SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Jak se zaplést do historie, jen náhodou Kapitola 5. Nový svět

„Jak dlouho ještě půjdeme do tajemného lesa Miliane."
„Asi 6 měsíců, ale ty časy se vždy mění. Když pospícháš tak ti cesta může zabrat i jen 4 měsíce, a taky záleží na tom kolik nestvůj potkáš."
Ach jo, proč se mi nedaří z něj dostat víc o něm, vždycky řekne jen to co už vím. Tedy, že je poutník a narodil se ve vesnici Roten, kterou zničili netvoři, ale i tak. Přece musel zažít spoustu dobrodružství? Je poutník a ve světě za hradbami je určitě spousta dobrodružství. Nebo ne?
A, konečně, naše první zastávka na cestě. Už ji vidím z dálky. Vesnice Oka. Ale co se to tam stalo. Už z dáli je vidět, že z ní vychází kouř.
Milian zastavil před vesnicí. Od doby co otec uviděl, no ehm, to co skrýval pod kápí se chová velice divně. Jako by každou chvílí čekal, že se sem přiřítí armáda nestvůr. Ale to se nejspíš stalo tady. Udělal krok a pomalu jsme vstoupili do vesnice. Dívám se kolem sebe, ale nerozumím tomu.
Vesnice sice má hradby, ale ty ji před nimi zdá se neochránily. Na zemi u zdech, i na hradbách ze vnitř se tyčili, někde i připíchnuté kusem dřeva, mrtvoly mužů, žen i dětí. Po zemi není moc míst, které nejsou od krve. Vesnici zdá se i vypálili. Je to strašné. Člověku z toho jde mráz po zádech a chvilkami se mi i nadzvedává žaludek.
Slyším šramot. Podívám se před sebe. Milian vytahuje meč a začíná kam si utíká. Běžím za ním, ale je rychlejší a po pár desítkách metrů mi uteče kam si mezi ohořelé budovy.
Zpomaluji a jdu už jen chůzí. Procházím se něčím, co kdysi mělo jméno Oka. Stále přitom doufám, že najdu nebo potkám někoho, kdo je ještě naživu.
Vesnice to byla v celku velká a přesto se neubránili. Měli velkou naději na to, že to vyhrají a přesto se mi zdá, že se ani těm příšerám nebránili. Nikde tu nevidím jediné tělo nestvůry a dokonce ani kapičku jejích krve. To přece neni možný.
Jdu dál scela ponořenej do svých úvah, když zaslechnu něčí křik. Přidám do kroku tím směrem. Jenže tam odkaď šel... Nikdo není. Rozhlížím se kolem sebe, ale nikoho nevidím, teda až na mrtvá těla. Asi to už dlouho nevydržím. Zvedá se mi z toho žaludek a zároveň se mi ta těla vrývají to mysli a pomalu jí požírají.
Něco mě chytlo za nohavici. S leknutím se otáčím. Překvapením rozevírám víc oči. Dyť je to... Za mnou u nohou stálo na čtyřech malé tak tří měsíční dítě.
Pomalu ji vezmu do rukou a zvedám ke své hrudi. Nic ale nedělá nebrečí, nesnaží se utýct jen se... Je to možný? Ono se směje těma baculatýma tvářičkama.
Chvilku si to dítě prohlížím, když uslyším jak se ke mě pomalu něco blíží vytahuji meč z pochvy a otáčím se po směru zvuku. Už se začíná vynořovat postava z cesty mezi domy. Ta postava taky drží v ruce meč. Úplně ten nejobyčejnější jaký jde sehnat. Černý plášť víc toho až na meč vidět není.
Už je od nás pouhých třicet metrů. Když nečekaně vezme meč a zasune do pochvy u pasu, ale nezpomaluje. Dojde až ke mě a tichým hlasem promluví: „Adriane, kde si našel to dítě?"
To si ze mě dělá Milian legraci? Kde vzal ten černej plášť?
„Někde se muselo schovat, během bojů o tuhle vesnici a teď se mi z neznámého důvodu ukázalo. Teď mi ovšem řekni, kam si zmizel ty? A kde si vzal ten plášť? Uslyšel jsem nějaký šramot dusot v zadní části vesnice. Běžel jsem tam , ale u cesty ses mi ztratil. Což bylo i celkem dobře. Narazil jsem tam na dvě nestvůry a nevypadali zrovna přátelsky. A navíc se už pomalu blíží noc, a to je nejlepší doba pro tyto stvoření dne i noci. Mám v batohu ještě jeden černý plášť. Myslím, že ti bude akorát. Večer se bude hodit lépe tě skryje před očima nestvůr." Na tom asi něco bude, vzpomínám si na tu dobu, kdy jsem byl malej. Vždy když začala noc, začali i boje, ale za posledních pár let se to změnilo. Útočejí i ve dne.
Ze zamyšlení mě vytrhuje opět Milian. Zrovna mi podává černý plášť. S poděkováním si ho beru a až teď si při to všímám Milianových rukou. Nejsou moc velké a navíc jsou trochu jemné. Na chvíli se podívám do Milianovy kápě a první co mě zaujme jsou ta světýlka odrážejícího se světla z jeho očích.
Počkat...Z jeho očích? To přece nejde. Milian nám říkal, že jeho tvář nemůže spatřit nikdo, kdo se narodil u jezera Minamo? A rodiče mi vždy říkali, že jsem se narodil ve městě Toniko. Ale jestli ne, tak mám jedno tajemství, o kterém Milian neví, a možná, že by ani vědět neměl zatím. Ale přesto Proč mám pocit, že ty oči odněkud znám? Ovšem jak bych mohl je znát? Nikdy jsem neviděl oči zalité nepřístupností, smutkem i strachem a navíc jsou ty oči zářivě červené...
„Adriane...!"

5
Průměr: 5 (1 hlas)