SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Někdo umřít musí, však?

Byl čtvrtek, půl třetí ráno, ještě jsem nešel spát, i když celá tahle budova Vysokoškolské koleje ztichla. Někteří studenti odjeli vstříc svým dalekým domovům, ale já ne, já tu zůstal. Nemohl jsem usnout. Ne, že by to nešlo, ale já měl ještě jeden úkol, poslední úkol, než odtud navždy zmizím. Sakra, ta fotka mě snad pálí v dlani. Seděl jsem na posteli a nepřítomně zíral do tmy před sebou, nebylo nic slyšet. Nic, krom mého dechu a jistě tlukoucího srdce, avšak nevnímal jsem jej, dnes to mělo být jiné srdce, které má skonat. Neodvažoval jsem se rozsvítit, neb samotný obrázek v mé ruce jakoby pulzoval záblesky vzpomínek. Snaha nemyslet na tu tvář, jež byla vtisknuta na papír v mé dlani, vyšla na zmar. Pořád jsem ho viděl. Toho mladíka, snad možná ještě chlapce, kterého jsem znal více než dobře. Světlé vlasy doplňovala jemná bledá tvář a úsměv takový, že druhý totožný na světě není. Malý nosík a upřímné oči, to všechno se mi promítalo v paměti, ale já to musel udělat. Nechtěl, ale musel.
Jako bych čekal na smilování, které nikdy nepřijde. Jako bych čekal na ráno, kterého se nemá světlovlasý nikdy dožít. Jako bych čekal, až se ztratím v té tmě, která mě pohltí a nikdy nezradí. Kolikrát jsem to už udělal, kolikrát? Kolika lidem jsem zlámal ruce, nohy, žebra, nosy i páteře. Kolik z nich nikdy na mou tvář nezapomene a já nikdy nezapomenu na ty jejich. Když se na mě dívali, když očima prosili o smrt, ale ne, to by bylo moc snadné. Smrt je moc snadná, bolest se přeci snáší tak těžko, když jste se s ní ještě nesžili. Jak se nemůžete smířit s bolestí? Bolest je jako já, když ubližuju. Má moje oči a moje paže, má mou povahu, zlou a brutální, nemilosrdnou a krutou. Při pohledu na své ruce to vidím, zřetelně si vybavuji rány, které rozdávaly, když to bylo nutné, ale také když jsem se chtěl jen pobavit. Bože, tohle mi nikdy nesmíš odpustit, neodpouštěj mi.
Bojím se, že to bude cítit. Bojím se, že až vystřelím, netrefím se tak, aby bylo ihned po všem, ale on se probudí a uvidí mě. Mě, kterého považoval za kamaráda, za přítele, jež by mu byl oporou. Já mu říkal „Nikdy nikomu nevěř“. Bude trpět a já nebudu mít už dost sil pozvednout zbraň po druhé a ukončit to. Mám strach, že se budu dívat, že ho nechám křičet, že ho nechám krvácet ve svém náručí a utěšovat jej, že brzy bude konec. Obávám se, že si to budu vychutnávat. Ne, to se nesmí stát. Je to přece ON. Třesu se při představě jeho slabého umírajícího dechu, kdy se mi snaží něco povědět, avšak já to nechci slyšet. Nechci slyšet nic, co by mi v budoucnu dalo možnost tohoto činu litovat. A nelituji jej snad už nyní? Co, když neminu, co když bude na místě mrtvý? Ani tak bych neměl klid, musím ho naposledy vidět, i kdyby mě měl prosit o záchranu, i kdybych plakat nad jeho umírajícím tělem, chci vidět jeho tvář. Tu tvář, kterou jsem si tolik zamiloval, ten úsměv, jež mám tak rád. Proč musí zemřít? Je to jen obchod, nic osobního. Ano, možná kdybych ho neznal, avšak tak to není. Není to tak, vzpomínám, jak se tvářil, když jsme se poprvé poznali. Nikdy bych si nemyslel, že můžeme být tak dobří přátelé, nikdy bych si nemyslel, že mu mohu ublížit. Pamatuji, jak se mu udělalo po alkoholu zle, jak mou přítomnost sotva vnímal, tak jsem ho nemohl nechat, on by mě tam též nenechal. Odvést ho do pokoje byla pro mě maličkost, vím, že mi to nezapomene. Vzpomínám, jak říkal „Stydím se za sebe“ a já si pomyslel „Ty se stydět nemusíš, kdybys věděl, kdo jsem já, už nikdy by ti stud nepřipadal přirozený.