Neušlechtilý - 2. kapitola

Nevýhoda v tomto prostředí je, že když se vzbudíte, nikdy netušíte, jak dlouho jste spali.
Avšak dnes jsem se cítil, že moc dlouho ne.
Ne že bych byl unavený, ale spíše proto, že jsem i přál vstát co nejdříve, dozvědět se, že to nebyl jenom sen a povídat si dál. Ať už byla pravá povaha prince jakákoliv, měl jsem příjemný pocit důvěry a ta se rozestupovala po celém těle až do konečků prstů. Proto jsem vyskočil na nohy a přispěchal tiše k okýnku, abych zjistil jeho stav.
Stále spal.
Nedivím se.
Po takovém dni, po takové události, pořádný spánek si zasloužil.
Ležel na několika vrstvách deky a zakrytý také nebyl jenom jednou. Musí mu být opravdová zima, větší než mě, než člověku, jenž prožil život venku pod širým nebem a v jakémkoliv počasí. Opřel jsem se rukama o okýnko a pozoroval jeho spící obličej. Nějak si uvědomuji, že když teď tu je on, nevnímám puch okolí, ani tu hnusnou vlhkost. Jenom vlastní myšlenky, jeho slova a tvář, jenž teď měla zavřené oči a rty zkroucené do úsměvu. Je poznat, že tohle je princ, že má v sobě ušlechtilou krev, protože takhle jsem neviděl spát nikoho. Dětská pokožka se v místě lících zbarvovala do růžova… tomu říkám spánek.
Zabraný myšlenkami jsem byl stále opřený a vlhký okraj okna. Stále je to jenom dítě, i když ne o moc mladší než já. O necelý rok. Ale i tak mu už musí hledat, nebo aspoň dopředu domluvit, nějakou manželku z hodně urozeného rodu, s níž bude pokračovat v královské linii. Chudák, neví co ho čeká, neví jak těžké bude žít s nemilovanou ženou pod jednou střechou. O tom já vím své, aspoň z pozorování lidí kolem mě. Je vidět, které manželství bylo domluveno a o kterém se domluvil samotný pár.
Bien se zavrtěl, což mě vytrhlo z mých sebevražedných myšlenek. Celý se natáhl, jeho svaly se napnuly, a se vzdychem se zase uvelebil do ležení na boku. Planý poplach? Pomyslel jsem si, ale to už otevřel rozespale hnědé oči a rozpamatoval se, co se vůbec stalo. Zahlédl také můj obličej v zamřížovaném okně.
„Danieli?“ roztomilým, i když trošku zchraptělým, hlasem promluvil. S úsměvem jsem kývl.
„Bohužel, stále tu jsi a vůbec se ti nic nezdálo.“
„Zima…“ špitl, přešel do sedu a zakrytý se rozhlížel. Následovně vstal a došel do jednoho rohu cely, kde si vzal-
Oblečení?
V tomhle případě jsem to nevydržel a plácl se do hlavy doopravdy.
„Co blázníš?“ kroutil jsem nevěřícně hlavou. Podíval se na mě. Jeho obočí se zkroutilo nechápavostí.
„To chceš, abych spal v tomto?“ ukázal na kabátek, košili a vestičku. Dokonce ani boty neměl na sobě.
„Princátko, tady nemáš jinou možnost. Chceš umrznout? Jak je libo, ale na mě to poté nebude.“
Zavrčel. Nelíbí se mu moje oslovení. Musí si zvyknout.
„Nejsem princátko!“
„Promiň, princátušku,“ sladce jsem s usmál. Vrhl po mě rozzlobený pohled, ale hned na to se začal oblékat. To mě podrž. On vážně spal jen ve svém spodním prádle a s punčochami. Ti lidé, kteří stále jenom unášejí nevinné, by měli před zavřením do cely poučit o nejlepších způsobech přežití. Tomuto chlapečkovi se to bude hodit.
Oblékl si své béžové kalhoty, zasunul do vysokých bot a vrhl se na košili. Zakryl jí své holé paže. Jak jsem očekával, znova se pral s knoflíkem u límečku.
