SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Marionette - Kapitola 13.

>Helois< Ale stejně… vzal jsi kramle! Proč?! Jsi ho tam chudáka nechal sedět!
>Marionette< Já nevím. Strašně jsem se vyděsil. Celou dobu jsem si říkal, že mě to možná přejde, že se mi to nebude líbit, že mě to znechutí, že nesnesu představu jazyka cizího kluka na vlastních mandlích…
>Helois< Hihi.
>Marionette< Ale ne, já si musím vytipovat zrovna kluka, kterého bych si nejraději odtáhl domů a už nikdy nevylezl z postele.
>Helois< Roztomilé…
>Marionette< PROTO jsem vzal kramle!

Remyuu seděl na zídce před školou a kouřil už třetí cigaretu v řadě. Nervózně poklepával špičkou boty o zem a v jednom kuse se rozhlížel, jako kdyby někoho čekal. Madarame a Hibari stojící opodál po sobě zmateně pokukovali. Ještě nikdy ho neviděli tak nervózního. Navíc tady byl ten víkend…
Remyuu se totiž v pátek večer odpojil od světa a nikdo o něm nevěděl až do pondělního rána. Nebral mobil, neodpovídal na esemesky a u nich doma nikdo neotvíral.
Kanako se samozřejmě kvůli této ignoraci urazila a trucovala, ale Hibari a Madarame tušili, že něco není tak, jak by mělo být.
Remyuu byl… nevyspalý, unavený, nervózní a hlavně vystrašený. Bál se, protože i přes celé dva dny strávené vymýšlením, co mu řekne, až ho uvidí, neměl pořád jasno. Děsil se toho okamžiku, kdy vstoupí do ateliéru a nastane ta trapná chvíle ticha.
Nechtěl aby tam byla ta trapná chvíle ticha!
Zhruba tohle si opakoval, když nejistým krokem kráčel k dílnám. Neuvědomoval si to, ale krok od kroku zpomaloval, až se nakonec zastavil docela.
Jen tak stál asi pět metrů od dveří do ateliéru a nemohl přesvědčit své nohy, aby pokračovaly dál.
Políbil ho.
Respektive mu řekl, aby ho políbil.
Každopádně POLÍBILI SE.
Už ta skutečnost mu vháněla krev do tváří. A ne jen nějaké to nesmělé zobnutí, jaké se obyčejně dopřává vzdáleným příbuzným. Né, to by to nebyl Remyuu, kdyby si v lekcích líbání nepřeskočili hned na poslední kapitolu.
Jedno musel uznat. Shimeji tomu rozuměl. Nikdy nepoznal holku, která by se jeho úrovni jen přiblížila. Byl to nezvyk, být ten nezkušenější. Byl to velký nezvyk, ale byl ochotný se s tím smířit. Žádný učený z nebe nespadl, říká se.
Remyuu si prohrábl dnes obzvláště nepoddajné vlasy a vzhlédl. Chvíli zíral do prázdna nad svojí hlavou, než oči pro změnu sklopil ke svým botám.
Tak… líbali se. A on nakonec zdrhl, protože… mu došlo, že se LÍBAL SE SHIMEJIM!
Udělal další krok k ateliéru. Dobře, dobře. Byla tady jistá možnost, že by se to mohlo vyvinout tou cestou, na jejímž konci by si Remyuu nemusel řezat zápěstí. On přeci udělal narážku a Shimeji se jí chopil! To znamená, že on, Remyuu, není Shimejimu tak úplně lhostejný.
Přesně v okamžiku, kdy dorazil až ke dveřím, se otevřely a jejich pohyb zastavilo až Remyuovo čelo.
„No kur-!“ zasténal a chytil se za hlavu. Ve dveřích stála Kamishiro, světlé vlasy stažené do titěrného culíčku.
„Och,“ řekla. A to bylo vše. Žádné promiň, žádné je mi to líto. Jen… och.
Bez dalšího slova okolo něj prošla a zamířila zpátky do školy. Remyuu se ohlédl. Dveřmi, které nechala otevřené, viděl Shimejiho, který se skláněl nad svými deskami. Remyuu se zhluboka nadechl a vešel dovnitř.
Potichu za sebou zavřel dveře a ještě tišeji pokračoval až do místnosti.
Shimeji se ohlédl až při tlumeném zvuku kroků na linu. „Já myslel, že už jsi šl-“ začal, ale zarazil se, když se ohlédl.
Nastal okamžik trapného ticha. Tak trapné a hlavně ohlušující ticho Remyuu nikdy předtím neslyšel. Z tohohle ticha lidé propadají šílenství. Remyuu měl co dělat, aby se z něj nezbláznil taky. A to při tom trvalo jen pár vteřin.
Ahoj,“ pozdravil ho Shimeji tak přirozeným tónem, až to bylo nepřirozené a sklonil se zpátky nad desky. Remyuu si potichu oddechl, odložil si tašku na katedru a rozhlédl se. Okno už bylo zasklené, podlaha byla vytřená do sucha a jen několik tmavších skvrn na stěnách naznačovalo, co se tady před několika týdny stalo.
„Sedni si támhle a zkus se nějak uvelebit, protože tohle bude trvat tak dvě hodiny,“ poznamenal Shimeji a kývl směrem k jedné lavici, která stála uprostřed třídy. Remyuu nejdříve nechápal, než mu ta správná kolečka secvakla.
„Počkej, ty chceš dělat ten portrét?!“ zeptal se vyjeveně a popotáhl si rukávy na školním saku.
„No jasně, Slíbil jsi mi to!“
„Já ti nic neslíbil, to ty… ale…“
Remyuu netušil, jak by tu větu dokončil. Ale po tom, co se stalo jsem myslel, že okolo sebe budeme chodit po špičkách a pokud možno širokým obloukem?
Shimeji po něm vrhl jediný výmluvný pohled. Remyuu si povzdechl a usadil se na lavici. Nohy si opřel o židli, lokty o kolena a bradu si podepřel pravačkou. Byla to klasická póza, která přímo křičela Strašně mě to otravuje.
Ve skutečnosti ale Remyuu prostě nevěděl, jak jinak si sednout.
Shimejimu to ale podle všeho vyhovovalo. Posadil se k lavici proti němu, kreslící podložku si opřel o kolena, vytáhl si z desek čistou A3 a tužku, načež se na několik vteřin soustředěně zahleděl na Remyuovu tvář.
Remyuu se musel přemáhat, aby se neošíval a hlavně neuhýbal pohledem. Najednou mu docházelo mnoho nevýhod téhle situace. Například, že na sebe musí nechat soustředěně zírat. Nervózně potřásl hlavou, ale byl okamžitě napomenut, ať se nevrtí.
Ale v klidu vydržel sedět jen něco přes půl hodiny, kterou se zároveň nudil a šíleně bál. Nakonec to nevydržel.
„Shimeji, ohledně toho pátku…“
„Jsem ochotný to přejít, jako kdyby se nic nestalo,“
řekl Shimeji, aniž by vzhlédl od kresby. Remyuu nechápavě povytáhl obočí.
„Cože?“
„Prostě budeme dělat, že se nic nestalo. Dobře, byl to takový menší exces, chápu, že sis chtěl vyzkoušet, jaký to je s klukem, takže…“

