KS: Nesmím milovat tebe (4.část)

Dívka
Natsumi Maki
Soudní přelíčení je přesně zítra v deset hodin, 1. Října! Už pár hodin jsem z toho nesvá. Bude všechno v pořádku, anebo se něco zvrtne, jako třeba, že přijde nějaký cizinec a všechny nás postřílí!? Usoudila jsem, že moc sleduju akčňáky v televizi! Přesto jsem z toho měla strach. Ve škole nic nevěděli, mám to v omluvňáku zapsané jako návštěva u zubaře, i když přiznejme si to, tam bych se vydala raději, ač ho nesnáším!

Po dvou dnech, po tom incidentu na žíněnce se konečně celá škola zklidnila. Nezapomněli, ale jen prostě dělali, že se nic nestalo. Kromě výjimky samozřejmě. Satoshi se od té doby nějak oddálil. Nechodil za mnou a ani neprudil. Pořád na mě koukal jako na svou největší chybu. To mě štvalo! Chtěla jsem,…tedy jedna moje část chtěla, aby přišel, odlehčil ten fakt, že mě zmlátil, aby dostal to, co chtěl! Očividně si uvědomil, že udělal chybu,…že to tímhle způsobem nechtěl. Připadalo mi, že se trestá…tím, že se mnou netráví čas. Tahle situace mezi námi se mi vůbec nelíbila! A navíc do toho ten soud…já potřebovala slyšet něčí rozptýlení, nebo radu…a něco mi říkalo, že to ostatním říct nemůžu. Vzdychla jsem a přešla od prahu dveří, na kterém stojím celých dvacet minut obědové přestávky, k Satoshiho lavici. Zazvonilo a všichni si začali sedat. Nemusela jsem ani upoutávat jeho pozornost, stále sledoval, co dělám. Rozhodl se ale nechat první krok na mě. Trochu se mi nahrnula horkost do tváře…neměla bych to cítit, když ještě mám tu podlitinu a něco s ramenem, ale přesto mě k němu něco táhlo. Bylo to silnější než já a to už pěkně dlouho.
„Hinata tu dnes není a já nerada sedím sama, takže mě napadlo jestli…“začala jsem jemně.
„U Sae je volno.“ řekl ledově a tím mě totálně vytočil. Bouchla jsem pěstí do stolu! Učitel, neučitel!
„Tolik keců a teď mě ignoruješ?!“
„Tak řekneš, co chceš?!“ řekl znovu a snažil se ovládnout svůj momentální vztek.
„Chci dnes sedět vedle tebe!“ řekla jsem na rovinu. Už dlouho se mi takhle nezadíval do očí. Překvapeně zamrkal a pak se koukl z okna. Myslela jsem, že opět zahájil akci nevšímámsitě ale…
„Fajn. Sedni si.“ řekl a já si tedy sedla.
Bylo to zvláštní, sedět vedle něj. Příjemné a zároveň na ostří nože. Pokukovala jsem po něm při každé hodině a o přestávkách se ani jeden z nás nehnul z místa. Něco mi chtěl říct, ale nevěděl, jak a já na tom byla podobně. Přesto jsem našla jako první odvahu já!
„Možná to bude znít divně, ale potřebuju radu.“
„Holky sedí támhle…“
„Kdybych chtěla je, nesedala bych si sem, nemyslíš?!“ zvedla jsem jedno obočí, abych dala najevo svojí váhavost nad jeho inteligencí. Stočil na mě svoje černé oči a sledoval každý centimetr mého obličeje, který teď byl blíž než kdy jindy.
„Vypadá to jako vážný téma, když to hodláš řešit semnou.“
„Jo, to docela je.“
„Takže?“ řekl a tentokrát zvedl jedno obočí on. Naposledy jsem se rozhlédla po třídě a pak se naklonila blíž k jeho obličeji.
„Já zítra nejdu k zubaři, Satoshi.“
„To mi došlo. Strach z bolesti tě míjí jako inteligence.“ pousmál se a přiblížil se také víc ke mně.
