Inky - kapitola 27 [Final]

*** Kasshy

„Hříšníci?! Co tím myslíš?“
„Přesně to, co říkám! Sou Kashi je velmi staré slovní spojení pro 'Ten, který zhřešil.'. Ty magické znaky nejsou nic víc než vypálená značka.“
Zatínal jsem pěsti, po tváři mi stekla kapka potu. Něco takového jsem vůbec nečekal.
„Ale proč?“
„To je jednoduché. Protože nesete krev Tsukai-Tenů a člověka.“
„Ale …“
„Jistě máš spoustu otázek, takže … “ Roztáhl křídla a sáhl si pro pírko. „Tě pošlu za tvými předky!!“
Nemohl jsem se ani hnout.
„Koukimi!!“ zakřičel jsem, když skrz jeho tělo najednou proletělo několik oštěpů. Propíchly mu nohy i křídla.
„Jsem rád, že jsi sem Kasshyho doprovodil.“ řekl hlas anděla, kterého jsem dobře znal.
„Bratře, ty bastarde!“ vrčel na něj Koukimi a s námahou otočil hlavu.
„Bratře?! Co tím myslíš?! Co se tu děje?!“ křičel jsem, očima těkal z jednoho na druhého a pak se snažil doběhnout k Sukai-Tenovi, který stál před námi. Okolo se objevili další, ale ti si mě nevšímali. Zvedl ruku a já najednou ucítil okolo sebe rostoucí tlak.
„Aaaah!“ Pozvolna jsem se propadl do temnoty. 'Ta záře … To on byl v té věži … '

*** Michael

Moje padající tělo popadl nejbližší voják a přinesl mně k Michaelovi.
„Ty bastarde!“
„Nějak ti přestává sloužit paměť. Za prvé, tohle jsi už říkal a za druhé jsem ti řekl, že mě nic nezastaví, bratříčku.“ Nad otevřenou dlaní se mu objevila zářící koule a hodil ji na Koukimiho. Výbuch mu roztrhal křídla i oštěpy a shodil ho dolů. Na schodech zůstávaly jen rudé čmouhy.
„Čas nadešel, musíme jít.“ řekl a otočil se.

*** Inky

„Díky bohu, že jsme venku.“ radoval se Inky, jakmile spatřil světlo světa.
„Už jsem si myslel, že tam zůstaneme napořád.“ povzdechl si Ryu.
Před nimi se rozprostírala nádherná krajina plná zelených stromů, zpívajících ptáků a šumícího větru.
„Podívej!“ zavolal Ryu a rozběhl se k zarostlému kameni. Sklonil se a odtrhl několik narostlých mechů. „Nepřipomíná ti to něco?“ Ryu se otočil na skloněného Inkyho.
„Máš pravdu, něco je mi na nich povědomého, jen si sakra nemůžu vzpomenout co.“ Podrbal se na hlavě a zarazil se. Podíval se na ruku a pak na Ryua. Ve stejném okamžiku je napadlo to samé.
„Kasshy!“
„Vy tam! Vzdejte se a vaše smrt bude bezbolestná!“ ozval se najednou za nimi hlas.
Otočili se a spatřili vojáky s bílými křídly.
„Kdo jste?“ zavolal na ně Ryu.
„Nemám jména pro někoho, jako jste vy!“ odpověděl jejich velitel, který měl na své helmě vyrytý znak pera.
„Víš, co je legrační?“ zavolal na něj Inky, „My zas pro vás nemáme žádné životy!“
Velitel se zamračil a vítr si pohrál s jeho krátkými světlými vlasy, které mu koukaly z pod helmy. Zvedl ruku a zahájil útok. „Ani jeden z nich nesmí přežít!“ Vytrhl si peří a přetvořil je na meč. Ostatní vojáci v méně honosném brnění následovali jeho příkladu.
„Doufám, že máš v rukávu dost triků!“ zavolal Ryu na Inkyho.
„Už na tom dělám.“ Nad rukou vytvořil světelnou kouli, ze které vyletovaly malé blesky.
Ryu se rozkročil, uchopil levou rukou pochvu meče a druhou se připravil k jeho vytažení.

*** Ryu

*Proč bychom měli naslouchat člověku?* Uslyšel Ryu povědomý hlas.
'Už zase vy dva? Tohle jsme už jednou probírali.' odsekl jim v mysli Ryu.
*Nepřesvědčil jsi nás.*
*Kámen, nůžky, papír … to nebyl … důvod*
'Nemůžeme to posunout na pozdějc! Teď nemám čas na dohady. Ve válce jste mě otravovali víc než dost!'
Tsukai-Tenové zaútočili a Inky na ně hodil kouli, ale minul. Oba se pak rozběhli každý na jinou stranu, aby si nepřekáželi a zároveň rozdělili útočníky. Vznikly tak skupinky po třech a ta s velitelem si to zamířila za Inkym.

'Sakra! To si nemohl vybrat mě?! Inky teď není v nejlepší kondici.' Odrazil útok a uskočil před jiným z boku.
'Fajn, nejdřív si podám vás tři a pak najdu Inkyho!' Třetí Tsukai-Ten, který měl na sobě jen dlouhou bílozlatou róbu, se ukázal být mágem.
„Sakra! Sakra! Sakra!“ nadával, jak uskakoval před magickými blesky a zároveň se snažil chránit před útoky vojáků. Zády najednou narazil na stěnu ruiny a ztratil možnost ústupu. „Do pr … !!“ Nestačil ani doříct, když musel odrazit jeden útok a z poloviny ten, který následoval vzápětí. Nevykrytá polovina se podepsala na jeho žaludku.
Vykřikl bolestí a marně se snažil zastavit tekoucí krev. Padal.

*** Inky

Utíkal a vyhýbal se všemu magickému. Seskočil z kamenné terasy a dopadl na okraj starého náměstí. Uprostřed se tyčil vysoký sloup, který však o svoji špičku už dávno přišel. Mág jediným úderem sloup zlomil v půli.
„Už toho bylo dost!“ zakřičel velitel.
„Líp bych to neřekl.“ zavrčel na oplátku Inky.
Otočil se k nim čelem a zatnul pěsti.
'Tohle je špatné. Mé síly už nejsou zdaleka tak silné jako dřív.'
Velitel se přiblížil, šel opatrně, musel už s vyššími démony bojovat, a tak byl obezřetný.
'Ale jak mi řekl otec, krev se nikdy nezapře.' Usmál se, byť to nebylo spojeno s jeho jistotou. 'Tak, krvi moje, ukaž, co umíš.'
Zatnul pěsti a rozkročil se. Vyčkával, tak jako vyčkávali i ostatní.
Z listu začala stékat kapka rosy, nejdřív pomalu, pak rychle přepadla přes okraj, aby se na posledních pár vteřin zhoupla na špičce listu a pak tiše spadla na zem.
Inky mezi ně hodil elektrickou kouli. Výbuch nikoho nezasáhl, ale zvedl mračna prachu.
„Nenechte se zmást!“ křičel velitel.
Mág zvedl ruce a větrný vír odvál veškerý prach.
„Kam zmizel?!“ zakřičel voják i velitel a rozhlíželi se na všechny strany.
„Kuku!“ zavolal Inky a z převisu skočil mágovi na záda. Ten vykřikl a snažil se ho shodit.
„Dneska ne!“ Inky trhnutím zlomil lopatkovou kost křídla a s pomocí gravitace ho uzemnil. Anděl se svíjel v křečích a jeho zničené křídlo se začalo rozpadat v prach.
„Jedna nula pro inkuba.“ zasmál se a rychle odskočil od těla, neboť se po něm vrhl voják.
„Hehe, Tsukai-Tenové čerpají svoji sílu z křídel, zbav se jich a ztratí polovinu své moci.“ Usmál se a dodal: „Pro mágy to platí dvojnásob.“
Mág se stočil napůl do klubíčka a křečovitě si držel rameno. Z křídla nezůstalo nic jiného než holé kosti, které se také pomalu měnily v prach. Velitel zavrčel.
'Podcenil jsem ho. Možná ztratil skoro všechnu svoji sílu, ale … ' Pevněji sevřel jílec meče.