Remyuu prudce kopl do židle, o kterou se opíral a seskočil ze stolu. „Takže ty si myslíš, že jsem to udělal jen proto, že jsem měl chuť si to jenom ZKUSIT?!“ Remyuu rozhořčeně udeřil dlaní do lavice.
Shimeji konečně vzhlédl a zkoumavě se mu zadíval do tváře. „A ne snad?“ zeptal se ledově a odhrnul si pramen zrzavých vlasů z očí.
„To…“ Remyuu zrudl a sklonil hlavu k zemi. Stál opřený dlaněmi o lavici v tiché třídě nevěděl, co říct. Nebo spíš jak to říct. „Já…“
Shimeji doložil kreslící podložku i tužku na lavici a vstal, ruce v kapsách. „Jak jsem říkal, jsem ochotný na to zapomenout. Nic se nestalo. Ty si tady odkroutíš ještě týden a pak se můžeš vrátit ke svému předchozímu životu,“ pokračoval tak ledovým tónem, až z toho Remyuovi běhal mráz po zádech.
„Ale vždyť já jsem to neudělal jen tak ze zvědavosti!!“ vyštěkl náhle. Shimeji se po něm ohlédl, ve tváři nepopsatelný výraz. Stáli naproti sobě a Remyuu si najednou uvědomoval veškeré rozdíly, které mezi nimi byli.
„A proč teda?“ Ta věta rozčísla ticho jako ostří. „Ještě nedávno ses dušoval, že nejsi gay, takže PROČ jsi to udělal?“
„Já… nevím,“
Remyuu se rozhlédl po ateliéru, jako kdyby hledal někoho, kdo by mu mohl pomoct. „Prostě… jsem…“
„Nezkoušej mě dojmout. Je mi to jedno,“
mávl nad tím rukou Shimeji, ale Remyuu k němu udělal několik rychlých kroků a popadl ho za límec školní uniformy. Shimeji překvapeně couvl, až narazil do katedry, která stála za ním. Remyuu mu strhl z uší sluchátka a ovládl nutkání stoupnout si na špičky, aby byl stejně vysoký.
„Co je ti jedno?! Nejdřív se mě ptáš, proč a pak je ti to jedno? Nejraději bych ti za to vrazil pořádnou facku, kdybych nebyl pacifista! Ptáš se proč? Já bych se mohl ptát úplně stejně! Já ti totiž jen naznačil, co bys mohl udělat, ale tys to UDĚLAL!“
„Nezkoušej…“
začal Shimeji a Remyuu mu škubl límcem dolů, aby měli oči na stejné úrovni. Bylo to jen pár centimetrů, ale i ty byli důležité.
„Myslel jsem, že za těch pár týdnů, už jsi mě poznal líp!“
„Cože?“
„Něco takového bych neudělal! To by bylo tak bezpáteřný!“
„Takže…“
„Víš, proč jsem to udělal?“
Remyuova pusa se rozjela a mozek nebyl schopný ji zastavit. Byl to jako pokoušet se zastavit jedoucí vlak plastovou zahradní židličkou. „Protože jsi mi nasadil brouka do hlavy a trávil jsem s tebou až moc času, takže jsem si říkal, co když to, co k němu cítím není jenom přátelství?! Sakra, bylo toho moc! Nejdřív ty, pak Madarame, ti dva z Midoriaki…“
Shimeji vypadal, jako kdyby mu v hlavě explodovala malá atomová puma. Ve tváři měl výraz čirého překvapení a jen nechápavě mrkal. „Watanabe,“ zamumlal.
„A přestaň mi konečně říkat příjmením, Shimeji!“
Načež ho políbil. Jak ho držel za límec, prostě si ho přitáhl k sobě. Shimeji měl ruce stále zvednuté v obranném gestu a Remyuu by ho asi víc nepřekvapil ani kdyby z kapsy vytáhl dejme tomu ptakopyska a praštil ho jím po hlavě.
Remyuu se třásl a zároveň cítil plamenné odhodlání. Popošel o krůček blíž k Shimejimu a zatlačil mu dlaní na hrudník, takže Shimejimu nezbylo nic jiného než se zaklonit. Remyuu se od něj odtáhl přesně půl vteřiny před tím, než se chtěl Shimeji zapojit.
Pustil jeho košili, takže Shimeji zády žuchnul na desku katedry a překvapeně pomrkával jako právě vyoraná myš. Remyuu si odfrkl a o několik kroků ucouvl. Byl zadýchaný jako po maratónu. Shimeji chvíli ležel bez hnutí a oddechoval stejně těžce jako Remyuu, než se konečně zvedl na loktech a vrhl po něm zkoumavý pohled.
„To jsi mi jako chtěl naznačit, že by sis se mnou klidně začal?“ zeptal se nejistě a odhrnul si vlasy z čela. Remyuu, rudý jako rak, chvíli váhal, než uhnul pohledem a váhavě přikývl.
