Sen

V neděli jsme byli v kině. Nevím, jak se to jmenovalo, hrála tam Sandra Bullock agentku FBI, která byla taková drsňačka. Měla za úkol vydávat se za jednu soutěžící v miss. Byla to tak trochu myšleno jako lepší akční komedie, ale nemohla mi neujít ta souvislost a proč David vybral právě tento film.
Bylo 20:35, když jsme vyšli z kinosálu. V obchoďáku však pořád bylo spoustu lidí, i tady nahoře ve třetím patře, kde se nacházelo palace cinemas, prodávalo se předražené pití, zmrzlina a smrdělo to tu popcornem. Oči mi zavadily o chlapce v modré kšiltovce, který si zrovna kupoval zmrzlinu. Chlapec si narovnal čepici a věnoval mi zaujatý, zvědavý pohled.
„Líbil se ti film?“ zeptal se mě David a tím mě vrátil zpět do reality k němu.
„Hmmm, nebyl špatný, i když nemám rád Sandru Bullock,“ odpověděl jsem. „Bylo to zajímavé a slušně jsem se pobavil. Jako love story o naší Katce Práškové.“
„Love story o Prááááškovéééé,“ protáhl se smíchem jméno naší kolegyně. „Jo, to jsi celkem vystihl, ale dobře pokud to nebyl tip filmu, který máš rád, na co bys tedy šel?“
„Ne, tvůj odhad byl naprosto přesný,“ bral jsem to celé zpět. „Jen je to opravdu sranda se dívat na špionážní film o lidech v přestrojení, když jsi sám jedním z nich a znáš realitu.“
„Ok, tak jaký je tvůj oblíbený film?“ otázal se David házeje do koše lístky s papírovými kelímky od Coca-coly.
„Budeš se smát,“ podezíral jsem ho a nechtěl mu to říct.
„Ne, nebudu, přísahám, čestný skautský,“ zvedl ruku ukazující tři prsty ukazováček, prostředníček a prsteníček dlaní ke mně.
„Ty jsi byl skaut,“ nedůvěřivě jsem si ho přeměřil.
„Pořád jsem,“ pokrčil rameny.
„Jo, vážně? A který z jejich zákonů zachováváš? Skaut je totiž pravdomluvný. Skaut je věrný a oddaný. Skaut je prospěšný a pomáhá jiným. Skaut je přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem každého skauta. Skaut je zdvořilý. Skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských. Skaut je poslušný rodičů, představených a vůdců. Skaut je veselé mysli. Skaut je hospodárný. Skaut je čistý v myšlenkách, slovech i skutcích,“ vyjmenovával jsem na prstech skautské zákony.
„Slíbil jsem, pomáhám vlasti a bližním, a to také dělám. Nebo se o to alespoň snažím.“
„Tak jo, vyzkouším tvoje odhodlání,“ rozhodl jsem se. Opřel jsem se o zábradlí, které chránilo procházející na kolonádě u jednotlivých obchůdků v patře od propasti, výhledu skrz jednotlivá patra obchodního centra. Otočil jsem se k Davidovi a lišácký jsem se zazubil. „Povím ti můj nejoblíbenější film, ale jestli se zasměješ, nebudu ti už věřit ani nos mezi očima.“
David přikročil ke mně, až se jeho špičky bot dotýkaly těch mích a se předstíranou hrdostí a nadsazeným odhodláním pravil: „Tak do toho!“
„Můj nejoblíbenější film je…“ nechal jsem si dramatickou chvilku. „Sám doma.“
David si na pár vteřin zachoval svůj pokerface, jenž jsem viděl ho využívat tolikrát při výsleších zločinců, ale pak se začal klepat. Pravý koutek úst se mu nekontrolovatelně začal cukat a David se musel třikrát hluboce nadechnout a vydechnout, ve snaze se nezačít smát na celé kolo. Sledoval jsem jeho boj se zdravou škodolibostí a začal ho ještě popichovat.
„Nějak si zbledl a chvěješ se? Nejsi nemocný?“ David zavrtěl hlavou. „Seš si jistý?“ Další zavrtění. „Zdá se mi, že jsi náhle oněměl. Čím to asi tak bude?“ David neodpověděl a dál mlčel, ale ještě několik minut, až jsem musel nakonec přiznat prohru. „Fajn, vyhrál jsi.“
„A dostanu za to nějakou odměnu?“ zeptal se mě, když konečně zase mohl promluvit, aniž by se rozesmál.
„O odměně předtím řeč nebyla,“ upozornil sem ho.
„A dostanu alespoň pusu?“ Vytřeštil jsem na něho oči.
„Cože?“ vyhrkl jsem zděšeně.
