SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Kořist co dala zabrat 7 - Čekané i nečekané zvraty

7.Čekané i nečekané zvraty

Druhý den ráno, jak už to tak bývá měl Kyosuke parádně výstavní kocovinu. Barvu měl popelavě zelenou a žaludek jako na oceánu. Točila se mu hlava a škrundalo mu břicho. Značnou část rána si proseděl na toaletě, nadávajíc na vlastní hlavu, která ho nestopla u osmého piva. Nakonec se dopočítal k jedenácti, co jeho paměť pamatovala. Jeho paměť také pamatovala nápadně atraktivního mladíka s lolita culíkama a červenýma očima u každého jeho piva. Byl docela hezký, ale Kyosuke tak ožralý, že ani vyjet po něm nezvládl. A to se tam původně trápil kvůli Madaramemu. Přemýšlel kolik mu tak mohlo být, ty culíky a oči věk zkreslovali a ta uniforma víc odhalovala než kryla. A věřte, že odhalovala jen to nejlepší, ty největší svaly, nejúchvatnější tělo jaké Kyosuke viděl. I když tedy tělocvikář rozhodně nebyl žádný měkký žužu. Měl celkem kocovinové dilema. Nakonec ho zahnal ledovou sprchou a kýblem kafe. Cesta do práce ovšem byla krutá. K autu došel vrávoravým krokem a po třetím pokusu, kdy se roztřesenýma rukama netrefil do zámku klíčem, se rozhodl, že radši zvolí městskou hromadnou. Ukázalo se to jako dobrá volba, žaludek se opravdu vzpouzel a nespolupracoval, chůze rovně vpřed taky nebyla tak jak by měla být rovně vpřed, ale do školy se dostal.
U kabinetu se ovšem zarazil, byl zamčený, přitom Madarame chodil vždycky první, seděl u svého stolu a připravoval si papíry a tabulky na následující hodiny. Přišlo mu to velice podezřelé, tak vytáhl z kapsy mobil a zkusil Madaramemu zavolat. Telefon vyzváněl hodně dlouho, Kyosuke věděl, že to musí nechat zvonit. Pak ovšem se znenadání ozvalo jen tůtání a pak to vyplo uplně. Kyosuke se překvapeně podíval na displej svého přístroje a pak zkusil vytočit číslo znovu. Volaný účastník ale nebyl dostupný. Znamenalo to jediné a Kyosuke věděl co.
Madarame slastně oddychoval pod svojí peřinou, objímajíc jí jako milenku, když ten otravnej mobil na nočním stolku začal vyzvánět. Nejdřív se ho Madarame pokusil umlčet pouze vlastním bručením, ale když ho mobil samozřejmě ignoroval a nadále vyzváněl, dopřál mu Madarame let vzduchem zdarma. Ovšem přistání nevychytal a telefon se roztříštil o zeď pokoje. Byla to tak hlasitá rána, že to už Madarameho opravdu probudilo. Nejdříve vystrčil hlavu zpod peřiny a zkontroloval situaci – mobil byl na šrot, taková žalostná hromádka čehosi tam místo něj na zemi ležela. S těžkým oddychnutím vylezl z postele, přemýšlejíc o modelu telefonu, který by přežil jeho drsná rána. Až o mnohem později se podíval na nástěnné hodiny a zjistil, že famózně zaspal. Raketovou rychlostí číslo deset na sebe naházel první oblečení, které mu přišlo pod ruku a hnal to do školy. Dorazil v rekordním čase, stihl první vyučovací hodinu tak tak. Kyosuke se na něj od stolu jen podíval a nijak to nekomentoval. Bylo mu to jasné a to, že si Madarame na stůl položil místo telefonu jen osamělou sim kartu mu to potvrdilo.

