Někdo jiný

Vypnul motor. Druhá hodina ranní, nebyla zrovna tou nejvhodnější k návratu domů a rozhodně to nebyl ani jeho žalostný stav, jež ho donutil se vrátit. Kdyby mohl, nevracel by se.

Avšak dnes se rozhodl, že vše skončí. Že přestane všechna ta lež, ta ubohá přetvářka, kterou způsoboval bolest nejen sobě, ale i Jemu!
Opatrně vystoupil z auta, neměl v úmyslu nadělat zbytečný hluk, neměl v úmyslu tu brutální realitu ještě více dramatizovat, ačkoli ona sama o sobě byla více než dramatická. Byla násilná, hrubá a pošpiněná krví jiných lidí. Těch lidí, kteří by si zasloužili trpět tak, jak trpí on sám, zatímco jejich konce bývají většinou rychlé a s co nejmenší dávkou bolesti. Takový luxus. Potichu zabouchl dveře a tlačítkem na automatické zamykání dveří naposledy zablikal světly než se uzamklo. Vydechl. Jedním dlouhým pohledem se rozhlédl po ulici, zda jej někdo nezvaný nepozoruje, poté si z boku odhrnul sako, pod kterým se na bílé, snad sváteční košili rozlévala rudá skvrna. Tolik si přál, aby to byla jen pouhá nehoda, aby to bylo jen víno, které svou neopatrnou rukou shodil ze stolu. Kéž by to bylo víno.
Na veřejnosti, osvětlené jen pouliční lampou by si ani náhodný kolemjdoucí nevšiml jak tiskne dlaň k poraněnému boku ve snaze skrýt sílící pocit bolesti, avšak utěšoval se tím, že bolest jakou zažije později, daleko přesáhne tu fyzickou. On věděl, věděl co bude dřív, než se to stane. Znal.
Pevně vykročil směrem k domu, paži stále schovávajíc ránu, skoro jakoby přestávala bolet a dostávala se mu do hlavy. Krátké černé vlasy rozevlával jemný vánek a v očích se ještě leskly utichající plamínky bojovného rozpoložení. Ten, jež mu zranění způsobil, už zaplatil svou cenu, teď musí on zaplatit tu svou za zranění, která způsobuje Jemu. Adrenalin v krvi zvolna dozníval a přinášel sebou opojení, které zakrátko vystřídá nesnesitelná bezmoc a touha. Zbude mu jen…. Pokud mu vůbec něco zbude.
U domovních dveří se zastavil. Musí to tak být? Copak nedokáže svou pravou tvář ještě chvíli tajit? Copak nemůže nepozorovaně proklouznout do koupelny, umýt se, ošetřit si rány a dělat, jakoby se nikdy nic nestalo?. Ano zvládne to. Ne! Tyhle myšlenky se mu vkrádají do hlavy, nutí ho lhát a podvádět, prodávat život někoho jiného, cizího a tvářit se, že je to on sám. To jsem já, ten kdo Tě miluje, copak to nevidíš?... Ale jsem to opravdu já, nebo jen cizinec pod maskou někoho, koho znáš. Už nemohl dál, nesměl. Vzal za kliku. Tušil, že bude očekáván.
„Dnes jsi přijel pozdě Ryuu,“ oslovil ho hlas ve tmě.
„Omlouvám se Kaoru – san, moc povinností. Měl jsi jít spát beze mě.“ Řekl černovlasý ledabyle, jakoby vše bylo v naprostém pořádku. Srdce mu bušilo, že se bál, aby jej jeho drahý neslyšel. Snažil se maskovat vzrušení v hlase a raději ani nerozsvěcel zářivku jen pro tu další vteřinu, kdy Kaoru netušil, s kým doopravdy žije. Dal by cokoli za to, aby mohl znovu lhát, znovu sklopit zrak k zemi a nemuset se dívat do krásy kaštanových očí jeho milence, kterého dnes navždy ztratí. Avšak čest, poslední zbytky tohoto vzácného diamantu, zasazeného do drolící se břidlice jeho zkaženého těla a ještě hříšnější duše, se vydrala napovrch, aby zničila to poslední, pro co chtěl žít, avšak v zájmu spravedlnosti.