„Lidé se na nás dívají, flirtuješ se mnou a já chci pusu,“ poukázal, ale můj mozek to nebyl schopen strávit. Tohle nebylo flirtování ne!? On chce co? Teď si dělá srandu, musí si dělat srandu. Je to vtip, další lež do zásoby. Bohužel to vtip nebyl. David mi položil ruku zezadu na krk. Zamotal své prsty do mých vlasů, malinko se naklonil ke mně a přitiskl své rty na mé. Byly jemné a vláčné. Zadržel jsem dech. Prudce se mi rozbušilo srdce. Chtěl jsem protestovat. Chtěl jsem ho odstrčit a dát mu facku. Neudělal jsem to. Cítil jsem vůni jeho kolínské. Žaludek se mi sevřel a pak to náhle bylo pryč. Než jsem si to celé stačil uvědomit, bylo po všem. David stál vedle mě v bezpečné vzdálenosti a rošťácký se šklebil.
„Minule jsi mi věnoval více pozornosti,“ utrousil. Opravdu jsem ho měl praštit!
„Bastarde, ještě jednou to uděláš a budeš mrtvý muž!“ zasyčel jsem.
„Udělám co?“ hrál neviňátko. Skutečně jsem měl chuť ho zaškrtit.
„Nemluvím s tebou,“ vztekal jsem se jako malé děcko. „Svěřil jsem se ti, jak moc je tohle pro mě těžké, a ty to ještě zhoršuješ.“
„Promiň, zlato, mám své chyby. Jsem hrozně majetnickej a také neustále zapomínám, jak moc si stydlivý. Slibuji, že odteď si na to dám pozor a nechám si to do našeho soukromí.“ Měl jsem chuť na něho zaječet, že si stydlivost a soukromí může strčit někam a že nechci, aby vůbec něco takového dělal, ať už je to promyšlené divadlo, nebo cokoli jiného. Jenže pak jsem si uvědomil, že mi tím David říká, že už to neudělá, ani v rámci našich rolí, a to tak, aby nás neprozradil. Přesto mě to dost štvalo. „Měl jsem však k tomu dva velmi závažné důvody,“ bránil se dál David, já si založil ruce a zvedl tázavě jedno obočí. „Zaprvé protože tě miluju…“ Sarkasticky jsem se v duchu rozesmál. Miluje, miluje! Co ještě, šmarja, uslyším! „A ten druhý důvod ti vysvětlím doma,“ zavrkal mi do ucha, chytl mě za ruku a začal mě táhnout pryč. Někdo nás sleduje, uvědomil jsem si. Někdo nás sleduje. Nenápadně jsem se rozhlédl kolem, nic podezřelého jsem však nezahlédl. Kdo to je, kde je?!
Dítě kolem osmi let v kšiltovce sebralo od brunetky za pultíkem zmrzlinu a sedlo si na jednu z volných židlí v cukrárně, vedle ženy, která si četla noviny. Kdo to je, kde je?! Vysoký muž v kapuci, přežvykující párátko, do nás vrazil. S líným zaučením „Sorry“, prošel dál kolem nás. Kdo to je, kde je?! Muž a žena ve středních letech s dvěma dětmi, dívkou a chlapcem stáli v krámku s nábytkem a vybírali jakousi lampu. Byla skleněná, krásná vitráž. Dívku s chlapcem to moc nezajímalo. Jemně se pošťuchovali, když se jejich rodiče nedívali. Kdo to je, kde je?! Skupinka teenegeru stála u ohrádky před pokladnou kina a dohadovala se, na co vlastně chtějí jít. Několik párů očí o nás zavadilo z různých krámků a obchůdků. Nic vyloženě divného, nebo alespoň myslím. Tak proč si David myslel, že nás někdo sleduje? Kdo to je, kde je?! Jasně že nás sledovali, byli jsme na veřejnosti, v obchoďáku, kde byla spousta lidí. Navíc jsme předstírali, že jsme homosexuální pár, což nehledě na to jak naše společnost je tolerantní, vždy to poutá pozornost. Všichni si nás prohlíželi, ale tohle bylo trochu něco jiného. I já jsem měl ten nepříjemný pocit. Ale kdo to je, kde je?!
Rychle jsme se vmísili do bezstarostného davu bloumajících po obchoďáku míře směr východ. Cestou domů jsme žádný z nás nepromluvil. Stanuli jsme před barákem. David se pročasoval a poté z jedné kapsy vytáhl klíče. Otevřel dveře a přidržel, abych mohl projít. Udělal jsem, co se ode mě očekávalo, ale to jsem netušil, že přímo za dveřmi je Veronika se svým malým pudlíkem, takže jsem do ní málem narazil. Měla na sobě tričko na ramínkách, volné kraťasy, velké muší sluneční brýle a páchla po silné voňavce, kterou jak jsem si matně pamatoval, byla navoněna i na naší party. Psíka měla uvázaného na modrém obojku, byl to takový ten malý, huňatý pes, co nic neudělá, skoro se bojíte, že ho zašlápnete, ale děsivě to štěká a je agresivní.
„Ach, ahoj chlapci,“ pozdravila nás nadšeně.
„O-omlouvám se,“ dostal jsem ze sebe.
