Kazuki Café 14.díl

Akira
Celý večer jsme strávili povídáním a bavením se na můj účet. Nevadilo mi to, protože to byl jeden z mích nejzábavnějších večerů.
"Tak mi už budeme muset jít."ozvala se po chvíli Marin a zvedla ze židle smějícího se Seijiho.
"Ty voho lidi..., tohle si budeme muset zopakovat."smál se dál a nechal se zavěsit na Marinino rameno.
"To určitě."řekla s kapkou ironie Marin a povzdechla si, když si uvědomila, že jejich večeře jí zcela vyprázdnila peněženku.
"Ale Marin co ten protáhlej obličej?"otázal se jí Seiji a hned na to schytal pohlavek.
"Za co to bylo?"otázal se jí dotčeně.
"Až příště budeš chtít jít nakupovat, tak si nezapomeň vzít peníze!"naštvaně ho pokárala a vydala se rázným krokem ke dveřím.
"Marin! No ták, počkej! Vždyť já ti to vrátím!"zaslechli jsme Seijiho v momentě, když zavíral dveře od mekáče. Když jsem je viděl, tak jsem se musel pousmát. Ryuu se koukal stejným směrem a tak mě ani nenapadlo, že středem jeho pozornosti nejsou Seiji a Marin, ale já.
"Co?!"otázal jsem se naštvaně. Jeho pohled se mi vůbec nelíbil.
"Jen mi to něco připomnělo."usmál se na mě a přisunul se blíž.
"A co jako?!"odpověděl jsem a odsunul se.
"Ále...., jednoho blonďáčka s pomněnkovýma očima."
"Ouch.., a kde ho vidíš?"otázal jsem se a začal se rozhlížet všude po lidech. Ryuu na mě nechápavě hleděl a po chvilce zvažování zda mi ho má ukázat či ne mi řekl.
"To by se ti líbilo. Ještě bych ti ho ukázal a ty bys mi s ním utekl."
"To není pravda!"
"No tak jestli ho chceš tak vidět, tak ti ho teda ukážu."povzdechl si naoko Ryuu a já se radostně usmál. Pátravě se rozhlédl a spatřil záchodky.
"Zrovna zašel na záchody....pojď."nakázal mi a odvedl mě tam.
"Tak kde je?"otázal jsem se zcela nevinně a natěšeně.
"Tady." ukázal někam za mě. Já tím směrem pohlédl a spatřil svůj odraz v zrcadle.
"Překrásnej, nemyslíš?"zamumlal Ryuu a přisál se mi na krk.
"Ehm, ehm!"odkašlal si muž, který vstoupil do místnosti. V ten moment jsem odskočil od Ryuua, polekaně zavrávoral a spadl na studené dlaždičky.
"Auu..."zasyčel jsem a snažil se zvednou ze země.
"Jenom si neubliž."zasmál se Ryuu, natáhl ke mně ruku a pomohl mi vstát. "Co bysme si potom počali."pošeptal mi do ucha a já hned věděl, kam se jeho myšlenky odebírají.
"Perverzáku."zasyčel jsem na oplátku a vyšel společně ze záchoda.
"Ti mladí..."zaslechl jsem za sebou toho starýho páprdu a musel se zašklebit. Teď by ještě mohl říct, že takovej taky bejval a mě by trefil šlak.
........
Domů jsme se vrátili okolo jedenáctý hodiny. Já jsem byl zcela znaven po dnešním dni a tak jsem rovnou ulehl do postele a usnul.

Ryuu
Když jsme se vrátili domů Akira rovnou ulehl do mé postele a já se šel osprchovat. Dnešní den byl pro mě nezapomenutelný. Je to kvůli Akirovi. Jsem moc rád za to, že už se mi pomálinku začíná poddávat, ale nevím jak dlouho ještě vydržím ten chtíč. Jak se říká zakázané ovoce chutná nejlíp, a v Akirově případě si myslím, že to je pravda.
Do ložnice jsem se vrátil pouze v boxerkách a ručníkem, kterým jsem si sušil mokrý vlasy. Akiru jsem spatřil klidně oddechujícího v posteli. Jeho klidná tvář a malinko zvedající se hrudník mi naznačili, že už se propadl do říše snů. Když vyslovil mé jméno tak mé srdce vynechalo jeden úder.
"Ryuu."oslovil mě podruhé. Toto oslovení bylo ale jiné. Když mě oslovil poprvé, bylo to, jako když se mu zdá nějaký krásný sen. Teď to znělo spíš, jako kdyby se ten sen zvrtl v noční můru. Hned po zvolání mého jména jsem se vrhl na Akiru a majetnicky si ho stáhl do náručí.
"Už jsem tady."pošeptal jsem konejšivě a hladil ho po zádech. Akira se v tu ránu uklidnil a přitiskl se na mě tak jako kdybych se mu měl ztratit. Ale to já nikdy neudělám. Nikdy neodejdu z jeho života. Nikdy!

