Inky - Kapitola 23

--- Kasshy

Naposledy před naším odchodem jsem ubezpečil tetu, že jsem v pořádku a dal jsem mobil Toudai. Svěřil jsem jí nepříjemný úkol – lhát jí. Od Kamichiho smrti uběhly dva dny, s pomocí magie jsme dali ostatní do špičkové formy.
Tarek si nejdřív nebyl jistý, zda se dá Sou Kashimu věřit, ale nakonec mi začal důvěřovat. Inky mi přikouzlil vhodnější oblečení skládající se z volnějších kalhot tureckého stylu, jednoduché béžové košili s krátkým rukávem a tmavě červené šerpy, kterou jsem si obvázal kolem pasu.
Nasadil jsem si taky bezprsté rukavice, uvázal látkovou čelenku přes čelo a procvičil jsem si prsty. Ostatní už také byli připraveni na cestu. Tarek měl pořád obvaz přes oko, chtěl to tak nechat a nikdo mu to nevymlouval. Na sobě měl obyčejné oblečení vojáka, příslušné chrániče a kovovou čelenku.
Toshiwa dřímal v ruce svůj meč, v očích jsem mu viděl hněv, který k sobě cítil

Ale už nebyl pod Uragiriovým vlivem, ani Warukovým, který byl Uragiriho pravou rukou. Měl podobné oblečení jako Tarek. Generál se pořádně protáhl. Šel také s námi, i když jsem mu to dlouho rozmlouval, ale on trval na svém. Jediní, kdo tu zůstávali, byli Flurr, Toudai a Kanesa, neboť i Fafrir se vetřel k nám do skupiny.
Yoji se procvičoval s bojovou holí, Seiyak dřímal v rukou otcovo Guan dao a lehce s ním švihal ve vzduchu. Měl tradiční hakama, čelenku a nově i rudou šerpu.
Inky si protahoval svaly, Washi si natáhl pořádné kožené rukavice a dokonce jsem ho viděl, jak si pilníkem ostří drápy na nohou.
Něco podobného udělali i Kato-Sagové, jenom to dělali o kameny. Ryu si leštil meč a hleděl na něj zkoumavým pohledem. Stejně jako Seiyak i on měl tradiční hakama.

Bylo to zvláštní, šli jsme do války, o tom nebylo pochyb, ale ve vzduchu nepanovala žádná nervozita, napětí tu bylo, ale bylo takové volné. Kanesa a Toudai nám mezitím nabalily jídlo, pití a spoustu léků, obvazů i medicíny. Skoro jako bychom šli jen na výlet.
Konečně bylo vše připraveno. Semkli jsme se, vytvořil jsem kruh a ucítil jsem, jak do mě znovu proudí energie. Světlo se objevilo a zase zmizelo. Vítr, který mě ovanul, nepatřil do světa lidí, nesl pach krve a já se rozhlédl kolem. Byli jsme v hustém lese, neozval se ani ptáček nebo jiný tvor.
“Jsme docela daleko od naší základny.“ řekl Tarek a podíval se na mě, protože jsem nás tam měl přenést.
“Já vím, není tohle ale bezpečnější?“ navrhl jsem. “Nevím jak, ale určitě se moje magie dá vystopovat, kdybych nás přenesl příliš blízko našeho cíle, nemohlo by to ostatní ohrozit?“ ohlédl jsem se na něj. “Proto jsem nás poslal sem, mám nápad, jak nás tam dopravit.“ udělal jsem několik kroků dopředu a vytvořil jsem nový kruh.

Tarek udělal krok dozadu, protože kouzlo poznal.
“Tatsu Doshi!“ zavolal jsem dračího démona. Zakouřilo se a Tatsu se objevil ve své lidské podobě. Seděl na bobku a vypadal, že jsem ho zavolal v tu nejhloupější chvíli.
“Tyyy.....“ vrčel a zvedl se, zatínal při tom pěst. “Idiote!!“ zařval a ubalil mi takovou, až mi v očích zajiskřilo. “Proč mě musíš volat, když mám tak krásný výhled?!“
Držel jsem si bolavou hlavu. “Tatsu, já vás ale potřebuji.“ skuhral jsem.
“Neříkej, že jsi šmíroval holky při koupání.“ podezíral ho Seiyak.
To se Tatsu urazil. “Já je nešmíroval, já si vyhlížel samičku.“ řekl.
'Definitivně je šmíroval.'
“Tak, co po mně chceš? Ať je to rychlé! Nemám čas!“
“Je mi to líto, ale tohle bude na dlouho.“ hněv z něj vyprchal, protože si začal uvědomovat, kdo tu se mnou je a že je okolo nás zvláštní aura. “Potřebujeme dopravit k základně odboje, který... vedl Kamichi.“

“'Vedl'? … Chceš mi tím říct...!“ Němě jsem přikývl. Zatnul zuby a vycenil tesáky.
“Inkubus jménem Uragiri se snaží o válku a chce do ní zatáhnout celý Be-Sekai. Jestli ho nezastavíme, může zničit všechny světy. A kdo ví, o co mu opravdu jde. Nevím, jak různé rody spolupracují, ale teď je myslím čas, kdy by se o to měly pokusit.“
“Říkáš to tak jednoduše, jako by něco takového mohlo fungovat.“
“U mě doma něco podobného funguje.“
Podrbal se ve vlasech. “Se mnou počítat můžeš, ale na válku budeš potřebovat víc než pár bojovníků.“
“To vím, a proto tě chci požádat, zda nemůžeš požádat svůj rod o spolupráci.“
“C-Cože!“ Vyvalil na mě oči. “V dračím národě jsou jen jednotlivci. Stýkáme se jen v době páření, a to ještě v lidské podobě.“
“Prosím, pokuste se o to.“
Unaveně si povzdechl. “Dobrá, zkusit to můžu, ale nic neslibuji.“

Vznesli jsme se a já Tatsu Doshimu řekl, ať si létá, jak se mu chce. Výsledkem byla okružní cesta po Be-Sekai. Tarek byl nervózní, ale musel přiznat, že tato strategie rozhodně není špatná. Pokud nás někdo sleduje, nebude to mít snadné, protože drak létal naprosto chaoticky, což pro něj nikdy nebyl problém.
Čekání se nám vyplatilo, za sebou jsme zaslechli pištivý vřískot. Prostor za námi popraskal, jako kdyby byl tvořen bublinami a vyřítili se na nás jezdci na odporných dracích. I když ani jezdci nebyli zrovna kandidáti na Miss roku.
“Kishuové?“ zahřměl Tatsu.
“Tvoji příbuzní to asi nebudou, co?“ zeptal se Inky.
“Ani omylem. Jsou odporní, smradlaví, násilničtí a chybí jim elegance.“ Nemohl jsem si pomoct, ale vzpomněl jsem si na jeho kýchnutí, nebo jak nás vyplavil v horkých pramenech, to taky nebylo moc elegantní.
Noví nepřátelé vydávali vysoké skřeky. Nevím jestli to ostnaté, hrbolaté a rudě zbarvené je brnění, nebo jejich kůže. Draci na tom byli podobně, vypadali vyhuble, měli dva páry křídel, bodce na ocase a tlamy byly úzké, plné zubů a měli pod čelistí u krku malý vak.