„To nic, nic se nestalo,“ ujistila mě s úsměvem za štěkotu psa. „Kde jste pak byli?“ Možná to byla zdvořilá otázka, ale po tom, co bylo u kina, se mi tak rozhodně nejevila. Byla to kyselá a štiplavá poznámka a Veronika hodlala ještě přilít olej do ohně. „Byli jste na procházce, nebo si zaplavat…“ hádala. „Nebo snad v kině?“ Polkl jsem na sucho a otočil se k Davidovi, ten obdařil Veroniku širokým avšak falešným úsměvem. Úsměvem žraloka, úsměvem, jenž si schovával pro radost z lovu špatných lidí.
„Ano, byli jsme v kině,“ potvrdil.
„Na pobíhání venku je dost pozdě,“ utrousila.
„Je devět ještě ani nezapadlo slunce,“ oponoval jí David.
„Na tom nezáleží,“ pravila záhadně. Přeběhl mi mráz po zádech. Ta slova byla děsivá ve své jednoduchosti. Tichá výhružka mezi řádky, nebo se mi to jen zdálo?
„Co-co t-tím m-my-myslíte,“ dostalo se mi pořez rty. Jasně že jsem moc dobře už věděl, kam tím míří, a rozhodl jsem se hrát, že o ničem nemám páru. To, co jsem však nedokázal ovlivnit, bylo moje náhlé koktání.
„Myslela jsem, že víte, že tu po okolí běhá sériový vrah, který se zaměřuje právě na tokové lidi, jako jste vy dva. Měli byste být opatrní, nerada bych, kdyby se vám něco stalo,“ řekla, ale vůbec to neznělo, tak že si o nás dělá starosti.
„Nebojte, dokážeme se o sebe postarat,“ ujistil jí chladně David.
„To ráda slyším. Naskládanou, pěkný večer,“ popřála nám a odešla provětrat kožich svému otravnému psovi, který pořád na mě štěkal a vrčel. Oba jsme nastoupili do výtahu a já zmáčkl tlačítko šestého patra, úlevně jsme vydechli, až když se za námi dveře zavřely.
„To bylo skutečně strašidelné,“ zachraptěl jsem přes sevřené hrdlo.
„Jo, to bylo,“ souhlasil se mnou David. „Ale snad se nebudeme bát takové staré rašple.“
„Ve skutečnosti bychom se jí měli bát daleko víc než nějakého vazouna. Statisticky totiž ženy sice nejsou tolik násilné, nejednají v zásadě v afektu, ale většina z nich spíše právě plánuje vraždy, jsou vypočítavé, nemají takovou fyzickou sílu a to je nutí svůj čin nejdříve pořádně promyslet. Proto také používají méně nápadné věci, nebo něco, co jim dá nad jejím protivníkem fyzickou převahu například pistoli. Taky mezi ženami je víc travičů. Nasypat někomu něco do jídla je daleko jednoduší, nenápadnější a klidnější, výhodnější, než uškrtit někoho holýma rukama. Tyto vraždy více odpovídají právě takovému profilu pachatele, pachatele, který si svůj čin důkladně promýšlí, takže je…“ začal jsem ze sebe rychle zděšeně sypat informace, ještě pod vlivem adrenalinu, jenž mi stále od první chvilky, když jsem pojal, že nás někdo sleduje, začal kolovat v žilách. Pak jsem se však zarazil, když jsem si uvědomil, že jen zděšeně blábolím. David mě však na to neupozornil, jen se na mě tak zaujatě díval. „Promiň, jen vyděšeně žvaním,“ omluvil jsem se a stočil jsem svůj pohled na černou podlahu výtahu.
„Nevadí,“ zašeptal David. Nevadí…

V neděli jsme byli v kině. Nevím, jak se to jmenovalo, hrála tam Sandra Bullock agentku FBI, která byla taková drsňačka. Měla za úkol vydávat se za jednu soutěžící v miss. Byla to tak trochu myšleno jako lepší akční komedie, ale nemohla mi neujít ta souvislost a proč David vybral právě tento film.
Bylo 20:35, když jsme vyšli z kinosálu. V obchoďáku však pořád bylo spoustu lidí, i tady nahoře ve třetím patře, kde se nacházelo palace cinemas, prodávalo se předražené pití, zmrzlina a smrdělo to tu popcornem. Oči mi zavadily o chlapce v modré kšiltovce, který si zrovna kupoval zmrzlinu. Chlapec si narovnal čepici a věnoval mi zaujatý, zvědavý pohled. V ruce držel křupky a líně je přežvykoval v ústech.
„Líbil se ti film?“ zeptal se mě David a tím mě vrátil zpět do reality k němu.
„Hmmm, nebyl špatný, i když nemám rád Sandru Bullock,“ odpověděl jsem. „Bylo to zajímavé a slušně jsem se pobavil. Jako love story o naší Katce Práškové.“
„Love story o Prááááškovéééé,“ protáhl se smíchem jméno naší kolegyně. „Jo, to jsi celkem vystihl, ale dobře pokud to nebyl tip filmu, který máš rád, na co bys tedy šel?“
„Ne, tvůj odhad byl naprosto přesný,“ bral jsem to celé zpět. „Jen je to opravdu sranda se dívat na špionážní film o lidech v přestrojení, když jsi sám jedním z nich a znáš realitu.“
„Ok, tak jaký je tvůj oblíbený film?“ otázal se David házeje do koše lístky s papírovými kelímky od Coca-coly.
