Neušlechtilý - 1. kapitola

Cítím puch.
Stále stejný puch.
Stále stejná vlhkost, stále stejné místo.
Stejný přídavek jídla a pití za den, stejní věznitelé, stejný vězenci.
Jediné dvě věci, co se mění je moje váha a doba, kterou tu už jsem. Z těch malých porcí se ani nejchudobnější člověk jako já nenají, natož aby měl aspoň trochu přibrat. Proto mi kůže obepíná kosti, svaly se scvrkávají a šlachy nedobrovolně vystupují. Už nemám ani minimum tuku, ani svalové hmoty. Z mé dříve dobré postavy jsem se změnil na žijící mrtvolu. A nejspíš tu také zemřu. Zemřu jako jiní lidé, co tu v tomto chladu jsou. Co čekají na osvoboditele, i když se žádný neobjeví. Zemřeme. Umřeme jako můj bývalý soused sedící v cele vedle mě. Před týdnem ho vynesli, ale stále tu celu nezaplnili.
Smrdí to tu.
Tak tomu je pořád, ale můj nos si nedokáže ani po takové dlouhé době zvyknout. Sedím schoulený na staré potrhané dece položené na kamenné zemi, abychom měl místo na spaní a netáhla na mě zima, a dívám se na postavenou zeď – přepážku – mezi mojí a vedlejší celou, jež je spojuje jenom okýnko s mřížemi. Zeď je i ze strany, kde jsou osvobozující vrata. Vrata, jejich klíč by mě zachránil. Mají jenom jedno malinké okýnko, zamřížované, jehož mříže zvenku vždy zvednou a podají mi tu malou porci jídla. Z dalších dvou stran už je přírodní kámen. Nikde není nic, čím bych viděl slunce, oblohu, zelené pastviny, ani veselý život na dědině. To je další důvod, proč má pokožka, stále ještě hebká, ztratila všechnu barvu.
Proč stále myslím na to samé? Stále přemýšlím o tom stejném? Nic tu není, nikdo tu není, tak co mám jiného dělat? Schyluji se k tomu, o čem přemýšlím poslední dva týdny. Dva týdny tohohle vězeňského času. Dva týdny, jenž trvali věčnost. Přestanu jíst. Nebo něco najdu vhodného a bodnu to do sebe. Můj život tady skončí. Skončí na místě, kde bych neměl být. Kam mě odvezli jen proto, že jsem byl v nesprávný čas na nesprávném místě. Nesl jsem jako každý den při mé práci poslíčka, abych se nějak uživil, zboží přes návsi. Bohužel byl proveden zátah bandity, unesli nespočet lidí, včetně mě, že na trhu nezbyla živá duše. Tohle provedli už několikrát na jiných místech. Chtějí vymámit z krále výkupné, ale co by se on obtěžoval vytáhnout z vězení obyčejné a neušlechtilé rolníky? Kdepak! On si teď někde staví tábor a obléhá další ze zemí, jenž chce dobýt.
Můj instinkt zaznamenal, že někdo přichází. Copak už nesou jídlo? Tak brzo? Teda, aspoň mě to brzo připadá. Přiskočil jsem k dvířkům a prokukoval skrz mříž. Někdo určitě přecházel, podle stínu to byl nějaký tlustý chlápek, nebo někoho nesl. V tomto prostředí se ujímá spíše teorie, že někoho nesl. Že by někoho do mé sousední cely?
Slyšel jsem tichý hlas. Ten, koho přiváděli, musí mít zavázané ústa, aby nemohl mluvit. Vyčkával jsem a přemístil se k druhému, o mnoho většímu, oknu. Uběhla malá chvilka, než se konečně otevřeli dveře a v nich stál jeden postavou silný bandita, jenž měl před rameno přehozené tělo ukryté v pytli. Od kdy dávají těla do pytlů? Muž přivřel dveře a osobu z pytle vytáhl. Měla zavázané ústa šátkem, jak jsem předpokládal, ale to, že to bude tak mladý kluk, to bylo neočekávané. Sundal mu šátek a hned rychle odešel.
