SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Jsem jen šílený démon, né? (2.díl)

Nikdo se nedozvěděl, že přebývám v Listové, aby taky ne. Zařídil jsem to tak, že si všichni kromě Yume mysleli, že sem osmiletej parchant co nastoupil jako nováček do školy. Byl jsem jen zmenšenina muže, na kterého jsem se včera v noci změnil.
Po týdnu jsem začal chápat, proč je Yume raději se mnou. Lidé, děti na ní byli hnusné nebo ji ignorovali. Byla jako duch. Bez přátel, bez ochrany. Ona chtěla zemřít, protože neměla pro co žít. V hlavě mi vyvstala otázka: „Neměla ji zachránit moje přítomnost, než-li moje síla?“ Blbost! Nebo ne? Začal jsem pochybovat.
Jednou sem musel řekněme podat hlášení o své situaci. Yume bylo deset. Řekl jsem, že těm bobečkům řeknu, že vítězím a vrátím se k ní. Usmála se jako vždycky.
„Budu čekat, Kitsune.“ řekla a já zmizel.

Yume
Když Kitsune odletěl, vydala jsem se domů. Po cestě jsem potkala spoustu známých tváří. Jako pokaždé jsem je pozdravila. Odpovědi se mi nedostávalo. Ani mě to nepřekvapilo. Sklopila jsem hlavu a pokračovala.
Naproti mně se objevila banda starších kluků z klanu Uchiha. Už zdálky se něčemu smáli. Brzo sem pochopila čemu.
„A hele me se, kdopak to tu je?“ řekl nejhorší z nich-Fugaku. „Naše malá Yume.“ pokračoval a větu dlouze protáhl. Jeho kumpáni se zasmáli. Začala sem být nervózní. „Kde máš svého ochránce?!“
„Nechte mě být, prosím.“ řekla jsem zoufale. Nikdy jsem na to neměla! Myslím na sebeobranu. Začali mě obstupovat, chtěla sem utéct ale...
„Ale kampak, kampak? Snad se nás nebojíš?“ Natáhl ke mně ruku. Chytil mě pod krkem a přitáhl si mě blíž. Měla sem strach!
„Klepeš se. Ona se klepe strachy? To je dobře!“ vyzvedl mě do vzduchu. Cítila jsem tlak kolem svého krku! Moje nohy se nedotýkaly země! Škrtil mě! „Je na čase tě potrestat, Yume!“ řekl a jeho dva parťáci se ke mně začali přibližovat. S úst sem dokázala vypustit jen tichý protest. Slza jedna za druhou stékala po mých nachově růžových tváří. Doufala sem v zázrak!
V tom přiletěl kunai! Zasáhl kluka do ruky. Ten povolil a pustil mě. Zaklel! Já se rozhlížela po svém zachránci. Na první pohled jsem si myslela, že se vrátil Kitsune ale na ten druhý sem zjistila, že se šeredně mýlím.
„Dotkni se jí ještě jednou a zabiju tě!“ ozvalo se ze střechy budovy. Stála tam osoba, o dva roky starší než já. Krátké rudé vlasy ji vlály ve větru a z jejich tmavých šedých očí šel strach!
„Zase ty?! Co tu chceš?! Tohle se tě netýká!“ řekl Fugaku naštvaně. Dívka se ušklíbla.
„Náš Uchiha junior se zlobí, jemináčku! Bojim, bojim.“ udělala srandovní grimasu a seskočila. Ocitla se mezi mnou a Uchihou. Konečně sem si ji mohla prohlédnout. Vždyť jí znám chodí s Fugaku do třídy. Je nová a jmenuje se...jmenuje...nějak si nemůžu vzpomenout.
„Ahoj si v pořádku?“ otočila se na mě a přívětivě se usmála. Byla starší, a přesto na mě promluvila. Hned sem poznala, že bude mým opakem. Vypadala spíš jako kluk. Dokonce se tak i chovala. Přesto sem jí úsměv oplatila a zároveň přikývla na souhlas. „Fajn!“ řekla a vrátil se jí zabijácký obličej k Uchihům.
„Parch***i!“ Uchihové ucukli. Fugaku po té dívce hodil nenávistný pohled.
„Myslíš, že mě holka, co vypadá jako kluk, vyděsí?!“ lusknul prsty. Jeho dva poskoci se usmáli. „To sotva!“ Všichni otevřeli rudé oči! Zděsila sem se. S cizí dívkou to ani nehnulo.
