kamichi.
Ztracení se začali přeskupovat také, někteří ustoupili, jiní se posunuli blíž. Vrčeli, řvali, chrčeli a vydávali další méně i více neidentifikovatelné zvuky. Sevřeli víc své zbraně. “Kazashi...“
“Ano, můj lorde.“
“Chci, abys....“ nedopověděl, protože zachrčel a ohlédl se. Za ním stál onen mladý Inkubus, který mu vrazil do zad svůj meč.
“Co to sakra děláš?“
Inkubus ustoupil a otočil se. “Nejsem slabý! Proč to nechápete, vaše vláda nás udělala slabými! Můžeme se znovu dostat na vrchol, cožpak to nechápete? Můžeme...!“

Kamichi na něj pohlédl, z rány mu tekla krev, které už tak neměl nazbyt. “Věříš tomu?“
Inkubus znejistěl. “Věříš tomu a chceš to chránit?“
“Já...“
“Vždycky jsi byl tak tichý...“ vykašlal krev. “Bál … jsem se, že nenajdeš nic … co by jsi chtěl chránit... Jsem tak rád...“ Jeho oči se zavřely a jeho tělo ochablo.
“Lorde! Lorde!!!“
Jeden z Inkubů zemřel, protože ve stejném okamžiku se na ně vrhli Ztracení.

Následující události byly zahaleny mlhou, ale místo jejich pobytu jsem poznal.

*** Kasshy

Jen okrajově jsem si uvědomil, že jsem plakal. Utřel jsem si slzy a řekl jsem: “Ten chrám znám, je to asi třicet minut odsud.“ Ryu podal mapu a já jim to místo ukázal. Bylo to na severovýchod a v cestě jsme měli jen les a jednu vesnici.
“Toudai.“
“Neboj, zůstanu tady a počkám s Kanesou na Washiho.“
Přikývl jsem. “Najdu Generála a řeknu mu, co se stalo.“ Ostatní už byli připraveni a vyrazili napřed. Jet se tam dalo autobusem, ale to bychom museli zbytečně čekat. Pešky to bylo rychlejší i kratší.
Zamířil jsem si to k lesíku, kde Flurr měla mít své doupě. Na okraji jsem začal Generála a Fafrira volat. Netrvalo dlouho a objevil se Generál ve své démonické podobě.

“Tak se něco stalo.“
“Co tím myslíš?“ překvapil mě.
“Vzduch okolo ztěžkl a vítr smutně hučí. To vždy věstí špatné znamení.“
“Máš pravdu.“ V krátkosti jsem ho seznámil s tragickými událostmi.
“To je mi líto.“
“Chtěl jsem jen, abyste to věděli. Zůstaňte tady, kdo ví, jestli se tu nějaký Ztracený neobjeví.“
Přikývl a řekl: “Pojďte, chci vám něco ukázat.“ Opatrně jsem ho následoval, stále jsem si pamatoval Washiho varování. Dovedl mě k čerstvě vyhloubené noře … nebo spíše jeskyni. Blízko vchodu jsem potkal Fafrira. Pokynul na nás hlavou, že můžeme vejít.

Během chvilky jsem si zvykl na přítmí. Jeskyně nebyla hluboká a já brzo rozeznal Flurr, také byla ve své démonické podobě, jejíž světlá srst zářila do tmy. Ležela na boku a okolo ní bylo šest malých a chlupatých kuliček. “To jsou ...“ vydechl jsem.
Opatrně jsem se k nim přiblížil, až jsem je měl na dosah ruky. Kuličky chlupů se zvedaly a klesaly, sem tam i něco zapištělo. Venku mohla zuřit válka, ale tady vevnitř bylo teplo, klid a pohoda. Většina z nich měla tmavou srst, případně trochu béžové, jen jedna měla úplně bílé chlupy, takže svítila jako světluška.
“Je dcerou měsíce.“ řekla Flurr.
“Co to znamená? U nás by se řeklo, že je to albín.“
“Bílý Kato-Sag je velmi vzácný a když je vystaven měsíčnímu svitu, začne zářit. Jednou se možná stane naším vůdcem, tak jako dřív Nejstarší.“