„Budeš se smát,“ podezíral jsem ho a nechtěl mu to říct.
„Ne, nebudu, přísahám, čestný skautský,“ zvedl ruku ukazující tři prsty ukazováček, prostředníček a prsteníček dlaní ke mně.
„Ty jsi byl skaut,“ nedůvěřivě jsem si ho přeměřil.
„Pořád jsem,“ pokrčil rameny.
„Jo, vážně? A který z jejich zákonů zachováváš? Skaut je totiž pravdomluvný. Skaut je věrný a oddaný. Skaut je prospěšný a pomáhá jiným. Skaut je přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem každého skauta. Skaut je zdvořilý. Skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských. Skaut je poslušný rodičů, představených a vůdců. Skaut je veselé mysli. Skaut je hospodárný. Skaut je čistý v myšlenkách, slovech i skutcích,“ vyjmenovával jsem na prstech skautské zákony.
„Slíbil jsem, pomáhám vlasti a bližním, a to také dělám. Nebo se o to alespoň snažím.“
„Tak jo, vyzkouším tvoje odhodlání,“ rozhodl jsem se. Opřel jsem se o zábradlí, které chránilo procházející na kolonádě u jednotlivých obchůdků v patře od propasti, výhledu skrz jednotlivá patra obchodního centra. Otočil jsem se k Davidovi a lišácký jsem se zazubil. „Povím ti můj nejoblíbenější film, ale jestli se zasměješ, nebudu ti už věřit ani nos mezi očima.“
David přikročil ke mně, až se jeho špičky bot dotýkaly těch mích a se předstíranou hrdostí a nadsazeným odhodláním pravil: „Tak do toho!“
„Můj nejoblíbenější film je…“ nechal jsem si dramatickou chvilku. „Sám doma.“
David si na pár vteřin zachoval svůj pokerface, jenž jsem viděl ho využívat tolikrát při výsleších zločinců, ale pak se začal klepat. Pravý koutek úst se mu nekontrolovatelně začal cukat a David se musel třikrát hluboce nadechnout a vydechnout, ve snaze se nezačít smát na celé kolo. Sledoval jsem jeho boj se zdravou škodolibostí a začal ho ještě popichovat.
„Nějak si zbledl a chvěješ se? Nejsi nemocný?“ David zavrtěl hlavou. „Seš si jistý?“ Další zavrtění. „Zdá se mi, že jsi náhle oněměl. Čím to asi tak bude?“ David neodpověděl a dál mlčel, ale ještě několik minut, až jsem musel nakonec přiznat prohru. „Fajn, vyhrál jsi.“
„A dostanu za to nějakou odměnu?“ zeptal se mě, když konečně zase mohl promluvit, aniž by se rozesmál.
„O odměně předtím řeč nebyla,“ upozornil sem ho.
„A budeš se se mnou alespoň líbat?“ Vytřeštil jsem na něho oči.
„Cože?“ vyhrkl jsem zděšeně.
„Lidé se na nás dívají, flirtuješ se mnou a já tě chci,“ poukázal, ale můj mozek to nebyl schopen strávit. Tohle nebylo flirtování ne!? On chce co? Teď si dělá srandu, musí si dělat srandu. Je to vtip, další lež do zásoby. Nebyl to vtip. David mi položil ruku zezadu na krk. Zamotal své prsty do mých vlasů, malinko se naklonil ke mně a přitiskl své rty na mé. Byly jemné a vláčné. Zadržel jsem dech. Prudce se mi rozbušilo srdce. Chtěl jsem ho odstrčit a dát mu facku. Neudělal jsem to. Chtěl jsem protestovat, ale tím jsem mu jen usnadnil cestu k vstupu. Jazykem vklouzl do mých úst a prohloubil polibek. Druhou ruku omotal kolem mého pasu a ještě si mě přitáhl. Cítil jsem vůni jeho kolínské. Žaludek se mi sevřel. David mě líbal. Bylo to hrubé, hladové a příjemné. Ano, přiznávám se, líbilo se mi to. Moc se mi to líbilo. Byl jsem vzrušený a cítil jsem na stehně, že David je na tom úplně stejně, a pak to náhle bylo pryč. Museli jsme se nadechnout. Bylo po všem. David stál vedle mě v bezpečné vzdálenosti a rošťácký se šklebil.
„No, páni, to bylo naprosto perfektní,“ utrousil.
„Bastarde, ještě jednou to uděláš a budeš mrtvý muž!“ zasyčel jsem.
„Udělám co?“ hrál neviňátko.