Shimeji se znovu složil na katedru a přitiskl si dlaně na čelo. Tohle na něj bylo moc. Chtěl velkoryse přejít celou epizodu na festivalu a jít dál, aby se Remyuu nemusel cítit trapně, přičemž se cítil podivně prázdný. Ta pusa mu dala jistou naději, ale nemohl doufat, že by se z toho vyvinulo něco víc. A on si teď ten modrookej lamač srdcí přijde s tím, že by si s ním klidně začal a dokonce předvede vlastní verzi příhozu na stůl. Shimeji už byl ochoten se smířit s tím, že to zase přechodí a…
To si ze mě děláš srandu…“ zamumlal Shimeji, načež se skulil z katedry a upravil si košili. Remyuu postával opodál a vypadal, že brzy dostane infarkt.
„Já jsem…“ začal, ale nedořekl.
„Kdybych ti řekl Chci zkusit s tebou chodit, souhlasil bys?“ zeptal se Shimeji a opřel se o lavici. Jeho mozek jako šílený třídil jednotlivé informace do správných přihrádek a pokoušel se udělat místo rozumné myšlení. Ale nějak se mu to nedařilo.
Remyuu usilovně uhýbal pohledem a nakonec jen pokrčil rameny. Shimeji nemohl postřehnout, jak se rychle zarazil, aby ihned nepřikývl.
„No to máš těžký, když nevíš! Nejdřív si mě tady srazíš na stůl a pak nevíš?“
„Zkus si změnit orientaci ze dne na den a uvidíš, jak mi je, debile!“
obořil se na něj Remyuu prudce a vzhlédl. V hlase mu najednou zaznívalo rozhořčení. „Uvidíme, jak by ses potom tvářil ty Už ve dvanácti jsem měl ohledně své sexuální orientace jasno! Mě je sedmnáct, to už tě to trošku vykolejí, když si něco takového uvědomíš, vííííš!“ Poslední slovo provokativně protáhl. Shimeji se posměšně ušklíbl.
„Tohle si zkoušej na někoho jiného! JÁ musel zlomit srdce svojí nejlepší kamarádce!“
„Počkat, ty víš, že Mai do tebe byla zamilovaná?!“
„No samozřejmě! Jsme nejlepší kamarádi už bůhví jak dlouho! Musel bych být idiot, kdybych si toho nevšiml!“
„A proč sis teda nevšiml, že já na tebe dělám oči už přes týden?!“
Ta věta se mu vydrala přes rty dřív, než ji mohl zastavit. Sotva dozněla, nastalo opět ticho. Tentokrát bylo spíš než trapné rozpačité. Remyuu si nejistě popotáhl rukávy saka a podrbal se ve vlasech, přičemž pohledem bloudil okolo sebe. Shimeji chvíli nechápavě pomrkával, než sebou trhl a promnul si spánky.
Promiň, asi jsem se přeslechl, protože se mi zdálo, že jsi právě řekl… asi jsem se musel praštit do hlavy. Protože mi to fakt znělo jako…“ Odmlčel se.
Udělal několik kroků k Remyuovi, který zapřísahal vlastní nohy, aby necouvly. „Uvědomuješ si, co takový vztah obnáší? Není to jako to tvoje šaškování s Kanako. Spousta stresu, jestli nechceš, aby na to někdo přišel. A taky, pokud si to neuvědomuješ, sex vypadá dost jinak!!“ Poslední věta zněla trochu výhružně. Remyuu se v duchu pomodlil a pohlédl mu do očí.
„Jak se tahle konverzace zvrtla tímhle směrem, prosím tě?“ zeptal se nejistě.
„Já nevím, ale myslím, že jsi s tím začal ty,“ povytáhl obočí Shimeji a chytil ho za ramena. Remyuovi přejel mráz po zádech. Nemohl uvěřit, že mu stačí jediný dotek a je naměkko.
Shimeji se k němu sklonil. Dělilo je jen nějakých patnáct centimetrů. Remyuu si najednou nemohl vzpomenout jak se dýchá. Věděl, že to má cosi společného s plícemi, ale to bylo vše. „Víš, ani nevím, co mě na tobě tak zaujalo,“ zamumlal zamyšleně Shimeji. Remyuu překvapeně zamrkal. Takže Shimeji taky… ahá, to by lecco vysvětlovalo!!
„Nezačal,“ zavrtěl hlavou Remyuu, který byl v jejich konverzaci o nějakou tu větu pozadu.
„Víš to jistě?“ Shimeji zvědavě naklonil hlavu na stranu.
„Jo, naprosto!“
„Jestli tě políbím ještě jednou, už asi nebude cesta zpátky.“

