KS: "Překážka" je jen slovo (10.část)

Svědek /dospívající muž
Naruto Uzumaki
Jak rychle jsem přehodnotil svůj neochvějný žebříček hodnot.
Nedokázal jsem se od něj odlepit natož ho přestat líbat…jako bych neměl ještě dost…
Bože já jsem neměl!
… a podle reakcí toho těla nade mnou, Suzume taky neměl dost. Naše zábrany už dávno padly, a proto jsem se nestyděl ničeho. Převrátil jsem nás, když to Suzume nejmíň čekal, a posadil jsem se. Moje oči toho přes tu látku moc neviděly, ale moje tělo vnímalo třikrát líp všechny jeho letmé doteky,…když přejel moje stehna a zastavil svoje ruce na mých bocích, bylo mi jasný, co chce.
Někdo zazvonil, už poněkolikáté…
Já to ale nevnímal…

Pousmál jsem se a přejel svými dlaněmi jeho bříško a zapřel se o něj jednou rukou…tou druhou jsem nasměroval jeho kamaráda,…ach bože je tak…tvrdý…potom, co jsem si ho v ruce ještě zpracoval, jsem ho zasunul do svého otvůrku a…táhle vzdychl. Pak jsem si sám diktoval tempo přírazů. Po chvíli se Suzume posadil a posledních pár přírazů prohloubil. A já byl podruhé mimo…
Chci ještě.
Už mi to bylo fuk. Vůbec jsem neuvažoval, co to se mnou udělá…mojí hlavu zaplnila touha a očividně jsem nebyl jediný. Výskal jsem Suzumeho ve vlasech a nepustil ho od sebe ani na pár centimetrů. Jeho ústa byla moje stejně jako ty moje jeho…alespoň teď.
Nádech, výdech…
Nádech, výdech…
Nádech a…
Ani nevím, jak jsem se ocitl na čtyřech,…ale tak to prostě bylo. Sevřel jsem v ruce kousek peřiny a cítil, jak do mě už potřetí Suzume proniká…jemnůstky teď šly stranou a mi si to poslední užili jako nadržení kanci…v hlavě jsem měl vymeteno a ten nade mnou asi taky…mohl jsem se zbláznit a tak jsem musel svoje uspokojení ventilovat a to dost nahlas…
Poprvé…
Poprvé za čtyři roky…
Jsem se cítil dobře.
Spokojeně jsem se usmál a zapomněl, že v mojí posteli nejsem sám. Všechno vzrušení ze mě opadlo a já byl najednou tak unavenej…oči jsem měl od začátku zavřené a tak usnout šlo tak snadno…
Už jsem byl asi v říši snů, protože jsem cítil, jak mi někdo sundává ten kus látky z očí, pak mě pohladil po tváři a políbil mě na čelo. Neměl jsem už sílu otevřít oči a podívat se kdo…

Druhý den jsem se probudil dost pozdě a…rozlámaně. Hahaha…
Kolikrát jsme to vlastně dělaly?
Třikrát?
Jo třikrát. To už se mi dlouho nepovedlo.
Opatrně a s obtížemi jsem si sedl a rozhlédl se po místnosti. Byl jsem tu jen já, což mě ani trochu nepřekvapovalo. Proto jsem se jen pousmál a vzdychl…Asi třikrát jsem se snažil postavit, než jsem to konečně dokázal a šel pomalými kroky do koupelny. Tam jsem pustil sprchu a omyl ze sebe pot a mléčný výrobky, které jsem za tu jednu noc získal. A že toho nebylo málo. Pak jsem se osušil a stejnou rychlostí se došoural do kuchyně, kde mě dost vyděsil nábytek, který slouží k posezení. Tak jsem jen zakroutil hlavou v záporném gestu a snědl první věc, co jsem našel, ve stoje.
Pár minut jsem chodil jen sem a tam po bytě, abych se trochu rozchodil a připravil na normální rychlost davů svých spolužáků. Pak mi došlo, že jsem na něco zapomněl…
"A sakra." řekl jsem si a pohlédl na svůj mobil. "Třiadvacet nepřečtených zpráv! No super!" Holky mě zabijou, že jsem se na ně vykašlal. Dnešek se teda nese v zajímavým duchu.
Oblékl jsem se a juknul se na hodiny. Poslední přednášku ještě stihnu. Proto jsem vyrazil ze dveří a co nejrychlejším tempem, jak mi to moje tělo dovolovalo, jsem uháněl do školy.
Jak jim to mám sakra vysvětlit? Zatraceně! Možná…Co takhle říct pravdu?

