Marionette - Kapitola 4.

>Helois< Takže… šels tam hned to odpoledne, jak po tobě chtěl?
>Marionette< To si piš! Ředitel mi to asi stokrát zdůrazňoval, když jsem za ním pak byl.
>Helois< No, podle toho, cos mi o sobě řekl si tě neumím představit s mopem…
>Marionette< Tak dík, no.
>Helois< Neber si to osobně, ale..
>Marionette< Jasně, chápu to. Asi to nevyznělo, že bych byl typ na domácí práce.
>Helois< No, to vážně ne…

„Ty vado! Tak tomu říkám dobrej poděl!“ houkl Hibari, když po vyučování stáli před školou. Remyuu poraženě pokrčil rameny.
„Já vím, no. Průser na entou. A nejhorší, že za tohle vážně nemůžou ti dva, ale já. Fakt jsem to o ten stůl típl a ateliér málem podpálil. Takže se nemůžu moc vymlouvat…“
Madarame se zamyšleně poškrábal na bradě. „Takže tam vážně budeš chodit? To se ti moc nepodobá?“ poznamenal.
Remyuu znovu pokrčil rameny. Najednou neměl chuť na ten svůj ležérní přístup. Měl náladu pod psa, nehledě na to, že za deset minut musel do dílen. „Nic jiného mi nezbývá. Buď to, nebo rodiče pojedou zpátky domů a zabijou mě!“
Pečlivě zašlápl dokouřenou cigaretu a rozhlédl se. Kanako toho dne nedorazila do školy.
„Takže… už jdeš?“ zeptal se Madarame a potáhl si černý klobouk do čela. Remyuu přikývl, ale před svým odchodem, měl v úmyslu se zeptat ještě na jednu věc.
„Hele, znáte Kaedu Shimejiho?“
Madarame a Hibari si vyměnili významný pohled.
„Proč zrovna Kaeda?“
Remyuu se nervózně ošil. Nechtělo se mu přiznat, že vyfasoval osobního hlídače, který ho bude kontrolovat, jestli ateliér nepoškozuje ještě víc.
Ale přeci jen… Hibari a Madarame byli jeho nejlepší kamarádi.
„Bude na mě dohlížet, jestli to dělám pořádně,“ povzdechl si.
Hibari a Madarame, i přes to, že kamaráda upřímně litovali, propukli v hlasitý smích. Hibari se zlomil v pase. „Remyuu, takže ty máš vlastního bachaře! No to bych do tebe neřekl, že seš takovej vyvrhel!“
„Haha, moc vtipný,“ ušklíbl se Remyuu a založil si ruce na prsou. „Ale teď už byste mi mohli říct, jestli o něm něco nevíte!“
Hibari se trochu uklidnil, ale Madarame se stále pohuhňával, až ho Hibari musel ztišit ťafkou za ucho.
„No, pokud vím, je to takovej ten zrzavej z vedlejší třídy, ne?“
Remyuu přikývl.
„No, myslím, že se učí dobře a hodně se věnuje výtvare. Pořád tahá sluchátka. Nic moc o něm nevím. Je docela oblíbenej, myslím, že párkrát byl i u mě na mejdanu. Prostě další spolužák.“ Remyua nikdy nepřestalo překvapovat, jaký má Hibari přehled.
„Aha. Takže nic extra…“ zamumlal a prohrábl si vlasy. Tím si k očím zvedl ciferník hodinek. „Už budu muset jít,“ poznamenal zasmušile a zvedl ze země svoji tašku. Hibari a Madarame mu věnovali poslední soucitný pohled, načež se rozloučili a Remyuu opět zamířil do areálu školy.

Shimeji zvedl hlavu od rozdělané kresby, když bouchli dveře do dílen. Neobtěžoval se zvedat ze svého stanoviště na katedře. O okamžik později do místnosti vpadl Remyuu. V jedné ruce svíral plastový kýbl s hadrem a v druhé mop. Prozřetelně se zul v chodbičce a vyhrnul si kalhoty a rukávy. Shimeji se nemohl ubránit potutelnému úsměvu. Vypadalo to komicky. Známý lamač dívčích srdcí si hraje na uklízečku.
