Marionette - Kapitola 14.

>Helois< Teď to nechápu.
>Marionette< Nemusíš. Bylo to složitější.
>Helois< Ale byli jste spolu, ne?
>Marionette< No…
>Helois< Povídej sakra dál!!!
>Marionette< Takžé…

Remyuu rozrazil dveře ateliéru, divže nesejmul Kuriri-sensei, která šla naproti němu s Kamishiro v závěsu.
„Ah, zdravím!“ Remyuu o krok ustoupil a pustil je ze dveří. Kamishiro ho sjela podezřívavým pohledem, on se však jen usmál a zacouval do dveří, které za sebou ihned zavřel. Otočil se právě včas, aby stihl nastavit rty polibku na uvítanou.
„Myslím, že Madarame a Hibari začínají něco tušit,“ oznámil Shimejimu, když se od sebe odtáhli.
„Popravdě, Kamishiro taky,“ přiznal Shimeji trochu ponuře. „Vždycky mě měla přečteného.“
„To že jsi gay si v tobě teda moc dobře nepřečetla!“ ušklíbl se Remyuu. Shimeji jen cynicky povytáhl obočí. „Že to říkáš zrovna ty!“
Remyuu si přitáhl židli na své místo doprostřed třídy, obkročmo se na ní posadil a ruce zkřížil přes opěradlo. Shimeji vytáhl z desek už téměř hotový portrét a posadil se naproti němu.
„Nevím, jak jim to řeknu! Madarame se přiznal až po několika měsících. A navíc… teď by si stejně mysleli, že si z nich dělám srandu, protože je prakticky nemožný, abych po Madarame změnil orientaci i já!“ stěžoval si Remyuu. Shimeji se chápavě usmál.
„Ono se to nějak vyvrbí. Sice bych to měl Kamishiro říct co nejdřív, protože pak hrozí menší nebezpečí, že mě… že tě… já vlastně ani nevím, koho z nás by zabila.“ Shimeji se na okamžik zarazil a zamyšleně si gumou na konci tužky poťukával do brady. „Každopádně, čím dýl to budu odkládat, tím pak bude naštvanější.“
Remyuu si promnul spánky. „Tak jestli chceš, tak jí to řekni…“ To ale Shimeji zavrtěl hlavou a ukázal na něj tužkou. „Počkám, až to budeš chtít říct svým kámošům ty.“
Prostě se nemohl neusmát. Remyuu se z zpočátku dost bál, jak jejich vztah bude vypadat, protože s žádnou holkou, s kterou chodil, v podstatě pořádný vztah neměl. Nepovídali si, ani nic podobného. Zato se Shimejim… už spolu byli týden a zatím spolu nespali, zato už stihli probrat snad všechna témata na světě. A Remyuu byl ochotný všechny je probrat znovu!
„Díky,“ zavrněl s úsměvem.
Jak se ukázalo, tenhle vztah byl stejně přirozený, jako ty hádky předtím. Ne, že by se pořád nepošťuchovali. Jen už v tom bylo něco jiného.
„Kdy už se na to budu moct podívat?“ vyzvídal Remyuu, zatímco Shimejiho tužka svištěla po papíře.
„Až to bude hotové. A nevrť se pořád,“ napomenul ho Shimeji. Remyuu něco uraženě zamumlal a odfrkl si pramínek vlasů z čela jen Shimejimu natruc. Už takhle seděl modelem čtvrtý den po sobě. A Shimejimu ten obrázek pořád nechtěl ukázat. Paličák jeden!
„A kdy…“ chtěl začít Remyuu po chvíli, ale Shimeji po něm vrhl temně hnědým pohledem a umlčel ho.
„Ale no ták, Shimeji!“ zahučel Remyuu uraženě a jen těžko přemáhal nutkání našpulit pusu tím protivným způsobem, jakým to vždycky dělala Kanako.
Ach ano… Kanako. To byl… problém. Otravný problém s podprsenkou velikosti D. Remyuu se s ní ještě nerozešel. Zrovna předchozí dne kvůli tomu měl se Shimejim první ostřejší výměnu názorů.
