Jak se zaplést do historie, jen náhodou Kapitola 4.

ADRIAN

Bylo časně ráno, když jsem ucítil něčí ruku na mém rameni a ten líbezný hlas mé sestry. „Vstávej nebo přijdeš pozdě na snídani."
Pomalu se otáčím za hlasem a stejnou rychlostí otevírám oči. Zaostčuju zrak a snažím se dát trochu dohromady. Ta tvrdá zem mi za ty dvě noci docela pěkně dala do laťky páteř. Vstávám a převlékám se. Sestra už odešla a já se pomalu chystám ji následovat. Jen ještě pár věcí vzít sebou. Batoh, meč a jde se za Laurou.
Procházím chodbou, ale je tu něco zvláštního, žádné hlasy, žádný ruch v obejváku. Vejdu do místnosti a první co spatřím je tělo otce a vedle něj nestvůra, ano asi to je ona.
Tmavě hnědá kůže, šest očí rozsetých po obličeji. pruh chlupů na všech čtyřech pažích. Krvavé brnění, no dalo by se tomu říkat hruď. Nohy třikrát širší jak jeho paže a bez prstů.
Zahnala Lauru do rohu a chystá se ukončit její život.
Hlavou mi probleskne jedno slovo při pohledu na otce smrt. Beru meč do ruky, odhazuji z něj pochvu, batoh už jsem dávno hodil na zem. A první ranou propichuji příšeru skrz na skrz. Ta zaječí bolestí a padá k zemi. Tam se ještě chvilku křečovitě obrací a pak definitivně vydechne naposledy. Ale to mě vůbec nezajímá. Otec stále leží na zemi, je na tom dost špatně. Je na něm znát, že se bránil jak nejlíp mohl. Samí kousanec a škrábanec po celém jeho těle.
Prudce rozevírají dveře. Na první pohled poznávám plášť Miliana. Rovnou běží ke mě a otci, a hned vyndavá malý měšec.
Cítím malý lehký dotek. Otec mě drží za ruku a v klidu říká: „Je čas, měli byste vyrazit." Pak obrátil zrak na Miliana a ztuhnul, ale co ho tak zarazilo? Dívá se na Miliana jak vyndavá z měšce nějaké rostliny, které v misce, kterou z něj taky vyndal roztlouká na kusy.
„Co to děláš?" Nic neříká.
Po rozdrcení všech listů a všelijakých trav. Přistoupil k otci, který se stále z čeho si probouzí. Vzal misku s řídkou kapalinou a pomalu ji roztíral po otcových ranách. Měl jich sice dost, ale ta rozdrcená směs rostlin… Nevím. Jako by se po nich začal uzdravovat a to od nejhorších ran až po opravdu jen škrábance.
Po necelých 10 minutách se otec začal zvedat. Chtěl jsem ho zastavit, ale nedařilo se mi to. Vstával tak klidně a přitom pořád s jeho výrazem v očích, které upíral k Milianovi.
„Kdo si?" zeptal se.
Milian mlčel.
Jenže tohle už jsem nemohl vydržet. „Co se děje? Co si otče viděl?"
Otočí se ke mně a roztřeseným hlasem řekl: „Nic jsem neviděl. Pod jeho kápí nic nebylo. Žádná hlava, žádné oči. Jen prázdno co drží kápi."
Nevěřícně koukám chvilku na otce, chvilku na Miliana.
„To přece není možný?" Koulím očima na Miliana.
„Žiju takhle už pár let. Před tím jsem žil tulácký život, ale nenosil jsem kápi. Ovšem to se velmi rychle změnilo. Potkal jsem čaroděje chtěl po mě mou duši… A když jsem mu jí nedal. Zaklel mě. Mou tvář může spatřit jen člověk z Tajemného lesa. Jinej ne."