Pozoroval jsem ji. Flurr do ní jemně šťouchla, ale ona neodpovídala. Šťouchla do ní ještě několikrát, ale pořád nereagovala. “Shiyou?“ V jejím hlase jsem poznal paniku.
Naklonil jsem se nad mrňouska. “Ona nedýchá!“
Nebral jsem na nic ohled, popadl jsem ji, položil jsem si ji před sebe a začal jsem do ní vkládat svoji magii. Nevnímal jsem jejich soustředěné pohledy, ani naježenou kůži. Vše, co jsem viděl, bylo bezbranné mládě, které ani ještě neví, že existuje. V hlavě jsem si vybavil Kazashiho vzpomínky.
Nechtěl jsem, aby to skončilo takhle. Měla před sebou celý svůj život, nemůže skončit teď, tady a tak náhle. To není … to není spravedlivé, děti by nikdy neměly umírat. Shiyou zakňučela, jen na chvilinku jsem polevil, to když mě polilo horko a vlna štěstí zároveň a hned jsem pokračoval v léčení.

Maličká se zavrtěla, neohrabaně se postavila a upřela na mě velké a hluboké oči. Když jsem se do nich díval, měl jsem pocit, že pluji vesmírem. “Em... Máma je tam.“ Ukazoval jsem za ni, bál jsem se, aby mě za mámu nepovažovala.
Otočila se a dokolébala se k ní. Flurr ji přivítala čumáčkovou pusou, a pak olizovala její srst. “Doufám, že jsem nic vážného neprovedl.“ Zašeptal jsem Fafrirovi, který se k nám předtím tiše přidal.
“I kdyby ano, Flurr ti to odpustí, protože jsi zachránil naši nejmladší dceru.“ zašeptal mi a spiklenecky na mě mrkl. Tiše jsem zase vyšel. Naposledy jsem se ohlédl a opravdu, Shiyou zářila jako měsíc na noční obloze. Možná to však bylo tím, že jsem do ní dal svoji magii a oživil ji.

“Naskočte si. Svezu vás tam.“ Generál se sklonil a já mu vyskočil na záda. Musím říct, že to byl zážitek. Poprvé jsem někomu jel na zádech. Generál skákal, uhýbal a kličkoval lesem tak, že jsem měl pocit, že spíš letíme.
Taky jsem se neubránil tomu si občas nezakřičet „Juhůů“, nebo „Jupí.“, a nebo ještě něco. Ke chrámu jsem se dostal během patnácti minut. Chrám to nebyl veliký, ale v době své slávy musel budit úctu. Na vrcholku dlouhých schodů, které k němu vedly, stály zbytky dvou soch. Cesta byla ztracená v plevelu a z předních dveří nezůstalo nic jiného než panty.
Na dvorku se válely utržené došky, kusy dřeva i kamení. Na shnilém zápraží seděl Ryu a vedle něj byl jeden Inkubus, který byl s Kamichim. Vedle standardních zranění měl převázané oko a podezíravě si mě prohlížel.

Nebyl nadšený ani z Generála. Ten přišel blíž, Inkubus sáhl instinktivně po meči. Generálova poklona, kterou udělal, musela pro ostatní hodně znamenat, protože voják pustil svůj meč a úklonu mu po chvilce oplatil.
“Poklona mezi druhy je důkazem přátelských úmyslů.“ vysvětlil mi.
“Jak je?“ zeptal jsem se Ryua. Jen smutně zakroutil hlavou. “Je teď se svými syny. Je to s ním hodně špatné.“
“Sakra! Se svojí silou ho mohu vyléčit!“ Otočil jsem se na vojáka: “Kde je?“
Nevím, zda by mi odpověděl, nebo ne, ale ve vchodových dveřích se objevili tři bratři. Jediný Yoji nebyl schopen zadržet slzy a vlastně se o to možná ani nesnažil. “To ne.“ bezhlasně jsem řekl.
Třásl jsem se a nedokázal jsem uvěřit, že je … “Ne!“ zařval jsem a vrhl jsem se dovnitř. Brzo jsem našel velkou místnost, ve které byla rozestlaná postel. Okolo byla spousta krvavých stop, ale to mě nevyděsilo zdaleka tak, jako načernalý povrch na podložce, který měl tvar lidské postavy.