„Proč se s ní sakra nerozejdeš? Připadám si jako kdybych hrál druhé housle!“
„Shimeji, to…“
„Nech mě domluvit! Mám pocit, jako kdybys s ní zůstával pro případ, že by se něco pokazilo a tys měl jistotu, že se budeš mít kam vrátit!“
„No dovol!“ Remyuu popuzeně pohodil hlavou a zúžil oči do tenkých štěrbinek. „Za co mě máš?!“
„Tak proč ses s ní nerozešel?!“
„Protože by se zajímala kvůli KOMU jsem se s ní rozešel! Já se totiž s holkama nerozcházím JEN TAK!“ Remyuu se zhluboka nadechl a opět vydechl. Shimeji se trošku uklidnil a nasadil trochu smířlivější výraz.
„Vždycky jsem holky nechával s tím, že jsem si našel jinou. A co bych řekl teď? Rozcházím se s tebou, protože jsi blbá, pitomá k***a a já zrovna začal chodit s klukem z vedlejší třídy, znáš ho? O něco vyšší než já, hezkej, zrzavý vlasy, trávím s ním poslední dva měsíce skoro každý den?!“
Shimeji nedokázal potlačit pousmání. „Takže?“
„Budeš mi muset věřit, že i když ona má pořád na facebooku napsáno Ve vztahu, nedotknu se jí ani násadou smetáku!“

No a tak to i bylo. Dnes se mu jí podařilo obejít tak dokonalou obrátkou, že by se nejraději poplácal po rameni. Remyuu zamyšleně seděl půl hodiny a oči nespouštěl ze svého přítele, který seděl před ním.
Shimeji byl vážně hezký, takovým vlastním osobitým způsobem. Rezavé vlasy, které mu padaly do očí, pokud je neměl vysponkované z čela, tmavě hnědé uhrančivé oči, ostré rysy. Remyuu si poposedl a pohodlněji se bradou opřel o dlaň, přitom se však pokoušel pohnout co nejmíň.
Když Shimeji zvedl oči od papíru, setkal se s jeho zkoumavým pohledem. V jeden okamžik se zastavil a místo, aby se znovu sklonil nad kresbu se na Remyua smířlivě usmál.
O dalších pět minut později Shimeji odložil tužku a protáhl se. „Tááák…“ protáhl, ale to už Remyuu vyskočil ze židle, div se nepřerazil a naklonil se hluboko přes lavici, aby mu viděl do papíru. Shimeji mu to ale nijak neulehčoval. Místo aby mu to ukázal si přitiskl papír i podložku na hruď a využil Remyuovu tvář, které byla jen několik centimetrů od jeho.
Remyuu na to nebyl zvyklý, být tím byl ve vztahu slabší a ten na nějž se berou ohledy. Taky nebyl zvyklý na… no na všechny ty nenápadné a drobné něžnosti a libůstky. Všechny jeho předchozí vztahy byli jen povrchní fraška, kde šlo hlavně o sex, ale se Shimejim to byl úplný opak.
Ale tentokrát se nenechal. Odtáhl se a zamračil. „Ukaž mi to!“
Shimeji se povzdechl a zamyšleně se na něj zadíval. „Nechápu, jak jsi kdy mohl mít holku. Kouká ti to z očí,“ zamumlal s úšklebkem. Remyuu zrudl. A zrudl ještě víc, když Shimeji otočil kreslící podložku a konečně mu to ukázal.
Bylo jako dívat se do zrcadla. Remyuu ale nikdy neudělal do zrcadla takhle zasněný výraz. Shimeji měl neuvěřitelně jemný styl kresby. Remyuu byl schopen rozeznat sebemenší detail, každý vlásek, dokonce i tu podivnou tmavší skvrnu v levé duhovce.
„Teda…“ zaraženě se nadechl. „Já… je to jako koukat do zrcadla!“
Shimeji se polichoceně usmál. „Takže líbí? Nějak si nejsem jistý těmi vlasy, ale nemůžu za to, že jsi pokaždé rozcuchaný úplně novým, neotřelým způsobem!“
Remyuu by se byl urazil, kdyby mu jako na potvoru přesně v ten okamžik nepřepadl jeden z tmavých pramenů do čela. „Sakra,“ zamručel podrážděně a odfoukl si ho z tváře. Shimeji se zasmál, natáhl ruku a odhrnul mu vlasy zpátky dozadu.