Rychle nás dohnali a já pochopil, proč mají ty vaky. Vystřelovali z nich kyselinu. Tarek zakřičel a rychle si strhl rukáv, který byl napůl roztavený. Tatsu zařval a plivl po nich ohněm. Dva to zasáhlo, ale ještě jich tu byl dobrý tucet.
Bylo na čase se zapojit do boje. Seiyak byl sice slabý, ale dobře mířená světelná koule stačila k tomu, aby se dva srazili. Já po nich metal blesky, ale bylo těžké je zasáhnout, protože byli rychlí. Dva jezdci skočili Tatsuovi na záda, ale Kato-Sagové je hned shodili.
“Cesťáky nebereme!“
Tatsu sebou najednou škubl a zařval. “Co je?!“ Měl jsem však co dělat, abych se udržel. Jezdci toho využili a snažili se k nám dostat, ale jeho prudké pohyby jim v tom zabránily. Začal okolo sebe chrlit oheň jako smyslů zbavený.
Prudce klesl a břichem vytřel kamenitou zem. Rychle jsem seskočil, než sebou začne mlít. Nemusel jsem se ho ptát, co se mu stalo, od očí mu stoupala pára, jak je zasáhla kyselina.

Kishiové nad námi začali kroužit. Ryu jich napočítal ještě deset. “Tatsu, ty lež.“ řekl mu Seiyak.
Z jejich odporného pištění jsem začínal mít pocit, že se nám smějí a očekávají snadné vítězství. “Tak to se ještě uvidí.“ zavrčel jsem na ně. Yoji přiskočil k Tatsuovi a začal mu čistit oči, Washi s Inkym vzlétli a připravili se na vzdušný souboj. Kato-Sagové se vyšplhali Tatsuovi na záda a spolu s Ryuem ho chránili.
Já si procvičil klouby na rukou a Seiyak si připravil Guan dao, Tarek mu stál po boku. Náš druhý přírůstek do skupiny se postavil k Yojimu a chránil jeho. Ten, co měl nejrohatější hlavu, nebo helmu, zapištěl. Myslel jsem si nejdřív, že je to ohlášení útoku, ale bylo to volání posil.
Z lesa se vynořila spousta Ztracených. “Cože?!“
Přinesli s sebou i odporný zápach, který byl tak těžký, že se udržoval a šířil jen do malé vzdálenosti. Jejich rudé oči zářily, chapadla se míhala sem a tam, klepeta cvakala, tlamy slintaly a jejich klouby praskaly.

Už to snad nemohlo být horší. “Tohle bude masakr...“ zašeptal Ryu. Dívat se na Ztracené bylo jako dívat se na rozmazaný obraz, který se vlní. Dělalo se mi z toho špatně. Les, který nás obklopoval, byl tvořen seschlými a mohutnými stromy, skoro to vypadalo jako masa dřeva naskládaná na sebe, ale pozorný pozorovatel si mohl všimnout tenkých cestiček mezi kmeny.
Jejich vůdce zapištěl po druhé a tentokrát se na nás už vrhli. Seslal jsem na ně blesk a uškvařil je, a pak jsem měl co dělat, abych se nepozvracel. Všichni jsme je sekali, trhali nebo drtili, ale pořád to vypadalo, že jich neubývá.
Ryu rozsekl jednoho jezdce a odhalil odporný obsah jeho těla. Bylo to jako koukat na maso prolezlé červy, které je navíc shnilé. Tatsu zařval a zvedl hlavu. Yoji a Toshiwa mu vyskočili na hlavu. “Sexbomba na jedenácté hodině.“ zakřičel Yoji, což nás všechny dost šokovalo, protože byl vždycky takový tichý kluk.

Tatsu se otočil (kupodivu správným směrem) a svým žhavým dechem zúrodnil část půdy. Kato-Sagové z něj radši slezli a pustili se do Ztracených. Dravčí zařvání mi prozradilo, že Washi dostal dalšího jezdce a zapraskání elektřiny, že další byl uškvařen Inkyho kouzlem.
Boj bych unesl, ale to jak rychle přicházeli noví a noví nepřátelé, to bylo únavné. Jen letmo jsem mohl sledovat, jak na tom jsou ostatní. Seiyak si se svou novou zbraní počínal, jako by s ní uměl odjakživa. Tarek mu asistoval a dobře se doplňovali.
Najednou Ztracení udělali něco nečekaného, pár se jich na sebe natisklo a začali se měnit v bláto. “Ehhh... Co to dělají?“ Bláto začvachtalo a zvedl se nový Ztracený, byl větší a měl tužší kořínek, protože jsem ho musel udeřit několikrát, než jsem ho opravdu zabil.

Tohle udělalo víc Ztracených a boj se stal ještě těžším. Vytrvával jsem však, prudce jsem odrazil jezdce a ucítil jsem pulz v ruce. Byl bolestný, ale já neměl čas se tím zabývat. Ucítil jsem za sebou nárůst energie, jak Fafrir aktivoval Rukoju formu a začal je trhat jak na běžícím pásu.
Ryu stál Generálovi za zády a likvidovali je spolu. Tatsu podle Yojiho navigace chrlil okolo sebe oheň, zatímco mladý Inkubus je chránil před útokem shora.

Začínal jsem mít pocit, že se zvuky slévají do jednoho a že začínají znít i z větší dálky. Skoro jako bych se ocitl pod vodou, dokonce i obrazy přede mnou se začaly rozmazávat a vlnit jako vodní hladina. Něco jsem cítil, ale nebyla to moje magie, ani energie z Be-Sekai, bylo to jiné.... bylo to čistší, průzračnější …. hřálo to.
Uslyšel jsem hlas, volal mě z dáli, chtěl mě odtáhnout pryč. “Já nemůžu, potřebují mě.“ odpověděl jsem, aniž bych se slyšel. Bylo těžké říct, zda se pohybuji, nebo ne. Necítil jsem tělo, kdyby mi teď někdo probodl srdce, nedošlo by mi to.

