Náš černobílý svět 1

Rok co rok, měsíc po měsíci, den co den… stále ten ohlušující šum. Ten stejný rušivý šum, stále pořád dokola. Neklidné cvakání propisek, listování papíru, monotónní hlas profesora biologie, elektrizující vývody, troubící auta, hlas pořvávajícího chlápka přes ulici, který vede malý novinový stánek a snaží se prodat ranní tržbu a samozřejmě ten otravný šum nesčetných hlasů okolních lidí, které byli stejně prázdné jako toto místo.
Do šumu náhle pronikl ostrý zvuk školního zvonku. Jako na povel šum přešel do burácení hlasů, šoupání židlí, prázdného smíchu. Jako by bylo právě zvonění symbol k vysvobození a bezduché radosti. Jak bláhové.
Otevřela jsem oči. Jako první mě uvítalo svou oslnivou září ostré bílé světlo, prodírající se ze zašedlých žaluzii, kdysi možná měli barvu bílou, ale dnes bělostný lesk vystřídal zašedlý povlak smogových zplodin a prachu. Zub času se tady zapracoval snad všude kam oko dohlédlo. Otřískané lavice, popsané desítky vzkazy, milostných vyznání, nebo jen holých posměšků. Šedá tabule, na které se dosud odráželi zbytky vědění minulých generací, které byli teď jen pozůstatky mokré zatuchlé křídy a nevzhledného písma pana Jonesse. Pan Joness byl obtloustlý muž ve středních letech s odstupujícím čelem a stejně jako jeho jméno nudný, rada školy tomu však s oblibou říkala důsledný.
Všichni už odešli. Líně jsem si přehodila svou starou koženou brašnu přes rameno. Nebylo kam spěchat do zvonění zbývali necelé čtyři minuty. Vyšla jsem do druhého poschodí, kolem pobíhali děcka z nižších ročníků a pokřikovali na sebe skřehotavými dětskými hlásky posměšné nadávky, které pochytili od starších sourozenců a dospělých na ulici. Tiše jsem si povzdechla a opřela se o chladné okno v mezipatře. Na tlusté sklo dopadali v harmonii první kapky kyselého deště, vlhkost a tzv. ticho před bouří, bylo cítit už od rána, nemale se taky na tom podepsali štiplavé výpary z kanálů a výlevek. Jedna kapka, dvě kapky… bum bum… a stále dokola. Nekonečný koloběh. Jaký to má smysl, stát se kapkou? Nasát do sebe vlhkost z mraků skondenzovat a potom jako nechtěné zboží padat a padat… a nakonec se stejně rozplácnout na desce z oxidu křemičitého. Ale aspoň měla naději, pomyslela jsem si. Naději že skončí někde jinde… pro sebe jsem se pousmála, na lepším místě.
Pohled se mi zatoulal k velkým pánským hodinkám, které obepínalo zápěstí mé droboučké levé ruky, ne že by na tom pravá byla o něco líp. Jedna minuta.

Chladný vzduch mi ovanul unavenou tvář a dopřál mi tak aspoň chvilkový pocit lehkosti. Déšť již ustal. Vzduch se zdál být čistý, voněl travou a svěží vlhkostí. Přísliby osvobození a nového života. Seděla jsem na zábradlí na střeše školy. Pohled mi padl na únikový východ, kterým jsem sem přišla. Na dveřích bylo napsáno Zákaz vstupu, ale staré plechové dveře jimž skučel vítr na půdu a do rýn moc nepřístupně nevypadali. Možná jejich nátěr byl kdysi sytě námořnicky modrý a písmo se zákazem červené jako krev ale teď to spíš vypadalo, že už zažili i lepší časy. Dnes se barva už skoro celá sloupla a zůstali jen mdlé obrysy hůlkových písmen, vlivem rzi navíc jako bonus nešli moc dovírat. Ruce jsem si obtočila kolem studeného zábradlí. Stačilo by se jen mírně zaklonit… přesunout váhu z bezpečného těžiště o něco dozadu… Nebyla to moc vysoká budova. Jedno patro jedno a půl když by se počítali i ty schody a střecha. Nanejvíš bych si něco zlomila a způsobila otřes mozku…
Neskákej je to moc nízko, pomyslela jsem si.