Celkově: Mladší než já, možná o rok, ale měl spíše dětštější obličej, to ho omlazovalo. Omlazovala ho také hned na první pohled hebká a jemná pokožka, kde jsem zaváhal, jestli ten mladík vůbec někdy aspoň trochu pracoval. V obličeji měl zasazený rovný a špičatý nos, rty mírně plnější, kulaté a doširoka strachem rozevřené oči. Měly medový odstín. Vsadím se, že na slunci musí přímo svítit, jak paprsky slunce budou zářit na ten med v očích. Ale tady to bylo sotva patrné, v téhle tmě a prostředí. Vlasy vypadali jemně, leskle, že to bylo až nemožné, jak se i to nejmenší světlo odráželo v lesku tmavě hnědých vlasů.
Sklouzl jsem pohledem po celém jeho těle. Drobnější postava, ale vycvičená a pružná, určitě pravidelně trénuje a možná i jezdí na koních. Počkat! Rozevřel jsem oči a snažil se co do největších detailů zdokumentovat jeho oblečení. Upnuté béžové kalhoty zasunuté do vysoké obuvi urozených pánů, košile patrná jen z pohledu na límeček kolem krku, protože přes to měl vestičku zdobenou jednoduchým, ale krásným vzorem, jenž se leskl a vypadalo to na zlaté vlákno, a jinak měl rukávy košile zahalené kabátem dlouhým pod zadek. Tmavě hnědý kabát, mírně do červena, se zlatými lemy kolem rukávů, límečku, krajů a některých spojů.
On není ledajaký vězeň. Není to nikdo, kdo by byl ze stejné vrstvy jako my všichni ostatní.
On je náš princ.
Co tu dělá?
Dívám se, jak stále stojí na jednom místě, tělo co nejvíce stažené do sebe od samého strachu, nechce se ničeho dotknout, na nic sednout, čeká, až ho někdo osvobodí, či se probudí ze zlého snu. Má to těžké, opravdu. Já jsem byl chudý, mladý, vydělávající si na jídlo a žil jsme ve špatných podmínkách, tohle je však mnohem horší. A co teprve pro urozeného prince?
Dveře se otevřely, do cely mu hodili několik novějších dek a nějaký malý balíček zabalený v látce. Určitě si ho cení, vypadá to, že když jim stále král nedal peníze, odhodlali se zajít dál, avšak ne tak dál, aby se chovali k princi jak k nám ostatním. Ale i tak princ stále vyděšeně pozoroval zamčené dveře, nekřičel, ani nebrečel, nesmál se, jenom stál a díval se. Nezvedl si deky, ani ten balíček, u něhož vypadalo, že v něm bude půlka bochánku chleba. Sběhli se mi sliny nad tou představou, ale nemohl jsem nic dělat.
„Hej!“ zvolal jsem držíc mříže a prokukoval jsem okýnkem. Mladík se otočil a upřel na mě ty medové oči. Když se tak zamyslím, já takové kouzelné a urozené oči nemám. Moje jsou tmavošedé. A vlasy se mi také nelesknou. Teď jsou delší než bych dovolil, ale nevím, jestli je někdy nenapadne stříhat, a mají černou barvu. Jsem obyčejný pacholek, který není ještě ani plnoletý.
Nikdo nepromluvil. Jenom jsme se na sebe dívali.
„Jsi princ, že?“ zeptal jsem se hrdě, že jsem tuhle informaci tak lehce uhodl. No na něj to dojem neudělalo.
„A ty jsi kdo?“ ignoroval moji otázku a sám jednu předložil.
„Jeden kluk, kterého unesl a nikdy nevrátili. A nejspíš nevrátí. Ale protože ty máš svého bohatého tatínka, ani nepřenocuješ a hned za dvojnásobek výkupného tě odprovodí z tohoto pekla, a pak se můžeš jenom prohánět na koních, hrát s krásnými dámami nebo lovit s dvořany,“ sarkasticky jsem promluvil a došlo mi, že tohle nemá smysl, proto jsem se otočil a sedl si zpět na deku. Nemám zájem cítit, jak se víc a víc ve mně vzbouzí závist už jenom pohledem na jeho dokonalý stav. Budu se věnovat svému obyčejnému přemýšlení.
Vedle něco zašustilo, někdo udělal pár kroků, a hned na to se z okýnka na mě dívali ty oči, celá nevinná tvářička a promluvila.
