Kořist co dala zabrat 6 - Brigádu vybírej s rozvahou

6. Brigádu vybírej s rozvahou

Toho dne bylo deštivo, psi zalezlí v boudách, kočky kde se dalo – hlavně v suchu a vůbec bylo ponuro a pochmurno. Seiji ležel doma na posteli a hladil spícího Cupida. Myšlenkama byl úplně mimo tělo, takže přeslechl mámino zaklepání. Reagoval až na to druhé.
"Seiji, broučku, musím na půl roku na služební cestu, potřebovala bych se s tebou domluvit jak to uděláme?" Šla jeho máma rovnou na věc, věděla, že musí se synem jednat přímo a bez obalu. Seiji se posadil na posteli a na mámu se podíval.
"Jaká je tvoje představa?" Zeptal se nejdřív.
"Asi taková, že ti budu platit nájem a posílat kapesné na úče a něco málo na jídlo, o zbytek se postaráš sám?" Zkusila to, doufajíc, že Seiji přijme. On mezitím přemýšlel. Postarat se sám o zbytek znamenalo jediné – najít si brigádu. Toť ten problém. Někam na pokladnu ho nedoustanou ani párem tažného dobytka, do call centra taky ne.. Vlastně on nechtěl dělat nic, jen v klidu žít. Ovšem aby mohl v klidu žít, musí si najít brigádu. V hlavě mu to opravdu šrotovalo až nakonec sotva znatelně kývl. Máma na nic nečekala a vyskočila si balit. Přeci jen, co kdyby si to ještě Seiji rozmyslel?

* * *

Ten den nebyl jediný, kdo měl plnou hlavu. Hanabi Kyosuke-sensei na tom nebyl o nic líp. Chtěl pozvat Madarameho do baru, ale věděl, že pokud řekne slovo bar, Maradame se šprajcne a ne a ne a nepůjde. Kyosuke nad tím tak urputně přemýšlel, až na chodbě srazil kolemjdoucího.
"Pardon, moje chyba." Omluvil se automaticky. Pak teprve se podíval před sebe na druhou hromádku a divže si neuslint. Měl přímo luxusní výhled na Madarameho výstavní pozadí. Madarame mu ho ale nedopřál dlouho a za ustavičného prskání a nadávání se začal sbírat na nohy. Když pak zjistil, že ho srazil Kyosuke, měl chuť mu ukousnout hlavu.
"Na co sakra tak čumíš, Kyosuke, radši mě zvedni! Sice mi včera sundali sádru, ale pořád ta noha neni úplně moje, tak makej!" Kyosuke se jen usmíval.
"Ale Madarame, šlo to přeci dolů, půjde to i nahoru."
"A kdo mi dolů pomohl? Tak mi můžeš taky pomoct i nahoru, ono tě neubude!"
Kyosuke se pořád jen smál a tahal Madarameho na nohy. Byl pro něj tak lehký teď bez té sádry. Zvyknul si nosit Madarameho doma do schodů, když jim dva dny nešel výtah. Užíval si tu Madarameho blízkost, kdy ho musel Madarame obejmout rukama kolem krku a přitisknout svojí hruď na jeho záda. Stále si v hlavě vyvolával ten pocit, když se doma sám sebe dotýkal. Ovšem co Madaramemu sundali sádru, choval se stejně chladně jako dřív.

