Kořist co dala zabrat 11 - Zdrogovaná výpověď

11. Zdrogovaná výpověď

"Ne, nikam nepůjdu!"
Stáli proti sobě jako dva kohouti na bojišti, ani jeden z nich nechtěl ustoupit, i když Kyosuke byl ve značné nevýhodě. On byl ten, který stál za prahem dveří. Seiji cítil, že má navrch a hodlal toho využít.
"Nebudu se tu s Vámi o tom bavit, myslím, že ani není o čem." A začal pomalu zavírat dveře. Kyosuke ale nastavil nohu a nedovolil dveřím dovřít.
"A já jsem řekl, že nikam nepůjdu!" Vztekal se. Oběma už trošku nadskakovala poklička, když se za Seijim objevil Madarame v ručníku a chtěl se kolem nich co nejpotišeji proplížit.
"Madarame, co to děláš, kam jdeš?" Divil se Kyosuke.
Madarame sebou trhnul jak se leknul.
"Ehm, vypadá to tu vyostřeně, tak radši mizim."
Seiji se začal strašně smát. Kyosuke se na něj nechápavě podíval a Madarame se tvářil jako ublížená srnka.
"Ech, promiňte." Smál se Seiji a stíral slzy, které mu vyhrkly do očí.
"Hayo-sensei, já nechcí být hrubý, ale vy tu bydlíte, tak se prosím vraťte do bytu, pan Hanabi-sensei je už na odchodu." Pronesl konec vety s neskrývanou záští, chytil Madarameho za loket, trhnul s ním do útrob bytu a zabouchl vyjevenému Kyosukemu dveře před nosem. Kyosuke jen slyšel, jak se v zámku otáčí klíč a vzdalující se kroky. Pochopil, že v tu chvíli už nic nezmůže, leda si sehnat sekeru a dveře rozsekat, což se nezdálo jako ideální řešení.
Seiji mezitím držel vystrašeného Madarameho stále za loket a poslouchal vzdalující se kroky Kyosukeho. Když si byl jistý, že je vzduch čistý, pustil Madaramemu loket a pevně ho objal.
"Já vás nedám, sensei."
"Pusť, chce se mi čůrat."

* * *

Ten večer se Seijimu do práce vůbec nechtělo. Ztrávil příjemný den u Madarameho doma, koukali na filmy v televizi, resp. Seiji koukal a Madarame s hlavou v Seijiho klíně oddychoval a chvílema dokonce i chrápal. Seiji se nemohl vynadívat na jeho spící tvář. Sice už se mu nepodařilo navázat na předešlou atmosféru, ale alespoň před ním Madarame neutíkal tak, jako před Kyosukem. Proto když byl čas odejít do práce, vůbec se mu nechtělo.
V šatně na něj čekal vedoucí s tím debilním úsměvem na tváři, který Seiji tak nesnášel. Podle toho, co doma počítal, tak měl napracováno na tři měsíce dopředu, takže se o peníze nemusel bát. Vedoucí byl podle jeho názoru víc než divnej, neměl z něj Seiji dobrej pocit. Vedoucí, jako by to cítil, se začal k Seijimu přibližovat a v ruce držel žalostný uzlíček, který byl Seijiho uniforma.
"Co to bude tentokrát, pane vedoucí?" Otázal se Seiji s teatrálním tónem hlasu.
"Yamamoto-kun, dneska to bude specialitka, oblékni si to." Slintal.
Seiji od něj balíček převzal a začal se oblékat. Šlo mu to trochu pomaleji, protože opravdu neměl chuť se v tom producírovat, ale věděl, že ještě minimálně dneska pracovat musí. Pak byl rozhodnutý dát výpověď a věnovat se ulovení Madarameho a odehnání Kyosukeho.
"Vidíš, Yamamoto-kun, jak ti to sluší." Chválil ho vedoucí a hned si ho vyfotil. Sbíral jeho fotky v uniformách. Ovšem tahle uniforma byla pro Seijiho speciální. Nikdy na sobe neměl něco, co byl jen tenoučký pruh tanga kalhotek, připojený na podvazkový pás s punčoškama zakončenýma černo-bílou krajkou, k tomu červené lodičky na podpadku, opravdu miniaturní korzet jen přes půl hrudníku tak, aby bradavky vykukovaly nestydatě ven, rolnička na krku (stala se stejnou součástí Seijiho šatníku jako paruka a čočky), paruka s culíkama a neko ouškama, síťové návleky na rukách a na konečcích prstů jemné plastové drápky. Z tohohle už byl Seiji trochu nervní.