„Mýlíš se,“ chladně pravil.
„Myslím, že ne,“ odporoval jsem. Aspoň jedna výhoda v tomto prostředí je, že každý s každým může dělat, co chce, ostatním je to jedno. Takže si budu mluvit s princátkem, vlastně nevím ani jak se jmenuje, jak chci.
„Můj otec nedá dvojnásobek výkupného, ba naopak bude smlouvat na co nejnižší cenu a nedá o tolar více. A jestli budou žádat příliš, nechá mě tu.“
Zakroutil jsem nevěřícně hlavou. Bylo mi do smíchu, to prozrazoval u můj úšklebek.
„Mému otci nejvíce záleží na penězích,“ hlesl a odtáhl se od mříže, které se vlastně ani nedotkl.
„Ano, králi záleží jenom na penězích v pokladně, na moci a velikosti zemi, počtu dobrých milenek a vydírání příbuzných jen aby nastoupil na trůn. Jako všem králům,“ zamručel jsem hlasitě, aby tohle slyšel. Aby věděl, že lid takovéto chování jen těžce toleruje, protože nemá jinou šanci.
„Já takovýto nebudu,“ rozlehlo se jako odpověď nazpátek. Bylo to zajímavé mluvit s někým, kdož odporoval všem vašim představám. Se zájmem jsem přikročil k okýnku a koukal skrz něj.
„Lehce řekne, těžce udělá,“ doplnil jsem jeho myšlenku pořekadlem. S menším rozčilením v očích na mě pohlédl.
„Možná budu šetřit penězi, ale aspoň snížím daně. Lidem se nehodí, aby při robotě ještě platili ze svého chudého výdělku.“
„Moudrá slova,“ znova jsem doplnil jeho větu menší poznámkou a umlkl. Chvíli tiše stál, poté se nepatrně zavrtal do svého kabátu.
„Je ti zima?“ koukl prohlédl jsem si ještě jednou jeho šlechtické oblečení, avšak lehké na nošení v chladu jako je tady. Zavrtěl protestně hlavou, ale to byla lež. „Neboj, ty deky nejsou zavšivené. Copak nevidíš, jak se k tobě chovají?“
S nechápavým výrazem na mě znova pohlédly ty medové oči. Je sice o něco mladší než já, ale ne zas o tolik. A i tak nechápu, jak tohle dítě může být tak naivní a neinteligentní, teda aspoň, jak se tady zdá.
Po odmlce konečně promluvil.
„Jak se ke mně chovají?“
„Rozhodně líp než k nám,“ odfrkl jsem si a znova odtáhl od svislých mříží na okýnku zpět na svou deku.
„To je mi líto,“ špitl po chvilce, tiše a vcítěný. Ironicky jsem se zasmál.
„Jak ti tohle může být líto? Buď rád!“ snažil jsem se napravit jeho zvláštní mysl. Je vůbec princ? Tady tenhle pacholek má později zpravovat tohle království, tuhle zemi? Ještě štěstí, že se té doby nedožiji.
„A proč bych měl být rád? Že tu není nikdo rovnocenný? Že ostatní lidé tu trpí o hlady a špinavý, zatímco já dostávám přídavek jídla a o pět dek více než ostatní? Mě tohle k radosti nepřipadá. Tohle je k pláči. Tohle je… Příšerné,“ hlesl po dlouhé řeči hlasem, který byl rozzlobený a zdrcený. Myslel to vážně. Vše, co řekl. Zní to bláznivě, ale on to doopravdy myslel vážně.
„Tak ale co čekáš, jsi přece princ, ne?“ řekl jsem výsměšně a lehl si. Když jsem uslyšel pár kroků na kamenné podlaze, převrátil jsem se ke zdi. Ale on nedošel k mému oknu. On něco dělal s oblečením a nevěděl jsem přesně co. Došlo mi to, až když mé cele něco spadlo na zem. Byl to ten tmavě hnědý kabát. Natáhl jsme po něm ruku a ohmatal ho. Byl příjemně teplý a nádherně voněl. Taková vůně, to se jen tak někde nenajde. Ale po chvilce spadla další věc. Jeho vestička, ta krásná, vzorkovaná a zlatem vyšitá vestička. Co dělá? Nabytý vůní jsem s věcmi přikročil k oknu a zarazil se.
