SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Inky - Kapitola 25

--- Seiyak

Cítil, jak leží, všude byla tma a po jeho tváři se proháněl jemný větřík. 'Takže umírám? … Je tohle smrt? … Zvláštní … Nebojím se … Zabil jsem ho ale včas?' Přemýšlel, nevěděl, kde je, ani co bude následovat. Otevřel oči a rozhlédl se. 'Moc toho tady není...' Usmál se pro sebe.
'Zajímalo by mě, co se stalo s ostatními, ale to se už nedozvím.' Lehce vydechl a postavil se. 'Prošel si tímto i otec?' Za jeho zády se začalo formovat světlo, otočil se. „Otče?“ Postava se před ním vykreslila.
„Přišel jsi mě odvést? To jsi nemusel. … Zvládl jsem to, porazil jsem Uragiriho!“ Popisoval otci své poslední okamžiky. Ten se jen usmíval a přicházel k němu blíž. „... dokonce nám na pomoc přišli i Kyouko-Shinové, kdybys je tak mohl vidět a taky... Otče?“ Kamichi mu položil dlaň na rameno a jemně ho stiskl. „Otče, byl jsi to ty, kdo na mě připravil tu past? Já... tomu nemohu uvěřit, já … nevím, co si mám myslet.“ Sklesle sklonil hlavu a pak ji po chvíli zvedl. Z očí mu tekly slzy vděčnosti. „Já... jsem za to vděčný. Ať už jsi v tom měl prsty, nebo ne, jsem rád. Kdyby se to nestalo, určitě bych skončil jako Uragiri zaslepený vlastní silou.“
Kamichi přesunul dlaň na jeho hruď. Najednou ho uchopil za límec, začal ho fackovat a křičel: „Idiote! Pitomče! Blbečku! Vrať se! Idiote! Vrať se! Slyšíš? Vrať se! Blbečku! Pitomče! Prober se! Prober se! ...“

Seiyak rozhodil prudce rukama a zakřičel: „Už vstávám, už vstávám!“ ale přes opuchlé tváře mu nebylo zrovna moc dobře rozumět. Hned je zakryl dlaněmi ve snaze je ochladit, pohlédl před sebe a uviděl uplakanou Kanesu. „Idiote!“ řekla a objala ho, ignorovala jeho chraptivé sípání i zmatenou gestikulaci rukou.
Když se oba trochu uklidnili, uvědomil si Seiyak, kde to je. Ležel na provizorní posteli, která se nacházela ve velikém stanu, spolu s ním tu leželo ještě několik dalších Inkubů, kteří se teď chichotali a snažili se to všemožně zamaskovat. Seiyak jen zavrčel.
Do stanu přišel Yoji v bílém plášti. „Je ti už líp, bráško?“ Seiyak neodpověděl, jen ukazovákem zaťukal na naběhnutou tvář. „Aha, takže v naprostém pořádku.“ přeložil si Yoji znakovou řeč po svém. Seiyak ho pozoroval, jak se věnuje ostatním pacientům. V hlubinách za jeho úsměvem cítil bolest, únavu a strach.
„Seiyaku!“ řekla zostra Kanesa a on jí hned věnoval plnou pozornost. „Toudai mi říkala, že k životu potřebuješ … no … životní energii.“ Ve tváři se znatelně červenala. „Takže … ne, není to žádné líbání! Jasné!“ Začala se červenat ještě víc, až skoro připomínala tváře jistého Inkuba. Seiyak se jen mile usmíval, jemně ji uchopil za ruku a přitáhl si ji blíž. Kanesa zatajila dech a zavřela oči. Seiyak ji jemně políbil.
'Takhle to vypadá?' Ptala se Kanesa sama sebe. Seiyak se lehce oddálil a olízl jí koutek úst, protože jemně slintala. Seiyak se začal chichotat jejímu nechápavému výrazu. Impulzivně mu odpověděla, převálcoval své dva spoluležící a na tváři se mu nově červenalo pět prstů.

*** Generál, Ryu

Generál ležel na břiše a těžce oddechoval. Doktor zrovna skončil s výměnou jeho obvazů. Pohled upíral na Nejstaršího, který hluboce spal. Za chvíli se zahleděl na králíky ležící u paty jednoho Kyouko-Shina. Nadešel jejich čas.
Těla dvou začala zeleně fosforeskovat, fyzická podoba se začala pomalu rozpadat, až nezůstalo nic jiného, než jen malá zelená světélka. Ta vzlétla do korun Kyoko-Shinů a zůstala v nich.
„Když jsem je viděl poprvé, nepochyboval jsem o tom, že to jsou světlušky.“ řekl Ryu, který si přisedl ke Generálovi.
„Všechna ta světla jsou naši předkové. Kyouko-Shinové si vždy chodí pro umírající, společně pak dohlíží na nové generace.“ odpověděl mu unaveně.
„Dokud tu tedy budou, je jasné, že další Kato-Sagové budou umírat?“
„Ano.“
„Jak je na tom Nejstarší?“
„Už je to pět dní, co skončila válka, ale ještě se neprobral.“
„Co by se stalo, kdyby... zemřel?“ Opatrně se podíval na Generála.
„Než se tak stane, První zazpívá a pouze nový Nejstarší jej uslyší. Novému Nejstaršímu předá vzpomínky a vědomosti předešlého Nejstaršího a tím se naváže mezi Kyouko-Shiny a Kato-Sagy nová smlouva. První je, mimochodem, nejstarší Kyouko-Shin a podle legend je také opravdu tím prvním. Pro člověka jako jsi ty to musí být asi složité.
„To ani ne, docela jsem si už zvykl. Ale to předání zní … hodně posvátně.“

