SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Můj milý deníčku 07

„Tak můžete mi konečně říct kam tak pospícháme?“ zeptal se mne nedočkavě Lestrád, když jsme nasedli a drožka se rozjela.
„Ke Ketrine a Sářině domu. Nebo bych měl spíše říci jen k Sářinu domu,“ odpověděl jsem.
„Jak to myslíte, tak vysvětlíte mi to už?“
„Ale jistě bez všeho. Žádná vražda nikdy nebyla.“
„Cože, to je vysvětlení?“
„Víte, dlouho jsem si lámal hlavu a v duchu jsem si vyjmenovával lidi, kteří jsou do tohohle případu nějak zapleteni, ale byl jsem naprostý hlupák. Zapomněl jsem na jednu důležitou osobu a tou je Sára. To sama Sára měla největší důvod se zabít a tak se pomstít svému příteli Meckalfovi za to, že ji týral a poté i podvedl, což nakonec bylo tou kapkou, co roznítilo její žár po pomstě, ale co by to bylo za pomstu, když by se ji nedožila.
Ukradla svému příteli kabát a boty a ukradla z naší pitevny jednu mrtvou ženu, nejblíže jí podobnou. Měla štěstí, že ta žena už pitvu absolvovala a jen čekala na pohřbení, jinak by se jistě přišlo na to, že nějaká mrtvola chybí. Ukradla ji zatím nevím, jak ale to nám drahá Sára snad vysvětlí, a potom, potom ji nalíčila svými líčidly, ale měla použít jinou barvu na rty, a převlékla ji do svých šatů. Pořezala jí tvář, aby nebylo poznat, že to není ona, a aby tím dala najevo, že to udělal někdo jí blízký. Věděla, že její přítel není hlupák, a že by se vraždu pokusil nějak zakrýt a tak sebrala peníze a květináč. Tento drobný převlek, takzvaná mrtvola, nebyl ani zdaleka tak dokonalý, ale na náš prvotní pohled to bohatě stačilo. A ten druhý měla v plánu nám neumožnit druhou krádeží a v oblečení zahrabat tu ubožačku do země. Oblečení a veškeré věci poté hodit do Meckalfova domu, a tím že ho usvědčíme z vraždy se pomstít. Jenže dobře si uvědomovala, že bez urážky, ale že je klidně možné, že něco tak složitého policie nemusí vyřešit, a tak bylo zapotřebí, přimět ještě někoho k vyšetřování, a tak údajné místo činu vyfotila, převlékla se za muže a dala o tom článek do novin. Ejhle, povedlo se jí a vzbudila mou pozornost, ale bohužel spletla si mě se Sherlokem Holmesem. A poté nastala její role Ketrin Red, role pro kterou se rozhodla, že jí bude hrát až do konce svého života, a s kterou hodlala ovlivňovat vyšetřování. Vedla mne přímo za Meckalfem, jenže já jsem jí udělal čáru přes rozpočet, když jsem se rozhodl zatím nechat Meckalfa jít. S tím nepočítala a tak se rozhodla usměrnit situaci sama, což mi dala jasně najevo těsně předtím, než jste přišel. To však není jediný důsledek mého jednání. Díky mně si Meckalf uvědomil pravdu a tuším, že to své ex-přítelkyni bude chtít vrátit,“ vysvětlil jsem.
„Páni, já nevěřím vlastním uším, skoro jako by tu byl něčí přízrak, doktore,“ řekl ohromeně Lestrád.
„Ani bych neřekl, toto je jen výsledek mé celodenní práce.“
„Mám zavolat i Harryho Cemba?“ zeptal se mne Lestrad. To byla hloupá otázka.
„Ne, myslím, že už o tom moc dobře ví,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Co že?“
„Harry je dávný Meckalfův přítel, nemyslím si, že by mu to Meckalf neřekl, pravděpodobně už bude na místě,“ osvětlil jsem.
Drožka prudce zastavila a já nedočkavě vyskočil. Rychle jsem se zorientoval a zamířil k Sářinu domu. Schody ke dveřím jsem bral po dvou a zastavily mne až dveře. Prudce jsem zabušil.
„Ketrin, Ketrin to jsem já. Vím, že jsme se moc posledně nepohodli, ale otevři, prosím,“ zahulákal jsem. Nic se však nestalo.
„Ketrin, no tak ozvi se, ať aspoň vím, že jsi naživu!“
„Tady policie otevřete dveře, nebo je budeme muset vyrazit,“ přidal se ke mně Lestrád.
Pořád se však nic nedělo, a tak nám nic než to, čím Lestrád vyhrožoval, nezbylo. Oba jsme se rozeběhli a opřeli se do dveří.
Povedlo se. Dveře s hlasitým „prásk“ vyletěly z pantů a my jsme skončili s nimi na podlaze. Vyhrabal jsem se na nohy a rozhlédl jsem se na všechny strany. V tu samou chvíli těsně po našem vpádu se shora domu ozval výkřik.
Ani nevím, jak jsem se z chodby v přízemí dostal do obýváku v prvním patře. Najednou jsem tam byl a spatřil jsem Sáru neboli také Ketrin, jak leží bezvládně na zemi. Přiskočil jsem k ní a zkontroloval puls. Jaká úleva, byla naživu. Někdo, respektive Meckalf, ji praštil do hlavy, zřejmě nějakou flaškou od vína, či tak něčeho, protože se všude válely střepy, a poté utekl otevřeným oknem po požárním schodišti. Naštěstí ji neuhodil příliš prudce. Za chvíli se určitě probere, zato Meckalf nebude daleko.