To je idiot.
Stál skoro u okna a vysvlíkal se. Měl na sobě jenom spodní prádlo a chystal se věci znova prostrčit oknem. Chvíli jsem se na něj díval. Na jeho drobnější postavu byl vážně v kondici, ať už vytvarovanou hrudí, sice krytou košilkou, či jemnou a na pohled sametovou pokožkou. Když se však zvedal, aby ty věci ke mně prostrčil, přeběhl jsme ho a na kabát tak skončil na jeho hlavě.
„Co děláš sakra? Vždyť promrzneš!“ přejel jsem pohledem po jeho jen lehce oblečeném těle. Nasupeně se zvedl, strhl z hlavy kabát a s tvrdohlavým výrazem mě oznámil důvod svého záchvatu s oblečením.
„Chci si vyměnit oblečení!“ hrdě zvedl hlavu, aby každý viděl, jak geniální plán ho napadl.
„No tak to zapomeň!“ uhnul jsem od okýnka a opřel se vedle něj o zeď, však aby mě nemohl zahlédnout. Vedle mě ale hned spadlo znova to drahé a na míru ušité oblečení. Zvedl jsem to a prohodil zpět. Super, teď se tu celou dobu budeme takhle hádat. To princátko mi přestává být sympatické.
„Tak já tu umrznu, ale tohle si na sebe už nevezmu,“ a znova mi ho hodil do cely.
„Ty asi nechápeš několik zásadních bodů,“ vzal jsem do náruče ty moderní a drahé látky. „Zaprvé, na mě by to oblečení nebylo. Zadruhé, moje špinavé, protrhané a vlhké oblečení by ti taky nebylo. Zatřetí, v mém by ti byla navíc větší zima, než ti je teď. Začtvrté, a to nejdůležitější. Zbavíš se šatů, ale tvá osobnost zůstane tak i tak!“ a vrátil jsem mu s každým bodem něco z oblečení. Už to ani nezvedl. Díval se mi do očí, až to bylo nepříjemné – dívat se upřímně na prince, u něhož byste nikdy nemohli ani kouknout na špičku bot – a přemýšlel. Pak si zaraženě zvedl věci a začal se do nich zpět oblékat. Moc mu to teda nešlo, složitost oblečení je velmi vážná věc.
„Promiň,“ zamumlal a snažil si zapnout knoflík u krku u límečku.
„Ty se mi omlouváš?“ nevěřícně jsem bez mrknutí prohlížel princovu tvář. Nevšímal si mé poznámky už proto, že se stále pral s tím knoflíkem. Nemohl jsem se na to dívat, protože bych se jinak po dlouhé době znova upřímně rozesmál.
„Pojď sem,“ pobídl jsem ho. Ignoroval mě. „Pojď sem!“ naléhal jsem. Zadrhl se, chvíli pozoroval, poté odevzdaně přikročil k okýnku a trochu se vytáhl na špičky. Škvírami mříží jsem protáhl ruce, jenž hned zamířili ke knoflíku a okamžitě ho bez problémů zapnuly.
Odtáhl jsem se od okna a dosedl vyčerpaně na deku. Tohle bude těžké období. Ale nemusí být až tak hrozné, jak se zpočátku zdálo, protože princ není nějaký rozmazlený a uřvaný spratek – možná – tak se to bude lépe snášet.
„Daniel,“ špitl jsem a pokusil se o úsměv. Princ se dooblíkl a prokoukl oknem.
„Prosím?“
„Jmenuji se Daniel,“ zopakoval jsem. V jeho světlejších očích zajiskřila radost.
„Evžen Simotres Bien Olas II. mladší, ale říkej mi jenom Bien,“ usmál se a já zakroutil hlavou, protože jsem s pokoušel vzpomenout na to celé jméno? Jakže to bylo?
„Povídej mi o tvém životě,“ špitl tiše Bien a zasnil se. Jaké to je nemuset předstírat, že je někdo jiný, nenosit samé drahé věci a nesnažit se zapůsobit před jinými urozenými rody.
Hořce jsem se zasmál.
„No není nijak zajímavý, to spíše ty musíš prožívat živý a nádherný život,“ řekl jsem. Můj tragický život ještě nikoho nezajímal, tak proč jeho?
