Můj milý deníčku 04

„Ale drahý Dr. Watsone, kdybych jen tušila, že chcete trávit čas s tak pěknou společností, samozřejmě že bych nenaléhala,“ uvítala nás paní Hatsnová.
„Nic se nestalo,“ řekl jsem. „Paní Hatsnová slečna Ketrin Red, Ketrin Red paní Hatsnová moje domácí,“ představil jsem je a poté jsme si všichni šli sednout ke stolu.
Cestou jsem se sklonil k paní Hatsnové. „Ač uslyšíte cokoli, prosím, nesnažte se upravit věci na správnou míru. Ta žena nemusí vědět, jak se věci mají, jo a nezmiňujte se o Holmesovi,“ špitl jsem tak, aby to slyšela jen ona a ne slečna Red.
„Vy té ženě lžete,“ pravila tiše, ale zato velmi šokovaně paní Hatsnová.
„Tak bych to nenazval, ale více méně máte pravdu, zrychluje to práci.“
Paní Hatsnová se na mne vyčítavě podívala a já uhnul pohledem. V jejích očích se třpytily i slzy, nechtěně jsem jí připomněl blízkého zesnulého.
Došli jsme do jídelny a usadili se ke stolu.
„Takže povězte mi, jak se měla moje sestra,“ začal jsem.
Slečna Red se usmála a s radostí začala vyprávět. Zaujatě jsem ji poslouchal, vše nasvědčovalo tomu, že naše zesnulá žila poklidný a šťastný život, přestože nebyla nejbohatší.
„Dost jste mě, abych tak pravdu řekla, překvapil. Myslela jsem, že Sára žádné příbuzné neměla, a kdyby ano, žila by s nimi. Ona nesnášela samotu, to byl vlastně důvod, proč jsme bydlely spolu, i když …“
„I když si nedávno našla přítele a teď hrozilo, že vás opustí?“
„Jak víte, že si nedávno našla přítele,“ vyhrkla slečna Red.
„Byl jsem její bratr a i přesto, že jsme se moc nestýkali, něco odtuším,“ pokrčil jsem rameny a snažil se nedávat svoji lež příliš najevo.
„No, samozřejmě, tedy nechci, abyste si myslel, že já jsem ji zabila, aby mě neopustila … to by přeci nedávalo žádný smysl, že? Nic bych tím nezískala,“ vyhekla okamžitě Red a propukla v další nekontrolovaný pláč. Poklepal jsem jí na rameno.
„Nebojte se, nic takového si nemyslím,“ zatím si nic takového nemyslím, pomyslel jsem si. Paní Hatsnová přinesla krocana. Musím říct, že krocan byl skutečně výborný, dokonce i slečna Red alespoň na chvíli v tom pokrmu svůj smutek utopila.
Naprosto jsem se nechal unést výborným pokrmem a myšlenky se mi rozběhly do všech stran. Ani jsem si neuvědomil, že jsem zavřel oči.