„Haha. Neutahuj si ze mě a poslouchej sakra!“ řekla jsem naštvaně a zároveň vyděšeně.
„Proč bych měl?“ překvapil mě. Měl pravdu, nedokázala jsem…
„No já…“
„Proč sis ze všech ve třídě vybrala mě?“ možná jsem mu jen nechtěla odpovědět ale…
„Já, víš…“
„Nedokážeš nebo nechceš odpovědět?“ já mu nedokázala kloudně odpovědět. Bylo toho na mě moc!
„MLČ!!!“ vykřikla jsem nahlas a nevšímala si ostatních.
„Fajn!“ otočil se jen a dál něco zapisoval. Nedokázala jsem se na něj podívat! Jen jsem za sebe udělala hlupáka a pitomce. Nevím ani jak se to stalo, ale najednou mi začaly téct slzy po tváři. Nedokázala jsem to zastavit, i přes veškerou sílu, co jsem měla a kterou každý viděl, jsem se rozbrečela.
„Nedokážu žít ve lži,…ne sama…“šeptla jsem a dala se na odchod.

Kluk
Satoshi Umiya
Po tom, co jsem zaslechl ten její zoufalý šepot, mě bodlo nehorázně u srdce! Věděl jsem, že jsem za to z části zodpovědný a proto nedbaje na ostatní jsem se zvedl a šel za ní. Ani jsem nevěděl, kam jdu, ale nějak jsem skončil na klučičích záchodech. K mému překvapení jsem si nespletl dveře já. Šel jsem za zvukem brečící osoby a otevřel dveře, za kterými se schovávala.
„Natsumi?“ řekl jsem co nejjemněji. Pořád jsem byl na sebe naštvaný, jak sem jí onehdy ublížil jen kvůli vlastní slabosti. Ale bohužel jsem to nedokázal dávat jinak najevo, než být na všechny nepříjemnej. Trochu se lekla a otočila ke mně svoje modré uslzené oči. Trochu si je otřela a zamračila se na mě.
„Přišel si, se vysmívat?“ řekla a já zavřel na chvilku oči. Klekl jsem si, abych byl v její úrovni očí.
„Ne. Omluvit.“
„To ti mám jako věřit?“ řekla šeptem plným ironie. Pousmál jsem se a natáhl se pro ručník na ruce. Pak jsem se přisunul blíž k ní a chtěl jí trochu otřít. Ucukla a vzpurně se na mě podívala. Trochu jsem se zamračil.
„Jak dlouho budeme hrát tuhle hru?“
„Jakou hru?“
„Tu, ve který já nevěřím tobě, a ty nevěříš mně.“ zatvářila se překvapeně. Pak se zamyslela, odvrátil svůj pohled a nastavila ruku. Podal jsem jí ručník a nechal jí chvíli být. Vyšel jsem před kabinku, ve který klečela, a zadíval se do velkého zrcadla. Natsumi vyšla chvíli po mně a přešla k umyvadlu. Opláchla si obličej a setřela ze sebe původní lítost. Pak se upravila a vrátila ručník na místo. Já jí jen pozoroval.
„Možná dlouho.“ šeptla a pousmála se na mě. Jen na mě. Pak jsem si na něco vzpomněl.
„Co bylo tak důležitý, že jsem to mohl slyšet jen já?“
„Zítra jdu k soudu. Čekala jsem na něj měsíc.“ řekla jen. Já přivřel oči.
„Soudu? Kvůli čemu?“
„Já jsem svědek, malého ale přesto přestupku.“ řekla, něco tu nesedělo. Nechal jsem to plavat.
„A to tě trápí?“
„Nikdy jsem na soudě nebyla. Nevím, co se bude dít? Co když to zkazím?“ nevím proč, ale strašně mě to rozesmálo. Natsumi jen nafoukla uraženě tváře a otočila se ke mně zády.
„Promiň. Jen mi přišlo vtipný, že zrovna ty se bojíš takový prkotiny.“
„To není prkotina! Je to důležitý a já,…no jsem strašný nemehlo, co když zakopnu nebo…“začala cosi mlít, ale já jí neposlouchal. Přešel jsem k ní a přesto, že byla jen asi o dva centimetry menší, jsem jí vzal za bradu a naklonil se k její tváři, která tak krásně zrudla.
