Neříkej mi Yuu-chan 04

Yuuri
„To je pravda Natsuki. Copak mě nepředstavíš svýmu kamarádovi?“ řekl.
„Byl bych radši, kdybych nemusel.“ procedil Natsuki skrz zuby.
„To je Asogi.“řekl stroze Natsuki.
„Jsem Natsukiho bratr a ty jseš?“Usmál se na mě a podal mi ruku. Já ji přijal.
„Yuuri.“odpověděl jsem.
„Yuuri…To je pěkný jméno.“polichotil mi.
„Ale holčičí!“ vyprskl jsem.
„To už stačí. Tak jste se poznali a teď můžeš odjet pryč!“zařval Nasukiki na Asogiho.
„Já jsem neřekl, že někam jedu. Právě mě to tu začalo bavit.“
„No tak zábava skončila.“
„To mi jako poroučíš?!“
„Přestaňte.“vyjel jsem na ně. Po mým zákroku se konečně přestali hádat.
„Brzy se zase uvidíme.“řekl potěšeně Asogi a rázoval si to k sobě do pokoje.
„Yuu-chan?!“řekl Natsuki.
„Hmm.“
„Ale nic.“
„Když něco nakousneš tak to dořekni.“
„Nebudeš mi věřit, ale zrovna teď jsem to zapomněl.“
„Natsuki!“nafoukl jsem nevinně tvářičky.
„Yuu-chan snad by ses nečertil.“popichoval mě.
„Pořád samí Yuu-chan, Yuu-chan, Yuu-chan já se jmenuju Yuuri!“
„No tak dobře, dobře jak myslíš. Pojď, zavedu tě do pokoje.“
Můj pokoj byl přibližně stejně velký jako na ubytovně. Jediný rozdíl byl, že tu bylo vše ze dřeva. Mosazná postel vévodila celému pokoji.
„Můj pokoj je hned vedle.“řekl Natsuki. „Tak kdybys něco potřeboval tak můžeš kdykoliv přijít.“
„Kdykoliv?“
„Když říkám kdykoliv tak tím myslím kdykoliv.“
„Asogi má pokoj na druhý straně chaty.“
„Proč mi to říkáš?“
„Byl bych rád, kdyby si tam nechodil.“
„Já tam ani neměl namířeno.“
„Okolnosti se můžou změnit.“
„Dobře Natsuki tak ti slibuju, že tam nikdy nevkročím.“ To mu nejspíš stačilo a už to dále nerozváděl.
„Za hoďku bude oběd. Tak si zatím vybal a udělej pohodlí.“
„Rokaz!“usmál jsem se, postavil se do pozoru a zasalutoval.
Natsuki se tomu jenom zasmál a odešel ven z mého pokoje. Po Natsukiho odchodu jsem si začal vybalovat věci a strkat je do skříně. Vybaleno jsem měl za 15 minut a tak jsem si lehl do postele a zavřel oči.
´Hmm. Tahle chata je tak velká, a je v tak krásném prostředí. Možná byl přeci jenom dobrý nápad odjet. Budu muset Natsukimu poděkovat.'

Natsuki
„Asogi byl bych rád, kdybys odjel!“řekl jsem nevrle a vpadl do Asogiho pokoje. Asogi zrovna ležel ve své posteli a líbal se s jedním z jeho hraček. Na chvilku se odtrhl.
„Teď když naše hra začíná?!“řekl a pohlédl mi do očí.
„Asogi řekni mu, aby odešel, mi si chceme hrát.“řekl jeden z Asogiho hraček.
„Natsuki mohl bys nás omluvit. Miki a Teru si chtějí hrát.“
„Asogi!“zařval jsem
„Uděláš pro mě laskavost.“otázal se mě Asogi. „Nemůžeš se zeptat Yuuriho jestli se nechce přidat?“
„Ty jeden!“rozeřval jsem se a přišel k jeho posteli. Napřáhl ruku a chtěl mu vrazit. Naneštěstí Asogi byl silnější a tak mu nedělalo problém zastavit moji ruku.
„Zatím hraju ´Člověče, nezlob se´, ale myslím, že se konečně dostávám k ´Risku´. A jak se říká Risk, je zisk.“
V tom jak to dořekl, vstal a vyprovodil mě ze dveří. Poté za mnou zabouchl a zamkl dveře.
„Ty parchante!“ zařval jsem.
Po chvíli mi došlo, že mi neotevře a tak jsem šel do kuchyně připravit oběd.