Podlomily se mi nohy, opatrně jsem natáhl ruku a dotkl jsem se stínu, ještě byl teplý. “I kdybys přišel s námi, nedokázal bys nic udělat.“ řekl tiše Seiyak, který se mi postavil za zády. Prudce jsem se zvedl a s řevem jsem utekl do zahrady za chrámem.
Tam jsem si vyhlédl nevinný strom a začal jsem si na něm vybíjet svoji frustraci. “Sakra!! Sakra!! Sakraaaa!!!!“ 'Kdybych přišel dřív, mohl jsem ho zachránit!' Kůra létala vzduchem. 'Kdybych přišel dřív, ona by zemřela!' Z kloubů jsem si sedřel kůži a začal jsem krvácet.
Za chvilku jsem se unavil, až jsem kmen stromu už jen lechtal. Sesunul jsem se a dal jsem se do pláče. I přes své schopnosti jsem nedokázal udělat nic. Začínal jsem si uvědomovat váhu Sou Kashiho. Cítil jsem, že ji neunesu, že je to k ničemu.
Znovu jsem viděl jeho tvář, když nás poprvé s Inkym načapal, to, jak jsem ho poslal na druhou stranu chodby, to, jak se pral s ostatními o sušenky, to, jak … to, jak.... Nedokázal jsem nic. Utíral jsem si nezastavitelný proud slz. Někdo mi položil ruku na rameno.

“Inky?“ tiše jsem hlesl.
“Není to tvoje chyba. Nedokázal bys mu už pomoci.“
“Ale, ale … mohl jsem něco...“
“Generál mi řekl, že jsi zachránil Shiyou.“ Posmutněl jsem, i když by mi to mělo zvednout náladu. “Byla to správná volba. I kdybys šel rovnou sem, otec by stejně zemřel.“
“Cožpak jsem nemohl zachránit oba?“ kousal jsem se do rtu.
“Otec kdysi řekl, že mohou nastat chvíle, kdy se budeš muset rozhodnout koho, zachránit a koho musíš nechat zemřít.“
“Co je to za pitomost?!“
Pevně mě uchopil za ramena, vzpouzel jsem se, zatřásl se mnou a dlouze mě políbil. Ucítil jsem, jak se v mém těle rozlévá teplo. Povolil jsem svaly na rukou a celkově jsem se uvolnil. “Snaž se to pochopit.“ řekl mi, když mě pustil. Unaveně jsem si sedl. “Otec byl se smrtí smířený, věděl, že to přijde.“
Znovu jsem začal plakat, tentokrát však tiše. “Otec žil už velmi dlouho, poznal jaký je život se vším všudy. Ta maličká však nevěděla, co je život, co je radost, co je smutek, co je žal, ani co znamená mít přátele. Udělal jsi dobrou volbu. Neexistuje lepšího daru než naděje.“
Konejšivě mě objal. Pomalu jsem se začínal uklidňovat. Takhle jsme chvíli zůstali.

Když jsme se vrátili k ostatním, Yoji už neplakal, ale bylo vidět, že by nejraději řval jako malé dítě. Za svůj výstup jsem se styděl. Seiyak stál opodál a hovořil s Ryuem.
Přišel k němu jednooký Inkubus a já konečně poznal, že je to ten, se kterým se Kazashi škádlil během boje. Seiyakova tvář zvážněla.
“Stalo se ještě něco?“
“Ten mladý Inkubus, co probodl mého otce, je ještě tady. Tarek...“ Pokynul hlavou na jednookého Inkuba. “... ho nechal spoutat a drží ho tu. Mám nad ním vynést rozsudek.“

Mladý Inkubus, který se jmenoval Toshiwa, ležel spoutaný kouzelnými řetězy na zemi. Byl hodně zmlácený, čemuž se nešlo divit. Lehce a pomalu dýchal. Byl drobný a celkově i hubený. Měl krátké tmavomodré vlasy s černými proužky. Když na něj Seiyak promluvil, otevřel oči. Mohl jsem v nich vidět strach, zmatení, paniku a vše mezi tím.
To, co udělal, bylo špatné, ale nemohl jsem se ubránit lítosti. Kdo ví, co ho k tomu vedlo.
“Toshiwo, řekni mi, co jsi udělal.“
“Zabil jsem lorda.“ řekl po chvíli, nebo spíše zasténal.
“Proč jsi to udělal?“
“Chtěl jsem být silný.“
“Jak by ti mohla smrt mého otce pomoci stát se silným?“
“Říkal to... že král může za moji slabost, že je slabý král...“ rozkašlal se. “Když bude slabý král nahrazen silným, budou i ostatní silní...“ Odmlčel se a zavřel oči. “Vždycky to říkali... že jsem slabý, že jsem nic... bolelo to...

