Jak to mohlo být, ale neni. Kapitola 5.

Ležel tam na zemi. Jen ležel hlavou zabořený v zemi. Proč dnes? Jak se sem dostala? Odebrání perly zaručovalo, že nemohla jen tak přijít a vrátit jeho minulost do současnosti. To prostě nešlo! Ale? Je tu. Někde, kdekoliv, kdekoliv na téhle zatracené planetě stejně jako on nebo Narak. To vědomí ho sžíralo zaživa, i když mu bylo jasný, že to bude jiný. Chtěl ji jen chránit. Chtěl je chránit obě, jenže selhal. Selhal a nyní, když už si říkal, že bude na řadě on. Tak se znovu vyklidilo pole a vrátila se. Musí ji chránit, byla pro něj tak cenná, ale kde jí je konec. Pach její krve se vytrácí z větru. Ach ano, z toho větru, který znamená pro něj i je smrt a nebo se mýlí? Ne, ji ochránil! Je naživu a tady, ale proč sem přišla? Myslela si snad, že tu vládne mír? Že Narak již neni mezi nima?
Zatne ruku v pěst a bezmocně jí zvedne a uhodí do země. Proč mu neřekla, že je to ona? Proč mu řekla, že ho chce zabít? Toho tolik nenávidí? Ale za co? Nevzpomínal si, že by jí kdy vědomě ublížil.
Vstal. Musí znát pravdu, chce vědět co se stalo tak vážný ho a přinejlepším jí to i vysvětlit a pokud možno vrátit do reality, vrátit jí do jejího světa.
Utíkal po její stopě. U domku Kaede už si myslel, že ji našel, ale nikdo takový tam nebyl. Zmizela a jeho naplnila obavami. Ty obvazy našel, ale ji ne. Při pohledu na ně se prostě rozesmál, došlo mu to. Ona ho zkrotila, zkrotila ho už tehdy před osmi lety a ani si toho nevšiml. A teď? Jak ty dvě jsou si podobný a u obouch to bylo podobný, jen závěr se liší. U ní si to uvědomil, u té jen následoval její povely a krok.
,,Inuyasho, co tě ke mě přivádí.'' ozvalo se ze dveří a jeho neomylně zavanul pach stařenky Kaede.
,,Kde je?''
,,Odešla už, a rači na ní zapomeň. Bude to tak pro tebe lepší. Věř mi už neni tou co bývala. Už neni tou, kterou si znal. Nyní je v ní jen bolest, zloba a chuť po pomstě. Je dokonce i v jejím srci a zároveň není. Ovšem to, že se vrátila musí zůstat utajeno, nebo to bude právě ona kdo za tu bezhlavou volbu zaplatí tou nejtvrdší měnou.'' posadila se k vyhaslý mu ohništi a se zájmem sledovala jeho reakci. Dlouho uvažovala jak mu to říct, aby to vzal tak jak to je, ale nakonec to vzdala a řekla to co by on nikdy nepřijal.
Chvíli jen stál opařeně na místě. Nečekal to. Nemohl to čekat nebyl si vědom, že by jí jakkoliv ublížil a najednou to slovo. Zloba. Ale on ji přece nemůže jen tak nechat plavat. Je až příliš důležitá, je jedním z posledních členů výpravy. Ta které vše držela pohromadě a ta která byla jejím středem. Impulzivní, snadno a nebezpečně vrtkavá v náladách a přitom milá na pohled, ale v žádné případě v sobě neměla nenávist vůči těm co znala až na Naraka.
Vybouchl. ,,TO nemůžu dopustit! Už u otcova hrobu jsem ji řekl, že ji ochráním a to hodlá dodržet!''
Povzdechla si. ,,Ty to nechápeš. Ona už tě nepotřebuje. Přišla sem aby tě zabila, né aby si z tebe udělala ochránce. Inuyasho, jestli ji budeš nahánět tak to budeš ty kdo ji pomůže do hrobu a s ní i všem svobodným vesnicím.'' nadechla se ,,Včetně té u skalisek sedmi blesků.'' vzala hmoždíř a pomalu drtila bylinky v něm na šťávu. Neměla kam spěchat, už dávno nebyla hrozbou pro démony. Byla stará unavená a její živost jí z těla zmizela, i když v očích stále svítila světýlka dohasínajícího planeme v její duši.
