Kořist co dala zabrat 5 - Kdo s kým? To kdyby se vědělo!

5. Kdo s kým? To kdyby se vědělo!

Zírali na sebe mezi dveřma a ani jeden se nepohnul. Oba byli vykulení a neschopní slova. První se nakonec vzpamatoval Seiji.
„Hanabi-sensei, Vás bych tu opravdu nečekal.“ Utrousil pobaveným tónem. Znal profesorovu orientaci a vůbec nechápal, že se mu tak lehce povedlo nakýblovat k Madaramemu. Trochu se začervenal, protože si nebyl jistý, jestli je nepřerušil v nějaké důležité chvilce. Jeho rozmýšlení přerušil Madarameho hlas.
„Ááá, Yamamoto-kun! Pachatel se vrací dorazit svojí oběť?“ Šklebil se z gauče. Kyosuke sebou trhnul.
„Yamamoto-kun, ty..?!“ Docházely mu pomalu souvislosti.
„Klid, Kyosuke, byla to nehoda, navíc mě pak odnesl do nemocnice.“ Uklidňoval rozohněného matikáře Madarame. Pomalu ze svého místa viděl, jak matikář rudne vzteky a hodlá se vrhnout na Seijiho, aby z něj udělal co nejmenší kousíčky.
„Žádnej klid, podívej se na sebe, jak vypadáš, Madarame!“ Skřípal Kyosuke zubama. Seiji je chvíli mlčky pozoroval.
„Ehm, vy si říkáte křestním jménem?“ Pozastavil se nad celou debatou. Fakt, že tam řeší jeho střet s Madaramem byl kapku vedlejší. Byl udivený svojí teorií o dvou profesorech a po očku po obou pokukoval. Po vyřčené větě se oba zarazili.
„Cožee??!!“ Opět vztekle reagoval Kyosuke. „Nezdá se ti, Yamamoto-kun, že si nějak moc dovoluješ na profesory?!“ Prskal jako vykoupaná kočka, divže se mu vlasy nezježily.
„Ani ne, vzhledem k tomu, že jdu zkontrolovat jednoho a najdu tu druhého, trochu mě to překvapilo, netušil jsem, že máte takový druh vztahu. Omlouvám se, v tom případě nebudu rušit.“ Už už se začal otáčet k odchodu, když ho zastavil ledový hlas Madarameho.
„Počkej! Cožes to řikal?! Jakej že druh vztahu?! Pojď mi to říct do očí ty zatracenej …“ Nestihl větu ani dokončit, když k němu skočil Kyosuke a dal mu ruku přes pusu.
„Hlavně žádnou divnou reakci, hlavně žádnou divnou reakci.“ Šeptal mu. Madarame na něj užasle hleděl, ale mlčel. Kyosuke se mezi tím zase postavil a pohlédl na šokovaného Seijiho. Ten v tu chvíli nevěděl kam s očima, hlavně ne na profesory. Bylo mu to trochu líto, protože cítil z Madarame něco, co mu napovídalo, že by mohli být přátelé. A on při tom hřál polívčičku s matikářem. Byl z toho zklamaný. První člověk se kterým měl jiný kontakt než pěstní (Srážení se přeci také počítá za druh kontaktu, ne?) a on takhle. Cítil se trochu podvedený. Zahuhlal cosi a opustil za hlasitého prásknutí dveří byt.
„A je to v …“ Načal větu Madarame.
„Ne, kamaráde, je to ještě dál.“ Opravil ho Kyosuke.

* * *

Ležel doma na posteli a zamyšleně drbal spícího Cupida za ušima. Kocour si užíval tu péči a hlasitě vrněl. Byl to zvuk jako při startu sekačky, ale Seijiho to uklidňovalo. Našel v kocourovi spřízněnou němou tvář.
„To to dopadlo, co, kamaráde, to jsem nečekal od senseie.“ Pronesl Seiji větu do ticha, nečekajíc odpověď.
„Mňaůů.“ Ozvala se všeříkající odpověď. Popravdě ani takovou stručnou Seiji nečekal a příjemně ho to překvapilo.
„Nevim proč na to pořád tak myslim, Cupide, je to hloupé.“ Drbal dál kocourka a stěžoval si do jeho kožíšku. Jenže Cupid nesdílel jeho krizovou chvilku, která neobsahovala nějaké dobroty. Vykroutil se Seijimu a přešel do rohu místnosti, kde měl Seiji odhozené tričko. Trochu ho otlapkal, drápkama upravil a uložil se ke spánku. Seiji to jen pozoroval a v duchu se s tričkem rozloučil, protože Cupidovu přípravu na spaní nepřežil žádný kus tkaniny. Svalil se na postel a nechal se unášet proudem myšlenek, kde opratě drželi jeho profesoři.