„Sharingan! Vážně si takovej ubožák za kterého sem tě měla!“ ušklíbla se. Fugaku na to nebral ohledy.
„Uvidíme, jak dlouho vydržíš?!“ upřel na dívku svoje oči. Dotyčná ztuhla! Jakoby se ocitla někde jinde! Ten pocit sem pochopila až, když potkal i mě!
Bolelo to! Slyšela jsem svůj nářek. Když skončili, ležela jsem na zemi. Dívka ležela kousek ode mě. Byla dost potlučená a tekla jí krev z úst. Fugaku do ní kopnul.
„To je všechno? Zklamala si!“ kopnul ji silněji. Dívka zakňučela. Přesto nevykřikla! Obdivovala jsem ji. Co mě ale štvalo, bylo to, že jí nedokážu pomoci. Nedokázala jsem pomoc ani sama sobě! Moje tělo se nechtělo pohnout. Začala sem brečet, na to jediné sem se v tu chvíli zmohla.
Dívku dál mlátili. Už nemohla déle vydržet, přesto se nepřestávala usmívat.
„To je všechno, co dokážeš, Uchiho?“ zašeptala posměšně.
„Ty ještě můžeš mluvit? Tak to ti ještě přidám!“ Napřahoval se, aby ji mohl znovu vrazit. Vtom se něco stalo!
Genjutsu, ve kterém jsme byly vězněné, zmizelo. Ruka, která letěla proti dívčině tváři, se zastavila o jinou. Zachytil ji mladík, který se objevil jako blesk s čistého nebe. Hleděla jsem na něj.
„Mina...Minato?“ řekla jsem s posledních sil. Blonďák se otočil.
„Yume? Zůstaňte vzadu, ano! Vezmi i jí!“ řekl mi. Poslechla jsem. Vzala jsem dívku kolem ramen a odnesla ji o kus dál. Byla při vědomí a tak stejně jako já mohla pozorovat Minata při boji.
Netrvalo mu to příliš dlouho. Minato byl totiž nejlepší genin v Listové. Nikdo na něj neměl. A navíc byl jedním z lidí, kteří si mě všímali. Dívka se na mě podívala.
„Ty ho znáš?“ přikývla jsem. „Pomůže nám, nebo se jen předvádí?!“
„Pomůže nám. On je hodný.“ řekla jsem přesvědčivě. Co je to za holku? Pak mi to došlo. Vždyť já ani nevím, jak se jmenuje?
Boj skončil!
„Tohle si ještě odskáčeš, Namikaze!“ řekl zlostně Fugaku a společně se svými kumpány zmizel. Minato se na nás otočil a zakřenil se.
„A je to! To byla hračka!“ Dívka protočila oči a vydechla znechucením. Minato jí to vrátil drobnou poznámkou. „A ty si holka nebo kluk?“ naschvál se usmál. To dívku naštvalo víc než samotná poznámka.
„Holka! Ty burane arogantní!“
„Je ostrá, co Yume?“ Dívka ho už, už chtěla sject nějakou námitkou, když sem se do toho radši vložila.
„Děkujeme ti, byl si skvělí!“ řekla jsem mile. Minato se usmál a dal si ruce za hlavu.
„To nestojí za řeč. Kdyby něco, tak...“
„Tak si pomůžeme sami!“ řekla rudovlasá dívka. Minato si ji chvíli prohlížel.
„Už sem tě někde viděl, ale kde?“ Dívka se postavila do pozoru a ruce složila na prsou.
„Jmenuji se Kushina Uzumaki a chodím do vedlejší třídy!“
„Ale ne moc dlouho, viď?“
„Ne. Asi dva týdny!“ Minato se praštil do hlavy.
„Tak proto! Ty seš ta nová!“
„Nová?“ otázala jsem se. Minato přikývl.
„Jo. Přišla nedávno a už o ní každý mluví.“ Kushina se zazubila.
„Aby taky ne. Zasloužila jsem se o to!“ Minato zkroutil obličej. Poznala jsem, že něco není z tou holkou v pořádku.
„Zasloužila? Jediné, co děláš je to, že otravuješ a zlobíš lidi!“ Kushina se k nim otočila zády.
„No a? Mě to baví, protože jednou ze mě bude velký ninja!“ Kushina dala ruku v pěst. V tu chvíli jsem chtěla mít alespoň trochu její odvahy a rozhodnosti. Kitsune mi to stále opakoval. Ale já to nikdy nedokázala...Kitsune...hmmm...?
„Zapomněla jsem na Kitsuneho!“ Oba dva se na mě zmateně podívali. Když jsem se dala do běhu, následovali mě!