* * *

Madarame byl rád, že mu sundali sádru. Sice musel ještě chodit na rehabilitace, ale alespoň už neměl nonstop za zadkem Kyosukeho a Seijiho. Protože i Seiji se ho chodil každý den ptát jestli nepotřebuje nakoupit nebo uklidit nebo cokoli jiného. Asi ho tížila vina. Těšil se, že si konečně zajde do knihovny a půjčí si ty knížky, pro které si původně šel a nedošel. Cestou domů je svíral na hrudi jako nejdražší poklad. Když šel přes náměstí, vyhrnul se z křoví člověk a běžel přes trávník pryč. Nechápal to, zakroutil hlavou a pokračoval v cestě. Vyhnul se malému chlapečkovi na kole, který do něj málem najel a pokračoval do boční uličky. Byla to zkratka k jeho bytu. Na konci uličky mu však zastoupili cestu tři gauneři.
"Zadek nebo život." Zařval první. Madarame nepochopil.
"Udělej nám kurvu nebo tě zabijem!" Zařval druhý. Madarame pochopil a zblednul.
"Tak sakra kalhoty dolů, už mi stojí!!" Zařval třetí. Madarame se otočil na fleku a začal utíkat zpět do tmavé boční uličky.
"Chyťte ho!" Křiknul první a všichni se vrhli za Madaramem. Ten mezitím utíkal co mu nohy stačily. A moc dlouho nestačili. Po chvíli ho trojice doběhla a ten největší ho svalil na zem. Madarame sebou mrskal jako rybička, ale svázali mu ruce. O křik se nepokoušel, věděl, že to nemá cenu, chtěl zkusit vyjednávat, ale dostal jednu přesně mířenou. Oklepal se, spočítal pár hvězdiček a dál sebou mrskal. Ti tři se mu jen smáli a začali mu svlíkat kalhoty. V tu chvíli už Madarame začal křičet co mu síly stačily. A na tohle měl sil dost. Minimálně do doby, než do zubů vyfasoval další ránu. Jazykem si zkontroloval obsah dutiny ústní a s úlevou konstatoval, že nic nechybí. Pomalu mu začaly stékat slzy a dal se znovu do křiku. Už už málem dostal další ránu, když světlo přichážející z hlavní ulice zastínila postava. Po mrknutí zhodnotila situaci. Neznámý příchozí se náhle rozeběhl a sejmul prvního, který tak mlátil Madarameho. To dalo Madaramemu alespoň chviličku. Důležitou chviličku. Stihl si sundat provaz z rukou a zapnout si kalhoty. Mezitím ten neznámý zkopal do kulatý krychličky i zbývající útočníky.
"Díky, myslel jsem, že je se mnou zle." Děkoval Madarame. Jeho obránce k němu stál zády, ale Madarame tu postavu znal. Otočil se k němu.
"Rád jsem vám pomohl, pane profesore.!
"Yamamoto-kun? Ehm, ještě jednou díky." Rudnul Madarame rozpaky, protože ho musel zachránit student, ještě navíc z takové situace. Rychle se rozloučil a tryskem co noha dovolovala to hnal domů. Ani doma mu srdce nepřestalo bušit. Tak to byl trapas.

* * *

Seiji se rozhodl, že si po škole najde nějakou brigádu. Zkusil obcházet bary, ale už ve dvou ho odmítli. Šel zrovna do centra, když zaslechl křik z postranní uličky. Rychle tam vběhnul a poznal svého tělocvikáře v dosti nelichotivé situaci. Co nejrychleji to šlo mu pomohl a chystal se odejít, když ho Madarame překvapil tím, že mu poděkoval. Trochu zrudnul a vydal se zpět za původním cílem své cesty. Ovšem ty roztomilé trenky co měl Madarame na sobě asi jen tak z hlavy nedostane. Při všem tom fantazírování nedával pozor na cestu a naboural do poutače před barem. Neznal ten bar, musel tu být krátce. Chopil se naděje na brigádu a vešel. Hned poznal, že to není normální bar, ale byl odhodlaný dostat práci a tak pokračoval. Na baru se poptal po majiteli. Číšník ukázal na jeden zadní stůl, kde seděl osamělý chlápek a datlil do kalkulačky. Seiji se k němu posadil a slušně poprosil o brigádu. Majitel si ho zjel od hlavy k patě, přičemž u zadku chvíli zůstal. Pak souhlasil a dohodnul se Seijim podrobnosti. Nastoupit měl od pátku, byla středa.
"Pane, jen bych se rád zeptal.. Co mám mít na sobě?" Položil Seiji poslední otázku.
"Uniformu tu dostaneš, neboj. Buď tu v pátek v šest." Vyřízeno. Seiji se docela těšil, i když jen tak by to asi nepřiznal. Pracovat v gay baru by ho mohlo bavit, alespoň ho tam nebudou otravovat holky. A s klukama si poradí. Teda to si alespoň myslel.

