Kazuki Café 13.díl

Akira
Ryuu mě od toho incidentu nechal na pokoji a věnoval se svojí práci. Já na jeho náhlou změnu nebral zřetel a ponořil se do svojí.

„Ryuu! Akiro! Zavíráme!“zavolal pan Saburo z kuchyně a dal se do uklízení svého náčiní. Já zkasíroval poslední zákazníky a Ryuu po jejich odchodu zamkl vchodové dveře.
„Uf…., už máme, padla!“svezl se na židli a v duchu počítal andělíčky.
„Hele, nebylo to tak děsný!“oponoval jsem.
„Jestli říkáš přeplněný Kazuki NEBYLO…tak nebylo.“zakřenil se trochu zdrceně Ryuu.
„Oh…., vidím, že je tady veselo.“zasmál se pan Saburo.
„Vím, že trpíš sklerózou, ale pro připomínku. Veselo vypadá jinak!“zašklebil se Ryuu a začal s poklízením ze stolů. Já se chopil mopu a dal se do vytírání.
„Akiro támhle máš šmouhu.“rejpl se Ryuu.
„Hele jestli chceš mít keci, tak si to můžeš vytřít sám.“odpověděl jsem naštvaně a vytřel to místo na který před chvílí ukazoval.
„Ale Aki…., přece nebudeme morous…“zavil mi do ucha Ryuu v momentě co procházel kolem mě.
„Jakej morous!“chytl jsem si ucho a celý červený se koukal na Ryuuovo záda.
„Až to tady doděláte, můžete jít.“oznámil nám pan Saburo.
„Jako by jsme, to nevěděli…“řekl si pod ´vousy´Ryuu.
……….
„Akiro jdeme nakupovat!“rozzářil se Ryuu a spěchal ke mně přes celou Kazuki.
„S tebou nikam nejdu! Jdi si s Hirokim!“osopil jsem se naštvaně.
„Snad bys nežárlil?“přilepil se na mě a svými pažemi objal mé tělo.
„Já? Žárlit? Nikdy!“zakřičel jsem, celý zrudlí rozpaky a překroutil se mu v náručí.
„Hihi…, tak už se nečerti.“zasmál se, přejel mi prstem po nose a druhou rukou objal jednu z mích. Poté zamířil k šatnám. S mírným předklonem mě pustil dovnitř a zavřel za námi dveře. K mému údivu se o nic nepokusil. Žádné dotěrné ochmatávání. Nic!
Nejdřív jsem si dával bacha, ale po chvíli jsem pochopil, že na mě nic nechystá. Jen pro jistotu jsem se rychle převlíkl. Nikdy nevím, co se honí v hlavě úchyla.
„Tak jdeme?“otázal se mě. Já pouze pokýval hlavou, protože už jsem poznal, že není dobré mu oponovat a šel za ním.
„Kam vůbec mámě namířeno?“otázal jsem se ho ve dveřích šatny.
„Do obchoďáku.“
„To mi došlo, že ne do disneylandu, ale stále nechápu, co chceš tak důležitého koupit, že ti u toho musím asistovat?!“
„Granule pro psy to nebudou.“zasmál se.
„S tebou je taky domluva!“povzdechla jsem si a zvedl hlavu vzhůru k obloze. Už byla pokrytá zářícími hvězdami a velkým měsícem.

Ryuu
„Auuu!“ozvalo se za mými zády krátce po nárazu menší postavy. „Co se zase děje?!“otázal se mě nevrle.
„Ale nic broučku.“sehnul jsem se k němu a dal mu svou rukou vlasy z čela. „Neublížil sis?“otázal jsem se ho starostlivě.
„Dej tu ruku pryč! Lidi se dívají!“zasyčel na mě Akira a odstrčil mou ruku.
„Vážně? A ty si myslíš, že si nás tu někdo v tom davu všímá?“otázal jsem se ho se škodolibým posměchem v hlase.
