SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Krůček od šílenství

Krůček od šílenství

Tenkrát jsem si myslel, že je to ráj na zemi. Ptáčci ráno zpívali své milostné balady, za oknem kvetlo jaro a já se tiskl k teplému tělu svého milovaného Ayashiho. Byl jsem s ním již více jak rok a stále jsem miloval jeho rudé vlasy kontrastující se zelenýma očima. Byl oproti mě maličký a přesto měl ve vztahu navrch. Byl jsem jeho věrný psík, na povel bych i z mostu skočil. Myslel jsem, že naše láska je nekonečná, nehynoucí, ale jednou jsem přišel domů z práce a nachytal jsem Ayashiho v tom nejlepším. Stál jsem mezi dveřmi a koukal se jak mi balí poslední zbytky mých věcí.
„Ayashi, co to děláš, proč balíš moje věci?“ Ptal jsem se s hmatatelným zoufalstvím v hlase. Sbalené kurfy mohly znamenat jediné a já tomu odmítal věřit. Vždyť přeci náš vztah byl tak harmonický a ideální, nehádali jsme se, v posteli jsem se mu kdykoli a jakkoli podřídil, mohl si na mě zkoušet všechny své chutě a fantazie a já nikdy neprotestoval. Všechny jizvy na mém těle jsem považoval za projev jeho lásky a láskyplné značkování.
„Nebavíš mě, proto ti balím, nechci tě už vidět. Jsi jak zamilovaný štěně a hadrová panenka v jednom, Tsubashi, už mě to s tebou nebaví, tak si ty kufry vem a vypadni. A vrať mi moje klíče.“ Udělal za naším vztahem nekompromisní tlustou čáru Ayashi.
Vzal jsem svůj skromný majetek a klopýtal ulicemi rušného města. Nevnímal jsem okolí, lidi, zvířata. Řev těch zatracených opeřenců mi připadal nesmírně vtíravý a otravný, jaro mi připadalo jak přeslazená scenérie ze špatného filmu po kterém vás bolí zuby už jen z principu.
Nevěděl jsem jak, ale zastavil jsem se před velkou budovou místní nemocnice. Bezmyšlenkovitě jsem vytáhl svůj skromný kurfřík do druhého patra s nápisem Psychiatrie. Při mém dnešním neštěstí jsem měl alespoň to štěstí, že doktor měl ordinační hodiny. V čekárně nikdo neseděl a když se po půl minutce otevřely dveře, vykoukla rozcuchaná chlapecká hlava doktora.
„Á, pacient, pojďte dál!“ Zval me hned dovnitř. Popadl jsem tedy kufřík a šnečil se za ním.
„Ale, ale, vy se ke mně rovnou stěhujete? To je milé, ale tahle ordinace by pro nás dva byla opravdu malá.“ Usmíval se. Srandičky, srandičky. Kde bere tu dobrou náladu, když mě se zbořil svět?
„Pane doktore, já už dál nemůžu, když mě opustil, nechci bez něj dál žít.“ Zhroutil jsem se mu se slzavým údolím do měkkého křesla. Ani to nezabolelo, chápu, proč bylo Tak měkké.
„Vás opustila přítelkyně nebo syn?“ Pomalu vyzvídal doktor.
„Přítel, milenec, spřízněná duše. Říkejte tomu jak vám bude vyhovovat. Po roce vztahu mě nechal. Vždyť jsme se ani nehádali!“ Neviděl jsem žádné východisko z téhle situace, vlastně ani nevím, proč jsem do té nemocnice šel. Jestli jsem si potřeboval postěžovat někomu cizímu. Kamarády jsem neměl, opustili mě kvůli mojí orientaci. A ti co mojí orientaci přežili už nerozdýchali to, jak se mnou Ayashi zacházel, nemohli se dívat na mé zjizvené tělo, na které já byl tak hrdý.
„Ahm, tak takhle to je. A vy si teď přijdete sám, nemilovaný, podvedený, odkopnutý, že?“ Zvážněl doktor.
„Hm.“ Zabrblal jsem na souhlas.
„Máte kde bydlet alespoň?“ Staral se.
„Ne, přátelé se mnou nechtějí mít nic společného.“ Přiznal jsem popravdě.
„Proč?“ Nepřestával v přívalu otázek.
„Kvůli tomuhle!“ Ruply mi nervy a sundal jsem jediným trhnutím triko. Bylo mi jedno že se roztrhlo. Slyšel jsem jak zalapal po vzduchu při pohledu na mé jizvy.
„Ježiši Kriste.“ Uniklo mu ze rtů.
„Ten mi to nezpůsobil.“ Vyjel jsem po něm podrážděně, stojíc v ordinaci polonahý. I to mi bylo jedno. Doktor se zvedl ze svého velitelského křesla a přišel blíž ke mně. Prsty mi pomalu přejížděl po jizvách. Nevynechal žádnou. Ani velké, ani malé, dokonce i ty co byly minimální. Všechny přejel prstem.
„To muselo bolet.“ Konstatoval suše.
„Ani ne, bral jsem to jako projev lásky.“ Odpověděl jsem popravdě.
„On vás nemiloval.“ Oznámil mi s jistotou v hlase. Prudce jsem se po něm otočil, chtěl jsem mu uštědřit jednu pořádnou do zubů. Chtěl jsem aby si pamatoval, že nemá používat nic zlého proti Ayashimu. V polovině mé otočky mě chytil za pas a jediným trhnutím silných paží mě odhodil na lehátko.