„Ano, to ano.“ Generál se zhluboka nadechl a zhluboka vydechl, dávajíc únavě volný průchod. Zvedl hlavu a zahleděl se někam do dáli. „Tvůj meč je hodně zvláštní.“ řekl po chvíli. Vítr mu jemně čechral srst, ve které byly znatelné díry.
Ryu odepnul meč a položil si ho před sebe. Donedávna by věřil, že je to jen obyčejný meč, ale teď … Samovolně se na něm vyryly nové znaky a přemazaly ty původní, rukojeť dostala hadí kabátek a pochva změnila barvu na fialovo-tyrkysovou a na konci přecházela v černou.
„U nás se o podobném meči vyprávěl jeden příběh.“
„Hádám, že je dost pravděpodobné, aby to byl můj meč, že?“ Ryu se ironicky usmál a vytáhl ostří. Zalesklo se ve světle a odráželo Ryuovu tvář. Měl na ní několik nových jizev, jedna obzvlášť pěkná se táhla přes celou tvář. Teď ji však měl skrytou pod obvazy, takže spíš připomínal poloviční mumii.
„Jeden příběh vypráví o velmi dlouhém hadovi. Nikdo si už nepamatuje jeho jméno, ale každý ví, že byl tak dlouhý, že dokázal obepnout svět. Aspoň se to o něm tak říkalo. Had to byl značně namyšlený. Jednou se znova takhle plazil houštím, až uviděl tučně vypadající kořist.
Vyčkával a vyrazil. Zakousl se do malého tělíčka a vstříkl do něj prudký jed. Pustil svoji oběť a podivil se, že neutíká, ani sebou nemrská. Zamžikal, protože také špatně viděl a pořádně se podíval. To, do čeho kousl, vypadalo jako špička ocasu. Had se vypjal a začal se rozhlížet. Nikde však neviděl majitele ocasu.

Vypjal se ještě víc, ale ani to mu nepomohlo. Začal se tedy plazit podél ocasu, aby našel jeho vlastníka. Plazil se už pěknou řádku dní, ale majitele ocasu pořád nenašel. Zastavil se u řeky, aby se napil. Na stejném břehu také zrovna pil veliký buvol. Had se ho zeptal: 'Veliký buvole, vidíš dobře?'
Buvol mu odpověděl: 'Vidím dobře.'
'Vidíš toho, komu patří tento ocas?' had zasyčel a hlavou ukázal na šedivý pruh, který mizel v dáli. Buvol se díval, pak vyběhl na malý pahorek a nakonec se postavil na zadní. 'Nevidím, nevidím toho, kdo má takový ocas. Zkus se zeptal makaka od vysokého stromu, ten vidí ještě lépe nežli já.' poradil mu buvol.
Had se doplazil k vysokému stromu a zeptal se opice. 'Jsi makak od vysokého stromu?'
'Ano, jsem, co ode mě chceš?' Makak seskočil ze stromu dolů.
'Rozhlédni se a řekni mi, kde končí tento ocas?' Makak udělal to, o co ho had požádal. Ale ani on neviděl až na konec ocasu. 'Neklesej na duchu, mé oči možná neviděly konce, ale viděly starého orla, on ti určitě poradí.' Had se tedy odplazil ke skále, kde orel hnízdil.
'Starý orle, pověz mi, dokážeš najít konec šedivého ocasu?' Orel se vznesl. 'Mé oči vidí vše, počkej tu chvilku.' Orel zmizel za horizontem. Had čekal a čekal. Čekání ho unavilo a tak usnul. Spal celý rok. Vzbudilo jej až škrábání na nose. 'Vsávej, našel jsem konec ocasu.' řekl starý orel rozespalému hadovi. 'Je to tvůj ocas.'

'Můj ocas?' had se vztyčil a začal křičet bolestí. Jed, který vpravil do svého těla, začal účinkovat. Orel poplašeně vzlétl a mohl tak vidět, jak se celé hadovo tělo svíjí a mlátí sebou o zem. Ta se začala otřásat, sopky chrlily lávu a kameny, vlny sužovaly pobřeží a vítr hnal písek. Orel vše zděšeně sledoval a nevěděl, co dělat. Zvířata v panice utíkala, kam mohla.
Hluk, který had tropil, probudil Paní lesa. Velmi špatně snášela předčasné buzení, nebo lépe řečeno, ti, co ji probudili, to špatně snášeli. Vystoupila na povrch a rozhlédla se, tam, kde byla majestátní jezera, se choulilo několik loužiček, vysoké hory se krčily jako ohnuté stromy v bouři a o stavu normálních stromů se bylo lepší ani nezmiňovat. Paní lesa se velmi, ale velmi mračila. 'Dlouhý tvore!' zahřměla ze své mnohametrové výšky. Had ji ale neslyšel. Ještě víc se zamračila a natáhla k hadovi ruku. Ten se začal zmenšovat, až se jí vešel do dlaně.
Jemně se dotkla jeho ocasu a na něm vyrostla nová hlava. Had zamrkal, protože bolest náhle přešla a pohlédl na Paní lesa, která se nad ním tyčila. 'Za svoji neuváženost a hloupost budeš potrestán.' Had ani nestačil zasyčet a už se vznášel ve vzduchu. Kroutil se, až se zakroutil jako copánek. 'Tvým tělem přestane být maso, stane se jím ocel. Tvojí kůží přestanou být šupiny, stane se jí dřevo. Tvým dechem bude vůle tvého nositele.'
Jak Paní lesa řekla, tak se stalo. Duše i tělo hada byly změněno do podoby meče. Meč vystřídal mnoho majitelů a vybojoval mnoho bitev. Nikdo však neví, jestli někdy našel svého pravého majitele.“