„Zdravím,“ zahučel Remyuu, aniž by se na něj podíval.
Shimeji na něj mávl a znovu sklonil hlavu ke kresbě. Jedním z důvodů, proč se přihlásil k tomu, že dobrovolně pohlídá Remyua byl i fakt, že v dílnách bude mít klid na práci, zatímco ve třídě ve škole bude hukot jako každý den.
Remyuu si postavil kbelík k nohám a opřel mop o podlahu. „Tak, do toho,“ zamumlal si pod vousy. Shimeji se ušklíbl. Netrvalo ani deset minut a Remyuu uklouzl a znovu se rozplácl jak široký, tak dlouhý na podlaze.
„Zatraceně,“ zamumlal naštvaně.
Zarazil se, když se z rohu místnosti ozvalo pobavené uchichtnutí. Ohlédl se a setkal se Shimejiho pobaveným pohledem.
„Něco k smíchu?“ zeptal se nakvašeně a opřel se loktem o mop. Shimeji si natáčel drát od sluchátek na prst a pořád se šklebil.
„Jsi naprosto neschopnej!“ Remyuu se chtěl ohradit, ale pak sklouzl pohledem dolů a prohlédl si vlastní promočené oblečení. Přejel mopem po podlaze a vyždímal ho na kbelíkem. Shimejiho poznámka zůstala bez odpovědi.

A tak to šlo dál. Remyuu se pokoušel vytřít celou místnost do sucha, ale moc se mu to nedařilo. Největší louže vysušil, ale země byla pořád vlhká. Do půl šesté se mu podařilo zbavit se většiny vody, ale stejně to ještě nebylo dokonalé. V duchu se modlil, aby to do druhého dne vyschlo samo, ale tušil, že s jeho pověstným štěstím to je asi stejně pravděpodobné, že si ho Fukujima-sensei kdy oblíbí.
V šest Shimeji zamkl ateliér a Remyuu se zničeně vydal domů. Uvědomoval si, že by o ta trocha práce neměla tak vyčerpat, ale i tak se mu klížily oči a bolela ho záda. Tři hodiny v kuse se hrbil nad podlahou a třikrát si narazil kostrč.
Vešel do prázdného bytu a div se nepřerazil o Darmošlapku, která protestantsky seděla za dveřmi a švihala ocasem, uražená faktem, že už jí někdo od rána nenakrmil. Remyuu odhodil tašku na botník, bundu pověsil na věšák vedle velkého zrcadla, drapl kočku pod břichem a pod paží jí odnesl do kuchyně. Tam ji postavil na linku a natáhl se do skříňky pro krabici kočičího žrádla.
Darmošlapa přeťapkala po pultu až ke své misce, která prázdně ležela opodál. Remyuuova máma se vždycky vztekala, když Darmošlapu krmil na barovém pultu, že prý je to nehygienické a že poškrábe mramorovou desku, ale když zrovna byla na služební cestě, Remyuu na její pravidla zvysoka kašlal.
Mezi Remyuuem a Darmošlapkou vládl podivný vztah. Na první pohled se zdálo, že Remyuu nesnáší ji a ona zase jeho. Vlastně to tak vypadalo i na druhý, třetí a šestasedmdesátý pohled, ale někde hluboko uvnitř byla jakási symbióza. Remyuu Darmošlapku krmil a ona ho za to tiše respektovala. A nahrazovala mu budík. Jistým způsobem.
„Nevěřila bys, co se mi stalo,“ povzdechl si Remyuu a zatímco Darmošlapka se lačně vrhla na misku žrádla, sám si z lednice vyndal do celofánu zabalenou várku onigiri, kterou mu tam ráno připravil Shintaro.
Posadil se k pultu hned vedle Darmošlapky a zamyšleně se zakousl do první rýžové koule. „Je to k zbláznění. Nejraději bych se na to všechno vykašlal.“ Darmošlapka chroupala granule, ale podle nastražených uší Remyua poslouchala.
