Inky - kapitola 26

*** Kasshy

Cítil jsem zvláštní vůni a vítr mi čechral vlasy. Pootevřel jsem oči a viděl, jak pode mnou ubíhá krajina. 'Co se to …?'
„Tak probereš se už, nebo ne?“ ozval se za mnou naštvaný hlas. Otočil jsem se a v tu ránu jsem byl čilý jako ranní rybička.
„K-Koukimi!“ Vyděšeně jsem se opřel o ruce a málem sletěl dolů.
Naklonil se mi k uchu a zlověstně řekl: „Jestli se chceš, tak moc rozplácnout o zem, s božím potěšením ti pomůžu.“ O jeho slovech jsem ani na chvilinku nepochyboval.
„Děkuji za nabídku, ale snad někdy jindy.“ Nervózně jsem se zasmál. „Kam to letíme?“ Pořádně jsem si sedl a pokradmu se podíval na Aku-yojuua. Přes hlavu mu pořád vysela hříva a neviděl jsem mu do očí. Vlastně jsem si nebyl jistý, zda mu do nich chci vidět.
„Mě se neptej.“ Pokrčil ledabyle rameny.
„Tak koho?“ zeptal jsem se naštvaně. Vyhrnul si rukávy a zaťukal si na předloktí. Nadzvedl jsem nechápavě obočí, ale poslechl jsem jeho narážku. Znovu jsem málem sletěl. „Ty znaky svítí!“
„Bingo.“ Rozhodil rukama, jako by rozhazoval konfety.
Teď mě vážně naštval. „Hele, když jsi tak inteligentní, tak mi řekni ...“ nedořekl jsem, protože pekelný kůň pohodil hlavou, zaržál a rychle si to zamířil k zemi. „Uach!“ křičel jsem a držel se jeho krku jako klíště. „Koukimi!!“ Marně jsem se ho pokusil zachytit, když ztratil pod zadnicí koňský hřbet.
Pomalu jsem začínal počítat andělíčky, když se kůň náhle vzepjal, zpomalil a lehce dosedl na zem. Oddechl bych si, kdyby mě v následující vteřině neshodil na zem. „Auč.“ Protáhl jsem si záda a začal se rozhlížet. „Koukimi! Koukimi!“ volal jsem ho a prohledával blízká křoviska.

Nikde jsem ho však neviděl. 'Kam mohl spadnout! Jestli si něco udělal!' Podíval jsem se pod sebe a uviděl divný stín. „Eh?“ Zaklonil jsem hlavu a nade mnou se vznášel Koukimi.
„Zdar.“ A ještě mi pobaveně zasalutoval.
Napodobil jsem výbuch sopky a začal po něm házet všechno, co mi přišlo pod ruku. „Ty bastarde! Parchante! Víš, jak jsem se bál!“ Bohužel měl ve vzduchu výhodu, a tak jsem jen vyplýtval spoustu energie, svalil jsem se do trávy. „Kde to vlastně jsme?“
„Nevím, v Be-sekai jsem nikdy pořádně nebyl.“ Snesl se vedle mě. Ten kluk riskoval.
Vyhrnul jsem si rukávy a prohlédl si znaky. Vůbec nesvítily. „Co je zase?!“ rozčiloval jsem se a zvedl se. Nebylo na ně žádné spolehnutí.
„Otoč se a uvidíš.“ řekl mi. Poslechl jsem ho. Znaky se pomalu zase rozzářily.
„Hele, už fungují!“
„Kompas.“
„Eh?“
„Fungují jako kompas. Během letu jsem si to ověřil, takže pokud budeme pokračovat tímhle směrem … “ Ukázal před sebe. „Dostaneme se k našemu cíli.“
„Snad dostanu, ne?“ Lehce se po mně podíval. „Je to tak, jak jsi řekl. Spousta lidí trpěla kvůli mně. Nikdy jsem to nechtěl, ale už se tak stalo … “ Zaklonil jsem hlavu a chvilku naslouchal šepotu větru. „Nevím, kam mě má cesta zavede, ale ať už je to kamkoliv, už nikdy nedovolím, aby někdo kvůli mně trpěl!“ Zatnul jsem pěsti. „Takže, dál budu pokračovat sám. Díky za všechno.“ Lehce jsem se uklonil a odcházel jsem.
Koukimi zaskřípal zuby. „To si děláš srandu?“
Nestačil jsem se ani ohlédnout a Koukimi mě držel pod krkem. „Si myslíš, že je to tak jednoduchý?! Že si jen tak půjdeš?!“ Pustil mě a shodil na zem. „Jestli si myslíš, že když jsi Sou Kashi, že jsi všemocný, tak se šeredně pleteš!“
„Proto chci jít!!“ zařval jsem na něj, až ucouvl. „Chci být silný, tak jako ostatní!!“ Na pozadí svého hněvu jsem viděl nedávné vzpomínky, a to mému hněvu přidalo na síle. „Nechci být jen přítěž, o kterou se ostatní musí starat!“ Nadechl jsem se a zařval na celé okolí. „Chci ostatní chránit, i kdyby mě to mělo stát život!!“ Sklátil jsem se na zem. Nikdy by mě nenapadlo, že by sebevyjádření bylo až tak namáhavé.

