Jsem jen šílený démon, né? (1.díl)

Ocasí démoni. Bijuu.
Pocházejí z japonské mytologie. Jen málo lidí na ně ale věří. Brzo ale uvěří všichni!
Tito démoni se dají rozdělit do devíti úrovní. A tu nejvyšší mám já!
Jmenuji se Kyuubi no Youkou a pocházím ze Skrytého oltáře bohů v Kobe. Můj život už nabyl 317 roku. Z toho sedmnáct let jsem strávil uvězněný v těle dítěte. Chlapce jménem Naruto. Ještě předtím, než mě uvěznili do této živé klece, jsem byl jedním z nejnebezpečnějších a nejsilnějších démonů. Udělal bych cokoliv proto, abych to každému dokázal. Obzvlášť ve svých řadách!

Jednou. Asi tak před třiceti lety jsem udělal něco, co běžně nedělám. Dostavil jsem se na setkání démonů! Moje největší chyba v životě! Od ní se odvíjel můj budoucí osud. Osud vězně!
„Vítám vás, druhové!“ pozdravil Gobi no Houkou a vyzval nás, abychom se posadili ke kulatému stolu. Jako by jsme byli nějací rytíři z dob Artušových, někde ve staré Anglii. Všichni jsme vypadali jako lidé.
Abyste mě chápali, my Bijuu se dokážeme změnit do polo lidské i lidské podoby jak chceme, jen to neradi děláme. Při těchto shromáždění je to slušnost. Podle mě je to blbost!
„O čem se chcete zase bavit?“ řekl jsem. Nudilo mě to. Všichni po mě hodili známé pohledy. Znamenaly většinou, ať držím hubu!
„Nikdo se tě na nic neptal, Kyuubi!“ řekla mi Nibi no Nekomata(kočka-dvojocasý). Už sem chtěl něco namítnout, když tu mě přerušil Hachibi no Hachimata(had-osmiocasý).
„Nemá cenu se hádat, vy dva. Ponechte si svoje krvelačné choutky na ven.“ mluvil klidně jako vždy. Jako jediný z nás se rád ukazoval v podobě lidského mláděte. Nabyl tak dojmu ufňukánka se silou ničit celá pohoří. Ne, že bych se ho bál ale určitý respekt i přes svůj vzhled vzbuzoval i ve mně. A to už bylo, co říct!
„Pokračuj, Gobi. Chtěl, si se snad o něco podělit, ne?“ promluvila chraplavým až na nervy jdoucím hlasem. Jí sem fakt nesnášel ale to všechny. Rokubi no Raijuu! Ve své normální podobě vypadala jako přerostlá lasička. Jejich šest ocasů mělo také pořádnou sílu. Mě se však tahle nádhera nevyrovnala ani za mák. Myslete si třeba, že sem arogantní ale tak to prostě je. Gobi, asi nejmoudřejší z nás vzdychl. Vždycky byl přehnaně líný a všechno bral s rezervou, ale tím byl, podotýkám charakterem, lepší než většina z nás. Obzvlášť, když šlo o nějaké rozhodování nebo sázky.
„Objevil jsem novou věc. Většina z nás se nudí, a proto vymýšlíme všelijaké hry...“ odmlčel se, aby jeho slova dozněla. Všichni i já jsme napjatě čekali. „Vsadíme se!“ promnul si své polo lidské prsty a usmál se. To mě zajímalo.
„A o co?“ řekl jsem. Ostatní přikývli.
„Je známo, že nic na světě, žádná síla, není schopná změnit lidský osud!“ řekl Gobi. Všem se zúžily oči.
„To je pravda ale jak to souvisí s tvojí sázkou?“ řekla Nibi. Věděl jsem přesně, jak to s ní souvisí, ale zatím sem se jen poškleboval.
„Nechceš po nás, abychom se snažili změnit lidský osud, že ne! Vždyť je to nemožné!“ přidal svůj nesouhlas také Hachibi.
„Dokonce i pro nás, Bijuu je to problém! Nebo věříš, že někdo z nás na to má?“ řekla zastřeně Rokubi. Soubi no Isonade se postavil. Asi chtěl vypadat víc nabouchaně, než ve skutečnosti byl. Idiot! Čekal jsem na to, co se chystá říci.
„Je tu někdo kdo si vůbec myslí, že je tak silný, aby dokázal změnit lidský osud?!“
Ani sem nemusel přemýšlet. Do ticha jsem nezúčasněně řekl: „Já ano!“ všichni se ke mně otočili a nevrle si mě prohlíželi. Já se jen zavrtěl ve své židli a spokojeně sem se protáhl. Aby věděli, že se nudím. Soubi mě vždycky nesnášel. Kvůli mé lehkomyslnosti. Upřímně, já ho taky zrovna nemiloval.
„Zbláznil ses! To je šílenství!“ řekla Nibi. Jakoby mi oznámila něco, co ještě nevím.
„Nejsme všichni tak trochu šílení, co zlato. Abys nezačala vrnět strachy.“ vysunula drápy!
„Parchante!“ Už se na mě chtěla vrhnout. Gobi ji zadržel.
„Přijímáš tedy mojí...naši výzvu?!“ myslel to vážně. Úsměv mi z tváře zmizel. Zvedl jsem se a složil ruce na prsou.
„Přijímám! Ukážu vám svojí skutečnou sílu!“
„Dobrá tedy.“ na to se devět Bijuu shromáždilo kolem stolu. Položili ruce na stůl.
„Sázka devíti posvátných Bijuu! Kyuubi no Youkou sází! Dokáže-li neskutečné a to změnit lidský osud, vybere si sám svojí odměnu! Cokoliv!“ Dodal na konec. V místnosti zavládlo ticho. To sem rozsekl až já se svojí detailní otázkou.
„Někoho mi vyberte a já se postarám o změnu jeho osudu.“ Chvíli se radili a pak se mi v hlavě zjevil obraz malé bělovlasé dívky. Přikývl sem a obrátil se k nim zády. Cítil sem jejich nevěřícné pohledy. Nešlo se neusmát. Miluju pocit vítězství.

