Kořist co dala zabrat 13 - Fotky neříkají pravdu

13.Fotky neříkají pravdu

Odpoledne měl Seiji poslední hodinu tělocvik. Byl docela rád, že neměl ten den matematiku. Asi by s profesorem Hanabim nevydržel v jedné místnosti. O to horší to měl Madarame, který s ním sdílel kabinet. Kyosuke se díval na Madarameho vyčítavým pohledem a nešlo uhodnout, co konkrétně se mu honí hlavou. Madarame z toho byl celý nesvůj. Při poslední hodině si uvědomil, že má ve třídě Seijiho. Zavolal si ho k sobě.
"Poslouchej, Seiji, zašel bys dnes na kávu? Vypadá to, že si asi myslíš něco jiného, než ve skutečnosti bylo, rád bych to uvedl na pravou míru."
Seiji jen polkl a tiše kývl. Strašně ho drásalo koukat na profesora, který chodil jako kachna na suchu a chůze mu evidentně dělala potíže.

* * *

Sešli se v malé kavárničce kus dál od školy. Bylo to útulné místečko, kde obsluhovaly maidky v perfektních uniformách. Madarame se tam na maidky rád chodil dívat. Některé měly až hříšně dlouhé sukně. Seijiho to naopak trochu znervozňovalo.
"Tak k věci, Seiji. Myslím, že ty máš asi z předešlého dne pěkné okno, nemám pravdu?" Začal hned prudce Madarame."
Seiji se až lekl Madarameho přímosti. Nechtěl takové věci řešit v kavárně. Zčervenal.
"Podívej, nemáš se skoro za co stydět. Byl jsi úplně mimo sebe, vlítnul jsi na mě dost rychle, dokonce jsem si ani nestihl uvědomit, že mám průvan v kalhotách, jenže pak jsi začal být strašně nemotorný."
Seiji jen tiše poslouchal a snažil se moc nestydět.
"V jednu chvíli jsi si stoupl doprostřed místnosti, začal ze sebe strhávat ručník, rozhazovat své složené oblečení a tančit. Podobně jako v tom baru za náměstím."
Seiji už to nevydržel a opravdu se styděl.
"Pak ti došlo, že svlékat se sám bez hudby je blbost a začal jsi stahovat oblečení i ze mě."
Seiji sklopil svoji úplně rudou tvář.
"Bohužel se ti tak pletly prsty, že jsi nebyl schopný toho ze mě sundat moc, zakopl sis o vlastní nohu a málem hodil záda. Tak tak jsem tě chytil, ale narazil jsem si u toho kostrč a zády jsem dopadl na botu."
Seiji zvednul hlavu, nechtěl věřit tomu, co mu tu Madarame vyprávěl.
"Ani jsi to nezaregistroval a stáhl jsi mi poslední zbytky oblečení, než jsi omdlel. Tak jsem tě holt nahého dostrkal do postele a jelikož jsem byl namlácený jak otep žita, padnul jsem vedle tebe a usnul. Ráno už jsi tam nebyl."
Seiji nevěřil vlastním uším. Takže on profesora neznásilnil?!
"Jinak jsi mě docela překvapil, Seiji, neřekl bych do tebe, že kopeš za růžový."
Teď naopak Seiji nahodil bílou fasádu.
"Ehm, sensei, to, víte, mno..." Koktal.
Madarame to jen přešel.
"Nevím, čeho jsi chtěl docílit, Seiji, ale beru to tak, že jsi nebyl ve své kůži a byl bych rád, abys nenahazoval červenou nebo bílou barvu kdykoli mě uvidíš."
Seiji pouze kývnul. Z kavárny vyšli spolu, pak se dali každý jiným směrem. Ani jeden z nich netušil, že je celou dobu sledoval jeden objektiv.