Vražda na 139 Brackenbury road v obchodě SISI Hardware, obchod malý, chybí květináč a peníze v pokladně, zavražděná Sára Evansová, pořezaný obličej a probodána, avšak předtím ještě otrávena, průměrná žena s normálním platem prodavačky, přesto nejdražší oblečení v okolí a smaragd, který vrah neukradl s penězi, tisk informovává v předstihu, muž nápadně se podobající Sherlokovi, Falcon mu jen tak vše otiskne, slečna Red sedící vedle mne, slečna brečící, slečna spolubydlící a dobrá její přítelkyně. Red, která nechtěla, aby ji opustila kvůli svému příteli, ale také nechtěla, aby ji opustila vůbec, přítel ji rozmazloval a kupoval pořád něco nového, nebo se tak omlouval za týrání, její přítel, co je velmi bohatý. Ano, ano toto vše jsou základní fakta toho případu a já jsem stejně v pytli. Možná jsem udělal chybu, když jsem se do toho začal míchat? Ne, teď přeci nemůžu přestat, ne teď když je to taková zábava a určitě, až vrahovi budu dupat na paty, bude jistě ještě větší. Och, skutečně jsem to napsal? Tohle bylo přeci vždy to, co jsem Sherlokovi vyčítal, a nyní pro pobavení dělám to samé? Jaký pak paradox? No, nic zpět k tématu takže…
Sherlock neměl rád tvoření předčasných závěrů, ale já si vše musím nějak utříbit. Květináč a peníze to je to, co v obchodě Sisi Hardware chybí. Ano, kdyby vrah neukradl ten květináč, mohl bych předpokládat, že to byl jen ubožák, co ani neměl nejmenší tušení, co je cenné a co ne. Takto to je však naprosto směšné, zvláště když zavražděná byla otrávena. Ne, to vede k domněnce, že vrah moc dobře věděl, co dělá a kradl jen to, co potřeboval? Co to však bylo? Proč by něco takového dělal? Snažil se snad něčím zamaskovat svoje záměry a proto je to tak komplikované? Co vůbec byly jeho záměry? Ukradl peníze a květináč. Proč ukradl peníze, není moc třeba přemýšlet. Peníze se hodí vždy a dá se tak vše zamaskovat do loupeže. Květináč už je horší. Proč by vrah kradl květináč, takovou zbytečnost? Musel být pro vraha něčím důležitým. Jak by mohl být květináč důležitý? Mohly v něm se ukrývat drogy, nějaká zpráva, důležitá drahá věc, nebo byl květináč sám něčím důležitý. Mohl také sám odvádět pozornost ještě od něčeho jiného, ale od čeho? Od peněz, probůh proč, když vražedná krádež je tak častá? Proč by peníze byly tím důležitým, na co se policie neměla zaměřit? Možnost tu přeci jen byla a toť pokud peníze byly falešné, či šlo o něco na těch penězích samotných, barva toxické látky a tak. Jenom proto by se snažil vrah odvrátit pozornost od peněz, ale přesto skutečně to bylo jeho úmyslem? Kdybych tam nebyl, Lestrád a Cemb by možná označili tuto vraždu za loupežnou a dál by to neřešili. Proč by tedy vrah si dal takovou práci, když teď by je Sherlok asi těžko polapil. Navíc obchodník s falešnými bankovkami, který by se bál prozrazení, by vše udělal jinak. Především by podplatil policisty, a pak by stačilo jen hýbnout dvěma prsty a měl by po starosti. Takže jaké řešení je správné, zřejmě ta poslední dvě. Vrah skutečně něco chtěl, ale tyto dvě věci to nebyly. Tu věc, co chtěl, může nyní po její smrti někam přendat na jiné bezpečné místo a poté ji zinkasovat, podobně jako dědictví, bohužel přesně toto to být nemohlo, protože prý neměla žádnou rodinu. Vrah možná ani nechtěl nic ukradnout, jen ho to napadlo, že by to byla dobrá zástěrka, například pro vraždu ze zlomené lásky. Neříkala slečna Red, že měla milence? Ano, to by dávalo jistým způsobem smysl. Zohavená tvář a stejně tak otrava, to by psychologicky mohlo odpovídat na zlomené srdce. Otázka je, kdo měl to zlomené srdce, slečna Red, její přítel, nebo někdo ještě třetí, například muž, který informoval noviny? Jakou roli v tomto případě má on? Jak mohl něco takového vědět dřív než policie? Je to ten třetí? Vrah, kterého hledám, svědek, kamarád Sáry, který se stal i svědkem vraždy, nebo který vytušil, co se stane? Proč informoval noviny a ne policii? Chtěl snad informovat někoho… Ne to je hloupost, kdo by tušil, že se do vyšetřování zapojí někdo, jako jsem já? Jak to, že Falcon mu to vše otiskl jen tak bez vyptávání, neřekl mi snad Falcon něco? Byl to jeho známý, a proto to Falcon jen tak otiskl bez ověřování, jestli je to pravda, nebo ne? Vždyť Falcon do svých novin dává jen důvěryhodné informace, na to aby riskoval se má až příliš rád. No, a poté je tu slečna Red, slečna Red, která přišla těsně po mně za Falconem, evidentně věděla, kam se má obrátit, a urobila srdceryvnou scénu. Na kolik však její chování je hra na pódiu a na kolik to skutečně myslí vážně? Skutečně byla její kamarádka a spolubydlící? Není zrovna ona tím vrahem? Ano, měla motiv, kamarádka ji chtěla opustit, ale jak sama řekla, takto by ji ztratila nadobro. No, rozhodně bude lepší, když se nyní zaměřím na toho jejího přítele a pokusím se zjistit něco o něm. Možná pak pochopím daleko lépe.