„Budeš skvělá, Natsu-chan. To vím jistě.“ řekl jsem jen a pustil jí. Udělal jsem dva kroky vzat a dal přitom ruce nad hlavu. Natsumi přešel prvotní stres a rozrušenost a začala se smát tomu, co kvůli ní dělám.
„Díky.“
„Pomohlo ti to?“
„Trochu.“ řekla a znovu, dnes podruhé, se na mě usmála. Miloval jsem její úsměv. V ten moment jsem se chtěl dotknout zakázaných míst, ale rychle jsem tu myšlenku zahnal. Přece jenom jsem teď postoupil v žebříčku, musím vydržet! Získat si víc její důvěry…to jsem ještě z čistého úmyslu nedělal.
„Můžu mít otázku?“ řekl jsem po pár minutách, co jsme na sebe jen koukali. Kývla na souhlas. „Co si myslela tím: Nedokážu žít ve lži…?“ trochu zesmutněla a pak udělala něco, co jsem nečekal. Udělala pár kroků ke mně a celá rudá mi položila jednu ruku do míst, kde tluče srdce.
„Víš to, nejsi hlupák.“
„Vím, jen to chci slyšet od tebe.“ podívala se na mě a já se díval na ní. Její oči se opět začaly lesknout.
„Nejde to…Ty a…já…to prostě nemůže být…promiň.“řekla a dala se na odchod.
„Dej mi šanci a já to změním!“ řekl jsem a chytil jí za ruku. Neotočila se.
„Jsou věci, které nezměníš, Satoshi!“ řekla, ale já jí nepouštěl. Teď byla chvíle se být. Nebo ne?
„Například?“ chvíli se na mě dívala zvláštním pohledem a já nedokázal než ji po chvíli pustit.
„Zatím, Satoshi. Uvidíme se na té víkendové pleso-párty.“ řekla a tím mi jasně řekla: Zbytek až tam.

Svědek
Naruto Uzumaki
Soudní místnost nebyla nic moc, to vám tedy povím. Staří lidi kam se podíváš, a k tomu všemu dřevěný nábytek v barvách našich praotců. Nebudu zabíhat do detailů. Moje mamka seděla i s Kakashim na lavicích za mým tátou, velkým právníkem. A já? No, dostal jsem čestné místo, seděl jsem vedle samotné zavalité soudkyně. Na pohled byla velmi nepříjemná a přísná, když promluvila, potvrdilo se to…mimochodem ten soud probíhá v Tokiu. Takže jsem tu po měsíci zase.
„Pokud jsou všichni připraveni, soudní přelíčení započne.“ oznámila soudkyně a já polkl. Přesto jsem se snažil vypadat v pohodě. Vzpomněl jsem si na to, co mi řekl Satoshi a trochu zrudl. Zahřálo mě to a uklidnilo zároveň. To jsem potřeboval. Řekl jsem si, že když zvládnu chodit celý den v krátké sukni, tak teď mě nepoloží v černém kvádru! Odpřísáhl jsem pravdu a nic než pravdu a šlo se na věc.
„Naruto-kun, mohl byste popsat celou situaci?“
„Jistě, madam.“ věděl jsem, jak se mám chovat a jak vystupovat. Prostě jsem musel být jiný než jsem. Klidný a spořádaný. Asi půl hodiny jsem jí a porotě vyprávěl, co se stalo. Pak jsem se dostal na konec a čekal, kdo se mě zeptá na nějakou pitomou otázku. Dalo se ale celkem jasně předpokládat, že to bude nepřátelská strana. Ta měla velice půvabnou blond advokátku, svině na první pohled. Jmenovala se Kazuko Miro. Ironie je, že to znamená dítě míru.
„Mám pár otázek, Naruto-kun.“
„Ano, Kazuko-san?“
„Proč jste nezavolal policii hned, jak jste objevil celou organizaci stát nad oběťmi?“
„Popravdě nejsem žádný cvičený specialista, zpanikařil jsem.“ řekl jsem popravdě.