*** Ryu

„Nee … “ Tiše křičel, když viděl, jak se k němu blíží andělé. Cítil, jak z něho uniká život, jak se vše ztrácí do temnoty, jak … selhal. To ho štvalo ze všeho nejvíc. Musel vstát, musel!
*Přestaň se namáhat.*
*Je to k ničemu.*
Promlouvaly k němu vousaté hadí hlavy, které se nad ním objevily. Jejich spojené tělo se ztrácelo v tmavém oblaku za nimi.
„Ne … ještě můžu … “
*Nemůžeš. Umíráš.*
*Přesně tak.*
„A co?“
*A?*
*A?*
„To má být vým … luva … ?“ Zakašlal. Najednou si připadal tak lehký. Vznášel se. Viděl sám sebe v kaluži krve.
„Co? … To ne!“ Natáhl ruce a chytil se vlastního těla. Něco ho však táhlo pryč, nemohl se udržet dlouho.
*Proč?*
*Proč chceš zůstat?*
„Pořád mu to dlužím!“
*Dluh?*
*Jaký dluh?*
„Inkymu, dlužím Inkymu! Dlužím Kasshymu! Dlužím všem!“ Zesílil své sevření. „Nebýt jich, byl bych pořád mrtvý.“
*Hloupost.*
*Hloupost!*
„Život není o tom, že se hýbete, dýcháte, mluvíte.“ Víc se přitáhl. „Je to o srdci. Bylo tam tak chladno, tma a pusto. Bylo mrtvé, moje srdce bylo mrtvé.“ Usmál se. „Dokud nepřišel on, dokud nepřišel Inky, bylo mé srdce mrtvé. Pomohl mi ho oživit, nejdřív jsem nechtěl, ale on mě prostě zatáhl do svého světa i rytmu.

Poprvé jsem měl pocit, že mohu někomu věřit, že se mohu radovat, že mohu doufat … že mohu žít.“ Objal svoji hruď. „Kasshy, Toudai, Generál, Flurr, Fafrir … všichni, všichni mi tolik pomohli. Nemůžu odejít!“
Sevřel zuby a jeho stisk nabral na maximu.
„Neodejdu!!“ Tlačil se zpátky do svého těla, ale nevnikal do něj.
„Sakra. Sakra! Sakraaa!!“
*Chceš žít?*
*Chceš žít?*
„To je pěkně blbá otázka.“
*Proč chce žít?*
*Už jsi udělal dost.*
„Ani za milión let bych ten dluh nesplatil.“
*Tak proč žít?*
*Nemá to smysl.*
„A co jako? To se mám jako vzdát? To mám jako utíkat?“
*Zvláštní.*
*Podivný.*
Hadi se odmlčeli.
*Chceš žít?* zeptali se najednou jednohlasně.
„Ano.“
*Vezmi meč a … *
*... a rozsekni nás.*
„Cože?! To nemůžu!“
*Chceš žít!*
*Udělej to!*
„Jak vás mám zabít, když jste mi tolikrát pomohli?“
*Nebylo jiné volby.*
*Nebylo jiné možnosti.*
„Jste moji kamarádi!“
*Ne.*
*Ne … * Slova druhého hada se ztrácela.
„Já … “ Jeho sevření začalo povolovat.
*Musíš.*
*Musíš!*
„Vážně není jiné možnosti?“

*Jsou důležitější, …*
*… ne?*
„Všichni jsou důležití!“
*I oni byli?*
*Oni?*
„Jo, i oni.“
*Ale tam … *
*Ale tam jsi přeci … *
„Ve válce? Jo, tam to jinak nešlo a hrdý na to nejsem.“ Snažil se přitáhnout k tělu. „Kdyby mohla být zastavena jinak, zastavili bychom ji jinak!“
*Přesekni nás.*
*Přesekni nás.*
„Ach … Kruci!“ Natáhl ruku k meči a sevřel ho. Pozvedl ruku a držel v ní spirituální podobu meče. Plápolal okolo něj fialový plamen. Věděl, že už se dlouho neudrží.
„Rád jsem vás poznal. Nakopu jim pr**le i za vás.“ Sekl.
Hadovo tělo se rozdělilo a vybuchlo v oslnivé záři.

„Co se to děje?!“ křičel jeden voják přes druhého.
Záře pomalu ustoupila a Ryu z ní naopak vystoupil. Rána na břiše se zacelila.
„Je mi to líto, ale nemám moc času.“ S posledním slovem z jeho zad vyrazili dva hořící hadi, obtočili se okolo jeho rukou a vpálili se do kůže jako tetování. Rozevřel pěsti a z dlaní vyrazily dva kratší japonské meče známé jako wakizaši.
Ryuovi vlasy vlály ve vzduchu, třebaže bylo úplné bezvětří. Vojáci pomalu couvali, zaskočeni jeho oživením i náhlým návalem neznámé energie.
Ryu vyrazil a první voják se ho pokusil seknout přes hruď. On se mu však těsným obloukem vyhnul, přeběhl mu za zády a když se otáčel, srazil ho rukojetí na zem.
Druhý voják zaútočil, ale i jemu se vyhnul. Byl rychlý a kluzký tak jako had.
„Co jsi zač?“ křičel druhý voják.
Ryu se otočil a beze slova na ně hleděl. Voják znervózněl, měl to být jen obyčejný člověk, ale ta aura, kterou vyzařoval, rozhodná obyčejná nebyla.
Mág si vytrhl pírko a začal do něj šeptat slova. To se rozzářilo a když okolo něj začaly rotovat znaky, hodil jej před sebe. Pero se změnilo ve velikou okřídlenou kočku se dvěma ocasy. Zařvala jako lvice a vrhla se na něj. Hadí tetování se fialově rozzářila, zvětšila se a proměnila na vousaté hady. Kočka během chvilky skončila na dva kusy. Na zem se snesly cáry pírka.
Mág ustoupil dozadu, zděšen, jak snadno byl jeho tvor poražen.
„Co to bylo?“
„Shikigami. Mágovo peří funguje jako médium pro vyvolání různých tvorů, se kterými má smlouvu.“ řekla levá hlava.
„Je dost dobrý.“ řekla druhá hlava.
„Ale ne dost.“ řekly obě a vrhly se na mága. Jejich těla se oddělily od Ryuových rukou.
Mág okolo sebe vytvořil bariéru, a byl tedy jen odhozen dozadu. Voják chtěl mágovi pomoct, ale Ryu mu to překazil. Zaklesli se do sebe.
„Já jsem tvůj soupeř.“ procedil skrz zaťaté zuby. Odskočili od sebe.

Chvilku na sebe jen zírali a pak zaútočili. Voják provedl skoro kolmý výpad, Ryu ho zastavil levým wakizaši a pravým se pokusil proniknout do jeho brnění. Útočník uskočil, ale Ryu ho dál pronásledoval. Nedával mu chvilku klidu.
Voják mohl jeho útoky jen odrážet, avšak jen do chvíle, dokud mu nevyrazil meč z ruky. Ryu ho uzemnil vlastním tělem a přitiskl mu ostří na hrdlo. O necelou vteřinu později se na nádvoří za doprovodu kamenného deště snesl i mág. Jeho roztrhané oblečení dávalo najevo, že do boje dal vše. Pomalu se zvedal, ale jeden z hadů, který nad okem krvácel, ho ovinul a začal škrtit.
„Už toho bylo dost!“ řekl Ryu a zvedl se. Voják se zatvářil překvapeně, ale nezvedal se, místo toho opatrně přesouval ruku ke svému peří.
„To chceš, abych ti tu ruku zlomil?“ Otočil se na něj. „Budeš ji ještě potřebovat.“ Vykročil k bezbrannému mágovi. „Nevím jestli jste kamarádi, ale … potřebují pomoc.“
„Eh? Neříkej nám, že ho nemůžeme sežrat.“
„To říkám.“
„Jsou to nepřátelé.“
„Ano, ano.“ Přikyvoval druhý had.
Ryu odcházel. „Sune-ku, Hebi, jdeme!“ Zamával na ně. Hadi se na sebe podívali a pak se za ním odplazili. Jejich těla se proměnila ve fialové plameny a znovu se staly pouhými tetováními. Voják za ním hleděl a nevěřil svým očím.