„No vidíš, jak to jde, když se chce.“ Spokojeně se usmál a pak řekl lhostejně: „Nemysli si, že jsem tvůj kamarád jen proto, že jsem tě před třemi dny nezabil. Udělal jsem to … “ nedomluvil, neboť jsem ho tentokrát držel pod krkem já.
„Tři dny?! Jak je to možné?!“ Klesl jsem, jelikož mi mohutně zakručelo v břiše.
„Nikam nechoď, něco ti přinesu.“ Ironický parchant. Nikam jsem samozřejmě nešel. Než přišel, prohlížel jsem si démonické zvíře. Pokud pomineme fakt, že mohlo budit hrůzu, bylo to elegantní a vznešené stvoření. Hříva se mu leskla a společně s ocasem vytvářely dojem mlhy. Rozhodně jsem se v ní nechtěl ztratit.
„Tady.“ řekl a podal mi ovoce, aspoň podle tvaru jsem tak usuzoval. Bylo rudé a červené s nepravidelnými žlutými fleky. Další kus vypadal jako zelenomodrý lilek a pak tu byly malé bobulky, které mi svojí křiklavě růžovou připomínaly typické blondýnky. Navzdory vzhledu jsem si na tom pochutnal. „Hmm … Bylo to výborné.“
„Ještě aby sis stěžoval.“ Nemyslel to však doslova, protože se culil.
Sedl jsem si do tureckého sedu, sklonil hlavu a řekl: „Uzdravím ji.“ Nadzvedl hlavu. „Uzdravím ji! Uzdravím ji i tebe!“ Rozhodně jsem se mu podíval do očí. Zakroutil hlavou a hodil si do pusy poslední bobulku.
„O mě se nestarej! Já jsem v pohodě.“ Hlasitě rozkousl ovoce. „Než se začneš starat o ostatní, ujisti se, že se umíš postarat o sebe.“

*** Inky

Inky seděl na větvi Kyouko-Shina a sledoval krajinu před sebou. Už to byly tři dny, co odešli z tábora. „Na svoji velikost jsou pěkně svižní.“ řekl Ryu, když k Inkymu přisedl.
„Hm.“
„Jaký je výhled?“
„Hmm.“
„Máme pěkné počasí, ne?“
„Hmm.“
„Kasshy v námořnickém oblečku.“
„Hmm …. EH?!“ Prudce se na Ryua otočil, který na to hned vyprskl smíchy. „Tohle nemělo chybu!“ řekl, když se dokázal pořádně nadechnout.
„Ha ha, moc vtipný!“ řekl uraženě Inky a odvrátil se od něj.
„Prosím, neříkej mi, že jsi myslel na dívčí variantu.“ Inky neodpověděl a Ryu se znovu dal do smíchu.
„Najdeme ho … “
Ryu také zvážněl. „To není otázka, ale fakt.“
Mlčeli. Nechtěli si to připustit, ale ani jeden z nich nevěděl, kde Kasshyho hledat.
„Kam ten Kyouko-Shin vlastně jde?“ zeptal se Ryu.
„Tam, kam máme jít.“
„To není zrovna moc specifické, ale … co, hlavně že se hýbeme.“

*** Michael

'Přípravy budou za chvilku hotové.' Podíval se na veliký kříž, který měl na sobě vyryt nespočet znaků dávného jazyka. Stál na konci veliké chodby, která se v jeho okolí jen o něco víc kruhově rozšířila a vytvořila tak dojem malé svatyně. Po obvodu se táhly kulaté otvory ve zdech, v nichž poletovala světla. Plápolala a pohybovala se jako skutečný oheň.
Vytáhl z kapsy u svého dlouhého pláště křídu a pustil se do malování kouzelných kruhů, hned u ústí chodby. „Osud bude naplněn. Nikdo to nemůže zastavit. Tak to bylo napsáno a tak se také stane.“ Když domaloval všechny kruhy, vstal a přešel k malému stolku se šikmou deskou, na němž ležela tlustá kniha v tmavě červené kůži. Pohladil ji. „Již brzo …“

