KS: Krvácím, neumírám (1.část)

Kluk
Satoshi Umiya
Koukal jsem z okna a čekal, až dorazí. Říkal jsem si, že si to možná potom všem rozmyslel, ale ihned jsem tu myšlenku zavrhl. To by přeci neudělal…ach jo, pořád si nemůžu zvyknout na to mluvit o svém milovaném protějšku v mužském rodě. Pravdou ale bylo, že mě přitahoval dvakrát tolik…jasně, mohl jsem to popřít a udělat mu ze života peklo, ale já jsem prostě nechtěl. Já jen toužil být s tou blonďatou osobou a bylo mi jedno, zda je to holka nebo kluk. Pousmál jsem se a musel si nadávat do idiotů. Nad čím to proboha zase přemýšlím?
V tom před naším domem zastavilo oranžové auto. Renault Megane. To patřilo Narutově rodině. Srdce mi poskočilo radostí, když ze zadních dveří vystoupila krásná dívka s očima barvy azurového moře s dlouhými blond vlasy, které jí sahaly až pod zadek. Krásnějšího kluka jsem vážně neviděl. Natsumi,…tedy Naruto se rozloučil se svými rodiči a s kufříkem na kolečkách vyrazil k mému domu. Na nic jsem nečekal a šel mu otevřít. Renault mezitím odjel a tak jsem ho mohl hned mezi dveřmi políbit.
„Taky tě rád vidím.“ řekl Naruto, když jsem ho konečně nechal nadechnout.
„Vaši někam odjíždějí?“ zeptal jsem se a zavřel vchodové dveře.
„No jo, oni…“ zaškobrtl se a pohlédl mi zpříma do očí.
„Naru-chan?“ řekl jsem a nadzvedl jedno obočí jako výraz nespokojenosti.
„Tak jo. Ta organizace, proti které mám svědčit v Tokiu…no tak něco se zkomplikovalo.“
„A to je co?“ doloval jsem z něj dál a složil si ruce na prsou.
„Neřekli mi k tomu nic konkrétního. Asi mě nechtějí rozrušovat. Bože! Už se chovají jako bych byl opravdu holka!“ řekl a dupavými kroky se vydal naštvaný do mého pokoje. Za sebou táhl ten kufřík na kolečkách a já se nedokázal už zlobit ani sekundu.
„Kufřík vs. Naruto. Jedna nula.“ řekl jsem, když jsem jeho snahu vytáhnout kufřík do schodů, jen obešel s úsměvem na rtech. Proklínal mě v každém koutku obličeje.
„Blbče! Přestaň mě okukovat a radši mi pomoz!“ řekl Naruto naštvaně a ze všech sil tahal kufr dál do našich docela prudkých schodů.
„Něco za něco.“ řekl jsem a ušklíbl se na něj na konci schodiště.
„Nechci si ani představovat, co bys za to chtěl!“ řekl a pohlédl na mě s jemně rudou tváří.
„Vážně? Měl jsem dojem, že o tom sníš každej svůj vlkej sen.“ řekl jsem a strašně si užíval toho, že ho můžu takhle štvát.
„Tak tohle byla poslední kapka!“ řekl z ničeho nic a pustil kufr! Ten se skutálel až dolů! Naruto bral schody po dvou a mě nenapadlo nic jiného, než zdrhat směr – můj pokoj!
„Uklidni se, Naru-chan.“ řekl jsem, když každý z nás stál vedle jednoho rohu postele od mojí postele!
„Já ti dám…!“ řekl naštvaně Naruto a ani si možná neuvědomil ten dvojsmysl. Já sem se ale rozhodl mu ho připomenout. Ušklíbl jsem se.
„To doufám.“
„Sklapni! Tak jsem to nemyslel!“ řekl a přelezl po mé peřině na mou stranu!
„Ono to jde myslet i jinak?“ řekl jsem a oběhl jsem jí zase na stranu, kde stál před chvíli Naruto.
