Ledová řeka

LEDOVÁ ŘEKA

Stála na břehu řeky a dívala se na proud, který mocně strhával malé předměty a odnášel je po proudu někam pryč. Zkusila si představit, jaké by to bylo, kdyby ona byla mála větvička, houpající se na vlnách studené řeky. Po tvářích se jí koulely slzy bezmoci a celé tělo vibrovalo, klepalo se.
Vzpomínala na ty chvíle, kdy jí mohla objímat a ležet s ní v posteli, na ty chvíle, kdy si byly nejbližší, na chvíle, kdy pro ní ona byla střed vesmíru. Dopisem, který jí zanechala na stole rozbila všechny sny brunetky stojící na břehu řeky. Vzlyky otřásaly celým drobným tělíčkem a vědomí nemohlo zapomenout na malou boubelatou blondýnku, kterou tak miluje. Vzpomínala na její krátké vlasy, ostříhané na kluka, kulatý zadek a velká pevná prsa. Nechápala, proč si tak najednou zbalila a opustila jejich společný byt.
Zbyla po ní jen všudypřítomná vůně, kterou brunetka tak důvěrně znala. Nemohla v tom prázdném bytě být, všude jí viděla, všude jí cítila. Popadla obálku ležící na stole a utíkala, kam jí nohy nesly. Doběhla na jejich oblíbené místo u řeky, kde všechno začalo. Přesně na tom místě se před třemi roky potkali při koupání. Vztah začal jako přátelství, poté přerostl ve víc. Avšak všechno někdy končí, něco dříve a něco později. Nechápala blondýnku. Dívala se do proudu ředy a přemýšlela o světě, o krutosti, o své vnitřní bolesti. Chtěla jí sevřív v náručí, chtěla jí žužlat ušní lalůčky a poslouchat jak sténá rozkoší. Místo toho v ruce držela jen ten zatracený kus papíru, který jasně oznamoval konec.
Udělala krok vpřed.
Mysl jí ještě víc zaplavily vzpomínky, pomalu se potápěla s úsměvem na rtech, chladná voda jí svírata tělo, tišila mysl a osvobozovala od reality, vlny jí unášely a houpaly s ní v nepravidelném rytmu. Nechala se unášet se vzpomínkou na svou milovanou. S posledním vyřčením jejího jména ze smyslných rtů zmizela hlava pod vodou úplně a chladné vody odnesly její trápení úplně pryč od všeho toho bezpráví a bolesti. Chvíli poté na stejné místo na břehu vstoupila menší boubelatá postava, krápějíc břeh slzami. I tato osoba cítila velkou bolest a vnitřní tíhu za chybu, které se dopustila. Nikdy neměla opustit byt, ale v okamžiku, kdy hodila klíče do schránky na dopisy veděla, že na návrat je pozdě. Pokračovala v cestě, kterou jít nechtěla, ne sama.
Vzpomínala na brunetku a přemýšlela jak se omluvit. Chtěla jí být co nejblíž a proto šla vzpomínat na to místo. Pomalu zvedla oči a přejela pohledem řeku. V okamžiku, kdy opět začala sklápet oči k zemi, všimla si v trávě bot. Znala je. Možná až moc. Rozeběhla se k nim a vzala do ruky levou botu, prohlédla si jí pozorně. Ano, byl tam ten flíček po barvě, kterou spolu natíraly dřevěné schody. Byly to boty její milované brunetky, ale brunetka nikde.
Řeka šuměla stále hlasitěji, ale nemohla přehlušit tlukot srdce blondýnky, když pochopila situaci.
Bezhlavě se vrhla do ledové vody a hladina se za ní jednou a navždy uzavřela. Kdyby byla pamatovala, že neumí plavat. Ale jejich duše se k sobě dostaly a spojily se v jednu.