Můj milý deníčku 01

11. prosince

Ztratili jste někdy někoho vašemu srdci velmi blízkého? Nezáleží na tom, jestli jako já natrvalo, nebo jen na několik let jste se odloučili, i tak víte jaký je to pocit. Někteří projevují svůj smutek upřímně se slzami v očích, jiní se uzavřou do sebe, začnou si nasazovat masku ironie a skepse a tu nesundají dokavaď je smutek nepřejde, nebo další lidé si najdou někoho jiného podobného člověku, kterého ztratili. Já patřím k tomu třetímu typu lidí, jenže jak bych mohl najít někoho, jako byl ON?
Mé jméno je Dr. Johan Watson a uběhlo snad už několik měsíců možná dokonce rok od smrti mého přítele a spolubydlícího Sherlocka Holmese, přesto mě můj smutek tak docela nepřešel. Vězelo ve mně prázdné místo, jako by s Sherlockem zemřela i část mě. Nebrečel jsem jako paní Hatsnová, jak by řekl Sherlock: „To bychom mohli prolívat slzy neustále, jelikož na světě pořád někdo umírá a proč dopřát smutek jen jednomu.“Jenže Sherlock nebyl jen někdo a nejen já ho budu postrádat, ale je to ztráta i pro celou vědu kriminalistiky.
Kolik případů nyní nebylo bez jeho skvělé dedukce vyřešeno? Vezmete si například dnešní noviny a tu vraždu na 139 Brackenbury road v obchodě SISI Hardware. Policie to klasifikovala na normální loupežné přepadení, jenže to byly pouhé žvásty pro noviny. Kdyby to tak bylo, proč by si vrah odnesl s hotovostí v pokladně i květináč? Co bylo tak důležité v tomto květináči, že to stálo za vraždu prodavačky? Navíc fotky v novinách byly naprosto směšné. I já jsem z nich poznal, že něco krajně nehraje. To musel poznat snad každý doktor, tak jak to, že to nepoznali ti patologové od policie? „Co myslíš, Rozo?“
Oh, jsem já to ale nezdvořák, ještě jsem vás s ní nepředstavil. Roza, tak jsem pojmenoval Holmesovu lebku, co měl na jedné poličce u krbu. Když jsem ho potkal, nazval ji svým přítelem a varoval mě, že je zvyklý si s ní povídat. Tohle jsem tenkrát nepochopil a považoval jsem to za žert. Bohužel Sherlock to myslel smrtelně vážně. Naštěstí tuto činnost neprováděl, když jsem byl nablízku. Až teď však chápu, jakou službu mu Roza poskytovala. Nebyl blázen o nic větší než poté, co jsem ho potkal, jen ji potřeboval, aby se jím nestal. Nejzvláštnější bylo, že kromě spousty jiných všemožných věcí mi Sherlock odkázal zrovna také ji a to dokonce i výslovně, jako by předem věděl, že ho v tomto ohledu jednou pochopím, a i já ji budu potřebovat.
„Oh, co jsi to, Rozo, povídala? Ooo, ty jsi geniální, máš naprostou pravdu, i když se mi to nechce ani trochu líbit. Pokud je tomu skutečně tak, nesmím ztrácet ani minutu. Rozvíjí se tu skutečně něco velkého a v sázce může být mnoho životů.“
„Dr. Watsne, vy si už zase povídáte s tou lebkou?! Kolikrát jsem vám to říkala, abyste se takto nechoval? Co si o vás lidé pomyslí?“ vyčetla mi paní Hatsnová, která právě přišla do mé pracovny.
„Totéž, co jsem si já pomyslel o Holmesovi?“ řekl jsem, rychle jsem sebral svůj kabát a políbil paní Hatsnovou na čelo.
„Kam to jdete, vždyť je neděle, připravila jsem pečeného krocana a …“
„Potřebuju si něco ověřit,“ zahučel jsem a seběhl dolů do předsíně, kde jsem si netrpělivě nazul boty, zavázal tkaničky a přitom jsem nesnášel každé poutko na botě, které jsem musel provléct, a které mě zdržovalo.
„Ale na oběd přijdete, ne?“
„Paní Hatsnová, tady jde o lidské životy, o lidské životy, chápete to?“
„Ne,“ zakroutila rázně hlavou, „tady jde o krocana.“
„Ale paní Hatsnová, pokud je to, co si myslím, pravda a v té vraždě na 139 Brackenbury road je zapletená policie, mohla by být celá záležitost daleko strašlivější, než se vůbec zdá,“ vykřikl jsem a než jsem za sebou zabouchl dveře, ještě jsem uslyšel jak paní Hatsnová starostlivě vykřikla, abych si dával pozor.