Otec / právník
Minato Namikaze
Psychiatrie byla sama od sebe zvláštní místo. Ibiki se tu se mnou chtěl sejít asi naschvál, i když mi unikal jeho hlavní záměr. A tak sem tam seděl v jedné pohodlné sedačce a sledoval ruch haly. Od akutních případů, co byly připoutání ke svému vlastnímu lůžku a křičely a mrskaly se, až po ty klidné vymytě šťastné, co se na vás jen zaraženě či mrtvolně dívaly.
Sem že můj Naruto chodí na sezení?
Tohle jsem…netušil.
Ty jsi to udělal naschvál, Ibiki.
Když jsem si tento fakt uvědomil, znovu jsem se rozhlédnul. Nebyly tu jen řečené dva extrémní případy. Až teď jsem si všiml, že tu jsou i normálnější lidé, takový, kteří více připomínají stav mého dítěte,…co už skoro není dítě.
"Takže už sis všiml?" řekl mi Ibiki a položil mi ruku na rameno.
"Dalo by se to tak říct,…toho si nejde nevšimnout." řekl jsem jen a sledoval ho, jak si sedá vedle mě a vzdychá do svých dlaní.
"Bohudík."
"Co je to za problém?" zeptal jsem se a tím nás vrátil tam, kde jsme původně měli začít náš rozhovor. Ibiki se jen pousmál a pořádně si mě prohlédl, upřímně nesnáším ten jeho zkoumavý pohled.
"Má podobný téma jako to, co si vedl s Kakashim." řekl nakonec a mě se tak strašně ulevilo, jako by mi spadl kámen za srdce a k tomu dalších sto balvanů. Pousmál jsem se…
"Jsem už taky zralý na blázinec?"
"Hmm…, zatím ne ale pomalu se k tomu dostáváš." řekl Ibiki a pousmál se na mě taky. Tyhle naše odlehčené debaty se mi líbily, to s Kakashim jde jen někdy, morous jeden.
"A já myslel, že jde o Naruta."
"To jsem nevyloučil." řekl mi Ibiki a nechal své větě náležitý prostor. Asi mi tím chtěl nahnat strach, a jestli opravdu chtěl, tak se mu to povedlo…hned jsem změnil svoje ležérní rozpoložení a s sedačce se narovnal.
"Děje se něco?"
"Zítra má přijít na desátou hodinu." řekl Ibiki jen a dál zdravil kolemjdoucí, jak své kolegy, tak zřejmě své pacienty, kteří ho očividně milovali.
"A?"
"Mám takový zvláštní pocit, už od našeho posledního sezení." řekl jakoby do větru, až mě to skoro vytočilo, jak bere stav mého syna na lehkou váhu. Přesto jsem zůstal klidný, přece jenom je to Ibiki, ten vždycky bral každý případ vážně…
"Jako, že se to zhoršuje?"
"To nevím. Poprvé za čtyři roky se chová místy…jinak." řekl a poslední slovo zvláštně vyslovil. Jako by mi tím chtěl něco naznačit, jen jsem nevěděl za boha co?
Naruto se chová jinak?
Jinak…neřekl divně, nebo zvláštně…řekl jinak.
Což v určitém slova smyslu znamená to, co ty dvě slova předchozí.
Podíval jsem se Ibikimu do očí a snažil se v nich najít nějaký malý náznak něčeho, co by mi dalo alespoň malou naději na to, že je vše v pořádku. Nic takového jsem tam ale nenašel a proto jsem jen vzdychl a slabě se pousmál…
"A co chceš ode mě?"
"Abys přišel, někdy po našem sezení. To už budu vědět víc." řekl a otevřel černé desky, co mu dal nějaká kolemjdoucí sestřička. Chvíli se v nich ztratil, takže mě moc nevnímal.
"A to jsi mi to nemohl jen napsat?" řekl jsem po pár minutách a postavil jsem se.
"Ne. Raději mluvím s lidmi z očí do očí." řekl jen, ale oči od složky neodtrhnul. Pousmál jsem se.
"To říkáš jen proto, abys mě uklidnil. Ve skutečnosti tě zajímaly moje reakce." Ibiki zaklapl desky.
"No tak vidíš, přece jenom se neznáme první den." řekl s úsměvem, postavil se a potřásl mi rukou na rozloučenou. Já sem přikývl, díků netřeba…Ibiki je stejně nemá v lásce. A vyrazil jsem pomalu domů.