„Živý? Nádherný? Zajímavý? Přijde ti živé každé ráno vstát, nic nedělat, procházet se po zahradě, nechat se přemlouvat dvořany snažíc se získat moji důvěru, kterou později stejně využijí a podrazí mě, abych šel s nimi na lovy, které mě stejně nebaví? Jízda na koni! Ano, koně jsou krásní, ale jezdit na nich? Pche! Když už sportuji, tak běžím závody se svým psem. A nebo šermuji, což do mě hustí otec. Ale není to být živé, není to nádherné, mít skryté já za všemi těmi ozdůbkami, hezkou tvářičkou a špičkovým oblečením. Není to nádherné předstírat někoho jiného kvůli dobrému vycházení s ostatními králi. To ti řeknu!“ nechal se unést a já měl jen otevřená ústa. Určitě není po svém tátovi, spíše po matce. Ne, určitě po matce. Takže z prince se vyklubala falešná skořápka a divoký dravec pod ní.
„Hej, hej, klídek, však já nic neříkám!“ snažil jsem se ho uklidnit, ale sám jsem byl překvapen, kolik toho v sobě nosí. A vsadím se, že to není vše.
„Tak dobře, řeknu ti něco málo o mém životě,“ přistoupil jsem na jeho přání už z důvodu princova zdraví. Nechci, aby schytal další z jeho záchvatů vzteku a ztěžování si na svůj život. Asi si neuvědomuje, kolik lidí by si s ním rádo vyměnilo roli.
„Narodil jsem se v chudé rodině sedlářů, ale protože vesnici nejednou přepadli bandité a můj otec jim vždy odporoval, zabili ho. Moje matka zemřela krátce poté, co mě ten den schovala do úkrytu. Žil jsem u svého strýce, ale ten mi dával jasně najevo spolu s celou rodinou, že jim chudoba znemožňuje starání se o mě a tak jsem už v raném věku jednal na vlastní pěst a pracoval jako poslíček. Minimální plat aspoň na nějaké to jídlo. Neměl jsem si na co stěžovat. Jak čas ubíhal, vlastně si doteď neuvědomuji, jak moc, dospíval jsem a přibral ještě jednu práci, abych našetřené peníze mohl použít v případě svatby s dcerou kováře. Krásná dívka. Ale nepočítal jsem s tím, že mě unesou. Peníze se ztratili a tolik si budu vydělávat zase hodně dlouho. Takže abych ti to shrnul. Nemám rodiče, nemám vůbec nijakou rodinu, nemám domov, peníze, ženu, a už ani naději. Tomuhle nemůžu říkat zajímavý.“
Byl slyšet Bienův smutný vzdech.
„To je mi líto,“ špitl. Nevydržel jsem to a přiskočil k mřížím.
„Chápu, nechceš být princ ani mít s urozeným rodem něco společného, ale určitě je v tobě nějaký kousek duše, jenž nás – poddané – zatracuje! Nemůžeš se nám omlouvat, ani děkovat, tak proč to děláš?“ vyjel jsem jako se vůz řítí z kopce.
„Protože to tak cítím.“
„Jdi do háje s tím, co cítíš a co ne! Co se stalo?!“
Odvrátil hlavu se a vyhnul se mému propalování pohledem.
„Měl jsem mladšího bratra. Byli jsme nerozlučná dvojka. Stále jsme utíkali všem, kteří nás hledali, a často mimo opevnění zámku do vesnice. Jednou jsme tam přišli, akorát mezi skupinku malých dětí v podobném věku jako my. Chodili jsme tam poté často, protože s nimi byla zábava, jiná než s těmi nafoukanými šlechtici na zámku. A když byla potřeba, rychle jsme je opustili, aby na ně nepadlo žádné obvinění. Ale jednou se stala hrozná věc,“ odmlčel se. Celý příběh vyprávěl jinak než vše, co řekl. Tohle ho muselo hodně poznamenat a nejspíš jsem já jedna z mála osob, jimž tohle vypráví.
