SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Kořist co dala zabrat 4 - Bude zima, bude mráz...a sádra nehřeje

4. Bude zima, bude mráz..a sádra nehřeje

Pomalu se přehoupl podzim do zimy a dny se staly kratšími. Přesně tohle měl Madarame rád. Po vyučování si zašel do posilovny a pak rovnou do knihovny pro nějakou pěknou knížku. Ano, byl mladý a uměl se všemi vymoženostmi, ale nic nemohlo překonat pravou, nefalšovanou knížku. Šel a udržoval tempo přiměřené zledovatělému chodníku. Už už se blížil ke knihovně, když z postranní uličky vyletěla osoba, trefíc přesně Madarameho, který v tu chvíli opatrně našlapoval na zledovatělou část chodníku. Náraz po poslal k zemi do nechutné prosolené břečky. Přímo na zadek. Kolem něj dopadly kočičí granule, kapsičky, konzervy (jedna přímo Madaramemu na hlavu – to bolelo) a další pochutiny pro ty chlupaté škrábající tvory, které tak neměl rád.
„Pardon, omlouvám se, moje chybka, pospíchal jsem.“ Starý známý hlas, tentokrát ne útočný, ale omlouvající se.
„Yamamoto-kun!“ Hřímal ze své prosolené loužičky Madarame. Yamamoto sklonil hlavu a uviděl na zemi sedět tělocvikáře jako žábu na lopuchu. Celý zrudl a začal urychleně sbírat nákup. Madarame se mezi tím snažil vydrápat na vlastní nohy, ale okraje a okolí loužičky byly zledovatělé a Madarame tam házel neotřelé piruetky a salta. Při jednom obzvlášť povedeném se ozvalo nechutné křupnutí a profesorova tvář zesinala bolestí. Chytil se za holeň a zaúpěl jako postřelený pes. Seiji sebou cuknul a běžel Madarame sbírat z chodníku. Nevypadalo to dobře, nemohl se na nohu postavit.
„Opřete se o mě celou vahou, nejsem muší váha!“ Dovolil si Seiji hubovat profesora. Madarame si zkušeně ohmatal nohu a jen konstatoval – zlomenina.
„Mám vám zavolat sanitku nebo vás odtáhnout ten kousíček do nemocnice?“ Nabídl se Seiji, cítil se vinen.
„Tedy, pokud mám na výběr, volím odtahovku, sanitky jsou mi nesympatické. Značně. (Od doby, co kolem něj jedna projela tak rychle, že ho poryv větru smetl na prašný chodník.) Seiji si profesora naložil na záda a statečně s ním i s nákupem hlemýždil do špitálu. Cestou musel dávat dvojnásobný super-pozor na zledovatělé plochy, aby si ani on, ani Madarame nepotykali s chodníkem znovu. Stával se z toho téměř zvyk. Pokud oni dva se potkali, minimálně jeden nezůstal na vlastních nohách (Madarame ve sto procentech případů.)

* * *

Po zdárném zasádrování zlomené nohy a vyfasováním fofrklacků pomohl ještě Seiji Madaramemu domů.
„Víš, nemusíš mě doprovázet až domů, nemám to daleko.“ Frfňal podrážděný Madarame.
„Musím, kvůli mně jste sebou tak plácnul a kvůli mně máte tu sádru, cítím se za vás odpovědný.“ Držel si svojí Seiji a hlídal vrávorajícího Madarameho, aby nestoupl koncem berlí na zledovatělou plochu.
„No to bude zítra ve škole sranda, co, Yamamoto-kun.“ Zašklebil se Madarame a podíval se na svojí nohu. Sádra byla čistě bílá, krytá igelitem, aby se mu sádra cestou domů nezamazala. Kopyto měl slíbené až za dva nebo tři týdny. Doktor dokonce vtipkoval, že pak může ledové plochy přeskakovat jako kopytnatec kamzík. Ovšem do kamzíka měl Madarame opravdu daleko, ani kamzík by se s váhou sádry nevyrovnal a nevyskočil ani na půlmetrovou kamennou zídku.
„Vy s tímhle chcete učit?! Jak budete chodit do školy? Co když sebou zase někde praštíte?“ Měl obavy Seiji.
„Podívej, Yamamoto-kun. Nešlehnu sebou nikde, pokud se budeš držet ode mě v dostatečném odstupu.“ (Čistě teoreticky. Prakticky to na Seijim opravdu nezáleželo.) Ohrazoval se Madarame.
„Dobře sensei, doufám, že o vás někde cestou do školy nezakopnu. Jé, už jsme tu, mám vám pomoct do bytu?“ Změnil téma. Sice ve škole se studenti mlátit nesměli, ale taky platilo, že se učitelé nesráží na zem.
„Nemusíš, vyhopkám sám, hlavně už chci být ve svojí posteli!“ Vztekal se už Madarame. Nejen že nestihl knihovnu, ale ještě dostal tuhle sádru/kouli na nohu. Připadal si jako vězeň.