* * *

„Kyosuke, opravdu už jsem zaopatřený dost, opravdu už nic nepotřebuju, kromě vydatného spánku, který mi tvoje přítomnost nedovoluje!“ Prskal Madarame po tom, co mu Kyosuke uvařil, uklidil, převlékl mu postel a chystal se vyluxovat.
„Ale notak, Madarame, budu jako myšička, donesu tě do ložnice, zavřu dveře a ani o mě nebudeš vědět.“ Přemlouval ho Kyosuke. Nebylo nutné tam dělat všechny domácí práce, ale Kyosuke chtěl. Chtěl se ukázat v tom nejlepší světle a potěšit Madarameho. Madarame akorát bručel a natahoval se pro berle, když se mu sesypaly na zem. Pokusil se pro ně ohnout, ale sám se překlopil a s hlasitým žuchnutím přistál vedle gauče. Kyosuke nestihl udělat nic víc, než po Madaramem skočit a doufat, že stihne přistát pod ním jako polštářek. Nestihl, naopak přistál na Madaramem. Oba se tam váleli v klubku, ze kterého občas vykoukla noha, ruka, sádra... Na konci byl chudák Madarame zválený a totálně dodělaný, zralý akorát na postel. Kyosuke ho vzal do náruče jako princeznu a chystal se ho přenést do ložnice.
„Kyosuke, okamžitě mě pusť, pusť, chci dolů, odhopkám to, ale pusť mě!“ Nadával a mrskal sebou jako kapřík na suchu. Docílil akorát toho, že měl Kyosuke jeho přesun o to těžší a do postele ho vyklopil takovým stylem, že padl vedlě něj. Madarame už neměl ani sílu protestovat, prostě se jen zavrtal do peřin, hodil na Kyosukeho záda a odebral se do říše snů. Kyosuke vedle něj ležel bez hnutí a čekal až Maradame opravdu důkladně zaspí. Pak až teprve se odvážil zvednout na lokty a Madarameho si prohlédnout. Ve spánku byl uvolněný a ve tváři měl tak božský výraz, že Kyosuke neodolal a odhrnul mu kousek vlasy pro lepší výhled. Madarame se ani nehnul a proto se Kyosuke trochu přiblížil zezadu k jeho krku a nasál jeho vůni. Byla tak opojná a mámivá, lehce ho políbil na šíji. Pohladil ho po boku a v hlavě si odpočítal – raz, dva, tři... a šel pokračovat v úklidu Madarameho domácnosti.

* * *

Probudilo ho protivné pípání budíku na stole. Nesnášel ten zvuk a tak tomu otravnému přístroji dopřál let vzduchem zdarma. Přístál přesně o zeď a s hlasitou ránou se rozkouskoval. Madarame vytáhl hlavu zpod peřiny.
„Sakra, můžu si koupit novej mobil, zase..“ Konstatoval, zavrtal se zpět do peřin a vrátil se do slastné říše snů. Po necelých pěti minutách sebou ale škubnul a vyletěl z postele. Ovšem zapomněl na sádru a šel přímou cestou k zemi. Trochu se oklepal a po čtyřech se přesunul do kuchyně. Tam ho čekalo další překvapení. Kyosuke se večer rozhodl jeho byt kompletně vyleštit, což také udělal a Madaramemu teď čistotou přecházely oči, ale Kyosuke tu námahu neustál a teď spal u Madarameho v kuchyni stočený do klubíčka vedle kbelíku s vodou, špinavý hadr v ruce a pravidelně oddychoval. Tak jak Madarame klečel na všech čtyřech, hledal nejbližší použitelnou věc. Jakmile se mu dostala pod ruku (pánev), třísknul s ní o zem přímo vedle Kyosukeho hlavy. Ten leknutím nadskočil ještě v polospánku a koukal na Madarameho, klečícího na čtyřech, držícího pánev.
„Jejda, já usnul.“ Konstatoval pouze suše.
„A taky zaspal.“ Doplnil ho laskavě Madarame.
Kyosuke mrknul na hodinky a vypleštil oči úžasem.
„Sakra, to už je tolik?! Madarame, nestíháme, oblíkat, odjezd!“ Ujal se hned velení.
„Brzdi, rychlíku, pokud sis nevšim, mám tu nohu a nezvednu se a nepoběžim plnit tvoje rozkazy v mém bytě.“ Naprosto netušil, jak zvládne s tou sádrou učit, když sotva lezl. A lézt po tělocvičně po čtyřech opravdu ne-e. Kyosuke pomohl Madaramemu na nohy a podal mu berle.
„Nic, kamaráde, to se vyřeší.“ Začal přemýšlet Kyosuke a vytáhl mobil.
„Dobrý den, tady Hanabi Kyosuke, chtěl bych nahlásit pozdní příchod můj a Hayo Madarameho, má zlomenou nohu, dopravím ho do práce já, jen mu musím pomoct. Jistě, chápu. Ano, pospíšíme si. Ano, myslím, že druhou hodinu stihneme.Děkuji.“ A položil telefon. Madarame na něj jen užasle hleděl.
„Tys volal do školy?!“
„Volal. Ty si nemůžeš dovolit třetí napomenutí a já nemám ani jedno, navíc tvůj mobil je támhle jako hromádka a pochybuju, že se z něj dá volat.. a teď už opravdu oblíkat!“
Z bytu vyrazili za 20 minut za ustavičného Madarameho prskání a bublání.