„Áááá! Proč to s tebou vůbec rozebírám?!“ řekl a hodil po mě jeden z polštářů!
„To…“ chtěl jsem ještě něco dodat ale…
„Co je to tu za roztržku?!“ řekla z ničeho nic moje mamka, která stála na prahu dveří do mého pokoje! Kde se tu vzala tak rychle a tiše, jo tak to je mi velkou záhadou. Nebyl jsem však jediný. Naruto se konečně uklidnil a snažil se chovat jako roztomilá dívka, která za nic nemůže.
„Promiňte, jen Satoshi-kun mi nechtěl pomoci s kufrem, tak sem mu vynadala.“ řekl sladce.
„Aha, že se nestydíš! Okamžitě Natsumi-chan vynes její kufr nahoru! To je mužské práce!“
„Když myslíš.“ řekl jsem a v hlavě vymýšlel plán, jak se za tohle Narutovi pomstít. No počkej!

Svědek
Naruto Uzumaki
Vyplázl jsem na svého kluka jazyk, když se jeho mamka nedívala a poslušně s ní šel do kuchyně. Satoshi přišel o malou chvíli za námi a mě bylo jasný, že na mě vymýšlí pomstu. Sedl si vedle mě a čekal stejně jako já, co nám jeho mamka udělal k obědu.
„Slyšela jsem, že tvoji rodiče budou nějakou dobu pryč, Natsumi-chan.“ zeptala se mě Mikoto-san a položila přede mě talíř s omáčkou a knedlíky.
„Ano, no…je to jen na týden. Alespoň to mi tvrdili.“ odpověděl jsem a pousmál se.
„První týden prázdnin a oni tě nechají samotnou?“ řekla smutným hlasem a dala talíř s jídlem i Satoshimu a pak si sedla vedle nás. Dali jsme se všichni do jídla.
„Mě to neva. Stejnak jsem slíbila, že týden budu s vaším synem.“ řekl se a mrkl přitom na Satoshiho.
„Tvoji rodiče s tím souhlasili?“ řekla Mikoto-san překvapeně a docela prudce zamrkala.
„Nevadilo jim to.“ řekl jsem jen a nespouštěl oči ze svého milovaného objektu. Našim bylo všechno jasné. Věděli, že Satoshi ví, že jsem kluk a taky to, že mu to nevadí. Věděli taky, že jsme oba plnoletí nadržení kluci…a to hlavní. Věděli, že já přeci nemůžu mít děti…takže i kdybychom blbli, jako že asi budeme…nic nám nehrozí.
„Jen doufám, že ti je osmnáct…nerada bych vás hlíd…“ začala Mikoto-san nervózním tónem.
„Mami, prosím tě!“ přerušil jí Satoshi a ona trochu zrudla.
„Když jsme spolu začali chodit, tak mi bylo ještě sedmnáct, ale už osm měsíců je mi osmnáct.“
„Takže skoro devatenáct, mami.“ ohradil se Satoshi a nabral si velkou porci na lžíci, kterou se pár minut snažil rozkousat a spolknout.
„To sotva. U tebe se dá říct skoro devatenáct, Satoshi-chan.“ ohradila se zase Mikoto-san, když si všimla jeho reakce. No nejsou oni příbuzní. Jak se mi tu roztomile hádají. Pak mi došel smysl konverzace.
„No jo, dneska je prvního…A ty máš narozky 23. Července, ne?“ řekl jsem a podíval se Satoshiho směrem. Ten využil mojí naivity a nejistoty a ušklíbl se na mě.
„Vystihla si to. Opět budu o něco starší, než ty.“
„Blbče!“ řekl jsem jen a nafoukl své růžové tváře.
„Takže, abych se vrátila k jemnější konverzaci. Natsumi-chan?“ řekla Mikoto-san a koukla se na mě.
„Ano?“ odpověděl jsem mile.
„Satoshi-chan ti to možná ještě neřekl, ale já ve středu odjíždím, taky na týden.“
„Aha, to tedy neřekl.“ řekl jsem a přivřel vražedně oči směrem na svého kluka.