*** Inky

Inky zakřičel bolestí, jak ho velitel sekl do ramene.
'Musím rychle něco vymyslet!' Uskočil dozadu a snažil se ho dostat do nevýhodné pozice. Zaběhl do uličky mezi dvěma zbořenými domy. Proplétal se skrz popínavé rostliny a malé stromy. Věděl, že se jim neztratí, chtěl ale najít vhodnější místo k boji. Minul hrubě otesaný kámen s písmem a skočil do temné uličky. Na chvilku se zastavil, aby popadl dech.
'Je to dva na jednoho. Takže … Dva? Teď na mě útočil jen ten velitel, kde je ten druhý voják?' Inky začínal mít neblahé tušení, které se o chvilku později potvrdilo. Kamenná stěna nad ním vybuchla, tvrdý déšť ho donutil vyskočit ze svého úkrytu. Ve vzduchu se vznášel mág.
„Ale jak … ?“
„Zdá se, že máš o Tsukai-Tenech základní znalosti.“ řekl velitel, za jehož zády už stál chybějící voják.
„Dovol mi je tedy rozšířit. Když jeden Tsukai-Ten ztratí křídla, může je jiný obnovit. Stačí k tomu jeho vlastní peří, dostatečné soustředění a energie. Ve vojenských řadách se toto příliš nepraktikuje, ale mezi mágy či s mágem je to celkem jednoduchá, byť časově náročná záležitost.“
Inky stiskl vzteky zuby. Dostali ho.
„Zemři!“ Velitel proti němu vyrazil a Inky uskočil do strany. Vzápětí ho však znehybnilo mágovo kouzlo.
„Sakra!“
„Je konec!“ zakřičel velitel a propíchl Inkymu žaludek.
„Aaargh!“ křičel, jak ho tlačil před sebou. Prudce zabrzdil, shodil ho z meče a nechal padat kamsi dolů ke kořenům města i stromu. Inky vyplivl mnoho krve, když dopadl na kořen stromu. Zacukal sebou a z očí mu vytryskly slzy.
'Ne … Nemůžu … '

***

„Tohle je druhý syn našeho vládce?“
„Jak je to vůbec možné?“
„To je tak ubohé.“
„Slaboch.“

Už je to dlouho … co jsem se narodil. Všichni se ode mě odvraceli. Jen otec zůstával po mém boku. Vzpomínám si, že jsem k němu často s pláčem utíkal. Snažil se mě povzbudit. Často se choval hloupě a dělal pitomosti … klidně se shazoval před všemi ostatními, dělal si legraci sám ze sebe. Nechápal jsem to a myslím si, že to ani teď nechápu. Otec byl vždycky zvláštní.
Čím jsem se vlastně tak lišil? Vlasy, měl jsem dvoubarevné vlasy … ale co je na tom tak zvláštního? Všichni měli černé vlasy …
„Inky … “
„Otče … ?“ Otočil hlavu a z temnoty vystoupil jeho otec, jak leží v posteli krátce před svou smrtí.
„Synku … vždycky jsem ti tak jako ostatním přidělával jen potíže. Byl jsem špatným otcem.“
„Ne, to ne … “
„V mém životě je tolik věcí, které bych rád změnil, kterých lituji.“ Na jeho tváři se objevil smutný úsměv. „Jedno však vím určitě, tvého narození nelituji.“ Z očí mu stekly slzy.
„Otče!“ zakřičel, ale hned na to se rozkašlal.

„Inky, jdeme do školy!“
„Kasshy!“
„Inky, ty bastarde! Pojď sem!“
„Ryu!“
„Bráško!“
„Toji!“
„Na co čekáš, vstávej!“
„Seiyaku … já nemůžu!“
„Vstávej, musíš!“
„Washi … “
„Inky, kde jsi? Potřebujeme otestovat nové sušenky!“
„Toudai … Momory … Kaneso … “
Jeho tělo bylo tak těžké.
„Zvládneš to.“
„Otče … “
„Inky, … “
„Kas … “
„ … miluji tě.“
„ … shy … !!“
Zatnul zuby a snažil se zvednout. Měl pocit, že trhá vlastní svaly na kousíčky, že láme kosti, že jeho tělo váží víc než celý svět. Nepřestával. Neustával. Nevzdával se.
„Kasshy!!“ Prudce se postavil a před ním se rozhořelo modré světlo. Hlasitě dýchal.
„Fajn. Je čas na kolo číslo dvě!“ Uchopil světlo.

***

„Co se to děje?!“
Z průrvy, do které shodil inkuba, vystřelilo modré světlo a vzduch se naplnil praskotem elektřiny. Nad nimi najednou stál tvor, který je svojí mocí převyšoval. Inkyho vlasy byly černočerné, oči mu zářily energií, křídla se rozdělila do dvou párů a nabyla netopýřího tvaru s původním motýlím designem. Vzduchem švihal jeho tenký ocas.
Inky nečekal a zaútočil. Mág padl na zem jako první, držel se za břicho a neměl šanci vstát. Vojáka udeřil zezadu do krku a omráčil ho. Velitel na vše jen hleděl, neschopen pohybu.
'Tohle má být ten slabý inkubus?'
„Neuvěřitelné … “ Stál a díval se na něj. Příliš dobře věděl, že nemá naději na vítězství. Když už měl zemřít, chtěl zemřít se ctí. Rozkročil se.
Inky se k němu otočil zády.
'Provokuje mě? Vysmívá se mi?'
„Někdo se o ně musí postarat, ne? Jsi jejich velitel.“ Odcházel a nechával za sebou zmateného Tsukai-Tena.

*** Ryu

Když se konečně Inky setkal s Ryuem, nevypadal o nic lépe.
„Vypadáš, jako by ses vrátil z pořádně divokého Halloweenu.“ řekl Ryu a šklebil se u toho.
„No, tys na grilovací párty taky nemohl být žádný andílek.“ Oplatil mu to Inky.
Chvilku se na sebe jen dívali a pak se dali do hlasitého smíchu, jako by jim před chvílí nehrozila žádná nepříjemná smrt.
„Koukám, že Kasshy není jediný s pomalovanýma rukama.“ Inky ukázal prstem na jeho ruce. Ryu je zvedl a prohlédl si je.
„Jsem samé překvapení, a když už o tom mluvíme … “ Nadzvedl levé obočí a podíval se za sebe. Za zády se mu napůl zhmotnili oba hadi. „Jak to, že jste ještě živí?“
„Ccc … co je to za hloupou otázku?“
„Ano, ano.“ Přikyvoval druhý.
„Copak jste neměli zemřít?!“ Ryu začínal být velmi naštvaný.
„Řekli jsme 'přeseknout' ne 'zabít'.“
Druhý jen mručením a přikyvováním souhlasil. Tvářil se při tom velmi spokojeně.
„Ale … přeseknout znamená zabít.“ Snažil se o vzdor.
„U lidí možná … “
„ … u nás ne.“

„Přeseknutí bylo u nás smrtelně důležité.“ Nenechal had Ryua nic namítnout.
„Dovedeš si představit, jaké to je, když on dostane průjem a já musím jít s ním?!“ Levý had se přiblížil jen na pár centimetrů od Ryuova obličeje. Ten jen zadrmolil nesouhlas, byť to spíš znamenalo jasné nepochopení. „Hrůza! Naprostá hrůza!“
„Jak můj průjem?! Ten byl tvůj!“ zasyčel druhý had a hádka se rozpoutala na plné syčení.
Ryu se otočil na hihňajícího se inkuba. Bolelo ho celé tělo, ale nemohl se smíchu bránit. Člověk se jen podrbal na hlavě.
'Tohle bude dlouhá cesta.' povzdechl si.
„Hej, Inky, ...“ začal Ryu, když tu náhle ztuhl a nebyl sám.
„Co to bylo?“ zeptali se had jeden druhého.
„Ta energie … snad není … “ Začal opatrně Ryu.
„Kasshy!!“ zakřičel Inky a dal se do běhu. Ryu mu byl v patách.
„Šlo to z toho chrámu?!“
„Jo, přesně z něj!“ odpověděl Inky a přeskočil vystouplý kořen.