Budou se muset naučit udržet ty nevkusné hlášky na uzdě, napadlo Remyua okamžik předtím, než ho Shimeji políbil ještě jednou. A tentokrát to bylo vášnivější, než oba dva předchozí polibky dohromady, protože Shimeji moc dobře věděl, že i kdyby zašel dál, než původně plánoval, nic se neděje.
Přirazil ho zády k prastaré skříni, která zaskřípěla tak strašlivě, až se oba dva na okamžik zarazili a s hrůzou čekali, jestli se na ně překotí, nebo se tak jenom tváří. Nakonec skříň zůstala stát, proto se Shimeji neobtěžoval si Remyua vláčet zase na druhou stranu ateliéru a jen se škodolibou důkladností pokračoval v jeho zaškolování do tajů právě vznikajícího vztahu.
„Tohle nemůže nikdy fungovat,“ zamumlal Remyuu, když na okamžik osvobodil vlastní rty ze Shimejiho žhavého zajetí.
„Máš pravdu. Nemůže a nebude to fungovat,“ přikývl zadýchaně Shimeji, zatímco mu Remyuu z tváře odhrnul uvolněné prameny zrzavých vlasů.
„To je fakt smůla,“ pokračoval Remyuu mezi jednotlivými, stále delšími polibky.
„Jo, taky mě to dost mrzí,“ souhlasil Shimeji. „Mohla to být vcelku zábava!“
Remyuu se zasmál. „Jo, taky myslím!“