,,Dit neumí s ničím jiným než s lukem a s ním toho moc nezabije.'' odfrkl si a zmizel ve dveří malé chatrče.
Hlavou se mu pořád honilo jen jedno. Musí ji najít. Věděl kam má namířeno, ale kdy se tam dostane to už ne. Totosai byl jeden z mála co dokázal vyrobit opravdu kvalitní meče a zbraně všech typů i tvarů, pro démony i lidi, pro mladé i starší, ale v poslední době za tyto služby začal nárokovat slušné ceny. Dokonce jen zlomek bohatých si mohli dovolit vyzbrojit své poddané jeho meči.
Déšť se zpustil z oblohy. V posledních letech pršelo často.
Říkalo se, že déšť jsou slzy padlích. Vždy, když padla další vesnice začalo pršet a začali nářeky dětí, rodičů, prarodičů. Oheň vždy ukázal, na kterou vesnici dopadl stín Naraka.
Ohlédl se, za horou stoupal dým, přibližoval se ten den. Ač se to nezdálo Inuyasha měl jedno jediný přání. Chtěl zemřít v místech kde byl tak šťastný. Jeho rodná vesnice to být nemohla, tu vyvraždily mezi prvníma.
Jen jednou nepršelo vzpomínal si matně. Tři dny nespadla ani kapička. Toho dne bránil vesnici a toho dne osaměl na spalujícím slunci. Po tom dni však pršelo pomalu pořád s každou vesnicí a víc než kdy předtím, jako by tím dnem vyhasl oheň naděje.
Odhrnul z očí vlasy za ucho, k Totosai to bylo dva dny běhu.
__________________________________________________________________________________________________________
Byla noc. Dívka bez ména stála na břehu jezera.
Podél něho šla i cesta a hned za ní známí les.
Les se stromem Inuyashovým.
Stála tam a jen se dívala na to co mělo přijít.
Nový měsíc, to je čas kdy má měsíc největší moc a ona to věděla. Věděla to a chtěla toho využít.
Neslyšně položila nohu na hladinu jezera. Byla jedna z mála koho voda takto držela. Šla dál po jejím povrchu až do středu onoho jezera.
Zastavila se a čekala, měsíc ji z příma osvítil. Nebyl stín jen záře měsíční. Odněkud z kapes u sukně skryté za pláštěm vydala perlu, nazdvihla jí nad sebe a opět tiše vyčkávala.
Perla se pod měsíčním světlem tlumeně rozzářila fialovou barvou.
Stála tam snad hodinu tiše dokud to ticho neprolomila jedním slovem. To slovo jí zpečetilo osud na dlouhá léta dopředu. ,,Ano.'' zašeptala a spustila ruku dólu. Perla však stále držela stejné místo. Vznášela se dva metry nad zemí a pulzovala jemným světlem.
Světlo se začalo prodlužovat a každý její nový šlahoun chytal nový a nový kousek jejího těla. Perla se pomalu s těmi šlahouny přibližovala k ní až se dotkla jejího čela a ztratila se v něm spolu s tělem ve fialové záři.
Záře trvala pouhou minutu, ale dívka krytá v ní již nebyla tou, která tam na to jezero vstoupila. Šaty bílé bez rukávů na dýlku až ke kotníkům. V pase hnědý kožený provázek obmotaný kolem něj a část ještě volně plála od pasu do půlky stehna s kuličkou na konci. Vlasy svázané do culíku a pod vlasy skrytý řetízek viditelný jen na čele s přívěskem slzičky uprostřed. V měsíčním svitu zářila růžovou barvou.
Kolem se setmělo už nebylo pochyb v jejím srci, ale nevěděla jak jí pomoct. Jediné v čem měla jasno byl její nový titul a fakt, že od toho dne o ní ví všichni nepřátelé počínaje
Narakem a konče jeho zdrcující armádou. Věděli i kde se nachází. Musela sebou hodit, musí pro ten meč. Zbraň silnou a schopnou vydržet její zacházení.
Podívala se na svou ruku. Musela se zamaskovat. Na prostředním prstu měla prsten se symbolem hnědýho čtverce.
Sundala ho z prstu a v ten moment jí zahalil její hnědý plášť, kápy si přehodila přes hlavu a až neuvěřitelnou rychlostí zamířila k doupěti Totosai.
