Kazuki Café 7.díl

Akira
Už celý týden jsem sám doma a nedělám nic jiného, než pracuji a pracuji. Jsme už na tom ta blbě, že jsem se rozhodl dát svého plyšáka, bez kterého nikdy nespím do čistírny.
´Za dva dny si ho mám jít vyzvednout.´pomyslel jsem si a pokračoval s převlékáním.
Momentálně mi to nevadí, protože chodím do Kazuki Café vždy brzy ráno a vracím se pozdě večer. To je chyba Ryuua, protože mě den co den otravuje s jeho neostýchavými rukama a chováním.
"Akiro. Nezajdeme na večeři?"otázal se mě Ryuu a přitáhl si mě do náručí.
"Ty ses zbláznil, né?!"vyjel jsem na něj a začal s sebou šít.
"Né, jsem plně při smyslech."řekl mi s úsměvem a jednou rukou mě zacuchal ve vlasech.
"Co to zase děláš!? Nech toho a pust mě!"
"Víš, že ti to sluší, když jseš naštvanej?"otázal se mě svůdným hlasem. V tu chvíli jsem zrudl.
"Dobrej vtip!"vyhrkl jsem a vyvlíkl se mu z objetí.
"To nebyl vtip."řekl mi zpříma a pokoušel se o další uvěznění mého těla v jeho náručích. Já se však hbitě přetočil a unikl mu.
"Už jsem ti říkal, ať už toho necháš! Nemám zájem!"zařval jsem naštvaně.
"Ale broučku, přede mnou nemusíš nic hrát."
"Nejsem žádnej brouček!"
"Oh tak promiň, ty moje jahůdko." Řekl a přesunul se k východu. Poté přehodil cedulku s nápisem ´otevřeno´ na ´zavřeno´.
"Tvoje jahůdka! Já nejsem TVŮJ!"zvýšil jsem hlas, on to však ignoroval.
"Já mám rád jahůdky."řekl tím sametovým hlasem a oblízl si horní ret. Než jsem si stačil cokoliv uvědomit, byl jsem uvězněn v Ryuuovo sevření a stržen do víru vášně. Ryuu se do mých rtů dobýval tak náruživě a mi málem ukousl můj jazyk. Nechápal jsem proč, ale mé tělo začalo kladně odpovídat a má mysl přestala racionálně uvažovat. Na jeho polibky jsem kladně odpovídal a nechával ho prozkoumávat celá svá ústa. Když se jeho ruka rozeběhla pod mé triko, zbledl jsem a začal sebou cukat. Ryuu ovšem nečekal na nic, povalil mě na stůl a chytl mi ruce nad hlavou.
"Teď už mi neutečeš."řekl mi těsně u ucha a znovu se mi dobýval do úst. Na mé reakce vůbec nedbal. Byl jsem zcela vyděšen. Nikdo se mnou v životě takhle nejednal. Začal jsem hledat jakoukoliv únikovou cestu, ale žádná tu nebyla. Uchvátila mě panika.
Když se mi Ryuu odtrhl od úst a začal prozkoumávat motýlími polibky mé tělo, myslel jsem, že vybuchnu rozkoší. Nechtěl jsem mu to však dovolit. Pootočil jsem hlavu a znovu hledal cokoliv, co by mi pomohlo se dostat z téhle prekérní situace. Když jsem spatřil onen předmět, mé srdce se na chvíli zastavilo. Abych si mohl uvolnit ruce, musel jsem přistoupit na Ryuuovu hru. Začal jsem se doprošovat jeho pozornosti. Jeho ruce jsem pomálinku líbal a čekal, až mi je pustí. Ryuu na to nejspíš naletěl a nechal mě, abych si dělal, co se mi zachce. Svýma rukama jsem tedy uchopil Ryuuovo hlavu a krátce ho políbil. Poté jsem se od něj odtáhl a nahmatal onen předmět. S vyzývajícím gestem jsem roztáhl nohy a strčil svůj prst do úst. Ryuu to celý nažhavený pozoroval a chystal se na mě vrhnout. Když to však udělal, praštil jsem ho pánvičkou, co jsem držel v druhé ruce. Ryuu se, se zapotácením poroučel k zemi.
"Za co."zahrál plačtivě.
"Neříkej, že nevíš?!"vyjel jsem a vyběhl ven z Kazuki.

Cestou domů jsem se stavil ještě v sámošce a koupil si něco dobrého k večeři. Když jsem se blížil k našemu paneláku, čekal mě šok.

Ryuu
"Brzy, už brzy."brblal jsem si pod nosem a usmíval se. Při vzpomínce na Akiru ležícího na stolku se můj úd probral a vztyčeně koukal za Akirovo mizící postavou.