O týden později se Remyuu vyřítil z vchodových dveří a Hibari s Madarmem ho museli každý chytit za jednu paži, aby setrvačností nevběhl do silnice. Remyuu byl rozcuchaný, jeden cíp školní uniformy měl zastrčený do kalhot, zatímco druhý mu koukal ven, sluchátka měl okolo krku omotaná tak důkladně, že hrozilo, že se při sebemenším pohybu uškrtí a z rozepnuté tašky mu přetékaly učebnice.
„Ránko!“ zahlaholil zvesela a prohrábl si tmavě hnědé vlasy.
„Kdo jsi a co jsi udělal s Remyuem.“ Hibari ho sjel usvědčujícím pohledem. Remyuu nechápavě povytáhl obočí.
„Nechápu,“ oznámil mu.
„To mě nepřekvapuje. Zato mě překvapuje, že ty, kterého by z postele dostal leda tank si takhle zvesela po ránu seběhneš patnáct poschodí a od hlavy ti ještě lítají spárklíky, jak máš dobrou náladu! Poslední dobou máš nějak moc energie.“ Hibari usrkl z papírového kelímku kafe, které mu pomáhalo se po ránu probudit k životu. Madarame přikývl. Všichni tři vyrazili směrem ke škole. Remyuu šel uprostřed a pořád měl na tváři ten otravný výraz šťastného člověka, který většinu ostatních lidí vytáčí k nepříčetnosti.
„Tak co se stalo?! Kanako poslední týdny ignoruješ, spárklíš nám tady jako sluníčko… přiznej se! Buď fetuješ, nebo…“
„Nebo?“
zeptal se Remyuu s neskrývanou zvědavostí.
„Nebo nevím. Drogy jsou jediné racionální vysvětlení!“ Hibari pokrčil rameny. Jeho logika byla někdy geniální a někdy trochu urážlivá. Remyuu měl ale náladu, během níž by ho mohla urazit leda ocelová palice nebo jiný velký, tupý a s životem, popřípadě s udržením si všech anatomií, neslučitelný předmět.
„Vážně nefetuju! Jen mám dobrou náladu!“ Remyuu byl na větvi z toho, jak se asi musel dřív chovat, když jsou všichni celý pryč z toho, jakou má dobrou náladu. Shintaro mu každé ráno položil vedle lžíce teploměr s tím, že musí být nemocný.
Když došli ke škole, u vchodu už čekala Kanako.
„Rem-“ začala a rozpřáhla paže, aby ho objala, on se však sklonil, proklouzl jí mezi rukama a pokračoval dál do školy. Celá partička okolo ztuhla a čekala, jak kanako zareaguje. Její mozek ale nebyl na takovéhle situace zvyklý, takže se jen připitoměle otočila a pozorovala svého „přítele“ jak pokračuje ke škole bez toho, aby jí řekl třeba jen zbla.
„Co to mělo…“ začal Hibari, ale Remyuu ho zarazil.
„Nechci o tom mluvit,“ řekl pouze a zabočil ke své skříňce. Bleskově se přezul a pokračoval chodbou do třídy.
„No tak, Remyuu, jsme tvoji nejlepší kamarádi, řekni nám, proč jsi tak… tak…“ Neexistovalo slovo, které by Remyuův současný stav popsalo.
„Vždyť není CO vysvětlovat!“ ohradil se Remyuu a dal přednost jedné studentce z prvního ročníku, která se na něj děkovně usmála. „Prostě mám nějak optimističtější pohled na svět!“
Procházeli chodbou a míjeli jednotlivé studenty z jiných tříd. Když prošli okolo 2-B, Remyuu neznatelně zpomalil. Hibari a Madarame do něj pořád něco hučeli a tak vůbec nepostřehli jeho kradmého pohledu.
Ze třídy však najednou vyšel Shimeji. „Hej, Watanabe!“ zavolal za nimi. Všichni tři se ohlédli. Madarame a Hibari s otráveným výrazem, Remyuu s… stál o půl metru za oběma kamarády, takže mu neviděli do tváře.
„Dneska dorazím až ve čtvrt na čtyři, potřebuju si ještě něco zařídit.“
„Jasně,“
přikývl Remyuu a usmál se. Kdyby Hibari nebo Madarame ten úsměv viděli, byli by okamžitě doma. Protože to nebyl úsměv, kterým by Remyuu plýtval jen tak na někoho. Byl to hodně slibující úsměv. Shimeji se na oplátku pousmál, než na ně mávl a vrátil se zpátky do třídy.
„To je další věc, co nechápu! Proč máš tak optimistický pohled na svět, když každý den po škole několik hodin trčíš v ateliéru? Mě už by z toho hrabalo!“
Remyuu se obrátil a pokrčil rameny. „Jak se ukázalo, ona ta práce má i nějaká ta pozitiva…“