* * *

Seiji byl ten den naprosto rozlámaný. Domů přišel v hrubých ranních hodinách totálně unavený, hlavu měl jako pátrací balón a tím, jak měl uniformu natěsno se mu otlačila do kůže. Nechtěl jít do školy pruhovaný jako zebra a tak vynechal první dvě hodiny. Zároveň u toho cítil velkou úlevu, protože druhou hodinu měli tělocvikáře a on ho vidět nechtěl. Ne po tom včerejším rozhovoru s matikářem. Pořád na to musel myslet. To, že ho matikář po x-tém pivu začal otlapkávat se radši z myšlenek pokusil vytěsnit do toho nejvzdálenějšího kouta mysli. Přeci jen nebyl matikář jediným, který tam pořádal útok na Seijiho zadnici. Tím, že tam byl nový číšník byl velice žádané zboží a nevěděl co si hlídat dřív. Jestli ten pidi kousíček látky vepředu, který mu držel a kryl jeho poklad, nebo zadek, který až na tenký pruh byl bezostyšně vystavený okolí. A jelikož se Seiji nikdy neopaloval na Adama, tak ještě jako bonuš jeho zadnice svítila po celém baru. Opravdu byl nepřehlédnutelný. Ovšem dýška byla víc než královská. Plat a dýška byly největším argumentem pro to, jít tam dnes znovu, tolik peněz by na jiné brigádě nevydělal za týden, to co včera za večer. S velkým sebezapřením se tedy rozhodl pokračovat v brigádě.
Dorazil do školy na třetí hodinu, zeměpis, alespoň příležitost si trochu pospat. Neprobudila by ho ani střelba z kanonu, takže to, že po zeměpise následovala matematika naprosto nezaznamenal. Ze sladkého snu ho probudilo pravítko, které dopadlo na lavici těsně u jeho hlavy. Leknutím ze spaní nadskočil. Díval se přímo do očí Hanabi-senseie. Trochu se začervenal, protože si vzpomněl na předešlý večer, ale profesor, ač vypadal kapku přešle byl skoro ve formě a nedával na sobě žádný incident z předešlého večera znát. Hlavně asi Seijiho ani nepoznal, štěstí. Zbytek vyučování pak už nějak přežil a rovnou ze školy zamířil do baru. Byl tak nějak smířený s tou uniformou z předešlého večera. Realita ovšem byla trochu někde jinde.

* * *

"Vítej, culíku, zase dneska makat?" Šklebil se na něj hlavní barman sotva vešel Seiji do baru.
"Jdu." Brouknul.
"Mysleli jsme, že po včerejšku nepřijdeš, vypadals jako boží umučení." Smál se dál. Seiji jen pohodil hlavou a šel do šatny, kde ho očekával vedoucí.
"Dobrý den, Yamamoto-kun, dnes mám pro tebe speciální uniformu po tom včerejším úspěchu." Úlisně se usmíval. Seiji lehce zblednul, ale titěrný balíček si převzal a rozbalil. Pak teprve nadil tu pravou, sněhově bílou barvičku. Pokud si myslel, že na předešlém kostýmu bylo minimum látky, tak na tomhle kostýmu by se jakákoli plocha látky musela hledat mikroskopem. A to hodně důkladně. Nejvíc látky bylo přes jeho poklad a pak vlastně nic, jen latexové šňůrky, důmyslně omotané kolem jeho vypracovaného těla. Podíval se na vedoucího, jestli to myslí vážně, ale ten to podle výrazu myslel smrtelně vážně. Seijimu nezbylo nic jiného než přemýšlet nad systémem oblékaní do téhle pavučiny. Po chvíli to vzdal.
"Ehm, mohl byste mi prosím prozradit to sladké tajemství jak se do tohohle leze?" Pozvedl bezradně svoji uniformu. Vedoucí se jen oplzle usmál a začal Seijiho svlékat.
"No, když dovolíte, to zvládnu sám." Odtáhl se a zády k vedoucímu se svlékl. Cítil jeho pohled, který mu propaloval záda. Když byl kompletně svlečený, otočil se na vedoucího, zakrývajíc si svoje nádobíčko rukama jako cudná slečinka. Vedoucí se jen uchychtl a začal namotávat pavučinu na Seijiho. Neopomenul se otírat o citlivá místa, jakoby náhodou.
Když byl Seiji zašněrovaný v uniformě, podal mu vedoucí boty. Seiji přešel z bílé na ještě bělejší. Byly to latexové kozačky nad kolena na mírném podpatečku. K tomu dostal na krk ještě jako bonus kožený obojek se stříbrnou rolničkou a návleky na ruce (alespoň trochu latexu co krylo kůži). Šel k zrcadlu, aby si pořádně nasadil svojí paruku s lolita culíčkama a nandal si červené čočky. Celou tu dobu ho mlsně pozoroval vedoucí.
"Potřebujete ještě něco?" Otočil se na něj Seiji. Vedoucí jen zavrtěl hlavou, olízl si rty a vrátil se do své kanceláře. Seiji se vydal na plac. Barman se po něm pouze ohlédl a pak písnul údivem. Věděl, že Seiji je kus, ale v těch oblečkách, co tu vedoucí rozdával, vypadal Seiji bezkonkurenčně nejlépe. Aniž by si toho byl barman vědom, pustil trochu sliny.
"Mohl bys přestat slintat a místo toho natočit pivo ke stolu deset?!" Obořil se na něj Seiji a zapíchnul do něj červené oči. Barman jen kývnul, polknul, natočil Seijimu požadované pivo a pak už jen pozorovat tu svítící zadnici ,jak se vzdaluje na plac. Po včerejší směně se mu o tom zadečku zdálo a rozhodně to nebyly slušné sny.