„Sakra, proč mi to děláš?“
„Protože mě to baví.“odpověděl jsem mu.
„To….“
„A jsme tady.“přerušil jsem jeho přemáhání na vymýšlení odpovědi.
„Eh?“nechápavě vzhlédl k vysoké, ozářené budově.
„No tak honem, než nám zavřou.“vypískl jsem radostně, čapl ho za ruku a odvedl ho do automatických dveří.
„Proč?“nechápavě na mě pohlédl sotva sme se zastavili vevnitř.
„Co se tak divíš?“
„No já ti to nemám jak zaplatit a taky….“
„Žádný takový! Mluvil jsem snad někdy o tom, že to chci zaplatit?“otázal jsem se ho naštvaně.
„To ale nejde! Já to fakt nepotřebuju!“obořil se.
„Ale potřebuješ! Ne, že by ti moje věci neslušeli….“odtušil jsem se.“…, ale trochu na tobě plandaj, lásko!“dokončil jsem větu a přilepil se na něj.
„Hej, já nejsem žádná mucholapka!“
„A kdo říká, že já jsem moucha?“otázal jsem se ho a výsostně se bavil.
„Já!“
„Vážně? Mě napadá jiný pojmenování…., chceš vědět jaký.“
„Perverzní úchyl?“otázal se mě povýšeně.
„Ne!“řekl jsem zcela vážně až to s Akirou mírně cuklo. „Přeci tvůj krásný miláček.“dokončil jsem větu a celý se rozzářil.
„Pche…prý krásný!“odfrkl si. Ani si neuvědomil, že napomenul jenom to slovo krásný, ale na miláčka zapomněl.
„No tak jak chceš…., nemusím být krásný.“ ´I když ve skutečnosti sem XD´ „ale stále jsem tvůj miláček.“řekl jsem pobaveně a sledoval jeho reakce.
„Nejsi!“rozkřikl se na mě. Pár lidí se na nás podívalo, ale o ně jsem se nijak nezajímal.
„Teď si to řekl.“odpověděl jsem mu zcela klidně.
„Ne neřekl!“oponoval.
„Zamítnuls mi akorát to, že jsem krásný, ale o miláčkovi nepadla ani řeč.“
„To….“jeho líce chytli rudý nádech a on nebyl schopen slova.
„No tak šup…., jdeme!“rozkázal jsem a zavedl ho do prvního obchodu.

Akira
Když jsme vycházeli z Kazuki netušil jsem, kam mě vede. Teprve když jsme se zastavili před velkým nákupním centrem, jsem se zarazil a nechápal.
´proč´ptal jsem se. Ryuu se však pouze pousmál a dal se do vysvětlování. Mou myslí však vířili jiné myšlenky.
´Nechci ho ještě víc zatěžovat. Stačí, že u něj bydlím a teď ještě tohle. ´
„No tak šup…, jdeme!“rozkázal mi Ryuu a zavedl mě do obchodu, který byl nejblíže. Než jsem se stačil rozkoukat, byl jsem zatažen do nakupovacího ruchu. Ryuu mi ukazoval nový a nový věci a nutil mě, abych si je zkoušel. Ty věci vypadali tak dobře, že jsem nemohl odolat. Nicméně vždy když jsem se koukl na cenu tak mě ten danej kus věcí odradil.
„Tak co, líbí se ti něco?“otázal se mě Ryuu a hltavě si mě prohlížel.
„Nooo….“nechtěl jsem mu odpovědět. Po pravdě se mi líbí všechno, ale to nebudu říkat nahlas.
„Co třeba tohle?“otázal se mě a ukázal mi úplně stylový kalhoty. Má čelist mi mírně poklesla a mé oči se rozzářili. Rychle jsem je čapl a běžel si je zkusit. Nechápu jak, ale Ryuu se mi strefil přímo do velikosti.
„Tak co?“otázal se mě a otevřel dveře v mojí kabince. Jeho pohled mluvil za vše.