Yuuri
Z mýho přemýšlení mě probudil Natsukiho zvýšený hlas. Po chvíli se ale vytratil a nahradilo ho dupání. Zdálo se, že byl Natsuki pořádně naštvaný. Teď bych nepřál nikomu se mu postavit do cesty. Po delším přemlouvání jsem se odhodlal vstát z postele a jít za Natsukim. Natsukiho jsem našel v kuchyni. Zrovna se hrabal v lednici a vytahoval vajíčka.
„Natsuki?“zeptal jsem se nervózně.
„Hmm.“zase to jeho hmm. Zanadával jsem v mysli.
„Co to děláš?“
„Oběd. Nevidíš?“usmál se a ukázal mi vajíčka.
„To vidim.“odsekl jsem a dodal „Nepotřebuješ pomoct?“
„Není třeba.“to mě dopálilo. Natsuki si toho nejspíš všiml a radši to zamluvil.
„Ale jestli chceš tak mi můžeš pomoct.“v tom se mi rozzářili oči.
„Opravdu? Můžu?“vylítl jsem k němu nadšeně a bral mu vajíčka z ruky. Na věšáku jsem viděl zástěru a tak jsem si ji oblíkl. Natsuki mě po očku sledoval a nemohl se vynadívat.
„Tak co myslíš?“otočil jsem se o 360° a rozzářil jsem se. Natsuki se na mě jenom hltavě koukal a nedokázal odtrhnout oči. Připadalo mi to divný.
„Natsuki?“
„Hmnu…….., vypadáš skvěle.“ Sice jsem chtěl slyšet takovou odpověď, ale i přesto jsem zrudl.
„Tak co budeme dělat?“
„No říkal jsem si, že už si dlouho nebyl doma, a tak jsem se rozhodl ti udělat knedlo, vepřo, zelo.“
„Seš si jistej že to umíš?“
„Jasně koukl jsem se na net a zjistil si recept.“
„Ty tady máš net??“
„Ne, ale v ubytovně mám notebook.“
„Aha.“
„Tak se do toho dáme ne?“mile se mě otázal.
„Ano pane.“znovu jsem ze sebe udělal vojína Rajena.
„Dejte si oddych, vojíne.“řekl se smíchem Natsuki.“…., a podej mi polohrubou mouku ze skříňky za tebou.“
„Dobře.“mezitím co jsem lovil mouku ve skříni, šel Natsuki pro brambory.
„Myslíš, že nám to bude stačit?“otázal se mě a ukázal mi hordu brambor. Pár jsem jich odebrala a až potom mu na to kývl. Natsuki je dal vařit. Z druhýho hrnce vytáhl pečený maso a strčil ho do pekáče. Už jsem to nevydržel a musel se zeptat.
„Natsuki. Co mám dělat já?“
„No můžeš mi přinést česnek, pepř, sůl a pálivou papriku.“jak mi Natsuki řekl tak jsem udělal. Chvíli jsem sledoval Natsukiho jak potírá maso česnekem, sype na něj sůl, pepř, papričku a polívá to vodou. Když už to měl připravený, strčil to do trouby a začal péct.
„Tak a teď ještě 2 hodiny.“
„Cože?“vyhrkl jsem. „Vždyť si říkal, když jsme přijeli, že za chvíli bude oběd.“
„No jo ale to jsem netušil, že budeme dělat knedlo, vepřo, zelo.“
„Ale já mám hlad.“zaškemral jsem.
„Dočkej času Yuu-chan.“
„Hňň...“našpulil jsem rtíky.
„Pojď mi radši pomoct s těma bramborama nebo se nedočkáš vůbec.“
Rychle jsem přiskočil k Natsukimu a začal sloupávat z brambor šlupku.
„ÁÁÁÁÁuuuuu!!!“zařval jsem a pustil vařící bramboru. V tu chvíli ke mě Natsuki přiskočil. Vzal můj prst a místo toho aby ho strčil pod vodu, si ho vložil do úst. V tu chvíli se mi splašeně rozbilo srdce a já dokázal pouze ztěžka oddychovat. Mé líce nabrali růžový nádech a málem se mi podlomila kolena.
„Ehm, Ehm.“ Ozvalo se náhle na schodech. „Doufám, že neruším.“v tom sem zrudl ještě víc.
„Asogi-san?“
„Co tady ještě děláš?!“řekl Natsuki nevrle a vyndal si můj prst z úst.
„Hoši měli hlad.“řekl a ukázal na dva kluky za ním.
„Ahoj.“řekl jeden z nich. Usmál se na mě a zamával mi. Já mu úsměv a pozdrav opětoval. Kluk se ke mně rozeběhl a začal kolem mě skákat radostí.
„Já jsem Teru. Kdopak jseš ty?“
„Yuuri.“
„Miki, Miki pojď sem.“ řekl a ten druhý kluk přišel blíž.
„Tohle je Miki.“řekl Teru a zeptal se mě.
„Budeš si s náma a s Asogim hrát?“
„Hrát?“nechápal jsem.
„NE!“zařval Natsuki. To jsem opravdu nechápal.
„Možná později.“řekl jsem
„Už se nemůžu dočkat. Tak se měj Yuu-kun.“řekl Teru, políbil mě na tvář a odešel společně s Mikim a Asogim ven. Po chvíli jsem uslyšel nastartování motoru a odjetí auta.
„Co to bylo?“řekl jsem v šoku.
„Yuu-chan s nima nikam nechoď, rozumíš?!“
„Proč?“
„Protože když si budeš chtít hrát, tak řekneš mě.“řekl Natsuki a zazubil se na mě.
„No tak dobře, ale pod jednou podmínkou.“