„Aha. Ale ani potom, co jste se uklidnil, se nic nestalo?“
„Když se ti čtyři vydali na letiště Narita a Haneda. A zbytek se rozhodoval, co provedou s přeživšími, já se snažil dovolat na policii.“
„Snažil?“
„Upřímně, ta slečna, co mi to zvedla, byla tak hlučná, že jsem měl štěstí, že to neslyšeli.“
„Aha. Zdá se, že i po měsíci jste stále v šoku, Naruto-kun.“ řekla a udělala tu falešně jemnou grimasu, které mi říkala něco úplně jiného než ostatním. Mě nedostaneš, ty svině! Dívala se na mě a čekala, že vylítnu, nebo se jinak zhroutím před celým soudem. Měla ale smůlu, jsem přece syn právníka.
„Ještě něco máte na srdci, Kazuko-chan?“ zeptal se táta a pousmál se na ní.
„Ne. Je jen váš, Minato-san.“ řekla sladce a posadila se. Byla fakt dobrá, to se musí nechat. Táta přešel až ke mně a mrkl na mě krátce. Pak se začal ptát na různé detaily a já mu co nejlépe a nejpodrobněji odpovídal. Soudkyně i porota poslouchaly a já asi po hodině slyšel to, co jsem si přál slyšet už před hodinou.
„Porota, já i pár vyšších úředníků projedeme všechna fakta! Naše rozhodnutí bude definitivní. Za měsíc se bude konat další soudní přelíčení!“ řekla přísně a bouchla tím obr kladívkem do stolu! To mě trochu vylekalo, až jsem nadskočil.

Asi za šest hodin jsme byli zpátky doma v Takatě. Kakashi s námi tentokrát nejel a rodiče mě v autě donutili převléct se zpět do staro-modrého ženského oblečku, který samo sebou obsahoval krátkou sukni a těsný sáčko. K tomu všemu jsem si musel nechat změnit účes paruky. Mamka mi udělala nějakej druh copu, takže jsem vypadal jako šprtka z Vysoký!
„Páni.“ ozval se za námi známí hlas, když jsem vystupoval z auta. Moje srdce začalo splašeně bít, když jsem si uvědomil, komu ten hlas patří. Otočil jsem se, v tom svém převleku a koukal na svého spolužáka, který se na mě lehce usmíval.
„Satoshi, co tu děláš? A jak víš, kde bydlím?“ řekl jsem trochu popuzeně, ale zároveň jsem ho rád viděl, to jen díky jeho povzbuzování jsem to celé přežil v klidu. Udělal jsem pár kroků od našich k němu, ale on se jen pousmál.
„Mojí mámě nic neunikne, obzvlášť pak noví přistěhovalci.“
„A odpověď na mou první otázku?“ řekl jsem a složil ruce na prsa. Musel jsem vypadat fakt komicky.
„Chtěl jsem tě vidět.“ řekl a já nedokázal zabránit tomu hloupému zrudnutí.

Vrah
Sasuke Uchiha
Tak roztomile zrudnul, když jsem mu řekl pravdu. Byl k nakousnutí, už když vylézal z auta. Ten komplet mu fakt slušel a ještě s tím dětským copánkem. Jak to sakra děláš, Naruto? Kdybys tu neměl rodiče, už bych tě líbal. Bohužel jsem netušil jednu základní věc. Naruto byl po mamce stejně jako já, takže to, co následovalo, mě nemělo moc vykolejit…ale ono mě to vykolejilo!
„Ááá, ty si sladkej!“ řekla ta krásná rusovláska a za pár sekund mě tak moc drtila svým objetím, že jsem nedostával pár minut vzduch. Muž, kterému se Naruto strašně podobal zevnějškem, si odkašlal.
„Kushino, zlato. Vzduch je pro život nezbytný.“ řekl a rusovláska sebou trhla a pustila mě. Takhle jsem ještě dech nepopadal.