Nastoupil na plac a švihal malým bičíkem všude okolo sebe, to byla jeho dnešní práce, protože on byl hvězdou podniku. Každého, kdo si řekl musel pořádně zmrskat. Ten den se tam objevil i Kyosuke, naučil se do toho baru chodit celkem pravidelně a často neodcházel sám.
Seijiho z toho všeho začala bolet v polovině směny hlava.
"Vedoucí, nemáte něco na bolení hlavy?"
"Mám." Nabídl mu bílou tabletku. Seiji se nijak nestresoval barvou ani tvarem a tabletku tam kopnul.
"Děkuji." A vracel se na plac.
Všude už byli napití zákaznící a Seijimu se motala hlava ještě víc. Houpal se mu celý svět.
"Můžu si tě na chvíli posadit ke stolu?" Zkusil to na Seijiho Kyosuke.
I když chtěl protestovat, nešlo to, cítil se jako poslušná ovečka na provázku, následoval Kyosukeho. U Stolu ho Kyosuke objal jednou rukou.
"Víš, culíku, dlouho jsem tu na tebe koukal, ale mám někoho, o kom si myslím, že ho mám rád." Začal Kyosuke, ale Seiji ho skoro nevnímal, měl co dělat se svým pokřiveným světem.
"Ale myslím, že my dva bysme se mohli celkem dobře pobavit." Pokračoval a nahnul se k Seijimu, aby ho začal líbat. Seiji chtěl Kyosuke odstrčit a odejít, ale tělo ho neposlouchalo. Místo toho mu dotyky Kyosukeho byly příjemné. Nahnalo mu to strach, ale nemohl se bránit. Kyosuke už mezitím vychutnával jeho rty a rukou bloudil po jeho těle. Seiji cítil každý dotek. Chtěl volat o pomoc, ale nešlo to.
"Pane, rád bych Vás upozornil, že toto je vůči našim zaměstnancům zakázané." Oznámil Kyosukemu vedoucí.
"Prosím, pusťte našeho zaměstnance." Kyosuke pustil a vydal Seijiho na milost a nemilost vedoucímu. Ten si Seijiho přehodil přes rameno jako sele na porážku a odešel s ním do své kanceláře. Tak Seijiho hodil na gauč.
"Jsem rád, Yamamoto-kun, že jsi dnes tady. Co bys řekl na bližší seznámení?" A už Seijimu svlékal ta miniaturní tanga, protojená s podvazkovým pásem. Seiji ho chtěl odstrčit, ale neměl sílu. Osamělá slza mu stekla po tváři. Vedoucí se mezitím důvěrně seznamoval s jeho malým Seijim. Dovedně ho zpracovával jazykem a na nějaké Seijiho mumlání nebral ohled. Když už Seijimu stál jako svíčka, začal se svlékat i vedoucí. V tu chvíli se Seijimu v očích objevila ta pravá hrůza. Sebral ze svého těla poslední zbytečky síly a vedoucího odkopl. Tím podpadkem to asi mohlo bolet, protože se hodnou chvíli nehýbal.
"Končím!!!"
Seiji doklopýtal ke dveřím do šatny a hodil na sebe kalhoty a mikinu. Co mu síly stačily, vběhl do baru a přes bar se snažil dostat ke dveřím ven. Zastavil ho ale Kyosuke.
"Stůj, ještě jsme my dva neskončili." Podíval se mu do očí. Seijimu se z něj udělalo nevolno, hodil na něj zlý pohled, sáhl do oči pro čočky, vyndal si je a podíval se znovu Kyosukemu do očí. Toho toto gesto trochu zarazilo, ale stále se tím nestresoval. Seiji pochopil, že to stačit asi nebude a položil si ruku na paruku. Kyosukemu přejel mráz po zádech, cítíl, že tohle se mu asi líbít nebude. Nelíbílo. Tak rychle, jak klouzala ze Seijiho hlavy paruka, tak rychle šla Kyosukeho čelist k zemi.