Yuuri
„Podmínkou?“zopakoval po mě Natsuki.
„Knedlíky budu dělat já.“ usmál jsem se.
„Knedlíky?“řekl Natsuki a dostal záchvat smíchu.
„Nechápu co je tu směšný.“řekl jsem podrážděně. Viděl jsem jak má Natsuki na krajíčku slovo ´TY´ a radši jsem ho zpražil pohledem. Když jsem tak udělal, rozesmál se dvakrát tolik.
„Ha, ha moc vtipný.“
„No tak promiň.“řekl omluvně a odstoupil od nastrouhaných brambor. Já k nim přesunul a vzal do ruky vajíčko. Chvíli na něj koukal a pak jím uhodil o linku. Divil jsem se, když se mi jeho obsah roztékal v ruce. Zato Natsuki se výsostně bavil.
„Natsuki já za to nemůžu! To to vajíčko!“vyjel jsem na Natsukiho.
„No jo sveď to na vajíčko.“ řekl a sebral mi z ruky druhý nepoškozený vajíčko.
„Já ti to připravím.“ vzal mouku a nasypal ji okolo brambor, dovnitř dal 2 vajíčka a sůl. Potom se na mě otočil.
„Tak teď můžeš.“
„Já bych to zvládl. Jenom jsem byl trochu vyvedený z míry.“řekl jsem na svou obranu.
„Jo. Určitě.“
„Já to myslím vážně Natsuki!“
„Vždyť já to vím.“
Naštvaně jsem se začal matlat v bramborách a vytvářet z toho těsto. Šlo mi to hůř, než jsem si myslel. Těsto mi lítalo neustále mimo stůl a já byl celej špinavej. Trochu mě udivovalo, že se mi Natsuki nesměje.
„Děkuju, že si mi to dovolil Natsuki. Víš, doma mě k tomu mamka nepouští.“
„Už taky vim proč.“řekl a začal se mi znovu smát.
„Hele! Náhodou mi to jde skvěle.“Prohlásil jsem, zrovna když mi další část spadla na zem. V tom se Natsuki rozesmál ještě víc. „To vidim.“
´CC furt se mi směje. Sakra vždyť nejsem tak hroznej kuchař.´
„Vidím, že se tu někdo skvěle baví.“řekl jsem trochu naštvaně.
V tom se Natsuki přestal smát a zvážnil. Ne však na dlouho.
„A nepotřeboval by mistr šéfkuchař pomoct?“
„No kdyby mi pomohl můj kuchtík tak ano.“
Když to uslyšel, přišel ke mně blíž a sebral mi těsto z rukou. Ani jsem nestačil mrknout a už to měl hotový.
„To není fér!“vyjel jsem a složil si uraženě ruce na hrudi.
„Hi, Hí……..No ták Yuu-chan teď přijde to nejlepší.“zvědavě jsem zvedl hlavu a podíval se do Natsukiho očí.
„Co?“
„No musíme to vytvarovat do knedlíků a pak to strčíme do utěrky.“
„Utěrky?“nechápal jsem.
„No na netu říkali něco o plátně, ale prej stačí utěrka.“
„Aha.“řekl jsem a začal tvarovat knedlíky. Když sme je měli vytvarované vložili sme je do utěrek a zavázali. Pak sme je hodili do vody a nechali vařit.