„Promiň, promiň! Moc se omlouvám.“ řekla a chytila mě přitom za ruku.
„To je dobrý.“ řekl jsem jen a snažil se vstřebat, co se právě stalo. Naruto se mi už nějakou chvíli poškleboval a já poznal, že si to užíval.
„Mami, tati. Tohle je můj spolužák, Satoshi Umiya.“ řekl, když pochopil, že bych nemusel přežít v blízkosti jeho matky.
„Těší mě.“ řekla mi Kushina Uzumaki a já jí stiskl ruku.
Byli tak přívětivý a naivní. Stejně jako jejich syn.
Po chvilce poznávání jsem zahájil akci, vplížení. Bylo celkem několik možností, jak se dostat do jejich domu. Ta nejspolehlivější byla však zároveň nejjednodušší. A navíc jsem jí strašně chtěl.
„No tak já půjdu. Nechci vás zdržovat.“ řekl jsem na oko a otočil se na podpatku. Čekal jsem, že to něco řekne buď Minato nebo Kushina, ale to jsem se šeredně mýlil.
„Nechceš zůstat na večeři?“ zeptal se Naruto a já si všiml překvapení v očích jeho rodičů. Sám jsem byl překvapený, ale nedal jsem to na sobě znát. Pak si Naruto něco uvědomil a změnil to na něco jiného. „Potřebuju s něčím pomoct,…d-do školy,…no víš, co myslím...?“ řekl a kousl se do rtu. Teď jsem byl na řadě já s výpomocí. Ještě, že umím tak dobře lhát.
„Ty ten referát ještě nemáš?“ řekl jsem a on se přizpůsobil.
„Ne. Takže…?
„Dobře.“ řekl jsem rovnou a bez sebemenších pochyb. Mamka je zvyklá, že chodím někdy pozdě.
„Fakt?“ ověřoval si. Pousmál jsem se.
„Jo.“
„Tak pojď.“ řekl a já šel poslušně za ním. Jejich barák byl dost velký. Rozhlížel jsem se a i přes veškeré své momentálně nabuzené emoce jsem se snažil zapamatovat co nejvíce z Narutova okolí. Jeho rodiče na to nic neřekli, jen se tak překvapeně dívali a pak odešli do míst, kde je zřejmě kuchyně.
Naruto mě odvedl do svého pokoje a posadil se na židli a rozpustil si vlasy. Já se porozhlédl po oranžových stěnách a pak se posadil na jeho postel.
„Tak jakej byl soud?“
„Šlo to. Až na jednu krávu, to šlo.“
„Jakou krávu? Natsu-chan někdo naštval?“ Naruto po mě hodil naštvaný obličej, ale já se jen pousmál a prohrábl si vlasy.
„Jmenuje se Kazuko Miro a je to právnička z nepřátelské linie.“ řekl mi Naruto popravdě a víc ani říkat nemusel. Kazuko jsem znal. Byla to pěkná svině. Měl jsem jí asi před rokem v posteli a můžu vám říct, že jí jde líp politika. Pro mého bratra a ostatní byla ale nepostradatelná a tak jsem se jí nemohl ani po tom zbavit.
„Aha. Takových ještě uvidíš. A ne jenom v politice.“
„Radši bych se jim vyhnu…vyhnula.“řekl Naruto a já poznal, že v sobě začal mít menší rozpory. A nejen ty s pohlavím.
„Děje se něco?“
„Ne. Jen jsem netušila, že dneska budeš sedět v mém pokoji na mé posteli.“ řekl a schoval svojí rudnoucí tvář do dlaní. Byl z toho všeho hotovej. Nejradši by utekl někam daleko. Nedivil jsem se mu.
„Pozítří je ta pleso-párty, jak si to pracovně nazvala. Co si bereš na sebe?“ zeptal jsem se.
„Šaty, co jiného?“ řekl Naruto nechápavě. Vůbec netušil, že v tomhle si holky libují. Usmál jsem se.
„Večeře. Pojďte dolů.“ ozval se ženský hlas. Naruto se na mě pousmál a zvedl se. Já ho napodobil.