„Johane je vám něco? Víte, strnul jste a díval se na mne celých pět minut bez mrknutí a bez jediného pohybu. Vypadal jste, jako byste měl každou chvíli zkolabovat,“ pravila slečna Red starostlivě a já si až nyní uvědomil, že koukám pořád na stejné místo, a že mi vidlička s kusem masa uvízla na cestě mezi ústy a talířem. Několikrát jsem zamrkal a křečovitě jsem se zasmál.
„No jo, nějak jsem se zapřemýšlel, moc se omlouvám. Povídejte, prosím, slečno Red dál.“
„Pro vás Ketrin,“ opravila mě s úsměvem na rtech.
„Chtěl bych vědět více o tom jejím partnerovi.“
„Ach, ano on hmm,“ řekla a na chvíli se zarazila, „No, takže co bych o něm ale řekla. Musím uznat, že jsem jí tak trochu záviděla. Krátké blonďaté vlasy, modré výrazné oči, krásný melodický hlas a v kapse fůru peněz, ale na to jste se asi neptal, že?“ zasmála se Ketrin. „Jinak on byl vždy na Sáru hodný, nebo alespoň v mé blízkosti. Neustále ji rozmazloval nějakými dárky. Vždy byl milý usměvavý a vstřícný, pravý džentlmen. Když jsem je viděla, vždy tak nějak mi poskočilo srdce, připadali mi jako dokonalý pár, ale…“
„Nic není dokonalé, že?“ doplnil jsem Ketrin.
„Ano, ale jím to nebylo, to Sára se k němu chovala jako ke zvířeti. Když byli spolu, tak to tak nevypadalo, ale když o něm mluvila … a jaké mu dělala naschvály. Škoda, že si nevybral mě, byla bych rozhodně lepší. No nic, vrcholem toho všeho bylo, když předevčírem Sára přišla domů a oznámila mi, že se pohádali. Ptala jsem se, kvůli čemu se pohádali, a jestli se s ním hodlá rozejít. Řekla, že se pohádali jen tak, protože se jí chtělo,“ řekla Ketrin.
No, jo, není divu, že je mrtvá, řekl jsem si v duchu, ale pro jistotu jsem nepustil ani hlásku.
„To je strašné,“ podotkla paní Hatsnová.
„Vlastně ano,“ přikývla Ketrin.
„Ketrin, kdo byl její přítel, o kom mluvíš? Jak se jmenuje a kde bych ho mohl najít?“
Ketrin vzhlédla od svého talíře s vytřeštěnýma očima. „Snad si nemyslíte, že to on by ji zabil?“
„Momentálně teď si pro jistotu nemyslím vůbec nic!“ uťal jsem ji. „Přesto by nebylo od věci si s ním promluvit.“
„Chcete po jejím vrahovi pátrat? Nebylo by lepší, kdybyste to nechal na policii?“
„Ještě nevím, co budu dělat, na to je přeci jen ještě brzy.“
Zdálo se mi to, nebo se Ketrině tváří neprohnala úleva, jako po tváři paní Hatsnové, nýbrž zděšení, které však stačila rychle skrýt.
„Jmenuje se Roie Mackalf.“
„Ta obchodní kapacita?“ vydechl jsem překvapeně.
„Ano, ten. Dodával jí do obchodu zboží. Jinak vlastně nevím, jak se více sblížili, ani to, kde byste ho mohl najít, ale to asi nebude velký problém,“ potvrdila mi Ketrin.
Ještě dlouho poté jsme mluvili. Paní Hatsnová udělala výborný čaj a donesla koláčky. Na odchodu Ketrin s úsměvem poděkovala za vše stejně jako já za informace a dala mi adresu, kdybych ještě něco potřeboval.