„Pojď sem,“ poručil jsem mu a protáhl ruce mřížemi. Uraženě pohodil hlavou a otočil se ke mně zády. Konečně něco, co vypovídá o jeho původu. Hrdost. Musel jsem se usmát.
„Promiň Biene, ale vážně. Přeskočilo ti? Tady nezáleží na tom, jak moc budeš mít špinavé a zapuchlé oblečení, tady záleží na přežití! To si uvědom. A než tě napadne další z tvých nesmyslných nápadů, předem mi řekni, než něco vykonáš. A teď pojď rychle sem, jinak si mě nepřej!“ snad když mu pohrozím, i když stejně nevím, co bych mu mohl v oddělených celách provést, tak mě poslechne. Otočil se a pohlédl na mě smutným pohledem.
„Já vážně nevím, co dělat…“ hlesl a pomale přišel ke mně. Nechal si zapnout nejen límeček, ale celou košili. Měl zmučený výraz. Doléhalo to na něj. Je nejvíce nezvyklý v takovémto prostředí být, než kdokoliv jiný. A i když má dobré srdce, zvyky se nedají jen tak lehce změnit.
„Bude to dobrý,“ rukou jsem mu rozcuchal vlasy na hlavě. Nejen že vypadaly jemně, ale ony byly jemné jako hedvábí a nezáleželo na tom, na jakém místě je.
„Dnešek, zítřek, a už můžeš provádět další neplechy u vás na zámku,“ mrkl jsem na něj. Pokusil se o úsměv, ale medové oči prozradily stálé zklamání.
„Kdyby to bylo tak lehké,“ vymanil se z ruky položené stále na jeho hlavě a došel si zapnout vestičku, na to dal kabátek a ještě se obalil jednou dekou. Vypadal roztomile, zabalený jako medvěd.
„Prosím tě, co by na tom nemělo být lehkého?“ Snad mi nezačne zase vyprávět o posedlosti otce na penězích. Stalo se tak. Ihned jsem ho přerušil, povzdechl a snažil sestavit v mé mysli větu, která by zněla dobře a pomohla by.
„Tvůj otec má rád peníze, to je všem jasné. Ale víc než je má rád tebe. Možná se ti to nezdá, ale ještě se celý neukázal, ještě jsi nebyl v takovéhle situaci, nebo snad ano? Při takových situacích se člověk vždy změní, nebo aspoň vydře na povrch jeho stránka schovaná hluboko vnitru, chápeš?“ snad mu ta nesmyslná spleť slov ve věty dá aspoň trochu naděje.
Snad.
A dokonce ano.
Nejdříve se na mě díval medovýma jiskřícíma očima a poté kývl ještě chvíli stál, promítal si v hlavě nejspíš celý můj proslov.
„Doufám, že máš pravdu,“ špitl a zacouval, aby si sedl na deku a zamýšlel se stále nad nějakými otázkami. Opřel jsem se o okraj okna a pozoroval jeho zamyšlený výraz.
„Kdybych mohl být tak moudrý jako ty…“
„Jako já? Co kecáš? Vždyť ty jsi moudrý, ale stále máš ještě co rozvíjet. A nezapomeň, že moudrost musíš cítit, nedá se naučit jak báseň,“ pravil jsem a také se otočil a sedl na svoji deku.
„Ale já ji necítím,“ hlesl. Co mě to přivedli za souseda?
„Musíš, aspoň trochu. A když ne, nic se neděje, nejspíš nemáš dost vyvinuté cítění,“ odsekl jsem a věnoval se svému. Když jsem nevnímal ty nepříjemné podmínky jako je zima, příšerný puch zatuchliny a vlhko ve vzduchu, neměl jsem jinou možnost než potlačovat hlad a kručení v břiše. Hlad jsme měli oba dva. I když jsem na tohle zvyklý, stále mě sžíral pocit prázdnoty. Ale ne, nesmím jíst. Teď ne. Ještě pár dní a bude to. Zjistím, jestli všechny víry co jsou v téhle zemi jsou pravdivé.