Vrah
Itachi Uchiha
To, co jsem najednou a z ničeho nic vyslovil, mé kolegy dosti rozhodilo. Na Kisamem jsem dokonce zahlédl obavu, snad si nemyslí, že tím hajzlem myslím jeho. Dle jeho obličeje ale asi ano. A rozhodně nebyl jediný, kdo měl tuto myšlenku.
"Možná tě to ještě víc rozpálí ale koho si tím…?" zeptal se Kisame a opatrně si při tom počínal, ne že bych mu to nějak vyčítal, koneckonců jsem měl náladu ustřelit někomu hlavu!
"Naruta." řekl jsem jen a nevšímal si reakcí.
"Aha, tak to jo." řekl Kisame a bylo vidět, že strach se změnil na nechutné štěstí.
"Uff, to jsem si oddechl." řekl Hidan a přestal rychle jíst slané oříšky.
"Změnil si názor na pořadník?" zeptal se Kakuzu, když jsem se po tom počátečním vzteku trochu uklidnil a přešel blíž k jejich debatnímu kroužku.
"Přesně." řekl jsem jen a posadil se.
"Co prosím tě tak radikálně změnilo tvůj názor?" zeptal se Kisame a posadil se ke mně. Já se zamyslel a přejel zrychleně všechny své úvahy, pak jsem vzdychl jediný a podstatný závěr…
"Sasuke ho miloval."
"Co?" řekl Kisame překvapeně a zdálo se, že přesně pochopil, co tím myslím. Né, každý ale má takové štěstí na alespoň 6% mozkovou kapacitu.
"To je přeci jasné, ne? Musel to zahrát tak…" začal Hidan a chlácholil tím sám sebe, jak je úžasný a chytrý a přitom stále věřil těm blbinám, kterým jsem věřil taky…ještě před chvíli ano.
"Ne." řekl jsem jen.
"Ne?" otázal se Kakuzu a mě celkem překvapovalo, že se zapojuje do našeho nadmíru nudného rozhovoru…o zradě mrtvého člena…
"Ne. On hrál jedině to, že je na naší straně." řekl jsem a nechtěl ani uvěřit tomu, jak jsou ty slova těžká. Vůbec mi nechtěly ven z mysli natož pak z úst. To byla hold výzva…
"Ty sis něco po dlouhý době dal a teď ti to leze na mozek?" řekl Hidan a zatvářil se pochybovačně, bylo mi jasný, že to bude něco, v co jen tak tihle lidi neuvěří ale…musel se jim to nějak vysvětlit…
"Myslím to vážně." řekl jsem a podíval se po všech jednotlivě.
"Ale od kdy?" zeptal se Kakuzu a nijak nedával najevo své znepokojení, což zase znepokojovalo mně a to docela dost…přesto jsem mu odpověděl bez zaváhání.
"Skoro od začátku akce."
"Počkat, počkat! Chcete tím naznačit, že nás Sasuke zradil?" řekl Hidan překvapeně a posadil se na gauči rovně, což nebylo dvakrát obvyklé.
"Já nic nenaznačuji." řekl jsem a byl teď oproti němu o dost klidnější.
"Pak už je to jasné." řekl Kakuzu.
"Děláte si srandu, že jo?" řekl Hidan a přejel nás všechny svýma zmatenýma očima.
"Ani trochu." řekl jsem a svým chováním mu naznačoval vážnost situace. Hidan není zas tak hloupý jen prostě odmítá věřit tomu, že nelítostný zabiják, jako byl Sasuke, dokázal zradit svoji loajální společnost kvůli lásce…a ještě k tomu v pracovní době.
"No, tak to je síla, pánové." řekl a raději se napil z Kakuzuvi sklenky s vodkou. Ten na to nic neřekl, asi věděl, že tohle ho alespoň na malou chvíli uklidní.
"Jedna věc mi ale uniká? Proč se chceš mstít za zrádce?" zeptal se Kisame překvapeně.
"Já se nechci mstít Narutovi za to, že pro něj můj bratr tak statečně položil život." řekl jsem ostře!
"A za co teda?" ozval se Hidan už smířeně a nalil si další sklenku vodky.
"Jen z principu." řekl jsem s klidem Angličana a nalil si vodku také.
"Jako, pochopil bych to, kdyby byl Sasuke naživu ale takhle…" řekl Hidan a dost o mě pochyboval.
"Blbče, Itachi tím nemyslel to, že se pomstí mrtvole. Jen…" řekl na mou obranu Kisame.
"Jen?" otázal se Hidan tak idiotským hlasem, napodobujíc tu pitomou panenku Bárbí.
"Jen ho nenechám vyhrát tak snadno." řekl jsem a ušklíbl se. Jak se do lesa volá, bratříčku, tak se z něj ozývá! V mém případě několika násobně více. Škoda, že to nemůžeš sledovat, když jsi povídáš s tátou pod drnem…Hon na Naruta právě začíná a je mi fuk, co při tom obětuji. Tím si buď jistý, Sasuke!