*** Kasshy

Začala mě bolet hlava a měl jsem ztuhlé celé tělo. Vlastně mě hlava musela už bolet, jen jsem si toho všiml až teď. Zavrčel jsem a snažil se usnout, ale nešlo to.
'Proč je ta postel tak tvrdá?' Otevřel jsem oči a uviděl podivný pomalovaný strop. Míhaly se po něm stíny a dokonce po něm chodil člověk s křídly.
'Křídla … ?'
Prudce jsem zavřel oči, zatřásl hlavou a znovu je otevřel. Ten člověk tam pořád byl a díval se dolů na mě.
„EH?!“ Pořádně jsem se rozhlédl a uvědomil si, že neležím, ale visím na obrovském kříži a strop není stropem ale podlahou.
„Co, co se to?!“ Někdo mě i převlékl, protože jsem na sobě měl jen obvázaný šál kolem boků.
„Omluv dočasné nepohodlí, Sou-Kashi. Je to nutné.“ řekl anděl pode mnou.
„Kde to jsem?! Kde je Koukimi?! Kdo jste vy a co se tu sakra děje?!“ křičel jsem na celé kolo.
„Jsem Michael z rodu Tsukai-Tenů a toto je Poslední svatyně. O Koukimiho si starosti dělat nemusíš a vše ti bude včas vysvětleno.“ odpověděl mi klidně a přešel k veliké knize na podstavci.
„Co jste mu udělal?! Copak to není váš bratr? Jak jste mohl?!“
„Nedovolím nikomu stát v mojí cestě, ani svému bývalému bratrovi!“ odpověděl ostře.
„Jak bývalý bratr?“
„Můj bratr se kdysi dopustil hříchu a byl vyhoštěn do lidského světa Tsu-Sekai. Měl si tam odpracovat své chyby. Nedávno dokonce neuposlechl mého přímého rozkazu a vnikl zpátky do Joukai-Tenu, aniž by mu to bylo dovoleno.“ Otevřel knihu a začal v ní listovat. „Za jeho prohřešky jsem ho uvěznil, ale on unikl a proměnil se tak v Yoichi-Tena, v soumračného Tsukai-Tena. Ve vaší terminologii by byl nazýván padlým andělem.
Je tedy přirozené zničit padlé anděly, neboť svojí existencí pošpiňují tento svět.“
„Cože?! Tohle nemůžete!“
„Ale mohu! Je to můj mladší bratr a já za něj musím nést zodpovědnost.“ Přestal listovat a nadechl se. „Je to legrační, až velmi zvláštní. Vůbec netušíš, v jaké pozici jsi a přesto máš čas se zajímat o osudy ostatních. Proč?“
„Prostě se nehodlám dívat na to, jak ostatní trpí, když s tím můžu něco udělat!“ Snažil jsem se osvobodit, ale bylo to marné. Sice mě ke kříži nepoutaly žádné řetězy, ale držel jsem tam jak přibitý.
„Nevzpouzej se svému osudu. Nemůžeš mu uniknout.“ Postavil se přede mě.
„Ta věž … To vy jste byl v té věži! Ten hlas z temnoty! To všechno jste byl vy!“ křičel jsem na něj.
„Och ano, ten ve věži jsem byl já. Šel jsem se podívat na to, jak se bratrovi daří v ničení zla ve světě lidí. K mému politování ne příliš dobře.“
„Inky nikomu nic neudělal! Stejně tak jako Fafrir!“
„A to se mýlíš. Bylo jen otázkou času, kdy by inkubus na člověka zaútočil a ten … 'Fafrir' již člověka zabil.“
„Za-Zabil … “ Zarazilo mě to, ale tušil jsem … ne, já věděl, že je to pravda. Fafrir skutečně zabil člověka, toho vůdce gangu, který ubližoval Ryuovi.
„Tak vidíš, bylo to přirozená akce. Překvapuje mě, že jsi to neudělal sám.“
„Je to kamarád! Udělal to na můj rozkaz! To já sem vinen!“
„Bereš na sebe jeho hřích?“ Chytil se za bradu a zamyslel se. „Skutečně zvláštní.“
„Koukimi … Koukimi řekl, že Sou-Kashiové jsou hříšníci. Co to znamená? Je to pravda?“
„Ano, v tomto se bratr neplete.“
Zavládlo mezi námi tíživé ticho.
„V lidském čase je už tomu přes deset tisíc let, co se to stalo … “
Naslouchal jsem.
„Všichni tu žili v harmonii a pevném řádu. Lidé měli lidské děti a Tsukai-Tenové se rodili z peří Tsukai-Tenů. Lidé sloužili a my jim vládli. Už od začátku existence tohoto pouta byly z lidské strany vedeny vzpoury a nepokoje. Vždy jsme je potlačili, protože jsme měli něco, co oni ne.“
„Magii?“
„Přesně tak.“ Usmál se na mě, mávl křídly a vyletěl ke mně. Posadil se na levou stranu kříže. Jsem zvyklý na šílenosti, takže mě to ani nepřekvapilo, ale on jako vysoce postavený hodnostář by neměl svatý kříž brát jako lavičku. Přehodil si nohu přes nohu a pokračoval ve svém vyprávění:
„Proto jsme je vždycky snadno porazili. Jejich chování bylo naprosto nepochopitelné, bláznivé a … neplodné. Nic jim to nepřinášelo, ale pořád se snažili. Proč?“ Podíval se na mě.
Zasmál jsem se.
„No, na mě bych moc nekoukal. Nemám nejmenší tušení, ale … “
Trochu víc se naklonil.
„Být tam já, nevzdával bych se.“
„K čemu je však pokoušet se o nemožné? Bojovat předem prohranou bitvu? Nic to nepřináší.“
„To asi ne, ale … vy byste chtěl utíkat před překážkou, před ostatními, před těžkostmi? Když utečete jednou, budete se schopen tomu někdy v budoucnu znovu postavit? … Ono to bolí, sám jsem to zažil a máte strach, hodně strachu a něco vám říká 'Uteč!', ale … kdybych utekl, do konce života bych si to vyčítal a proklínal se za to.“
„Vlastní život je to nejcennější, co živé formy mají. Proto je tomu dána přednostní ochrana. Jakmile skončí život, skončí vše, nic už nebude mít význam, zhroutí se to.“ namítl Michael. Jeho argument byl naprosto pochopitelný.
„Život ale není o vlastní ochraně.“
„A o čem je tedy?“
„Prostě jít dopředu!“ Nebyl jsem v dobré pozici, ale přesto jsem se dokázal křenit na celé okolí. Michael se na mě jen díval a nic neříkal, nejspíš přemýšlel.
„Hmm … takže … povstání byla vždy potlačena a vůdčí osobnosti potrestány. V té době mezi Tsukai-Teny žil jeden dokonalý jedinec. Jeho magie byla na perfektní úrovni, nikdo se mu nedokázal vyrovnat ani v boji se zbraní či bez. Nejvíce se však odlišoval v barvě křídel … byla černá.“
„Koukimi … !“
„Ano, vím. V té době nikdo nevěděl, co černá křídla mohou přinést. Byla považována za něco výjimečného, což je také pravdou. Jmenoval se Yoichi a byl naším králem. Soudil spory, vydával rozhodnutí a vedl války s lidmi. Všichni jsme ho respektovali. Nebylo anděla, který by neuznával jeho sílu. … Pak se začalo dít něco zvláštního …
Lidé se znovu vzbouřili, ale tentokrát uměli používat naši magii … ne, měli svoji vlastní magii podobnou té naší. Byli jsme zmateni a překvapeni. Ptali jsme se, proč? Jak mohou mít takovou sílu? Kde ji vzali?
Yoichi naše debaty sledoval s klidem a naslouchal nám, řádné rozhodnutí však nedal. V té době jsme si mysleli, že přemýšlí o řešení a nechce dělat ukvapené závěry. Lidé s magickými schopnostmi pořád přibývali. Dostali jsme strach, že je naše vláda u konce. Začali jsme prohrávat a lidé s každým vítězstvím získávali nové příznivce i sílu.
Museli jsme začít jednat … “