„Vypadáš v nich nádherně.“přejel mi po bocích a obdivoval mou postavu.
„Zase nepřeháněj!“začervenal jsem se a pohlédl na cenu. Když jsem ji viděl, myslel jsem, že moje oči mi vyskočí z důlků.
„Tolik…“uniklo mi z úst. „No zas až tak hezký nejsou…“řekl jsem nahlas tak aby mě Ryuu slyšel.
„Ne! Moc ti sluší! Takže ti je koupím.“nedal se Ryuu a založil si při tom ruce.
„Já nechci zatěžovat tvojí peněženku!“odsekl jsem mu. „Už dost na tom, že ti otravuju život!“
„Takže za prvý!“vyjel naštvaně Ryuu a položil svou ruku přesně vedle mé hlavy. „Mojí peněženku rozhodně nazatěžuješ. A za druhý můj život je díky tobě o hodně hezčí. Takže tohle už nikdy neříkej.“pohladil mou tvář a přitiskl své čelo na mé.
„Uh….promiň.“vydoloval jsem ze sebe.
„Za tohle se mi nemusíš omlouvat.“usmál se. „A navíc nedělám si srandu. Moc ti to v nich sluší….máš takovej sexy zadeček.“
„Ty!“vyjekl jsem naštvaně a vyhodil ho z kabinky. Ryuua jsem ještě uslyšel zasmát se a pak odpochodovat do části s tričky. Nevědomky jsem se usmál a vzpomněl si na jeho slova.
„Co to dělám…“zakroutil jsem hlavou a koukl do zrcadla. Než jsem se stačil nadát, byl Ryuu zpátky a nesl s sebou trička.
„Tady, zkus si je.“nastavil mi ruku s tričky. Já na ně pouze koukal.
„Tolik?“otázal jsem se nevěřícně.
„Není jich moc.“
„Není? Vždyť bys do toho oblíkl celou mojí famílii.“řekl jsem s úžasem.
„Jestli se cítíš unavený tak ti rád pomůžu.“spíš nežli se otázal tak mi to oznámil. Rychle se nasoukal do kabinky a ony trička pověsil na háček. „Tak slíkat.“řekl nadšeně a ohrnul mi kus trika.
„Já to udělám sám!“vyhrkl jsem celý rudý.
„No, čekám.“řekl pobaveně.
„Já taky!“řekl jsem odhodlaně.
„A na co?“otázal se zvědavě.
„Až odejdeš!“vypískl jsem polohlasně a sjel ho naštvaným pohledem.
„Proč?“otázal se mě a opřel se o kabinku „Mě se tady líbí.“
„Není to snad jasný!“
„Ne.“odpověděl pobaveně.
„Prostě běž!“vypískl jsem a vyhodil ho už po druhý z kabinky.
…..
„Už?“otázal se mě Ryuu.
„Už.“převlíkl jsem si poslední triko a vyšel ven z kabinky.
„Tak jo jdeme.“řekl nadšeně a odvedl mě ke kase. U kasy zaplatil všechny moje věci a s taškami plný nových hadrů jsme se vydali dál.
„Ryuu…já myslím, že už mi toho víc kupovat nemusíš.“
„To se pěkně pleteš….., tohle je teprve začátek.“zajiskřili Ryuuovi oči a s taškami zamířil do dalšího obchodu. Já si pouze povzdechl a vydal se za ním.
Takhle to pokračovalo ještě další dvě hodiny. Ryuu chodil od regálu k regálu a ukazoval mi věci, co by mi podle něj slušeli. Já byl vždy v závěsu jak věrný pejsek a zkoušel si věci, který mi podával. Na nakupování jsem nikdy moc nebyl.
„Ah Akiro, tohle by ti moc slušelo!“zavolal na mě Ryuu v oddělení spodního prádla. Já na to pohlédl. A to byla chyba. Uviděl jsem černý tanga s krajkou ve stejné barvě. Můj obličej v cuku letu zrudl a já se málem propadl do země.