„Nemluvím s tebou,“ vztekal jsem se jako malé děcko. „Svěřil jsem se ti, jak moc je tohle pro mě těžké, a ty to ještě zhoršuješ.“
„Promiň, zlato, mám své chyby. Jsem hrozně majetnickej a také neustále zapomínám, že ti vadí, když tohle děláme na veřejnosti. Víš mít tě tahle blízko je jak droga. Neumíš si ani představit, jak dlouho jsem o tomhle snil a styděl bych se, kdybych měl přiznat, co ještě jsem si představoval.“ Cítil jsem, jak mi jde horkost do tváří a do uší. To bylo přiznání! Ne tak počkat! Počkat, počkat, počkat, tohle by David nikdy, nikdy neřekl ani neudělal… Takhle to nebylo. Mám neuvěřitelnou paměť, pamatuji si všechno a to i každý rozhovor, co jsem vedl, tedy kromě toho zatraceného pátku, pamatuji, pamatuji si každé slovo a takhle to nebylo… „Měl jsem však k tomu dva velmi závažné důvody,“ pokračovala dál pokroucená verze Davida, já si založil ruce a zvedl tázavě jedno obočí. „Zaprvé proto že tě miluju a dost dobře se nedokáži už ovládat…“ Sarkasticky jsem se v duchu rozesmál. Miluje, miluje! Ano to řekl, ale nemyslel to vážně a rozhodně k tomu nedodal to zatím. „A ten druhý důvod ti vysvětlím doma,“ zavrkal mi do ucha, chytl mě za ruku a začal mě táhnout pryč. Někdo nás sleduje, uvědomil jsem si. Někdo nás sleduje. Nenápadně jsem se rozhlédl kolem, nic podezřelého jsem však nezahlédl. Kdo to je, kde je?!
Vysoký muž v kapuci, přežvykující párátko, do nás vrazil. S líným zaučením „Sorry“, prošel dál kolem nás. Kdo to je, kde je?! Muž a žena ve středních letech s dvěma dětmi, dívkou a chlapcem stáli v krámku s nábytkem a vybírali jakousi lampu. Byla skleněná, krásná vitráž. Dívku s chlapcem to moc nezajímalo. Jemně se pošťuchovali, když se jejich rodiče nedívali. Kdo to je, kde je?! Skupinka teenegeru stála u ohrádky před pokladnou kina a dokladovala se, na co vlastně chtějí jít. Několik párů očí o nás zavadilo z různých krámků a obchůdků. Nic vyloženě divného, nebo alespoň myslím. Tak proč si David myslel, že nás někdo sleduje? Kdo to je, kde je?! Jasně že nás sledovali, byli jsme na veřejnosti, v obchoďáku, kde byla spousta lidí. Navíc jsme homosexuální pár, což nehledě na to jak naše společnost je tolerantní, vždy to poutá pozornost. Všichni si nás prohlíželi, ale tohle bylo trochu něco jiného. I já jsem měl ten nepříjemný pocit. Ale kdo to je, kde je?!
Dítě kolem osmi let v kšiltovce sebralo od brunetky za pultíkem zmrzlinu a sedlo si na jednu z volných židlí v cukrárně, vedle ženy, která si četla noviny. Kdo to je, kde je?! Dítě na nás upíralo pohled, lízalo zmrzlinu a jedlo brambůrky. Jedlo s otevřenou pusou a pořád se na nás dívalo. Bylo mi povědomé. Ale odkaď jsem toho chlapce znal? Ale kdo to je, kde je?! Chlapec, malý chlapec ve velkém obchoďáku… malý chlapec v obchoďáku a sám. Sám. Sám bez rodičů… Malý chlapec ve velkém obchoďáku sám bez rodičů v půl deváté… Malý chlapec ve velkém obchoďáku sám bez rodičů si v půl deváté kupuje zmrzlinu… Kde vzal vůbec peníze na to si jí koupit? Proč má ty křupky? Ty křupky přeci neměl. Tak to nebylo.
Sebral jsem se a šel až k němu. „Hej, Romane, kam to jdeš?“ nechápal David. Já ho však neposlouchal. Nebyl skutečný, stejně jako vše kolem. Došel jsem až k tomu chlapci. Ten ani nehnul brvou a pořád se na mě tak zpytavě díval.
„Kdo jsi?!“ vyštěkl jsem na něho, až se několik dalších lidí zděšeně ohlédlo. Chlapec se však nelekl, jak by od takového kluka člověk očekával.
„Dobrý den,“ pozdravil slušně a na mou otázku ovšem neodpověděl.
„Kdo jsi? Proč má ty křupky? Neměl jsi brambůrky, navíc brambůrky se k zmrzlině nehodí,“ naléhal jsem dál.
„Záleží na tom?“ pokrčil chlapec rameny.
„Samozřejmě, že na tom záleží. Ty seš jediná věc, která se od reality liší.“
„To není pravda. To co David řekl a udělal, se lišilo od reality daleko víc,“ upozornil mě s vítězným šklebem.
„To se však vůbec netýká té otázky. To je čistě osobní věc a můj problém, ale ne s prioritou jedna. Nic ti do toho není a rád bych uvítal, kdybys mi konečně odpověděl,“ odpálkoval jsem to.
„Odpověděl na co?“ dělal hloupého a já začal ztrácet trpělivost.