*** Yoichi

„Tohle už musí přestat!“
„Skoro polovina území Setzuzoka je ovládána lidmi!“
„Ještě stále nevíme, odkud se ta jejich síla vzala!“
Jeden překřikoval druhého a ruch zaplnil celou zasedací síň a pronikal i za její stěny. Černokřídlý anděl vše ze své pozice v čele stolu klidně pozoroval. Dokonce se i trochu spokojeně usmíval.
„Lorde Yoichi!“
„Máte nějaké vysvětlení této bizarní situace?“
Všechny oči se otočily na něho.
„Ano, mám vysvětlení a je velmi prosté.“ Obdařil své generály a vrchní hodnostáře zářivým úsměvem.
„Ano, pokud někdo může přijít s řešením, je to jen lord Yoichi!“
Zasmál se a pokýval hlavou na znamení díků, načež se beze slova zvedl a opustil zasedací místnost. Všichni se zmateně rozhlíželi, ale lorda následovali. Zavedl je až na balkón s výhledem na kamenné město u kořenů centrálního stromu. Někde hořel požár, jinde už jen stoupal dým. Zastavil se u okraje a zahleděl se do dáli, po chvíli se ke svým generálům otočil čelem.
„Vysvětlení je opravdu prosté.“
Ostatní ani nedýchali, jak je lord napínal.
„To já.“ Založil ruce za zády.
Bylo ticho.
„Hahaha … Ach, lorde. Vy a váš smysl pro humor. Je však od vás milé, že se nás snažíte zbavit stresu a … “
„Ano, rozumím. Můj smysl pro humor vám nejednou … způsobil bolest hlavy. Avšak teď … !“ Udělal dramatickou pauzu. „Nevtipkuji!“ Zle se zamračil.
„Ale … “
Otočil se k nim zády a spustil: „Bylo to velmi riskantní. Vůbec jsem netušil, zda je to vůbec možné. Spojit nenarozené lidské dítě s mým pírkem. Musel jsem to však risknout. Vybral jsem si několik jedinců a začal svůj nebezpečný experiment. Po pár letech jejich života jsem začínal nad svým pokusem pochybovat, když tu se náhle dostavily výsledky!
Jedno z dětí probudilo moji danou sílu. Bylo to nekontrolovatelné a založené čistě na emocích, ale bylo to tam!“ Jeho hlas nabíral na síle a očividně vše živě prožíval. Sevřel ruce a trochu se třásl.
„Slovy nedokážu popsat to nadšení a vzrušení, jaké jsem cítil! Nejtěžší část však teprve přišla!“ Zvedl do vzduchu ukazovák. „Naučit lidi ovládat naši magii, která už tak moc naší zase nebyla. V lidském těle prošla nějakou podivnou transformací. Pořád si ji nedokážu vysvětlit, ale … má práce začala plodit ovoce.“ Dal si ruce v bok a spokojeně si odfrkl.
„Navíc už nepotřebuji do nenarozených lidských dětí vkládat svá pírka, protože se síla očividně dědí na nové jedince. Kdybych musel, je ze mě už jen oškubaná slepice.“
Zasmál se.
„Tohle je šílené! To jste snad zešílel?!“
„Dobrá otázka.“ Otočil se a začal se drbat na tváři. „Žádné změny jsem si nevšiml, ale to může být tím, že už jsem byl šílený od začátku!“ Poslední část věty řekl s radostí a velikým úsměvem na tváři.
„Lorde Yoichi … “
„Ne! Nebudu vámi souzen! Toto právo patří těm, co přijdou po nás.“ Strhl ze sebe vrchní část oděvu a odhalil hruď, na níž byla sebedestrukční pečeť. Všichni rychle ustupovali.
Se širokým úsměvem jim zamával, jeho tělo pohltilo světlo, které se rozprsklo na mnoho konfet a dým vytvořil nápis „Bum!“.

*** Michael

„ … takový byl jeho poslední vtip.“ Zakončil Michael své vyprávění.
Snažil jsem se moc neprskat smíchy, ale nešlo mi to. Kdyby mi teď někdo řekl, že mi probodne srdce, asi bych se počůral smíchy. Mně teď všechno připadalo směšné.
„Museli jste si s ním hodně užít, co?“
„Ano, to ano.“ řekl Michael zasněně.
„A co bylo dál?“
„Sou-Kashiové, jak jsme je pojmenovali, nakonec vyhráli a my s nimi podepsali dohodu o neútočení a opustili ostrov.“
„A co ta válka před … čtyřmi tisíci lety? To jste bojovali spolu se Sou-Kashii, ne?“
„Správná otázka.“ Pochválil mě. „V té době byly oba naše světy v nebezpečí, takže jsme souhlasili na dočasné spolupráci.“
Seskočil a lehce dopadl na zem.
„Tolik k naší pohnuté historii.“

*** Ryu/Inky

„Inky podívej!“ křičel Ryu a běžel k úpatí schodů. Leželo tam zakrvácené tělo.
„To je Koukimi!“ vykřikli Inky i Ryu zároveň.
Sotva dýchal.
„Musíme mu pomoct!“ Inky se k němu sklonil.
„Nerad ruším tvoji humanitární chvilku, ale … nechtěl nás náhodou zabít?“
„Tohle jsou chvíle, kdy nepoužíváš mozek. Je to bezpečnější.“
„Jasně – Kasshyův syndrom. Je mi to jasné.“ Pokrčil rameny a začal Inkymu pomáhat.

*** Koukimi

'Kde to jsem? Je tu tma … nebo jsem zapomněl otevřít oči?' Pokusil se o to, ale výsledek byl pořád stejný. Dotkl se čela a posadil se.
„Že bych umřel? Slyšel jsem o různých podobách smrti, ale ještě ne o smrti, která by vás k smrti nudila.“ Nejdřív se uchechtnul a pak se dal do neřízeného smíchu. Opřel se rukama dozadu a zaklonil hlavu.
„No, není to k smíchu. Myslel jsem si, že bráchovi vytřu zrak, až Kasshyho zabiju, ale nakonec mě dostal on.
To už je fuk, nic ho nezastaví … Je mi to jedno.“ Spadl na zem.
„Koukimi.“
„Marie?“ Zvedl se na nohy a rozhlížel se kolem. Ze tmy vystoupila Marie zahalená v mlžném světle. Měla skloněnou hlavu a nebylo jí vidět do očí.
„Tys neumřela, ne?“
„Ne, čekám na Koukimiho.“
„Tak na mě už nečekej, nepřijdu.“
„Nečekám na tebe, čekám na Koukimiho.“
„Já jsem Koukimi!“
„Nejsi! Koukimi je silný! Všechny překážky vždy překonal!“
„Mám své meze!“
„Ty nejsi Koukimi! Ten by nikdy neutíkal! Nebyl by to zbabělec!“
„Co můžeš dělat s oštěpy v těle!“
„Prodávat extra dlouhá párátka! … Třeba.“ dodala tiše.
Černokřídlý anděl se rozchechtal. „ … extra … d-dlouhý … “
Unaveně odechoval.
„To bylo dobrý, to si musím někam poznamenat.“
Marie ho uchopila jemně za ruku.
Nejistě zvedl druhou ruku a chtěl ji pohladit, když náhle vykřikla: „Jestli se nevrátíš, nikdy ti neodpustím!“
S těmi slovy znovu utekla do tmy.
Jeho ruka zůstala ve vzduchu. Třásla se mu. Sevřel ji v pěsť.
„No, tak to abych nakopl brka.“

***

Otevřel oči a hleděl do husté a vzdálené koruny velikého stromu.
„Probudil se!“ vykřikl Ryu.
„Jak dlouho … ?“ Začal se s námahou zvedat.
„Jak dlouho jsi byl mimo?“ doplnil jeho otázku Inky. „Co jsme tě našli, tak deset minut.“
S heknutím se postavil.
„Musíme nahoru … Brácha tam odnesl Kasshyho.“ Podíval se směrem ke svatyni na vrcholu schodů.
„Splní se mi přání, když spočítám správný počet schodů?“ zeptal se Ryu.
„Rozhodně budeš první idiot, který by se o to pokusil.“ odpověděl jízlivě Koukimi. „Proč jste mě nenechali vykrvácet?“
„Promiň, ale teď není vhodná doba na to rozebírat, jak jsi mě předběhl ve frontě na oběd.“ odpověděl Inky.
„Bylo to u záchoda. Měls tehdy průjem.“ opravil ho Ryu.
„Detaily.“ Pokrčil Inky rameny.
Koukimi jen překvapeně zamrkal.
„A navíc … Kasshy … “
Nebylo třeba to dále rozvíjet.