K mým uším dolehl další hlas a také jsem jej nepoznal. “Kdo jste? Proč mě voláte?“ Ucítil jsem teplo a zimu zároveň, radost i smutek. Bylo to jako stát na rozhraní dvou naprosto rozdílných světů. Díval jsem se střídavě na každou stranu. Kolik času mohlo uplynout?
Zima se mě dotkla a já ucítil zklamání, bolest, utrpení, osamění a touhu … ale jakou touhu? Táhlo mě to k sobě a já začal padat. Nořil jsem se do tmy a tělo mi zaplňovala zima, nebo se zima stávala mým tělem? Zakřičel jsem a vymanil jsem se ze sevření, pokusil jsem se plavat a ono to pomohlo.
Dostával jsem se zpět na rozhraní světů, a když jsem se dotkl hranice, uchopila mě jiná ruka. Byla hebká a já ucítil i něco chlupatého. Nebyla sice úplně lidská, tak jako ta předtím, ale nebál jsem se. Přes to všechno světlo okolo jsem začal rozeznávat obrysy postavy.

Mohlo to být pětileté dítě, vlála okolo něj dlouhá a volná košile a jeho vlasy se vlnily. Ruka zimy mě zase uchopila a já ucítil žádost, prosbu. Zaskočilo mě to, protože jsem to nečekal. Znovu jsem ucítil podivný pulz, mé tělo teď obě podstaty spojovalo a jejich energie do mě proudila.
Světlo i tma splynuly a já se ocitl ve vesmíru, nebo někde, kde se to vesmíru podobalo. Neohlížel jsem se a jen jsem pozoroval nespočetně malých světélek. Měl jsem i pocit, že tři světélka jsou dokonce větší než ostatní. Ovanul mě vítr a já zavřel oči a nechal jsem energii volně proudit ven. Na rukou se mi objevily znaky, které se však mým původním znakům nepodobaly, byly oblé a načančané

***

Zamumlal jsem a otevřel jsem oči. Ležel jsem ve starém pokoji, slyšel jsem okolo sebe dech spících a šustění pokrývek. Zvedl jsem se a rozhlédl se kolem, opravdu bylo v místnosti ještě několik lidí, přesněji Inkubů. Byli obvázaní a od krve. Mimoděk jsem si prohlédl vlastní tělo, ale nic špatného na něm nebylo.
Matně jsem si pamatoval na svůj sen, nebo co to bylo. 'Co po mě vlastně chtěli?' Jedno bylo smutné a osamělé, druhé zase šťastné, ale taky něco chtělo. Chvilku jsem nad tím dumal, ale nic jsem nevydumal.
Zvedl jsem se a opatrně jsem místnost opustil. Prostor za zničenými dveřmi vedl do další místnosti se zraněnými. 'Tohle musí být vojáci odboje.' Letmo jsem je prohlédl, ale nikdo nepotřeboval moji péči.
Další dveře vedly už do chodby, kde jsem potkal dalšího Inkuba. Ten mě hned zavedl k ostatním. “Kasshy!“ zakřičel Inky, objal mě a pak mě praštil do hlavy. “Takhle nás vyděsit!“ své rozhořčení však jen hrál a maskoval tím tak slzy úlevy.
“Omlouvám se, ale vážně nevím, co se stalo.“ Třel jsem si bolavé místo.

Seiyak se zvedl od mapy, která byla položená na větším stole a řekl: “Také bych rád věděl, co jsi udělal.“
Všichni se na mě dívali. “No, začalo to vypadat špatně. Ztracených tam bylo spoustu a objevili se i další jezdci. Najednou jsem ucítil teplo a než jsem se nadál, všechno pohltilo světlo. Když jsem se probral, leželi jsme všichni na zemi a po nepřátelích nebylo ani vidu, ani slechu.“ vysvětlil mi Seiyak.
Sedl jsem si na židli a přijal jsem misku s jídlem. “Jediný, kdo se neprobral, jsi byl ty. Taky jsi úplně hořel, a pak jsi zas byl studenější než led. Po pár minutách to však přestalo.“ Zamyšleně jsem spolkl sousto, nechutnalo to špatně. “Že já blbec vás víc nestudoval.“Seiyak si unaveně povzdechl.
“Co Tatsu? Je v pořádku?“
“To je na tom to nejpodivnější, všechna naše zranění byla vyléčena.“ řekl Inky.
Ulevilo se mi, ale pořád mě můj sen zneklidňoval.

***

Washi byl spolu s jednou hlídkou v okolí starého hradu, kde měl odboj svoji základnu. Yoji se otáčel okolo zraněných, Seiyak s Tarekem plánovali své další kroky, Ryu pomáhal ostatním cvičit s meči a počínal si velmi dobře. Jak jsem ho tak zpovzdálí pozoroval, vypadal opravdu šťastně. Toshiwa tam byl s ním a pomáhal mu.
K odboji se přidalo něco přes třetinu Inkubů, ostatní byli na straně Uragiriho. Pohled na ně mi pomohl pochopit, jakou váhu na svých ramenou musel Kamichi nést. Vytratil jsem se do jedné uličky a zahleděl jsem se do neutěšené krajiny. Byla podobná krajině okolo Inkyho domova, les však byl hustší a o něco zelenější.
Zavřel jsem oči a přehrál si v hlavě to, co mi Seiyak s Tarekem řekli. Uragiriho armáda obsadila nový palác a připravovala se na útok. Na svou stranu dostal ještě Bestie zvířecího typu, které se vyznačovaly zvířecí myslí spojenou se základní lidskou inteligencí. Byl to ten nejhorší typ Bestie, protože ony zabíjejí mnohdy jen pro legraci.
Lidské Bestie, jako byl Washi, měly rozumu víc a nezabíjely víc než potřebovaly. Jeden by řekl, že by to logicky mohlo být opačně, ale mysl zvířecích Bestií byla pokroucená.

Ztracení, Kishiové a několik dalších nižších druhů démonů, na jejichž názvy si už nepamatuji, ti všichni byli na jeho straně. My měli jen Inkuby, mé přátele a možná i pár draků pokud je Tatsu přesvědčí, že je nutné s Uragirim bojovat.
'Ah, Generál se vlastně také vydal požádat Kato-Sagi o spolupráci.' Fafrir tu taky nebyl, ale kam šel, to přesně nikdo neví. 'Nejlepší bude na Uragiriho zaútočit dřív, než napadne nás.' přemýšlel jsem, ale tohle nebyla žádná školní akce, tady šlo o tisíce životů. Unaveně jsem si povzdechl a snažil jsem se vyvolat ten pocit, co jsem měl na okraji světů. Nešlo to, skoro jako bych musel být zavolán, než se to stane.
'Zavolán...? Hmmmm?' Kdo mě však zavolal jako první? Dítě zimy, nebo dítě světla? Jaký je mezi nimi vztah? Jsou přátelé, nebo nepřátelé? Z tradičního hlediska byla bílá znamením dobra a černá znamením zla. Po svých zkušenostem jsem s tím však nemohl souhlasit. Inky byl Přízrak, démon vysávající lidi, a stejně byl hodný a milý. Lidé občas mají zastřený zrak a nedokážou vidět skutečnost.