„Lestráde, Lestráde, postarejte se o ni,“ křikl jsem na něho, když právě doběhl za mnou. „Postarejte se o ni oba,“ opravil jsem se, když těsně za Lestrádem doběhl i Harry a breptal něco o tom, že ho nemohl zadržet a že se mu to snažil vymluvit, ale že to nešlo. Nechal jsem Sáru v jejich rukách a vrhl jsem se k oknu. Vyskočil jsem na požární schodiště.
Ano, skutečně to byl Meckalf. Už slezl ze schodiště a teď běžel ulicí pryč. Jal jsem se ho pronásledovat. Ještě, i když měl takový náskok, jsem mohl ho dostat. Meckalf byl stejně jako já v armádě, ale poté co se vrátil zpět jako civil, určitě neměl alespoň jednotýdenní trénink v podobě pronásledování zločinců a ani neznal město tak jako já. Místo cesty dolů po požárním schodišti jsem se vydal rovně k dalšímu domu a tam jsem seskočil na madraci, kterou někdo hodlal vyhodit, ale nějaký chudší občan si z ní udělal svoji postel a z celé slepé uličky svůj „bivak“. Madrace děsně smrděla, ale já si toho skoro ani nevšiml. Nabral jsem druhý dech a znovu jsem se rozeběhl.
Meckalfův náskok se ztenčil o polovinu, ale to stále nestačilo. Pokud by to Meckalf střihl do Western road mohl bych to vzít přes schodiště a střechy a pak ho na konci Western road přepadnout.
Jenže Meckalf to vzal do Credon road jedné z těch více frekventovaných ulic, aby se v jednom baru mezi lidmi ztratil. Pokud ho nechytnu, nikdy svoji pravdu nedokážu. Zaklel jsem a více jsem přidal, ale i přesto jsem Meckalfa začal ztrácet v davu. Koutkem oka jsem ještě spatřil matný záblesk jeho klobouku. Zabočil do jednoho z klubů. Tak tady je mé pátrání u konce? Jen tohle a nic víc? Mihlo se mi hlavou. Jenže v tom jsem doběhl ke dveřím klubu.
Stál tam asi tak šest stop vysoký a velmi hubený muž v kabátě s vyčnívající hranatou bradou a orlím nosem. Na hlavě měl čepici, takže mu dost dobře nebylo vidět do tváře, ale já cítil jeho pohled. Nechtěl Meckalfa pustit dovnitř, ale ani někam jinam. Pevně ho držel za šaty.
No ovšem, Sára na to vše nemohla být sama. Neukradla by mrtvolu, protože by nevěděla jak. Nebyla policista, ale on moc dobře věděl jak. Sára by tu mrtvou ani neunesla. A Falcon, jen tak by někomu článek nevydal. Sára by možná udělala svoji pomstu, ale rozhodně ne tak složitě?
Jediná odpověď na všechny tyto otázky právě stála přede mnou. Co mi však stále bylo utajené: proč to udělal, a jak se tu objevil. Proč potom všem?
„Myslím, že byste tomu gentlemanovi neměl utíkat, vypadá to, že potřebuje s vámi nutně mluvit, nedělejte to ještě horším,“ řekl Meckalfovi, ale stále hleděl na mne.
„Proč? Jak?“ vyhrkl jsem na něj, „proč jsi jí pomáhal? Proč jsi ji přiměl k takovýmhle krokům? Proč jsi to uveřejňoval? A kam jsi jen tak zmizel?“
Sarkasticky se na mne usmál. To jsem poznal a mohl si zakrývat obličej, jak chtěl.
„Nudil ses,“ řekl, nebyla to otázka, ale konstatování.
„Co?“ zamrkal jsem.
„Nudil jsem se taky,“ pokračoval.
„Probůh, dopustil ses zločinu, zločinu!“ vyštěkl jsem.
„No a co? Nikdo neumřel,“ pokrčil bezstarostně rameny.
„To nemyslíš snad vážně? Předstíral jsi smrt a to vše a nyní se tu objevíš a uděláš něco takového?“ chrlil jsem ze sebe.
„Johane, Johane.“
Prudce jsem sebou škubl. To bylo poprvé, co jsem ho uslyšel oslovit mne křestním jménem.
„Johne, pro všechny jsem už zemřel, bude to tak lepší. Jen jsem chtěl vědět, jak se ti daří. Zlepšil ses. Ano hodně, sám bych to nevyřešil rychleji, myslím, že teď můžu s klidným srdcem odejít,“ pravil, pustil Meckalfa, který teď nechtěl už ani utéct a jen vyjeveně na nás dva zíral, a hodlal odejít, pak se však zarazil a ještě se ohlédl. „Ještě něco, vymyslete mi, drahý příteli, vraždu.“
„Cože mám vymyslet?“ vytřeštil jsem oči.
„Ale nic, mě jen zajímalo, jak zareagujete,“ zasmál se.
„Ani v nejmenším jste se nezměnil,“ pravil jsem vyčítavě.
„Dobrou noc. Pěkně se vyspěte a odpočiňte si, pokud vím, budete to zítra potřebovat,“ popřál mi a poté zmizel. Tentokrát mi zřejmě na vždy řekl sbohem. Zmizel ve tmě, v davu a já doteď nevím, jestli to nebyl jen přelud mé mysli.