***

Běh do schodů nebyla žádná slast.
„Kolik jich tu sakra je?“ stěžoval si Ryu.
„Ty je nepočítáš?“ podivil se Inky.
„U pětistovky jsem to vzdal.“
Koukimi jim naslouchal a nestačil se divit. Běželi vstříc neznámu a dokázali se nezávazně bavit a ještě si jeden z druhého utahoval. Usmál se.
„Stát!“ zakřičel na ně voják v bílé róbě.
„Neslyším!“ zakřičel na něj Inky a hodil dopředu jednu elektrickou kouli. Zvednutý prach zahalil celou šířku schodiště a Ryu se do něj vrhl a hned na to vzduchem letěla dvě těla.
„Jak to děláš?“ zavolal za ním Inky.
„Výrobní tajemství!“
„Prostě to sám nevíš!“
Ryu se přerazil o schod a Inky okolo něj se smíchem proběhl.
Do cesty se jim však postavili hned další tři vojáci. Koukimi si vytrhl ze zraněného křídla peří a zaútočil. Prvního odzbrojil během chvilky a další dva si rozdělili Inky s Ryuem.
„Nemůžu vám nechat všechnu zábavu, že?“
„Kdo řekl, že tohle je soukromá párty?“ nadhodil Inky a Ryu pokrčil rameny.
Bylo to zvláštní, nevěděli, zda jdou pozdě, nebo jestli je ještě čas. Necítili žádný tlak ani spěch.

„Nenechte je projít!“ zahřměl velitel pětičlenné skupinky, za jejichž zády už byl vchod do svatyně.
Trojice sborově zakřičela a vrhla se do útoku. Jenže jej nemohla ani začít, větve stromů se náhle obtočily okolo vojáků a zvedly je do výšky.
„Co se to děje?!“
Všichni se zmateně rozhlíželi, ale až Koukimi si všiml toho, kdo strom ovládal.
„Támhle!“ Ukázal na nízkou větev stromu, kde se malý chlapec se zelenou kůží opíral o strom. Jeho vlasy byly trávou a na větvích, které mohly sloužit jako parohy, rostly červené bobule, táhla se z nich také dlouhá popínavá rostlina, která zakrývala chlapcovo tělo. Jeho oči byly celočervené. Tiše stál a pozoroval je.
Najednou se mu u boku objevil bílý králíček.
„To je Shiou! Flurrina dcera!“ zakřičel Ryu a radostně jí zamával, ona mu odpověděla veselým zapískáním. „Máš u mě obrovskou mrkev! I s natí!“ zakřičel ještě, než společně zmizeli v chrámu.
Chlapec se podíval do koruny stromu a pohladil jeho kůru.

***

Ocitli se uvnitř starodávného chrámu. Všude byly zbytky fresek, nápisů a plno prachu.
„Jestli mi děda začne vyčítat milimetr prachu, pošlu ho sem.“ komentoval to Ryu.
„Kudy teď?“ zeptal se všech Inky a rozhlížel se kolem. Vstoupili do síně a z ní vedlo několik chodeb, které vypadaly stejně.
Koukimi se sklonil k zemi a položil na kamennou podlahu dlaň. „Tudy!“ řekl a rozběhl se třetí chodbou zleva. Inky i Ryu ho následovali.
„Třeba vás vedu do pasti.“
„Tak ti pak nakopeme zadek.“ odpověděl Inky.
„Zabírám si levou půlku.“ Pospíšil si Ryu.
Na Koukimiho tváři se objevil úšklebek.
Chodba se neustále táhla dál a když skončila, vyústila do menšího prostoru s dalšími chodbami. Pokračovali rovně, až se dostali ven a běželi po obvodu budovy.
„Wau! Tady bych chtěl skákat bungee jumping.“ řekl Ryu a obdivně hvízdl nad výškou.
„Já ti ten provaz nastavím.“ Nabídl se Inky.
„To je v pořádku, nechci tě okrádat o drahocenný čas.“
Koukimi se snažil vypnout na okamžik mozek, ale byl příliš zvědavý, než aby mohl.
Znovu se zanořili do budovy, tentokrát do velikého sálu na jehož konci byly zbytky po velikém křesle.
„Támhle musel stát trůn.“ Ukázal Inky a přišli k němu blíž. Z místnosti nevedla žádná jiná chodba a ani tu nebyly dveře.
„Šli jsme špatně?“
„To ne … jsem si jistý, že ne.“ odpověděl anděl. „Brácha musel jít tudy, to je jisté.“
„Co ten tvůj brácha vlastně chce?“ zeptal se Ryu.
„Nejsem si tím přesně jistý, ale zahrnuje to zničení světů.“ Podíval se pod trůn, zda něco zajímavého neuvidí. Byl tam však jen prach.
„To má být vtip?!“ zakřičel Inky.
„Obávám se že ne.“ odpověděl Koukimi.
Ryu se na Inkyho mlčky podíval a přikývli. Tady šla veškerá sranda stranou.

Začali prohledávat místnost. Ryu odhrnul zaprášené a potrhané závěsy za trůnem, ale vedle mračen prachu nic jiného neobjevil. Inky ťukal do zdi a hledal dutá místa nebo tajná tlačítka. Koukimi prohledával podlahu, ale také nikde nic nenašel.
„Hej!“ zavolal Inky po dalších dlouhých minutách hledání. „Je tu něco vyrytého!“
Přiběhli k němu a podívali se na vyryté pírko na zdi.
„Možná to k něčemu sloužilo.“ nadhodil Inky.
„Je to speciální vstupní pečeť.“ řekl Koukimi a oni se na něj otočili. „Je to reliéf pera, který funguje jako klíčová dírka a pero jako klíč.“
Ryu vyrval Koukimimu pero, ten nadskočil a zařval.
„Seš blbej! Víš, jak to bolelo?“
„Nemám nejmenší tušení. Jsou to tvoje křídla.“
Koukimi sevřel pěsť a cenil zuby. 'Ty … !'
„Stejně je to na nic.“
„A proč?“
„Protože se takové dveře dají otevřít jen tím, kdo má patřičnou hodnost. Tohle je královské znamení, jediný, kdo je dokáže teď otevřít, je můj bratr.“
Na zem se snesl prach a kamenná deska se začala pomalu zasouvat do podlahy.
„Cos to říkal?“ zeptal se ho Inky.
Koukimi jen pokrčil rameny a znovu se dali do běhu. Chodba byla tentokrát točitá a stoupala. Po stranách poletovalo magické světlo.
„Takhle se dostaneme až ke koruně stromu.“ poznamenal Ryu.
„Tam nahoře už bude Kasshy!“ křikl Inky.
„A taky i můj bratr!“
Běželi stále dokola a dokolečka, když se do chodby začalo drát jiné světlo.
„Aaarh!“ zakřičel Inky a ještě zrychlil.

*** Kasshy

Když se ocitl v ústí kruhovité místnosti, prudce zabrzdil a vykřikl: „Kasshy!!“
Byl jsem neustále na kříži. Měl jsem zavřené oči, ale nespal jsem. Byl jsem na okraji vnímání.
„Ty bastarde!“ zařval Inky, když spatřil Tsukai-Tena a rozběhl se. Jeho kroky však zastavil magický kruh na zemi.
„Inky!“ Ryua i Koukimiho potkal stejný osud. Zmítali se, ale nic jim nepomohlo.
'Inky … ?'
Slyšel jsem jeho volání a bylo tak vzdálené, tak ztracené.
'Kdo je to? … Kdo je to?' ptal jsem se stále dokola. Na rameni jsem ucítil dotek, otevřel jsem oči a pohlédl do tváře dítěte světla.
„Tebe znám.“
Vlasy mu vlály okolo hlavy a já začal rozeznávat rysy. Nebyla to dívka, jak jsem původně odhadoval, ale chlapec s dlouhými zlatými vlasy. Díval se na mě smutně, vypadal, že začne plakat.
Ucítil jsem dotek na druhém rameni, otočil jsem se a uviděl černé dítě, které už také získalo svoji podobu. Též to byl chlapec s dlouhými vlasy. Tenhle se usmíval a vypadal vesele.
Jejich těla vydávala jemnou záři.
„Co po mně vlastně chcete? Proč mě pořád voláte? Nerozumím vám.“
Černý chlapec se zasmál a popoběhl dopředu. Sledoval jsem ho očima, ale nic zvláštního nedělal. Do vzduchu nakreslil tři kruhy jako vrcholy trojúhelníku. Roztáhl ruce a začal pomyslné kruhy spojovat.
Chlapec světla se najednou hlasitě rozplakal a stočil se do klubíčka. Černý chlapec k němu rychle přiběhl a začal ho utěšovat. Začali se ode mě oba vzdalovat a čím byli dál, tím dospělejšími se stávali. Mohl bych odpřisáhnout, že toho zlatovlasého chlapce znám. Černovlasý se na mě najednou podíval, usmál se a přikývl.
Natáhl jsem k nim ruku, ale zmizeli.
„Můžeš … “ Neslo se tmou. Zavřel jsem oči, zaklonil hlavu a cítil, jak mnou proudí světlo.
„Ale co?“

Pootevřel jsem je a hleděl na své přátele, jak marně bojují s bariérou.