Překážka / ochránce
Suzume Shou
Po tom, co stalo se…hned zmizet jsem musel.
Proč já udělám vždycky takovou blbinu?!

Jeho vzdechy vypustit z hlavy nedokázal jsem pořád. A ulicemi prázdnými toulal jsem se v hodinách ranních,…přemýšlejíc nad činy svými. Svou situací znepokojující…

Tohle nebylo v plánu! Možná jen někde v koutu mojí posraný mysli. Měl jsem být stínem sakra! Začínám pochybovat o tom, že znám správnou definici toho slova.
Jak jsem vůbec mohl udělat takovou chybu? I když jsem přísahal, že to už znovu neudělám. Ne, teď a ne…s ním. Bože můj, idiot. Jsem velkej idiot! K tomu všemu jsem zdrhnul,…nebylo to poprvé v mém relativně krátkém životě.
Proč se to stalo? Debilní otázka, na kterou stejnak znám odpověď. Vždycky jsem ji znal, byla až moc jasná na to, aby si ji někdo jako já nevšiml.
Miluju ho…

Vlasy rudé, co vítr ranní hrál si s nimi, rukou prohrábnul jsem. Tělo mé, jeho dotekem teď zhýčkané, zastavilo se. Srdce jen a jen dokola bušilo. Zraky moje, ničím zakryté…na oblohu pohlédly…

Nevěřím, že jsem si to zase řekl jen pro sebe.
Když se tak nad tím zamyslím, jsem docela velkej srab! Co utíkal…před čím vlastně? No skvělí, začínám mít filozofický otázky. Abych se nerozplynul nad tou nádherou. To by mi tak chybělo, zkolabovat na chodníku!
Neměl bych vedle něj vůbec být. Hlavně nesmím…to je přeci plán na jeho záchranu. Tak co jsem si sakra včera myslel? Nejradši bych si dal přes hubu!

Kroky mé dál pokračovaly. Za Narou musel jsem. Kvůli problému jinému, který v hlavě byl,…ještě a velmi tížil mne a srdce mé. To vyřešit také muselo se. Proto masku rudou nasadil jsem a rychlost zvýšil, rychlost kroků svých.

Už vidím, jak mi Shikamaru udělá z tohohle debilního rána horor, a to jen pomocí svých hloupých keců. Má pravdu, když něco říká a to mě strašně vytáčí. Tahle vlastnost mě popravdě vytáčí u každýho, bez rozdílu.
Ani mu nemám chuť v ničem lhát, nebo předstírat…i když to dělám skoro pořád.
Moje srdce je toho důkazem.
Já miluju…a nemiluju.

Dveře sami otevřeli se. Nara čekal mne…dlouho asi, však trpělivostí vyznačovala se jeho osoba nejvíce. To všeobecně známé bylo však.
"Jsi tu pozdě. To ti není moc podobný." řekl a podezřívavě prohlížet začal si mne.
"Raději rychleji mluv však, pospíchat musím." rozhodit nenechal jsem se.
"Chápu." kývnul Nara. "Můj dobrý zdroj hlásí, že Akatsuki se dali zase do pohybu." dodal.
"To dobré příliš není." řekl jsem jen.
"To není vůbec dobrý, Shou." řekl ostřeji trochu Nara a na hodiny zadíval se. No jo, on také spěchá…na hodinu svou školou povinnou.
"Potom, já mizím však." řekl jsem jen a ke dveřím velkým vydal se.
"Řeknu to Kakashi-sanovi a Minato-sanovi. Pošlou ti do pár dnů posily." řekl Nara a něco zapsal si.
"Aby zase jen na pohřebiště nepřišli. Jejich rychlost a pohotovost známá je." posměvačně řekl jsem.
"Raději se modli, aby se ty tvoje keci nestali skutečností." na oplátku Nara varoval mne.
"Jak libo jest." řekl jsem a k Narutovi vrátil jsem se. Teď ale vidět nesměl mne. Na tom záležet si dám!