„Ryuu?“ Znovu ten záhadný hlas, dosud nepatřící nikomu, jen tmě, tiché a příjemné temnotě, jež pohlcovala vše viditelné.
„Ano? Copak se děje?“ Ryuu moc dobře věděl, co se děje. Tušil, že právě nyní mu osud odepře život v podobě člověka, kterého miloval více než cokoli na světě. Byl pro něj vším, ano…. Byl.
„Pověz mi, můj milovaný, zda je mezi námi něco, co by nás mohlo rozdělit. Já vím že ano, cítím to, jsi někdo jiný.“ Ryuu se při těch slovech zachvěl. Kaoru pokračoval. „Já, bojím se o tebe, už to není jako dřív, vzdaluješ se mi a netuším proč. Jestli je to má vina, musíš mi to říct, nechci tě ztratit, ale mám strach, že mě již nemiluješ. Prosím, prosím…. Ryuu.“ Hlas se dal do tichého, leč srdceryvného pláče, avšak černovlasý nebyl schopen ba ani o jediný krok přistoupit blíž a utěšit jej. Tohle bolelo, tohle neskutečně bodalo, stále dokola, víc a hlouběji. Takhle to přeci být nemělo, to on měl vše říct, to on měl povědět pravdu o sobě a o tom, co dělá. Ne, takhle to bylo mnohem těžší, přestože si namlouval, že horší to už být nemůže. Neměl ponětí jak jeho drahý trpí zatímco on myslel jen na sebe, na své pocity, na svou bolest a na své zklamání. Och, jak byl sobecký.
„Kaoru“…Po tom jméně mu došla slova a vyschlo v krku. Jak moc se v tom jediném slově skrývalo. Veškerenstvo krásy a úchvatu, jež zatím stále patřilo jen jemu, pořád si jej dovedl podmanit jediným dotekem, mířeným na správné místo, ano, dokázal by jej upokojit slovy jistoty a lásky, ale nemohl. Dnes ne. „Kaoru, odpust mi. Velice mne to mrzí, netušil jsem, jak moc Ti ubližuji, odpust. Miluji Tě. Miluji Tě více než cokoli na světě a i když se to zdá jako příliš ohraná fráze, nemohu najít slov, která by přesně vystihovala co přesně k Tobě cítím. Jsi pro mne vším, vším pro co chci žít a žiji. Ani já Tě nechci ztratit, avšak je tu skutečně něco, co nás rozděluje.“ Následné ticho prozrazovalo jen zklamání a úlek před něčím, co bylo Kaoruovi neznámé a s čímž se nehodlal srovnat. „Rozsvítím světlo, prosím, neměj strach.“ Upozornil ho Ryuu a známým pohybem se natáhl k vypínači. Pokoj oslnila záře.
Pohled černovlasého spočinul na uplakané osůbce schoulené na gauči. Byl drobný a jeho štíhlé tělo halil pouze černý saténový župan, avšak světlé delší vlásky společně s roztomilým obličejem prozrazovaly, že chlapci není více než dvacet let. Kaštanové oči se uslzeně dívaly přesně na něj jakoby jej chtěly pohltit, ačkoli z roztřesených rtů nevydal ani hlásku. Dlouhé hladké nohy si přitáhl blíž a stulil se tudíž do maličkého uzlíčku. Ryuu obdivoval jeho krásu, jeho vznešenost a vrozenou eleganci s kterou prováděl každičký pohyb. Byl dokonalý. Černovlasý si ani neuvědomil, že Kaoru se na něj dívá vystrašeným pohledem kotěte.