“ To já jsem se měl za sebe stydět, ale bohužel, některé lidi prostě nezměníte. Někdy, když vidím, kolik toho pro mě druzí dělají, jak mi pomáhají, jak se starají o to, jak mi je, je mi bídně. Já nikdy nebudu jako oni. Chtěl bych, ale jsem jiný. Odlišuji se, mám jinou povahu i hranice. Ublížit druhému mi nedělá žádné potíže a necítím nic. Jak mohu něco cítit, když jejich bolest není moje? To já ubližuji, to já mám navrch, to já jsem pánem jejich životů a mohu všechno, když na to přijde, bojím se víc o ně, než o sebe. Strach je přirozenou vlastností člověka, tím pádem i mojí. Samozřejmě, že mám někdy strach, ale o sebe zřídka kdy. Znám se a vím, že bolest je relativní. Když ji vnímám, jsem slabší, nakonec vždycky odezní, rány se zacelí, kosti srostou, ale zkušenosti, ty zůstanou. Vím přesně kam udeřit, aby to bolelo, vím přesně, které místo je stvořeno k tomu, aby dalo průchod mé těžké botě do hrudníku, kde jsou žebra nejslabší. Že rozdrcená čéška už se nikdy nevrátí zpět na své místo. Že poranění mozku je trvalé, že natržená tvář vždy zanechá jizvu. A vím i to, že když před Vámi leží v kaluži krve někdo, za jehož smrt dostanete 100 tisíc na dřevo, stojí za to ho dorazit.
Tak už mě k***a chápete? Já to můžu udělat, já si to můžu dovolit, mám na to zabít světlovlasého, i když je tím, kým je. V tomhle světě přátelé neexistují. Odpust mi.
Jen, co jsem vešel do jeho pokoje, uslyšel jsem, jak se na posteli nepřirozeně vrtí, není možné, že by mě slyšel. V pravé ruce mne mrazil ledový kov těžkého revolveru. Jeho váha odpovídala jedné kulce v hlavni, více jsem jich nepotřeboval, i kdybych minul. Srdce mi bušilo, snad čím dál hlasitěji a dech se zrychloval společně s mými kroky. Byla tma, ale já ho viděl, díval se na mě. Jeho oči byly ale jiné, než mých obvyklých objetí. Světlovlasý v nich měl překvapení společně s bázní. Takhle to být nemá, pohledy ostatních byli v této situaci smířené, jakoby někde v hlouby duše věděli, že jednou nastane den, kdy si pro ně přijdu, ale světlovlasý chlapec ne. Neodvážil se promluvit, strnul, tušil, že jsem to já.
„Nechci to udělat“ Zašeptal jsem do ticha a spustil paži s revolverem.
„Co se stane, když to neuděláš?“Zeptal se světlovlasý. Na to jsem nechtěl ani pomyslet. Nejvíc mě děsilo to, že on věděl, co tam dělám, věděl, že jsem si přišel pro jeho život.
„Už se nemůžu nikdy vrátit.“ Byla to pravda, zklamal bych nejen sebe, ale také svou rodinu. Co jsem si myslel? Že to bude snadné? To jsem tak naivní?
„Tak to udělej, udělej to a vrať se.“ Mluvil, jakoby si byl jistý, že toho nejsem schopen. Možná doufal, že to neudělám. Myslel, že jej natolik znám a mám rád, že nemám to srdce vystřelit. Měl pravdu – nemám srdce.
„Ano, udělám to.“ Posadil jsem se na postel, která stála naproti. I přes svůj vlastní dech jsem mohl slyšet ten jeho. Najednou jakoby znejistěl, jakoby zaváhal. Nemohl uvěřit, že jsem toho schopen, ale nezná mě, když o něco jde, jsem schopen všeho. Namířil jsem hlaveň revolveru přímo na jeho čelo. Kdybych zmáčkl, bylo by to rychlé, ani by nic neucítil, ale chtěl jsem to tak?
„Než mne zabiješ, řekni mi, proč?“ Ta otázka byla plná zoufalství a porozumění, které jsem nečekal. Už nepochyboval o tom, že dnešní noci zemře, to bylo od něho tak…
„Já se nikdy neptám, dostal jsem Tvojí fotku. Pochop, jsi jenom jeden mezi všemi. Už na Tobě nezáleží, na mně též nezáleží, ale já se rána dočkám, ty ne.“ Byla má stručná odpověď. V ten moment jsem vystřelil, už mne nebavilo ho poslouchat, už mne nudila ta prázdná slova o přátelství. Já jsem bestie a jí i zůstanu. Kulka prosvištěla vzduchem a najít svůj cíl, už jí nedělalo problém. Avšak jakmile jej nalezla, přál jsem si, abych byl nikdy nezmáčkl spoušť.
„Ááááá, Bože, cos mi to udělal.“ Sípal chlapec, neb projektil mu zasáhl obě plíce. Krev mu do nich proudila neskutečně rychle. Tohle vůbec nebyla milosrdná smrt, tohle bylo mučení. Rozsvítil jsem.