„Takhle už se budíš, nebo si ten účes nějak vyrábíš?“ zajímal se Shimeji, zatímco se mu zaujatě probíral vlasy. Remyuu si přitáhl židli a posadil se k lavici naproti němu.
„Co myslíš? Myslíš, že bych se s něčím takovým dělal každé ráno? Ani nevíš, co bych dal za vlasy, které drží na svém místě!“ ušklíbl se Remyuu kysele. Shimeji pohodil hlavou. On měl vlasy rovné, jen konečky se mu vytáčely ven. Dlouhou ofinu nosil staženou čela, protože neměl to srdce si ji ostříhat.
Najednou mu projel prsty vlasy a zaklesl mu je za zátylek. Zvrátil mu hlavu proti vlastní tváři a zkoumavě se mu zadíval do průzračně modrých očí. Remyuu se neodvažoval ani hnout, jen přerývavě oddechoval.
No tak, ať už mu tu pusu dá, vyzýval ho v duchu, Shimeji však jen pohledem klouzal po jeho tváři, propaloval se mu pod kůži a vteřiny od vteřiny Remyua víc znervózňoval.
„Hele, Shimeji, můžu tě o něco poprosit?“
„Hm?“ Shimeji nespustil oči z jeho tváře. Remyuu cítil, jak mu ve spánku tepe ta žilka vzteku.
„Dej mi konečně pusu, jinak ti rozbiju držku takovým způsobem, že jediné, co v příštích dvou týdnech budeš moct dělat svými rty bude velice neohrabané držení brčka.“
Shimeji povytáhl obočí. „Vážně?“
Remyuu se k němu natáhl, ale on se zaklonil a se smíchem se držel těsně mimo jeho dosah.
„Na to, že jsme spolu týden jsi dost nedočkavej,“ ušklíbl se posměšně.
„To je právě PROTO, že jsme spolu teprve týden!“ odsekl podrážděně Remyuu, který teď stál nakloněný přes lavici a jen velice nemotorně udržoval rovnováhu. Shimeji si odhrnul z čela zbloudilý vlásek a zamyšleně si povzdechl. Remyuu mu přímo viděl na očích, co chce.
Ale on, Remyuu, se na to ještě necítil. Líbání a ty velice žhavé doteky byla jedna věc, ale TO, bylo něco úplně jiného. Protože Remyuovi bylo jasné, na které straně pomyslné rovnice stojí. Na té straně, která ráno posnídá vestoje.
Nevěděl, kolik bude potřebovat času. Týden, měsíc… pokud spolu tak dlouho vydrží. Shimeji to respektoval, stejně jako Remyuovu žádost, aby to zatím drželi v tajnosti, ale stejně mu viděl na očích, jak strašně je nadržený (stav posledního sexu byl dva týdny proti třem měsícům, takže ho Remyuu upřímně litoval). Remyuu si připadal jako rozmazlený spratek, co toho po něm chce moc. Ale prostě si nemohl pomoct.
Nebo nechceš být jen další zářez, zasmál se jeho malý vnitřní ďábel.
Remyuu potřásl hlavou a znovu se stáhl na svou stranu lavice. Sklouzl pohledem k vlastnímu portrétu. Shimeji ho nakreslil s citem, vystihl každý detail. Remyuu si do té chvíle neuvědomoval, jaké drobnosti je Shimeji schopen vidět. Vzhlédl k němu.
Dokázal by on vystihnout takovéhle maličkosti? Nebo je pouze přehlíží a soustředí se na celek? Takový byl mezi nimi rozdíl.
„Co se děje?“ zeptal se Shimeji, když si všiml jeho zachmuřeného pohledu. Remyuu pokrčil rameny a popotáhl si rukávy školního saka. Ale přitom se soustředil na to, aby Shimejiho nevnímal jako jeden celek. Vypíchni detaily a pochop ho, vyzíval sám sebe.
„Snad ses neurazil?“
Má slabounký přízvuk.
„Cože?“
Úsměv mu malinko ujíždí doleva.