„Poslyš, tohle není skutečnost. Tohle je sen. Ty nejsi malý chlapec ve velkém obchoďáku sám bez rodičů si v půl deváté kupující si zmrzlinu, ty jsi moje odpověď. Jsi moje podvědomí, odpověď na mé otázky, například: Co takový chlapec dělal v tolik hodin sám v obchoďáku? Za co si tu zmrzlinu koupil? Proč s ním nebyli rodiče?... Odpověď je prostá, protože ten, kdo nás sledoval, byl on. Ne, že by byl vrah, nebo nás sledoval ze zvědavosti. Pravděpodobně ho někdo uplatil, protože uplatit dítě je velmi jednoduché. Dítě jako špion, je nenápadné a dobré, baví ho to, je to pro něho hra. Patrně ani neví, čeho se dopustí, a že je to pro zlou věc. Avšak to není všechno. Moje podvědomí mi říká, že vím ještě víc. Takže znovu kdo jsi? Proč máš ty brambůrky?“ chrlil jsem ze sebe téměř bez dechu.
„Přišel jsem sem jen proto, abych je všechny sněd,“ zazněla odpověď a já zalapal po dechu. Ježíš marja, to je on! Ten chlapec…

Probudil jsem se celý zpocený. Peřina se válela zmuchlaná odkopnutá na zemi a oknem proudil do místnosti chladnější noční vánek. Trvalo několik minut, než jsem si uvědomil, kde to jsem a než jsem zklidnil svůj dech. Bylo nemyslitelné, abych si teď v klidu lehl a pokusil se znovu usnout. Moc dobře jsem věděl, že bych to nedokázal, a tak jsem se místo toho vyplížil z ložnice na chodbu a pak i do obýváku.
Pohled mi padl na zvedající se a klesající oranžové peřiny, pod kterou se ukrýval David. Přišel jsem až k němu. Poklidně si tam v tichosti ležel a z peřiny mu vykukovala jen hlava. Nechrápal, což bylo s podivem. Vždy jsem si představoval, že chlap jako on, prostě chrápat musí, že to mají tyto typy přímo za povinnost. Když však jsem teď pohlédl na jeho vyrovnaný spokojený obličej s lehkým úsměvem, dávalo to větší smysl. V tu chvíli vypadal tak nevině a spokojeně. Jak může být tak spokojený, tak klidně spát po včerejšku? To nemá strach? Je jako nemluvně. O čem se mu tak zdá? Vzpomněl jsem si na svůj sen a mírně mě bodlo svědomí.
Sen je zážitek iluzorních obrazů, hlasů nebo jiných vjemů vytvářených mozkem během spánku v rámci procesu snění. Sny často ukazují události, které jsou ve skutečnosti nemožné nebo nepravděpodobné, a jsou obvykle mimo kontrolu spáče, ale vycházejí z vnějších i vnitřních podnětů, vzpomínek a představ spícího. Proto jsou často mišmašem toho, co se děje v našem životě. Obraz, který tvoří naše podvědomí.
To, že v mém snu jsme s Davidem nepředstírali vztah, ale měli vztah, neznamenalo, že jsem se do něho zamiloval, nebo snad že on po mně touží. Ne, ale znamenalo to, že celá ta záležitost se mi dostává pod kůži čím dál tím víc. Ta mise na mě má vliv a to takový, který se mi ani za mák nelíbí. To byl přesně ten důvod, proč jsem chtěl odstup, nejen protože jsem byl ve věcech ohledně lásky nezkušený, ale proto, že jsem věděl, že taková věc člověka psychicky poznamená. Věděl jsem to a stejně jsem dopadl, tak jak jsem dopadl. Dopadl na zem a těžce s odřeninami a škrábanci. A teď tady sedím, sleduji svého šéfa/přítele, jak spí a vzpomínám na svůj erotický sen o něm. No, možná že říct, že to byl erotický sen, bylo trochu přehnané, vzhledem k tomu, že se tam jednalo jen o pusu a tu jsme si už dali a více než jednou, ale také o to, že v něm byla i druhá část. Ta podstatnější!
Většina snů, které si člověk zapamatuje, se odehraje těsně předtím, než se člověk probudí. Je to jak když startuje počítač a prohlíží data. Znáte to, když si ještě ve snu postupně začnete uvědomovat, že to není pravda, že se vám to zdá a v ten daný moment, můžete začít sen přetvářet podle toho, co si již částečně vědomě víte. Nestává se to často, ale to je chvíle, kdy můžete vytáhnout něco ze svého podvědomí a něco pochopit, uvědomit si a dozvědět se.
Události předešlého dne na mě měly velký vliv a emoce se ve mně vařily. Sen to odrážel jako zrcadlo. Jako pokroucené zrcadlo, které vše zhustilo a přibarvovalo skutečnost, ale to na věci nic nemění, že jsem přeci díky němu mohl vidět ušmudlaný obrázek pravdy. Ten kluk… Sen mi nahlodal obraz toho, co jsem viděl, a ukázal, že jsem měl vidět víc. Měl jsem vidět mnohem, mnohem víc! Ten kluk…
Povzdechl jsem si a přešel do kuchyně, kde jsem si nalil vodu z kohoutku do malé broušené skleničky.