„Stýská se ti moc?“ slyšel jsem ho zašeptat a oddechl si. Díky jeho povídání nic nevnímám, žádné mé potíže, jenom jeho hlas, představu o jeho obličeji a formulování odpovědí.
„Po kom?“ Nevěděl jsem co.
„Po tvé rodině, po té dívce…“ nadhazoval příklady. Nemusel jich říkat hodně.
„Že se ptáš… Ano, stýská. Ale ne nadlouho,“ usmál jsem se a pak si uvědomil, co jsem to vyslovil. Snad z toho můj plán nepozná. Ale on je chytrý a moudrý dost, řekl bych. Proto se hned nato objevil u okýnka, obličejem těsně u mříží, pěvně držíc železné tyče a nevědomky na mě shazoval vinu za mé činění. A to se stačilo párkrát podívat do medových očí.
„Cos tím myslel, Danieli?“ vyslovil i mé jméno a věta tak přibyla na vážnosti. Kroutí, kroutí červíček, jak se z toho vykroutí?
„A co jako?“ hrát nevinného je nejlepší věc, která se dá teď a tady dělat.
„Myslím tím „a ne nadlouho“…“ kdyby byl silnější, zeď slabší a mříže by tu nebyli, zboural by vše, jen aby mi vlepil facku. Bylo to vidět z každého jeho pohybu, každé mimiky na jeho obličeji. Teď tu byl on, aby někoho napravil, aby změnil myšlení.
Chvíli jsme se propalovali pohledy. Jaký můžou mít účinek mé tmavě šedé oči? Nejspíš slabý, jeho silný. Nevím proč, ale rozzlobená tvář tohoto prince mě nedělala dobře, cítil jsem se až moc špatně. A víc to vydržet nedokážu. Nemohu se dál na něj dívat, ani odporovat.
„Myslel jsem to, co z toho vyznělo,“ ustoupil jsem jak už odpovědí, tak svojí tváří, jíž jsem si přehodil na bok a vlasy zakryly můj obličej. Svraštělé obočí se zvedlo do smutného výrazu. Ještě horší než předtím. Vážně Biena nedokážu vystát. A to je mladší než já… O pár měsíců.
Zmizel od okýnka. Konečně. Tiše jsem si oddechl a lehl na záda. Relaxovat, to chci, to jediné mě dokáže dát do pohody. Ale poslední dobou jsem v pohodě nebyl. Vůbec. Tady se nedá člověk uklidnit, v tomto nezaslouženém vězení. A už vůbec ne s princem, jenž obývá sousední celu. Au!
„Co to děláš?“ přesunul jsem se do sedu a zvedl balíček něčeho tvrdého. Samozřejmě. Dva krajíce chleba, které ještě nesnědl. Ale nehodil mi je jen tak. Hodil to na mě. Přímo na mě, abych se vzpamatoval. Tak tenhle nevinný chlapeček umí bojovat! Potěžkal jsem si věc a poté hodil zpět. Štěstí, že jsem se trefil mezi tyče a prošlo to. Bien na poslední chvilku uhnul. Nečekal, že jsem také bojovný. Ale je pravda, že moc ve formě nejsem. Svaly jsou minimální a síla také. Na takovéto dovádění bych se měl šetřit. Ani jsem se neuvelebil a hned mi něco tvrdého praštilo do hrudi. Pořádně to bolelo.
„Tady máš!“ křikl jsem a znova hodil, ale štěstí mi tentokrát nepřálo a balíček se odrazila zpět ke mně. Kromě otravy, že se musím pro to naklonit, přijít k mříži a poté prohodit, mě ještě naštval tichý smějící se hlásek. Tak to tedy ne.
„Co máš proti mé budoucnosti, ha?“ odhodlaně jsem přidupal k oknu a prohodil balíček zpět.
„Všechno!“ nemusel jako já přijít blíže, trefil se i z větší vzdálenosti, ale přeci menší krůček udělal.