*** Uragiri

Uragiri byl statný Inkubus, vyzařovala z něj nebezpečná a divoká krása. Stačilo se mu podívat do ledově modrých očí a hned všem bylo jasné, že prahne po moci. Seděl na trůně a zamyšleně hleděl před sebe. Delší a rovné vlasy mu lemovaly obličej jako rámeček. Dlouhý plášť měl přehozený přes opěradlo a nohy měl přehozené jednu přes druhou.
Za ním vystoupil stín. Byl to Waruk, jeho pravá ruka. Byl jen o trošku menší než Uragiri, ale nebyl o nic méně statný, ani nebezpečný. Rysy tváře měl na Inkuba neobvykle ostré a pohled prozrazoval, že sleduje vše v okolí.
“Dělá vám něco starosti?“
Uragiri chvíli mlčel, než odpověděl: “Ten záblesk světla. Ztratil jsem veškeré spojení se svými pěšáky.“
“A? Máte jich tolik, že byste je mohl prodávat na trhu.“
Jeho vtipu se lehce uculil. “Ano, mám jich hodně, ale nechci jimi zbytečně plýtvat.“ Dal si neposlušný pramen vlasů za ucho a odkryl malou a tenkou jizvu u ucha. “Velmi mě to ale překvapilo, byl bych si jistý, že Sou Kashiové nemají takovou moc.“

Zvedl se, přehodil si přes sebe plášť a vykročil z trůnního sálu. Waruk mu byl v patách. “Čí moc to, ale byla?“
“Neděláte si zbytečné starosti? Ten kluk měl náhodou štěstí.“
“Jak veliké bys musel mít štěstí, abys rozmetal celou armádu Ztracených?“ zeptal se ho, aniž by se na něj otočil. “Je to zvláštní.“ zamumlal si. Došel až k balkónu se střechou a sloupy, které tvořily tři okna. Největší bylo v čele. Vítr mu jemně rozčepýřil vlasy. Slunce se pomalu chystalo zapadnout a předat tak vládu Měsíci.
“Mám zprávu, že Kamichi padl.“ řekl Waruk.
“To už vím.“
“Hmpf, před vámi se toho asi moc neutají, co?“
“Brzo bude tahle země taková, jaká má být.“
“Souhlasím, už jsem začínal být celý ztuhlý. Konečně bude nějaká zábava.“
“Právě jsi mi vnukl nápad.“ řekl Uragiri a lstivě se usmál.
“Sakra, tak to jsem nejspíš použil mozek. Asi bych si měl preventivně vzít něco proti bolesti.“ řekl Waruk a šklebil se při tom.

*** Tatsu Doshi

“Zavolal jsi nás sem, abys nám řekl tohle?!“ zeptala se Tatsua hněvivě velká zelená dračice. Tedy spíš krásná blondýnka s očima zelenýma jako lán louky. Na sobě měla lehce průhledné a vzdušné oblečení, které by mohla nosit i arabská princezna. Nesouhlasně švihla ocasem a potřásla křídly. Měla také malé zatočené rohy.
Byli v kamenné rokli, která byla hrubě otesána dračími drápy. Na výklencích, převisech, kamenech a všude, kde se dalo sedět nebo stát, byli draci.
Všichni tu byli totiž ve své polo-lidské podobě, jelikož se pro ně blížila doba páření. Polo-lidská podoba jim poskytovala možnost se předvádět lépe, než ve své skutečné podobě. Nemluvě o tom, že to tak byl o dost jednodušší a méně nebezpečné.
“Tohle není náš problém!“
“Vážně jsem si říkal, že se něco špatného děje.“
“Takové plýtvání časem.“
Někteří draci se už měli k odchodu. “Stát!“ zahřměl Tatsu. Otočili se na něj a podrážděně zafrkali. “Teď se nás to týkat nemusí, ale co když pak ano?“ přelétl po nich pohledem. “Copak to nechápete?“
“Nemám zájem se připojit do války! Ať si to vyřídí mezi sebou, když se pobijí, taky dobře.“
“Naprosto souhlasím.“
Mezi draky se rozhořela debata a každý se snažil překonat názor druhého.

Když utichli, zeptala se dračice: “Vážně tak moc věříš slovům člověka?“
“Není to jen člověk, ale i Sou Kashi!“ nová informace je překvapila.
“Sou Kashi?...“ šeptali si mezi sebou. I ti nejmladší draci je znali.
“Chceš snad říct, že Sou Kashi se postavil na naši stranu?“ zeptala se ho pochybovačně.
“Ano a je jiný, než všichni ostatní.“ Tohle je začalo zajímat. “Nevidí nás jako nepřátele, ani jako zrůdy. Pro něj jsme všichni stejní.“ Nechal je vyčkávat a pak pokračoval. “Věřím, že bojuje za správnou věc. Měl jsem možnost Kamichiho a ostatní Inkuby trochu poznat. Vím, že jimi opovrhujeme, ale Kamichi mě překvapil svým smyslem pro humor, nemluvě o tom, že uměl výborně hrát šachy.
A jeho synové jsou stejně tak dobří. Zdědili po něm vše, co jsem na něm obdivoval. Dokonce i ten zvláštní způsob vyjadřování, hlavně jeho nejstarší syn. Nikdy jsem nevěděl, jestli si ze mě netropí legraci, avšak ...“ udělal dramatickou pauzu. “V jeho slovech jsem cítil důvěru, moudrost a upřímnost.“

Davem se nemihlo ani šeptnutí. Zelená dračice nakrčila nos, jak přemýšlela. “Možná se jim dá věřit, ale to nás k ničemu nezavazuje.“ řekla rozhodně.
“Chápu, jste vůdcem svého rodu, ale přesto vám musím položit ještě jednu otázku.“
“Dobře, pospěš si, ráda bych si našla vhodného partnera.“
“Jste pro svůj rod skutečně nepostradatelná?“ Otázka všechny šokovala a chvilku trvalo, než si to přebrali. “Cože? To má být vtip?“
“Ne, jen otázka.“ odpověděl jí klidně.
“Pokud padne vůdce, bude rod uvržen do chaosu. Samozřejmě, že jsem nepostradatelná.“

“A to není pravda.“
Davem letěla slova: „Cože!? ... Jak si to dovoluje!?! ... Co to má znamenat?!!“ Královna se naježila a nebezpečně ocasem švihala, byla připravena k útoku.
“Rozhodně to nebude tak velký chaos, jako při ztrátě hnízdiště.“
Zarazila se. “Už to chápete? Tohle není jen o nás, ale o nás všech v Be-Sekai! Uragiri má na své straně Ztracené, chcete mi snad říct, že si myslíte, že je chce naučit zahradničení!?“
Jeho sarkastická otázka se neminula účinkem. Začali si rozpačitě přesedávat. “Musíme to zastavit, dokud to jde! Jestli ho necháme, aby si dělal, co se mu zachce, tak se naše mláďata nemusí dožít vyklubání z vejce!“
Vejce, to jediné slovo stačilo, aby o tomhle začali přemýšlet víc. Všichni draci byli hákliví na svá vejce, ať už se jednalo o vejce cizí, nebo vlastní. “No, možná si s nimi chce otevřít obchod se zvířaty, takže tu možná vířím vodu naprosto zbytečně.“ řekl jedovatě, čímž urazil pýchu jejího veličenstva, ale byla příliš hrdá na to, aby to na sobě dala znát.