*** Michael

„Nemůžete se vymanit.“ řekl Michael. Vzal do ruky knihu, která doteď ležela na podstavci a přečetl z ní tři slova. Ze země vyrazily řetězy a spoutaly je.
„Co to je?!“
„Řetězy zkuty vašimi skutečnými jmény.“ odpověděl a vrátil knihu na podstavec.
„Cože!?! Nikdo nezná skutečná jména druhých!“ zařval Koukimi.
„Toto je Kniha věků a v té jsou zaznamenána všechna skutečná jména. Nemá cenu bojovat. Tyto řetězy nemůžete nikdy zlomit.“ řekl chladně.
Za křížem začalo zářit vířivé světlo a postupně se zvětšovalo.
„Co je zase tohle?“ křičel Ryu a snažil se uvolnit.
„Zbytečně plýtváš silami, člověče. A toto je cesta k osudu. Osudu, který se po mnoha cyklech konečně naplní.“
„Kašlu ti na osud! Pusť Kasshyho!“ řval Inky a řetězy hlasitě zařinčely.
„Na osud nelze kašlat nejen proto, že nemá hmotnou podobu.“ odpověděl sarkasticky Tsukai-Ten a dodal: „A Kasshy je pro naplnění osudu klíčovým prvkem.“
„Cože?!“
„Už jistou dobu studuji historii Sou-Kashiů a zjistil jsem, že mezi nimi bylo jedno dítě, které neslo prvotní sílu. Tento jedinec měl schopnost jako nikdo jiný. Dokonce převyšoval i nejmocnější Tsukai-Teny, a to je už co říct.“ Přešel pod kříž.
„Tento Sou-Kashi byl pro celý můj rod hrozbou. Podivné však je, že historické prameny neuvádějí jeho objevení.“
„Jak o něm můžete tedy vědět?“ zeptal se Ryu.
„Yoichiho deník.“ řekl náhle Koukimi.
„Eh?“
„Vidím, že jsi při hodinách dějepisu nespal, bratře.“
„A co tam bylo?“ zeptal se Ryu.
„Podle zápisků se měl narodil Sou-Kashi se zvláštním posláním a znaky. Jeho moc mu měla vlastně umožnit udělat jen jednu jedinou věc. Zničit!“
„To není pravda!“ rozkřikl se Inky. „Kasshy by nikdy nic nechtěl zničit!“
„Tohle není o jeho vůli, na té vůbec nezáleží.“ odpověděl stroze Michael.
„Vše pro něj bylo připraveno, je to cesta, po které musí jít!“
„Svoji cestu si vybíráme sami!“ namítl Ryu.
„Nevýznamné existence možná.“ Připustil nakonec.
„Ty … !“ vrčel Koukimi.
„Překvapuje mě, že ještě žiješ, drahý bratře.“
Za mladým Tsukai-Tenem se zformovala obludná fialová postava z dýmu a vlnila se.
„Aha, rozumím. Vděčíš za to téhle obludě, kterou jsi v Be-Sekai absorboval.“
„Pff … Ani ne …“ Odfrkl si.
Michael jen jemně zakroutil hlavou. „Již brzy bude vše tak, jak má být.“ řekl tajemně.
'-Tak, jak má být …- Co jsi tím myslel? … Yoichi!'

Za mnou se začal otevírat světelný tunel a neustále rostl.
„Osud.“ řekl nejvýše postavený Tsukai-Ten. „Tak … jak má být … “ Tiše zašeptal.
Kouzelná světla se proměnila v plameny, které divoce plápolaly. Zvedl se vítr a vše tahal do vzrůstajícího tunelu. Kříž popraskal a jeho části začaly mizet ve víru světla.
„Kasshy! Kasshy!“ Inky se ze všech vzpouzel nejvíce.
„Copak to nechápeš? Z okovů, které byly zkuty z tvého pravého jména, se nelze osvobodit.“
„Kasshy!“
Michael si povzdechl a zopakoval Inkyho pravé jméno. Klesl na kolena, jak ho váha strhla k zemi. Pořád se snažil zvednout. Nepřestával. Nevzdával se.
„Kas … shy … “

„Inky! Upekl jsem sušenky!“
„Inky! Opovaž se!“
„In … ky … “

Koukimi se zadíval na Inkyho a nestačil věřit vlastním očím.
'On se zvedá?!' Nerozuměl tomu. Michael řekl jejich pravá jména a přesto … dokázal bojovat. Podíval se na Ryua. Ani on se nevzdával.
'Sakra!' Zatnul pěsti a začal se vzpouzet řetězům. 'Takhle to neskončí!'

„Hej! Inky!“
„Inky! Kde jsi!“
„Inky! Já ti říkal, ať na to nesaháš.“

Inky se ještě o něco víc zvedl a vzhlédl ke mně. Kříž už byl z velké většiny pryč a já visel jen na nejnutnější kostře. Pravé rameno najednou celé povolilo a strhlo za sebou i zbytek.
„Kasshy!“ zakřičel Inky.
Mé tělo zmizelo v tunelu a z kříže zůstala jen polovina.
„Je pozdě … “ řekl Michael.
„To ne … “ Ryu klesl na kolena.
„Sakra!“ Koukimi též padl.
Jen Inky pořád napínal svaly, svěsil hlavu a celý se třásl.
„Inky … Inky … Inky je Inky!“ zařval, trhl rukama, ze zad mu vyrazily dva páry křídel a řetězy se přetrhaly. Mávl jimi a neuvěřitelnou rychlostí vlétl do tunelu. Závan větru odhodil Michaela ke stěně.
„Uaach!“ zakřičel a spadl na zem.
„Jak je to možné? Něco takového … “ Pomalu se zvedl a přešel ke knize na podstavci.
Řetezy ostatních zmizely.
„Co se to stalo?“ ptal se Ryu, „Inky najednou vyletěl jako raketa!“
„To není možné!“ vykřikl hrůzou Michael a pustil na zem Knihu věků, ze které se kouřilo.
Ostatní k němu přišli a podívali se na knihu. Kouř pomalu zmizel a oni mohli jasně vidět rudé slovo, které se pod ním objevilo.
„On dokázal přepsat vlastní jméno.“ řekl Michael jako ve snách a přistoupil k tunelu. 'Pochopil jsem to špatně?' Sevřel pěsti a padl na kolena.

*** Kasshy

Letěl jsem tunelem a sledoval, jak okolo mě světlo rotuje. Připadal jsem si tak lehký a z mého těla vystupovala jemná žlutá záře.
„Kasshy!“
Prudce jsem se otočil a spatřil Inkyho. Ten mi skočil kolem krku, až jsme dělali kotrmelce.
„Uah!“ křičel jsem.
Hluboce mě políbil a já mu to oplatil.
„Ty idiote!“ řekl mi, když mé rty propustil ze svého zajetí.
„Promiň.“
Uchopil mě za ruku a chtěl odtáhnout zpátky. Vzepřel jsem se.
„Nemůžu.“
„Proč ne?“
„Je tu něco, co musím udělat. Promiň.“
„Neříkej mi, že vážně chceš zničit svět!“ Inky se na mě díval s panikou v očích.
„Ne, ne, ne, nic takového nechci!“
„Ale ten bastard o tom mluvil! Říkal, že jsi ten, kdo má zničit svět.“ Uchopil mě za ramena a zatřásl mnou.
Začal jsem se škrábat na tváři. „No, svým způsobem má asi pravdu.“
„Jak to myslíš?“
„Neboj, … “ jemně jsem se vymanil z jeho sevření, „ … všechno bude v pořádku.“
Usmál jsem se a otočil se.
„Ne!“ Chytil mě za ruku. „Nic nebude v pořádku, když tam nebudeš ty!“ Pevněji mě sevřel. „Já … “ Nedokázal to vyslovit. Třásl se. Jemně jsem se vymanil z jeho stisku.
„Eh?“ Dal jsem si ruku k uchu a začal ho provokovat. „Eeh?“
Pevně sevřel rty a nafoukl se. Vyprskl jsem smíchy a pak mu dal malou pusu na čelo.
„Troubo, vždyť já vím. Nemusíš nic říkat.“
Objal mě.

