Jak bych si to přál! (4.část)

Stmívalo se. Tajemná žena vedla Winry uličkami, na které pomalu nebylo vidět. Bála se! Ženu vůbec neznala, i když jí tvrdila, že jí jen pomůže. Nevěděla, jak jí hodlá pomoci, ale musela si přiznat, že oceňovala tuhle zvrácenou podobu snahy.
....
„Hm, promiňte? Kam mě to vedete?“
„Ještě chvilku, zlato. Už tam skoro jsme.“ odpověděla žena a strhla jí sebou do nějakých zrezivělých dveří. Našla vypínač a rozsvítila. Winry se nestačila divit. Stála v menší hale, kde na rozkládacích stolech ležely různé druhy ručních zbraní.
„Na co to...? Kde to jsme?“ řekla Winry neklidně. A polekaně se vymanila ze sevření ženiny ruky.
„To patří mému příteli, zlato.“ řekla žena a hodila po Winry povýšenecký obličej.
„Vy?! Podvedla jste mě!“
„Ne. Chci ti pomoci získat toho mladého muže, o kterém zdá se zatím jen sníš.“ Winry byla zmatená.
Proč by jí tato žena, zadaná a šťastná žena, měla pomáhat?
„Proč mi chcete pomoc?“ žena se na Winry podívala a úsměv jí na malou chvíli zmizel s tváře.
„Kdysi jsem na tom byla stejně, má milá.“ vzdychla a přejela prsty jednu z hlavní jedné pistole. „Nikdo mi ale nebyl ochoten pomoci... I když jsem to moc potřebovala, nenašel se nikdo.“
„Co jste tehdy udělala?“ řekla Winry. „Co se vám stalo?“
„Začalo to tím, že jsem se zamilovala. Nebyla jsem stydlivá a tak jsem se své lásce vyznala. On cítil totéž a mé city přijal. Říkal mi, jak mě miluje, ale..." "...v jeho obličeji jsem po pár letech štěstí zahlídla bolest a smutek. Až za deset let jsem dostala odpověď.“ Winry tušila, co je to za odpověď, ale přesto se přemohla k otázce.
„Co to bylo za odpověď?“
„Co? Myslím, že to víš... Můj muž mě podváděl! Vím to, protože mi to řekl sám... Byl to dobrý člověk, milý a čestný, nechtěl zradit moje city kvůli těm svým. Řekl mi, že to v sobě držel už pěkně dlouhou dobu a že neměl v úmyslu to pouštět ven, ale...“
„Nevydržel to, že... Zradil vás kvůli jiné ženě.“ řekla Winry skoro šeptem.
Neznámá se na ní podívala znechuceným obličejem a pak se něčemu začala smát. Winry se na ni podiveně dívala a zahlédla při tom něco, co už někdy viděla u sebe ve tváři.
„Kdyby kvůli ženě, zlato.“ Winry sklaplo. Před sebou viděla spřízněnou duši. Duši zrazenou mužem kvůli muži.
„Jsme na tom podobně, paní.“ žena se na ní zděšeně podívala.
„On tě také zradil kvůli jinému mu...“
„Ne! Nezradil mě! On...“
„On co?“
„On to neví. Nic neví... Je to složité.“ žena se usmála a posadila se na volný stůl.
„Vyprávěj mi to tvoje složité, slečno...“
„Winry.“
„Slečno Winry.“ jmenovaná přešla k ženě a posadila se vedle ní.
„My dva se známe už od mala. Ani jeden z nás už nemá rodiče, ale nestěžujeme si. Pak se kvůli jistým okolnostem přidal k armádě, bylo mu dvanáct.“
„Dvanáct?“ podivila se žena.
„Ano, je to malý génius... Zažili jsme toho hodně. Zrovna teď má důležitý úkol a společně se svým nadřízeným se ho snaží vyřešit.“ Winry se musela pozastavit, kdykoliv padla zmínka o Mustangovi. Žena ale naléhala.
„A? Co se změnilo?“ řekla a prohrábla si dlouhé světlé vlasy. Winry se vydýchala.
„Ten jeho nadřízený, má pro něj stejnou slabost jako já. Ed ale nic netuší, neví o citech ani jednoho z nás.“
„Ed….Edward? To je jméno tvého prince?“
„Ano. Je hrozně milý a má mě svým způsobem hodně rád, protože mu hodně pomáhám.“ řekla Winry a začervenala se od ucha k uchu.
„Takový typy jsou nejhorší. Ale pověz mi víc o tom jeho nadřízeném. Řekl mu něco, nebo si je při něčem viděla?“ zeptala se s klidem žena. Winry to docela obdivovala.
„Ne, to ne. Jen to, jak se na Eda dívá, bylo mi to hned jasné a tak jsem ho varovala!“ to ženu zaujalo. Nedalo jí to a usmála se.
„Krásná Winry vyhrožovala. Máš kuráž, to se musí nechat... A co on na to?“ Winry si povzdechla.
„Je to muž, který se umí dobře ovládat...To jsem na něm vždycky obdivovala.“
„Obdivovat konkurenci není moc dobré, víš.“
„Vím. Ale nic s tím pocitem neudělám. Je to zkrátka gentleman.“
„Takže chvíli dělal, že neví, o čem to mluvíš a pak mlčel.“ Winry přikývla a nestačila se divit, kolik toho téhle ženě dochází.
„Jo ale měla jsem pocit, že to vzal na vědomí už dřív.“
„Jak to myslíš?“
„Věděl o mých citech dřív, než jsem na to zavedla řeč. A navíc nezdálo se, že má zájem se prát nebo hádat... Byl prostě, jak to říct?“
„Smířený?“
„Ano, smířený. Smířený s tím, že ho nemůže mít. Ani teď ani jindy. Ne, protože jsem tu já, on mě nebere jako konkurenci a nikdy ani brát nebude. Ne, je to kvůli něčemu jinému, proč to skrývá.“
„Říkala si, že je to Edwardův nadřízený?“ zamyslela se žena a podrbala se symbolicky na bradě.
„Ano, ale jak to s tím...?“
„To je ten pravý důvod, Winry... On by o Edwarda přišel, kdyby se to někdo dozvěděl, a to on nechce.“ řekla žena a pozorovala Winrynu reakci. Ta sklonila hlavu a dívala se do země.
„Aha, to mě nenapadlo. Co s tím? Je to pořádně zamotané. Když se nad tím zamyslím, tak vlastně jsme na tom my dva hůř, než Ed.“ řekla Winry a zavřela oči.
„To máš asi pravdu. Nevědomost ho osvobozuje, zatím.“ Winry pohlédla na stěnu před sebou. Byly na ní plány města a červeně vyznačené místa,…….části centrály. Nerozuměla tomu, ale některé ty značky si zapamatovala.
....
„Jak se vůbec jmenujete?“
„Á, promiň mi. Zapomněla jsem. Mé jméno je Evelin, ale můžeš mi říkat Eve. Nenech se zmást, nejsem o moc starší, než ty.“ oznámila a seskočila ze stolu. V tu samou chvíli zaskřípaly dveře a dovnitř přišla osoba v plášti a maskou přes obličej.
„Ani já ne, slečno.“