„Noční můra?“ Vystrašeně jsem sebou škubl a polil si pyžamo. Skvělý! Šef na mě hrál boudu a je vzhůru. Pravděpodobně byl vzhůru a věděl o mně jen, co jsem vylezl z ložnice, což také znamená, že věděl o tom, že jsem ho pozoroval. Ne… Ne, ne, nedělej předčasné závěry, nikdy nevíš! Rozkázal jsem sám sobě nepanikařit.
„Jo, tak nějak, nemůžu spát,“ zašeptal jsem snažíc se, zakrýt svůj šok, že je vzhůru.
„Kvůli včerejšku?“ David se posadil a protřel si oči. Uvědomil jsem si, že na rozdíl ode mě nešeptá. Proč taky, v bytě kromě nás dvou nikdo další nebyl a oba jsme teď už byli vzhůru.
„Jo,“ potvrdil jsem mu jeho domněnku.
„Včerejšek byl těžký,“ přikývl.
„Přemýšlel jsem,“ řekl jsem.
„O čem?“
„O tom kdo nás sledoval,“ upřesnil jsem.
„Romane, ohledně toho, nemusel nás nikdo sledovat,“ začal David rozpačitě. „Měl jsem jen špatný pocit, třeba to z ničeho reálného nevycházelo.“
Prudce sem zakroutil hlavou. „Ne. Ty jsi pes.“
David překvapeně zamrkal. „Jsem pes?!!“
„Ano, větříš stopu. Nemusí být žádný rozumově podložený důkaz, ale ty víš, cítíš.“
„V tom obchoďáku byla zpsuta lidí, samozřejmě, že nás pozorovali, ale to ještě neznamená, že tam byl i náš vrah.“
„Ne, nebyl,“ souhlasil jsem pevně a můj kolega se zamračil. „Nebyl tam vrah, ale někdo stejně tak důležitý.“
„Co tím myslíš?“ nechápal David.
Hlasitě jsem si povzdechl. „Celou dobu, co tu jsme, se nic zajímavého nedělo,“ začal jsem.
„No, to bych úplně netvrdil. Vyloučil jsi jednoho podezřelého, nechal se zbít, upozornili jsme na sebe a navzájem jsme se blíž poznali,“ začal mi David oponovat a já si pomyslel, že to naše vzájemné bližší poznání, bylo víc, než jsem chtěl, ale to bylo nyní jedno.
„Ovšem, ale teď jsem měl na myli něco jiného. Dosud se nám zdálo, že jsme mimo radar vraha a snažili jsme se na sebe upozornit. Pravda, neměli jsme ještě na to moc času, vzhledem k tomu, že jsme tu teprve týden a oba pracujeme. Nic se nedělo, byl docela klid, ale co když to bylo jenom zdání,“ řekl jsem a máchl rukou směrem nahoru se zvednutým ukazováčkem v gestu „zamysli se“. „Víš, je tu zajímavá náhoda.“
„Zajímavá náhoda,“ David skepticky zvedl obočí, ale bylo jasné, že jsem ho zaujal.
„Vzpomínáš si na toho kluka na party, který přišel, jen aby snědl všechny křupky, které naše okouzlující hostitelky koupily?“ zeptal jsem se.
„Jo, jasně,“ přikývl.
„Co kdybych ti řekl, že byl včera v tom obchoďáku?“ zakřenil jsem se na svého parťáka.
„Viděl jsi ho?!“
„Ano, tedy nejdříve jsem ho hned nepoznal, ale čím víc o tom přemýšlím, tím jsem si víc jistý, že to byl on,“ odpověděl jsem.
„Možná skutečně náhoda, je to jen dítě a ten obchoďák není od sud tak daleko,“ bral to na lehkou váhu.
„Ne, Davide, ale bez rodičů? Sám? Kolik pak bylo? Nebylo zrovna odpoledne, víš? Kolik pak mu je, že sám večer nakupuje v obchodním centru u kina zmrzlinu? Kde vzal vlastně ti peníze za, co tu zmrzlinu koupil, od rodičů, ty by ho asi těžko pustili takhle večer samotného? Byl na party taky sám?“ opět jsem to ze sebe sypal a David se zachmuřil v realizaci toho, co jsem řekl a co by to znamenalo. „Správně,“ potvrdil jsem mu závěry, které jsem přímo viděl, že se mu honí v hlavě.
„To chce panáka,“ prohlásil a začal se přehrabovat v lahvích u baru. Sledoval jsem ho s mírným pobavením.
„Víš, že jsi docela alkoholik?!“ vytknul jsem mu a on konečně našel to, co hledal. Vyndal flašku se zlatavou tekutinou s velkým nápisem Medovina a dva skleněné panáky. „Ne díky, já nebudu,“ odmítl jsem panáka. David se na mě nedůvěřivě zašklebil.