„To ti vadí, že už nechci být stále do nekonečna vězněn tady, v tomto pekle?“ sklonil jsem se pro tvrdé krajíce, jenž přes mě přeletěli a dopadli na deku, a hodil mu je zpět. Bez problémů to chytil. Nebudu popisovat, jak se s každou větou někomu v ruce objevil balík a hodil ho zpět.
„Vadí mi to, že budu žít s vědomým, že někdo umřel a já mu mohl pomoct! A ještě k tomu můj přítel!“ vysoukal ze sebe po dlouhé hádce co mu na mě vadí. Mrskl s krajíci o zem a otočil se, aby si mohl lehnout na deku zády ke mně. Já však viděl lesknoucí se pramínky na tváři. A nejen kvůli tomu jsem stál jako opařený, beze slova, u mříží okna.
„Promiň, ale ty za to neneseš žádnou vinu,“ špitl jsem a odtáhl se od zdi, natož dosedl na moje místo na ležení.
„Tady nejde o vinu, ale o cítění. Já cítím,“ zašeptal ke konci a už nepromluvil. Ani já. Celý zbytek dne. Donesli nám jídlo, ale já se ho ani nemohl dotknout, ne že bych neměl hlad, neboť to je tady nemožné, ale proto, že jsem byl zabraný do vlastních myšlenek a nešlo to jinak.
Bylo to zvláštní, hodně zvláštní s ním nemluvit. Protože když jsme si povídali, každou větou, každým slovem jsem s dovídal o něm něco nového, o jeho povaze a přitom jsem měl pocit, že ho znám snad celý život. Ale teď v tomto negativně naladěném prostředí jsem začínal pochybovat. A to kvůli tomu, že jsem ho neviděl. Neviděl jeho medové oči. Mohl jsem se podívat skrz okno, to ano, ale i já chudý a umírající člověk, sice mladý a celým životem před sebou, mám ještě kousek hrdosti a nehodlám si ji nikým vzít. Protože pro lidi, kteří nemají peníze ani rodinu, je hrdost a naděje to jediné, co vlastní a chrání to celým svým životem.
S časem a nudou na mě stoupala únava, až jsem usnul. Byl to takový bezesný spánek, v němž vás může probudit všelico. Vnímáte nové zvuky, stereotypní neslyšíte. Tak proč jsem neslyšel kroky po podlaze? Když jsem se nejspíš po hodince spánku probudil, první co jsem zhlédl byla tvář chlapce ve stejném věku jak já, ale obličej ho dělal mírně mladší, jak koukal na mě skrz mříže.
Bien.
Hned jak spatřil, že jsem vzhůru, s nasupeným výrazem se otočil a zmizel ve své cele. Pro něj ještě nikdo nepřišel? Co ten zatracený král dělá?
Je čas konat. Tahle věta mě popohnala, abych vstal a přišel k mřížím. Ležel otočený, zády ke mně. To mi teda vůbec nepomohlo.
„Dost hraní a přetvářek, nechápu, jak se můžeš naštvat z pouhého osudu jednoho neviditelného kluka,“ zamručel jsem a lokty opřel o okraj okna.
„Odpustím ti, až sníš to jídlo,“ odsekl a já si všiml, že moje cela nabyla o další dva krajíce, které mi vhodil. Odfrkl jsem si.
„Nemusíš mi odpouštět. Sice nemám rád, když se omlouváš, ale tohle je teď tvoje chyba. Já bych měl tobě odpustit za to, že se lidem, s nimiž bys neměl mít nic společného, motáš do života.“
„Sněz to,“ ignoroval moji dlouhou poznámku. Zavrtěl jsem hlavou a došel sednout na deku, ale po deseti minutách, kdy jsem nemohl usnout a stále koukal na ten chleba, mě došlo, že už to nevydržím. Ne ten hlad, ten dokážu zkrotit a utlumit, spíše jde o tu neviditelnou zeď, kvůli níž spolu nemluvíme a přehlížíme se.
Proto jsem to jídlo snědl.