„Chci se na to podívat pořádně, ležte!“ Rozkázal mi. Ležel jsem. Ani jsem nemukl, byl jsem dokonale zničený a bylo mi celkej jedno co nebo jak dlouho si bude prohlížet. Zavřel jsem oči a vnímal jen jeho prsty na svém těle. Chtěl jsem si představovat Ayashiho, ale stále mi v uších zněla jeho poslední slova. Ani jsem nevěděl kdy, ale začaly mi téct slzy. Doktor stál nade mnou a pozoroval mě. Pak udělal něco nečekaného. Vylezl na lehátko a sedl si obkočno na mě.
„Co to děláte?!“ Vyjel jsem po něm jak vzteklý pes. Koukal na mě skrz své pekelně husté řasy a přibližoval svůj obličej k mému.
„Pes, který štěká, nekouše.“ A ty pořádně štěkáš. Dokonale mě odzbrojil jedinou větou. Než jsem zaprotestoval, byl přisátý k mým rtům. Nelíbal mě nijak hrubě, nijak nepospíchal, spíš jemně a citlivě. Vymanil jsem se z toho polibku a plivl mu do tváře.
„Co si k*rva myslíš, že děláš?!“ Obořil jsem se na něj. V tu chvíli jsem opravdu měl chuť připravit ho o chrup. Asi to na mě poznal, protože než jsem se nadál, už mě do něčeho soukal. Začal jsem se bránit ještě víc, až jsem mu nehtem způsobil nemalý škrábanec pod okem, ze kterého pomalu vytékala krev. Tím jsem to asi přehnal, protože doktor se jen natáhl pro injekci, odjistil jí a píchl mi jí.
„Co-cos mi to píchnul ty šmejde doktorská.“ Prskal jsem, ovšem mé prskání a nadávání začalo ztrácet na intenzitě, cítil jsem, že celý můj svět se točí a motá. Hlas doktora jsem slyšel jen z dálky. Mohl jsem se hýbat, ale nemohl jsem protestovat. Doktor už mi mezitím rozepínal kalhoty a rukou mi zajížděl pod ně. Snažil jsem se mu blokovat ruce.
„Jo tak ty se ještě zvládáš bránit? To se vyřeší.“ Blýsknul po mě doktor pohledem a oblékl mi svěrací kazajku. Byl jsem v polosedu neschopný pohybu či protestu. Svázaný, něčím napíchnutý, bez chuti. Doktor se mezitím svlékl, natáhl se pro krém a sám si přichystal a trochu roztáhl svůj otvor.
„Teď musíme trochu máznout tebe.“ Zašeptal mi do ucha, olízl ho a kluzkou rukou mi promnul penis. Já už se na žádné protesty nezmohl, jen jsem otočil hlavu na stranu. Nechtěl jsem nic vidět a tak jsem i pevně zavřel oči. Doktor mi mezitím nasedl na probuzený úd. Nejdřív se nadzvedával pomalu, pak začal rychleji. Já se hýbat nemohl, ani jsem nechtěl, ovšem to neznamená, že by mě to nestimulovalo. S hlasitým „ách“ jsem vystříkal doktorovi zadek. On byl velice šťastný, protože mu to tak víc klouzalo a začal řádit. Nevím jak dlouho jsem tak byl omámený a svázaný. Když i doktor dospěl k uvolnění, sundal mi kazajku a oblékl mě. Roztržené tričko hodil do koše a z kurfu mi vyndal jiné. Posadil mě zpět do měkkého křesla a políbil. Stále mi hladil blonďaté vlasy.
„Jsi tak krásný.“ Šeptal mi. On se mi hnusil. Přišel jsem pro pomoc, ne pro znásilnění. Jen co injekce odezněla, popadl jsem kufr a chtěl odejít.
„Počkej.“ Zarazila mě doktorova ruka. „Máš kam jít?“ Optal se rychle. Zavrtěl jsem hlavou. Podal mi klíče a lístek s adresou. Miko Ahiki, super jméno.
„Jdi do mého bytu, já přijdu tak za tři hodinky, jen co mi skončí ordinace.“ Ani nevím proč, papírek jsem přijal a na uvedenou adresu se vydal.
Byt měl pěkný. Svůj kurf jsem nechal v chodbě a šel rovnou do sprchy. Těžkej den. Láska mě opustí, doktor mě znásilní a ještě pak jdu do jeho bytu. Skvělé. Ve sprše jsem se vysvlékl, napustil si vanu a sáhl do poličky pro žiletky. Oholit jsem se ale opravdu nechtěl. Pozoroval jsem, jak se ostří zařezává do tenké kůže na zápěstí, jak hluboko přetíná žíly a do vody skapávají kapičky mé vlastní krve. Úchvatná podívaná. Zaujatě jsem sledoval každou kapkou a hlavou mi běžel celý život. Pomalu jsem začínal ztrácet vědomí. Byl jsem už na samém prahu vnímání, když jsem uslyšel bouchnutí dveří. Nemohl jsem se už pohnout, ani otevřít oči a vědomí mě opouštělo, všechno okolo mě černalo. Slyšel jsem jen volání.
„Tsubashi! Tsubashi!! Usami Tsubashi, otevři oči, prosím.“ Ten hlas mě volal, čišelo z něho zoufalství. To sis měl rozmyslet dřív, než jsi mě znásilnil, doktůrku, byla to poslední kapka do mého přeplněného poháru. Ponořil jsem se do té osvobozující tmy. To bylo přesně to, co jsem chtěl. Hlava mi klesla na stranu a má duše se vydala za světlem. Sbohem.

Dodatek autora:: 

Tak a je tu ta otravná giraffey s další povídkou. Tentokrát, aby to furt nebylo stejný, jsem změnila styl z komedie a love na smutné a tragické. Snad se vám to bude líbit alespon trochu. zmena je preci zivot, ne? Smile

4.81818
Průměr: 4.8 (22 hlasy)