„Ryuu, kdo Ti to provedl?“ Byla chlapcova první prudká reakce a v jednom chvatném pohybu se vymrštil z pohovky, aby prohlédl svého zraněného milence. Mysl mu v hlavě přehrávala tisíce možných scénářů a dostávala se až za hranici reálně možného. Byl v šoku a vyděšený. Krev již prosákla i sakem a v pravidelných intervalech skapávala na podlahu, kde již splynula s malou kaluží tmavnoucí tekutiny. Kaoru byl jako ve snách, nechtěl uvěřit tomu co vidí. Kdo jen dokázal Ryuuovi ublížit? Proč mu kdo vůbec ubližoval? Tolik se bál.
„Ne, ne, ne. Ššš…. To bude dobré, nic to není. Nedělej si starosti, ošetřím si to. Kaoru, chtěl bych s Tebou mluvit, nevím zda je dnes ještě vhodná doba, ale pokud Ti vše nevysvětlím, nebudu moci…..“ Ryuu si ani nechtěl připouštět chvilkovou slabost ze ztráty krve a z bolesti, jež jej přemáhala. Zatnul zuby a ačkoli se velice snažil, aby si Kaoru nevšiml jak moc trpí, vydal za sebe bolestný sten. Už to nemohl vydržet, bylo to zřejmě vážnější než si myslel. A nechtěl nad tím přemýšlet, ta rána jen stěžovala situaci v jaké se ocitl. Chtěl mluvit, tolik toho říct a místo toho, aby na svou osobu poslouchal jen výčitky a nadávky z Kaoruových úst, mladíček s ním soucítil a něžně ho naváděl k pohovce, na níž se oba posadili. Ryuu nesnášel soucit, zdál se mu příliš slabošský a ubohý, tenhle cit, který snad ani za cit nepovažoval, přičemž jej dovedl nazvat snad jen urážkou na cti živé bytosti. Stále si tiskl poraněnou část těla dlaní a cítil jak se mu horká tekutina dere skrz prsty.
„Počkej tu, nehýbej se, prosím. Nejraději bych zavolal záchranku, ale pochybuji že bys něco takového dokázal vysvětlit, aniž by byla šance, že neskončíš na policejní ošetřovně. Zvládneme to, neboj se.“ Usmál se na černovlasého jeho drahý úsměvem, který prozrazoval spíše obavy než skutečnou víru v něco, o čem věděl, že nedokáže. Ryuu oceňoval, že se snaží.
Jakmile se světlovlasý mladík vzdálil, aby se pokusil nalézt lékárničku, bezpochyby zasrčenou někde, kde by ji nikdy nehledal, Ryuu se pořádně posadil, povolil stisk na zranění, ačkoli krev se teď valila rychleji a kdysi světlá semišová pohovka už ji ani nevsakovala. Opatrně a s bolestmi si svlékl sako. S knoflíčky na teď rudé košili si starosti nedělal a se silou, která mu ještě zbyla ji roztrhl, sundal a pro nezasvěceného se mohlo zdát že až vulgárně odhalil své vypracované tělo plné rýsujících se pevných křivek a svalů. Tělo, které bylo tak bezmocné jako postřelená zvěř, čekající na konec v podobě střelce, jež ho zbaví utrpení. Nezapomínal, co má udělat. Nesmí zapomenout.
„Kaoru, pojď sem! Lékárničku vezmi čert, zapomeň na ni. Musím s Tebou mluvit!“ Zachraptěl, vědom si, že už ani křičet nemůže. Začal se nenávidět. Nikdy si nepřipouštěl, že by dokázal být tak bezmocný nebo ubohý. Měl být silný, chtěl to zastavit, ale napravit nic nedokázal, nic krom toho, co ještě mohl chlapci povědět.
„Ale Ryuu, musíme to přeci…..“
„Ne, pojď sem. Musím Ti to říct hned. Hned! Tak rozumíš?“ Ano, dokázal ještě křičet.