Nikdo si se mnou nechtěl hrát, nikdo nechtěl znát mé jméno... nikdo... “ začal plakat. “Pak... pak přišel lord a řekl... řekl mi, že jsem silný, že můžu chránit ...“ třásl se strachy i zimou. “Učil mě, pomáhal mi … Waruka říkal, že jsem slabý … kvůli králi. Prý říkal, že jsem silný jen proto, že sám byl slabý. ...“
Sevřel jsem víc pěsti.
“Když zabiji slabého krále a pomůžu silnému, budu silný … ale … ale ...“ slzy stékaly ještě rychleji. “Usmíval se ...“
Musel sám se sebou vést vnitřní hádku a rozpoltit se mezi touhou být silným a přátelstvím s Kamichim. Před sebou jsem viděl smutný uzlíček, který nechtěl nic víc, než mít pár kamarádů.

“Kasshy.“ Seiyak tiše zašeptal. Mlčky jsem přikývl a přistoupil jsem k němu. Ještě víc se svinul do klubíčka a pevněji zavřel oči. Očekával svůj trest. Opatrně jsem se dotkl jeho okovů a ty praskly.
Překvapeně otevřel oči, ale když si všiml blížícího se Seiyaka, svinul se ještě víc. Pohladil ho po krátkých vlasech, zvedl ho a objal. “Není to tvoje chyba. Chtěl jsi jen být silným a mít možnost chránit, na tom není nic špatného.“
Konejšivě ho houpal. Otevřel oči, odrážel se v nich strach, panika, zmatení a otázka „Proč?“. Tarek chtěl něco namítnout, ale já ho gestem zastavil. Bylo mi jasné, že pro něj chtěl ten nejkrutější a nejpřísnější trest, ale Seiyak byl očividně jiného názoru.
“Proč?“ zasténal.
“Jsi jen oběť. Uragiri využil tvé slabiny a přiměl tě to udělat. Mému otci se nemohl postavit přímo, tak tě zneužil.“

“Ale... já ...“ dal se do usedavého pláče. Seiyak ho jemně houpal a já přes něj přehodil deku, co se tu válela. Během několika minut usnul a Seiyak ho odnesl do čistšího pokoje. Já zůstal u něj a léčil jsem jeho rány.

--- Seiyak

Když Seiyak zavřel dveře, Tarek se ho hned rozhořčeně zeptal: “Proč ho nepotrestáte?!“ Chtěl řvát a křičet, ale v přítomnosti nejstaršího syna jeho bývalého lorda si to nedovoloval.
“Hrál jsi někdy šachy?“ zeptal se ho, jako by se nic nestalo. Tarek překvapeně hleděl na jeho záda, protože si to zamířil do zpustlé zahrady.
“A-ano, hrával jsem je často s lordem.“ řekl, jakmile se mu podařilo Seiyaka dohnat.
“Jsi výborný voják a také slušný stratég. Kdybys byl šachovou figurou, kým bys byl?“
“Já...“ Začínal ho mást čím dál tím víc. “Myslím, že bych mohl být koněm.“
“Pravda … Kůň má víc možností tahů, dá se s ním snadno ohrozit nepřátelské vojsko.“ Atmosféra začala houstnout. “Pokud jsi koněm, kdo by mohl být králem?“

“Samozřejmě, že lord!“ vyhrkl.
“Když přijdeš o krále, který padne, nemůžeš dál bojovat, vše se zastaví. Přijdeš o budoucnost.“ Seiyak mluvil tichým a klidným hlasem, v němž rezonoval hluboký zármutek. “Zastavil jsi se? Přišel jsi o budoucnost, když padl tvůj král?“ otočil se a hleděl mu do očí. Vedle měsíčního svitu se v nich odráželo něco, co Tarek mohl vidět jen v očích jeho lorda. Jakási zasněnost, nebo schopnost vidět to, co je opravdu skutečné, co se skrývá v srdci.
“Já... já... já vám nerozumím.“ Poraženě sklonil hlavu.
“Ani já tomu kdysi nerozuměl.“ Znovu se otočil a pohlédl na starý strom. Přešel k němu a pohladil jeho kůru. “Co myslíš, jsi koněm?“ zeptal se stromu. “Kdo je pak tvým králem?“
Jednooký Inkubus ho pozoroval. 'Lorde... váš syn … je opravdu váš syn, plácá stejný druh nesmyslů, jako jste plácal vy.' Lehce se usmál. 'A proto ho budu následovat, i když nechápu, co říká. Vím, že mu mohu věřit.' pomyslel si s lehce skloněnou hlavou.