……Po hodině…….
Ležel jsem na pohovce a koukal na Natsukiho jak dělá u plotny zelí. ´Je jak dokonalá žena v domácnosti. Až na to pohlavý.´ Mírně jsem zčervenal, když jsem si uvědomil, nad čím jsem to přemýšlel.
„Yuu-chan už je to hotový.“
„Jupí!“vykřikl jsem a nahrnul se k Natsukimu. Natsuki mi nabral a hned po tom sme si šli sednout.
„Tak co? Jaký to je?“zeptal se Natsuki.
„Vynikající.“odpověděl jsem popravdě Natsukimu a dál se ládoval. Po mě to ochutnal Natsuki a jako správný kuchař to ohodnotil. Zarazil mě fakt, že mu to chutnalo. Přeci jenom je zvyklí na Japonská jídla.
„To máte tak dobrý jídla furt?“
„Jup.“řekl jsem mu s plnou pusou.
„Hlavně se neudav.“řekl a usmál se na mě. V ten moment mi bylo teplo. Srdce mi začalo bušit jako o závod a já se nedokázal uklidnit.
´Co to je? Proč je mi takový teplo? Copak jsem nemocný?´
„Yuu-chan?“řekl starostlivě Natsuki a já si připadal jako bych oněměl.
„Jsem v-v-v po-po pořádku.“vykoktal jsem ze sebe celý rudý.
„Yuu??“ozval se znovu Natsuki a přiložil mi ruku na čelo. Jeho dotyk byl tak příjemný. Kdybych byl kočkou tak bych nejspíš vrněl blahem. Když jsem si uvědomil celou tuhle situaci, tak jsem nenásilně smetl Natsukiho ruku z mého čela.
„Co-co t-t-to děláš?“znovu jsem zakoktal.

Natsuki
Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem viděl. Yuuriho tvářičky znachověli a jeho oči byly pro jistotu zavřeny. I přes to jsem cílil, že se mi poddává. Když se mě zeptal ´co to děláš´nemohl jsem mu říct pravdu. To že ho miluji a chci s ním chodit. Kdybych sakra předtím přišel dřív. Nic by se nestalo a já bych se teď nemusel vymlouvat.
„No zkoušel jsem, jestli nemáš horečku.“ vymyslel jsem narychlo.
„Horečku?“zeptal se mě a tikal očima po celé místnosti.
„Jup.“řekl jsem a usmál se nad Yuuriho rozpakama.
„Natsuki?“
„Copak.“řekl jsem stále s úsměvem na tváři. Yuuri se na chvíli zarazil a nebyl schopen mi nic říct. Tak jsem radši prolomil ticho. „Co budeme dělat teď?“
„Eh?“
„No. Co bys chtěl dělat? Koukat na bednu, nebo se jít projít?“
„No já……Rád bych se šel projít.“řekl mi s jiskřičkami v očích. Já se do nich zahleděl a utápěl se v nich. Kvůli tý azurový nemůžu už pár dní spát. Jak rád bych Yuuriho držel v náručích a jemně ho vískal ve vlasech. Jeho oči miluji stejně jako Yuuriho samotnýho. Pod mim pohledem se Yuuri rozpaky ošil.
„No tak půjdeme?“prohodil jsem a vyrazil ke dveřím.

………….

„Jak douho ještě půjdeme?“stěžoval si zdrceně Yuuri.
„Ale no tak Yuu-chan. Tak strašná ta cesta není.“
„Není! To si děláš srandu! Už nejmíň půl hodiny se trmácíme do kopce.“zastavil se a rychle oddychoval.
„Jestli chceš, tak si můžeme udělat přestávku.“jen jsem to dořekl a Yuuri se skácel k zemi. Já si sedl naproti němu tak abych mu viděl do tváře. Yuuri nebyl asi moc zvyklí na delší tůry. V duchu jsem zabědoval. Jeho dech se po čase uklidnil a i jeho barva obličeje chytala ten správný nádech.
„Řekni, až budeme moct razit.“
„Hmm….A jak je to ještě daleko?“otázal se mě.
„Hned za tamtím kopečkem.“řekl jsem klidně a ukázal na místo necelých 100 metrů od nás. Yuuri na mě vyjeveně koukal a už se nadechoval k další větě.
„A proč si mi to neřekl dřív!“řekl trochu naštvaně Yuuri.
„Nóó….., neptal si se.“odpověděl jsem mu s úsměvem. Teď byl Yuuri v šachu. Nevěděl, co mi na to má říct a tak nafoukl nevině tvářičky. Kvůli jeho gestu jsem se musel držet, abych se na něj nevrhl a nepolíbil ho. Poslední dobou se mi to stává docela často. Z mého snění mě vytrhl Yuuri, který se na mě usmál a rozeběhl se, se slovy. „Kdo bude poslední nahoře, je nemehlo!“ můj úsměv mi náhle opadl a mé nohy se rozeběhli za Yuurim. Přiznávám, nerad prohrávám. Běžel jsem, jak nejrychleji jsem uměl a Yuuriho jsem krok za krokem doháněl. Zbývalo posledních 10 metrů a mě nenapadlo nic jinýho než se pokusit Yuuriho zastavit. V běhu jsem skočil a to přímo na Yuuriho záda. Yuuri společně se mnou klesl k zemi.
„Natsuki to není fér.“řekl a přetočil se na záda. V tu chvíli jsem nedokázal racionálně uvažovat. Obkročmo jsem seděl a rozhodl jsem se pro riskantní čin. Překonal jsem tu krátkou vzdálenost, co byla mezi námi. Sklonil jsem se a přisál se k Yuuriho ústům.