*** Kasshy

Z Aku-yojuua se vyklubal pěkně náladový zmetek. Odmítal nás nést. No, Koukimi neměl problém, ale já za ním nemohl jít dost rychle. Když jsme chtěli vyrazit, prostě se nehnul z místa. Zkoušel jsem ho lákat na travičku, nějaké to ovoce, ale na nic nereagoval. Tak jsme ho tam nechali. Koukimi se nade mnou proháněl, udělal mi nad hlavou několik náletů a dokonce se nahoře i vymočil. Docela jsem mu to záviděl, je jediný, kdo by se dokázal holubům patřičně pomstít.
Zasmál jsem se tomu. Zastavil jsem se a rozhlédl se kolem. Asi před hodinou jsme opustili hustý les a přešli na prérii nebo možná polopoušť. Jinak řečeno, moc stromů tu nebylo, a když tak většina byla uschlých, spíš jen křoviny, kameny a pár trsů osamělé trávy.
„Touhle místu se říká Malá poušť.“ Koukimi se snesl vedle mě.
„Hmm … Žije tu něco nebezpečného?“ Natáhl jsem ruce a ověřil si jas znaků.
„Máme tu několik potvor, ale ty se zdržují v jiné části a jsou aktivní spíš v noci. Většina obyvatel je malých až středních rozměrů. S těmi si starosti dělat nemusíme.“
Za námi se ozval dusot koňských kopyt a dvou dračích tlap. Aku se uráčil dostavit. Podrbal jsem ho mezi ušima a vyskočil mu na hřbet.

*** Tsuki

Tsuki se vrátila domů. Už několik dní chodila na určitá místa a čekala. 'Nevrátil se.' Uklidila nákup a sedla si k nízkému stolu. Z pod něj vytáhla krabici, otevřela ji a vytáhla dvojlist papíru. Rozevřela ho a zahleděla se na roztrhané pírko. „Kdo to vlastně byl?“ Viděla ho pořád před sebou, jeho obrovská křídla, jeho oči, drápy … Zakryla si dlaněmi obličej a opřela se o lokty.
O chvilku později si lehla na podlahu. „Co se to děje?“ Během okamžiku usnula.

„Je mi to líto … “
„Kdo je to?“ zavolala do tmy. Vyděšeně se rozhlédla kolem. „Kde to jsem?“ Před ní se začalo formovat světlo, až nabralo podobu Washiho.
„Ty jsi ten kluk … “ Ucouvla.
„Už vás nebudu obtěžovat. Už vás nebudu děsit.“ Otočil se. „Sbohem.“ Odcházel.
„Ne!“ Rozběhla se za ním a chytila ho kolem pasu. „Neodcházej! Zůstaň!“
„Ale … “ Pohlédl jí do tváře.
„Já vím, že jsi jiný!“ Pevněji ho sevřela. „Zůstaň, prosím!“ Prudký pohyb jí odstrčil a ona upadla na zem.
Podívala se nahoru a viděla Washiho démonickou podobu. Tělem jí zalomcoval strach.
„To se nebojíš?“ Znělo to výhružně.
Sevřela ruku a přitáhla si ji k hrudi.
„Bojím se … “
„Tak uteč.“
„Neuteču … “
„Tak budeš zraněna.“
„Stejně neuteču.“
„Proč?“
„Útěk bolí víc.“ Třásla se, ale podařilo se jí se postavit. Přišla k němu blíž. Ucouvl. „Bojím se tvých drápů, bojím se tvých tesáků, ale … “ Jemně mu uchopila tvář. „Chci zahnat smutek v tvých očích.“ Ucukl ještě víc. „Říkáš mi, abych utíkala, ale jsi to ty, kdo utíká pryč.“ Položila si jeho hlavu na rameno.
„I když jsou má ramena úzká, i když nemám moc sil. Chci být někomu oporou.“ Jeho ruce jí objaly kolem pasu.
„Bojíš se?“
„Každý se bojí.“
„Utečeš?“
„To nevím, ale chci bojovat.“
„Můžu se vrátit?“
„Budu čekat.“

Když se probrala, zjistila, že sedí a pláče. „Já čekám … já na tebe počkám.“

*** Seiyak

„Co se stalo?“ křičel Seiyak na svého nejmladšího bratra.
„To netuším! Ale najednou jsme ho začali ztrácet a teď … “ Rozhodil zmateně rukama. „Jako by do něj začala proudit nová energie.“
„Washi, sice jsi ztratil křídla, ale ne svoji budoucnost. Nesmíš to vzdát!“ Zahleděl se na magickou kouli, ve které se Washi vznášel.
Washiho tvář se třásla a nebýt tekutiny, možná by viděli jeho slzy.