„Už jdu.“ Odpověděl mu naléhavě Kaoru, ačkoli se dalších několik vteřin rozhlížel kol sebe, zda lékárničku někde nezahlédne. Nebyla tu. Proto vyšel z pokoje, aby si vyslechl Ryuuovo zbytečné povídání. Bude zbytečné pokud zemře, třebaže mladík znal životní sílu svého milence, který se nikdy nevzdával. Když Ryuu řekl, že to bude dobré, bude to dobré. Nebylo to poprvé, kdy přišel domů zraněný přestože se snažil své rány skrývat, Kaoru vždy poznal, když je něco v nepořádku a nové jizvy na svalnatém těle černovlasého mu vždy potvrdili teorii, pro kterou se spíše snažil se na nic neptat, než že by netušil, že Ryuu před ním něco skrývá. Poznal to, kdykoliv. Ale dnes….
„Proboha, Ryuu!!!“ Vydechl světlovlásek jakmile spatřil krvavou scénu na gauči. Odhalený muž se krčil na pohovce a strženou košilí si tlačil na ránu v marné touze v zastavení krvácení. Krev. Krev, která se již rozlila po celé délce pohovky vměstnávajíc se do rýhy mezi sedadlovou a opěradlovou částí, zcela oprávněně přinutila chlapce k němému výkřiku. Tohle bylo zlé.
„Já vím, Kaoru, ale teď mě musíš vyslechnout, jasné? Nedívej se na mě tak.“ Ponoukl ho Ryuu, už nebylo mnoho času na vysvětlování, natož ještě aby se teď nechal unést citovými výlevy a naprosto zbytečným poskakováním kolem sebe, když tušil, ne spíše už věděl, že je to beznadějné.
„Sedni si!“ Kývl směrem k nízkému křesílku blízko sebe, aby se Kaoru mohl posadit. Ten i přes všechno zděšení v očích, roztřeseným končetinám a chaotickým myšlenkám v hlavě zvolil navzdory lepkavé horké červeni, místo vedle černovlasého na pohovce. Ryuu viděl, jak mu při pohledu na své rozdrásané a krví zmáčené tělo bledne tvář. Chápal to.
„Ryuu, nechci aby to takhle skončilo. Ne teď. Je mi jedno co mi chceš říct, vždyť tě znám, byl jsem…..“
„Vůbec mě neznáš!“ Přerušil ho zraněný ostrými slovy a přinutil se pokračovat.
„Ne, neznáš mě. Nejsem ten za koho mne považuješ, Kaoru. Jsem odporný vrah, zloděj lidských životů. Bezduchá loutka v rukou někoho, kdo vede mé kroky, aby dosáhl vlastní odplaty a spravedlnosti. Jen prostředník, poslíček. Za každým promarněným a mnou ukradeným životem vidím jen peníze. Proto jsem ti nikdy neřekl kde pracuji. Ty jsi moje všechno, nechtěl jsem a ani tě nechci ztratit. Prosím, snaž se to pochopit. Nikdy v tom nebyl osobní zájem.Vždy jsem jednal jen na základě rozkazu někoho jiného. Já nejsem tak…“
„Mlč už!“ A v pokoji bylo ticho. Kaoru se netvářil překvapeně, dokonce se nejspíš i trochu uklidnil. Z jeho jistého výrazu bylo znát, jak usilovně přemýšlí a formuluje si v hlavě věty, které možná nikdy nevysloví. Světlé vlásky mu padaly do obličeje, jakoby se snažily zakrýt krásu, jež Ryuu tolik obdivoval.
„Tak tohle jsi mi chtěl říct? Tohle? Pro tahle slova jsi se rozhodl ztratit život? Je to, co říkáš důvod k tomu, abych Tě opustil? Pověz mi, můj drahý, vážně sis myslel, že nic z toho nevím?“ Řekl světlovlásek tak jistě, jakoby se mu Ryuu svěřoval s každou minutou svého bytí.