„Bude to v pořádku.“ Pohladil jsem ho po vlasech.
Nechtěl jsem ho pustit, ale musel jsem, neměl jsem jiné volby. Tohle jsem mohl udělat jen já, jen já. Bylo mi trochu do breku, trochu do křiku a trochu i do úsměvu. Tak nějak jsem byl šťastný, že to nemusí být někdo jiný a byl jsem smutný, že to musím být zrovna já.
„Vrať se. Určitě si o tebe dělají starosti. A řekni jim, 'Děkuji, byla to legrace.'.“ Odplul jsem kousek, když mě Inky znovu chytil za ruku.
„Kam jdeš ty, jdu i já.“ řekl vážně a mně se na tváři objevil úlevný úsměv. „Svět bez tvých sušenek by nebyl takový jako dřív.“
„Což-!“ Umlčel mě žhavým polibkem.
„Mezku!“
„Tvrdá palice!“
Dali jsme se do smíchu. Dlouho jsem věděl, že chci být s Inkym a on musel cítit to samé. Uchopili jsme se jemně za ruce a pluli spolu dál. Tunel změnil svůj tvar z kruhu na trojúhelník a možná jsem pomalu začal vidět jeho konec. Byl tmavě modrý a šedivý, zářily v něm milióny a milióny světýlek.
„Tohle je … “ Těžko nalézt správná slova. Inky se rozhlížel po okolí, když jsem ho zatahal za rukáv.
Ukázal jsem mu tři světla uspořádaná do trojúhelníku, za nimiž se vznášely ty dvě děti. Světlo se tulilo ke tmě. Přišlo mi to … normální.
Každé ze světel mělo svoji barvu, jedno bylo modrozelené, druhé žluté a poslední tmavě modré. Byla tak maličká, všechna bych schoval do dlaně a ještě by zbylo místo.
„Hej, Kasshy, počkej!“
„Co je?“
„Nevím, co se stane a také ti chci ještě něco říct.“
„Tak to sebou hoď.“ Podíval jsem se na imaginární hodinky na ruce. „Za deset minut mám pauzu na sušenku.“ Tvářil jsem se při tom velmi vážně.
„Ne, že je všechny sežereš!“ vyhrkl.
„Takže co ti chci říct je, že jsem napůl člověk.“
„Cože?!“
„Jinými slovy odpadá ta pitomá dlouhověkost.“
„Hej, hej, spousta lidí by za tu 'pitomou dlouhověkost' dala duši.“ namítl jsem.
„No jo, lidi.“ Pokrčil bezradně rameny.
„A jak vlastně … ?“

„Táta si jednou udělal výlet do lidského světa a tam potkal moji budoucí matku. Strašně se do sebe zamilovali. Táta s ní chtěl žít a zůstat v lidském světě, ale musel se vrátit do Be-Sekai, protože se tam něco dělo. Když se vrátil zjistil, že je už pozdě.“
„To zemřela?“
„Ah. Upálili ji jako čarodějnici.“
„ … “ Zalapal jsem po dechu.
„Táta tam dorazil, když už celá hořela. Nebylo možné ji zachránit ani pomoci. Všude okolo byli lidé. Pokřikovali a jásali. Byl tam i kněz, který horlivě gestikuloval a vyhrocoval dav k většímu křiku. V jedné ruce držel malé dítě v šátku. To jsem byl já.“ Na tváři se mu objevil smutný úsměv.
„Měl jsem být další na řadě. Když mě otec uviděl, hned poznal, že jsem jeho syn. Neuvěřitelně se rozlítil. Nejdřív zemřel kněz. Táta mu rozdrtil hlavu o zem. Když pak lidem okolo došlo, co se vlastně stalo, začali utíkat a spousta byla ušlapána.
O ně se však táta nezajímal. Vzal mě i mámu a odnesl nás pryč. Máma má hrob pod jejím oblíbeným stromem. Snad se nebude moc zlobit, když ji navštívím tak pozdě.“ Znovu se smutně usmál.
„Vzhledem k lidské krvi je můj život omezený lidským časem. Táta použil svoji magii a zastavil můj čas tak, abych se jevil jako normální inkubus. Asi se snažil, abych mezi ostatní zapadl.“ Nadechl se.
„Není to zvláštní? Celý život jsem si myslel, že je táta poloviční šašek, ale teď … nedokážu pochopit ani zlomek jeho síly. Neumím si ji ani představit.“ Sevřel pomalu pěsti a znovu je rozevřel.
„Tvůj otec byl skvělý muž. Měl své mouchy, tak jako každý jiný.“
„Jo, já vím.“ Vesele se usmál.
„Tak co chceš dělat teď? Žonglovat?“ Inky pokynul hlavou ke třem světlům.
„Ne tak úplně.“ Tajemně jsem se usmál a připlul k nim blíž. Opatrně jsem k nim dal ruce a ucítil jejich jemnou záři. Třásl jsem se, jako bych je mohl už jen svojí přítomností poškodit. Inky objal moje ruce a pokynul na mě hlavou. Stydlivě jsem se zasmál.

Společně jsme světla spojili.

Z pod našich spojených prstů se dralo světlo.

Podívali jsme se jeden druhému do očí.

Políbili jsme se a Inky mi ocasem zajel k rozkroku.

***

Washi ležel na břiše mimo kouzelnou bariéru a otevřel oči.

Seiyak se rozhlédl po válečné pláni a mohl konečně dát sbohem bolesti.

Fafrir se probudil, pozdravila ho jeho mrňata a Flurr mu stála po boku.

Generál seděl na plochém a velikém kameni. Čekal jej veliký úkol.

Kyouko-Shinové začali pomalu odcházet.

Inkubové otevřeli láhve vína.

Tatsu Doshi se skrýval ve křoví blízko jezera.

Kanesa měnila obvazy zraněným.

Toudai vyhlédla z okna.

Ryu se venku před chrámem zahleděl do dáli.

Koukimi se vznesl k nebesům.

Marie se probudila.

Michael zašeptal: „Už je všemu konec … “

Zahlédl jsem tvůj nejistý úsměv, stál jsi sám ve tmě.
Přišel jsem blíž a napřáhl jsem k tobě své ruce.
Bolelo to, když jsem se dotkl tvého srdce?
Třásl ses strachy a utekl jsi daleko ke hvězdám.

Volám tvé jméno.
Ty však neodpovídáš.
Ztrácím tě ve svitu měsíce, kam utíkáš?
Budu hledat tvůj smutný úsměv.

Otevřel jsi moje prázdné srdce a naplnil jej city.
Rozepjal jsi křídla a ulétl k výšinám.
Nevymažu vzpomínky, co na tebe mám.
Pořád cítím tvůj dotek, který nikdy nezmizí

Volám tvé jméno
Přijmi moji ruku, nikdy tě nepustím.
Vzlétneme k měsíčním dálkám,
nahoru ke hvězdám,
....................................k vesmírným hlubinám.
Volám tvé jméno.
.....................................................(... jméno)

Tvé malé srdce krvácí.
Chci jej obejmout.
Nikdy nepustit.
Nejsi sám, nejsi opuštěn, jsem tu s tebou.
................................................................................(...jsem tu s tebou)

Šel jsem za tvým stínem, za tvým zármutkem.
Seděl jsi osamocený a skrýval tvář.
Objal jsem srdce tvé a uviděl jeho smutnou zář.
Rudé slzy stékaly dál.

Vyňal jsem srdce své a podal ti ho.
Něžně jsi jej přijal a smutně se usmál.
Políbil jsem tě a vítr slzy odvál.
Nazývám tě jménem.

Volám tvé jméno
Přijmi moji ruku a já tě nikdy nepustím.
Vzlétneme k měsíčním dálkám,
nahoru ke hvězdám,
....................................k vesmírným hlubinám.
Volám tvé jméno.
.....................................................(... jméno)

Nedovolím, abys byl sám.