Generál ukončil svůj příběh hlubokým vydechnutím. Ryu položil meč před sebe a zadíval se na něj. „Takže v mých rukou skončil meč, z něhož si všichni tropí legraci?“
„Vypadá to tak.“ řekl nezúčastněně Generál a na tváři mu pohrával lehký úsměv. Najednou k nim přiskočil černočerný králík.
„Tenhle příběh znám, máma mi ho vždycky vyprávěla na dobrou noc. Pak jsem jí vždycky půlku prochichotal, jak byl ten had hloupý.“ řekl nadšeným tónem. Ryuovi klesla hlava. „Neber si to tak, brachu.“ poplácal ho po zádech, ale způsobil mu akorát záchvat kašle. „Někdo to vždycky musí odskákat.“
„Co kdybys odskákal ty?“ zeptal se ho podrážděně Generál.
„A proč bych jako měl?“
„Vysáváš mi vzduch z mojí osobní zóny.“ zavrčel na něj Generál a Ura-Sag skutečně odešel. Generál se po něm podezíravě podíval, ale nechal ho být. V dalším okamžiku se však objevil a vydechnul na Kato-Saga z plných plic.
„Tady máš, co jsem ti vydýchal.“
„Ty...!!“ Generál se prudce postavil a připravil se k útoku. Zastavily ho jen jeho vlastní rány a Ryuovy vztyčené ruce: „Dost! Proč se vlastně takhle hádáte?“
Generál spustil tlapu zase na zem. „Cožpak nejste oba Sagové?“ zeptal se zmatený Ryu.

„Já jsem ale Ura a on je Kato. V tom je ten rozdíl.“ řekl Ura-Sag.
„Stejně to nechápu.“ pokrčil rameny.
„Já ti to klidně vysvětlím.“ řekl s přehnanou dětinskou radostí. „Přeci nemůžu přenechat kolegovi všechen kredit, že?“ Generál jen vztekle zacvakal zuby a lehl si. „Dobře poslouchej, tohle je příběh o Hy-okyovi, prokletém.“ Dramatizoval starou pověst Ura-Sag.
„Již je tomu mnoho tisíc cyklů, co Ura-Sagové a Kato-Sagové žili pospolu jako jedna veliká rodina. Spolu lovili, spolu se smáli a spolu i truchlili. Jeden Kato-Sag však byl...“
Do řeči mu vstoupil naštvaný Generál. „Nepřekrucuj to, byl to Ura-Sag!“
Druhý králík se na něj zamračil. „Byl to Kato-Sag!“
„Ura-Sag!“
„Kato-Sag!“
„Ura-Sag!“
„Kato-Sag!“
„Ura-Sag!“
„Kato-Sag!“

„“Sag! zakřičel Ryu, jak nejhlasitěji uměl. Oba se na něj otočili. „Přestaňte se hádat, jste horší než malé děti.“ Generál se otočil a něco si mumlal pod vousy. Ura-Sag se poškrábal na nose a pokračoval v příběhu: „Takže kde jsem to jen …. aha, už vím. … Tak ten Sag byl jiný než ostatní, už od narození v něm dřímala temnota a zlo.
Tiše je nesl v sobě a čekal na svůj okamžik. Roznášel pomalu do srdcí ostatních pochybnosti a zášť. Připravoval pasti, zlomyslné žerty a nedorozumění, dokud si Ura-Sagové a Kato-Sagové nezačali jeden druhému lézt na nervy. Hádky přešly ve rvačky a rvačky v bitky. V tom všem chaosu vzkvétala láska mezi dvěma jedinci, samcem Kato-Saga a samicí Ura-Saga. Velmi je tížilo, že ostatní se nemůžou radovat tak jako oni. Každý se snažil urovnávat jejich spory a hledat řešení. Jenže jejich pomoc byla jen odmítána a vyústila jen ve větší nevraživost.
Ani sám Nejstarší si se vzniklou situací nevěděl rady. Čas vše jen zhoršoval, až vše vyústilo ve válku. Sag je z povzdálí pozoroval a velmi se bavil, když tu jej objevila ona dvojice. Ptali se jej proč to udělal a ať je zastaví. Sag to všechno odmítal a nakonec na ně zaútočil. Ani celá válka nebyla zdaleka tak zuřivá jako jejich boj. V okamžiku, kdy skončila válka a rody se oddělily, skončil i jejich souboj ... smrtí. Nikdo nepřežil. … Tak to by bylo.“
řekl s přehnaným nadšením.

Ryu nechápavě zamrkal, tak nějak čekal delší pověst. Generál si jen odfrkl.
„To je dosti … smutný příběh.“
„No jo, no.“ řekl a začal si čistit srst. Ryu seděl a pozoroval oba Sagy. Viděl fyzické rozdíly, ale tak nějak mu přišli stejní. Na příběhu mu taky něco nesedělo, něco v něm chybělo. „Ehm...?“ Nevěděl, jak Ura-Saga oslovit.
Přestal si na chvilku čistit srst. „Říkej mi Kimichi, jsem v podstatě Nejstarší u Ura-Sagů.“
„Kimichi, pokud Hy-okyo zemřel, proč tak ostatní Kato-Sagové nazývají Fafrira?“
„To je už jen takový dovětek. Hy-okyova nenávist prý byla tak veliká, že slíbil, že se reinkarnuje a dokoná to, co začal.“
„Fafrir ale nic takového nechce, proč by to dělal?“
„Ty to asi nevíš, co? Fafrir je můj mladší bráška a je napůl Kato-Sag a Ura-Sag. Máme stejnou matku.“ řekl a zase se věnoval očistě srsti. „To je dobrý důvod ho za jeho reinkarnaci považovat, nemyslíš?“