“Dobře, rozumím. Je tu však ještě něco.“ Zarazila Tatsu Doshimu jeho úsměv. “Divně voníš.“
“Divně? Jak divně?“
“Staře.“ řekla po chvíli.
“Hele, já chápu, že už mám přes sto cyklů, ale takový stařešina zase nejsem.“
“To jsem nemyslela!“ okřikla ho. “Je to jiné stáří... jak to říct...“
“Počátek...“ řekl tiše a ona v úžasu přikývla. “Všiml si někdo světla?“
Začala nová diskuze a mnoho draků tvrdilo, že světlo viděli, i když vlastně ne. Spíše ho jen cítili. “To světlo vytvořil Kasshy.“ Několika drakům ujely šokem nohy a spadli na zadek. Sama královna zavrávorala.
“Jestli si někdo vzpomíná na nějakou vhodnou legendu, tak sem s ní. Třeba z ní něco vykoumáme.“ zavolal lehce pobaveně Tatsu.
“Tady už není co dodat.“ řekla královna. Vydala příslušné rozkazy a všichni se je hned vydali splnit. Brzo se rokle vyprázdnila, až tam zůstali jen oni dva. Tatsu se jí uklonil a chtěl odejít.
“Ještě chvilku.“ žadonila královna. Tatsu se celý natěšený otočil, jen aby dostal pořádnou facku.

“Ty jeden hnusný šmíráku! Zase jsi mě dopoledne očumoval při koupeli!“ Ta tam byla královská vznešenost, teď tu stála jen rozhořčená puberťačka.
“Já tě obdivoval, nešmíroval!“ bránil se a držel si napuchlou tvář.
“A nemůžeš mě obdivovat, když mám na sobě trochu víc oblečení!?!“
“Ale to bych pak mohl přehlédnout tvé křivky.“ snažil se jí zalichotit. Zrudla, ale pořád se na něj podezíravě koukala. “Já dobu páření miluji, můžu tě obdivovat, aniž by mi tlustá dračí kůže cokoliv zkreslovala.“ Ve vzduchu naznačil kouli a pak dvě krásné křivky. Vysloužil si další facku.
“Já nemám tlustý zadek!!“

*** Generál

Nejstarší sledoval Generála, který zrovna skončil své vyprávění. “Tak přece jen k něčemu došlo.“ Koruna stromu smutně zašuměla. “Svět se mění a my s ním. Už to bylo příliš dlouho, starý řád i nadcházející řád, se teď musí setkat a dát vznik novému řádu.“
Nejstarší se zvedl, pro ostatní Kato-Sagy byl jako obr pro lidi. “Už je to dlouho, co jsem se pohnul.“ řekl, když mu zapraskalo v kostech. Zelené světlušky začali kroužit okolo něho a matky s dětmi poodešly dál. Koruna stromu se začala rozevírat a udělala tak Nejstaršímu prostor, aby mohl seskočit dolů.
Normálně by se očekávalo menší zemětřesení a spousta prachu, Nejstarší však na zem nedopadl. Ze zad mu vyrašila obrovská bílá křídla a on na zem lehce dosedl. Okolo něj se shromáždili Kato-Sagové.
“Děti moje, vím, že to bude bolestné a mnoho z vás se nevrátí, ale přišel čas, kdy musíme bojovat, aby mohl nadejít zítřek.“ Strom znovu zakryl svůj vršek. Nejstaršímu začaly zářit oči, křídla se rozepjala a objevily se okolo nich jiskřičky. Začal vít, ale žádné uši jej nemohly slyšet, pouze jediní obyvatelé lesa mohli uslyšet jeho volání a vyslyšet ho. Les se dal do pohybu.

*** Fafrir

Fafrir běžel temnou jeskyní do hlubin země. Znal toto místo velmi dobře, neboť tady se narodil. Do cesty se mu postavil černý tvor, který nápadně připomínal Kato-Saga, ale nebyl jím. Jeho uši nebyly tak hubené ani špičaté, ale dlouhé, napůl svěšené a na konci z nich trčely čtyři rudé drápy. Měli také podobnou hřívu, ale rostla mu od hlavy až k ocasu. Ocasy byl také delší a huňatější a ze zápěstí u tlap mu také rostla hustá srst.
“Proč chceš se mnou mluvit, bratře?“ Když se staré telepatické spojení obnovilo, byl velmi překvapen.
“Schyluje se k válce a my potřebuje tolik pomoci, kolik jí můžeme získat.“
“My nechráníme světlo.“ řekl stroze.
“Potřebujeme vaši pomoc.“
“Když ti tvá matka dala život, nevěřil jsem, že někdy budeš dobrým Ura-Sagem.“ Zamyšleně si ho přeměřil. “Měl jsi poloviční krev, nikdy jsi sem nemohl patřit. Bylo lepší, že jsi odešel.“

“Ale naše rody si jsou tak podobné.“ Snažil se argumentovat.
“Už od samotného Počátku jsme byli jiní a tak to je.“
“Tak stejní a tak jiní. Není to hloupé?“
“Nepřátelství vždy existovalo.“
“Mám samičku a už máme i mladé.“
“Takže jsi svoji prokletou krev předal dál.“
“Prokletá nebo ne, na tom nezáleží. Krev je jen tekutina, nemá žádný význam.“
“Krev je víc než to.“
“Nenechám svoji krev mluvit mi do života.“
Chvíli jej pozoroval. “Naše matka byla vždycky tak tvrdohlavá. To máme po ní.“

“Ano“ souhlasil Faf a oba se jemně usmáli. “Jsi si jistý, že chceš o tomhle mluvit s rodem?“
“Ano.“
“Nejspíš tě rozsápou na kusy. Nebojíš se?“
“Ne, pro ně se vrátím.“ Jeho bratr mohl těžko přeslechnout důraz na slově „ně“. Nemyslel tím jen svoji rodinu, tím si byl jistý.

