Jak bych si to přál! (5.část)

„Dobrý den, slečno.“ řekl muž a zavřel za sebou dveře. Eve k němu přiskočila a objala ho. Winry to celé pozorovala a přemýšlela, proč má ten muž masku.
„Promiň, že jsem ti neřekla, že budeme mít návštěvu. Nějak jsem to neplánovala.“
„To nevadí, ten večírek mě stejnak nudil.“ řekl muž a sundal si masku i plášť. Byl to středně vysoký výrostek se zelenými delšími vlasy. Jeho hnědé oči pohlédly na Winry.
„Drahoušku, tohle je slečna Winry. Přijela se svým přítelem na centrálu.“ řekla Eve a sledovala spokojený pohled svého druha. Muž se tak divně usmál a přistoupil k Winry. Podal jí ruku, ona přijala.
„Těší mě, pane...?“
„Jsem Faust, slečno. Také mě moc těší... Takže vy jste tu s přítelem, ano?“
„Ano.“ řekla Winry nesměle a odhrnula si vlasy s obličeje. Faust se usmál.
„A co váš přítel dělá……na centrále?“
„Je to voják, pane Fauste. Slouží u armádních alchymistů.“ to Fausta zaujalo. Posadil se na prázdnou židli a podrbal se na hlavě.
„Je asi tak starý jako vy? Delší blond vlasy, vynikající alchymista?“
„Ano. Vy ho znáte?“
„Jen od vidění, slečno.“ řekl Faust a pořád se tak divně usmíval. Winry se to nelíbilo, ale nechala to být. Vzpomněla si na tu masku…..
„Vy jste byl na oslavě?“
„Vlastně ano, bylo to maškarní a já maškarní miluji.“ řekl a vzal Eve za ruku. „Eve ho nemusí.“
„Já ho také miluji. Většinou jdu za mechanika... Za co jste šel vy?“ Faust se na ní podíval a vytáhl z kapsy pistoli.
Winry se lekla!
Eve ji uklidňovala.
„To je jen atrapa zlato. Všechno, co kolem sebe vidíš, jsou atrapy.“
„Vy jste mě ale vyděsila, Eve. A vy taky, Fauste.“ řekla Winry a nafoukla své nachové tváře. Faust položil zbraň na stůl a usmál se na Winry.
„Už víte, jakou osobu jsem představoval?“
„Jistě. Šel jste buď za mafiána, nebo za vraha, hihi... To je legrační, vy byste měl jít za někoho milejšího.“ muž se pousmál a pročísl si vlasy.
„Jste mi sympatická, slečno Winry.“
„Vy mě docela taky. Oba. Hrdinka a vrah... To je romantické.“ řekla a koukla na hodinky.
A Sakra!
Rychle se zvedla a uháněla ke dveřím. „Moc se omlouvám, ale už musím jít.“
„Jistě, zlato. Tady máš moje číslo a někdy zajdeme na kávu.“ řekla Eve a spiklenecky na ní mrkla. Winry pochopila a s úsměvem odešla.
....
Dvojice se dala do smíchu. Eve se naklonila k Faustavi a dlouze se políbili. Pak se Faust dotkl jejích vlasů a přitáhl jsi jí ke svému tělu.
„Hrdinka, jo?“
„Vrah, jo?“odpověděla Eve a společně se tomu začaly smát.