Po očku se podíval po Ryuovi. Dokonce i Generál lehce zvedl hlavu. „Už to tak je. S tím nic nenaděláš. Nemohl žít s Ura-Sagy, protože vypadal jako Kato-Sag. Pro svoji Ura-Sagovskou krev nemůže žít s Kato-Sagy. Takový je osud pošpiněných.“ Ledabyle se začal drbat za uchem.
„To je špatně.“ řekl tiše Ryu.
Kimichi přestal s drbáním a lehce natočil hlavu do boku.
„To je špatné!“ řekl hlasitěji a postavil se. „Nenese na tom žádnou vinu. Nemají právo ho odsuzovat!“
„To, co říkáš, může být pravda, ale nic to nemění na tom, že je pošpiněný.“ řekl Kimichi, v jeho hlase byl slyšet smutek.
Ryu jen zatnul pěsti a stál. Generál ho nenápadně pozoroval. Věděl jak se cítí, v tomto okamžiku však nebylo nic, co by pro Fafrira šlo udělat. Najednou zastřihal ušima a zvedl hlavu. „Co se to...?“
Ryu také zpozorněl a pořádně se začal okolo sebe rozhlížet. Zaznamenal větší pohyb Kato-Sagů na jedno místo. „Ale tam přeci leží Fafrir!“ řekl Generál a Ryu najednou. Okamžitě k tomu místu pospíchali. Kimichi jim byl v patách, ale v dostatečném odstupu. Jeho pocity ohledně jeho nevlastního brášky byly rozpolcené a zmatené.

Okolo Fafrira, který ležel na trávě pod jedním stromem, se shromáždili staře vypadající Kato-Sagové. Byla to Rada starších, kteří pomáhali Nejstaršímu v jeho rozhodnutích. Mezi nimi se nesla slova jako „Zkáza … musí být zabit … Prokletý …Hy-okyo …“
Fafrir je slyšel, ale sotva se mohl hýbat, i dýchání mu činilo potíže. Takovou proměnu zažil poprvé, jen matně si na ni vzpomínal. Vůdcem Rady starších byl očividně vysoký a šedivý Kato-Sag. Ten prozatím mlčel a nechával mluvit ty mladší. Generál se prodral skrz dav a Ryu mu byl v těsném závěsu. „Co se tu děje?“ zeptal se Generál, ale byla to zbytečná otázka.
„Jeho duše musí být rozdrcena.“ řekl suše šedivý Kato-Sag.
„A to jako proč?“ zakřičel Ryu.
„Člověk do této záležitosti nemá co mluvit!!“ okřikl ho.
„Fafrir je můj kamarád, nenechám vám ho napospas jen kvůli nějakému králíkovi z minulosti!“
„Ticho!“
Ryu zatnul pěsti, byl v jasné menšině, ale nehodlal se vzdát.

„Jsem rád....“ ozvalo se nad nimi. Všichni se podívali nahoru. Přes svoji hádku úplně přehlédli Nejstaršího. „Nejstarší!“ volali na něj staří Kato-Sagové. On je však nevnímal, zdálo se, že je myšlenkami úplně jinde. „Jsem rád, že jsi našel své štěstí. Jsem rád...“ Poprvé za tu dobu, co Ryu Nejstaršího viděl, otevřel oči. Byly stříbrné, stříbrné jako měsíc a byla v nich veliká a stará bolest.
„Doufal jsem, že tento den někdy nadejde, že budu žít, abych jej viděl.“ Oddechoval a my jej poslouchali. „První Kankei … První potomek Kato-Saga a Ura-Saga...“ Hlas Nejstaršího přešel do zasněného vyprávění.
„Připadá mi, jako by se to stalo teprve včera. Už od narození jsi byl jiný, jiný než ostatní. Vyrostl jsi rychleji, byl jsi silnější i rychlejší. Silnější i rychlejší než dospělý Kato-Sag … i než Ura-Sag. Rokuji forma … Schopnost, která přichází s dospělostí, se u tebe projevila už tak brzo. Kolik ti vlastně bylo? Osm nebo devět let? Možná i deset.“ Zvedl hlavu a nechal si slepenou srst čechrat větrem.

„Kdy to začalo? Kdy se tě ostatní začali stranit? Odkdy tě začali odstrkovat? Odkdy jsi byl sám? Já... byl jsem synem Nejstaršího... Jak jsem mohl být tak slepý. Viděl jsem jen své štěstí a nedokázal vidět nic jiného. Je mi to tak líto. Mohl jsem něco udělat. A pak … než jsem mohl něco udělat, přišla válka. Vzpomínám si, jak jsi seděl na kopci a vše s radostí pozoroval. Byl jsi nadšený, jak se jejich přátelství rozpadlo. Jak bylo podupáno. Jak byli sami.
Já a Koishii, chtěli jsme tě zastavit … zastavit je. Zastavit tu bolest, tu samotu. Pomoci. Bylo však pozdě. Byl jsem příliš dlouho slepý. Ztratil jsem Koishii, ztratil jsem přátelství, ztratil jsem pouto k mému vlastnímu rodu. Jediné, co mi zůstalo, byl můj vlastní život. Ptal jsem se: 'Proč? Proč žiji?' Vzpomínám si, že jsi řekl: 'Vrátím se! Vrátím se!'
'Já počkám! Počkám!' Tvá slova mi dala sílu se vrátit, vzchopit se, vytrvat. Čekal jsem, čekal jsem na tvůj návrat, na tvé štěstí. Našel jsi ho, našel a já … jsem šťastný. Jsi šťastný...“
Nejstarší zavrávoral a spadl na bok. Kato-Sagové šíleli, pištěli a snažili se Nejstaršího probrat. Ryu sledoval jeho mohutné tělo.
Pomalu vstřebával jeho slova. Než se však mohl vzpamatovat, začali Kato-Sagové ustupovat. Ohlédl se a všiml si, že stojí uprostřed cesty lemované Kyouko-Shiny.
„To je...?“
„První.“ odpověděl Generál.

