Kazuki Café 6.díl

Ryuu
Druhý den ráno mě probudil alarm vycházející z mého budíku. Dával mi jasně najevo fakt, že je na čase vstát. Zcela neochotně jsem tedy vylezl z postele a vypnul ten hrozný zvuk.
"Jak já rána nenávidím!"zanadával jsem nahlas a oblékl se na sebe věci. Dolů do kuchyně jsem dorazil 5 minut po mém probuzení. Můj otec se na mě pouze letmo podíval, pozdravil mě a jedl směle dál svou snídani. Já tedy usedl naproti němu a pustil se do jídla. Mezitím, co jsem jedl, se otec zvedl a šel si nazout boty. Já se zmohl akorát na nechápavý pohled. Jsem si jist, že si všiml mého pohledu, proto se mi rozhodl říct, co se děje.
"Jdu oběhávat úřady. Snad si nezapomněl?!"otázal se mě.
"Já……, nikdy!"odpověděl jsem rychle a jedl dál.

"Tak já jdu!"ozval se ode dveří.
"Hmm…."odpověděl jsem mu zamumláním a všímal si dál své snídaně. Dalších 10 minut od doby, co se zabouchli vchodové dveře, jsem dojedl svou snídani a šel si vyčistit zuby do koupelny. Po ranní hygieně jsem se vydal ven z baráku do Kazuki Café.

Akira
Ráno mě probudili paprsky slunce, který mi svítily do obličeje. Než jsem se dokázal zorientovat, tak jsem mžoural očima.
"Vypněte někdo to světlo!"zavrčel jsem do prázdného bytu. Hned na to, my začal zvonit budík.
"Ahhhhh!!!!!"zahekal jsem a přikryl si neohrabaně hlavu polštářem. Po hodné chvíli mi ten cinkot budíku začal lézt na nervy. Po paměti jsem ho nahmatal a vší silou ho hodil někam do pokoje. S jeho nárazem přestal zvonit a já tak měl možnost spát dál.
………………………….
"Uhm….."zabručel jsem a protáhl se.
"Takhle jsem se už dlouho nevyspal….."řekl jsem pyšně a pohlédl na svůj budík. Když jsem zjistil, že není na svém místě, má barva pleti zbledla.
"Uh….to snad né! Už jsem to udělal zase!"zařval jsem do bytu a začal se rychle soukat do svých kalhot. Kvůli svému pozdnímu vstávání jsem musel snídani přeskočit a rovnou utíkat do kavárny.
…………………………

Do kavárny jsem doběhl celý uřícený a nemohl popadnout dech. Kolemjdoucí se na mě pouze nechápavě dívali a šli raději dál. Když jsem vešel dovnitř, nemohl jsem uvěřit svým očím. K mému údivu bylo v kavárně narváno. Nechápal jsem čí je to vina, až do té doby, než na mě Ryuu naštvaně promluvil.
"Kde si sakra byl!"vyjel na mě mezi dveřmi. Zarazil mě ten jeho tón. Ještě nikdy ho na mě nepoužil.
"Zaspal jsem."řekl jsem mu zcela klidně.
"Ah, tak pán si zaspal!"řekl naštvaně a vrhal se k jednomu ze stolů.
"Můžeš mi říct, proč seš tak podrážděnej?!"zeptal jsem se ho nakvašeně.
"No tak promiň, ó velectěný sire! Už nejmíň hodinu tu lítám jak d***l a nestíhám to tady obsluhovat sám! A ještě aby toho nebylo málo, hosté si přejou zákusky, který nejsou udělaný, protože tady velectěný kuchař není!"vyjel na mě.
Rychle jsem sklopil zrak, protože mi došlo, že má naprostý právo se na mě zlobit.
"Promiň."Procedil jsem omluvně mezi zuby a zmizel jsem v šatně.
Na sebe jsem si oblékl svůj každodenní úbor a šel pomoct s obsluhou.
"5. chce Koiko desert a ledový kafe."podal mi Ryuu jeden lístek z objednávek. Já mu však z ruky vzal hned 5 najednou a usmál se na něho omluvně. Nějak jsem mu to musel splatit. Ryuuovi to hned docvaklo a tak pokýval hlavou a šel roznášet své objednávky. Mezitím jsem roznesl objednávky, neskládající se z neudělaných desertů. Zbyl mi v ruce poslední lístek.
"Desert Mochaco….."přečetl jsem nahlas a vrhl se do kuchyně. Rychle jsem si připravil všechny ingredience a začal s připravováním onoho desertu. Příprava desertů mě vždy moc bavila. S tímhle desertem jsem měl docela kliku. Byl totiž nepečený a tak jsem měl víc času.
Po 13 minutách jsem měl hotový desert. Stačilo ho jenom odnést na stůl jeho objednavatele. S kuchařskou čapkou jsem vyšel z kuchyně a štrádoval si to k onomu stolu.
"Moc se omlouvám za zpoždění."řekl jsem mu omluvně a mírně se poklonil. Chlápek snad ani nezaregistroval, že už tu seděl 15 minut a četl si noviny. Poznal jsem to tak, že se na mě podíval podiveným výrazem a v zápětí pohlédl na hodinky.
"To už je tolik!"vyjekl vyjeveně.
"Promiňte mi to. Samozřejmě je to na účet podniku."omluvil jsem se mu znovu a sledoval jeho výraz.
"Dobrá tedy!"řekl mi a dál si mě nevšímal.