Jakoby vrah věděl, že má pravou ruku a levou nohu s oceli! Trefil se mu do boku! Ed se zhroutil na zem, ale stále byl při vědomí. Nedokázal pochopit, proč ještě žije.
„Asi se ptáš sám sebe, proč ještě žiješ, co?“ řekl muž v masce a upravil si dlouhý plášť. Schoval zbraň a přistoupil k Edovi. „Já tě nechci zabít. Zatím mi budeš užitečnější, když budeš žít.“ řekl a Ed poznal i přes tu masku, že se usmívá.
„Co si s-sakra zač?! A c-co to plánuješ?!“ muž se k němu naklonil a zatlačil na ránu. Ed vykřikl a dál se díval na muže svýma nezkrotnýma očima. Dost krvácel, ale na to se snažil nemyslet.
„Jsi drzý, ale chytrý. Dám ti spoustu nápověd, Edwarde, nemusíš mít strach.“
„Par...ch*n...te!“ řekl přidušeně Ed a cítil, jak se mu motá hlava. Vraha viděl odcházet, ale nedokázal se přimět k pohybu.
Ani nevěděl, kolik uplynulo času. Bolest na boku se stupňovala a on přicházel postupně o všechny smysly. Sluch, hmat...čich, chuť...zrak, to poslední, co zahlédl, sic rozmazaně byla silueta dívky. Křičela na něj, ale on jí neslyšel. Dotýkala se ho, ale on jí necítil. Bylo t...divné. Bolest neustupovala, ba naopak, byla silnější a silnější a Ed to už nadále nedokázal snášet. Ne při vědomí, sklonil hlavu a omdlel!

„Uklidněte se, Winry a řekněte, co se stalo?“ ptal se Mustang, když k němu přišla dívka celá o krve. Od Edwardovi krve! Winry se snažila uklidnit. Dýchala, ale vůbec to nepomáhalo. Mustang taky nebyl dvakrát ve své kůži……Bylo vidět, že má strach.
„Rozhodla jsem se, že pošlu dopis své babičce. Když jsem ho šla hodit na poštu, zalíbilo se mi náměstí a tak jsem se chvíli prošla... Pak jsem no,“ Winry se nechtělo říkat, že byla u ženy jménem Eve a že se s ní bavila o něm a o Edovi.
„Ano, pokračujete.“
„Vlezla jsem do jednoho většího krámu a zůstala tam docela dlouho a pak mě nějaká stará pani požádala o pomoc... Než jsem se nadála bylo už dost pozdě a já se rozhodla vrátit. Ale...“
„Ale?“
„Ale v jedné postraní uličce jsem našla Eda, jak tam leží postřelený, nehýbe se a neodpovídá mi!“ Mustang se i přesto všechno snažil hrát kliďase. Položil ji s neuvěřitelným klidem další otázku.
„Viděla jste někoho utíkat?“
„Ne... Musel tam ležet už dlouho, protože jeho stráže říkali, že ho přes hodinu neviděli.“ řekla Winry, ale nečekala žádnou odpověď. Mustang ani Ed jí nikdy neříkali podrobnosti. Proto se divila, když Mustang otevřel pusu...
„Taky říkali, že zahlédl vraha, co tu běhá a vydal se za ním. Ostatní vojáci chytli toho, s kým si vrah povídal... Podle mého názoru, už to zachází příliš daleko.“ řekl a otočil se na Winry. „Nemyslíte?“ dlouze a významně se po sobě podívali, než jeden druhého pochopili.
....
„Můžu vám nějak pomoci?“ zeptala se Winry a přivřela své modré oči. Mustangovi bylo jasné, že to nechce zjistit kvůli armádním obětem.
„Ujasněme si to. Vy mě nesnášíte, ale v jistých ohledech si mě vážíte víc, než kohokoliv jiného.“ řekl Mustang a čekal, co v téhle chvíli dívka řekne. Winry neuhnula pohledem.
„Uznávám, že vás obdivuji a co se týče určitých věcí, tak vám dokonce i věřím.“ kývla na souhlas. Oba věděli, že svoje pocity nezmění, ale něco společně změnit můžou.
„Nebudu chodit okolo horké kaše, slečno... Vaší pomoc bych potřeboval. Záleží na tom, co jste ochotná udělat?“ řekl Mustang a přešel od stolu blíž k ní. Winry se postavila a pohlédla na své ruce od krve. Mustang vytáhl s rohu kus čistého hadru a jemně jí chytl za ruku. Winry se začervenala, ale neprotestovala. Mustang jí otřel od toho nejhoršího a pak hadr zahodil do koše.
„Co mám udělat, Pane?“ řekla a postavila se schválně do pozoru.
„Něco co já dělat nemohu, slečno.“
„A to je co?“ Mustang se pousmál a vyndal s kapsy klíče. Hodil je Winry a ta je nechápavě chytila.
„Jděte se převléct, slečno tajná agentko.“ Winry to pochopila a na souhlas kývla hlavou. Potom odešla tam, kde se převlíkají vojáci do uniforem.
....
Mustang se konečně mohl posadit a nechat svoje pocity vyjít na povrch. Praštil pěstí do stolu a jeho obličej se zkřivil bolestí!
„Ty jeden idi*te!“ zašeptal a dal si ruku před rudnoucí tvář.