*** Inky

„Jak mu je?“ zeptal se Inky svého nejmladšího brášky.
„Je to hodně špatné.“ smutně pohlédl na Washiho, jak se vznáší v kulaté bariéře plné světélkující tekutiny. Byla zdobena mnoha kruhy, které léčily jeho zranění. „Už nikdy … nebude moct létat.“
Bolelo to, ale byla to pravda. Obě Washiho křídla byla vyrvána a roztrhána na kusy. Byl zázrak, že vůbec žil, když ho našli. Nejspíš se držel jen silou vůle. Yoji tam Inkyho nechal o samotě. 'Vyhráli jsme, ale za jakou cenu?' Z Inkubů jich přežila necelá dvoustovka, draci také utržili znatelnou ztrátu, nejlépe na tom byli Kyouko-Shinové, těch zemřelo jen pár. Pak ještě Ura-Sagové, protože přišli až jako poslední, ale jejich pomoc jim neskutečně pomohla. Ztráty Kato-Sagů ještě nebyly úplné, Kyouko-Shinové se neměli pořád k odchodu.
'Sakra!' Musel na vzduch, aby se nezbláznil. Zastavil se až na menším pahorku s výhledem na místo, kde stával nový zámek, jeho domov. 'Co se tam vlastně stalo? Co to bylo za světlo, že zničilo celý zámek? Ale hlavně, kdo byl ten černokřídlý, který to světlo pohltil?' Zatřásl hlavou a radši si šel najít jiné místo k odpočinku.

*** Kasshy

Seděl jsem v lese a opíral se o strom. Pořád jsem přemýšlel o tom jediném okamžiku, ve kterém se vše rozplynulo.

***

Kráčel jsem po schodech, již brzo jsem měl být u svého cíle. Za mnou se táhla jen rudá řeka. Konečně jsem vstoupil do zničeného pokoje. Ve vzduchu jsem zahlédl zbytky černé mlhy, na zemi ležel krvácející Seiyak, ze kterého se také pomalu stávala černá mlha. Nic jsem necítil, všechny emoce byly pryč, nic nezůstalo. „Hlupák.“ Znělo to jako gong. Probudilo mě to a znaky zmizely. 'Čí to byl hlas?' Byl jsem vyděšený, přiběhl jsem k němu. „Seiyaku! Seiyaku!“
Než jsem se mohl pustit do první pomoci, zámek se otřásl. „Co se to děje?!“ Ve vzduchu praskala elektřina, hučelo mi v uších a ježily se mi vlasy. „Co je to?“ Skrz podlahu začala proudit surová energie, která ničila vše v cestě. Napnul jsem svaly a vytvořil okolo nás štít. Jak se do něj neznámá energie opírala, cítil jsem, jak mi praská kůže a tryská krev. Křičel jsem, ale nemohl jsem povolit. Kdybych povolil, byť jen na okamžik, zaplatil bych cenu, kterou jsem nechtěl za nic na světě zaplatit.
Svíjela se, jako by byla živá. Řvala, obklopovala nás, snažila se prorazit štít a unikala někam ven. Ruce mě pálily, hořely, zakřičel jsem a štít najednou praskl. V tom krátkém okamžiku jsem viděl, jak na zem padají střepy. Otáčely se tak pomalu, skoro jako by se zastavil čas. 'Ne. Takhle ne.' Před sebou jsem viděl všechny své kamarády, rodinu, spolužáky, … . 'Ne.'
'Ještě není tvůj čas.' řekl hlas. Znaky na rukou se znovu rozzářily a tentokrát se rozšířily ještě dál. Já i Seiyak jsme zmizeli ve světle. Když jsem se probral ležel jsem na nemocničním lůžku. Ryu, který měl zase o něco kratší vlasy a napůl obvázanou hlavu, mi řekl, že zámek najednou pohltilo černé světlo.
Pak přiletěl někdo s černými křídly, světlo pohltil a zase zmizel. Po zámku nebylo ani stopy a mně se Seyiakem našli uprostřed kráteru. Na otázku, zda žije Toshiwa, mi řekl, že ho nikdo neviděl vyjít z hradu.

***

Bylo mi mizerně. 'Kdybych byl silnější, nemuselo se tohle stát!' Zaryl jsem nehty do paže a sedřel si kůži, až mi začala téct krev. Byl jsem tak bezbranný, vůbec nic jsem nechápal, tak k čemu jsem vlastně byl. 'Sou-Kashi... Co s tím mám sakra dělat? Co se sakra děje s mým tělem?' Znaky sice zase zmizely, ale já je pod kůží, kdesi hluboko, pořád cítil, čekaly na svoji příležitost, jako by měly vlastní život. Bylo mi z toho na zvracení, připadal jsem si jako loutka.
Jako by nic nebylo moje rozhodnutí, jako by je za mě dělal někdo jiný a ono to jen vypadalo jako moje svobodná vůle. Ještě víc jsem si rozedřel paže. 'Pitomý znaky, pitomý Sou-Kashiové, pitomý … pitomý … pitomý …' Dokolečka jsem si opakoval.
Viděl jsem tváře těch, co byli mrtví, těch, co umírali, těch, co trpěli. Bylo to k zbláznění.
„Tady jsi.“ řekl Inky, který se mi objevil za zády. Zhrozil se, když viděl moje ruce. „Cos to dělal?“
Vyskočil jsem na nohy a udělal krok pryč. „Jsem v pořádku!“ řekl jsem podrážděným hlasem. Inky se na mě chvilku jen díval a pak řekl: „Nechceš se najíst? Máme docela dobrou polívku, ale na recept bych se radši neptal.“ řekl vesele.
„Nemám hlad!“
„No tak, Kasshy.“ Chytil mě za paži.
„Nech mě na pokoji!“ vytrhl jsem se mu.
„Já vím, že je to pro tebe těžké. Ale to i pro nás pro všechny.“ snažil se Inky se mnou mluvit. „Jsi jen unavený a přetížený, pojď se najíst. Uvidíš, že s teplou polévkou s pochybným původem v žaludku ti bude líp.“ Pokusil se o vtip, ale mě to nerozesmálo.