A tak si Remyuu pomaloučku uvědomoval dost děsivou skutečnost, která byla tak dokonalá mozaika maličkostí, že si jí vůbec nevšiml. Stál uprostřed ní a neuvědomoval si její přítomnost. Bylo tam tisíc a jedna věcí, které to zapříčinily.
Prostě se do Shimejiho naprosto, úplně, dokonale a bez výhrad zamiloval.

Hráli hru kdo dřív uhne pohledem. A Shintaro vyhrával. Seděli naproti sobě u kuchyňského stolu, Remyuu nad svou porcí zeleninového ramenu a jeho kmotr vepřového, což Remyuu komentoval jen povýšeným pohledem.
Remyuu sklouzl očima do své misky napůl snězených nudlí. Mezi nimi občas vykukoval kus mrkve nebo pórku. Zamyšleně je prohrábl hůlkami v naději, že najde ještě kus bílé ředkve.
Věděl, že Shitaro si v něm čte jako v otevřené knize. Pravděpodobně nevěděl přesně, co se děje, ale tušil. Natáhl se po sklenici pomerančového džusu.
„Remyuu, nemáš chuť se mi s něčím svěřit?“
Málem se zadusil. Chvíli kuckal a přitom e zabýval myšlenkou, proč v každém filmu, seriálu a knížce hrdinové pijí něco zrovna ve chvíli, kdy je jim položena nějaká zakuckání hodná otázka. Otřel si rukávem bradu, z kterého mu odkapávala oranžová šťáva a vzhlédl.
„Co prosím?“ zeptal se nejistě.
Shintaro si způsobně vytáhl zpoza límečku svého trika s Black Sabath ubrousek a otřel si s ním rty, načež ho složil do úhledného čtverce a odložil ho vedle prázdné misky.
„Tak mě napadlo jestli nemáš něco, co bys mi chtěl říct,“ řekl tak vzletně, jako kdyby spíš jen hádal. Přitom ale Remyua probodával usvědčujícím pohledem. Darmošlapka, která ležela Remyuovi na klíně a zatínala mu drápy do stehna, zatímco požírala plátek šunky, hlasitě mňoukla, jako kdyby na sebe chtěla upozornit.
„Ehm… měl bych něco mít?“ Remyuu znovu promíchal ramen. Zpod jednoho slepence nudlí vykoukl kus bílé ředkve a Remyuu nepohrdl šancí na několik okamžiků protáhnout své mlčení. Shintaro si posunul brýle výš ke kořeni nosu.
„Víš, možná je čas na historku,“
„Ae o ag! Iorku e!“ zahuhlal Remyuu zoufale s plnou pusou. Ale Shintaro vypadal rozhodnutý. Odložil hůlky na misku a zhluboka se napil piva, které na něj poslušně čekalo v poblíž stojící sklenici. Remyuu protočil oči, když si založil ruce na hrudi, zaklonil se na židli a zatvářil se samolibě jako vždycky, když vzpomínal.
„Na střední jsme měli s tvým tátou super partu. Ale nejlepší kamarádi jsme stejně byli jen tři.“
Remyuu si povzdechl. „Jo, já vím, už jsem to slyšel tisíckrát. Ty, táta a strejda Ichigata. Tři největší borci na škole. Lámali jste dívčí srdce po desítkách!“
Shintaro si povzdechl úplně stejně jako Remyuu. „Víš, s tátou a Ichigou jsme se dohodli, že to nebudeme rozpitvávat, dokud nebudete starší.“
Tím vy myslel Shintaro Remyuua a Hibariho, který byl Ichigatovým synovcem.
A Remyuu přesně věděl, co bude následovat. A hned pochopil, proč s tím Shintaro přišel až teď.
„Strejda Ichiga je GAY?!“ vyjekl překvapeně. Vlastně to vyjekl překvapeněji, než se cítil, ale tak nějak tušil, že se to od něj očekává. Shintaro si ho přeměřil pochybovačným pohledem.
„Proč tě napadlo zrovna tohle?“ zajímal se.
Remyuu zrudl jako rajče a prudce sklonil hlavu, jako by ho najednou strašně zajímali Darmošlapčiny hygienické návyky. „No, já ani nevím. Ještě mě napadlo, že je sériový vrah, ale to jsem nějak vyřadil vzhledem k tomu, že je to automechanik…“ Jeho hlas postupně vyšuměl až k nejistému mumlání.