„Budu tam otročit jakou dobu… zasklít okno, vysušit celou třídu, vyřadit poničené práce, pokusit se vysušit, co půjde a podle všeho tam budu muset i vymalovat, protože voda tam totálně rozmáčela celou jednu stěnu.“ Remyuu se ani nepozastavil nad faktem, že si povídá s kočkou. Když byl sám doma, a že byl sám často, vždycky měl tendenci buď si povídat pro sebe, nebo od té doby, co měl Darmošlapku, alespoň s ní.
„A kvůli čemu? Protože jsem džentlas a chtěl jsem mít jistotu, že se ta dylina dostane v pořádku domů!“ Poraženě udeřil pěstí o pult, až Darmošlapka vzhlédla. Nějaké poplašené povyskočení, nebo dokonce útěk, to by bylo nad její úroveň. Proto jen Remyua zpražila ledovým pohledem, než se znovu sklonila ke krmení.
„Ale asi si nemám na co stěžovat,“ pokračoval Remyuu. „Byl to blbý nápad už od začátku. Asi bych měl začat víc poslouchat Hibariho.“
To byla pravda. Hibari měl většinou ohledně takových věcí pravdu. A Remyua a Madarameho to neskutečně vytáčelo. I přes to, že pořádal ty nejšílenější mejdany, pořád z nich byl ten nejserióznější, i když Remyuu ho už párkrát viděl v dost nelichotivých situacích. Přece jenom byli kamarádi už nějakou dobu.
Darmošlapka dojedla a otočila se k Remyuuovi. Spořádaně se posadila, ocas si ladně obtočila okolo tlapek a zvědavě mu koukala do talíře.
Remyuu odloupl kousek rýže a podal jí ho na natažené dlani. Darmošlapka k němu přičichla, ale zřejmě jí nebyl po chuti a tak do něj jen šťouchla čumákem a nechala být.
Remyuu natáhl ruku a podrbal jí mezi ušima. „Co myslíš, čičino? Měl bych se pokusit s ním vyjít a napravit, co jsem udělal?“
Odpovědí mu bylo hryznutí, které mu Darmošlapka uštědřila. Remyuu to bral jako ano.

Shimeji zašel za roh školní budovy a okamžitě ho zarazil kýčovitý růžový paraván, který se sušil na sluníčku před dílnami. Tu zrůdnost tam kdysi odklidil někdo z dramaťáku a od té doby jim zacláněla v ateliéru a kazila tak tvůrčí prostředí. Shimeji osobně ten paraván z hlouby duše nenáviděl, ne jen kvůli jeho barvě. Prostě si k tomu předmětu vypěstoval odpor. Když poprvé vkročil do ateliéru po té „nehodě“, v duchu se modlil, aby byl paraván rozmočen na růžovou kaši, kterou by bylo možné leda tak vylít do odpadu.
Bohužel paraván přežil a tak se teď vesele sušil rozestavěný na trávě.
Shimeji nechápavě pohodil hlavou a vešel široce rozevřenými dveřmi do ateliéru. Na chodbičce se málem přerazil o katedru, která stála vystrčená ze třídy a blokovala tak cestu.
Shimeji jí lehce přelezl a zaslechl známý zvuk tlumené hudby. Otevřel dveře a nejistě nakoukl dovnitř.
Lavice stály odstavené u zdí, stejně jako stojany a prastará zaprášená pohovka zaházená hadry, která se obyčejně schovávala za paravánem. Remyuu klečel uprostřed volného prostoru a zatímco vytíral podlahu suchým hadrem do sucha, zpíval společně s mobilem s repráčky, který stál na okenním parapetu.
Zpíval až překvapivě čistě.
„Fear and loathing in Las Vegas?“ povytáhl Shimeji obočí, když vešel do třídy. Remyuu, který klečel zády ke dveřím sebou leknutím škubl, div, že nepřevrhl kbelík vody, který mu stál u lokte. Rychle se otočil, než se zase trošku uklidnil.
„Nějaký problém?“ zeptal se a odhrnul si vlasy z čela.
„Já osobně mám raději Why Not Party Like a Bitch, ale proti gustu…“ pokrčil rameny Shimeji a odhodil tašku na jednu z lavic přiražených pod oknem.