„Bude toho víc, podle toho, jak se tváříš. Tak povídej,“ vyzval mě a i přes mé protesty mi toho panáka nalil.
„Tak fajn,“ kývl jsem. „To, že nás někdo sledoval po té oslavě, by ukazovalo na to, že vrah na té oslavě byl a všiml si nás. Tam také lehko mohl získat toho kluka a uplatit ho, aby nás sledoval.“
„To máme hned několik podezřelých,“ řekl můj kolega.
„Veronika. Bylo zvláštní, jak jsme jí včera potkali, a uhodla, kde jsme byli. Navíc mluvila, jako by nám vyhrožovala,“ pravil jsem.
„Váňa tam byl taky,“ připomněl mi David.
„Ten to nebyl,“ zavrhl jsem to.
„Zmlátil tě, je schopen dost velké surovosti,“ podotkl.
„Tobě teda leží v žaludku. Myslím, že to už jsme probrali,“ ušklíbl jsem se. „Ale teď vážně. Mohl to být Bedřich. Vedl dost divné řeči.“
„A proč by to dělal, nemá důvod,“ zavrtěl můj přítel.
„Nebo ho ještě neznáme,“ upozornil jsem.
„Mohla to být Nataša. Je až moc milá, až příliš se všude motá a až neuvěřitelně zvědavá. Mluvila s Váňou, těsně před tím, než se na tebe vrhl. Co když to, co mu řekla, si Váňa špatně nevyložil, co když se ho nesnažila umírnit v šikaně, ale poštvat ho na tebe,“ řekl David a hodil do sebe svoji sklenku zlatavé tekutiny.
„To si nemyslím,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Nebuď slepý jen proto, že je milá a stali jste se kámoši. Divil by ses, jak často narazíš v téhle zatracené práci na bezva člověka, a pak najednou zjistíš, že byl celou dobu vlastně proti tobě a chtěl ti ublížit. Nezapomeň, kde ti dva pracují. Navíc co vlastně dělali na té party? Jak se tam ty dva dostali?“
„Jo to máš pravdu, ale Nataša o nás věděla už delší dobu, proč by čekala až do té party, aby snad potkala toho kluka a vymyslela způsob, jak nás sledovat, aniž by se prozradila, proč? To mi nesedí,“ vysvětlil jsem moji důvěru k ní a také se nakonec napil. Překvapeně jsem zamrkal. Pohlédl jsem na sklenku, pak na láhev s nápisem Medovina, na Davida a zpět na sklenku. Zdálo se mi to, nebo v té medovině nebyl alkohol? Tedy vůbec to nebyla medovina, ale čaj!
David se na mě provokativně zazubil. „Nezdálo se ti to. Je to čaj,“ potvrdil mi mojí domněnku.
„Předstíráš, že jsi opilý,“ konstatoval jsem překvapeně.
„Někdy. Člověk se tak občas něco zajímavého dozvím, k čemu by se obvykle nedostal, nebo mi je prominuto něco, co by jinak nebylo.
„Ty jsi ale zmije,“ obvinil jsem ho, ale s úsměvem na tváři. Neurazil se, smál se se mnou, pak však zvážněl.
„Pamatuje, nemusí být vše tak, jak se na první pohled zdá.“
„Jo,“ zahučel jsem na souhlas a pohled mi automaticky zabloudil k láhvi Medoviny, ve které byl čaj.
„Nepřišlo ti divné, že nám Klára s Evou udělaly party na přivítanou? Nebylo trochu zvláštní, že jsme je potkali hned první den a to ve stromovce, ta odsud není zrovna nejblíž, a ony okamžitě věděly, kdo jsme,“ David nadzvedl své černé obočí.
„Jo, připadalo, ale co tím konkrétně myslíš. Naznačuješ, že o nás vrah věděl už dřív a něco udělal už předtím, jen jsme si toho nevšimli?“
„Ne, to zrovna ne. To bychom si všimli. Jsme opatrní. Možná až moc a to je chyba. Z toho co zatím máme, nemůžeme nic moc usoudit,“ řekl.
„Myslíš, že jsme neměli z toho obchoďáku tak rychle zmizet? Chceš povolit uzdu a pustit vraha až těsně k nám. Nechat ho ať se sám prozradí a zkusí si na nás to, co udělal těm ostatním,“ odtušil jsem.
„Nechci, ale možná nebudeme mít jinou možnost,“ přiznal David.
„Jasně,“ kysele jsem se na něj zašklebil. Tak to je geniální, teď už víme, že po nás někdo jde, nevíme, kdo a plán je takový, že s tím nebudeme dělat nic, vůbec nic! Není někde v předpisech, že se máme vystavovat, co nejmenšímu nebezpečí, co to jde? Jo, jako by někomu na těch pitomých příručkách a neřízeních záleželo. Neměl jsem to Davidovi za zlé, myslím, že je asi ten poslední, který by mě chtěl vystavit velkému nebezpečí. Nelíbilo se mu to stejně jako mě, ale nemohli jsme zatím na vybranou.