S mírným povzdechnutím jsem se vrátil zpět do kuchyně a sundal si čapku z hlavy.
"Sakra…."zanadával jsem a chtěl se vrátit zpět do ruchu kavárny. Ve dveřích však stál Ryuu a pozoroval, co dělám. Kvůli jeho pohledu jsem musel zírat někam jinam.
"Co se stalo?"otázal se mě, již klidným hlasem.
"Naštval jsem zákazníka."řekl jsem mu popravdě zklamaným tónem.
"Ale, ale neříkej, že tě ten páprda vypekl."zasmál se na můj účet.
"Ha, ha moc vtipný!"odpověděl jsem nasupeně.
"Akiro zlatíčko, mračení ti nesluší. Udělají se ti vrásky."řekl mi svůdně Ryuu a objal mě kolem pasu.
"Co si myslíš, že děláš?!"ohnal jsem se po něm a snažil se ho od sebe odstrčit.
"Na co to vypadá?"zeptal se mě nevinně.
"Na sexuální obtěžování!"vyprskl jsem na něj. On se pouze doširoka usmál a přiblížil se hlavou k mému uchu.
"Neříkej, že se ti to nelíbí."řekl mi sametovým hlasem a skousl mi lalůček. Z náhlého návalu vzrušení jsem potichu zasténal. Hned na to jsem zrudl a Ryuua od sebe odehnal.
"To sotva!"vykřikl jsem a vydal pryč z kuchyně. Ryuu mě samozřejmě hned následoval.

V kavárně už naštěstí nebyl takový chaos jako ráno. Některé stoly již byly prázdné a každý zákazník měl to, co si přál.
S blížícím se polednem jsem dostával ještě větší hlad, než jsem měl ráno.
"Ghhuhuh…."zakručelo mi náhle v břichu. Ryuu se na mě podiveně podíval. Já jeho pohled přešel a raději zamířil zpět do kuchyně. V kuchyni jsem hledal nějaké pečivo. Má snaha však byla marná. ´Jsme kavárna a ne pekárna!´řvalo mé podvědomí. S hlubokým povzdechnutím jsem se sesunul k zemi. Když jsem dopadl na zem můj žaludek se znovu rozkručel.
"Ahhh…"vydechl jsem a začal si hladit své břicho.
"Ty si nejedl?"otázala se mě příchozí osoba.
"Tokiko? Co tady děláš?"
"Na něco jsem se tě ptala."řekla mi povýšeně a přešla přes celou kuchyň, až ke mně.
"Ne.."řekl jsem jí s úsměvem a chytl se ruky, kterou naproti mně natahovala. Když jsem se zvedl, tak se ve dveřích objevil Ryuu.
"Tady nemáte co dělat!"vyjel na Tokiko. Až poté si všiml toho, že svírám Tokikinu ruku. Hned na to na nás vytřeštil oči a nabral rudou barvu. Ne od rozpaků, ale od hněvu.
Tokiko si všimla toho naštvaného pohledu a políbila mě na tvář.
"Ahh….Akiro slíbil si mi, že půjdeme na oběd."řekla mi hraně.
"Tokiko?"nechápal jsem. Hned na to do mě mírně šťouchla a mrkla na mě okem.
"Ahh oběd. Málem bych zapomněl."řekl jsem zpětně.
"Akiro! Kdo je to!"vyjel naštvaně Ryuu.
"Jsem jeho přítelkyně."řekla pyšně. V tu chvíli jsem málem vyprskl smíchem. Tokiko to však tušila a raději do mě předběžně šťouchla.
"Přítel-ky-ně?!"zopakoval nevěřícně Ryuu.
"No tak dobře. Budoucí přítelkyně."řekla zpětně Tokiko. Ryuu na ní pohlédl pohrdavým pohledem a přesunul se k nám.
"Jedině přes mou mrtvolu."řekl jí naštvaně a stoupl si mezi nás. Nastalo hrobové ticho. Toto ticho přerušilo až zakručení mého břicha.
"Akiro? Jedl si dneska něco?"podivil se Ryuu. Já mu na to odpověděl záporným zakýváním hlavou.
"A to mi říkáš až teď!"řekl mi naštvaně a šel směrem ven z kavárny.
"A na žádnej oběd nejdeš! Jestli si to neuvědomuješ, tak stále seš v práci!"řekl mi ve dveřích a rázoval si to jimi ven.
"Hihi tak to byl Ryuu? Je docela dost žárlivej."řekla a sklátila se na zem smíchy. Kdybych nebyl hladovej, tak bych ji nejspíš následoval.
"Vždyť není zas až tak špatnej. A navíc, má bod za krásu a snahu."řekla mi s úsměvem.
"Špatnej, vždyť je jak zlej sen!"vyhrkl jsem.
"Když myslíš."řekla a pokrčila rameny.