“Až teď jsem pochopil, kdo je král.“ Znovu na něj pohlédl a povzbudivě se usmál. Sehnul se a něco sebral ze země. Tarek k němu přišel. “Tohle je král stromů.“ Rozevřel dlaň a v ní měl žalud. Tarek se zatvářil rozpačitě a dostal tik do oka. 'Tohle...?'
“Děti.“
“Eh?“
“To děti jsou králem. Bez nové generace může být kůň sebesilnější, ale nikdy nepřežije. Ne, pokud nebude generace, která bude po něm následovat, kterou je potřeba chránit.“ Tarek měl najednou pocit, že lord ožil a stojí před ním, a tak jako za starých časů mu vykládá jeden nesmysl za druhým a on pozorně naslouchá.
Padl na kolena . “Přísahám … přísahám, že vám budu věrně sloužit a nikdy se nezprotivím vašemu rozkazu!“ Po chvíli se zvedl a pevně pohlédl Seiyakovi do očí. Vzal si žalud a jemně, ale pevně ho sevřel. “Budu chránit krále!“

Když se vrátili k chrámu, zaslechli veselé a pištivé zvuky. Byla tu Flurr, Fafrir a šest chlupatých, pobíhajících kuliček, že kterých trčely uši. Jedno černohnědé zrovna tahalo chudáka Generála za ocas, další dvě se prala, jiné se mazlilo u Yojiho, kompletně černý uzlík spal a poslední bílá kulička ležela Kasshymu v náručí.
Tarek se zachvěl. Před chvíli byl plný hněvu a teď při pohledu na ty malé potvůrky, se nemohl ubránit úsměvu. Znovu pohlédl na žalud. 'Král.'

*** Kasshy

Ani nevím, v kolik hodin jsem se ráno vzbudil, ale spíš už táhlo k poledni, neboť sluníčko dávno překonalo horizont. Připadal jsem si pořád pěkně unavený. Vyšel jsem před chrám. Sluneční paprsky mě na chvilku oslepily, ale ani to mi nezabránilo přehlédnout Flurr, jak leží pod jedním stromem a šest malých tvorečků si dává do nosu.
Tiše jsem přišel a pozoroval jsem je, pak mi ale došlo, na co že se to dívám a radši jsem uhnul pohledem. Flurr se tiše smála a čumáčkem je popohnala, aby si ještě dali. Černá kulička se postavila a pak spadla na záda.
Mléko jí ještě kapalo z pusy. Musel jsem si zakrýt pusu, abych se nezačal nahlas smát, Flurr na tom byla podobně. Jemně jsem ho vzal a přidal jsem ho k ostatním, i ti za chvilku usnuli. “Jak je? Musí to být únavné, mít šest živých uzlíků.“
“To ano, ale mám radost.“ Chápal jsem její pocity.

*** Inky

Seiyak byl v pokoji s Toshiwou a léčil mu jeho zranění. O něco jsem se už postaral včera, nebo možná i tenhle den, to nevím, čas jsem sotva vnímal. Seděl sklíčeně a nemluvil. Do pokoje vešel Inky, Seiyak se zvedl a nechal je o samotě. Poznal, že mu bratr chce něco říct.
“Jak dlouho chceš vypadat jako zmoklá slepice?“
Neodpověděl.
“Jestli si myslíš, že by na světě bylo líp, kdybys neexistoval...“ Přidušeně sykl. “... tak se pleteš.“ řekl Inky.
Sevřel dlaně a zaryl nehty do látky. “Vím zhruba, jak se cítíš. Taky jsem si něco podobného prožil. Můj otec pro tebe byl víc než jen lord, že?“ Začaly mu po tváři stékat slzy. “Mám někoho takového, klidně bych pro něj položil život, kdybych musel. Neváhal bych, jeho štěstí by pro mě bylo důležitější.