*** Kasshy

„Wau! Podívej!“ volal jsem na Koukimiho. „Není to úžasné!“ Choval jsem se jak malé dítě, ale řekněte. Vás by pohled z vysokého útesu na široké tmavě fialové moře, zapadající slunce a hejno malých poletujících ptáků se dvěma páry křídel a dlouhými ocasy neuchvátil? Mě tedy jo. Mořský vzduch krásně voněl a já ho bral plnými nádechy. „Neutáboříme se tu?“
„Proč ne. Stejně za chvíli bude tma a přes moře bych v noci nerad cestoval.“
„Je to hodně nebezpečné?“ zeptal jsem se ho.
„Jo. V noci je hodně aktivních lovců a dravců, pak taky vodní sloupy, což jsou náhlé výbuchy podvodních gejzírů a i dost létajících potvor.“ Rozhrábl křoví a hledal nějaké bobule.
Tohle byl pátý den a já litoval, že si nemůžu vést deník. 'Ale jednou tohle všechno sepíšu. Lidé to sice budou brát jako fantasy, ale to nevadí. My budeme vědět své.'
Nakonec bylo k večeři několik ořechů, ovoce a párek malých tvorečků, kteří mi připomínali kočku spojenou s krysou. Pochutnal jsem si, ale stejně mi chyběla domácí strava.
„Ty, Koukimi?“
„Hm?“
„Proč máš černý křídla? Neměl jsi je bílé?“
Chvilku bylo ticho. „Povýšil jsem.“ Strčil si mezi zuby stéblo trávy.
„A to jak?“
„Z ťuťu ňuňu dobráka na sexy záporáka.“ Otočil se na mě a vítězně se ušklíbl.
„Hej!“
„Mluvím pravdu.“
„Od kdy dobráci zabíjí nevinný lidi?“ Na naše první setkání šlo těžko zapomenout.
„Co jsem měl dělat, když sis to nechtěl vymluvit?“
„Mně se zdá, že jsi spíš teď dobrákem.“
„Jestli si to myslíš kvůli tomu, že jsem ti předtím neprořízl krk, tak zapoj mozek do akce. Mám své vlastní důvody.“
„A ty jsou?“
„To je tajemství. Záporák bez tajemství není sexy.“ Otočil se na bok ke mně zády a zamával mi hřbetem ruky. Vyplázl jsem na něj jazyk a lehl si na záda. 'A stejně jsi dobrák.'

***

Ráno bylo slunečné, ale zatraceně studené. Třásl jsem se jako osika a pořád kýchal. Zato Koukimi vypadal, že mu studené ráno dělá dobře na revma. Pomyslel jsem si něco o bastardech a podíval se na ruce. Znaky pořád svítily a dávaly mi jasně najevo, že musím překročit moře. 'Doufám, že nenarazíme na potíže.' Nic vážného se totiž v poslední době nestalo, takže jsem začínal být velmi podezíravý. Aku se naštěstí už nevzpouzel a spolupracoval, takže jsem ho nemusel ani moc honit.

*** Inky

Lesní démon se zastavil u vchodu do jeskyně, která stála vysoko nad mořem. „Tak tady už budeme muset po svých.“ konstatoval Ryu, když seskočil z větve.
Inky se postavil vedle něj a chvíli jen tak zírali na ústí jeskyně. Ticho nakonec prolomil Inky: „Čekáme na fanfáry nebo červený koberec?“
Ryu ho jako odpověď cvrnknul do boku hlavy a bez další odpovědi vstoupil do podzemí. Inky zamumlal „Au.“ a šel hned za ním.

***

Na cestu jim svítilo Inkyho kouzelné světlo.
„Hej.“ Začal Ryu.
„Hmm.“ Inky se naladil na stejnou vlnu.
„Nezměnil ses, nebo tak něco? Vypadáš jinak.“
„Jé, ty sis všiml, že používám nový šampón.“ odpověděl mu Inky až moc radostně. Ryu na něj zavrčel. „To byl vtip, používám nový sprchový gel.“ Ryu neměl daleko k tomu ho přerazit pochvou svého meče.
„ Dobře, dobře, je vtom něco jiného.“ řekl už inkubus vážně.