Fafrir jej mlčky následoval, temnotu jeskyně brzo vystřídala tma prozářená jemným světlem ze zelených krystalů. Pohybovali se tiše, až dorazili do veliké jeskyně, do které vedlo mnoho tunelů. Některé sloužily jako chodby, jiné jako nory.
Uprostřed prostoru stál hlavní podpěrný sloup v němž byl ten největší krystal z jeskyně, který tvořil centrální bod osvětlení. Z otvorů vykukovaly hlavy ostatních Ura-Sagů. Tiše vyčkávali na to, co se stane. Fafův bratr se chtěl vzdálit. “Pomůžeš mi?“
“Zeptej se vůdce, ne mě.“
“Já se ho ale ptám.“
“Ty... Jak?“
Fafrir se na něj lehce otočil. “Věděl jsem to od chvíle, co jsem tě uviděl.“
“Tohle vážně nechápu. Nejsme dvojčata a stejně jsme spojeni myslí a navíc tě nemohu vůbec ničím zaskočit. Dovedeš si představit, jak frustrující to je?“

“To není tím. Máš to napsané na čele.“
Bratr si hned začal kontrolovat čelo a došlo mu, že skočil Fafovi na vtip, protože se začal hihňat. “Ty....“ odkašlal si. “V tom případě doufám, že máš důvod, proč nás volat. Víš moc dobře, že náš rod vždy následoval sílu jedince, ne sílu slov.“
“Já vím a vím, jak ostatní přesvědčit.“ přišel víc ke středu, posadil se a opatrně se postavil na zadní. Stejně jako každému jinému čtyřnohému tvorovi mu panáčkování dělalo potíže.
“Kdo chce Ztraceným nakopat zadek, ať zvedne packu!“ po chvilce zaraženého ticha se do vzduchu zvedly všechny packy.
“Působivé, ale budeš ještě něco muset přidat.“
“Kilo mrkve?“
“Cože?!“ Bratr na něj vyvalil oči.
“Kilo a půl, na víc nejdu.“ Pořád na něj valil oči a Faf se neubránil chichotání.
“Ty... měl jsem tě tehdy utopit.“ Vážně to však nemyslel.

Faf se otočil a zařval, jeho srst se naježila a on přešel do Rokujo stavu. Jeho ryk se roznášel široko daleko. Když se proměnil zpátky, unaveně oddechoval. Bylo ticho, dokud jej nepřerušil hromadný válečný řev Ura-Sagů. 'Tak nevím, co to způsobilo. Tohle, nebo ta mrkev?' pobaveně si pomyslel Fafův bratr.

*** Kasshy

Podlomily se mi nohy. Pěkně mě to vyděsilo. Promnul jsem si oči a zamrkal jsem. 'Eh?' Slunce už skoro zapadlo a na nebi se už objevil měsíc. 'Já jsem tu musel usnout.' Setřel jsem si sliny, protáhl jsem si ztuhlé a promrzlé kosti a radši jsem se vydal dovnitř, abych se trochu zahřál.
Mohutně mi zakručelo v břiše, naštěstí jsem brzo potkal Yojiho. Ten zrovna roznášel večeři, vyprávěl mi, jak si vedl při léčení. Naše medicína jim hodně pomohla, hlavně dezinfekce. Provizorní jídelna se skládala z mnoha sedících Inkubů, klábosení, smíchu a vtipů. Na svoji porci jsem se vrhl, jako bych týden nejedl. V chumlu jsem zahlédl Inkyho a Seiyaka.
“Co ostatní? Vrátili se už?“ zeptal jsem se jich a přisedl jsem.
“Washi teď spí a nikdo jiný se ještě nevrátil.“
Kaše mi chutnala, ale radši jsem se neptal, z čeho to je. Pozoroval jsem je všechny před sebou, smáli se, hráli kostky nebo jeden druhému ukazovali svoje svaly a pak se svíjeli bolestí, když je někdo štípl, ale smáli se.

Otočil jsem se na Seiyaka, který mi položil ruku na rameno a povzbudivě se na mě usmál. Najednou do místnosti vlétl pták skřížený s ještěrem. Všichni hned byli v pozoru. Seiyak je však pohybem ruky zastavil. “Co přinášíš?“ Pták naježil ohnuté a měkké ostny na hlavě a promluvil Uragiriho hlasem:

Zdravím svůj drahý odboj,
pořádám na svém zámku veliký mejdan a všichni jste co nejsrdečněji zváni. Začínáme zítra v poledne, takže si koukejte sbalit svých šest švestek a naklusat sem. Přece nechcete přijít o veliké zahájení.
Váš drahoušek Uragiri.

Před očima jsem viděl sladce růžovou obálku se srdíčkem a vonící po drahém a smradlavém parfému. Bylo mi na zvracení, ale nebylo toho třeba, ten pták to zvládl za mě. “Co je to za … ptáka?“
“Je to Gansho, ve tvém světě by mohl být označen za … poštovního holuba.“ Nastavil mu ruku a on přisedl. “Nejsou nebezpeční, živí se převážně rybami a dají se snadno ochočit.“
“A fungují jako létající gramofon.“ Dodal Ryu, který se musel před chvílí vrátit.
“Dá se to tak říct. Nahranou zprávu však řeknou jen jednou, pak na ní zapomenou.“
Koukal jsem na ptáka. Křídla měl porostlá tmavým peřím, ale ocas do tvaru Y a od krku nahoru byly pokryty šupinami. Měl i veliké a vystouplé oči, odhadoval jsem, že je to opravdu dobrý rybář. “Je docela roztomilý.“ Chtěl jsem ho pohladit, ale chňapl po mě dlouhým zobákem.
“Tenhle moc mírumilovný není.“ rychle jsem stáhl ruku.
“Je mírumilovný jen vůči svým pánům. Tohoto jsem ochočil před pár lety a pak se stal součástí naší komunikační sítě.“

Yoji podal poštovnímu ptakoještěrovi několik ryb. “Inkubové nežijí jen na jednom místě, po celém Be-Sekai jsou roztroušeny menší i větší skupiny, které žijí odděleně.“ Došlo mi, kolik nepřátel před sebou máme. Byla jich strašná spousta – Inkubové, Ztracení, Bestie a kdo ví kdo ještě. Podle posledních zpráv jsou na jeho straně i některé elementální poddruhy.
Pozoroval jsem mapu, která ukazovala Inkyho domov. Byla to velmi rozlehlá země a nový palác se nacházel na severozápadě, zatímco ten náš byl od něj na jihovýchod. Okolo paláce se nacházely husté a suché lesy, byla tu i planina mezi lesem a palácem. V cestě nám naštěstí přímo nepřekážely hory, ani žádné jiné vysoké body.
“Nejlepší bude vyrazit za rozbřesku. Nemá cenu plánovat překvapivý útok, ví, kde jsme a očekává nás.“ řekl Seiyak a Tarek souhlasně zamručel. “Yoji, chci, abys tu zůstal a postaral se o raněné.“
“Ale...“
“Žádné ale. Dvě hodiny po tom, co odletíme, vyrazíte vy. Snad se nám to tam podaří vyčistit dost na to, abyste mohli raněným poskytnout pomoc.“
Yoji se usmál a rozhodně přikývl.