Ráno jsem se probudil jako první. Akirovo malé tělíčko mi leželo na hrudi a slastně oddychovalo. Nechtěl jsem ho budit a tak jsem pouze ležel a pozoroval tu rozčepejřenou blonďatou kštici.
"Hňůů..."zamručel, přehodil svou nohu přes mou a natiskl se na mě víc. Já toto gesto uvítal s úsměvem na tváři.

Akira
"Dobré ranko."zaslechl jsem vedle svého ucha zvonivý hlas a přitulil se k zdroji tepla.
"Ještě chvilku s sebou mel a neručím za sebe."zašeptal smysluplně a já prudce otevřel oči. Když jsem zahlédl dva krásné onyxi, který mě hltavě propalovali, sedl jsem si celý rudý a vstal z postele. Cítil jsem Ryuův pohled v zátylku. Já však dělal jakoby nic a došoural se loudavým krokem ke dveřím od pokoje. Při cestě jsem ještě popadl ručník a ve dveřích zaslechl Ryuuovo povzdechnutí.
V koupelně jsem ze sebe shodil věci a vlezl si do sprchy. Se zakloněnou hlavou jsem na sebe nechal stékat teplou vodu a nevědomky přejel přes svou ztvrdlou bradavku.
"Ách.."vyšel ze mě tichý sten.
"Akiro! Co tam tak dlouho děláš?!"ozval se Ryuu zpoza dveří. Díky tomu jsem zrudl ještě víc.
´Já. Co mě to napadlo?! Proč se při pomyšlení na Ryuua rozechvěju a nemůžu přestat myslet na ty jeho měkké rty, nenechavé ruce, svůdný hlas, božský tělo....´zamyšleně stojím ignorujíc Ryuuův hlas.
"Hej Akiro! Slyšíš?!"zaslechnu znova jeho hlas. Ovšem nyní je víc naléhavý.
´Co? Já? Sakra! Na co to zase myslím! Sakra!´pustím na sebe ledovou vodu a s vyjeknutím vyběhnu ven ze sprchy.