„Slečno Summersová,“ oslovila mě profesorka na konci hodiny. Automaticky jsem vykouzlila „milý úsměv“ a jako věrný pejsek počkala až si paní Smithová vysloví sovu prosbičku.
„Charllie,“ snažila se hrát kamarádku, „jsi výborná studentka… s excelentními výsledky, které by ti mohli otevřít nejedny dveře do světa. Už jsem mluvila s tvým otcem a shodli jsme se že tvůj problém… nevím jak to říct Charlline, jsi milá dívka, ale upřímně neprojevuješ moc zájmu o komunikaci.“
Milí úsměv na mé tváři se ještě víc nuceně rozšířil. „Promiňte paní profesorko, ale snažím se jak nejlíp můžu,“ milý úsměv jako lusknutím prstů ochal „prosím nedávejte mi za chybu komunikaci, která je pod mou úroveň.“
Profesorka se zmateně zamračila. Nebyla to moc sebevědomá žena. Brýle, fádní ohon hnědých vlasů bez lesku, oblečení ještě ze střední školy. Původně jsem neměla v úmyslu být tak chladná, ale někdy to prostě jinak nešlo. Graham si to uvědomoval, proto tento marně zoufalý pokus uskutečnil. Možná jsem tu nebohou ženu začala kvůli němu dokonce i litovat. Už kvůli ní jsem se proto bezeslova zvedla a odešla. Klidně a v tichosti jsem zavřela dveře když se z místnosti začali ozývat tiché vzlykání. Život je hořký a čím dřív se to naučí, tím lépe pro ni, usmyslela jsem si. Zamířila jsem do šaten. Jako obvykle si mne nikdo nevšímal. Ostatní dívky se jen hašteřili, vykládali si co je nového, jak úžasně sexy je jejich kluk až po velikost podprsenek… hloupé nány.
Prošla jsem dozadu na hřiště a sedla si na lavečku. Procházející trenér si jen něco zamumlal a jinak mě ignoroval. Bylo to jako sledovat film. Kolem mě se míhali postavy těl žen a mužů. Smáli se a pokřikovali na sebe. Honili se za tak stupidní věcí, která byla obalená tvrdou kůží a uvnitř naplněná vzduchem. Vytáhla jsem si s tašky knížku a začetla se.

„Dobrá práce Summersová, zase si všechny vyšachovala,“ donesl se ke mně nakřáplí pubertální hlas Henryho. Bez dovolení si sedl automaticky vedle mě, nohy si skrčil na kraj lavice a pro stabilitu si je objal šlachovitýma pažema. Vždycky takhle sedával. Měl pískově žluté vlasy a po úzké tváři vyhublého chlapce tolik pih že by byla ztráta času je počítat.
„Nesnažím se nikoho vyšachovat,“ argumentovala jsem zbytečně, ale s jeho srdečnou tváří a jiskřičkami v očích to stejně moc neudělalo. Minulý rok k nám přestoupil, rodiče se rozvedli a on byl přidělený k matce, která byla úspěšná ředitelka místní pobočky právních firem. Henry toho po ní aspoň co se týče ducha moc nepodědil. První týden když sem dorazil byl jako zatoulané štěně, ne že by se to doposud změnilo, ale bohužel jako zázrakem uviděl příležitost za kým věrně běhat. Tiše jsem si povzdechla.
„Jasně Letní Ledová královna si nepotřebuje nic dokazovat,“ pokývl uznale. Mu to přišlo fascinující. Když se tahle přezdívka rozšířila byl mezi prvními kdo jí po mně radostně pokřikoval, ostatním to tak radostné nepřipadalo, ale co se dalo dělat. Někdy mě lidská naivita velmi nepříjemně překvapovala. Tuto poznámku jsem se proto rozhodla ignorovat, nepotřeboval další důvody aby se semnou soucítil nebo ještě hůř spřátelil se.
Bezeslov jsem zamířila k šatnám, ještě bylo brzo, ale nechtěla jsem trenérovi přerušit tu čirou radost, že ze sebe někdo v jeho předmětu vydává to nejlepší. V běžném optickém vysvětlení to vypadalo, tak že se skupina holek, která hrála ragby skoro pozabíjela. Henryho tento pohled fascinoval asi víc než mě a tak jsem ho nechala.
Tiše jsem prošla kolem vrátnice a hlavním vchodem. S vrátným jsme se za ty roky naučili navzájem respektovat. On nikde nebude rozhlašovat, že dveře od hlavních dveří jsou otevřené dřív než by měli a já vedení školy nenahlásím, že podřimuje v pracovní době. Kolárka byla otevřená stejně jako hlavní vchod. Pokud se něco ukradlo škola to svedla na majitele, který neměl zámek, prosté.
Cesta na kole mi trvala zhruba tak čtvrt hodiny. Zvládla bych to i za deset minut, ale Grahamovi by to přišlo podezřelé proč se ze školy vracím tak brzo.