Opatrně ke mně přistoupil a objal mě. „Kasshy. Neber si to tak. Všichni jsme sem šli s vědomím, že se nemusíme vrátit. Nic jsi nemohl udělat lépe, nikdo nemohl.“ sevřel mě ještě pevněji.
„Tak proč jsem Sou-Kashi?“
„Huh?“
Prudce jsem se ohnal a Inkyho odstrčil. „Proč jsem tedy Sou-Kashi, když nedokážu nikoho ochránit!!“ křičel jsem na něj svoji frustraci. „Kdybych byl silný, nemusel by Toshiwa zemřít!! Je to moje chyba!! Moje chyba!“
Inky to nevydržel a jednu mi vrazil. Uchopil mě za ramena a prudce se mnou zatřásl. „Toshiwa se tak rozhodl! Není to tvoje chyba! Nic není tvoje chyba!!“ Pevně mě objal. Bylo mi do pláče. Kolena se mi podlamovala, zaryl jsem nehty do jeho košile. 'Inky...' Nevěděl jsem... nevěděl jsem, co mám dělat, proč jsem, kdo jsem, já už si ani nebyl jistý, jestli jsem Kasshy. Jestli vůbec jsem člověk. Něco starého volalo, byl to hlas minulosti, bál jsem se ho.
Začal jsem se od Inkyho odtrhávat. „Jdi ode mě!“
Inky mě uchopil ještě pevněji. „Nepřibližuj se!!“ Uvolnil své sevření, až když viděl, že celé moje tělo září, ale bylo už pozdě. Světlo mu popálilo kůži, křičel bolestí a padal dozadu. „ … zrůda ...“ slyšel v dáli můj hlas.

*** Inky

Pomalu pohnul prsty, hlava mu třeštila a cítil pach spáleniny. Otevřel oči a hleděl do korun stromů. Svět se okolo pomalu točil. „Co se to...?“ Jen matně si vzpomínal na to, co se vlastně stalo a stejně to ani nechápal. Zvedl se a několikrát bolestně sykl. Podíval se na dlaň na levé ruce a vyděsil se. Měl tam vpálený neznámý znak, který nikdy neviděl. Co hůř, znak pulzoval. 'Co se to...?'
„Co se to sakra stalo?!?“ zakřičel na celý les. „Kasshy! Kasshy! Kde jsi?!“ Nikdo mu neodpověděl. Kličkoval mezi stromy a volal mě. Dlouhé stíny se rýsovaly na zemi a slunce mizelo za horizontem. „Kasshyyyyy!!!“
„Inky?!“ otočil se, ale za ním stál Ryu. „Kasshymu se něco stalo?“ hned se ho zeptal, jen co byli pár kroků od sebe. Inky mu vše řekl a ukázal i svůj znak. „Bože!“ nadával Ryu.
„Musíme ho najít! Bůh ví, co s ním je!“ Každý se rozeběhl na jinou stranu. „Řeknu to i ostatním.“ zakřičel Ryu přes rameno a zamířil zpátky do tábora.
Do hledání se přidali Generál, pár Sagů, několik menších draků a i pár pohybu schopných Inkubů. Hledali jsme ho několik hodin, ale nikdo nic nenašel.
„Nemohl se přeci vypařit!“ Inky rozhodil rukama a Ryu jen smutně zakroutil hlavou.
„Ráno začneme s novým hledáním. Nic jiného nám nezbývá.“ Ryu se snažil Inkyho povzbudit. Všichni byli unavení, nervózní a podráždění.

*** Michael

Michael stál na balkóně a pozoroval horizont. Rozlehlá a vysoká budova, která si s honosným zámkem může tykat, se tyčila na velikém plovoucím ostrově. Na něm rostly rostliny, žila zvířata a zpívali ptáci. Byl to v podstatě úplně normální ostrov, jaký by se našel v lidském světě. Pokud si odmyslíme různobarevné listí, podivné plody, veliké modré ptáky s několika ocasy, chundelatá zvířátka, vodopád tekoucí přímo z mlhy, duhová dna řek a několik dalších bezvýznamných detailů.
Na ostrovech vládl věčný den, protože nad každým zářilo vlastní slunce. „Naplnění osudu se pomalu blíží. Ani ty, bratříčku, ho nezastavíš. To ti nedovolím. Nikomu to nedovolím.“ Mávl několikrát rukou a před ním se rozvlnil prostor jako hladina jezera. Vstoupil.