* * *

Pátek přišel velice rychle. Rychleji, než Seiji potřeboval. Až doma ho začala děsit představa uniformy. Tu ale rychle zahnal Madarameho trenkama. Pamatoval si každý jejich detail. Zazvonil zvonek a vyučování byl konec, Seiji letěl domů, aby se stihl najíst. U vchodu do školy naboural do Madarameho, který se bavil s Kyosukem.
"Yamamoto-kun, dávej pozor, nebo zase dostaneš Haya-senseie do nemocnice." Káral ho Kyosuke.
"Omlouvám se, Hanabi-sensei." Stočil pohled k Madaramemu. Ten jen zrudnul a začal se sbírat z chodníku, zády k Seijimu.
"Madarame, co se stalo, máš horečku, jsi úplně červený." Začal se starat Kyosuke. Madarame jen něco zavrčel a chtěl odejít. Seiji sklopil hlavu. Tak divně mu bodlo v hrudi. Kyosuke hodil po Seijim zlostný pohled a také se vydal domů. Dnes si chtěl zajít do baru na uklidnění. Potřeboval nějakej pěknej zadeček, když ten Madarameho se stále nenabízel. Nechtěl si to u Madarameho nijak podělat, tak radši hledal povyražení jinde. A ten bar se přímo nabízel.

* * *

"Ne! Tohle si na sebe rozhodně nevezmu! Vždyť mi z toho leze zadek! Vepředu to nemá NIC! Tady vepředu to škrtí před malého Seijiho! Nehty si lakovat nebudu! Opovažte se to na mě natáhnout!" Vztekal se Seiji, když mu donesli pracovní uniformu.
"Podívej, mladíku, buď si to natáhneš nebo zase můžeš jít." Usmál se vedoucí.
Seiji opravdu brigádu potřeboval, tak na sebe ten kus čehosi, co byly jen malé kousíčky látek a spousta provázků, natáhl.
"Můžu mít alespoň paruku a čočky?!" Zkusil úhybný manévr. Vedoucí mu kývnul a ukázal na skříňku s parukami. Když už byl Seiji dle jeho mínění tak moc ponížený, paruka s lolita culíčkama už to opravdu nemohla zkazit víc. Nasadil si jí a své oči překryl červenými čočkami. Jediné, co se mu povedlo vydupat bylo, že si nenalakuje nehty. Boty na podpadku naštěstí nedostal, jen takové sandálky. Pomalu vyšel na plac. Třásl se jako osika ve větru. Doufal, že ho takhle nikdo nepozná. Během chvíle ale na své trápení zapoměl, protože zákazníků chodilo hodně a on měl práce až nad hlavu, všichni byli tak žízniví.
"Hej ty, culíku, dones tohle pivo ke stolu 2." Houkl na něj barman.
"Jakej já sem pro tebe culík ty..ty..!" Prskal Seiji.
"No jméno si nám ještě neprozradil, tak ti tu říkáme krycím jménem Culík." Culil se barman. Seiji jen zaskřípal zubama a nesl pivo ke stolu, u kterého seděl Kyosuke. Trochu se lekl aby ho profesor nepoznal, ale ten měl tak naváto, že by nepoznal ani vlastní mámu.
"Hej ty, cukrouši, si tu novej, viď." Podíval se po Seijim. Ten se pod tím pohledem ošil.
"Poď ke mě, sedni si, tvůj čas ti zaplatim, jen tu nechci bejt sám. I on mi dal košem." Sklonil hlavu Kyosuke. Seiji jen hodil pohled po barmanovi, kterej kývnul a na ruce ukázal 5 minut. Seiji se posadil. Kyosuke ho chytil kolem ramen a začal mu vyprávět, jak je nešťastně zamilovaný. Seiji to poslouchal jedním uchem tam, druhým ven.
"A představ si, ..." vedl dál Kyosuke svůj monolog, "...že už ho vidim všude, jen si ho představim a sem vzrušenej. Dokud si nepředstavuju jeho, tak se neudělám. Zatracenej tělocvikář! A nejhorší je, že on nesnáší gaye a mě jako jedinýho uznal a mluví se mnou! A já nevim co mám dělat. Chci ho, celýho, jeho zadek." Málem se rozvzlykal. Seiji ho poplácal po zádech, bledý jako stěna. Tělocvikář...