Žili jsme na samém kraji města. Graham tomu říkal s nadšením „zákoutí.“ Červený starší sedan už čekal ve vjezdu a s komína se kouřilo. Pravá rodinná idilka. Jen co jsem se přiblížila ke dveřím, už se z druhé strany ozýval mohutný štěkot. Pro sebe jsem se pousmála. Když mi bylo asi osm nebo deset tak měl Graham nepředstavitelnou potřebu sbližování a tak mi jako přítele vybral to nejroztomilejší štěně v útulku, nakonec se z něj, ale vyklubal kříženec rotvajlera, který byl v malém domku bez zahrádky jen těžko zvladatelný. Ještě k tomu se tento drobeček jmenoval Leslie, Grahamův nápad. Zkušeným gryfem jsem otevřela dveře a na poslední chvíli uhnula rozběhlé rotvajlerce. Graham jí zase nevyvenčil. Spokojeně létala a bleděmodrá mašle jí na zakrouceném ocásku, který měla po svém německém tatínkovi elegantně zakroucený. Ochranáři by Grahama strčili do vězení až by zčernal. Jako první jsem zaregistrovala typickou vůni domova, štiplavý zápach něčeho spáleného a „tiché“ klení ozývající se z kuchyněobyváku. Bez povšimnutí nad touto skoro všední událostí jsme pokračovala úzkou chodbou do svého kamrlíku. Tašku jsem hodila nedbale na postel.
„Charllie, už jsi doma holčičko?“ ozval se hlas volajícího Grahama.
„Už to tak bude.“
„Za chvíli je večeře,“ houkl, „jen co to trošku seškrábu… Leslie nežer to!“
Ve dveřích do kuchyně mě skoro podrazila nesoucí si hrdě svůj ukořistěný úlovek, opečený lančmít. Grahama jsem našla na zemi v kuchyni jak se snaží sesbírat zčernalé kousky masa ze země. Po špičkách jsem ho pro jistotou obešla a přichystala si nůž a prkýnko. Chleba s předvčerejška jsem vytáhla s chlebníku a začala ho krájet. Krev tu být ještě nemusela.
„Děkuju zlatíčko udělal bych to sám…“ připomněla jsem si: Lidé pomalí v poznávání se domnívají, že pomalost patří k poznávání. (Friedrich Nietzsche)
Večeře probíhala jako pokaždé v tichosti. U malého kruhového stolku byli přisunuty tři židle. Dvě naproti sobě a zády k obyváku třetí. Rovnoprávnost je krásná věc, ale když s vámi chlemtá večeři osmikilový rotvajler tak si sežehnutý lančmít s kečupem a chlebem moc neužijete. Ne, že by to za jiných okolností chutnalo o moc líp.
„Tak co bylo ve škole?“ zeptal se se zájmem Graham.
„Nic moc se toho nestalo.“Zbytek nepoživatelného „masa“ jsem věnovala s odporem Leslie, která ho s chutí přijala vděčným uslintaným mlasknutím.
„Aha, ale něco přece ne?“ zavolal do éteru do prázdné chodby.

S tichým povzdechnutím jsem se převlékla do volného bílého tílka a černých kalhot určených na běhání. Přes tílko jsem si přehodila lehkou sportovní mikinu a vybjehla jsem ven na svou trasu mezi alejí topolů dole u řeky. Vítr mi čechral rozpuštěné vlasy a pomáhal mi tak aspoň na chvíli se uvolnit. Šum utichl. Přestala jsem vnímat, mé tělo bylo jakoby v transu, jediné co jsem dokázala vnímat byli dopadající nohy na štěrkovou cestu a prázdné namáhavé lapání po dechu . Rytmus mého bijícího srdce jsem mohla cítit až v hrdle. Takové to píchání v boku stahování plic, křeč,… to byly pojmy pro mne vzdálené. Existoval jen běh a volnost z pohybu. Lesní odpočívadlo mě vítalo jako starého přítele z dlouhých cest. Unaveně jsem se posadila na kraj a zhluboka dýchala.
Ve volné kapse na kalhot jsem zalovila po mobilu.
Nová zpráva. Dvě pouhá slova, ale možná útěk do aspoň snesitelnější reality. Říká se, že cizí problémy jsou mnohem snesitelnější než vlastní?