„Nemysli si, že když mě takhle budeš vydírat a vykrmovat, tak až odejdeš budu jíst dál. Nebudu,“ upozornil jsem ho a věděl, že si je on toho vědom.
„Ale aspoň…“ zašeptal, avšak nedořekl.
Následovali další nádherné chvilky povídání, vtipkování a smutného uvědomování, že tohle je nejspíš jedna z nejhezčích chvilek mého života, i když už brzo skončí. Bylo jasné, že následující den se dveře vedlejší cely rozevřou a v nich bude stát silný muž s červenou teplejší kápí na zádech a zlatou korunou posetou drahokamy.
I když jsem se dobře bavili, únavě se neunikne a následoval spánek. Spánek s podivným pocitem v břiše.
Když jsem se vzbudil, možná to bylo z nedočkavosti a smutku, bylo docela brzo. Nevěděl jsem, co dělat, ale pouhým sezením nebo pokoušením usnout jsem si nijak nepomohl. Žaludek svíral, puch dráždil nos, a hraním s prsty jsem viděl své vyhublé ruce. Bylo mi k pláči, poprvé za dlouhou dobu. Jediná záchrana, a stále nevím proč, byla možnost pozorovat klidný spící výraz Biena. A to jsem také udělal. Nemám náladu se zahazovat s věcmi, jako je přemýšlení na téma Kdyby. Kdybych něco udělal. Kdybych něco zase neudělal. Kdyby tohle bylo jinak a kdyby se tamto vůbec nestalo. I takové konverzace se dějí v mé mysli a patří mezi ty užírající zaživa.
Princův obličej byl tak klidný. Hladké tváře, delší řasy, špičatý nos, jemné vlasy. On je jeden z mála, kterému sluší všechno. I kdyby byl na ulici, i kdyby prodával jako maskot nějaké zboží, nebo kdyby byl zakrytý pouhou starou róbou, vždy by mu to slušelo, byl by krásný. To je na vznešené krvi tak fascinující. Ale… Není to vznešenou krví, je to jím.
Vteřina, minuta, hodina, dvě, čas mi přišel stejný, takže netuším, jestli jsem se dlouho, nebo krátce díval na jeho tvář, než se vzbudil. Akorát vím, že pomalu je rozevřel, několikrát zamrkal, se zamručením se protáhl a vyděšeně ohlédl kolem.
„Další den v tomto prostředí, bohužel,“ hlesl jsem a zároveň na něj mrkl. Usmál se. Zvláštní.
„Jsi dlouho vzhůru?“ obrátil se na mě a jak se omrzele opírám o zděný rám okna. Zavrtěl jsem hlavou.
„Ne,“ ještě jsem tiše dodal. Lehce pokýval a přesunul se do sedu.
„Další den,“ špitl tiše a složil ruce do klína. Vzdychl jsem, podepřel rukou hlavu a zadíval se nahoru na strop, jako ostatní, také z kamene a zdiva. Náš rozhovor byl jakýsi divný, těmi krátkými nepodstatnými větami jsme si sdělovali nevědomky něco jiného a nikdo neměl tušení co. Ale postupně se rozvili naše krátké odpovědi do dlouhých řečí, bavili se, já se snažil z něj vymáčknout co nejvíce, přeci jen… to tušení, stupňovalo se. Jako poslední rozhovor, snažil jsem se naučit nazpaměť všechny detaily jeho života. Ani nevím proč. Vždyť stejně umřu, tak proč? Abych případně, jestli něco nahoře či dole je, mohl ostatním vyprávět, jak spravedlivý, moudrý a soucitný bude nový král?
Naše povídání bralo dost času, jehož jsme vůbec nevnímali. A poté to přišlo, přesně jak z mých představ. Skoro.