Ublížil jsem mu. Ublížil jsem mu tak, že si to v životě nikdy neodpustím. Přesto se na mě nezlobí, byl bych však radši, kdyby na mě křičel.“ Pohladil ho po vlasech.
“Taky to tak cítíš, co? Chceš být potrestán, ale to není kvůli vině, ale kvůli strachu.“ Zmateně zamrkal. “Trest následuje po hříchu, nebo tak nějak. Chceš být potrestán, abys se utvrdil v tom, že jsi spáchal něco špatného. Ale to je jen výmluva. Utíkáš před svojí zodpovědností, bojíš se.“
Sípavě opakoval poslední slova.
“Ano, utíkáš před zodpovědností. Udělal jsi chybu, tak ji naprav. Nestačíš na to sám? Požádej někoho o radu. Jsem tu já, Seiyak, Yoji … Kasshy, to je ten menší kluk. Poradíme ti.“
Polkl. “Vy mě musíte nenávidíte, zabil jsem... “ Inky ho nenechal domluvit. “To nemohu, pokud bych tě nenáviděl, otec by se naštval. Pokud on neměl důvod, jak ho mohu mít já?“
Inkubus se roztřásl: “Ne.“ vzlykal. Inky se rozzlobeně zatvářil. “Chceš to po zlém, máš to mít!“ Popadl mladíka za paži a táhl ho za sebou jako kus hadru. Došel ke vchodovým dveřím a vykopl ho ven.

Se žuchnutím přistál a prskal okolo zvířený prach. Inky ho znovu pevně chytl. “Nejraději bych s tebou vytřel podlahu, ale nejdřív se podívej támhle.“ Ukázal k Flurr. Zvedl hlavu a začal ji pozorovat, lehký pohyb u jejího břicha mu naznačil, že tam není sama.
Zíral na malé Kato-Sagíky. Lehce sklonil hlavu a usmál se. “Už to chápeš? Otec tě chtěl chránit, i kdyby ho to mělo stát život.“
“Ale...“
“Patříš do první čisté generace.“ Udiveně se na něj podíval. “Pro lidi může být tisíc let (nemluvě o tom, že našich tisíc let jsou pro ně čtyři tisíce let) dost dlouhá doba na to, aby zapomněli na hrůzy války, ale pro nás je to, jako by se to událo před pár dny. Když jsem se narodil já, už od války uběhlo přes šest set let a přesto to pořád bylo ve vzduchu. Trávilo to každého a přenášelo svůj jed dál.
Ale ani ten nejsilnější jed nevydrží věčně, s příchodem tvojí generace už byl pryč a ty jsi mohl dýchat čistí, ničím nezkažený vzduch. Přesně to otec chtěl a chránil, proto dělal vše, aby jednou mohly na svět přijít děti a nemusely se bát války.“

Toshiwa se zvedl, přešel blíž k mláďatům, sedl si před ně a vystrašeně pohlédl na Flurr. Ta mu dala najevo, že jí jeho přítomnost nevadí. Jemně se dotkl rozčepýřené srsti černého mrňouska. Lehce ho to zašimralo. Pohladil ho o něco víc, prcek se otočil a než stačil uhnout, začal mu cumlat prst.
Na rozdíl od ostatních, mi se totiž tiše hihňali, na něj udiveně zíral. Žužlal mu prst a slintal, muselo se mu zdát o jídle. Pohled v jeho očí se změnil, uvolnil se.
“Tak už ti to došlo?“ zeptal se ho pobaveně Inky. Toshiwa se mu uklonil. “Co mám dělat teď?“
“Počkej až ti ho ukousne, pak tě pustí.“
Vyděšeně se na něj podíval.
“No tak, Inky, nestraš ho.“ Napomenula ho Flurr, jemně šťouchla do prcka a on ho pustil. Chvíli si svůj ožužlaný prst prohlížel, našel na něm slabé otisky zubů, ale hlavně to teplo, ten jediný pohyb, mu umožnil si uvědomit pravdu.

--- Kasshy

“Kasshy!!“ křičela na mě Kanesa. Ale ať jsem se rozhlížel, jak jsem se rozhlížel, nikde jsem ji neviděl. “Nahoře!“ Mávala na mě z Washiho náručí. V druhé ruce držel Toudai a v pařátech velký ranec. Když s žuchnutím přistál, úlevně vydechl. “To mělo být co?“ zeptala se ho zostra Kanesa.
“Co tu děláte?“ Zeptal se Seiyak. Tarek mu byl v patách.
“Co by? Vsadím se, že jste si s sebou nevzali jídlo ani pití.“ Mě i spěchajícímu Ryuovi zakručelo v břiše. “Vzali jsme i medicínu, obvazy a další léky.“ dodala Toudai.
“Kasshy!“ Vyděšeně jsem se naježil. “Jsi si jistý, že je to ptačí démon? Je tvrdohlavější než mezek. Když nám Fafrir řekl, že jde s Flurr za tebou, nedovolil nám jít taky. Prý že je to nebezpečné a tak.
A pak má ráno tu drzost mě hnát do školy. Kdo to kdy jakživ slyšel? Tady jsou zranění a ne, my je ošetřit nemůžeme?!“
popadla obvaz, přisedla k Toshiwovi a začala mu sundavat jeho odrané provizorní obvazy. Bolestně sebou škubal, protože to dělala s vervou.