„Dej tomu dvě minuty, ono to tam dojede,“ ušklíbl se Remyuu, příjemně překvapen, že ještě někdo na škole sdílí jeho oblibu v téhle kapele. Madarame a Hibari se mu kvůli tomu smáli. Madarame dával přednost j-rocku typu ORANGE RANGE a Hibari zase klasickému rocku, kvůli čemuž si ho oblíbil Shintaro.
Shimeji se posadil na opěradlo zadělané pohovky a zamyšleně se rozhlédl. „Jak dlouho už tady jsi?“ zeptal se.
Remyuu pohlédl na hodinky. „Asi čtyřicet minut. Chtěl bych dneska dodělat podlahu a zítra se vrhnout na ty skříně,“ kývl hlavou k dvěma monstrózním skříním opodál. Natekla do nich voda a jeho dalším úkolem bylo projít poničené práce a roztřídit je.
„Budeš to mít hotový tak do hodiny. Takže dneska bych to viděl tak do půl pátý,“ pokýval hlavou Shimeji a vytáhl z tašky velký skicář. Nalistoval nový list, vzal jeden ze zaprášených hadrů z pohovky a přehodil ho přes židli. Pak rychlými pohyby tužky začal načrtávat drapérii.
„To bych mohl urvat i osm hodin spánku, než si Šlapyna bude chtít zase hrát,“ zazubil se Remyuu. Ten den měl z nepochopitelného důvodu dobrou náladu. Kanako opět nebyla ve škole a celý jejich ročník, a vlastně i ostatní ročníky, si šuškali o jeho průs**u s podpáleným ateliérem. Upíralo se teď na něj ještě víc nenávistných pohledů, než dřív. Ale i tak měl dobrou náladu.
„Ty jsi fakt prase,“ zavrtěl nechápavě hlavou Shimeji.
Remyuu nechápavě povytáhl obočí. Pak mu došlo, jak ta věta vyzněla. „Počkej, tak jsem to nemyslel!“ zvedl ruce v obranném gestu, přičemž v jedné stále svíral hadr. „Šlapyna, teda Darmošlapka, je moje kočka! Má tendence mě budit tak, že se mi drápy přiháčkuje na obličej nebo jinou plochu holé kůže!“
Shimeji odpoutal oči od drapérie. „Tvoje kočka se jmenuje Darmošlapka?“ zeptal se nevěřícně.
Remyuu se zarazil. „No… jo. Co se ti na tom nezdá?“
„Jen, že nevypadáš na někoho, kdo by si vydržoval kočku Darmošlapku…“ pokrčil rameny Shimeji a promnul tužku mezi prsty. Chvíli se na sebe zamyšleně dívali, než se každý obrátil zpátky ke své práci. Písnička na přehrávači skončila a automaticky přeskočila na další.
„Omlouvám se,“ zahučel Remyuu po chvíli. „Víš… ono to celé byla jen nesmyslná shoda náhod…“ Nadzvedl odchlíplý růžek lina a vytřel vodu, která natekla pod něj, aby lino a podlaha nezačaly plesnivět.
„Náhod? Co na tom byla náhoda?“ odfrkl si Shimeji.
Remyuu neodpověděl. Věděl, že by od něj byla podpásovka napráskat ostatní. Zvedl se na nohy a protáhl se. Záda ho zase začínala bolet.
„Hodláš mi někdy říct, co se tady vlastně stalo?“ zeptal se Shimeji.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Remyuu.
„Jsi d***l. A teď nemyslím jenom proto, že jsi málem podpálil tuhle budovu,“ povzdechl si Shimeji a sklonil se nad papír. Remyuu se po něm ublíženě ohlédl.
„Nemusí na mě být nasranej… dobře, udělal jsem pitomost. Zničil jsem tvojí práci, ale to jsi rozhodnutý nazývat mě debilem až do konce tohohle pracovního tábora?“
Shimeji ani nezvedl oči od svého bloku. „Tahle otázka si odpověď nezaslouží,“ řekl ponuře. Remyuu si odfrkl a znovu klesl na kolena.