„Ty tu budeš do neděle, předpokládám.“
„Ano. Jestli vám to nevadí.“ řekl jsem a hádal, že mi asi neodpoví záporně.
„Ne. Samozřejmě že ne.“ řekla rychle tím nejmilejším hlasem.
„Takže vy tu s námi budete ty dva dny a pak pojedete pryč?“ ověřoval jsem si, zda jsem to správně pochopil. Přikývla a pousmál se.„Proč o tom mluvíte tak tajemně?“ optal jsem se a nadzvedl jedno obočí s výrazem nepochopení. Trochu se zastyděla.
„Víš, znám dobře svého mladšího syna, takže…kdyby se pokoušel o něco, co by se ti nelíbilo…“
„Mami?“ ohradil se jemně Satoshi a já sledoval, jak rudne.
„No co, jen jí varuji. Je to zatím ta nejkrásnější a nejmilejší dívka, kterou sis kdy přivedl.“
„Mami?“ mluvil a stále zvyšoval své nespokojení. Musel jsem se držet, abych se nerozesmál.
„Jestli jí nějak ublížíš, poletíš!“ řekl Mikoto-san na oko vážně.
„Mami?“ řekl už naštvaně vážným tónem Satoshi.
„Co?“ zeptala se jeho milá maminka.
„Ani já ani nikdo jiný jí nikdy neublíží, věř mi.“ řekl Satoshi tím nejvážnějším hlasem, který jsem znal.
„A jestli jo?“ optala se ze zvědavosti, ale já na ní poznal, že to myslí vážně. Co mi uniká?
„Řekněme, že skončí špatně.“ řekl Satoshi a dojídal poslední sousto. Já na tom byl podobně.
„Dobře.“ řekla jen Mikoto-san a dojedla i svou porci. Pak se Satoshi zvedl a odnesl všechny talíře.
„Natsumi, pojď si vybalit. A pak když tak půjdeme ven.“ zavelel a já ho poslechl.
„Jasně, to bude super. Mužeme, Mikoto-san?“ přišlo mi divný se nezeptat. Jí to dost překvapilo.

Vrah
Sasuke Uchiha
„Na to se mě přeci ptát nemusíte.“ řekla mamka nakonec a sledovala mě i Naruta, jak vycházíme schody do mého pokoje. V duchu mi vyvstávalo několik otázek: Jak sakra dokázal můj bratr zařídit, aby opravdu Narutovi rodiče odjeli do Tokia? A co myslel Itachi tou konečnou strategií, na kterou mám dorazit za týden? Začal jsem mít strach o to, co za konečné řešení vybrali pro Naruta. Jsem asi hodně silný, když nic z toho, co mě trápí na mě nikdo nezahlédl…no nikdo? Naruto si něčeho všiml, ale rozhodl se být tolerantní…s pohledem na něj a jak mě následuje mě něco napadlo…je můj a možná jenom tenhle týden…vzdychl jsem a raději zůstal u poslední myšlenky.
Asi vám nemusím říkat, jak moc jsem se těšil na to, až Narutovi budu oznamovat, kde bude spát. Šklebil jsem se nad tou myšlenkou už od rána a vůbec mi nevadilo, že je to na mě tak poznat. Mojí mamce to ale asi hodně vadilo, to proto na mě tak vyjela.
V mém pokoji jsem si opět mohl dovolit víc, protože jsme byli sami. A proto jsem na nic nečekal a místo toho, abych nechal Naruta si vybalit, jsem ho přirazil jemně ke dveřím a začal ho líbat. Vůbec ho to nepřekvapilo, dokonce jsem měl pocit, že mojí kamufláž s vybalením jeho kufru pochopil. Pustil mě do své dutiny ústní a nechal se rozmazlovat mým šikovným jazykem.
„Vážně chceš jít ven?“ zeptal se mě, když jsem ho odvedl k posteli, kde jsme se posadili.