"Tak já mizím, tati!"zařval jsem do horní části Kazuki a zamkl za sebou vchodové dveře. Dlouhou ulicí jsem došel, až ke svému baráku a odemkl dveře. Ve vnitř jsem si zul boty a zamířil rovnou do obýváku. V obýváku jsem si zapnul telku a šel jsem si udělat něco k jídlu. V lednici jsem našel různý věci, ale nevěděl jsem, co s nimi mám dělat. Byl jsem docela rád, když jsem našel zbytek naší snídaně. S jídlem jsem si šel dřepnout do obýváku a sledoval večerní zprávy.
"Itadakimas."pronesl jsem a pustil se do jídla.
…………..

"V Hikose Gakuen držel nezletilý hoch své spolužáky a chtěl je údajně společně s sebou zavraždit. Celá situace se teprve objasňuje, nicméně, z důvěrných zdrojů jsme se dozvěděli, že to udělal kvůli šikaně, kterou musel každý den trpět." Hlásala zpravodajka a její kolega hlásal další zprávu. Takovéto zprávy tipu vražda, násilí a ublížení na zdravý pokračovali i další čtvrt hodinu.
"Nešťastná nehoda se stala dnes mezi 6-8 hodinou večerní v ulici Misuwa. Jeden ze zdejších paneláků vyhořel. Nejspíš je to vinnou bytu ve 3 patře. Spekuluje se o tom, že mladý muž si ohříval jídlo na sporáku a po ohřátí nechal sporák běžet. Poté chtěl překvapit svou přítelkyni a tak si přichystal svíčky a zapálil je. V kombinaci s plynem to mělo zničující následky. Počet na životech již přesáhl 150 lidí. Můžeme jen spekulovat o tom, zda nebyl ještě někdo zraněn."odezněla další reklama. Opařeně jsem zíral na obrazovku a srovnával si myšlenky.
"Ulice Misuwa,…….6-8 hodina,….150 mrtvých…….AKIRA!"zděsil jsem se a vyběhl ven z bytu.

Akira
"To není možné!"nevěřícně jsem sledoval konečný boj hasičů s plameny. Celá stavba byla ohořelá a z trosek se řinul přidušený řev a brekot. S hrůzou v očích jsem padl k zemi a nedokázal se postavit. Spálený pach byl cítit všude kolem a zděšení lidé nedokázali nic jiného dělat než hledět, na jejich bývalé domovi. Připadal jsem si tak malý. Všichni ti hasiči nasazovali život za jiný lidi i přes veliké riziko. Když vyběhl poslední hasič z ohořelého domu, zavrtěl hlavou a rázem se ostatní rodiny rozbrečeli.
Kvůli tomuto neštěstí jsem přišel o střechu nad hlavou, o část svých vzpomínek a o některé své přátelé. Už jsem nedokázal zabránit svým slzám deroucím se na povrch. Nechal jsem je volně stékat po mých tvářích a dopadat na špinavou zem.
"To se nemohlo s….."nedokázal jsem doříct. Nedokázal jsem nic, jen se zajíkat slzami.
"Prosíme, abyste se rozešli. Šli k vašim příbuzným, či kamarádům. Není tu bezpečno."oznámil nám jeden z přítomných hasičů. Lidé se pomálu začali odebírat pryč. Jen já stále seděl přimražen k zemi.
"Pro tebe to platí taky synku."řekl mi milým hlasem hasič.
Bez otálení jsem tedy vstal a šel bezduše svou cestou. Nevěděl jsem, kam mám jít. V Kazuki Café už nikdo nebyl a já klíčky dal Ryuuovi.
"Sakra!"zanadával jsem a ploužil se tmavou uličkou. Lidé na mě nechápavě civěli a něco si o mě šuškali. Mě to bylo ovšem jedno. Snažil jsem se pouze najít vhodné místo na přespání.
Počasí jakoby vycítilo mou bolest a vyjádřilo ji ve formě dešťových kapek. Jako by chtěli smít mou bolest.
Po půlhodině neustálého pátrání vhodném pelechu jsem unaveně padl v postraní uličce do hromady odpadků. Netrvalo dlouho a odplul jsem do říše snů.

Ryuu
Přiběhl jsem k jeho paneláku a zaraženě sledoval tu ohořelou budovu. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Mé oči hledali Akiru, avšak nikde ho nemohli najít.
Rychle jsem tedy přiběhl k jednomu z hasičů a ptal se ho na kluka s blond vlasy a modrými oči. Nevěděl však vůbec nic. Já se však nevzdal. Ptal jsem se každého z hasičů i kolemjdoucích. Až jedna jediná duše mi kladně odpověděla.
"Jo. Byl tady."řekl mi a věnoval se dál své práci.
"Stalo se mu něco? Je nějak zraněný? Kde je? ……"začal jsem na něj sypat otázky.
"Prr hochu. Nic mu nebylo. Když odcházel, vypadal trochu v šoku, po fyzické stránce byl v pořádku. Kde je opravdu netuším. Asi šel přespat k rodině, přátelům. A teď, když dovolíš, musím jít."oznámil mi a nasedl do hasičského auta.
"Děkuju."poděkoval jsem mu a rozeběhl se do centra.