„Sledovali nás a když viděli, co děláme, s kým si hrajeme, děti zajali a ještě ten den popravili. Neřekli to ani jejich rodičům, ti akorát byli vyplašení, k žalu ztrápení, když viděli, jak na návsi visí tři mrtvá tělíčka dětí. A to jenom kvůli tomu, že si s námi hráli, podle otce a rádců nám kazili výchovu. Ještě předtím mi jedno dítě dalo svého ušitého králíčka. Toho mám stále doma, pořád se na něj dívám, abych nezapomněl, čím se nechci stát.“
Zaťal ruce v pěsti a skryl si obličej. Seděl zachumlaný ve všech těch dekách a snažil se přemoct zlobu. Bylo mi ho líto. Moc líto.
„A co tvůj bratr?“ moje otázka byla vyřčená velmi opatrně.
„Byl zdrcený ještě více, vždyť byl mladší, A zanedlouho stejně zemřel na nemoc,“ hlesl. Teď jsem mu nemohl vidět do tváře. Měl přepadlé stále lesknoucí vlasy. Ale něco jsem přeci viděl. Třpytivou linku směrem od očí k bradě. Slzy. V duchu jsem se plácnul do hlavy. No je toto možný? Příště se ho na nic neptám.
A co bylo ještě lepší? Právě v tu chvíli se otevřelo okýnko s mřížkou, jímž prostrčili náš oběd. Dali mu další balíček, stejný jako předtím, takže předpokládám, že teď má celý chleba, zatímco já bych tolik dostal minimálně za tři – čtyři dny. A také mu hodili čutoru s vodou. Nám vždy dají kýbl vody a to nám musí vystačit na týden. Voda se však místními bakteriemi kazí, zatímco v takové čutoře…
Muž se po vhození jídla zarazil. Všiml si toho. Všiml si slz. A také si všiml mého obličeje prokukujícího mezi svislými tyčemi mříže. Během okamžiku rozevřel dokořán vrata mé cely a uchytl mě tak, že jsem s nemohl hýbat. Jsem slabý. A ještě více v tomto stavu.
„Aaah…“ vydal jsem ze sebe zvuk, jak jsem se snažil odporovat bolesti z pevného držení.
„Cos mu udělal, cos mu udělal?!?“ křičel muž jak smyslů zbavený. Váží si Biena více, než se zdá. Nepromluvil jsem, zatínal zuby a pokoušel vyvlíknout z pevného sevření. Muž mi drtil zápěstí.
„Nechte toho! On za nic nemůže!“ přiskočil k oknu princ a zmučeně sledoval moji bolest. Příšernou bolest. Ještě více, když na holé kosti. Muž zareagoval na volání slavného hosta a přestal. Avšak nedůvěřivě se na mě podíval a neodpustil si ránu do břicha. Poté zvenku dovnitř hodil ten balíček s minimem jídla a odešel.
„Aaaaau…“ nekřičel jsem, neřval ani nebrečel. Jen se držel za břicho a s kolébavým pohybem čekal, až většiny bolesti vyprchá. Příšerná bolest. Po malé chvilce jsem se natáhl pro jídlo, avšak neodbalil, a přesunul se po zemi na deku, kde jsem se opřel o zeď a pokračoval v terapii. Po jídle jsem se ani nepodíval. Nebudu jíst, jak jsem si řekl předtím. Chci umřít. Právě tady a teď. I když ne před jeho očima. Jeho medovýma očima, jenž mě stále pozorují. Je to nepříjemné. Zvedl jsem pohled a zadíval se na jeho stále ještě mokrý a třpytivý obličej. Měl provinilý výraz. Proč má takový výraz? Nic přeci neudělal, ne?
„Promiň,“ špitl a sklopil oči. Nemám po ruce něco, co bych po něm mohl hodit? Když mám teď problémy vstát, jak mu nafackuji za to, co říká?
„Mlč,“ opomenul jsem ho tvrdě, ale bylo znát, že ho z ničeho neobviňuji. „A něco sněz, musíš jíst, ať neskončíš jak já,“ poukázal jsem na trosky mé bývalé postavy. Nejdřív nedůvěřivě uchytl jeden z balíčků a pomalu ho rozbalil. Byla to doopravdy půlka chleba a vypadala vábněji, než ten šrot, co dostáváme my. Opatrně se do toho zakousl a přežvýkal sousto. Chtěl jsem se smát, vypadalo vtipně, jak ochutnával něco s nedůvěrou a odporem. Ale nejspíš mu to zachutnalo. Zmizel z mého dohledu a dojídával chleba. Celý chleba. Ani se mu nedivím, musí mít hlad.