13. prosince

„Pane doktore, někdo s vámi chce mluvit,“ křikla na mne paní Hatsnová a zaťukala na dveře obýváku a zároveň pracovny, kde jsem se zrovna nacházel.
„Pošlete ho pryč, nemám na to náladu,“ zavrčel jsem, ale to mi bylo k ničemu, protože se dveře už otevřely a do místnosti vstoupil malý podsaditý muž středního věku.
Ženatý a velmi zámožný podle jeho oblečení a prstenu. V rukou držel malou černou krabičku.
„Říkám, že vás tu nechci, nezlobte se, ale já nejsem Sherlok Holmes,“ rozčílil jsem se.
„Já vím, že nejste. Ten zemřel,“ přikývl muž, „avšak domníval jsem se, že tu s ním bydlel a i stále po jeho smrti bydlí ještě jeden skvělý detektiv, Doktor Johan Watson. Johane Watsone, toto je adresováno vám.“
Řekl a podal mi krabičku. Zaváhal jsem a nakonec jsem ji od muže vzal. Opatrně jsem ji otevřel čekaje, že vybuchne. Nestalo se tak, avšak to, co jsem spatřil, nebylo o nic lepší a já raději víko znovu zavřel.
„Můj bože, jsou tam lidské prsty, dětské prsty,“ sykl jsem.

Dodatek autora:: 

Tak a jetu poslední díl. Nop, máte mě rádi? Tongue Tentokrát vás zase poprosím o další komentáře k dílku, jelikož jsme na konci, tak nějaké, co by schraňovaly celé toto dílko... Moc ráda si je čtu a pomáhají mi k dalšímu zlepšení ve psaní. Dík moc. Wink

0