„A proč ne?“ řekl jsem a pozoroval jeho nervózně těkající oči, které zkoumaly části mého pokoje.
„Mě to neva. Jen…“
„Jen?“ optal jsem se a nadzvedl jedno obočí.
„Jen se budu muset chovat jako slušně vychované děvče, které se ne a ne nechat políbit.“
„To ani nezkoušej.“ řekl jsem, když se na mě vítězně ušklíbl.
„Jinak co?“ řekl provokativně a přivřel své modré oči.
„Potrestám tě.“ řekl jsem a napodobil ho. Pousmál se a hodil naschvál hlavou, aby svoje náhradní vlasy dostal z obličeje. Vypadal přitom tak…prostě k sežrání.
„Už se bojím. Nezapomeň, že se taky umím prát.“
„Na to se nedá zapomenout.“ řekl jsem jen a dal mu dlouhou pusu na tvář. Začervenal se, ale nepřestával se na mě dívat.

Vážně jsme šli nakonec na takovou menší procházku. Už jsem dlouho na žádné nebyl. Neměl jsem na to čas a ani chuť, když jsem zrovna někoho nezabíjel, tak jsem chodil do školy. To byly jediné chvilky, které mi stačily na to, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Jak rychle se dokáže člověk změnit…hrůza jakej se za mě stal idiot…
Nejhorší na tomhle celém našem hraném nehraném vztahu bylo to, že jediný, kdo věděl pravdu, jsem byl já. Ten vrah, který udělal tu fatální chybu, že se zamiloval do své oběti. Jak tu sakra můžu stát, líbat se s ním, smát se s ním a přesto vědět, že nás to bude oba stát život…nebo hůř, že ho budu muset zabít, abych zachránil ten svůj…pořád mi to vrtá hlavou.
Která z těchhle možností je lepší?
Kdybych znal odpověď, nemusel bych o tom tak urputně přemýšlet! Jasně, je tu jeden nežádoucí fakt, který mi ztěžuje situaci i racionální myšlení a to je blbost jménem láska! Na kterou jsem mimochodem nikdy nevěřil. Jak bych taky mohl. Jsem profesionál. Ti věří jen své zbrani a svému instinktu…ale, jak každý asi ví…láska je taky druh instinktu. Bože, že bych mu věřil až moc?
„Satoshi?“ vrátil mě známí hlas do parku na lavičku, kde jsme momentálně seděli.
„Zase jsem se zamyslel?“ řekl jsem věcně a dost nahlas vzdychl.
„No jo. Děláš to docela často.“ řekl Naruto a pousmál se na mě. Přitom mě dloubl do ramene.
„Asi bys sis na to měl zvyk…měla zvyknout.“ řekl jsem a při opravě jsem si odkašlal.
„To asi jo. A ty by sis měl zvyknout na to, že se mi můžeš svěřit, když tě něco trápí.“ řekl Naruto.
„Mě nic netrápí.“ řekl jsem stroze a dál to nehodlal rozebírat. Dozvíš se to…je to jen otázka času.
„Jasně, ty bublino.“ řekl, vyskočil na nohy a protáhl se. Pak párkrát poposkočil na místě, než se šťastně rozeběhl k další lavičce. Já se jenom pousmál a pomalým krokem ho následoval.

Vrah
Itachi Uchiha / Ichiro Umiya
Můj malý bratříček si vedl skvěle. Naruta skvěle obalamutil a jeho rodiče také. Všechno vycházelo tak, jak mělo. Možná až moc, až se to zdálo být trochu divné. Možná jsem paranoidní, ale tohle nebyli zrovna lehký protihráči. Organizace mého otce přežila jen díky naší opatrnosti, mé opatrnosti. A tak to musí zůstat. Jen buď opatrný, Itachi.
Zrovna jsem stál v Narutově pokoji a instaloval tam už třetí kameru. Zetsu byl asi metr ode mě a kontroloval, jestli všechny fungují. Museli jsme to zvládnout jen mi dva, protože ostatní byli v terénu a připravovali vše ostatní.