>Helois< Ha!
>Marionette< Co Ha?
>Helois< To bylo Já jsem to věděla Ha!
>Marionette< Už jsi to psala několikrát, jen tak mimochodem.
>Helois< Ale stejně jsem to věděla. Skončil jsi jako ňufky ňufky ukátko!
>Marionette< Co je uke vím jen shodou nepříjemných okolností. A jinak: Ne, takhle to neskončilo.
>Helois< Počkat, já myslela, že ses dal dohromady s bojfrendem a The end!
>Marionette< To tedy ne, to zdaleka nebyl THE END!

______________________________________________________________

Můj úžasný tumblr ♥

Dodatek autora:: 

Zuřím. A to si pište, že zuřící Dyami-chan byste nechtěli poznat blíže než na vzdálenost větší pěti kilometrů. Může za to naše němčinářka. Zlá, protivná ježibaba! Ze všech ostatních předmětů mám v pohodě jedničky, dvojky a u ní čtverec... moc milé. Zkazila mi celý den... co celý den! Celý týden!
Ale to jen k mému osobnímu životu: K Marince bych chtěla říct, že zase budu muset něco předepsat. Nějak rychle jsem dotáhla dopsané kapitoly =D Tahle kapitola je... no, řeší se v ní události z té minulé, proč vzal Remyuu čáru a jak si to mezi sebou vyřeší. A poslední odstavec je takový happy a sparkly a... však vy víte =D Remyuu je tam takový uke =3
Nuž nic, to je vše, užijte si kapitolu a pěkně komentujte =3

4.90476
Průměr: 4.9 (63 hlasy)