V naší debatě jsme ztichli. I dech se oběma zastavil. Já stál u okna, on opřený o zeď vedle něj z druhé strany, ale momentálně jsme se oba dva dívali na dveře. Na dveře od jeho cely. Zvenčí se ozývali zvuky, kroky, a dosti hlasité, určitě nějakého vojáka a ne jednoho. Bien se odtáhl od zdi ke mřížím a uchytl je, obličej měl těsně u mříží. Jeho oči světle hnědé barvy jsem nedokázal pochopit. Neměl by být rád? Tak proč je smutný? Proč mu začínají jiskřit? Proč jeho slzy vytekly z očí po lících?
Nemohu ho takhle vidět. Chci mu věnovat úsměv naděje, ale z nějakého neznámého důvodu se mi to také nedaří. Mohu jenom natáhnou ruce přes mříže k němu a slzy mu setřít po jemné dětské pokožce.
„Už se vrátíš domů,“ šeptl jsem mu a donutil se k úsměvu. Snad byl aspoň trochu důvěryhodný.
„Danieli,“ špitl, jeho obličej zhroucený.
„Nezapomeň,“ usmál jsem se na něj a odešel dál od zdi. I tak mám dobrý výhled na návštěvníky. Dveře se otevřeli a v nich stáli pět mužů. Čtyři oblečeni podobně jako Bien, akorát jejich kabátky, celkové oblečení nebylo tolik vyšperkované, tolik nadýchané a vznešené. Byli to prostí vojáci ve službě dovést syna krále domů. A s nimi tam v pozadí stál muž, jenž mě praštil do břicha. Měl bych ho nesnášet, ale na nenávist nemám v srdci místo. A jak ho můžu nenávidět za to, že se snažil ochránit Biena a každý den nám nese jídlo?
Bien automaticky k nim přikročil. Odcházel pryč, ode všeho, od tohoto krátkého pobytu mezi lidmi z nejnižší vrstvy, od toho trápení, jež ho bude pronásledovat celý život. Ještě než překročil práh a já ještě neodvrátil zrak, podíval se na mě úplně jinak. A netuším, proč.
Dveře se zavřely, kroky oddalovali. Je pryč. Místo toho se otevřely dvířka mé cely a v nich stál ten větší muž.
„Tady máš, bonus,“ hodil mi balíček s jídlem a hned za mnou zavřel. Nechci jídlo, a už vůbec ne jako bonus. Bien odešel, akorát mi prodloužil o pár dní život. Nic víc. Teď znova začnu se svým umíráním. Není tu už nic, co by mi zabránilo odejít pryč, do lepšího světa. Natáhl jsem se pro balíček a hodil ho vedle. Teď mám zaručeno, že ho nedostanu zpět.
Nechci.
Nikdy!

Uběhl den. Dva dny. Ano, dva celé dny. Co jsem dělal? To, co předtím. Stále ležel, seděl, přemýšlel a snažil se nemyslet. Přemáhal jsem puch okolí, jenž mi znova stoupal do hlavy. Když tu není nic, coby mne odpoutalo od okolí, vnímám vše. I ten smrad prostupující až do morku kostí, vlhko - hnusné vlhko, chlad. Sice vím, že zemřu a to co nejrychleji, přeci jen své poslední chvíle by měl člověk strávit… lépe. Ale zase, když se zamýšlím, není to až tak pravda, protože smrt je často zapříčiněna vnějšími vlivy a ty nebývají moc příjemné. Však kdybych spal a někdo mě praštil do spánku, rozhodně bych se cítil lépe než za obrovské bolesti břicha, o hladovce.
Kdybych obil svoji hlavu o kamennou zeď, způsobil si krvácení a poddal se mu, bylo by to rychlejší. Ale nemám odvahu udělat něco rychle. Zas tak silný nejsem. Jsem jen šedooký chlapec, který dříve nevypadal k zahození, ale byl chudý jak kostelní myš, a jediné tmavé až černé vlasy vypovídají o původu mě a mého otce.
Každá vteřina je hodina.
Každá hodina je den.
Každý den je měsíc.
A tak dlouho se nedožiji.
Usínám. Chci spát. Po dlouhé době zase ulehám k spánku. Zítra to bude třetí den, co odešel. Snad se už neprobudím.
Avšak…