…………………………

"Ty jseš ještě tady?!"ozval se ode dveří Ryuu a nesl mi Kebab.
"Tady máš."řekl mi a přitáhl si mě do náruče. Tokiko to celou dobu s úsměvem pozorovala.
"Dí-ky!"vyhláskoval jsem mu a pokoušel se dostat z jeho objetí. Pustil mě, až když mi znovu zakručelo v břiše.
Po celou dobu, co jsem jedl, mě propaloval pohledem a čekal, až dojím poslední sousto.
Když se tak stalo, usmál se, naklonil se nade mě a svým prstem setřel kousek špinavého místa od Kebabu. Poté ten prst strčil do pusy a olízl. V tu chvíli jsem znovu zrudl a v mžiku oka se otočil na Tokiko. Ta měla stále úsměv na tváři. V tu chvíli jsem ji chtěl uškrtit za živa.
"Vy už byste měla jít!"řekl ji nakvašeně Ryuu.
"A kam? Já tu chci ještě zůstat."řekla zpříma Tokiko.
"No Ryuu jak se to chováš k zákazníkům!"zaburácela příchozí osoba.
"Pane Saburo?"
"Tati?"oslovili jsme já a Ryuu onu osobu najednou.
"Promiňte to mému synu."řekl pan Saburo a hodil po Ryuuovi zabijácký pohled.
"To je v pořádku."řekla Tokiko a sledovala jak Ryuu rudne vzteky.
"Nemohl by si Akira dát se mnou nějaký desert?"otázala se pana Sabura Tokiko.
"Mohl, proč by ne."odpověděl ji pan Saburo s úsměvem na tváři. V tu chvíli Tokiko neváhala, popadla mě za ruku a táhla mě k nejbližšímu stolu. Hned za námi se coural Ryuu a propaloval nás pohledem.
"Tak co si dáte?"pokoušel se mluvit klidným tónem.
"Ichigo desert."řekl jsem nadšeně. Tokiko se na mě tázavě podívala a objednala si to samé. Když nám Ryuu přinesl naší objednávku, mé oči se rozzářili a nemohli se odtrhnout z obrovských, rudých jahod.
"To jsem nevěděla, že máš tak moc rád jahody."řekla mi klidným hlasem.
"Rád, já je miluju."řekl jsem nadšeně a strčil si první sousto do pusy.
"Delikatesa."prohlásil jsem a snědl další jahodu.
"To jsem ráda."přitakala mi Tokiko a pustila se do svého desertu. Přitom jsme si celou dobu povídali o tom, jaký to bylo, když jsme spolu chodili na základku, o životě jaký žijeme nyní a nakonec i o Ryuuovi. Když jsme narazili na téma Ryuu, tak se Tokiko začala připitoměle usmívat a dělat mi návrhy typu ´tak s ním choď, ne!´ Já na to ovšem odpovídal záporně nebo vůbec.
"Ty se červenáš…"posmívala se mi Tokiko.
"To není pravda!"řekl jsem jí naštvaně a stočil pohled na Ryuua. Ryuu se na Tokiko stále díval tím vraždivým pohledem. Když se však podíval na mě, jeho mračení mu povadlo a nahradil ho úsměv. Kvůli tomu jsem zrudl ještě víc a zavrtal svůj pohled do stolu. Tokiko v tu chvíli vyprskla smíchy a klátila se s hlasitým "ha, ha"až pod stůl.
"Už budu muset jít pracovat."podotkl jsem. V tu chvíli se Tokiko zklidnila a přiznala, že bych už měl jít.
"Tak já už taky půjdu."řekla mi a objala mě kolem krku.
"Ahoj."rozloučila se, se mnou a políbila mě na tvář.
"Ahoj."opětoval jsem její úsměv a šel zpátky pracovat. Ryuúv naštvaný výraz jsem úmyslně přehlížel.
…………………………