Skončil a v jeho slovech byl znát smutek. „Tak jo. Je čas se vydat tím směrem. Času je málo…" zarazil se, jako by až teď přemýšlel co řekl, ale místo pokračování aby to trochu rozvinul, se otočil a šel pomalu přímou cestou k netvorovi.
Sundal z něj horní část brnění. Pod nímž byl malý náhrdelník. Prudce ho ztrhl a příšera se změnila v člověka. Milian zaúpěl. Toho člověka určitě musel znát. Teda on to nebyl muž, ale žena.
Malá postava s dlouhými vlasy. Myslel jsem, že je mrtvá, ale ona... otevřela oči? Pomalu vstává a v prvním chvíli kdy spatří Miliana ho obejme radostí. Ten jí ho opětuje a je na něm znát, že je šťastnej. Kéžby mu to tak vydrželo, ale takovou náladu asi nemá.
Poodkročil spět o krok. „Prosím můžeme být sami." jeho hlas mluvil víc než naléhavě. Koukl jsem směrem k otci, který jen kývl a pomalu šel ke dveřím. Sestra i já jsme ho následoval. Šel jsem poslední takže jsem zavíral dveře. Jakmile by se zaklapli chtěl jsem jít, ale uslyšel jsem hlasy. Jenže nepoznával jsem ani jeden. Proč, ale? Neměl jeden patřit Milianovi? Byli čistě ženské hlasy. Ani jeden nebyl mužský. Mluvili o nějakým místě. Místě kde žili a taky o lese kam dneska započneme cestu s Milianem. V tajemném lese se prý co si stalo, ale nikdo neříká co se stalo. Jen, že tam tu druhou ženu potřebují. A to co nejdřív. Pak se do toho vložil Milian. Jeho hlas jsem hned poznal, ale mluvil velmi tiše nebylo mu vůbec rozumět.
Někdo mě chytil za rameno a stiskl ho velmi pevně až mě to vytrhlo ze soustředění. A hned mi blesklo hlavou. Při mém poslouchání jsem úplně zapomněl na okolí. Otočil jsem se po směru ruky vidím otce s tím jeho pohledem. Jako by si říkal: Je to vůbec můj syn? Ruku povolil a šel za Laurou a já za ním. Ale no nešel ven za Laurou. Šel do pokoje a mě tam zatáhl sebou.
„Tak dobře, je na čase ti připomenout dobré mravy naší rodiny." Ach jo, už s tím zase začíná.
„První je: Buď vždy vstřícný k lidem v nouzi." Pomóc tohle slyším nejmíň po desátý. Říká mi to vždy když mě u něčeho načape.
„Nemlž kolem lidí, co ti nic neudělali." Nesmím se vrtět, nesmím. Když uvidí, že mě to nezajímá, Budu je poslouchat ještě pětkrát.
„Tak a poslední je neposlouchat za dveřmi rozhovory, do kterých ti nic neni. Rozumíš?!"
„Ano otče. Rozumím." Poté se zklidnil a já si mohl gratulovat. První zkouška podlézavosti byla za mnou.
Cestou k východu jsem viděl jak se otec něco s Laurou vyřešit, ale komu by se chtělo vyzvídat o co jde. Už jsem u venkovních dveřích, když zaslechnu známé kroky. Laura za mnou běží a v ruce má můj baťoh. Jé je já na něj úplně zapomněl. Zastavuji a beru si od ní baťoh. Poděkuju, rozloučím se a jdu ven před před bránu města kde na mě čeká Milian,
„Kde si vzal ty koně?" Stáli tam u něj krásní dva hřebci, jeden hněďák a druhej zas grošovanej. Oba vypadají tak vznešeně. „Jak se jmenují?"
Milian přistoupil k hnědáku. „Tohle je Tigor a ten grošovanej zas Silvi. Ty pojedeš na Silvinu. Je míň spurný a pokuď budeš mít trochu štěstí tak tě nezchodí ze sedla."
Otočil se směrem k cestě a já se pomalu nadechl a vydechl. Konečně si můžu říct, že má cesta začíná.