Ed se vydal ven s menším doprovodem v patách. Byl otrávený s toho, že musí řešit něco jiného, než by měl a ještě k tomu má sebou pár armádních nadšenců. Vražda na centrále byla jeho prioritou.
Kdo a proč to dělá?
Edovi bylo záhadou, proč ani Mustang neví nic konkrétního. Když si vzpomněl na svého nadřízeného, vybavil si tu blízkost jeho obličeje u toho svého. Klidný a vyrovnaný pohled, jistá semknutá ústa a tváře bez jediného náznaku znachovění. Naproti tomu on... Zrudl a rychle si před ostatními zakryl rukou obličej. Co se to kruci děje?! Proč má tenhle obličej?! Mustanga přeci nesnáší. Lezou si na nervy od té chvíle, co se poznali! Tak proč má Ed v sobě tak zmatené pocity? Přejel prsty po svých rtech a mírně je pootevřel. Přitom přivřel své jantarové oči. Ani si nebyl vědom toho, co dělá, když se podíval po ostatních, nechápal jejich zmatené pohledy.
„Na co tak zíráte, idioti?! Nemůžu před vámi ani přemýšlet?!“
„Můžete! Promiňte, pane. Naše chyba.“ řekl jeden z vojáků a pokračovali dál už bez zbytečných průpovídek.
....
Dorazili na náměstí, kde si na poště ověřili, že tu Winry byla. Vyvstala tu otázka? Kam teda šla? Ed se rozhlížel kolem do kola, kde nic tu nic. Na náměstí už nebyl skoro nikdo. Ani se nedivil bylo už pozdě na courání po městě. Přejel pohledem ještě jednou a s klidem scenérii poklidného podvečerního města.

Jako fata morgana se zjevil vrah přímo před jeho očima!

Mluvil s někým neznámým, a když ho zpozoroval, dal se na útěk. Ed na nic nečekal a běžel za ním!
„CHYTNĚTE TOHO DRUUHÝHO!“ křikl na ostatní a pronásledoval toho vraha!
Černý plášť se lámal pokaždé, když jeho vlastník zatočil do nějaké uličky! Ed ho bezmyšlenkovitě doháněl. Musel ho za každou cenu dostat! Zatočil! Doleva, doprava, doleva...
Slepá ulička! Ed se vydýchal a hleděl vrahovi přímo do masky!
„A mám tě! Jsi v pasti, hochu!“ Vrah se narovnal a upravil si plášť, pak se tak divně potichu zasmál. Ed nechápal, co je na téhle situaci k smíchu. Začal si dávat pozor! Pozdě bohužel!
„To spíš já, Edwarde Elricu, tě mám.“ řekl a vytáhl s pod kabátu ruční pistoli. Než stačil Ed cokoli udělat, vrah vystřelil!