Po dnešní šichtě jsem byl šíleně unavený. Mé tělo mě bolelo a necítil jsem nohy. Kvůli tomu jsem se rychle převlékl a vyrazil domů.
"Akiro!"uslyšel jsem za sebou volání. Nevěděl jsem, kdo mě volá a tak jsem se otočil. Když jsem zjistil, že ten hlas patří Ryuuovi tak jsem chtěl zdrhnout. Jeho paže mě však zadrželi a donutili mě nehybně stát.
"Ryuu! Pust mě!"vyjel jsem na něj.
"Ne!"odvětil mi a sevřel stisk.
"Auu. To bolí!"vykřikl jsem náhlou bolestí. Ryuu hned na to stisk povolil.
"Promiň."řekl mi omluvně a držel mé tělo v náručí. Nic neříkal. Pouze mě držel. Uběhlo nejmíň pět minut, ale ticho stále přetrvávalo. Toto ticho přerušil až Ryuův pokus o polibek.
"Ah….co to děláš?!"řekl jsem naštvaně a vyjeveně zároveň.
"Sexuálně tě obtěžuju přeci."odpověděl mi zcela upřímně.
"Pust mě, nebo toho budeš litovat!"varoval jsem ho. On však na mé rady nedal. Svými rty se přiblížil k mému uchu a jemně ho políbil. Poté mi zkusmo skousl ušní lalůček a poslouchal můj náhlý sten. Jak už asi zjistil, mé uši jsou velice citlivý.
"Litovat? Není čeho."pošeptal mi sametovým hlasem a přisál se hladově na mé rty. Já mu nechtěl jít vstříc a tak jsem je držel pevně u sebe. On to však neřešil. Jeho jazyk a zuby si jemně pohrávali s mými již naběhlými rty. Jemně je skousl a na omluvu po nich přejel jazykem. Mé vzrušení nabíralo na obrátkách. Aniž bych chtěl, se mi pootevřeli rty a Ryuu měl tak volnou cestu, probojovat se dovnitř. Hladově mi je prozkoumával a přinášel mě tak do sedmého nebe.
Když jsem si uvědomil, co právě dělám s Ruuem na ulici, zbledl jsem a snažil se od něj odtrhnout. Ryuu byl však tak nenasytnej, že mi to nedovolil uskutečnit.
´Tak to né hošánku!´pomyslel jsem si v mysli a dupl mu vší silou na nohu.
"Auuuuuuuu!"zavyl Ryuu a začal hopsat po jedné noze.
"To máš za to!"vyjekl jsem a vyplázl na něj jazyk.
"Za co?"otázal se mě nevinně.
"Za to že jsem takovej perverzák!"
"No dovol!"vyjel naoko naštvaně.
"Nic ti nedovolím!"
"To se ještě uvidí."řekl mi a přejel si mě hladově pohledem. Vypadal jak šelma co se vrhá na její kořist.
"Ahhh….neříkej to jsem nevěděl, že takový perverzáci jako ty, umí předpovídat budoucnost."
"To víš. Být perverzákem, je docela dobrý. Nechceš se přidat?"otázal se mě.
"Né díky. Tím by stoupl počet v té vaší komunitě."
"Oh tak promiň. Zapomněl jsem, musel bys vystoupit ze skupiny ledovců." řekl mi kousavě.
"Jakých ledovců!"
"Jestli chceš, mohl bych tě zahřát."
"Oh promiň, ale tím by mohla nastat světová katastrofa!"
"To nevadí koupím loď a budeme tam žít společně."
"To sotva."vyplázl jsem znovu jazyk a rozeběhnul se dlouhou ulicí pryč. Ryuu mě celou dobu pozoroval a usmíval se nad mou znachovělou tváří.