„Takže mě tady budeš šikanovat a tak podobně?“ zeptal se otráveně a posunul si kýbl k rohu třídy, kde se pořád leskly vlhké fleky. Shimeji zamyšleně hleděl na pomuchlanou látku před sebou, načež přikývl.
„Jo, asi jo. Podle toho, jakou budu mít zrovna náladu.“
„Počkej, ty se nehodláš tajit tím, že mě tu budeš mučit?! Abys věděl, mám dost věrný kámoše! Budou hledat moje tělo!“
Shimeji si z čela odhrnul zatoulaný pramínek zrzavých vlasů a usmál se. „Jestli si nedáš pozor, nezbude z tebe nic, co by k transportu potřebovalo něco víc, než krabičku od sirek!“
„Myslím, že o to se dřív postará někdo jiný…“ zamumlal Remyuu tiše.

„Potom mi málem vyřval mozek z hlavy a položil mi to. Takže jsem usoudil, že budeš mít na měsíc zaražené kapesné a na dva měsíce máš zakázané ty pařbičky u Hibariho. Dál můžeš očekávat, že se tvoje máma vrátí za tři týdny domů a rozbije ti držku. A to myslím, že z toho pořád vyjdeš dost dobře…“
Remyuu seděl zkroušeně na kuchyňské židli, na klíně mu posedávala Darmošlapka, která mu znuděně přežvykovala drát od sluchátek a po místnosti přecházel Shintaro, který se chtě nechtě musel ujmout role rodiče. I přes vyrudlý šátek, kterým měl stažené vlasy, křivý nos a triko s Iron Maiden z něj čišel respekt.
Čekal na Remyua, až se vrátí ze školy, aby mu mohl přetlumočit telefonní rozhovor, který před několika hodinami proběhl mezi ním a Remyuovým otcem, kterému pro změnu volal ředitel.
Remyuu to čekal, ale stejně ho zaražené kapesné a zákaz mejdanů zamrzel, i když věděl, že si za to může sám. Jeho hřebínek mu ležel pod nohami a byl pošlapaný už asi desítkou nejrůznějších lidí. Proto se Remyuu ani nepokoušel něco namítat na všechny ty tresty.
„Nějaké námitky?“ zakončil svou řeč Shintaro, lokty se opřel o kuchyňský pult a zamyšleně se na svého kmotřence zadíval. Ten jen tiše zavrtěl hlavou a pokusil se vypáčit své kočce ze zubů sluchátka. Darmošlapce ale podle všeho zachutnala a proto ho rafla do prstu.
Remyuu bolestně syknul a vyskočil ze židle, Darmošlapka však zaťala drápy a tak mu zůstala viset na kalhotách jako kýčovitý doplněk. Remyuu jí chytil pod břichem a pokusil se jí odtrhnout dřív, než drápy zatne ještě hloub a nějak mu poškodí tu část těla, kterou tak rád používal.
Nakonec se mu povedlo ji od sebe odháčkovat a rychle ji od sebe oddálil na vzdálenost natažených paží. Držel ji pod předními tlapkami čelem k sobě, takže jasně viděl její nakvašený pohled.
„Ta kočka mě nenávidí!“ Nato se Remyuu otočil k Shintarovi.
„Věříš mi, že jsem to neudělal schválně?“ zeptal se nejistě. Shintaro pokrčil rameny.
„Na jednu stranu všechno svědčí proti tobě, ale… nevěřím, že bys to udělal schválně.“
Remyuu si povzdechl. „Tak to jsi asi jediný…“

>Helois< Mňahahahá, Shimeji se mi moc líbí!
>Marionette< No… kdybys ho znala, tak by sis to nemyslela. V jednu chvíli je lalala, happy a tak a najednou je schopný ti prokousnout hrdlo!
>Helois< Takové já ráda!
>Marionette< To si ještě povíme. Uvidíme, jak se ti bude líbit, až se dozvíš, co mi ten grázl provedl! Tehdy nežertoval!
>Helois< Hihihi…
>Marionette< Ne, to vůbec není Hihihi!!!