***

„To jako vážně?!“ zakřičel Ryu, když mu pověděl pravdu o své neviditelné změně, kterou lze pouze vycítit.
„A ne, že to všem vykecáš. Hlavně ně Kasshymu, tomu to chci říct sám, jen jsem předtím nenašel vhodnou chvilku.“
„Neboj, budu mlčet jako hrob.“

*** Kasshy

Ke snídani nám náš čtyřnohý a občas vzpurný společník nachytal pár ryb. Nejspíš se už dost nasmál našim marným pokusům, já za to mohl dostat zlatou trofej. O jeho dobrých úmyslech jsem však začal pochybovat v momentě, kdy ryby spatřily světlo světa. Pár se jich náhle nafouklo a prasklo jako vycpaná piňata. Ani Koukimi nebyl zrovna nadšený, zato kůň se báječně bavil.
Konkurs na snídani nakonec vyhrálo několik malých ryb, které vypadaly jedle. Zapomněly nám však říct o své posmrtné pomstě v podobě stovek kostí. Připadal jsem si jako chirurg, který z operace plynule přešel na pitvání. Po jídle jsem byl hladovější než předtím, hřálo mě jen pomyšlení, že černý anděl na tom byl podobně.
Když jsme pak letěli nad mořem, začal jsem pekelného tvora podezírat z pobaveného pohvizdování.
„Pořád svítí?“ zeptal se mě Koukimi a ohlédl se na mě. Prohlédl jsem znaky, ale pořád ukazovaly jeden a tentýž směr.
„Jo, baterka ještě nedošla.“
Podíval se znovu dopředu, ale já měl možnost zahlédnout jeho podezíravý pohled.
'On snad ví, kam letíme?' V hlavě mě začal hryzat brouk pochybností. Neměl jsem možnost ho pořádně poznat, ale nevěřil jsem tomu, že by to byl špatný člověk. Na druhou stranu se mě i moje kamarády snažil zabít. Bylo těžké si o něm udělat ucelený obrázek, zvlášť když se ukázal pokaždé v jiném světle.
„To je ostrov?!“ zavolal jsem, když se na obzoru začala rýsovat pevnina. Znaky se rozzářily o něco víc.
„Ah.“
„Víš něco o tom místě?“
„Myslím, že vím, co to je.“
„A co to je?“ Naléhal jsem na něj.
„Setsuzoku, ostrov spojení.“
„Spojení?“ Nerozuměl jsem mu.
„Určitě víš, že dřív nebyly naše světy takhle odděleny.
„Něco jsem o tom slyšel.“ Vzpomněl jsem si na onu vymalovanou místnost.
„Původně byly spojeny světy Be-Sekai a Tsu-Sekai, což je jiný název pro svět lidí. Můj svět Joukai-Ten byl však oddělen. Byla mezi nimi bariéra a jediným způsobem, jak se do něj dostat, bylo skrz tenhle ostrov.“
„Takže musím jít do Joukai-Tenu, abych se naučil svoji moc lépe ovládat?“
„Ah.“
Naplněn vzrušením jsem si nevšiml chladu v jeho odpovědi.

Už jsme mu byli na dohled. Nepřipadal mi nijak veliký, ale určitě bude kouzelný a možná na něm budou platit stejné prostorové „zákony“ jako u inkubů na hradě. Pokrývala ho hodně zeleň a uprostřed na vrcholku kopce stála bílá budova vestavěná do obrovského stromu. Všiml jsem si několika bílých skvrn, které jsem odhadoval na zbytky civilizace. Připomínala mi řecké nebo římské budovy.
Blížili jsme se, kůň najednou netrpělivě zaržál.
„Sakra!“ zakřičel Koukimi a chytil se jeho hřívy. Já ho radši pořádně objal kolem pasu a právě včas, neboť z vody se vymrštil obrovský had. Jeho čelisty plné ostrých zubů nás minuly jen o několik centimetrů.
„Co to je?!“
„Leviaran!“
„Něco jako leviatan?“
„Tak trochu.“ řekl a sledoval, jak se veliká a dlouhá ocasní ploutev ponořila do vody.
„Proč útočí?“
„Protože je strážcem tohohle místa.“
„Copak neví, že jsi na jeho straně?“
„Ví moc dobře, kdo jsem. Vždyť jsem ti říkal, že jsem povýšil!“ Strhl démonického koně na stranu a vyhnul se dalšímu útoku z hlubin.
„Je fakt rychlý!“