Ed se probouzí a kolem sebe vidí samou bílou barvu. Rozhlédl se! Bělost narušoval jen tmavě modrý flek, který seděl na sedačce.
„Už sem si myslel, že jsem v nebi, ale...vaše přítomnost to vylučuje.“ řekl Ed. Mustang se pousmál.
„Mozek je v pořádku.“
„Jedna část mého těla nesouhlasí.“ řekl Ed a snažil se posadit. Když mu v boku zahrála bolest ódu, radši toho nechal. Mustang se nahnul blíž k jeho lůžku.
„Nechceš mi vysvětlit, co si vyváděl? Zase!“ Ed si ho prohlídl. Mustang vypadal, že v noci nezamhouřil oka.
„Jak dlouho jsem byl mimo?“
„Jen jednu noc, bohudík.“ řekl Mustang a dlouze si zívl. To Eda zaujalo.
„Vy jste tu byl přes…….“
„Co se stalo, Edwarde?“ přerušil ho Mustang, čímž ho dostal ještě do větších rozpaků. Radši se podíval jinam a než začal, pořádně se nadechl.
„Když jsme hledali Winry, zahlédl jsem toho vraha na náměstí. Povídal si s nějakým mužem, a jak mě zahlédl, začal zdrhat.“
„Pochopitelně.“ řekl Mustang a s klidem poslouchal dál.
„Ale...“ Ed se zamyslel a pohlédl mu do očí. Mustang ho napodobil.
„Ale?“
„Když jsem ho pronásledoval něco mi tam nehrálo...ten blbej pocit se mě držel, dokud jsem ho nezahnal do kouta.“ řekl Ed a sevřel ruku v pěst.
„Měl to na tebe naplánovaný, to si myslíš?“ řekl Mustang teorii, která s toho vyplývala. Oni dva se spolu opravdu uměli bavit.
„Přesně. Věděl to, že skončíme v té uličce i to, že mě postřelí.“
„Otázka zní, proč by to dělal?“
„Nevím. Pořád jsem v šoku s toho, že mě oslovuje jménem.“ to Mustanga překvapilo. Opřel se do sedačky a chvíli přemýšlel.
„Ty ho neznáš, ale on o tobě dost ví... Proč tě nechal na živu, Edwarde?“
„Na to jsem se ho taky zeptal...než jsem omdlel.“
„A?“
„Řekl, že mě zatím potřebuje živého a taky se zmínil o tom, že dostanu spoustu nápověd.“
„Hraje si s námi... Takovým se rád dívám do obličeje, když je zatýkám.“ řekl Mustang, ale neusmál se. Nebral to jako vtip, jen jako pravdivou poznámku. Ed na to nic neřekl, dál si přemítal jejich situaci. Tu vojenskou i tu...druhou.
Pohlédl na Mustanga, který mu zrovna nevěnoval pozornost. Cítil ve svém obličeji nával tepla a raději se otočil. Měl na své hrudi připevněný přístroj pro hlídání srdečního tepu, což byl jediný stálý zvuk v místnosti...

Píp... Píp... Pí... Píp...píp...píp...píp...píp.

Mustang se podíval na monitor a pak na Eda. Ten koukal stále jiným směrem...

Píp, píp, píp, píp, píp!

„Edwarde, uklidni se.“ řekl Mustang a vstal ze svého místa. Pohladil ho po hlavě a pak se vydal ke dveřím. Když je zavíral, dodal. „Měl by sis odpočinout. Až se s toho dostaneš, budu tě očekávat.“ Ed se uklidnil a hlasitě vydechl. Zavřel oči.
„Něco mi říká, že se s tohohle už nedostanu.“