"Yamamoto-kun?!"
"Jo, přesně já." A utekl z baru, potácejíc se ze strany na stranu. Utíkal ulicemi, ale sám nevěděl kam, úplně ztratil orientační smysl.
"Sakra, co mi to ten idiot dal." Nadával Seiji.
Ostře vybral jednu zatáčku.
Pak utíkal po rovině.
Nechtěl aby ho tak někdo viděl.
Ne v takovém stavu.
Najednou rána jak z děla a Seiji se válel po zemi. A po někom. Někoho srazil.
"Ah, omlouvám se." Začal se vrávoravě omlouvat. Odpovědí mu bylo jen zabručení. Podíval se pod sebe a zkoprněl.
"Ne, teď ne." A slza mu stekla po tváři.
Madarame k němu zvedl tvář a viděl Seijiho plakat.
"Yamamoto-kun, co se děje, zlomil sis něco?" Dostal Madarame strach, přeci jen to byla rána, že je to oba poslalo k zemi.
Seiji jen zavrtěl hlavou a spustil ještě víc slz.
"Sensei.." Skočil Madaramemu kolem krku.
Madarame to nečekal a tudíž je Seiji svým medvědím chvatem poslal oba k zemi. Váleli se na studeném asfaltu, Madarame dole, Seiji nahoře, celý se klepal.
Madarame netušil, co má dělat.
"Yamamoto-kun, copak se stalo."
"Málem mě znásilnil vedoucí." Vypadlo z něj mezi vzlykama.
V Madaramem se vzedmula vlna hněvu, sám ani nevěděl proč.
"To bude dobré, Yamamoto-kun, půjdeme ke mě." A pohladil Seijiho po zádech. Účinky prášku se hned projevily a Seiji se prohnul v zádech a vzdychnul. Madarameho to překvapilo.
"Promiňte, dal mi nějaký divný prášek, nevím co se se mnou děje." Omluvil se Seiji a už se vpíjel do Madarameho rtů. Nikdy nezažil tak intenzivní pocity. Kdekoli se ho Madarame dotkl, to místo přímo hořelo. Vzpomněl si, jak držel v náručí Madarameho naposled, než je vyrušil Kyosuke.
Ani Madarame nezůstával pozadu a i když sám vlastně nevěděl proč, pevně k sobě Seijiho tisknul.
"Půjdeme ke mě, Yamamoto-kun. Nenechám tě jít domů samotného, jsi v hrozném stavu." Pronesl Madarame a začal Seijiho sbírat z asfaltu. Seiji se nebránil.
Když dorazili domu, poslal Madarame Seijiho do sprchy, protože byl z ulice hrozně špinavý. Seiji šel bez odporování.
Pustil na sebe chladnou vodu aby se trochu probral, ale jak se ledové jehličky začaly zabodávat do jeho kůže, ucítil Seiji tlak v oblasti třísel. Začal ztežka dýchat. Vypnul sprchu. Omotal se ručníkem a šel do obýváku.
"Hotovo, Yamamoto-kun?"
"Říkejte mi v soukromí Seiji."
"Ehm, hotovo, Seiji-kun?"
"Ne, nic není hotovo."
"Eh?"
Seiji došel až k Madaramemu, poklekl před ním a podíval se mu do očí. Madarame znervózněl.
"Seiji-kun, co chceš....áách.." Zavzdychal Madarame, když mu Seiji rozepnul kalhoty a začal olizovat jeho poklad. Ani se nebránil, než cokoli stihl, už mu stál a Seiji mu ho kouřil.
"Seiji-kun, to ne.."
Seiji zvednul hlavu.
"Ne? Tak ne.." Položil Madarameho na záda a sundal si ručník. I on byl pod ním tvrdý. Klekl si nad Madarameho tak, aby dokázal jednou rukou chytit sebe i Madarameho a začal třít jejich penisy současně. Bylo to tak vzrušující, když pod ním Madarame vzdychal.
"Sensei, chci víc..."