Sledoval jsem jeho dlouhé zploštělé a světle modré tělo s béžovým břichem, jak vyskočilo z vody. Tlamu měl plnou zubů a roztáhlou jako rozšklebené boty. Měl tři páry očí, jeden na vystouplých kostech na temeni hlavy a další dva páry vepředu, kde by se daly normálně očekávat. Zadní oči byly veliké a působily nechutně. Z nosu mu rostlo mnoho tenkých šlahounů, které určitě sloužily pro hledání potravy a průzkumu terénu.
Ušní ploutve byly malé a slabě červené, zato hřbetní ploutev byla dlouhá a výrazně červená a podpíralo ji několik dlouhých výrůstků z páteře. Poslední dominantou na něm bylo několik párů prsních ploutví, které vypadaly celkem na obtíž.
Svůj názor jsem rychle změnil v okamžiku, kdy je roztáhl a střemhlav se na nás vrhl.
„Ono to umí létat?!“ řval jsem do větru, který za sebou táhl.
„Ne! Jenom plachtit!“
„To mě má uklidnit?!“
Plaz kvůli své velikosti nemohl dost rychle manévrovat, ale i tak nebylo snadné se mu vyhýbat.
'Do prčič!' Nadával jsem a držel se Koukimiho jako klíště. Náš kůň si očividně zase postavil hlavu a rozhodl se vyzvat hada na vzdušný souboj. Leviaran rozevřel, nebo spíše v jeho případě roztáhl tlamu a vrhl se po nás. Plnokrevný pekelník zařval a vrhl se proti němu. Už jsem nás viděl v jeho břiše a kvůli silnému větru, který tu byl, nemohl Koukimi ani vzlétnout, jinak by ho to odhodilo bůhví kam.
„Sakra!“ zakřičel jsem, natáhl pravou ruku dopředu a nechal znaky udělat svoji práci. Ty se rozzářily, vystoupily do vzduchu okolo ruky do třech za sebou poskládaných soustředných kruhů, které se začaly různě rychle otáčet na jednu a pak zase na druhou stranu. Připadalo mi to jako u složitých teleskopů, u kterých se musí kroutit několika koly, aby se patřičně nastavil. Znaky se konečně uspořádaly a uklidnily. Tlama od nás byla už jen pár metrů a čas se začal neuvěřitelně natahovat. Tři lajny znaků se postupně rozsvítily od vnějšího kruhu po vnitřní a z nich tvořené paprsky mířily do středu před moji dlaň, kde se začala vytvářet a rotovat světelná koule.
Třásl jsem se a měl pocit, že mi končetina v nejbližší chvíli vybuchne.
Nevím, jak se mi to slovo v hlavě zrodilo, ale vykřikl jsem: „Tei-ryuu!“
Z rotující koule vystřelil široký paprsek a úplně Leviarana pohltil. Do hluku způsobeného větrem se dral můj vlastní křik.

Vítr námi cloumal a jen díky Aku-yojuuově tvrdohlavosti, která si nezadala s tou u mezka, jsme nikam nekontrolovatelně neodletěli.
Těžce jsem oddechoval a snažil se soustředit, neboť se mi točila hlava a bylo mi na zvracení. Ruka mi visela, jako by v ní nebyl žádný život. O její přítomnosti mě ubezpečovalo jen vizuální vyhodnocení situace, protože ani na bodavou bolest není občas spolehnutí.
„J-Je to mrtvý?“ zeptal se Koukimi a snažil se svůj hlas ovládat. Tušil jsem, že ten strach nepochází z té příšery.
Nestačil jsem odpovědět, když se před námi z mračen vynořilo jeho mohutné tělo.
„Do pr… dele!“ Cedil skrz zuby Koukimi. „Doufám, že ruka dvě má plán 'B'.“
„To jsme dva.“ Budeme však potřebovat víc než sarkasmus, abychom ho sejmuli.
Obrovský had se vznášel ve vzduchu a upíral na nás všechny přední oči. Já mu to oplácel, protože to bylo to jediné, co jsem zrovna mohl dělat. Tvor zaklonil hlavu a začal zpívat.
„Eh?! … On … Ono to zpívá!“ překřikovali jsme se. Bylo neuvěřitelné, bylo to … slovy nešlo popsat krásu a jedinečnost oné hudby. Rozléhala se okolo nás, jako bychom byly v katedrále a přitom okolo nás byl volný prostor.
Zavřel jsem oči a snažil se uklidnit své srdce a vůbec všechny vnitřní orgány, aby mi žádný zvuk a vjem nekazil jedinou notu.