*** Kasshy

Klátil jsem se lesem. Nevím, kudy jsem šel, ani jak dlouho. Věděl jsem jen to, že musím pryč, že se ke mně nesmí přiblížit, nebo jim ublížím. Pomalu jsem si sedl. Byl jsem hladový a unavený, ale hlavně zmatený. Nepřítomně jsem hleděl před sebe. 'Co sakra jsem?' Přimhouřil jsem oči a podíval se do zapadajícího sluníčka.
„Proč jsi tak skleslý?“
Otočil jsem se po hlase a překvapeně jsem vyskočil. „Ty!“
„Jsem rád, že jsi mě poznal.“
„ Na oslepující úsměv se dá těžko zapomenout.“ řekl jsem značně otráveně.
Usmál se na mě a zopakoval svoji otázku. „To je můj problém.“ uraženě jsem se otočil a odcházel.
„Nechceš o ní vědět víc?“ zeptal se mě tajemně, než jsem se po něm stačil otočit, obdivoval nějaký kus listu. Kopl jsem ho do pozadí a zryl s ním les. „Koukej vyklopit, cos tím myslel! Vážně teď nemám náladu na tajnůstkářství ani blbý vtipy!!“ Anděl se pomalu zvedal a oprašoval se.
„Co když existuje místo, kde se můžeš naučit své síly lépe ovládat a umět je naplno využít?“ řekl znovu tajemně a podíval se mi do očí.

„Kde je?“
„Velmi daleko. Je to starý chrám na jednom osamoceném ostrově. Znaky ti ukážou cestu.“
Podíval jsem se na ruce. Ještě nezmizely. „Jak mi …?“ ani jsem nezačal, když byl pryč. Zmateně jsem se rozhlédl. „No bezva! Ve správné fantasy vždycky musí být někdo, kdo kecá moudrosti, ale když ho potřebuješ, odskočí si na kafe!“ vztekle jsem kopl do hlíny a odcházel.
Nahoře ve větvích seděl Michael a vychutnával si večerní kávu. „Kasshy… ty jsi opravdu vyvolený. Nikdo jiný by tohle neuhádl.“ S úsměvem si pořádně usrkl.

*** Koukimi

Hleděl na Mariinu spící tvář, tedy tu část, která nebyla zakryta obvazy. Byla jako spící princezna, ale i když ji políbil, neprobudila se. 'Asi nejsem tvůj princ.' Hořce se usmál a zatnul pěsti. 'Za tohle mi zaplatíš! Je to tvoje vina... Kasshy!' Prudce se otočil, vyskočil z okna, roztáhl havraní křídla a vzlétl k černému nebi, po kterém se převalovaly těžké mraky.

*** Ryu

Fafrir ležel na zemi a u jeho boku spalo několik malých kuliček, jeho děti. Flurr ho jemně olizovala na hlavě. „Je dobře, že sem Kasshy přivedl Flurr s Kanesou. Hodně pomohly.“ řekl Ryu a sledoval je.
„To ano.“ řekl Generál. „Škoda, že slečna Toudai zůstala tam.“
„No, někdo musel zůstat kvůli Kasshyho tetě.“ Ryu si protáhl ramena. Zrovna se vrátil z ranního hledání, ale bez úspěchu. 'Kasshy, kam jsi to zmizel?'

*** Inky

Seděl na kameni a pozoroval les, ve kterém jsem se jim ztratil. 'To slovo … „Zrůda“ … myslel jsi ho vážně?' Ještě víc sevřel pěsti. Vzpomínky, jedna za druhou, vyplouvaly na povrch. Naše setkání, první dny, škola, vaření, pečení, první noc … S každou další vzpomínkou se mračil čím dál tím víc. Zvedl se. „Tak snadno se z toho nevyvlíkneš. Ještě ti chci něco říct.“

*** Kasshy

Byl jsem unavený a kráčel jsem po lehce zalesněné ploše. 'Znaky mě povedou... Pfff … Blbost, to mi už spíš budou létat pečení holubi do pusy.' Zakručelo mi v břiše. „Sakra! Ještě mi kručí v břiše.“ Už to bylo víc jak den, co jsem naposledy jedl. Cestou jsem sice ochutnal nějaké plody a ovoce, ale to rozhodně nestačilo. „Království za dvojitý cheeseburger s hranolkami!“ klesl jsem na kolena. 'Ach jo.'
Zvedl jsem se a šel si najít místo k přespání.

*** Inky

Bylo časné ráno a Inky se plížil táborem. Na okraji lesa se ještě otočil. 'Tak, Kasshy, třes se, až tě dostanu do rukou, nebudeš moct týden chodit.'
„Kam si myslíš, že jdeš?“ ozvalo se za ním. Prudce se otočil a tam u stromu stál Ryu. „Ranní ptáče?“
„Budeš to mít těžké, jestli mě chceš zastavit.“
„Super, v tom případě si můžu dát dvacet. Jdu s tebou.“ Přehodil si meč přes rameno. Strom, o který se opíral, se pohnul. Inky udělal krok zpátky. „Musíš mě vzít s sebou. Sehnal jsem taxi.“ Inky se zazubil.

*** Kasshy

Ráno jsem se probudil celý rozlámaný. „Netušil jsem, že je kempování taková dřina.“ Vyklepal jsem z oblečení listy, hlínu a dokonce i pár nezvaných broučích hostů. Podrbal jsem se ve vlasech a zase jsem mohl jít. Blízko jsem naštěstí našel pramen, takže jsem se pořádně napil a umyl si obličej. „Brrr! To je ale ledárna!“ Trochu jsem si zakýchal a zase jsem šel. Cestou jsem kontroloval znaky, ale nijak nereagovaly. 'Fungují vůbec?'
Vyzkoušel jsem si lehký kruh, ale nic se nestalo. „Eh...? Neříkejte mi!“ země za mnou vybuchla a mě to odhodilo ho spadlého listí. Vyplivl jsem trávu. „Co se to?“ Za mnou nikdo nebyl, ale ve vzduchu se vznášel podivný kůň. Vypadal jako valach, ale se spoustou různých serepetiček. Přední nohy vypadaly jako od draka, tmavě fialová hříva s příměsí černé se vlnila ve vzduchu jako mlha a rostla mu přes oči.
Z hlavy mu rostlo paroží podobající se větvím mrtvého stromu. Zadní nohy patřily normálně koni, až na ten fialový plamen. Za zadku mu pak rostl ocas laděný jako hříva Kůň se snesl a na zádech nesl zahalenou postavu. Jakmile se dotkl země, zaržál, odfrkl si oheň a zahrabal. „Hmmm... Ranní pošta to asi nebude.“
'A mně zrovna trucují znaky. Může to být ještě lepší?'