„Já, já, nerozumím…..“ Černovlasý vytřeštil oči, nechápal vůbec nic z toho, co mu Kaoru povídá. On o tom ví?.. Ale jak to? To nemůže. Byl tak zmatený, rozčilený a i překvapený, že téměř zapomněl na ránu, z které mu unikal život. Zapomněl na slabost a bolest, na víru, na lásku, na vše. Cítil, jak se mu vyčerpané srdce rozbušilo v posledních chvílích, kdy se toužil dozvědět pravdu. Došlo mu, že nebyl jediným, kdo skrýval tajemství. Najednou si připadal oklamaný a zneužitý, on, který čekal, že tyto pocity budou náležet chlapci před ním.
„Ty nerozumíš? Ale to bys měl, vzhledem k tomu, že osoba pro kterou pracuješ se jmenuje Kumiko Jazumi. Ano, je to moje sestra, jak bych o tom tedy mohl nevědět Ryuu. Celou tu dobu jsem jen čekal, kdy se mi konečně svěříš a nebude mezi námi nic, co by nás rozdělovalo. A ty mi to říkáš teď. Teď. Právě v tuhle chvíli, kdy se zdá, že již nebude zbytí a ty zemřeš. Jistě jsi doufal, že Tě budu nenávidět, proklínat tvou hříšnou a nečistou duši, ale ne. Pověz mi tedy, co Ti zůstalo, krom toho, žes položil život pro zdánlivě nevědomou informaci. Stálo to opravdu za to? Copak nebylo vhodnější chvíle než dnes?“ Kaoruovi došla slova, celou dobu mluvil jasně, klidně a smířlivě, bez jakéhokoli rozčilení, nebo hrubosti v hlase. Už toho nebylo za potřebí.
Černovlasý Ryuu povolil stisk dlaně na ránu, jakoby už smysl jejího tisknutí ztratil důvodu. Uvědomoval si své chyby více než kdykoli před tím. Tohle se nemuselo stát. Vážně nemuselo? Kdyby tolik neskrýval svou omezenou a bojácnou tvář za masku spořádaného a slušného člověka, kterým mimochodem nikdy nebyl, nemusel by se nyní loučit, neplakal by, nekrvácel, neumíral.
„Umírám, Kaoru.“ Zašeptal zraněný muž, jehož slané slzy skrápěly zakrvácené tělo. V očích mu zbyla jen nekonečná prázdnota, snad naplněny nikdy nebyly, neboť život jaký žil, nikdy nebyl skutečný.
„Já vím, Ryuu.“ Odpověděl mu hrdě blonďáček. Přisunul se k němu blíž a dlouhými štíhlými pažemi jej objal, věděl, že je pozdě. „Ale věz, že jsem Tě miloval, ať jsi byl kýmkoli. To ty jsi konal mou pomstu a já nezapomenu. Slibuji.“ Přitiskl si černovlasého na hruď silněji v naději, že ucítí jeho slábnoucí srdce na svém. Necítil.
Trvalo notnou chvíli než si dovedl připustit, že jeho drahý už jeho poslední slova neslyšel. Připadal si zklamaný a ošizený, jako dítě, kterému ukážete hračku a v zápětí mu řeknete, že není určena jemu. Jako tvor toužící po klidu a míru, zatímco mu odmala vštěpovali bojovnou a agresivní povahu. On nikdy nenajde klidu. Viděl umírat již mnoho milovaných a přece, dokázal sebrat sílu, setřít slzu s tváře a odejít z bytu, aby strávil zbytek noci hledáním někoho, kdo bude hračkou, která bude patřit jen jemu. Už si nepřál ty, jež se schovávají za masky těch, kterými nikdy nebyli. Upřímnost je dnes tak vzácná……. Vy víte kdo jste?