“Umýt ruce a najíst!“ Rozkazovala. “A ty drž!“
Toudai prostřela a Washi, u něhož jsem měl pocit, že se snaží dělat neviditelného, jí pomáhal.
“Koukám, že má páru.“ zašeptal mi pobaveně Seiyak. Z chrámu vyběhl Yoji, který se musel před chvíli vzbudit, protože byl celý rozcuchaný. Hned nám vynadal, že jsme ho nevzbudili.
“Nech to být a pojď! Je snídaně.“ řekl mu Inky a rozcuchal ho ještě víc.
“Spíš oběd.“ Namítl Seiyak.
Inky si ho pohledem přeměřil.
“Snídaňoběd.“
“Obědosnídaně.“
“Snídaňoběd.“
“Obědosnídaně.“
“Snídaňoběd!“
“Obědosnídaně!“
Začali na sebe vrčet.

“Seiyak a Inky jsou bez jídla.“ řekla suše Kanesa.
“Eeeh?!“Oba na ni vyvalili oči a hned k ní s prosíkem přiskočili. “To mi přeci nemůžeš udělat!“ řekli jednohlasně. Kanesa se zarazila, lehce trhla hlavou, otočila se na ně a obdařila je úsměvem typu „A víte, že to není špatný nápad.“.
Už jsem to nedokázal vydržet, začal jsem se smát. Na to se ke mně přidal Ryu, pak Toudai s Yojim a zanedlouho se smáli všichni, až na naše dva hladovce. “Tak kdo má hlad?“ Nebylo třeba to opakovat, s jásotem vyskočili a porvali by se o stejné místo na sezení, kdyby se na ně Kanesa nezamračila.
I mladý Inkubus se přidal, ale to až po Tarekově příkazu.
“Byla to správná volba.“
“Eh?“ prudce jsem se otočil, neboť bych přísahal, že jsem zaslechl Kamichiho hlas.
“Děje se něco?“ zeptala se mě Toudai a Inky se na mě starostlivě podíval.
Usmál jsem se a zakroutil jsem hlavou. “To nic.“ Podíval jsem se k nebi.
'Žádný strach, ochráníme budoucnost.'

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Další slibovaná část je tady. Upozorňuji, že slabší povahy budou nejspíš potřebovat dost kapesníků. Dramatická část, zde totiž nabírá na síle. Pokud tu narazíte na něco, co vás mate (moje vysvětlování je občas "zmatené") tak se rozhodně ptejte, pokusím se to více objasnit Smile

Rychlý edit: Přidala jsem k určitým částem jméno toho, kdo tam má "hlavní roli", doufám, že to pomůže v přehlednění děje, i když si občas říkám, že tam těch postav je hodně Laughing out loud

A tady je komentář mého korektora ohledně mojí poslední kapitoly a Inkyho celkově.


Každopádně, me dojmy z nove kapitoly Smile Jsi šikulka a strašně moc hodna Smile Vazne máš mnohem mnoooohem méně chyb, už si davas pozor Smile Spousta jsou navíc jen překlepy. A jsi vážně moc chytra Smile Az mám pocit, že sis udelala doktorát z filozofie a neřekla mi o tom Smile Nerikam, že ve všem s tebou souhlasim, a mivam pocit, že čtenáře trochu tahas za nos, ale je to tak strašně slozite a zajímavé, že bych si o tom s tebou dokázal povídat hodně dlouho:-)

PS2: Tady je hrubá skica Kato-Saga (http://anime-manga.cz/kato-sag) ... Salutující Generál bude ještě o něco později Smile

PS3: Stiorry namalovala další úžasné obrázky Laughing out loud (Washi - http://stiorry.deviantart.com/art/Washi-face-204597025 a Chibi Washík http://stiorry.deviantart.com/art/Happy-Easter-for-Ebachan-204597255 ... ten je tak sladký Love )

5
Průměr: 5 (15 hlasů)