Dorazil jsem do vesnice, která nese název Konoha. Mí druhové mi vybrali obětního beránka. Byla to dívka s krátkými bílými vlasy. Její rodiče přišli nedávno o život. Ona sama si to ale příliš nebrala. Tenkrát jí bylo osm let. Její zelené oči se leskly v odpoledním slunci. Vznášel jsem se nad ní a pozoroval ji. Ona byla moje sázka!
Měla zemřít! Koneckonců, byl to její osud. Já měl ale dokázat tento fakt změnit! Hlídal jsem ji celý den. Nenechám ji zemřít! To by znamenalo prohrát a takovou možnost neznám!

Navečír se konečně rozhodla jít domů. Konečně nějaké pozdvižení! Někdo jí sledoval! Najednou se na ní vrhlo pět mužů! Usmál sem se.

Yume
Vracela jsem se ten den pozdě domů. Až moc pozdě na můj vkus. Bála jsem se skoro všeho a přece jsem vyrazila do nekonečné temnoty. Zaslechla jsem zvuky! Otočila jsem se! Uf, byla to jen kočka. Začínám být paranoidní! Usmála jsem se.
Někdo mě popadl za rameno! Vykřikla jsem! Zacpali mi pusu! Už, už se mi chystali něco provést, když se objevil on. Můj zachránce! Muž do, kterého sem se zamilovala.

Kyuubi
Přiletěl jsem na místo co nejrychleji. Nemusel jsem se ani snažit, jak mě zahlédli, začali zdrhat! Nemohl jsem si ale dovolit je nechat naživu! Využil jsem toho, že je tma a jak zaběhli za roh, moje ocasy se vydaly za nimi! Ozval se zvuk trhajícího masa a beznadějné výkřiky. Když jsem přišel zpět k ní, byl sem trochu od krve. Nevyděsilo jí to. Překvapivě se na mě podívala. Usmála se a objala mě. Tak tohle jsem nečekal.
„Děkuji, pane. Zachránil jste mi život. Můžu pro vás něco udělat?“
„Něco možná ano? Ty se mě nebojíš, děvče?“
„Yume Aimi. A ne, nebojím.“
„Yume? Hmm...příhodné jméno. Víš, kdo jsem?“
„Slyšela jsem o démo...“
„Bijuu! Neříkej nám démoni!“
„Omlouvám se.“ sklopila hlavu v gestu omluvy a odtáhla se. V tichosti jsem ji pozoroval. Milé a důvěřivé děvče. To se hodí!
„Nebudu ti lhát, Yume! Jsem tu z jediného důvodu!“
„A z jakého?“
„Kvůli sázce! Vsadil jsem se, že sem natolik silný, že dokážu změnit lidský osud!“
„To přece nikdo nedokáže?“
„Já ano! A dokážu to svým druhům! Proto tě budu chránit! Jestli zemřeš, prohraju!“ Dívka se nejdřív zatvářila vyděšeně. Došlo jí, že je jen sázka! Teď na mě vystartuje s nějakými protesty! Nic? Proč nic neříká?
Zvedla hlavu a usmála se na mě. Teď jsem byl mimo já.
„Jestli je to tvé přání, stanu se tvou sázkou!“
„Opravdu?“
„Zachránil si mě a mimo to nemám jiný důvod k žití...“ odmlčela se. Začala brečet! „Vy...ty jsi mi ho právě dal….děkuji.“ dodala šeptem. Doteď jsem si myslel, že mluví s cesty, že je prostě naivní ale ona neměla sen. A já ji ho dal! Nevěděl jsem proč, ale pousmál jsem se. Lidé mě vždycky fascinovali. Obzvláště pak jejich charaktery, které se u nich formují díky velikosti zažité bolesti.
„Jsem Kyuubi no Youkou, devítiocasý Bijuu.“
„Těší mě...“ zamyslela se. „Tak ti ale říkat nemůžu, viď?“
„Ne to ne.“ teď jsem se zamyslel já. Vůbec se mi nechtělo, ale musel jsem ji říci nějaké své pravé jméno, lež by jí nestačila. To, které jsem měl na úplném začátku. Než se to stalo! Přemohl jsem se.
„Mé jméno je Kitsune.“
„To je krásné jméno.“ prohlídla si mě od hlavy až k patě a zakroutila hlavou.
„Co je?“
„Nemůžeš tu přece chodit jako napůl člověk a napůl dé...Bijuu?“ Měla pravdu moje podoba se změnila. Ocasy zmizely, drápy a tesáky také. Vlasy dostaly hnědou místy tmavě hnědou barvu. Otevřel jsem tmavě hnědé oči a hleděl na překvapenou Yume.
„Stačí?“ kývla na souhlas. Nechápal jsem z čeho je tak šťastná. Rozhlédl sem se. Někdo šel! Objevil mrtvoly. Museli jsme pryč! Jakoby věděla, na co myslím natáhla ke mně paže. Vzal sem ji do náruče a vznesl se do vzduchu. „Nesmíš...“
„Neřeknu! Slibuji!“ řekla celá rudá. Tiskla se na můj hrudník a sladce oddychovala.

-----
Gobi no Houkou: pes-pětiocasý
Soubi no Isonade: ryba, želva-trojocasý