* * *

Kyosuke ležel doma a koukal do zdi. Nemohl tomu uvěřit. Nešlo si nevšimnout toho, jak Madarame sotva chodil a jak Yamamoto-kun klopil hlavu a tělocvikáři se vyhýbal. Kyosukeho to děsně štvalo. Chtěl znát pravdu. Než se stihl vzpamatovat, stál u Madarameho před bytem a držel prst na zvonku. Otevřel mu rozespalý Madarame. Na hlavě měl z medových vlasů vrabčí hnízko a tmavé oči měl slepené únavou. Kyosuke se zarazil.
"Promiň, Madarame, nechtěl jsem rušit." Otočil se Kyosuke k Madaramemu zády.
"Nerušíš,usnul při televizi. V noci jsem toho nenaspal tolik, kolik bych potřeboval. Kvůli bolesti v zádech jsem nemohl spát." Kyosuke už viděl ten nejčernější scénář a zatnul ruce v pěst.
"Asi bych tu neměl být, Madarame." Hlesl potichu.
"Proč, Kyosuke, copak se stalo?" Nechápal Madarame jeho reakci.
"Madarame!! Já tě miluju a ty spíš s Yamamotem-kun!" Zařval Kyosuke. Myslel si, že už nemá co ztratit.
Madarame jen vykuleně koukal a úplně mu nedošel význam slov. Kyosuke se otočil na podpadku a odcházel.
"Sbohem, Madarame." Znělo jen tiše chodbou.

* * *

Ráno byla škola rušná, živá a hlavně hlučná víc, než bylo obvyklé. Všichni se štosovali u hlavní nástěnky, kde byla fotka velikosti plakátu a na ní Madarame se Seijim, jak proti sobě sedí v kavárně. Digitálně byla na fotku přidána srdíčka a třpytky. Bylo z toho po škole velké pozdvižení a ani před ředitelkou se to neututlalo. Byla u nástěnky mezi prvníma. Strhla plakát a letěla do své kanceláře, proklínajíc tělocvikáře. Před kanceláří na ní čekal matikář.
"Co potřebujete, Hanabi-sensei?! Jak vidíte, teď mám práci!" Štěkla po něm, jako vzteklá čivava.
Kyosuke pouze pokrčil rameny a podal jí malou obálku. Pak se otočil a odkráček zpět do svého kabinetu. Ředitelka vztekle hodila obálku na stůl. Pak bouchla pěstí do stolu, až se jí svalil stoh papírů. Měla na stoje ještě větší chaos než před chvílí a nemohla najít maličkej mikrofonek, kterým hlásila do školního rozhlasu. Po dobrých deseti minutách přehrabování ho našla a vztekle zmáčkla tlačítko "on air".
"Profesor Hayo, ať se neprodleně a urgentně dostaví do mé kanceláře. Opakuji. Profesor Hayo, ať se neprodleně a okamžitě dostaví do mé kanceláře." Vztekle prskala na mikrofonek. Všichni ve škole ztuhli. Ten tón ředitelky nevěstil nic dobrého. Madaramemu z toho přejel mráz po zádech a vydal se šouravým krokem směř ředitelna. Tak čekala ředitelka a tvářila se jako tisíc čertů, kterým supové přišlapli ocas.
"Sháněla jste mě?" Zeptal se slušně.
"Jistěže sháněla, co má tohle znamenat?!" Mrskla po něm plakát takovou silou, že i dělová koule by možná byla příjemnější. Madarame ho tak tak chytil. Po jeho rozbalení zblednul. Ředitelka si toho byla dobře vědoma.
"Tak, co mi na to povíte? Dáváte si tajné rande se studentem?!" Vřískala. Madarame se na ní jen podíval a zakroutil hlavou.
"Ne-e, měl jsem jen s Yamamotem-kun schůzku kvůli fotbalu, není ve školním řádu zakázáno vzít studenta na kávu, přeci s ním nebudu mluvit u vody ze školního kohoutku."
Během chviličky Madarame poznal, že přestřelil. Ředitelka se tvářila jako tři vteřiny před infarktem, celá se klepala.
"Máte hodinu na to, abyste si vyklidil pracovní stůl." Zasyčela. Tím ukončila celou debatu.
Madarame se tedy odebral do svého kabinetu a začal si do kartonové krabice sbírat své osobní věci. Kyosuke ho chvíli pozoroval.
"Co to děláš?" Zeptal se po chvíli zvědavě.
"Končím. Dostal jsem padáka."
Kyosuke jen vykulil oči.
"Cožeeeeeeee??!!??"
Madarame se pouze ohlédl přes rameno a kývl.
"A co teď budeš dělat?"
"Neboj, mám už svůj plán, co bych chtěl dělat, teď je prostě jen čas to realizovat. Sbohem, Kyosuke."