„Ty perverzáku.“zašeptal jsem naštvaně a hodil po něm první věc, co my přišla pod ruku.
„Ou jak vidím, ty máš lepší výběr.“zasmál se jen, co pohlédl do ruky. To co v ní držel, vypadalo jako dvě růžový tkaničky, který rozhodně nic nezakryli.
„Blbče.“zrůžověl jsem ještě víc a odebral se k pánské sekci. Spodní prádlo jsem si musel vybrat sám, protože to co my ukazoval Ryuu to bych si na sebe v životě neoblíkl.
„No jo preverzák se nezapře.“zasmál jsem se a šel s Ryuuem k pokladně.
„Aki…tohle se mi nelíbí.“udělal scénu před pokladní.
„O tom ty nerozhoduješ.“
„Ale ano…., to mě se hlavně musíš líbit.“začal „A navíc v tomhle ti tvůj zadeček nevynikne.“ Jen co to dořekl, zrudl jsem a nebyl jsem sám. Prodavačka na nás šokovaně pohlédla a já se v ten moment chtěl odstěhovat na Mars.
„Bude to 859 yenů.“řekla zaraženě a rentgenovala nás pohledem.
„Počkejte. Tohle bych chtěl ještě vrátit a tohle místo toho přidat.“přihodil k nákupu něco černýho a čekal, až nám to ta ženská spočítá.
„910 yenů.“stoupla cena.
´To by mě zajímalo co si to koupil.´říkal jsem si v duchu.
„Tak to by bylo všechno.“řekl jen, co jsme vylezli z toho krámu.
„Ryuu…., co si to zase udělala!“naštvaně jsem našpulil rty.
„No víš, ona po tobě házela očkem, no a já tak moooooooooooc žáááárlil…“protáhl Ryuu a přitáhl si mě do objetí. Samozřejmě lhal. Ten po kom ona ženská koukala, byl on. Ten pohled se mi vůbec nelíbil, ale nekomentoval jsem ho.
„Nemáš hlad?“optal se mě s úsměvem. Mou odpovědí bylo zakručení v břichu. „Jak vidím tak asi jo.“zasmál se tím svým sametovým hlasem a odvedl mě k KFC.
………
„Uhm…to je dobrota.“řekl jsem šťastně a pohlédl na Ryuua.
„Taky si myslím.“usmál se a jedl dál.
„Akiro, Ryuu….., co vy dva tady děláte?“zapištěl někdo z povzdálí a směřoval směrem k nám.
„Ah Marin ahoj.“pozdravil jsem se s ní. Ryuu pouze pokýval hlavou.
„Tak co tady děláte? Vždyť nerad chodíš nakupovat.“postěžovala si Marin.
„Já ho vytáhl. Potřeboval si kupit nový hadry.“dal se do rozhovoru Ryuu.
„Ah tak to mě budeš muset taky naučit. Tady Akiru nikdo nikdy nedokázal přinutit jít něco nakupovat. A když jo tak u toho dělal takový xichty…“zasmála se na můj účet.
„Kdepak máš Seijiho?“snažil jsem se přejet na jiný téma.
„Támhle, už jde.“ukázala někam za sebe. A opravdu. V povzdálí se vláčel Seiji ověšený tunami tašek. Když se konečně přiblížil, usmál se na nás a sklátil se hned vedle mě.
„Ty v**e Akiro. Co tady děláš?“otázal se mě zdrceně.
„Co je. To je to takovej úkaz, že sem šel nakupovat?“otázal jsem se naštvaně.
„No víš, že jo.“zasmál se Seiji a společně s ním i Ryuu a Marin.
„Ty Ryuu…., to by mě zajímalo, jak se ti to povedlo. Když jsem ho přemlouval minule já, tak nepomohli ani lízátka a ani zmrzlina. Prostě nic.“zasmál se znovu.
„To víš, prostě neodolal mému šarmu.“řekl s úsměvem Ryuu a probodnul mě svýma krásnýma očima.