'Tak daleko … ' Vzpomínky, tolik vzpomínek.
'Inky … všechno začalo s ním, když jsem našel tu kouzelnou knihu. Chtěl jsem se pomstít a místo toho jsem získal spolubydlícího a i milence.' Usmál jsem se.
'Škola už nikdy nebude jako dřív. Ryu-senpai a Inky ji málem rozdrobili na štěrk. Toudai … tolik se změnila. Byla to šedivá myška s velikým srdcem. Byl to Inky, kdo jí pomohl udělat první krok dopředu. Potřebovala jen ukázat směr.
Ryuu-senpaiem začínali jako nepřátelé a teď si dokážou chránit záda. Fafrir … nikdy by mě nenapadlo, jak se může z roztomilého králíčka stát taková bestie. Vlastně … jak jsme se dostali do Be-Sekai? Aha, už si vzpomínám. Jeli jsme do horkých pramenů, které Inky s Toudai vyhráli na našem školním plese. Tam jsem taky poprvé potkal Koukimiho v jeho andělské podobě. Byl tam ještě někdo, ale kdo? Nějak mám však pocit, že ho znám.
V té chvíli se musela probudit moje síla Sou-Kashiho a přenést nás sem. Bylo to tak šílené. Já skončil s Inkym a ostatní naštěstí u sebe. Všichni jsme zažili bláznivá i nebezpečná dobrodružství. Poznal jsem tu Inkyho trochu praštěného otce Kamichiho a jeho dva bratry, nejstaršího Seiyaka a Yojiho.
Ryu a Toudai strávili čas s Fafrirovým rodem a spřátelili se s Generálem a Flurr. Nejstarší … zajímalo by mě, jestli je v pořádku. Pak nás šli hledat a já se mezitím snažil naučit ovládat své síly a slyšel jsem hlas, který mi říkal něco důležitého, třebaže jsem tomu tenkrát nerozuměl. Myslím, že mu pořád nerozumím. Spřátelil jsem si tam draka a Washiho, který mě pořád bere jako svého mistra. Měl bych mu to nějak rozmluvit.
Sotva jsme se vrátili domů, musel jsem se postavit nové hrozbě. Školní testy jsou oproti tomu maličkostí. Objevili se u nás Ztracení, tvorové z Be-Sekai, kteří zapomněli svoji podobu a stali se z nich agresivní a odporní tvorové. Poznal jsem nové lidi, získal další spolubydlící a měl i Kamichiho náhlou návštěvu se zbytkem rodiny.
Pak... pak mi shořela škola a mohl za to ohnivý mýval a nějaké další potvory. Krátce na to všechno nabralo rychlý spád, Uragiri, Kamichiho úhlavní nepřítel, započal válku a pomocí podlé intriky zabil Inkyho otce. Inky se navíc sám málem stal Ztraceným, protože se stal závislým na mojí životní energii, kterou inkubové potřebují k životu.
Znovu jsme se vrátili do Be-Sekai a tentokrát s jasným cílem – zvítězit! Válka to byla strašná, ale … mohl jsem poznat další obyvatele tohohle úžasného a někdy i nebezpečného světa. Přidali se k nám draci, Ura-Sagové a Kato-Sagové a Kyouko-Shinové. Během té války jsem zjistil, že není Ztracený jako Ztracený a že je lze vytvářet i uměle.
Strašně mě o naštvalo, nedokázal jsem to vydržet a proto mi v hlavě zase něco povolilo a já se znovu změnil. Možná jsem už v poslední fázi, možná se už blíží konec … Ne, konec je už na dosah ruky, musím ji jen natáhnout.'

Otevřel jsem oči a hleděl před sebe. Pravou ruku jsem měl skutečně nataženou a už mě nebolela. Leviaran si nás prohlížel a mě napadlo, že to plachtění bude spíš levitace. Vydal krátký ryk a zmizel v moři.
„Cos mu to udělal?“
„Já nevím, ale nemohli bychom už přistát na rovnou, ale hlavně pevnou zem.“ žadonil jsem.

***

Sotva jsme přistáli, svalil jsem se na břicho a cítil, jak mi pulzuje zadek.
'Doufám, že je Inky v pořádku. V tom lese jsem mu musel vážně ublížit.' Chtěl jsem se mu omluvit, všem jsem se chtěl omluvit, ale neměl jsem slov a už na to bylo pozdě. Mohl jsem jít jen dopředu.
Zvedl jsem hlavu a koukal před sebe. Slyšel jsem vzdálené šumění vodopádu, švitoření malých ptáčků a lehké šumění větru ve větvích stromů a keřů. Tohle místo mi připomínalo zahradu, kterou jsem zahlédl v Joukai-Tenu, Koukimiho domově.
'Co asi dělá ten anděl? Vím já vůbec, jak se jmenuje?' Setkali jsme se jen párkrát, ale nikdy mě nenapadlo se ho zeptat na jméno. 'Válka tří světů … Hmmm … '
Podíval jsem se vedle sebe a s radostí shledal, že nejsem jediný se zadními problémy. Usmál jsem se a pomalu se zvedl. Šlo to ztuha, ale povedlo se.
Pozoroval jsem svůj stín, ale třebaže už bylo skoro poledne, necítil jsem hlad. 'Určitě mi bude kručet v žaludku, až budu utíkat před nějakou potvorou.' Vzhlédl jsem k velikému stromu, který byl uprostřed ostrova a hvízdl si. Byl opravdu obrovský a mohutný. Cítil jsem z něj vznešenost a důstojnost. 'Ten si musí pamatovat hodně tisíciletí.'