***

Chtěl jsem usnout, ale nešlo to. Pořád jsem se převaloval sem a tam. Inky a Seiyak ještě něco plánovali a mě vyhodili, ať jsi jdu odpočinout. Za krátkou dobu se toho zase událo až moc a já si to v hlavě musel přerovnat. 'Zítra to začne … nebo skončí?' Nebyl jsem vyděšený, možná spíš nervózní a nejistý.
Znovu jsem se převalil a snažil jsem se počítat králíky přeskakující plot. Vzpomněl jsem si na Generála s Fafrirem. Generál již dal vědět, že pomoc je na cestě a snad se sejdeme u paláce. Udělal to pomocí malého kulatého křišťálu, který mu dal Seiyak, tak jako ostatním. Jediný, kdo ho neměl, byl Fafrir, protože náhle zmizel. Věřil jsem však, že pro to má pádný důvod.
'Doufám, že to zvládnou včas.' Sevřel jsem ještě víc pěsti.
“Blíží se...“
“Eh?“ zvedl jsem se a rozhlédl jsem se kolem, nikdo cizí tu však nebyl a nikdo nebyl vzhůru.
“Naplnění... blíží se...“ vyhlédl jsem na chodbu, ale ani tam nikdo nebyl.

Náhle jsem měl pocit, že za mnou někdo je, otočil jsem se, ale nikdo tam nestál. Všiml jsem si však slabého světla. Mohla to sice být hlídka, ale pokud vím, Inkubové ve tmě vidí dobře jako kočky. Co nejtišeji jsem světlo pronásledoval. Vždy, když jsem si myslel, že už uvidím původce světla, zjistil jsem, že mizí za dalším rohem.
Bylo to jako hrát si na honěnou. Po asi patnáctém zabočení za roh jsem si uvědomil, že nic neslyším. Normálně bych už musel narazit na hlídku, ale nikdo tu nebyl. 'Sakra, jestli jsem tomu vlezl do pasti!'
Světlo zmizelo za rohem a přestalo se pohybovat. 'Fajn, už mě to taky přestávalo bavit.' Opatrně jsem se přiblížil a nahlédl jsem za roh. Světlo se vznášelo nad zemí, nebo spíš to dítě se vznášelo nad zemí. “Nejsi ty...?“ opravdu vypadalo jako to dítě světla.

Otočilo se a já poznal, že je to nejspíš holka. Měla delší, lehce zvlněné vlasy, volnou košili a malá křídla, která jsem předtím nerozpoznal, jinak vypadala stejně. Kvůli světlu však nešlo říct, co má jakou barvu. Co mě však udivilo, byly tmavé a hluboké oči, které jsem už někde viděl, nebo ne?
Přilétla ke mně, nestačil jsem udělat ani krok zpátky, dotkla se mé hrudi a já se propadl do spánku.

***

Otevřel jsem oči, cítil jsem se svěží a dobře odpočatý. Protáhl jsem se a zjistil jsem, že jsem ve své provizorní posteli. Pár Inkubů už bylo vzhůru. Snídani jsme dostali do balíčků, abychom ušetřili čas, sníme ji při cestě. Počet Inkubů na naší straně jsem odhadoval na několik stovek, tak sedm až devět, ale to bylo málo.
První vlna Inkubů roztáhla křídla a vznesla se. 'Sakra, já neumím létat.' Inky mi snad četl myšlenky, protože řekl:
“Neboj, já tě ponesu.“ Jemně mě chytil za paži.
“Chcete nést na zádech nebo v … náruči?“ zeptal se mě Washi a chytil mě za druhou paži. Připadal jsem si jak v lisu, ve kterém to začalo navíc jiskřit.

“Odlétni, já byl první!“ vrčel na něj Inky.
“Pán poletí se mnou!“ vrčel na něj pro změnu Washi.
“Ale no tak ...“ stejně mě nevnímali.
“Tohle se dá vyřešit jen jediným způsobem.“
“Souhlasím.“ řekl Washi.
Pustili mě a já odklopýtal dál. “Přece se nebudete ...“ chtěl jsem zabránit zbytečnému souboji.
“Kámen, nůžky, papír!“
'EH?!?!?!?'
“Kámen, nůžky, papír!“
“Kámen, nůžky, papír!“
“Kámen, nůžky, papír!“
“Kámen, nůžky, papír!“
“Kámen, nůžky, papír!“ Kámen, kámen a … papír?!
“Bylo mi potěšením, pánové. Teď mě prosím omluvte.“ Seiyak se roztomile usmál, prošel mezi dvojicí démonů, kteří teď vypadali jako vyorané myši a vzal mě do náručí.
“P-Počkat!“ Než jsem stačil dál protestovat, vzlétl.

“Odkdy ty můžeš lítat?“ křičel za ním Inky a vznesl se taky.
“Zjistil jsem to včera. Určitě za to může to světlo.“ řekl mu. “Tvá skupinka je ještě dole, ale já už musím letět.“ uličnicky mu zamával a vydal se do čela své jednotky. Nemusel jsem mít žádné nadpřirozené schopnosti, abych uhádl, že Inky pění.
Celkem bylo pět jednotek, vedl je Seiyak, Inky, Washi, Tarek a jeden pro mě neznámý Inkubus. Spíš než soustředěný útok se Seiyak rozhodl pro útok na víc bodů.

Zastavili jsme se asi kilometr od našeho cíle. V okolí paláce byli Ztracení a za nimi Bestie a elementální démoni. Bylo to jako dívat se na živou masu barev. Seskočil jsem na zem. Vítr mi donesl jejich pach a nebylo to nic příjemného. Rozhlédl jsem se kolem, ale žádného Kato-Saga jsem neviděl.
“Ještě máme chvilku čas.“ řekl Seiyak. Tiše jsem přikývl, ostatní skupiny zaujaly také svá místa. Moje a Seiyakova útočili zepředu, další dvě z levé a poslední dvě z pravé strany. Cítil jsem, jak mi rychle tluče srdce. Otřel jsem si ruce o kalhoty.
Ze střechy paláce vylétlo několik rachejtlí a ohlásilo začátek boje. “Uvidíme, kdo s koho.“ zavrčel Seiyak.
První do útoku vyběhli Ztracení, všechny skupiny čekaly, až se přiblíží. “Teď!“ zakřičel Seiyak. Já i Inky jsme vyvolali zemní kruhy, ze země vyrostly špice a prošpikovaly všechny v dosahu.
“Palte!!“ Boční skupiny je zasypaly šípy. Ztracení řvali a lezli po mrtvolách dál. Zvedl jsem ruku a otáčel jsem jí. Ve vzduchu se objevily mraky a já spustil hustý déšť. Inky je pak opražil bleskem.