„Nevíš, proč to přidělili právě nám?“ zeptal se můj společník do ticha.
„Ne.“ odpověděl jsem stroze.
„Vážně nevíš, proč to přidělili právě nám?“
„Ne.“
„Opravdu ani kouskem duše netušíš, proč to přidělili právě nám?“
„Jde ti o něco konkrétního?“ zeptal jsem se a podíval se po Zetsuovi, který na mě mhouřil zamyšleně oči. Bylo mi jasné, že mě jen zkouší. To jsme prakticky dělali všichni, zkoušeli jsme se tím.
„Ne.“
„Vnitřek tohoto domu znal jen Sasuke.“ řekl jsem věcně a sám si v hlavě přehrával různé závěry.
„Takže víš.“ řekl Zetsu a pousmál se. Nejsem hlupák, a bohužel Zetsu také ne.
„Madara nejspíš nechce, aby byl jen jeden z nás obeznámen s těmito prostorami, kdyby…“
„Kdyby?“
„Kdybychom náhodou potřebovali znát slabiny.“ řekl jsem a zpražil pohledem toho Madarova věrného rejpala. Jedna část jeho obličeje se ušklíbla a ta druhá zůstala bez výrazu. Nějak zvlášť jsem na to nereagoval, jako pokaždé.

Navečír už jsme měli půl práce hotové. Zítra vyzkoušíme, jak kamery natáčí a kam nevidí. A pozítří nainstalujeme zbytek. Samozřejmě s dalšími zkouškami. Týden je dlouhá doba…
„Hotovo?“ zeptal se Kisame, když jsem otevřel dveře do našeho společného bytu. Seděl u televize a něčím se cpal. Když jde do tuhého, a policie má dobrého svědka, zdržujeme se různě po hotelech města ve dvojicích. Já s Kisamem jsme pracovali spolu už nějakou dobu a taky mi vadil ze všech nejméně. Nás Madara pověřil hlídkováním, byli jsme něco jako záloha mého malého bratříčka. I když upřímně, on žádnou nepotřeboval. Nikdy…
S námi v Takatě byla ještě jedna dvojice. Madara je zdá se taky paranoidní. Potom, co dva ze čtyř zatčených podezřelých zadržených na letištích musela policie propustit, dostali nový úkol. V celku byl stejný jako náš. Sasori a Daidara měli jen výhodu, že bydleli blíž k oběti.
„Pro dnešek ano.“ odpověděl jsem nezaujatě a sedl si na křeslo vedle.
„Byl tu Sasori.“ prohodil a nacpal si pusu. Pak těžce polkl.
„A?“
„Nic zvláštního. Rodiče odjeli směr Tokio, Naruto je u vás doma a mě utekl dobrej horor.“
„To mě opravdu mrzí.“ řekl jsem s klidem a bez sebemenšího zájmu dál koukal na obrazovku.
„Byl dost otravnej.“
„Nikdo nemůže za to, že nehodláš být opatrný.“ řekl jsem jen.
„Já sem opatrnej. Ale všeho moc škodí.“řekl Kisame a zasmál se nějaké hlášce s televizního pořadu.
„Raději se dívej.“ vzdychl jsem. To Kisameho zaujalo a poprvé se mi podíval překvapeně do obličeje.
„Takže ty taky, co?“ řekl a dlouze se ušklíbl.
„Možná.“ řekl jsem jen a dál se díval zasněně před sebe.
„O čem pochybuješ?“ zeptal se Kisame a jasně mi dával najevo, že ho už televize nezajímá.
„O ničem. Jen se mi zdá, že jde vše hladce.“ řekl jsem pravdu a sledoval jeho reakci.
„A to je špatně?“ řekl vážněji a zahleděl se do mých očí. Nemělo cenu něco nalhávat.
„Nemusí být. Ale stále mám pocit, že nám cosi uniká. Nějaká zásadní věc.“
„Když myslíš.“ řekl jen můj společník a pokrčil rameny. Za pár sekund se opět věnoval televizi.