Ryuu
Zaslechl jsem vyjeknutí a tak jsem se i přes Akirův zákaz vpadl do koupelny. Když jsem si všiml, že se nic nestalo, hlasitě jsem si oddechl. Akira byl však jiného názoru. Se znachovělými tvářičkami od studu mi vrazil facku a odcupital s ručníkem kolem pasu do mého pokoje.
"Akiro. Můžu?"žadonil jsem prosebně o povolení ke vstupu.
"Né!"vřískl Akira zevnitř. Ten tón hlasu mě zarazil a tak jsem pouze mírně otevřel dveře a zahleděl se na Akiru.
"Akiro, co se děje?"nechápavě jsem se optal a vešel úplně.
"Běž pryč!"řekl odhodlaně a své ruce přesunul do svého klína. Jako by se něco snažil zakrýt. To co jsem na moment zahlédl, mě mile překvapilo. Ačkoliv se to snažil Akira skrýt, jasně se mu rýsovala malá boulička pod rukama a ručníkem. Když jsem udělal krok k němu, přikrčil se a snažil se, být neviditelný.
"Neslyšel jsi! Řekl jsem..."nedokončil větu z náhlého překvapení. Pouze na mě hleděl těmi svými kukadly a nevěděl co dělat. Taky se mu nedivím. Ještě před chvílí jsem stál před ním a teď najednou svírám jeho ruce na pokrývce postele.
"C..co chceš?"otázal se mě rozklepaně. Nechápu tu jeho změnu chování, ale přejdu jí. Na znamení údivu ještě malinko pozvednu obočí a poté se pousměji.
"Přeci tebe."zavrním mu do ouška a jednou rukou mu přejedu přes jeho bouli zakrývající ručníkem. Poté ho vezmu do dlaně a pomalinku si s ním hraji.
"Takhle je to lepší."neodpustím si poznámku a sleduji Akirův rudnoucí obličej.
"Blbče."otituluje mě a pomálu, ale jistě se mi začíná poddávat. Já mu zajedu pod ručník a konečně ho pohladím po odhalené chloubě. Hned na to však zaprotestuje majitel a snaží se vyprostit z mého sevření. Jednou rukou se mu to podaří a tak neváhá a rychle chytne tu, která si toho dovolila nejvíc.
"Ryuu...já....já...tě mám...asi rád, ale tohle...já..."snaží se mi něco sdělit.
"Asi..."povytáhnu obočím a přeměřím si ho pohledem. Momentálně vypadá jako ztracená červená karkulka a já nejspíš jak hladovej vlk.
"Já..., ještě nejsem...připravenej.."zdráhá se dál mluvit.
´Oh...tak tohle ho trápilo.´pomyslím si, posadím si ho na klín a obejmu ho.
"Zlatíčko to je v pořádku."pousměji se a nechám klesnout Akirovo hlavu na své rameno. "Nemusíme to dělat každej den."zasměju se a vrátím tak Akiru do reality.
"Jaký každý den! Já nechci ani jednou!"zavřeští na mě a začne s sebou máchat. Já ho však držím pevně a tak nemá sebemenší šanci. Snažím se ho alespoň trochu uklidnit a tak ho políbím ta tvář. To jsem však neměl dělat. Tímto činem jsem ho snad rozdráždil víc.
"Tys neslyšel!"zaječí znovu.
"Když ty si k nakousnutí."zavrčím a kousnu ho do rtu.
"Au!"zavije a sevře si bolavé místo. Roztomile nafoukne tvářičky a složí si ruce na hrudi. "Já tě varuju!"zavrčí hraně.
"Opravdu a před čím?"otážu se ho zvědavě.
"Přede mnou!"zvedne povýšeně hlavou a je se neubráním zasmání.
"Já tě ale opravdu varuju!"
"Hmm..."
"Nedráždi hada bosou nohou!"
"Jo tak hada..."převalím se na něj a začnu ho lochtat. Směje se jak pitomej a kroutí se div, že nespadne z postele.
"Teď teprve vypadáš jak had..., na špejli."zasměju se a lochtám ho dál.
"Ryuu...hihi...prestaň."snaží se zastavit moje ruce. To se mu ovšem nedaří. Po chvíli ho nechám, aby se mohl uklidnit. Když už se mi zdá, že je v dobrý kondici, vstanu a přehodím si ho přes rameno.
"Hey! Jakej rapl tě popadl tentokrát."nadává a buší mi do zad.
"Žádnej rapl!"postěžuju si. "Ale jedno hádě, který musím nakrmit."projdu do kuchyně a postavím Akiru na zem. Hned jak to udělám, stáhne se do povzdálí a pozoruje mě. Já jdu do ledničky a vytáhnu ingredience na snídani. Akiru požádám, aby nám postavil na čaj a mezitím se pustím do přípravy jídla. Netrvá to dlouho a sedíme u stolu a snídáme.
"Ty Ryuu...., víš že se to dá i jíst."rýpne si Akira.
"Jsem polichocen."zavrním a sním poslední kus co jsem měl na talíři.
"Sice to nevypadá nějak vábně, ale jíst se to dá."usměje se škodolibě a napíchne něco, co vypadá jako rozkuchaná ještěrka pokrytá blátem a něčím zeleným. Hlasitě polknu a sleduju jak to Akira přežvykuje. Když polkne, odnesu nádobí a nahážu kostičky do koše.
"Jdu vyhodit odpadky!"zavolám na Akiru, kterýho vidím polonahého ve svém pokoji. Zřejmě se převlíká do práce.
"Hmm."zaslechnu, vezmu klíčky od dveří a vyjdu ven z bytu.

Akira
Když Ryuu odejde, oddechnu si a dám se do převlíkání spodní části mého oblečení. Ještě než si stačím zapnout knoflík a zip u kalhot rozzvoní se domovní telefon. Neváhám ani vteřinu a vrhám se k němu. S pozdravem ho zvednu.
"Je u telefonu pan Akira?"otáže se mě známí hlas do sluchátka. Nepřemýšlím nad tím, jak může vědět, že bydlím u Ryuua a hned se ptám, co po mě chce. Podle hlasu jsem zjistil, že se onen majitel nejspíš pousmál.
"Chtěl bych se sejít."řekne mi mile.
"S cizími lidmi se nescházím!"vyhrknu první věc, kterou mě máma naučila. Na druhé straně se ten hlas zasměje.
"My se ale známe."řekne pobaveně.
"Ano?"otázal jsem se ho. Absolutně netuším, kam ho mám zařadit.
"Vzpomínáš si na noc, kterou skrápěli kapky deště?"otázal se mě. V ten moment jsem si vzpomněl na krám, déšť, deštník a jeho.
"Vy jste?"otážu se nevzpomínajíc si na jeho jméno.
"Nabari."řekne prostě.
"Oh jo..., vlastně jo."
"Chtěl bych se sejít."řekne znovu Nabari. Nemusím ani přemejšlet a nabídku přijímám.