* * *

"Kyosuke, mohl bys prosím jít dneska se mnou? Potřebuju si koupit novej mobil, zase." Dělal Madarame na Kyosukeho psí oči. Nechtěl jít vybírat mobil sám.
"Šel bych s tebou, pokud mi pak splníš jedno přání." Mrknul očkem Kyosuke.
"Svůj zadek ti nedám." Zavrčel Madarame a už chtěl odejít, když ho Kyosuke chytil za ruku.
"Neblbni, myslel jsem že bys mi jen udělal doprovod." Utěšoval ho. Madarame chvíli dělal že přemýšlí, než nakonec kývl. Kyosuke div nevyskočil do stropu radostí, ale udržel se na zemi a ventiloval to pouze totálním úsměvem a očima rozsvícenýma jako lampičky.
Pomohl Madaramemu vybrat telefon, který by měl vydžet něco málo z Madarameho snícího nadhazování o zeď. Cena tomu odpovídala. Byli na odchodu z obchodu, když chytil Kyosuke Madarameho za rukáv a táhl ho kousek z náměstí. Madaramemu se zježily vlasy v týle. Tu cestu znal a rozhodně po ní jít nechtěl. Nejenže vedla kolem té uličky, kde ho málem znásilnili a kde ho zachránil Seiji, ale hlavně vedla do toho baru. Vzpomněl si na Kyosukeho podmínku a držel pusu a krok (a nový telefon). U vstupu do baru trochu zaváhal. Přeci jen, gay bary nebyly pro něj, on by snad i radši nějakou tu roštěnku. Kyosuke byl ale neoblomný a zatáhl Madarameho dovnitř. V baru bylo šero, zakouřeno, u tyče se křečovitě svíjela jakási kreatura, u které Madarame nedovedl posoudit jestli se jedná o ženu nebo muže. Po bližším pohledu ovšem musel konstatovat, že muže. Pomalu se ploužil hlemýždím tempem ke stolu za Kyosukem, když mu zkřížil cestu číšník. Nekoukal nalevo ani napravo, natož před sebe a pomohl Madaramemu k zemi dost tvrdým způsobem. A aby tomu nasadil korunu, ještě ho polil pivem. Madarame byl na zemi rozpláclý jako žába, zatímco číšník ten karambol ustál. Honem se jal sbírat Madarameho ze země, ale jen do chvíle, kdy se Madaramemu podíval do obličeje. V tom okamžiku nasadil barvu zralé pivoňky a zmizel jako pára nad hrncem. Madarame jen nechápavě kroutil hlavou a sbíral se ze země.
"Madarame, si v pohodě?" Sbíral ho Kyosuke.
"Jop, jsem. Jen..nepřišlo ti, že ten číšník je trochu podobněj Yamamotovi-kun?" Podrbkal se na hlavě Madarame.
"Nekoukal sem, ale neni možný, aby tohle Yamamoto-kun dělal." Odfrkl Kyosuke. Zmínka o Seijim ho dráždila, neměl toho studenta rád.
Mezitím v šatně uklidňoval Seiji poblázněné srdce.
"Sakra, zrovna on, zrovna on a ještě s ním! Jak je budu obsluhovat?!"

Dodatek autora:: 

je tu další slíbený díl. Na tenhle jsem pyšná, hodně mi připomíná ten první a po dlouhé době jsem si jeho psaní dost užila. Možná je trochu kratší, ale snad se zasmějete stejně jako u těch delších Smile

5
Průměr: 5 (26 hlasů)