Neoslabili jsme je moc, ale i to stačilo, aby se do boje mohli už přidat pěší vojáci. Lučitšníci sestřelovali vzdálené cíle. Mnoho z nich mělo i speciální šípy, které vybuchovaly. Skutečná bitva začala. Levou rukou jsem si vykouzlil ochranný kruh a používal jsem ho jako štít.
Malé kruhy měly výhodu, že na ně nebylo zapotřebí tolik energie a vytvářely se prakticky v okamžiku, kdy jsem si vzpomněl na jejich obraz v mysli.
“Musíme si probojovat cestu k Uragirimu!“ zakřičel Seiyak.
“Padne vůdce, padnou všichni!“ řekl jsem a odrazil jsem Ztraceného se špičatým zobákem.
Do boje se zapojili elementální démoni. Ohnivý mýval plivl ohnivou kouli a změnil několik desítek metrů čtverečních na popel. Ti, co nezemřeli hned, řvali bolestí.
“Bastarde!!“ Udeřil jsem dlaní do země a uzavřel jsem démona do kamenného iglů. Věděl jsem, že může utéct, a tak jsem neváhal a nechal jsem ho projet se na gejzíru. Brzo ho však nahradil další ohnivý démon. Rozhodně neměl v úmyslu se nechat zabít stejným způsobem.
Štítem jsem jeho plamen odklonil, ale nemohl jsem dělat nic jiného. Démon zařval, protože na něj dopadla zvířecí Bestie, která se podobala velkému psu s tupým čumákem, dlouhou srstí na hlavě, která zakrývala oči a se třemi ocasy.
“Speciální dodávka!“ zakřičel Washi, když nade mnou přelétl. Škodolibě jsem se usmál a usmažil jsem dalšího Ztraceného.

*** Seiyak

Seiyak se oháněl svojí zbraní, ale jakmile si okolo sebe udělal trochu místa, hned mu ho někdo obsadil. “Zatracení Ztracení!“ nadával. Okolo něj byla menší skupinka dalších Inkubů. Chvíli co chvíli slyšel výkřik, ale už nedokázal říct, komu patřil.
Ztracení se začali seskupovat do nových, silnějších a větších jedinců. “Na to zapomeň!“ zakřičel a několik fúzí zarazil. Noví jedinci vydávali ještě odpornější skřeky.

*** Inky

Inky sekal Ztracené pomocí větrné magie. Vítr mu rotoval kolem ruky a měnil svůj tvar a rychlost podle jeho přání. Dokázal je rozseknout, jako by měl v ruce meč, nebo je rozemlít na kaši jako, kdyby měl mixér. Nejlepší však bylo, že mohl vítr ovládat i z větší vzdálenosti, a tak mohl zabíjet ve větším.

*** Uragiri

Inkubus celou podívanou sledoval z okna. Lehce se usmíval a v ruce si hrál s perem. “Jak se ti to líbí?“ zeptal se Waruka, který se zase objevil ze stínů.
“To ti řeknu, až se dostanu na řadu.“
Uragiri se pousmál. “Již brzo se dostaneš na řadu.“ Očima sledoval jistého mladého Inkuba, který se mistrně otáčel s mečem.

*** Ryu

Ani Ryu nezahálel, vlny větru, které způsoboval jeho meč, sekaly vše v blízkém i dalekém dosahu. Skoro jako Inkyho větrná magie. “Tak pojďte!“ mávl mečem a vytvořil vír. Z víru se zrodili dva vousatí hadi a pustošili vše v cestě. Ani ohnivý démoni, kteří by měli být při styku s větrnou magií posíleni, neměli šanci.
“Pokles kyslíku vám nedělá moc dobře, co?“ zeptal se jich sarkasticky.

*** Tatsu

Na obloze se objevilo mnoho pohyblivých stínů, které zařvaly a začaly nepřátele pražit. “Tatsu Doshi!!“ zakřičel jsem. S ním sem přiletělo na desítky draků. Byl jsem rád, že jedna z našich posil dorazila. Náš počet se už dost snížil.
Menší typy draků se vrhly vy skupinkách na Bestie a elementální démony. Ostatní zůstali ve vzduchu a útočili na Ztracené. Bohužel jim to dlouho nevydrželo, protože se zase objevili ti odporní jezdci. Tentokrát jich byly stovky a draci jich hned začali mít plné pařáty.

*** Uragiri

Uragiri se kysele usmíval. “Tak Draci, huh?“ mumlal si pro sebe. S tímhle nepočítal, přimět draky ke spolupráci je skoro nemožné. “Hmmm....“ Sledoval mě, jak kouzlím. “Jsi zdatnější soupeř, než jsem si myslel.“
Za zády se mu objevilo několik Inkubů. “Ti, co se nudí, se klidně mohou přidat, zdá se, že jsme získali zajímavé překvapení.“ Nemusel to říkat dvakrát. Některé skupiny Inkubů byly velmi bojechtivé nebo agresivní. Zastávali názor, že lidé jsou podřadná cháska a měli by být vyhlazeni, případně drženi jako otroci.
Za starých časů, kdy všechny tři světy byly jedním, tomu tak bylo.

*** Tarek

Tarek zabil dalšího Ztraceného a zabil by i dalšího, kdyby nezačali ustupovat a spojovat se. Na tom by nebylo nic divného, už to dělali, ale teď začali utíkat i ti spojení a spojovali se dál. “Co se to??...!!“ Černá masa začala růst a zvedat se.
Ztracení se začali spojovat do jednoho velikého Ztraceného. “Pane ...“ Tarek neměl slov. Vlastně nikdo neměl slov. Ztracený se postavil. Měl krátké nohy, dlouhé a masivní ruce, kulatou hlavu se širokou a zubatou tlamou a z hlavy mu rostly dredy.
Zařval a mně to znělo jako troubení slonů. Pomalu zvedl ruku a nechal ji klesnout.
“Pryč!!!“ křičel Tarek a dal se na útěk. Tlaková vlna porazila i mě a to jsem byl dost daleko. S Draky to taky zamávalo, nemluvě o našich zbývajících nepřátelích. Obrovský Ztracený se pohnul a kdo nebyl dost rychlý, skončil na kaši.

'Jak to máme zabít?!' nečekal jsem a zkusil jsem několik blesků, ani si toho nevšiml. Ohlédl jsem se a všiml jsem si nových posil, pro nás však nebyly. 'Jsou tohle Inkubové?' Překvapili mě, vypadali podobně, ale bylo v nich něco jiného. Ne na vzhledu, spíš vevnitř, naháněli hrůzu. Musím se opravit, skutečný boj začal až teď, neboť jsem při boji neměl takové štěstí se zásahy.

***

Temnotu prořízla černá křídla a zpřetrhala řetězy. Nový Yoichi-Ten, soumračný, se zrodil a unikl ze svého vězení.