Světlovlasý sebou házel v posteli zamotaný do přikrývek, Rudá červeň se přirozeně rozlévala všude kolem. Chlapec si oběma rukama tlačil na ránu na boku hrudi. Přesto mu krev protékala skrz prsty a s ní i život. Copak jsem to mohl sledovat? Ne, vždyť on umíral, co jsem to provedl. Upustil jsem revolver na podlahu a byl slyšet jeho těžký dopad. Než jsem si stačil sednout k světlovláskovi na postel, byl už celý v krvi a unaveně dýchal. Neškubal sebou tak, jako před chvílí. Dýchal trhaně ztěžka, životodárná tekutina ho nyní připravovala o čas, už to nebude dlouho trvat. Pohladil jsem jej po vlasech, oči upřené na krvácející ránu. S každou další kapkou byl slabší, uklidňovalo mě to. Vím, že cítil bolest, v obličeji měl útrpný výraz a občas sykl.
„Věřil jsem Ti, věřil.“ Chroptěl poraněný a snažil se uchopit mou ruku do své. Pomohl jsem mu a na poslední cestě ho za ní vzal. Tiskl mě silně, věděl, že není návratu. Neumíte si představit, co jsem prožíval, trpěl jsem s ním a ani slzy mi nepomohly. Padaly rychle na krví podmáčenou přikrývku a byly tím jediným, co jsem mohl světlovlasému dát. Díval se na mě, vykašlávaje svou vlastní krev. Pro nezasvěceného by to byl otřesný pohled, ale pro mě ne, bylo to krásné, bylo to vzrušující, úplně stejné tak, jako poprvé.
„Říkal jsem Ti přeci, že skuteční kamarádi neexistují.“ Sklonil jsem se k němu a objal jej. Na krku jsem cítil teplou červeň, jak mu unikala z úst.
„Ale ty jsi byl opravdový přítel, věř mi to.“ Moc jsem si přál, aby mi to uvěřil. Aby před koncem svého života řekl, že jsem správný člověk. Tolik jsem to potřeboval slyšet. Přál jsem si to, chtěl jsem to slyšet. Svíral jsem jej pevněji, snad jsem ho chtěl donutit, aby to řekl, aby neumíral, dokud to neuslyším. Pak naposledy promluvil.
„Jsi lhář, skončíš v pekle.“ Nezbývalo mi, než se pousmát a smířit se s pravdou. Jsem zrůda, ale jsou i horší. Někdo přece musí umřít, však? Světlovlasého mi ale stejně bylo líto, vím, že mě měl rád, byl to dobrý kluk. Teď mi tu leží v náručí bez dechu. Z úst mu jako připomínka násilné smrti zlehka proudí krev. Ta jediná mu ubírá na dojmu panenky, kterou by měl být. Je nádherný, oči má dokořán otevřené, jako bych se, mu ani po smrti nezhnusil a on musel dychtivě pozorovat můj obličej. Hlava se mu neživě kymácí ze strany na stranu. Jaké to asi je, umřít? Kam asi jeho duše odešla, ne, na nebe nevěřím, a i kdyby ano, mě beztak nečeká.
Je ticho, na podlaze stále leží prázdný revolver. Ten, který vzal život světlovláskův. Ne, to nebyl já. Nemohl jsem to být já, vždyť já bych mu neublížil. Ale byla to krásná smrt. Snažím si představit si sebe, v jeho situaci. Co bych asi řekl já? Co bych řekl, kdyby mě můj přítel zasáhl kulkou do plic a já měl jen poslední vteřiny života? Možná bych řekl „Děkuji.“
Dívám se na něj, krev na podlaze zasychá a černá, pláču. Anebo se směju? Nemluvím z cesty, vůbec ne, zkuste si někoho blízkého zabít a možná na tom budete hůře. Co bych měl víc dělat? Sáhl jsem si do zadní kapsy kalhot a ten obrázek, ta fotka, co jsem si vytáhl, ten obličej, je mi hodně povědomý. Je to pohledný mladík, ale ne, není to světlovlasý. Co? Sakra, proč jsem jej zabil? To je někdo jiný. Nechci to vědět, nechci.
Ta tvář je moje.

______________________________________________________________

I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš... Ďábel změní Tebe...

Dodatek autora:: 

Povídka stará necelého půl roku...
Postavy v ní vystupujicí jsou skutečné.... již uvedené v jedné z mých povídek..
Jení to ani clasic shonen - ai..... vzdáleně..
I tak.. snad se bude líbit...

4.77778
Průměr: 4.8 (9 hlasů)