Postava z koně seskočila a odhrnula si kapuci. „To byla řečnická otázka. … Heh … heh …“ Pozorně jsem si kluka prohlédl. Měl rozježené černé vlasy, které měly bílé konečky. Měl zamračený výraz a přes ofinu jsem mu pořádně neviděl do očí. „Kdo jste?“ Zeptal jsem se ho opatrně. Nijak neodpověděl. Uhnul jsem pohledem na koně, ale ten se jen pásl na trávě.
Najednou promluvil: „Je jako opak Kirina.“ trhl jsem sebou. Jeho hlas zněl děsivě. „Tak jako Kirin je přilákán pravým vládcem, tak je Aku-yojuu přilákán Yoichi-Tenem, soumračným.“ Zvedl hlavu a odhalil černé bělmo s bílými zorničkami. Než jsem stačil říct „A“, vrhl se po mně. Plášť jsem měl hned o polovinu kratší. „Hej, co tě bere?!“ Bavit se se mnou však nechtěl. Shodil ze sebe vrchní oblečení a znovu zaútočil. „Vážně si o tom nemůžeme promluvit?“ Rychle jsem podběhl jeho obrovský meč, abych dostal do tváře jeho šerpou, kterou měl okolo krku.
Přede mnou spadlo černé pírko. Otočil jsem se a uviděl jeho veliká černá křídla. Hned se mi v hlavě vybavila Inkyho slova: „Přiletěl černokřídlý tvor a tu divnou energii do sebe vsál.“

„Koukimi... Koukimi! Jsi to ty?“
„Co ti tak trvalo?“ zeptal se mě podrážděně.
„Jak jsem měl vědět, že sis přebarvil vlasy a křídla.“ Úlevně jsem vydechl. „Jsem docela rád, že jsi to ty.“
„Opravdu? V tom případě, až tě pošlu na onen svět, budeš plakat radostí.“
Nejistě jsem ustoupil. „Co tím myslíš? Nešlo by si o tom promluvit? Ať už je to o čemkoliv.“
„Ne! Žádná slova to nedokážou odčinit! Zemři!“ Tentokrát mě zasáhl do ramene. Odkutálel jsem se ke stromu. Mávl křídly a byl v mžiku nade mnou. Dal jsem před sebe ruce, i když jsem věděl, že je to úplně k ničemu. V posledním okamžiku se znaky rozhodly zase makat. Ze země vystřelily zářící řetězy a Koukimiho svázaly. Křičel a vzpouzel se.
„Díky bohu.“ úlevně jsem vydechl.
„Proklínám tě!“
Pomalu jsem se vydýchal. „Proč mě tak nenávidíš? Já vím, že ani v té věži jsme nebyli přáteli, ale … neměl jsi v sobě takovou nenávist.“
„Jak se můžeš ptát?!“ Chvíli jsme jeden druhého pozorovali. „Ublížil jsi Marii. Ten požár byl kvůli tobě! Tak proč musela tolik trpět?! Proč musí ležet v bezvědomí?! Proč?!“

„Aha…“ sklonil jsem hlavu. Začal jsem cítit, jak mi dřevění nohy a síly mě taky pomalu opouštěly. „Takže je to moje chyba. Já … nemám co říct.“ Zvedl jsem se a udělal jsem ke Koukimimu několik klátivých kroků. „Rád bych řekl: 'Je mi to líto.', ale to nic nezmění. Můžu se jen snažit to napravit.“ klesl jsem na kolena, uchopil řetězy a trhl jsem. Rozpadly se a na zemi se roztříštily na jiskřičky. „Můžu se jen snažit to napravit.“ Hlad, únava, zima a prudký výdej energie udělal své. Upadl jsem do bezvědomí.
Koukimi se zvedl, vzal do ruky meč a kolmo ho nastavil nad moje srdce. „Ani tvá snaha nic nezmění! Zemři!“ Meč se zabodl.

*** Marie

Marie ležela na nemocničním lůžku a kolo ní pípaly přístroje. Tiše zašeptala: „Koukimi … “ a po tváři jí stekla slza.

______________________________________________________________

Avatar: Anime Avatar Maker
Seznam povídek

Dodatek autora:: 

Zdravíííííííííííím Laughing out loud

Já vím, dlouho tu z Inkyho nic nebylo (snad deset stránek potěší). Moc se omlouvám. Múza mi asi odjela na dovolenou ... XD No i tak jsem zpátky, sice to tu už půjde trošku pomaleji, ale příběh na 150% dokončím Smile to vám slibuji na svou duši i bez kočičích uší Laughing out loud (ale jedny bych chtěla XD)

Tak co jsem pro vás tentokrát přichystala Laughing out loud Dozvíte se něco o vašich oblíbeních králících (rodech i jednotlivcích), Koukimi se dostaví víc na scénu a objeví se zase i jeho bráška. Kasshy dostane nový cíl cesty, ale hlavně ... se dozvíte proč je vyvoleným ... XD XD

5
Průměr: 5 (15 hlasů)