* * *

Toho dne měl Seiji naprosto bezproblémovou cestu do školy bez jakéhokoli zdržení. Po příchodu do školy se podíval na nástěnku a zjistil, že první hodinu profesoři Hayo a Hanabi chybí, ovšem od druhé hodiny oba měli učit normálně. Vzpomněl si na včerejší odpoledne a vlastně se nad tím ani nepozastavil, jen malý červíček mu hlodal v hrudi. Ale nehlodal zas až tak moc dlouho, protože zvonilo na hodinu a on byl teprve na chodbě v přízemí. Rozeběhl se ke své skříňce pro přezuvky. Otevřel a místo bot na něj vypadl pouze dopis v ušmudlané obálce.
„Pokud chceš ještě někdy vidět svoje přezuvky, přijď na střechu v době oběda.“ Nic víc, nic míň. Vypadalo to na další skvělej den.

* * *

V době oběda už byl Seiji na cestě směr střecha. Čekala tam na něj parta studentu z Midoriaki, zase. Otráveně si povzdechl a vydal se vstříc dopolední rozcvičce. Když už byl skoro u konce, rozletěly se dveře a na střechu se vybelhal Madarame, na kterého padl dnešní dozor na chodbách a jelikož neměl neschopenku a měl u ředitelky dva vroubky, nikdo mu ho ani přes zlomenou nohu neodpustil. Uniformy Midoriaki poznal hned a lehce zbledl, pak ale viděl, že všichni vlastně leží a uprostřed toho pokoseného hloučku stojí Seiji.
„Yamamoto-kun! Zase jsi se rval!“
„Nerval, pane profesore, pouze bránil.“
„Zmiz mi z očí, ať tu nikdo nevidí ani tebe, ani mě.
„Mizim, sensei!“ A zmizel, i když vnitřní pocity v něm sváděly boj. Nevěděl proč, ale v okamžiku, kdy minul profesora, ohlédl se po něm. Madarame v té chvíli zápasil s fofrklackama a proto si Seijiho pohledu nevšiml.
Toho dne se na nástěnce objevily fotky Seiho, jak nese Madarameho na zádech. Díky službě je vzteklý Madarame strhl z nástěnky včas a v kabinetu je vyhodil do koše, kde si je zachránil Kyosuke a s nadšením uschoval. Ředitelka se naštěstí nic nedozvěděla.

* * *

„Bože můj, opravdu nejsem normální, opravdu nejsem normální, Opravdu Nejsem Normální! Takhle zírat na profesora!“ Válel se doma Seiji na posteli, kocour Cupid ho jen znuděně pozoroval. Seiji nechápal, co ho donutilo se po profesorovi ohlédnout, každopádně se rozhodl vyřešit to ledovou sprchou. Stál v koutě a nechával po sobě stékat ledové kapky, které kvůli husí kůži klikatě sjížděly. Ačkoli nejvíc vody mířilo na hlavu, myšlenky mu to nezchladilo. Pomalu, ale jistě se mu v mysli utvářela ucelená představa profesora jak stojí proti němu a kouká na něj tím nejvlídnějším pohledem. Vše bylo samozřejmě pouze v Seijiho hlavě, protože jediný pohled, který mu kdy Madarame věnoval by si nezadal s chladností vody ve sprše. Znovu si pozvdechl, poodstoupil z proudu vody a začal se mydlit. V tříslech narazil na nenadálý problém.
„Sakra, jsem vzrušenej! Kdy?! Z čeho?!“ Odpovědi se nedopátral a proto pod ledovou sprchou začal řešit svůj problém. Čím víc se stimuloval přetahováním, tím jasnější byla postava v jeho mysli. S výstřikem se vynořila celá a před Seijim stála nahá postava Madarameho. Chvíli na to zíral a nevěřil očím, pak vypnul sprchu a schoulil se do rohu na mokré a studené dlaždičky.
„Nejsem normální, opravdu nejsem normální.“ Opakoval stále dokola, držíc si kolena těsně u brady.
Skoro v tu samou chvíli měl Kyosuke též problémy se svým vzrušením, ovšem on se představě Madarameho nebránil, naopak jí vítal a každý pohyb své ruky si užíval, i když Madarameho tělo by mu pro uspokojení vyhovovalo víc. A přesně v tu samou chvíli přejel Madaramemu mráz po zádech a naskočila mu husí kůže. Tváře mu hořely, ale všude po těle cítil chlad. Odložil nový telefon na noční stolek a radši se zachumlal hluboko pod svojí milovanou peřinu.