Kyuubi
S Yume jsme se měli setkat před budovou hokage. Ve čtyři... Bylo pět! Kde ta holka sakra je?! V tom sem jí zahlédl, jak celá potlučená běží ke mně. Za ní se hnaly dvě o něco starší děti. Zpozorněl jsem! Omladina stála vedle mě a těžce oddechovala.
„Co se stalo?“ optal jsem se Yume. Ta se jen usmála a objala mě. Tyhle její manýry snad nikdy nepochopím!
„Ráda tě vidím, Kitsune.“ řekla, jakoby neslyšela mojí otázku. Odtáhl jsem jí a řekl jsem přísněji: „Řekni mi pravdu, co se ti...vám stalo?!“ Dával jsem si však pozor na tón, jakým to říkám. Jsem přece jen dítě v jejich věku. Rudovlasá dívka, která byla jedno z dětí, které přiběhly s Yume, se na mě obořila.
„Nech ji na pokoji, laskavě! Právě si prodělala bitku s Uchihama! Tak brzdi, mladej!“
„Uchihové?“ řekl jsem překvapeně. Druhé z dětí, blonďatý chlapec přikývl.
„Jo. Kdybych jsem holkám nepomohl, skončili by špatně!“ Viděl jsem mu na očích, že mi nevěří. Paličák! Jednou se spraví.
„Potom, co si odešel, mě napadli a říkali, že se mi pomstí. Kdyby mě oba nezachránili, nevím, co by se semnou stalo, Kitsune?!“ Věděl jsem, že mě tím prosí, abych jí dovolil se s nimi kamarádit. To ovšem znamenalo je mít pořád u zadku. O to sem nestál! Byl jsem pevně rozhodnutý jí říci ne! Ale pohled do její uslzené tváře, do těch skleněných zelených očí mě přesvědčil. Přikývl jsem. Yume se usmála a políbila mě na čelo. Vzala mě za ruku a odtáhla mě k těm dvěma.
„Tohle je Kitsune, můj přítel.“ oznámila. Obě děti si mě prohlédly.
„Těší mě. Děkuji, že jste se mi postarali o Yume. Jednou vám to vrátím.“ řekl jsem. Myslel jsem to upřímně! Nerad zůstávám někomu něco dlužný!
„Jmenuji se Kushina Uzumaki a nic mi nedlužíš ani ty ani ona, jasný!“ Dívka mi podala ruku. Stiskl sem jí! Chlapcovi zůstával nadále nedůvěřivý pohled. Změnil se však ve mžiku na sladký úsměv.
„Minato Namikaze. K vaším službám, pane zachránce!“ Škodolibě se na mě zakořenil a já poznal, že tenhle típek bude pěkně tvrdej oříšek.
„Teď, když se všichni známe, nemohli bychom někam zajít?“ Navrhla Yume. Moc se mi nelíbila představa, že si budu s nimi někde hrát na pískovišti. Ale pravdou je, že když sem zahlédl šťastný pohled Yume, povolil jsem a zapomněl na to kolik mi je!

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

A tu je další dílek Laughing out loud
Doufám, že potěší a něčím třeba i překvapí Smile

4.75
Průměr: 4.8 (4 hlasy)