Chodil jsem po hostincích, hotelech a obchodech a říkal jsem jim Akirův popis. Nikdo ho však neviděl. Jako by se propadl do země. Nic jsem nenechal náhodě a procházel radši i zapadlejší uličky tohoto rušného města. Když jsem procházel zrovna jednou z těch méně frekventovaných, objevil jsem tam nejmíň 5 bezdomovců. 3 bezdomovci seděli u zdí domů a žebrali o nějakej ten jen. 1 chodil po ulici a zpíval si nemelodicky písničku od An Café.
Ten poslední mě zaujal nejvíc. Ležel v hnijících odpadcích a byl celý od šmíru a zbytků jídla. Do tváře jsem mu neviděl, avšak mě něčím upoutal. Barva jeho vlasů nebyla možná poznat kvůli nánosu špíny.
"Běž od mé ženy!"zařval na mě zpívající bezďák. Pokrčil jsem pouze rameny a odešel cestou dál.
Po hodině marného pátrání jsem se posadil na lavičku a přemýšlel, kde by mohl být.
"Ách Akiro."vyslovil jsem jeho jméno.

Akira
"Běž od mé ženy!"uslyšel jsem něčí hlas. Ta omamná vůně, kterou jsem cítil. Kdo jen to může být? Tu vůni znám. Chtěl jsem se pohnout a pohlédnout na něj. Mé tělo však nedokázalo nijak reagovat.
S vzdalujícími kroky se i vůně vytratila a nahradil ji smrdutý zápach.
"Miláčku jsem doma!"zavolal nejspíš na mě. Než však stačil ke mně dojít, skácel se k zemi. Po té duté ráně následovalo hlasité chrápání.

Ryuu
Ta postava se mi zdála povědomá. Moc malá na nějakou ženu. Dokonce měla krátké vlasy. To nemohla být žena! S divným tušením jsem se vrátil na ono místo, kde jsem ji viděl.
Když jsem tam došel, viděl jsem spícího muže uprostřed ulice a stále schoulenou postavu v odpadcích. Nedokázal jsem odolat a musel znát její podobu. Přetočil jsem ji tak abych na ní vyděl a odhrnul jí prameny vlasů z obličeje.
"Akiro?!"nevěřícně jsem odtušil.
"A-Aki-ro?"vyslovil jsem znovu jeho jméno a pohladil ho po vlasech.
"Nech jí!"vyjel na mě spící bezdomovec. Na tohle jsem neměl náladu. Rychle jsem vyzvedl Akiru do náručí a utekl s ním pryč. Po cestě jsem si všiml jeho zčervenalých tváří a přerývavého dechu. Nechápavě jsem mu šáhl na čelo.
"Akiro, vždyť ty hoříš!"vyjekl jsem a sundal si svou mikinu. Poté jsem ho do ní zabalil a odnesl ho k sobě domů.

Akira
Něčí hřejivá náruč mě uchopila do náručí a odnesla pryč. Já zaslepen tou povědomou vůní a hřejivým teplem jsem nedokázal nic jiného než klidně ležet.
Po hodné chvíli jsem uslyšel otevírání dveří a zouvání bot. Ucítil jsem jemný dopad na měkkou postel a doteky onoho muže. Jeho ruce ze mě sundali věci a otírali mě nějakou houbičkou. Kvůli náhlému závanu studeného větru, jsem se ošil.
Když byl hotov s umíváním mého těla, oblékl mě do voňavých věcí a odešel pryč z pokoje.

Ryuu
Položil jsem ho do své postele a začal z něj sundávat špinavé věci. Jeho tělo jsem omyl houbičkou, kterou jsem si vzal cestou z koupelny. Nemohl jsem se vynadívat jeho odhaleného těla. Stačila tak krátká chvíli a naprosto mě vzrušil.
"Och ….., Akiro. Tak za tohle"okázal jsem na svůj klín a pokračovat…. "mám právo na odměnu………………., jednou."
Kvůli zahánění toho pokušení, jsem ho rychle oblékl, přikryl peřinou a šel pro prášek, vodu a žínku.
Do pokoje jsem se vrátil necelých 5 minut po mém odchodu. Myslel jsem si, že už mám nejhorší za sebou. To jsem se ovšem mýlil. Když jsem mu chtěl dát prášek do pusy, vzpouzel se. Mou mysl napadl brilantní nápad. Prášek a vodu jsem si strčil do úst a poté jsem ho políbil.
On se mi nijak nebránil a nechal se ode mě líbat. Krátce poté co spolkl prášek, jsem polibek přerušil. Né protože se mi nelíbilo, že se nevzpouzel, ale kvůli tomu, že byl bez emocí a bez vášně. Rychle jsem vzal žínku, namočil ji do vody a dal mu jí na čelo.
"Oyasumi."řekl jsem mu, políbil ho na tvář a přitáhl si ho do náruče. Než jsem se nadál, usnul jsem.