* * *

Kyosuke zrovna seděl doma u šálku teplého kakaa, když mu zabrnělo celé tělo. Podíval se z okna a konstatoval, že je tam opravdu, ale opravdu hnusně. Díval se na zprávy, kde hlásili kolik lidí si co polámalo. Docela vysoké číslo. Na té ledovce venku se nedivil. Stále se nemohl nabažit těch fotek, co dostal. Byl na nich Madarame, sice v nelichotivé póze, ale byl. S tím jeho úžasným tělem, které Kyosuke tak obdivoval. Stále si pamatoval ten detail Madarameho těla, když vylezl ze sprchy. Litoval, že si ho v noci nevyfotil, ale sám měl tak naváto, že by ani mobil nenašel. Jediné, co ho stresovalo bylo, že nevěděl, kdo ty fotografie pořídil a jaký měly smysl.
S dalším lokem kakaa se rozhodl zavolat Madaramemu.
„Prosím.“ Ozval se celkem unavený hlas, ještě funěl.
„Ahojky Madarame, tak jsem si na tebe vzpomněl, co takhle zajít na jedno?“ No, kdyby bylo v úmyslu jen jedno.
„Noo, víš Kyosuke, ono to teď nějak nepůjde..“
„Jak-nepůjde? Co je to za hloupost? Všechno jde, když se chce..“ Nechápal proč.
„No já bych chtěl, ale dneska jsem sebou trochu šlehnul na chodníku a mám zasádrovanou nohu.“ Snažil se mu to Madarame podat jako co největší banalitu.
„Si v pohodě?! Nepotřebuješ pomoc?! Jisteže potřebuješ, hned k tobě jedu!“ Adresu si pamatoval ještě z toho večera, kdy ji totálně zlitej Madarame blábolil, ale Kyosuke neměl tolik sil ho tam dotáhnout. Nakopnul vrtuli (resp. svoje postarší autíčko – víc starší než mladší) a hnal to, co pedál plynu dovoloval (moc nedovoloval).

* * *

Probudil ho drnčící zvonek. Zvonění bylo vytrvalé a protivné. Chtěl se postavit a dojít otevřít, ale místo toho hodil luxusní rybičku. Mírně zaklel a lezl ke dveřím po čtyřech, po zralé úvaze to vyhodnotil jako nejrychlejší způsob přesunu. Když otevřel dveře, vřítil se do bytu Kyosuke.
„Madarame, jsi v celku?! Co se stalo?“ Nikdy ho neviděl kvůli čemukoli takhle panikařit.
„Uklidni se, je to jen noha, čekám na kopyto a pak budu vysmátej, fofrklacky mám.“ Snažil se toho nerváka uklidnit.
„A co nemocenská, jak dlouho budeš doma?“
„Nemocenská? Tu sem si nevzal, budu normálně chodit do práce, Kyosuke, je to jen noha, pískat můžu a se zbytkem mi studenti určitě rádi pomůžou.“ Chlácholil ho.
„Ne ne ne, tak to ne, každej den pro tebe budu jezdit autem!“
Kyosuke, ne..“ Marné protesty. Kyosuke chytil Madarameho tak, že si ho přehodil přes rameno a složil ho až na pohovku v obýváku.
„Jedl jsi?“ Zeptal se starostlivě, zatímco Madarame se snažil zaujmout co nejpohodlnější polohu vsedě.
„Ee, ne, nějak jsem se neudržel na nohách a berle se mi pletly.“ Přiznal sklíčeně Madarame a jako bonusový dodatek se ozval jeho žaludek s nemalou razancí. Kyosuke se tomu až pousmál, ale pak se rychle pustil do vaření.
Už už bylo jídlo na stole, když se znovu ozval ten protivnej zvonek. Kyosuke šel otevřít, protože než by se tam dopravil Madarame po čtyřech, návštěva by stihla odejít a zase přijít. Otevřel dveře a za nimi…
„Yamamoto Seiji-kun?! Co tu děláš?!“
„Hanabi Kyosuke-sensei??“
Moment překvapení…

Dodatek autora:: 

Ahojky, dávám vám sem čtvrtý díl této povídky, omlouvám se za čekání, ale spoustu neočekávaných událostí mi komplikuje psaní, takže bych ráda oznámila, že v následujících dvou týdnech budou kapitoly přibývat buď pomalu, nebo vůbec. Jednak nemam vůůůbec čas, jednak práce až nad hlavu a jednak - a to je nejdůležitější...našli jsme na zahradě malý bílý koťátko, tak nejenže toho zákeřnýho tygra teď musim nějak domestikovat, aby mi z bytu neudělal kůlničku na dříví, ale taky musi naučit tu svojí černou potvoru, která mimochodem nesnáší cokoli živýho nějak žít s novým členem rodiny. Opravdu to bude záležitost nanejvýš dvou týdnů, proto se velice omlouvám čtenářkám a slibuji, že pak dostanete nějakou super nálož jako kompenzaci Smile a teď mě omluvte, musim si toho novýho tyrana jít odkousnout z nohy..miluje ponožky..ale jen ty co sou oblečené na nohách.. Tongue

4.892855
Průměr: 4.9 (28 hlasů)