Shintaro se opřel loktem o stůl a pousmál se.
„Tuhle historku asi nemusím dokončovat, že?“
Remyuu zavrtěl hlavou.
„Jak se jmenuje?“
„Jak jsi to poznal?“
„No?“
„Shimeji.“
„Jsem tvůj kmotr a starám se o tebe v podstatě celý tvůj mladistvý život. Byla by to hanba, kdybych něco takového nepoznal. Navíc, už dlouho jsem tu neviděl žádnou holku a taky už si nestěžuješ na tu svou práci v ateliéru. A vzhledem k tomu, že jsi říkal, že tě tam hlídá kluk… byl to jen odhad!“
Remyuu zrudl. Zvedl si Darmošlapku z klína, chytil ji pod předními tlapami a přidržel si jí na úrovni očí. „To jsi mu určitě napráskala ty, viď, ty jedna zrádkyně!“
Darmošlapka se zatvářila, jako kdyby jí Remyuovo prohlášení hluboce urazilo. Jako odpověď máchla tlapkou. Remyuu očekával, že mu zatne drápy do… no, nevěděl přesně do čeho, ale tipoval oční bulvu. Místo toho mu na čele přistál měkký polštářek kočičí packy.
Darmošlapka mňoukla a kdyby Remyuu uměl kočičinou, pochopil by, že říká: Kdybys nechodil s tím sympaťákem a jako úplatu za mé mlčení bys mě nepřikrmoval libovou šunkou, udělala bych si z tvého obličeje škrabadlo.
Remyuu si kočku složil zpátky do klína a přes stůl pohlédl na Shintara.
„Ta kočka si tě podle všeho konečně oblíbila,“ ušklíbl se.
Remyuu nejistě pokrčil rameny. Měřil si Shintarovu klidnou tvář nevěřícným pohledem. Za těmi kostěnými obroučkami se mohlo skrývat cokoliv. Radost, vztek, zklamání, úlek, výčitky… Remyuu ale nebyl schopný poznat, která z těch emocí tam je.
„Zlobíš se?“ zeptal se opatrně.
„Jsi vážně ťulpas, víš to, Remyuu? Jak bych se asi mohl zlobit? Zaprvé, jeden z mých nejlepší kamarádů je taky homosexuál. Zadruhé, jsem tvůj kmotr a tvá rozhodnutí musím respektovat. Dobře, kdyby ses rozhodl, že jsi ve skrytu duše žena a chtěl podstoupit hormonální léčbu a následnou operaci, potom bych se ti to možná pokusil rozmluvit!“ Shintaro se potutelně zasmál, když viděl Remyuův vytřeštěný pohled. „Ale když tak na tebe koukám, myslím, že taková situace nenastane.“
Remyuu pomalu zavrtěl hlavou. Tak to opravdu nenastane.
„Tákže… jakpak se náš homofob zamiloval do kluka? Tedy jestli se smím zeptat,“ zajímal se Shintaro.
„Já vlastně ani nevím. Asi mi došlo, že holky nejsou to pravé ořechové,“ pokrčil rameny Remyuu a znovu upil pomerančového džusu. Byla to úleva, že to někomu řekl, ale zároveň se pořád bál jeho reakce.
„A že ti to došlo brzo!“ Shintaro narážel na těch… pár… holek, které Remyuu vystřídal.
„To už jsem slyšel!“
„Kdy to hodláš říct Madaramemu a Hibarimu?“
Remyuu opět pokrčil rameny. Během jednoho dne už to byl druhý člověk, co se ho na to ptá. A on se začínal bát, že mu nezbyde nic jiného, než si konečně rozmyslet odpověď.

>Helois< Óóóóóh.
>Marionette< Jako kdybych to nečekal. Jen jsem si nebyl jistý, jestli to bude Óóóóh nebo Ááááh.
>Helois< No fajn, tak jsem průhledná a co? Ty jsi zase Ňufky uke, takže si nemáme co vyčítat, ne?
>Marionette< Ňufky uke? Kam jsem to dopracoval?!
>Helois< Ale pokračuj, pokračuj! Cítím, že už to brzo bude móóóc zajímavé!
>Marionette< Ehm.