„Klidně tam zapusť kořeny, ale já jdu.“ zavolal na mě sarkasticky Koukimi, který byl skoro na okraji lesa.
„Počkej!“ běžel jsem za ním. Kůň si vyhlídl šťavnatou trávu a přestal se o nás zajímat.
Cesta se ukázala být delší, než jsem si mohl myslet. Částečně jsme se však zastavovali kvůli průzkumu ruin a zarostlých obydlí.
„Tady to musí být opuštěné už několik století, určitě i víc.“ Hleděl jsem na kamennou desku, která byla pokrytá mnoha znaky a vůbec mě nepřekvapilo, že to byly stejné znaky, jaké mám na ruce. Všechny domy byly z kamene a válelo se tu i spousta sloupů a kamenných nádob. Archeologové by z tohohle nálezu lezli radostí po stěnách.
Vážně bych to tu rád prozkoumal, ale Koukimi mě v podstatě táhl dál, i když se sám zastavoval a zkoumal okolí. Jestli mi předtím připadal zamlklý, tak teď byl tichý jak hrob. Cítil jsem i, že je naštvaný nebo popuzený. Říkal, že povýšil na sexy záporáka, takže se musel stát vyhnancem vlastního rodu. Na tomhle území, které patřilo Sukai-Tenům, se nemohl cítit dobře. Chtěl jsem se ho na zeptat, ale byla to příliš osobní záležitost.
Čím blíž jsme stromu byli, tím přibývalo ruin a ubývalo zvuků lesa. Jako by se k téhle části ostrova báli přiblížit. Strom pod sebou kompletně kryl sluneční svit, ale přesto tu byla spousta zeleně.
Občas jsem si všiml Koukimiho postranního pohledu, jako by hledal nepřítele.
„Koukimi, děje se něco?“
Neodpovídal, jen se postavil na mechem zarostlý kámen.
„Zapomínáš, že jsem bodyguard. Hledat nepřátele je můj zvyk i profesní povinnost.“ řekl klidně.
„Víš, že znaky na kamenných deskách jsou stejné jako ty, co mám na rukou?“ Snažil jsem se začít rozhovor.
„Víš, že procházíš kolébkou Sou-Kashiů?“ Seskočil z kamene a šel, jako by neřekl nic důležitého.
„C-Cože?!“ Blekotal jsem a utíkal za ním. „To jako že odtud pochází moji předci?“
„Spíš zadci.“
„To není vtipný!“ Chytil jsem ho za ruku a prudce s ním trhl. Už při pohledu do jeho očí jsem sepisoval upřímnou soustrast mé levé ruce.
„Něco málo vím.“
Loučení se odkládá na neurčito.
„Prosím, řekni mi to, chci to vědět. Musím to vědět!“ Pustil jsem jeho ruku.

Otočil se.
„Toto místo bylo kdysi plné lidí a Sukai-Tenů. Pořádaly se tu soudy a zasedání nejvyšší důležitosti i významu. K tomu sloužily ty menší budovy okolo, my však jdeme do svatyně Seidõ, která je spojena s okolní přírodou. To je brána do světa Joukai-Ten.“
Začali jsme stoupat po zarostlých schodech, které vedly až ke zmíněné svatyni.
„Společnost tu měla dost přísné zákony a tresty nebyly o nic míň lehké.“ Na chvíli se odmlčel. „Víš, jaký mají účel Sou-Kashiové?“
„Eh?“ Ne že bych o tom nic neslyšel, ale … to, jak se zeptal, mě zarazilo. Jako by byli jen věcmi na jedno použití. „Jsou to mágové, kteří dokáží bojovat s tvory z Be-sekaie, dokáží taky procházet do ostatních světů a jejich krev má kouzelné účinky. Zdrojem jejich síly jsou ty znaky na rukou. To je zhruba to nejdůležitější, co vím.“
Koukimi nejdřív svěsil hlavu a pak se dal do smíchu.
„Co je, proč se směješ?“
„Ty vážně nic nevíš!“ Otočil se ke mně. Atmosféra v lese ještě víc zhoustla. Ke chrámu nám zbývala asi polovina schodů. „To, co víš, je jen zlomek pravdy a zbytek z toho je lež. Sou Kashiové opravdu pocházejí odsud, ale ne jako hrdinové nebo mágové, ale jako hříšníci.“
„Hříšníci …?“