__________________________________________________________________________________________________________
Chtěla tomu věřit. Chtěla věřit, že je to jen sen. Kolem ní byla mlha, rozpínala se až k sopce, ale rozhodně to nebylo tou mlhou. Vše co spatřila bylo pro ní jak nůž do zad.
Totosaiova skrýš byla prázdná a kolem ní jen mrtvé bojiště.
Lidé i démoni rozesetý všude okolo i se zbraněmi či zahradním náčení. Někde plál ještě oheň, ale smrt byla cítit na dálku.
Chytla se za hlavu, neměla sem chodit, varoval jí, že se to stane, ať příde kamkoliv kde vládne smrt. Jenže kdo by čekal, že bude zrovna tady.
Zalapala po dechu, muselo tu bít stovky padlích lidí. Těch, kteří už se domu nevrátí.
V mlze se začala rýsovat čísi postava.
Nemotorně vztala nesmí jí dát žádnou výhodu neni to člověk, jenže... ani démon. Narak? Nebo nějaký další z nepřátel? Co když je to ale spojenec?
Čekala, a pak si toho všimla. Z ním byli asi čtyři další, démoni.
Ještě jednou se rozhlídla, potřebovala meč. Žádný tam však nebyl.
Zastavili, už o ní ví. Cítila, že nemá na výběr. Nechtělo se jí však ukazovat zbraň, která byla v některých případech lepší než meč.
Vyrazili do útoku. Zaklela. Oni maj MEČE!
Čtyři sta metrů, dvě stě metrů, sto metrů. Rukou chytla kožený provázek. První sekl, vyskočila a překvapeně zavrávorala, tak vysoko nikdy nevyskočila. Nějakým zázrakem dopadla na nohy a v příští chvíli, aby sebou nesekla na zadek si jednou nohou klekla. Toho využila ta pětice. Špatná volba. Prudce zatáhla za provázek, který bez jakého koliv odporu sjel z jejího pasu. Máchla s ním před sebou a v mžiku se proměnil v řetěz třikrát vědší než provázek s železnou koulí na konci. Máchla ještě jednou a tentokrát se trefila.
Doslova je srovnala tím úderem na hromádku. Ještě jednou máchla, tentokrát, aby koule byla nad nima a s značnou dávkou soustředění z koule vyjel osten a probodl je skrz až se dotkl země. Poté z nich vyjel a stal se opět součástí koule.
Ta s tichým buchnutím dopadla na zem vedle nich.
Oddechla si, ještě to neumí ovládat tak jak by si přála.
Podívala se na řetěz a pomocí vůle opět zmenšila jeho dýlku na původní, činící dýlku od ramene až po nejdelší prst na ruce. Ještě vrátila tvar do původního provázku, který si znovu ovázala kolem pasu. Spokojeně se sklonila k samurajskýmu meči a i s pochvou ho upevnila na provázek u pasu.
Pozvedla oči před sebe a šokovaně se zahleděla do těch pronikavě žlutých. Co tady dělá!
Otočila se a zamířila do skrýše. Nechtělo ho vidět. Teď v jejím současném stavu. Už nemá sílu zabíjet, pro dnešek vyčerpala své zásoby nervů a duševní síly.
Ale co když...? Co když za tu spoušť může i ten zm*d?
Nedivila by se kdyby byl jedním z nich, ale přece sám říkal, že nemá kam utýct. Tak co dělá sakra tady! Honilo se jí hlavou a zároveň v zádech cítila pohled těch očí. Očí, které jí spalovaly a momentálně pronásledovaly. Opět v ní zažehl ten plamen. Sžíral jí s každou vteřinou, se kterou se do ní zabodával ten pohled. S každou vteřinou chtěla víc a víc se otočit a na místě ho probodnout. Bez slitování, bez vyřčení důvodu, bez šance, že by se mohl bránit. Přímo se k tomu nabízel a ona i přesto statečně odolávala, i když to bylo jako by stála v plamenech a každý chapadlo každý plamínek jí ožehovalo kus kůže.
Ve skrýši byla tma, ale i skrz ní poznala, že stihl ten páprda posbírat i odřez kovu.
Natočila hlavu k východu. Dohnal jí.