Znova vykoukl na mě z okna.
„Je ti lépe?“ opatrně se zeptal, já jen přikývl.
„Nemusel ses mě zastávat,“ vytknul jsem mu s myšlenkou, že kdyby se mě nezastal, možná že by se mi splnil sen a já už bych v této cele nemusel déle být. Chtěl něco namítnout, ale já ho včas zastavil. „A poznámky si nech pro sebe.“
„Tys snědl obě půlky, co?“ mluvím o jídle. Viděl jsem mu to na očích. Vyděšení a strach, že vše snědl a nemá nic na později, do zásoby. To se mi akorát hodilo. Pomalu jsem se zvedl, ustupující bolest v břiše zesílila, popadl můj balíček s jídlem a prohodil to mřížemi k němu do cely. Rychle jsem ustoupil a sedl na deku, i když jsem rozhodnutý zemřít, stále ve mně je kousek toho člověka, který věřil v život a naději přežít. Ale moje rozhodnutí to nemá šanci změnit, i když v téhle chvíli by ta půlka dokázala zakřičet, ať ten balíček vrátí, že to byla nehoda. Proto jsem se kryl a snažil nemyslet, že dnes budu o hladu. Je to moje rozhodnutí.
„To nemohu přijmout,“ zjevil se s balíčkem v ruce a chtěli mi ho dát zpět.
„Smůla, budeš muset. Já mám ještě nějaké zbytky,“ pokusil jsem se o úsměv při této lži. Podíval se na mě nevěřícně, ale přistoupil.
„Jen když budeš něco chtít, řekni, já ti dám kousek-“
„Ne.“
Následovalo ticho. Seděli jsme každý ve své cele a já přemítal, co se vůbec děje, jestli je to možné. Z mého života jsem vykolejil tak lehce pouhou náhodou, a teď tu sedím a připravuji na smrt. Vedle mě je uvězněný princ a vůbec není takový, podle mých představ. A k tomu se s ním vybavuji a svěřuji i ty nejtajnější myšlenky. Teda, aspoň svěřoval, protože jsme si povídaly dlouho do noci. Jestli to byla noc.
Vyprávěl jsem mu o životě vesničanů, o nádherných slavnostech, procházkách v lesech na lesní plody a vůni linoucí se u pekárny. O některých veselých vzpomínkách z mého obyčejného života a smutný příběh o zatoulaném psovi. On naopak se zájmem naslouchal a sám mi popisoval některé pasti a švindle, které jako malý nezbedný hoch používal na otce. Jak poté rozzlobený běžel po celém a nemalém zámku, aby toho nezbedníka našel. Ten si ale seděl v komoře mezi košťaty a starým nádobím, kde si vymýšlel vlastní dobrodružné příběhy. A prý kdo tu vede špatný život. Jestli ještě jednou řekne on, probourám zdi a napravím mu myšlenky.
Také jsem se upřímně a ze srdce smál trapasům na nepovedených večírcích. Že při návštěvě důležitého šlechtice malý Bien do něj při běhu naboural a skončili oba zabořený v blátě, jelikož nedávno pršelo, či když si při jídle hrál a odpaloval nenápadně kousky jídla vidličkou po celém stole, zůstala kněžna a její šaty zašpiněné kousínky rozpuštěné čokolády.
Bien byl opravdu jako malý ďáblík s dobrým srdcem uvnitř. Otázka však zní: Nebyli tací všichni králové, nebo jenom on?
Smích mě přešel. Zamyslel jsem se. I když se nechce za žádnou cenu stát chladnokrevným zabijákem poddaných, co se stane, až se něco zvrtne?
Nahodil jsem úsměv, jelikož se princ koukl skrz mříž a chtěl vědět, co se stalo. Myšlenku zvratu jsem vypudil z mysli, přeci, až se něco stane, naštěstí u toho nebudu, nebudu vidět, co se bude dít. To je moje záchrana.
Už každý z nás zíval a mysl s pamětí přestávala fungovat, proto jsme si lehli, popřáli dobrou noc a usnuli. Přál jsem si, aby tohle byl jen sen.